Neználkovy příhody (Nikolaj Nosov)

Kapitola čtrnáctá
PROCHÁZKA MĚSTEM

Sněžinka a Modroočka vyšly s Neználkem na ulici. Po obou stranách se táhly plůtky spletené z tenkých vrbových proutků. Za plůtky vykukovaly hezoučké domky s červenými a zelenými střechami. Nad domky se zdvihaly obrovské jabloně, hrušně a švestky. Stromy rostly v zahradách i na ulicích. Celé město tonulo v zeleni stromů, a jmenovalo se proto Zelení. Neználek se zvědavě rozhlížel. Všecko bylo čisté jako ze škatulky. Ve všech zahradách pracovaly malenky. Některé stříhaly nůžkami trávu, aby nerostla výš, než bylo třeba, jiné byly vyzbrojeny košťaty a umetaly cestičky, třetí usilovně klepaly prach z dlouhých koberců.

Těmi koberci pokrývaly v Zelení nejen podlahy v domech, ale dokonce i chodníky. Některé hospodyňky se velice strachovaly, aby jim kolemjdoucí neumazali koberce, i stály proto vedle a upozorňovaly, aby po nich nikdo nešlapal, a jestli by si už někdo tuze rád šlápl, aby si aspoň pořádně očistil boty.

V mnoha zahrádkách byly cestičky vystlány koberci a také stěny domů byly zvenčí ověšeny krásnými pestrými koberečky.

V Zelení byl vodovod ze stébel rákosu. Rákosová stébla jsou jak známo uvnitř dutá a voda jimi může téci jako potrubím. Potrubí bylo položeno v každé ulici. Neleželo však, jak by si leckdo myslil, přímo na zemi, ale bylo připevněno kousek výš na dřevěných sloupcích. Proto potrubí nehnilo a mohlo sloužit velmi dlouho, i když potřebovalo pořád prohlížet a opravovat, aby z něho neunikala voda. Od hlavního potrubí, které bylo na ulici, vedly ke každému domu odbočky. A tak měli všude vodovod. Bylo to úžasně pohodlné. Kromě toho stál před každým domem vodotrysk. To zas bylo velice krásné a přitom užitečné, protože přebytečné vody z vodotrysku se používalo na zalévání zahrady.

U každého dvorku byla totiž zahrádka, kde rostla vodnice, ředkvičky, červená řepa, mrkev a všelijaká jiná zelenina. V jedné zahrádce Neználek zahlédl, jak malenky sklízejí. Okopaly řepu nebo mrkev pěkně kolem dokola, přivázaly k zelené nati provaz, chytily za něj a ze všech sil začaly tahat. Řepa nebo mrkev vyklouzla ze země i s kořenem a malenky ji s výskotem a smíchem táhly na provaze domů.

“A copak u vás bydlí jen samé malenky a ani jeden malíček?“ zeptal se Neználek udiveně.

“Tak, tak, v našem městě zůstaly jenom malenky. Všichni malíčci se totiž odstěhovali na koupaliště k řece. Mají tam své město, říkají mu Dračín.“

“A cože se usadili na koupališti?“ zeptal se Neználek.

“Protože se jim tam líbí. Nejraději se celé dny opalují a koupou. A v zimě, když řeka zamrzne, chodí bruslit. A taky proto, že se řeka na jaře rozvodňuje a zaplavuje celé město.“

“Co je na tom pěkného?“ podivil se Neználek.

“Podle mého také nic,“ řekla Sněžinka, „ale našim malíčkům se to líbí. Jezdí při povodni na loukách a zachraňují jeden druhého před velkou vodou. Mají prostě hrozně rádi všelijaká dobrodružství.“

“To já taky,“ povídá Neználek. „Nemohl bych se s těmi vašimi malíčky seznámit?“

“Kdepak,“ řekla Sněžinka. „Za prvé to do Dračína trvá dobrou hodinu, protože na koupaliště je to pěkný kousek dolů po řece, za druhé byste se u nich ničemu pěknému nepřiučil - a za třetí jsme se s nimi pohádaly.“

“A pročpak jste se pohádaly?“ vyzvídal Neználek.

“Víte vy vůbec, co nám provedli?“ řekla Modroočka. „V zimě nás k sobě pozvali na vánoční stromeček. Povídali, že u nich bude hudba a tanec a tak - a když jsme přišly, víte, co udělali? Začali nás koulovat!“

“No a -?“ zeptal se Neználek.

“Přestaly jsme se s nimi kamarádit. A od té doby k nim nechodíme.“

“A oni k vám?“

“Taky ne. Ze začátku sem někteří sem tam přišli, ale nikdo si s nimi nechtěl hrát, a tak začali z dlouhé chvíle vyvádět: tuhle rozbili okno, tamhle polámali plot...“ řekla Sněžinka.

“A potom k nám poslali malíčka, Cvoček mu říkají,“ vyprávěla dál Modroočka. „To vám byl poprask!“

“To tedy byl,“ vpadla jí do řeči Sněžinka. „Ten Cvoček k nám tehdy přišel a namluvil nám, že prý se s námi chce kamarádit a že prý nemá malíčky rád, protože jsou rozpustilí…