Devět
Will a Horác, neomylně vedeni fenou, ujížděli po křivolaké cestě Grimsdellským lesem. Horác kroutil hlavou nad neproniknutelnou spletí stromů a podrostu kolem nich.
„Není divu, že Malcolm je tu celé ty roky v bezpečí,“ poznamenal. Will se usmál.
„Je to jeho nejlepší ochrana,“ souhlasil. „Samozřejmě má v zásobě několik dalších triků, jak odradit návštěvníky.“
„Ty moc nepotřebuje. Tady bys mohl ztratit armádu vojáků, nikdy by se odsud nevymotali… Proboha!“
Výkřik mu unikl, když projeli ohybem cesty a mezi stromy spatřil hrůzné varování v podobě lebky. Podezíral Willa, že mu schválně neřekl, co přijde. Podezření se víceméně potvrdilo, když na něj Will zpředu vesele zavolal.
„Á, to je Trevor. Toho si nevšímej. Je neškodný.“
Jeli dál a Horác slyšel, jak se Will tiše pochechtává. „Náramná legrace,“ zamumlal si pro sebe.
Náhle vyjeli na lesní paseku. V jednom okamžiku se nacházeli v potemnělém tunelu mezi ponurými starými stromy, v dalším vjeli do slunečního světla a před sebou měli Malcolmovu úhlednou chatu s doškovou střechou a dýmajícím komínem.
Venku, zalitý pozdně odpoledním sluncem, stál prostřený stůl a Will viděl, že u něj sedí Malcolm, Xander a kupodivu i Orman. Dvě židle byly prázdné. Malcolm se zřejmě rozhodl počkat s obědem, dokud nepřijedou. S největší pravděpodobností, napadlo Willa, dostával pravidelná hlášení o jejich postupu.
Když se všichni seznámili, Will s Horácem usedli s ostatními ke stolu. Fena od nich vystřelila jako šíp, protože na druhém konci paseky zahlédla Trobara.
„Jen běž,“ zbytečně řekl Will.
„Čekali jsme s obědem na vás,“ oznámil Malcolm.
Will odmítavě máchl rukou. „Obědvali jsme v hostinci,“ začal, ale dál se nedostal, protože Horác mu skočil do řeči.
„Ale časná večeře nemůže uškodit,“ prohlásil. Měl pořád hlad, nicméně množství jídla, které spořádal, se na jeho štíhlé svalnaté postavě nijak neprojevovalo.
„Rád vidím, že už jsi vstal a chodíš, pane,“ řekl Will Ormanovi. Hradní pán se nevesele ušklíbl.
„Vstal možná, Wille Bartone. Ale rozhodně mám daleko k tomu, abych chodil.“
„Máme z jeho pokroků velkou radost,“ připojil se Malcolm.
Will ukázal na Horáce, který se už mezitím pustil do bochníčku chleba.
„A dobré zprávy pokračují, pane. Když nám pomůže Horác, brzy tě dostaneme zpátky na tvůj hrad.“ Horác při té velkohubé chvále malinko zrudl a Will si uvědomil, že to asi trochu přehnal. Byl však velice rád, že má opět po boku svého starého druha. Vycítil, že ostatní si Horácův význam neuvědomili, tak dodal: „Možná ho spíš znáte jako rytíře Dubového listu.“
Xanderovi jméno nic neříkalo, zamračil se a zabrblal, dost nahlas, aby byl slyšet: „Zajímalo by mě, kolik platíme tomuhle.“
Horác zrudl ještě víc, ale mlčel.
Orman střelil po Xanderovi varovným pohledem. Mužík ztichl a něco brumlal. Potom si Orman vzpomněl.
„Rytíř Dubového listu?“ pronesl zamyšleně. „Pak jsi nepochybně ten, kdo byl před několika lety při té záležitosti s Morgarathem. A se Skandijci, pokud si vzpomínám.“
Horác pokrčil rameny. „Hodně těch řečí bylo přehnaných, můj pane.“
Orman však obrátil pohled k Willovi, protože už mu svitlo.
„A vzpomínám si, že měl přítele, který byl hraničář,“ pokračoval. „Byls to ty, že? Will Barton, na mou věru! Ty jsi ten, kterému teď říkají Will Dohoda?“
Teď přišla řada na Willa, aby pokrčil rameny.
„Všechny ty řeči byly přehnané,“ řekl. Všiml si, že Malcolm nechápe, o jakých událostech Orman mluví. Samozřejmě, pomyslel si Will, řadu let se držel v ústraní v lese. Xander ale vypadal rozpačitě, protože mu došlo, že právě urazil jednoho z nejschopnějších bojovníků v celém království. Will se tiše usmíval. Dobře mu tak, říkal si.
Horác si zdvořile odkašlal. Šlo mu o důležitější věci, než byla zlomyslná urážka od Ormanova sloužícího.
„Nebyla tu řeč o jídle?“ připomněl. Horác uměl vždycky vyhmátnout, co je nejdůležitější.
…
