Úžasná Zeměplocha – Sekáč (Terry Pratchett)

Objevili se. Krajinu tvořily sníh a nazelenalý led pokrývající rozeklané hory. Ty hory nebyly staré, chlazené časem a povětrnostními vlivy a plné příjemných lyžařských terénů, ale mladé, nepřístupné a teprve dospívající. Ukrývaly tajemné praskliny, propasti a nemilosrdné převisy. Jediné zajódlování na nesprávném místě - a místo veselé odpovědi osamoceného ovčáka byste se dočkali padesáti tun sněhu doručeného expresní rychlostí.

Kůň se snesl na sněhovou návěj, která ho podle všech přírodních zákonů nemohla unést.

Smrť seskočil ze sedla a pomohl slečně Zahořalé sestoupit.

Přešli sněhové pole ke zmrzlým blátivým stopám, které se táhly po úbočí hory.

„Proč jsme tady?“ řekl duch slečny Zahořalé.

NIKDY NEPŘEMÝŠLÍM O TAJEMSTVÍCH VESMÍRU.

„Já myslím tady, na úbočí té hory. Zeměpisně,“ vysvětlovala slečna Zahořalá trpělivě.

TOHLE NENÍ ZEMĚPIS.

„A co to tedy je?“

DĚJEPIS.

Stopy je vedly zatáčkou, a když z ní vyšli, uviděli stát vedle pěšiny nákladního koně, který ohlodával křoví. Stopy končily v téměř kolmé stěně až podezřele čistého sněhu.

Smrť vytáhl ze záhybů svého roucha přesýpací hodiny.

TEĎ, prohlásil a vstoupil do sněhové stěny.

Chvíli upřeně pozorovala místo, kde zmizel, a napadlo ji, jestli by se jí to taky nepodařilo. Jenže vzdát se své vlastní podstaty, to není jednoduchá věc.

Vzápětí zjistila, že je to zbytečné.

Někdo vyšel ven.