Dvacet devět
Signální prskavku viděli i z hradeb Macindawu. Strážní neznali výbušné látky ani ohňostroje, a tak svírali zbraně, polekaně zírali a žasli, co je to za čáry.
Keren, vyburcovaný z hlubokého spánku, nejistě přecházel po hradbách, upíral oči do noci a čekal, kdy se znovu objeví to divné stoupající rudé světlo. Ale když uběhla další hodina a vůbec nic se nedělo, usoudil, že šlo jen o planý poplach a další výskyt podivných světel, jaká bylo možno vídat v noční tmě poblíž Grimsdellu.
Než se vrátil na lože, ještě provedl rychlou obchůzku opevnění a zastavil se na západních hradbách, kde sahal les k hradu nejblíž. Už tam byl John Buttle.
„Pohnulo se něco na této straně?“ otázal se Keren. Buttla podobně jako jeho probudilo ze spaní hlášení o nadpřirozeném světle na obloze. Noční košili měl nacpanou v kalhotách a přes ni si narychlo natáhl kroužkovou kazajku. Zavrtěl hlavou, s očima upřenýma na temnou stěnu lesa, vzdálenou asi sedmdesát kroků.
„Vůbec nic,“ ohlásil.
Kerenovy prsty zabubnovaly na kameni hradeb. „Tahle strana je nebezpečná,“ pronesl zamyšleně.
Buttle potřásl hlavou. „Přes ty houštiny bys nikdy nedostal velkou jednotku,“ řekl. V uplynulých týdnech provedl průzkum okolí hradu. „A i kdyby se ti to nakrásně povedlo, než bys je sešikoval do útoku, nadělali by spoustu rámusu.“
Kerena to částečně přesvědčilo. Ale jen částečně.
„Možná. Ale i když se tam zatím nic nepohnulo, musíme se mít na pozoru. Nevím, proč Syron nenechal ty stromy vykácet.“
„Protože taková práce by trvala roky,“ řekl mu Buttle. „A taky bys na ni potřeboval hromadu lidí. Věř mi. Tyhle stromy jsou naše nejlepší ochrana. Je to hotová divočina.“
„Hmm. Ale stejně, chci, aby tahle strana byla po zbytek noci pečlivě hlídaná,“ řekl Keren. „Zůstaneš tu?“
Buttle zavrtěl hlavou. „Jdu zpátky do postele.“
Kerenovy oči ztvrdly.
„To nebyla otázka ani návrh.“ Hlas měl najednou ledový. Buttle zlostně ztuhl.
„Provedu, můj pane,“ odpověděl. „Zůstanu ve službě až do svítání.“
„Dobře,“ prohlásil Keren, otočil se na patě a zamířil ke schodům. Nebylo to poprvé, co litoval, že jeho nejbližším zástupcem není někdo vhodnější, někdo ochotnější převzít trochu vůdcovské zodpovědnosti. Doufal, že Buttle se sám nabídne, že zůstane na stráži, aby svého velitele uklidnil, a nebude čekat, až to dostane rozkazem. Ztěžka si povzdychl. Potrvá skoro dva roky, než si bude moct koupit baronství v Galice. Cítil, že ten čas se povleče, a proklínal hezkou světlovlásku, která odmítla jeho nabídku ke sňatku. Byla by přinejmenším přijatelnou společnicí.
Na hradbách za ním se Buttlovy rty pohybovaly v jeho vlastní tiché kletbě. Slova však mířila k veliteli.
* * *
Poté, co Will s Horácem spatřili Malcolmovo signální světlo, prožili klidnou noc. Oba byli mladí a zvyklí tábořit pod širým nebem. Kus od kraje lesa si postavili malé stany, vsoukali se do nich a spali až do úsvitu.
Věděli, že tu noc se nic dalšího dít nebude. Signální světlo neznamenalo začátek útoku, a proto si mohli dovolit odpočinek. Během zítřejšího dne bude jejich největším nepřítelem směsice nudy a nedočkavosti. Falešný útok byl naplánovaný na pozdní odpoledne a Will věděl, že jak budou hodiny míjet, svírání v jeho žaludku se bude s každou minutou stupňovat, až si bude přát, aby už měl čekání za sebou a místo toho dělal něco jiného.
A tak tomu i bylo. Sestavili vůz i žebřík, který na něj naložili, vysekali v podrostu cestičku a dopravili vůz křovisky na kraj lesa. S přípravami však samozřejmě začali brzy, takže když bylo sotva po poledni, oni už byli připraveni a museli ještě čtyři hodiny čekat.
Will seděl pod stromem a předstíral, že podřimuje. Snažil se uklidnit sám sebe a zbavit se svíravého pocitu v žaludku. Pohlédl na Horáce − stál o několik kroků dál, očividně bezstarostný, a tiše si povídal se čtyřmi Skandijci, kteří je doprovázeli. Horác na sobě zřejmě ucítil Willův pohled. Podíval se na starého kamaráda, usmál se a povzbudil ho kývnutím hlavy.
Will žasl, jak může být Horác tak klidný. Net…
