Mrakoplaš už se nedal stříhat hodně dlouho, ale věděl, jak na to.
„Tak... už jste byla letos na dovolené, hm?“ řekl a zacvakal nůžkami.
„Blééé!“
„A co říkáte počasí?“ hledal zoufale vhodné téma hovoru.
„Blééé!“
„Ovce se ani nepokoušela vzpírat. Byla stará, měla už méně zubů než nohou a i v těch velmi omezených hloubkách jejího výjimečné mělkého mozku věděla, že takhle stříhání vypadat nemá. Při stříhání mělo dojít ke krátkému zápasu, následovanému překrásnou chladnou svobodou v ohradě. Stříhání nemělo zahrnovat zvědavé otázky na to, co si ovce myslí o počasí nebo zda už má něco v plánu na tenhle víkend, už proto, že ovce nezná termín „víkend“ ani, když už je o tom řeč, „něco“. A nečekalo se, že jim budou lidé lít do uší levandulovou vodu po holení.
Střihači mlčky přihlíželi. Byl jich dost velký zástup, protože ti, kteří byli u sázky, obešli ostatní, a tak se tady shromáždili prakticky všichni střihači z nejbližšího okolí. Byli si v duchu jisti, že tady dojde k něčemu, o čem budou moci vyprávět svým vnoučatům.
Mrakoplaš ustoupil, zkoumavým pohledem přehlédl výsledek své práce, a když pak ukázal ovci v zrcadlech temeno její hlavy, zvíře se splašilo, podařilo se mu dostat nohy pod sebe a jako šílené vyrazilo k ohradě.
„Hej, počkej aspoň, než ti sundám natáčky!“ křičel za ovcí Mrakoplaš.
Uvědomil si, že ho střihači pozorují. Nakonec jeden z nich pronesl ohromeným hlasem: „Tak takhle vypadá stříhání vovcích tam, vodkáďvá seš ty, jo?“
„Ehm... no a i kdyby?“
„Nejni to tak trochu pomalý?“
„A jak rychle se čeká, že to budu dělat?“
„Nóó, tudle Vovčí kožich jich dělá skoro padesát za hodinu. Takže ty bys jich musel udělat víc, jasný? Žádný takový sereptičky. Akorát nakrátko zadek, hřbet, předek a boky.“
„Ale estli vám to nevadí,“ řekl jeden ze střihačů zasněně, „ta vovce vypadala náádherně.“
V ovčí ohradě se vzdula vlna hromadného bečení.
„Tak co, seš připravenej jít do toho na vostro, Mrakoš?“ zašklebil se Ovčí kožich.
„Ale cákryš, co má tohle bejt?“ řekl jeden z jeho kamarádů.
Ohrada se v jednom místě vyboulila, praskla a zřítila. Ve vzniklé mezeře stál beran a potřásal zuřivě hlavou, aby se zbavil zbytků dřeva, které mu uvázlo na rozích. Z nozder mu stoupala pára.
Další věci, které Mrakoplaš spojoval s ovcemi, kromě výpečků a kořeněné omáčky, byla ovčí poddajnost a beránčí trpělivost. Jenže tohle byl beran a slovo asociace se najednou zhmotnilo v podobě... beranidlo. Zahrabal kopytem. Byl mnohem větší než průměrná ovce. Mrakoplaš měl najednou dojem, že vyplňuje celou jeho budoucnost.
„To není moje ovce!“ vykřikl farmář.
Ovčí kožich vstrčil nůžky Mrakoplašovi do ruky a poklepal ho po zádech.
„Tak tenhle je tvůj, kámo,“ řekl a začal pomalu ustupovat. „Seš tady přece proto, abys nám ukázal, jak na to, ne?“
Mrakoplaš sklopil pohled ke špičkám nohou. Nehýbaly se. Zůstávaly tvrdošíjně stát.
Beran popošel kupředu, několikrát si vztekle odfrkl a podíval se Mrakoplašovi přímo do krví podlitých očí.
„Výborně,“ zašeptal, když byl skoro na dosah ruky. „Ty se hlavně čiň s nůžkama a ovce už se postarají o zbytek. Jen klídek.“
„To jsi ty?“ řekl opatrně Mrakoplaš a rozhlédl se po vzdáleném polokruhu přihlížejících střihačů.
„Aha, došlo. Připravený? Udělají to, co udělám já. Jsou prostě jako ovce, rozumíš?“
Střihači s rostoucím údivem pozorovali vlnu, která padala jako hustý déšť.
„Teda řeknu vám, něco takovýho se hned tak nevidí,“ prohlásil jeden z nich. „Jak se vždycky postavěj na tu hlavu...“
„A ty hvězdy jsou taky dobrý,“ přikyvoval další a zapaloval si dýmku. „Teda na vovce.“
Mrakoplaš se jen držel nůžek. Žily svým vlastním životem. Ovce se vrhaly proti čepelím, jako kdyby skutečně spěchaly cítit se pohodlněji. Ostříhaná vlna sahala Mrakoplašovi ke kotníkům, ke kolenům, vystoupila mu k pasu... Pak najednou nůžky cvakaly naprázdno vzduchem a se slyšitelným sykotem začaly vychládat.
Několik tuctů omámených ovcí ho velmi podezřívavě pozorovalo. Střihači na něj poulili oči s výrazem velmi podobným.
„Ehm... tak…
