Dvacet sedm
Horác natahoval krk Willovi přes rameno, aby si prohlédl hrubý náčrt, který jeho přítel dokončil.
Zamračil se. Z místa, kde stál, vypadala ta věc, již Will nakreslil, jako dvoukolový vozík, který někdo obrátil dnem vzhůru a předkem dozadu.
„Co ty na to?“ zeptal se Will.
„Já to nechápu.“
„Je to vážně docela jednoduché,“ prohlásil Will a ukazoval hlavní body nákresu. „Tady jsou dvě kola. Pod nimi madla a rám a nahoře šikmý prkenný strop. Celá ta věc jede dopředu a my jsme pod ní.“
„Proč jsme pod ní?“ chtěl vědět Horác.
„Protože kdybychom pod ní nebyli,“ trošičku jedovatě odpověděl Will, „byli bychom venku, kde by nás mohly zasáhnout kameny, šípy z kuší nebo kopí.“ Významně pohlédl na Horáce, jestli bude z jeho strany následovat ještě nějaký dotaz. Horácovy oči však byly upřené na kresbu a mezi obočím se tvořila malá rýha.
„Krásné na tom je,“ pokračoval Will, „že to můžeme rozebrat a sestavit během pár minut.“
„Nu, to je rozhodně výhoda,“ poznamenal Horác. Tón hlasu však sděloval, že si to vůbec nemyslí.
Will se dopáleně opřel v židli. „Ty rád všechno vidíš černě, že?“ zeptal se.
Horác bezmocně rozhodil rukama.
„Wille, já nemám ani potuchy, co máš v úmyslu s touhle… věcí. Měj na paměti, že jsem obyčejný bojovník − toho druhu, o kterém jsem vás s Haltem slyšel mluvit jako o mlátiči. Teď mi ukazuješ nákres něčeho, co vypadá jako dvoukolák otočený dnem vzhůru a předkem dozadu − a jen tak mimochodem, už jsem viděl líp nakreslené dvoukoláky − a čekáš, že se nad tím budu rozplývat?“
Will se kriticky zadíval na náčrt a snažil se ho vidět Horácovýma očima. Napadlo ho, že přítel má možná pravdu. Vypadalo to trochu divně. Zároveň měl ale pocit, že Horác kritiku přehání.
„Ta kola nejsou tak špatná,“ prohlásil nakonec. Horác si od něj vzal tužku a ukázal na levé kolo nákresu.
„Tohle je přinejmenším o čtvrtinu větší než to druhé,“ upozornil.
„To je perspektivou,“ prohlásil tvrdohlavě Will. „Levé je blíž, takže se jeví jako větší.“
„Jestli je to perspektivou a je o tolik větší, pak by ten vozík musel být přes patnáct stop široký,“ řekl. „Tak to máš v plánu?“
Will opět kriticky studoval nákres.
„Ne. Myslel jsem asi tak sedm stop. A dlouhý deset stop.“ Rychle načrtl zmenšenou podobu levého kola a zároveň začmáral první pokus. „Je to lepší?“
„Mohlo by být kulatější,“ poznamenal Horác. „Kolo s takovým tvarem by ti nikdy nejelo. Na jednom konci je trochu špičaté.“
Will vypěnil, protože usoudil, že Horác ze sebe hlupáka jen dělá. Hodil tužku na stůl.
„Tak si zkus narýsovat dokonalý kruh jen tak od ruky!“ rozčiloval se. „Uvidíme, jak se to povede tobě! Tohle je pracovní náčrt, nic víc. Nemusí být dokonalý!“
Přesně tu chvíli si Malcolm vybral, aby vešel do světnice. Byl venku podívat se na MacHaddishe a ověřit, že generál je pořád bezpečně připoutaný k tlusté kládě, která ho držela v zajetí. Když procházel kolem stolu, zběžně se podíval na náčrt.
„Co to je?“ vyzvídal.
„To je dvoukolák, obrácený dnem vzhůru a předkem dozadu,“ sdělil mu Horác.
Will zabodl pohled do Horáce a rozhodl se, že si ho nebude všímat. Obrátil pozornost k Malcolmovi. „Myslíš, že by mi někdo z tvých lidí dokázal postavit něco takového?“ zeptal se.
Léčitel zamyšleně svraštil čelo. „Asi jim to dá zabrat,“ řekl. „Máme pár kol od vozu, ale všechna jsou stejně velká. Potřebuješ, aby tohle bylo o tolik větší než to druhé?“
Will přesunul nasupený pohled na Malcolma. Horác zvedl ruku k obličeji, aby skryl rodící se úsměv.
„To je perspektiva. Dobří umělci kreslí s pomocí perspektivy,“ poučoval Will zřetelně a důrazně.
„Aha. Ano? Nu, když to říkáš.“ Malcolm si pečlivě prohlížel nákres dalších několik vteřin. „A chceš je mít takhle zmáčknutá? Ta naše kola jsou spíš kulatá. Nemyslím si, že tahle by se snadno otáčela − jestli vůbec.“
Dlužno přiznat, že Malcolm pár minut poslouchal venku před chatou a věděl, o čem oba přátelé debatovali. Horác přitom málem vyprskl. Ramena se mu třásla a Malcolm už se nedokázal dál udržet. Přidal se a oba s…
