KAPITOLA
6
VZDUCH KOLEM NÁS SE ROZTŘÁSL střelbou a Mal mě povalil na zem. Přistála jsem obličejem v hlíně a cítila na sobě navalené jeho tělo.
„Zůstaň dole!“ křičel.
Otočila jsem hlavu na stranu a viděla, jak se grišové staví kolem nás do kruhu. Harshaw ležel na zemi, ale Stigg měl v ruce pazourek a plameny létaly všude kolem. Tamara s Toljou se vrhli do boje. Zoja s Naďou a Adrikem drželi ruce nad hlavou a listy se v chuchvalcích zvedaly ze země. V tom zmatku a změti bojovníků bylo těžké rozeznat přítele od nepřítele.
Někdo s žuchnutím přistál z koruny stromu těsně vedle nás. „Proč se tady, vy dva, válíte polonazí a bosí v bahně?“ oslovil nás známý hlas. „Hledáte lanýže?“
Nikolaj nám přeřízl pouta na rukou a vytáhl mě na nohy. „Příště se nechám chytit já. Aby byla zábava.“ Hodil Malovi pušku. „Můžeme?“
„Vůbec nevím, kdo je kdo!“ protestovala jsem.
„My jsme ti, kterých je tak zoufale málo.“
Bohužel jsem měla dojem, že nežertuje. Jak se řady rozestoupily a já se trochu sebrala, viděla jsem, že Nikolajovi muži mají světle modrou pásku na rukávu, podle které jsem je mohla poznat. Klestili si cestu skrze Lučenkovu milici, jež se i bez svého vůdce dokázala vzchopit k boji.
Slyšela jsem křik. Nikolajovi muži postupovali dopředu a před sebou tlačili griši. Hnali je jako stádo.
„Co se děje?“ chtěla jsem vědět.
„V téhle části obvykle bereme nohy na ramena,“ odpověděl Nikolaj nenuceně, ale v jeho zabahněné tváři jsem viděla napětí.
Uháněli jsme mezi stromy a snažili se držet tempo s Nikolajem řítícím se před námi. Neměla jsem tušení, jakým směrem běžíme. K potoku? Na cestu? Ztratila jsem veškerý orientační smysl.
Otočila jsem se, abych spočítala ostatní. Chtěla jsem se ujistit, že jsme všichni. Větrostrůjci pracovali v tandemu, přivolávali vítr, který kácel stromy milicionářům do cesty. Za nimi běžel Stigg a povalené stromy zapaloval. Davidovi se nějak podařilo zachránit svůj batoh a teď dusal vedle Ženi a prohýbal se pod jeho tíží.
„Nech ho tady!“ volala jsem na něj, ale jestli mě slyšel, neposlechl.
Tolja si přehodil Harshawa přes rameno a tenhle živý náklad mu zpomaloval krok. Doháněl ho voják s vytasenou šavlí. Tamara se zapřela o povalený strom, namířila pistoli a vystřelila. O vteřinu později se milicionář chytil za srdce a odpotácel stranou. Mačička proběhla kolem jeho těla a uháněla dál Toljovi v patách.
„Kde je Sergej?“ Sotva jsem to zavolala, uviděla jsem ho s nepřítomným výrazem zaostávat vzadu za ostatními. Tamara se k němu rozběhla zpátky, musela kličkovat mezi popadanými hořícími stromy. Násilím ho za sebou vlekla, a i když jsem neslyšela, co na něj řve, byla jsem si jistá, že přátelské povzbuzování to nebylo.
Klopýtla jsem. Mal mě chytl za loket a strčil dopředu, přitom se stihl otočit a vypálit za sebe dvě rány. Pak jsme se ocitli v poli ječmene.
Přestože svítilo pozdně odpolední slunce, celé pole se topilo v mlze. Běželi jsme rozmáčenou hlínou, až Nikolaj zničehonic zavolal: „Tady!“
Zastavili jsme se na místě tak prudce, až nám zpod bot vystříkl gejzír bláta. Tady? Byli jsme uprostřed pole, kde nebylo nic než mlha a za námi zástup milicionářů lačnících po kořisti a pomstě.
Dvakrát za sebou se ozvalo pronikavé zapískání. Zem pode mnou se zhoupla.
„Držte se pevně!“ zavolal Nikolaj.
„Čeho?“ vyjekla jsem.
A pak jsme se vznesli. Lana s prasknutím zapadla na své místo a celé pole vypadalo, jako když se vznáší. Podívala jsem se nahoru – mlha ustupovala a přímo nad našimi hlavami viselo ve vzduchu obrovské plavidlo s otevřeným nákladním prostorem. Byla to jakási loď, jež měla na jednom konci plachtu a na druhém z ní visel obrovský oválný měchýř.
„Co to sakra je?“ zíral na to Mal.
„Pelikán,“ oznámil Nikolaj. „Tedy jeho prototyp. Celý vtip spočívá v tom, přimět balon, aby se nezřítil.“
„A podařilo se ti tenhle malý problém vyřešit?“
„Z větší části.“
Zem pod námi se vzdálila a já poznala, že stojíme na jakési houpající se plošině vyrobené z kovové síťoviny.
Postavili jsme se na kraj plošiny. P…
