V ulicích se hemžilo nezvyklé množství lidí. Většina z nich pronásledovala vozíky, které byly naloženy vším, co lidé považovali za vhodné do nich naložit - palivové dříví, děti, nákupy.
Teď už se vozíky neskrývaly, ale všechny slepě táhly jedním směrem.
Takový vozík se dal zastavit jediným způsobem - převrátit ho. Pak ležel bezmocně na zádech a kolečka se divoce a zbytečně otáčela. Mágové viděli několik činorodých jedinců, kteří se pokusili vozíky rozbít, ale ty byly prakticky nezničitelné - trubky se ohýbaly, ale nepraskaly, a dokud jim zbývalo alespoň jedno kolečko, statečně se pokoušely pokračovat v cestě.
„Podívejte se na támhleten!“ ukázal arcikancléř. „Ten veze moje prádlo! Fakticky, to je moje prádlo! Ty… ošklivý piškuntálku!“ vydralo se mu po zaváhání ze znechucených úst.
Prodral se zástupem, zarazil vozíku svou hůl pod kola a jediným trhnutím ho převrátil na záda.
„Tady v tom zástupu civilistů si nemůžeme dovolit ani jednou vypálit,“ postěžoval si děkan.
„Těch vozíků jsou celé stovky! Táhnou jako skvrnostajové!* “ rozhlížel se kolem zděšeně lektor Zaniklých run. „Běž, běž, fuj, nech mě, ty… ty košíku!“
Zahrozil neodbytnému vozíku svou holí.
Záplava drátěných košíků na kolečkách opouštěla město. Občané, kteří jim stáli v cestě, se bránili, uhýbali, ukrývali se, ale přece jen tu a tam některý z nich upadl pod pokulhávající kolečka. Uprostřed záplavy pohybujících se vozíků zůstali jen mágové, pokřikovali vzrušeně jeden na druhého a útočili na stříbrnou záplavu svými holemi. Ne že by magie nefungovala, naopak, fungovala velmi dobře. Jediné malé kouzlo dokázalo změnit vozík v tisícovku malých drátěných hlavolamů. Jenže k čemu to bylo dobré? O chviličku později se přes svého nešťastného sourozence přehnaly dva další.
Vozíky kolem děkana se rozstřikovaly ve sprškách roztaveného kovu.
„Že se s tím ale nepáře, co?“ zhodnotil s uznáním jeho počínání kvestor.
„No, fakt je, že jestli bude ještě chvilku pokračovat, tak z toho svého ,krleš!’ ochraptí.“
Děkan si nedokázal vzpomenout na to, kdy byl v životě šťastnější. Šedesát let se poslušně řídil sebeomezujícími regulemi mágstva a teď najednou zažíval nejkrásnější chvíle svého života. Nikdy si neuvědomil, že jediná věc, po které tajně toužil a která se celá ta léta ukrývala kdesi hluboko v jeho nitru, bylo něco pořádně rozplesknout.
Z konce jeho hole vyletěl znovu oheň. Všude kolem něj s cinkotem dopadaly kusy drátu, trubkových držadel a zbytečně se točících koleček. A nejkrásnější na tom bylo, že cílů neubývalo. Další vlna vozíků, namačkaných v sevřeném útvaru, se pokoušela postoupit kupředu přes rozptýlená těla svých druhů. Nefungovalo to, ale vozíky to přesto neustále zkoušely. Zkoušely to skutečně se zoufalou úporností, protože ještě nedosáhly svého cíle a už se přes ně valila třetí vlna, která si bezohledně razila cestu vpřed. Pravděpodobně není na místě používat slovo „zkoušely“. To by totiž naznačovalo určitou dávku cílevědomé snahy, jakousi možnost, že by se snad vozíky mohly rozhodnout „nezkoušet to“. Něco na jejich neúnavném snažení, na způsobu, jak se ve svém úsilí drtily navzájem, naznačovalo, že mají v celé té věci na vybranou asi jako voda tekoucí z kopce.
„Krleš!“ vykřikl bojovně děkan. Na kovových součástkách dalších vozíků zaduněl výboj syrové magie. Z nebe pršela kolečka.
„Napas se žhavé magie, až pukneš, ty haj -“ začal děkan.
„Neklejte! Jenom neklejte!“ vykřikl do všeobecného pozdvižení Výsměšek. Pokusil se srazit k zemi jakéhosi stupidního kreténa, který mu zakroužil kolem hlavy. „Nikdo neví, co by se z toho mohlo vylíhnout!“
„Hrom aby to spral!“ zaječel děkan.
„To k ničemu není. Je to stejné, jako kdybychom se pokoušeli zastavit moře,“ řekl zasmušile starší pAsák. „Já bych byl pro to, abychom se rychle vrátili na univerzitu a vybavili se tam nějakými opravdu ostrými a těžkými zaklínadly.“
„Dobrý nápad,“ přikývl Výsměšek. Změřil si pohledem postupující drátěnou stěnu. „Má taky ještě někdo nápad, jak bychom se tam dostali?“
„Vy hnusné…
