Sedm
Horác s Willem se po vydatném obědě v hostinci chystali nasednout na koně a odjet do Grimsdellského lesa. Ještě než vyjeli, odvázal Horác plátěné pouzdro s lukem zavěšené za sedlem a podával ho Willovi.
„Tohle je tvoje,“ řekl. „Halt si myslel, že ho asi budeš potřebovat.“
Willova tvář se rozzářila úsměvem, když vytáhl mohutný velký luk z pouzdra a na chvíli ho potěžkal v ruce. Potom obratně zastrčil jeden konec do koženého oka vzadu na pravé botě, v předklonu ohnul masivní luk přes rameno a do vyhloubeného zářezu na druhém konci vsunul tětivu. Jednou nebo dvakrát za ni zatáhl a prověřil důvěrně známou sílu nátahu. Nato hbitě povolil zakřivený luk a uložil ho do pouzdra.
„Je to mnohem lepší pocit,“ prohlásil. Horác přisvědčil. Znal pocit uspokojení a pohody, který dodávala důvěrně známá zbraň. Nasedli na koně a společně vyjeli z hostince.
Will jel samozřejmě na Cukovi a Horác na bojovém koni čněl vysoko nad ním. Fena klusala před nimi, pobíhala po cestě sem a tam a hledala nové pachy. Milostivě doprovodila Willa na vyjížďce k Prasklému džbánu, protože Trobar musel udělat nějakou práci pro Malcolma.
„Slyšel jsem, že máš psa,“ prohodil Horác. „Jak se jmenuje?“
„Je to fena,“ odpověděl Will. „A ještě jsem se nedostal k tomu, abych jí dal jméno.“
Horác zadumaně hleděl na fenu.
„Blekí by se k ní hodilo,“ navrhl po chvíli. Will povytáhl jedno obočí.
„To je vážně vynalézavé,“ poznamenal. „Jak jsi vůbec na něco takového přišel?“
Horác se rozhodl, že uštěpačnosti si nebude všímat. „Pořád lepší než říkat mu ‚pse‘.“
„Jí,“ opravil ho Will. „Je to fena, ne?“
„To je jedno,“ pokračoval Horác. „Pes by měl mít jméno. A ty mi nemáš co vyčítat, že nejsem vynalézavý, když jsi sám zatím žádné jméno nevymyslel. Blekí je lepší než nic.“
„To není tak jisté,“ odvětil Will. V skrytu si však přátelské hašteření s Horácem užíval. Je to jako za starých dobrých časů, napadlo ho.
„Nu, já mu budu říkat… promiň, jí… Blekí,“ rozhodl Horác.
Will pokrčil rameny. „Když chceš. Ale je to chytré zvíře. Pochybuju, že bude na takové obyčejné jméno slyšet.“
Horác na Willa úkosem pohlédl. Dlouholetý kamarád se tvářil velice sebejistě. Urostlý válečník náhle ostře hvízdl a zavolal: „Blekí! Stůj, holka!“
Fena okamžitě přestala pátrat po okolí a otočila se k němu, s jednou přední prackou zvednutou a hlavou zvědavě nachýlenou ke straně. Horác se vítězoslavně rozmáchl rukou směrem k Willovi. Will posměšně ohrnul nos.
„To nic nedokazuje!“ protestoval. „Slyšela hvízdnutí, to je všecko! Klidně bys mohl zavolat… Žemlovko a ona by se zastavila!“
„Žemlovka?“ opakoval Horác a tvářil se, že nevěří svým uším. „To je jméno, které navrhuješ ty? A to máš odvahu mít něco proti Blekí?“
„Chtěl jsem jen říct, že se zastavila, protože jsi zapískal,“ trval na svém Will. V minulosti podobné slovní potyčky s Horácem zpravidla vyhrával. Přítel se na něj teď usmíval protivně shovívavým způsobem.
Dojeli k čekající feně a Will koutkem úst ucedil: „Zrádkyně.“
Horác ho ale bohužel slyšel.
„Nu, oproti Žemlovce je to mírné zlepšení, že, Blekí?“ prohodil.
A k Willovu trpkému zklamání fena štěkla, jako by souhlasila, a pak jako šipka znovu vyrazila vpřed a pokračovala v průzkumu. Horác se spokojeně usmíval. Pak usoudil, že už by měl Willa přestat trápit.
„Takže celý ten příběh o čarodějovi byly jen báchorky?“ zeptal se a vrátil se tak k vážným záležitostem. U oběda se jim podařilo probrat něco z událostí na Macindawu, ale Horác se ještě potřeboval dozvědět nějaké podrobnosti. Will byl rád, že se přestalo hovořit o jméně pro fenu.
„Ne tak docela,“ řekl. „Světla, podivné zvuky a přízraky v lese, to všechno vypadalo docela opravdově. Ale byly to jen klamy, které vyráběl Malcolm. Alyss na to přišla,“ dodal.
Horác pokýval hlavou. „Jí to vždycky rychle pálilo, že?“
„Rozhodně. V každém případě Malcolm ty triky používal, aby odradil lidi z vesnice a udržel své malé společenství v bezpečí. Lidé velice rychle uvěřili, že Malkallam se vrátil.
Keren pak využil situace, aby se…