Šestnáct
Plán přepadení byl jednoduchý.
Will zvolil místo poblíž dočasného tábořiště, kde byla stezka na poměrně dlouhém úseku rovná. Gundar a devět jeho Skandijců se ukryli mezi stromy po obou stranách. Budou na začátku rovinky, takže jakmile je Skotiové minou, budou je mořští vlci moct překvapit zezadu.
Will a Horác měli zaujmout postavení na druhém konci a upoutat pozornost nepřítele. Představa byla taková, že Will s Horácem vystoupí z lesa a vyzvou Skotie, aby zastavili. Až Skotiové odvrátí pozornost jinam, Skandijci se za nimi rychle vynoří z lesa a vetřelci pochopí, že jsou obklíčeni velkou přesilou a odpor je marný. Oba mladíci museli ještě vymyslet, co s devíti zajatci provedou, až je dostanou. Budou je muset nějak uvěznit, ale Will se rozhodl, že to vyřeší později.
Z vlastní zkušenosti i z Haltova chování a vyprávění věděl, že k zastavení nepřítele často stačí, když se hraničář jen objeví. V krajních případech se i oddíly větší než tenhle vzdávaly bez boje. Will nečekal, že k tomu dojde, ale domníval se, že pohled na hraničáře skotijský oddíl přinejmenším vyvede z míry a ta chvilková nejistota poskytne Skandijcům příležitost, aby se zapojili do akce a odzbrojili je.
Will dorazil k lesu hodnou chvíli před Skotii. Byl tam na hlídce jeden Skandijec, jak Will předtím nařídil. Muž polekaně vyskočil na nohy, protože hraničář se náhle zjevil z přítmí přímo před ním. Hmátl po bojové sekeře opřené vedle o strom, ale Will ho naštěstí zastavil včas.
„Dej si pohov!“ uklidňoval ho a stáhl si z hlavy kapuci, aby strážný mohl spatřit jeho tvář. „To jsem jenom já.“
„U Gorlogovy brady, hraničáři,“ kroutil hlavou Skandijec. „Vyděsils mě k smrti.“
Gorlog byl jeden z nižších skandijských bohů, měl dlouhý vous, zahnuté rohy a zuby jako vlčí tesáky. Will při různých příležitostech slýchal, jak se Skandijci při leknutí dovolávají všech těchto jeho součástí, ale teď se tím nechtěl zabývat a ztrácet čas.
„Už jsou na cestě,“ oznámil stručně. „Jdeme.“
Skandijec pohlédl přes otevřenou krajinu ke hradu. Mlhavě rozeznával skupinku mužů směřujících k nim. Otočil se zpět k hraničáři, jenže Will už běžel po stezce k místu přepadení. Skandijec ho chvatně následoval. Podobně jako Horáce ho mátlo, jak se mu běžící postava v pláštěnce před očima míhá a ztrácí. Klopýtal po úzké cestě a hnal se za prchavým přeludem před sebou.
Horác čekal v ohybu stezky na počátku rovného úseku. Podobně jako skandijský strážce sebou polekaně trhnul, když před ním Will náhle vyrostl ze země.
„Tohle mi nedělej!“ rozčiloval se. Když si všiml Willova nechápavého výrazu, vysvětloval: „Ty víš, že tě neslyšíme přicházet a že tě skoro nevidíme. Dělej trochu rámus, ať víme, že jsi tu.“
„Promiň,“ omlouval se Will. „Skotiové už jdou.“
Horác kývl a chvilkové rozladění pustil z hlavy. Obrátil se k lesu.
„Gundare! Slyšels? Už přicházejí!“
Mezi stromy se ozval šramot a Will spatřil temné postavy Skandijců, jak se přemisťují na svá stanoviště. Zatím čekali na dočasném tábořišti a teď se přesouvali blíž ke stezce. Will spokojeně kýval, když viděl, že si přesně podle Horácova příkazu sundali nápadné rohaté helmice. Nic by neprozradilo chystané přepadení tak rychle jako pohled na mohutné volské rohy kymácející se ve křoví, pomyslel si. Gundar a čtyři z jeho mužů vystoupili z lesa. Ostatních pět se rozestavilo mezi stromy asi pět kroků od stezky a čekali.
„V pořádku, Horáci,“ řekl Gundar, „slyšíme tě. Za jak dlouho tu budou?“
Horác tázavě pohlédl na Willa a ten odpověděl.
„Asi za deset minut. Zaujměte svá místa. A pak už se ani nehněte.“ Hledal způsob, jak by příkaz zdůraznil, a nakonec řekl: „U Gorlogových zubů i vousů, je to jasné?“
Gundar se usmál od ucha k uchu. „Rád vidím, že se učíš náš jazyk,“ prohlásil. „Bez obav. My už jsme lidi přepadávali.“ Ukázal své čtveřici mužů, ať přejdou na protější stranu stezky, tak aby na každé straně bylo pět Skandijců. Než se vnořil do křoví, tiše na ostatní zavolal.
„Jestli někoho uslyším, že dělá kravál, nakřápnu mu lebku. Jasný?“
Ozvalo se souhlasné sborové bručení a poté rozložití Skandijci postupně zmizeli mezi stromy a keři.
„Pamatujte,“ připomínal Will, „potřebujeme toho muže živého. Bude to ten, co je v čele. Polovinu obličeje má pomalovanou modrými pruhy.“
„Jak půvabné,“ zamumlal Horác. Will po něm střelil pohledem.
„A velký široký meč navlečený přes rameno,“ doplnil. Horác se naoko ušklíbl.
„Už ne tak půvabné,“ prohodil.
Will se rozhodl, že nejlepší bude si ho nevšímat. Ze křoví vyrostl Gundar, asi jako když se velryba vynoří z vody.
„Tak toho modráka chytíme živého,“ prohlásil. „Ale neutrhne ti to srdce, když někdo z jeho mužů nepřežije?“
„Raději bych se vyhnul krveprolití,“ řekl Will. Věděl však, že v podobných situacích běží věci zřídkakdy přesně podle plánu. „Dělejte, co můžete,“ dodal. „Počkejte, až uslyšíte, jak na ně volám, že mají stát. Chviličku počkejte, než mi budou plně věnovat pozornost, pak jim vpadněte do zad. Když to správně načasujeme, měli by se vzdát bez boje.“
Poslední větu řekl spíše proto, aby uklidnil sám sebe, než z jiného důvodu. Gundarův výraz nenechával nikoho na pochybách, že jeho to nepřesvědčilo.
„Třeba to tak bude,“ prohlásil pochybovačně, „ale i kdyby to jen vypadalo, jako že chtějí bojovat, moji chlapi vylítnou, jasný?“
Will přisvědčil. Nic víc nemohl žádat. Nemohl čekat, že v takové situaci budou Skandijci zbytečně riskovat jen proto, že on by se rád vyhnul krveprolití.
„Platí,“ řekl skirlovi. „Teď se vrať do úkrytu, dřív než tady budou.“
Gundar zaplul do podrostu a Willovi to opět připomnělo velrybu, jak se vynořuje a znovu potápí. Neměl ale čas, aby nad tím hloubal. Horác ho zatahal za rukáv.
„Jdeme,“ zavelel Will stručně a vyrazil jako první na druhý konec rovinky.
Horác zašel několik kroků mezi stromy, aby nebyl vidět. Will jednoduše zůstal po straně stezky, s kapucí přetaženou přes hlavu a zahalený v pláštěnce. V levé ruce držel luk, v pravé měl mezi prsty připraveno několik šípů. Přejel pohledem k podrostu a všiml si, že Horác zamaskoval bíle malovaný štít matně zelenou látkou. Pochvalně kývl hlavou. V rychle ubývajícím světle se nebude bíle lesknout a Skotie varovat.
Náhle se napjal, protože slyšel, jak přicházejí. Ozvalo se tlumené dusání nohou ve vysoké vrstvě sněhu. Horác si Willova bezděčného pohybu všiml.
„Jsou tady?“ zeptal se tiše.
„Každou chvilku. Buď zticha,“ napomenul ho Will. Trochu si stáhl kapuci z čela, aby lépe slyšel. Už rozeznával měkké povrzávání bot na suchém sněhu. Stál jako socha u velkého kmene a upíral zrak na temnou skvrnu mezi stromy, která označovala ohyb cesty třicet kroků od něj.
Objevila se postava. Díky padajícímu sněhu a slabému světlu byla nejprve nejasná a rozmazaná, ale záhy v ní poznal skotijského generála MacHaddishe. Vojáci klusali těsně za ním ve čtyřech dvojicích. Will počkal, až budou všichni na rovince, pak vstoupil doprostřed stezky, vložil šíp do tětivy a zvedl luk v polovičním nátahu.
„Královský hraničář!“ vykřikl pro případ, že by snad byli na pochybách. „Zůstaňte stát!“
Neznámá postava, která se před Skotii náhle zjevila, je na chvíli zaskočila. MacHaddish slyšel hlasitý rozkaz, ale vůbec mu nerozuměl. Slova královský hraničář mu nic neříkala. Will mohl stejně tak dobře zavolat královský punčochář.
Pravdou bylo, že Willův plán by skvěle vyšel, jen kdyby Skotiové pochopili, jakou v něm hrají roli. Bohužel Skotiové ve své vzdálené severní zemi měli s hraničáři zřídka co do činění, takže si o nich nemohli udělat žádné představy. Když se před nimi náhle jeden objevil, rozhodně je to nezastrašilo.
Will si všiml počátečního zaváhání Skotiů, trochu se uklidnil a v duchu se usmál a děkoval svým hraničářským předchůdcům, že si vybudovali tak pozoruhodnou pověst.
Pak se všechno dočista pokazilo.
MacHaddish se vzpamatoval z chvilkového překvapení. Pravá ruka hmátla dozadu přes rameno, sevřela mohutný jilec širokého meče a lehce ho vytasila z pochvy pohybem tak hladkým a rychlým, jako by ho už prováděl nesčetněkrát.
„Na cha’rith nambar!“ zakřičel, rozmáchl se obří čepelí a zakroužil s ní ve vzduchu. Vojáci vyburcovaní k boji jeho slova zopakovali − šlo o válečný pokřik MacHaddishova klanu. Z osmera hrdel zazněl křik a MacHaddish se vrhl kupředu na nezřetelnou postavu na cestě před ním. Dva z jeho mužů ho v útoku bezprostředně následovali.
Will, tváří v tvář ozbrojenému a podle všeho rozzuřenému skotijskému generálovi instinktivně napnul luk do plného nátahu. Na poslední chvíli si vzpomněl na svůj příkaz Skandijcům a těsně předtím, než vypustil šíp, přemístil cíl ze středu generálovy hrudi na pravé zápěstí.
Šíp palčivě projel šlachami a nervy zápěstí, okamžitý šok zbavil ruku veškerého citu, ochromil celou paži a připravil MacHaddishe o sílu potřebnou k ovládání velkého meče. Generál zařval bolestí, zkroutil se a levou rukou se chytil za pravé zápěstí. Široký meč mu vypadl do sněhu.
Jenže Will už neměl na MacHaddishe čas. Druzí dva Skotiové byli téměř u něj. Jediným pohybem vložil do tětivy druhý šíp a vystřelil a jeden z nich klesl do sněhu, na místě mrtev. Druhý byl už u něj, řval nenávistí a pomstychtivostí a rozpřahoval se mečem ke smrtícímu úderu. Will uskočil stranou, dopadl ramenem do hlubokého sněhu a překulil se. Zároveň pustil luk, pravou rukou vytasil saxonský nůž a znovu se převalil na nohy.
Skotiův úder byl však zadržen Horácovým štítem. Čepel narazila a dlouhým řezem proťala plátěný potah štítu. Odvetný úder Horácova meče zachytil Skoti svým malým štítem. V žádném případě však nebyl připraven na oslepující rychlost dalších úderů araluenského rytíře. Skoti se sice chystal zasadit další úder, ale pochopil, že tempu souboje už nestačí a meč vyššího soupeře se na něj znovu řítí. Zoufale se kryl štítem a hekl pod silou nárazu, která mu ochromila zápěstí. Vzápětí schytal neuvěřitelně rychle další ránu opět z jiného směru a musel ji zoufale krýt mečem. Měl pocit, jako kdyby bojoval proti dvěma mužům, a když mu protivník vyrazil meč z ruky a poslal ho roztočený mezi stromy, sevřely se mu vnitřnosti mrazivou hrůzou z přicházející smrti.
Slepě se ohnul, aby vytáhl dýku zastrčenou ve vysoké botě, jenže Horác pustil meč, vykročil vpřed a zasadil mu zespodu dobře mířenou ránu pravačkou do čelisti.
Skoti obrátil oči v sloup a kolena se pod ním podlomila. V bezvědomí se složil do měkkého sněhu, tváří k zemi.
Will s Horácem si uvědomili, že z druhého konce k nim doléhají výkřiky a třesk zbraní − Skandijci vyrazili ze křoví do útoku. Skotiové byli zezadu obklíčeni přesilou, stálo jich šest proti deseti. Jenže se nevzdali bez boje a zranili dva Skandijce. To byla nejspíš chyba, protože Gundar dostal záchvat bojové zuřivosti. Kroužil sekerou kolem hlavy, prosekával si cestu mezi nepřáteli a tříštil jejich zcela nedostatečné ruční štíty.
Když se rozhodli sklonit zbraně a prosit o slitování, stáli na nohou už jen dva. Bojovou zuřivostí zaslepený a hluchý Gundar je neslyšel. Jeden ze Skandijců však skirla zezadu pevně sevřel do náruče a táhl ho stranou, aby se uklidnil. Ostatní Skandijci rychle obstoupili dva zbývající členy klanu, vyrazili jim zbraně z rukou a přinutili je pokleknout.
Horác s Willem si vyměnili pohledy a vrtěli hlavami.
„Nu,“ prohlásil Horác, „nebylo to tak docela podle našeho plánu.“
Will mu byl vděčný, že řekl našeho, a ne tvého.
„Ne tak docela,“ připustil. „Ale aspoň že jsme dostali MacHaddishe.“
Ohlédl se k místu, kde generál předtím klesl na kolena a tiskl si zraněnou pravačku. Na sněhu byla velká krvavá skvrna.
Jenže po MacHaddishovi nezůstalo ani památky.
