Neználkovy příhody (Nikolaj Nosov)

Kapitola devatenáctá
NÁVŠTĚVOU U SPISOVATELE

Mudra stál u otevřeného okna své pracovny a s rukama zkříženýma na prsou hleděl zamyšleně v dáli. Vlasy měl sčesány hladce dozadu a nachmuřené husté černé obočí, u kořene nosu srostlé, dodávalo jeho tváři hlubokomyslného výrazu. Ani se nepohnul, když do místnosti vstoupili naši tři přátelé. Keksík ho hlasitě pozdravil, představil mu Šroubka a Vroubka a vysvětlil mu, že si přišli pro pájku. Avšak Mudra nepřestal soustředěně hledět z okna, dočista jako by chtěl popadnout za pačesy nějakou neobyčejně chytrou a moudrou myšlenku, která mu vířila hlavou a ne a ne se dát chytit. Keksík rozpačitě pokrčil rameny a s úsměvem se díval na Šroubka a Vroubka: Tak vidíte, já vám to říkal!

Konečně Mudra procitl ze sna, obrátil se k příchozím, a vážně protahuje slova, řekl měkkým, příjemným hlasem: „Ví-tej-te, ví-tej-te ! Prosím za odpuštění, drazí přátelé. Toulal jsem se tak říkajíc duchem nepřítomen kdesi v jiných končinách... Mudra - „ představil se a podal Šroubkovi ruku. Šroubek mu stiskl dlaň měkkou jako hadérek a také se představil.

“Mudra -“ opakoval Mudra sametovým hlasem a plavným, širokým pohybem podal ruku Vroubkovi.

“Vroubek,“ odpověděl Vroubek a také mu stiskl hadérek.

“Mudra -“ pronesl Mudra potřetí a podal ruku Keksíkovi.

“Ale my se už přece známe!“ řekl mu Keksík.

“Ach, vždyť to je Keksík!“ zvolal Mudra a zatvářil se nadmíru překvapeně. „Ví-tej-te! Ví-tej-te! A posaďte se, prosím, předrazí přátelé.“

Všichni usedli.

“Tak vy jste se již seznámili s Nejtkem?“ zeptal se Mudra a svou otázkou prozradil, že i když se duchem nepřítomen toulal kdesi v jiných končinách, přece jen slyšel, co mu Keksík povídal. „Dozajista vám ukazoval své sklápěcí stoly a židle, není-liž pravda, checheche?“

Šroubek přikývl, Mudrovi se na tváři objevil posměšný výraz. Pohladil si rukama kolena a pravil:

“Cheche! Tihle vynálezci - jací to jsou vesměs podivíni! Nu, řekněte, prosím, k čemu všechny ty sklápěcí stoly, otvírací skříňky, pohyblivé sítě? Mně například jest neskonale příjemnější posedět na obyčejné pohodlné židli, která pod vámi neskáče, sotvaže vstanete, nebo spát v posteli, jež pode mnou nejezdí nahoru a dolů. K čemu to, řekněte, prosím? Kdo mne přinutí spát v také posteli? Když tak říkajíc nechci? Nebažím?“

“Vždyť vás taky nikdo nenutí,“ řekl Keksík. „Nejtek je vynálezce a snaží se zdokonalit všechno, co mu přijde do ruky. Vždycky se to nepovede, ale má už hodně užitečných vynálezů. Je to znamenitý odborník.“

“Však také nepravím, že špatný,“ vpadl mu do řeči Mudra. „On, chcete-li vědět, jest velice výtečný odborník. Ano, ano, nutno doznat - vy-ni-ka-jí-cí odborník! Sestrojil mi příkladně výborný samozvukopis.“

“Co to je?“ zeptal se Šroubek.

“Mluvící přístroj. Nuž pohleďte, prosím!“

Mudra odvedl hosty ke stolu, kde ležel nevelký přístroj.

“Tato skříňka či kuférek - nazvěte to, jak je vám libo - má po straně nevelký otvor. Stačí před tímto otvorem pronést nemnoho slov, pak stisknout tlačítko - a samozvukopis je přesně zopakuje. Prosím, zkuste to!“

Šroubek se naklonil k otvoru přístroje a řekl: „Šroubek, Šroubek. Vroubek, Vroubek.“

“A Keksík,“ dodal Keksík, skloněný k přístroji.

Mudra stiskl tlačítko, a samozvukopis k všeobecnému údivu zašišlal huhňavým hlasem: „Švoubek, Švoubek. Vvoubek, Vvoubek. A Keksík.“

“A k čemu vlastně potřebujete tenhle mluvící stroj?“ zeptal se Vroubek.

“Jaká to otázka?!“ zvolal Mudra. „Bez takového přístroje je přece spisovatel jako bez rukou. Mohu postavit samozvukopis v kterémkoli obydlí a on mi zapíše, o čem se tam rozpráví. Stačí, abych pak vše opsal - a hned mám povídku, či dokonce román.“

“To je ale panečku jednoduché!“ vykřikl Vroubek. „A já někde četl, že spisovatel musí všelijak přemýšlet a vymýšlet...“

“Ech, jaképak vymýšlení!“ přerušil ho netrpělivě Mudra. „To se píše pouze v knihách, že je třeba vymýšlet. Ale jen to zkuste něco si vymyslit, když už je všechno dávno vymyšleno! Vezměte cokoli - vše tu již bylo. Ale zde béřete tak říka…