Úžasná Zeměplocha – Sekáč (Terry Pratchett)

Vzoromil Výsměšek vklusal do pracovny a sundal svou magickou hůl ze závěsu nad krbem. Olízl si prst a opatrně se dotkl její špičky. Přeskočila drobná oktarínová hvězdička a ucítil závan zápachu připomínajícího rozpálený mastný cín.

Vykročil nazpět ke dveřím.

Pak se pomalu otočil, protože jeho podvědomí právě dokončilo analýzu věcí přítomných v hustě zaplněné pracovně a odhalilo nesrovnalost.

„Co to tady, k čertu, dělá?“ zavrčel arcikancléř.

Strčil do toho špičkou své hole. Zazvonilo to a kousek se to odsunulo.

Velmi vzdáleně to vypadalo jako ten druh věcí, které postrkovaly po chodbách služebné. Obvykle to bývalo naloženo smetáky, kbelíky mopy a hadry. Výsměšek si udělal v duchu poznámku, aby si o tom nezapomněl promluvit s hlavní hospodyní. A vzápětí mu to vypadlo z hlavy.

„Ty zatracené drátěné věci na kolečkách se pletou všude,“ zavrčel.

Při slově „zatracené“ se z čiročirého vzduchu zhmotnilo něco jako obrovská masařka se zuby, které by neudělaly ostudu ani kočce. Tvor zmateně zabzučel, obletí přepůlenou pracovnu a vylétl pootevřenými dveřmi za arcikancléřem, který si ve svém rozpoložení ničeho nevšímal.

Slova mágů jsou mocná. Kletby jsou ještě mocnější. V době, kdy životní síla prakticky krystalizovala ze vzduchu, musela najít únikové cesty, kde to jen šlo.