KAPITOLA
16
PŘIBLÍŽIT SE KE KRIBIRSKU z téhle strany by bylo příliš nebezpečné, a tak jsme se rozhodli vést útok ze Západní Ravky, což ovšem znamenalo, že jsme museli překročit Vrásu. Protože Naďa se Zojou nemohly udržet ve vzduchu tolik lidí najednou, dohodli jsme se, že Tolja se soldateskou dojedou na východní pobřeží Vrásy a tam na nás počkají. Cesta jim bude na koních trvat celý den. Za tu dobu stihneme my ostatní přeletět do Západní Ravky a najít tam vhodné místo pro rozložení základního tábora. Pak se otočíme a pod ochranou mé moci se pro ně vrátíme.
Nalodili jsme se na Bukače a už za pár hodin jsme se řítili do podivné černé mlhy Vrásy stínu. Tentokrát jsem byla dopředu připravená, takže mě nepřekvapila důvěrnost ani zvláštní pocit sounáležitosti, které jsem ucítila, jakmile jsme vpluli do tmy. Teď, když jsem si zadala s merzostem, silou, jež tohle místo stvořila, jsem to cítila ještě naléhavěji. Také jsem tomu lépe rozuměla. Až moc dobře jsem chápala touhu, která dohnala Temnyje k tomu, že zabředl do Morozovových pokusů, jež považoval za své dědictví.
Volkry se kolem nás shlukly. Viděla jsem matné tvary křídel a slyšela skřehotavé kvílení, když se rozutekly před kruhem světla, které jsem přivolala. Jestli Temnyj dosáhne svého, už brzy si přijdou na své. Byla jsem vděčná, když jsme vyletěli do modré oblohy nad Západní Ravkou.
Oblast na západ od Vrásy byla evakuovaná. Letěli jsme nad vylidněnými vesnicemi a prázdnými domy, široko daleko nebyla vidět živá duše. Nakonec jsme se rozhodli přistát asi míli od temné hranice Vrásy, v moštárně na jihovýchod od Novokribirsku – tedy spíš toho, co z tohohle města zbylo. Moštárna se jmenovala Tomikyana, jak jsme pochopily z vinět na láhvích a taky z cedule nad stodolou plnou lisů. Stromy v sadu se prohýbaly pod ovocem, které už nikdo nesklidí.
Dům majitelů moštárny byl okázalý, hezky udržovaný, s bílou střechou. Skoro jsem měla výčitky svědomí, když Harshaw rozbil okno a vlezl dovnitř, aby odemkl dveře.
„Zbohatlíci,“ odfrkla si Zoja, když jsme procházeli přeplácanými pokoji, kde byla každá polička a krbová římsa obležená porcelánovými figurkami a jinými podivnostmi.
Žeňa vzala do ruky keramické prasátko. „Hnus.“
„Mně se to tu líbí,“ ohradil se Adrik. „Je to tu útulné.“
Zoja se zatvářila, jako by se měla každou chvíli pozvracet. „Možná se ti vkus vytříbí s věkem.“
„Jsem jenom o tři roky mladší než ty.“
„Tak jsi asi odsouzený k doživotní kýčovitosti.“
Nábytek byl pokrytý bílými prostěradly. Míša jedno popadl, běhal s ním z pokoje do pokoje a tahal ho za sebou jako plášť. Skříňky byly většinou prázdné, ale Harshaw někde našel plechovku sardinek, okamžitě ji otevřel a společně s Mačičkou snědl. Budeme muset někoho poslat do okolních farem sehnat nějaké jídlo.
Když jsme se ujistili, že v domě nikdo není, nechali jsme Davida se Žeňou a Míšou, aby začali shánět materiál na výrobu lumija a střelného prachu. My ostatní jsme nasedli na Bukače a vyrazili zpátky do Ravky.
Měli jsme naplánováno setkat se se soldateskou u sochy svaté Anastázie, která stojí na nízkém kopci a upírá pohled do údolí, kde kdysi bývalo město Tsemna. Tsemna díky Anastázii přežila morovou ránu, jež zahubila polovinu lidí z okolních vesnic. Vrásu ovšem Tsemna nepřežila. Spolklo ji Bezmoří, když si Černý heretik začal poprvé zahrávat s nebezpečnými pokusy.
Teď byla socha děsivým úkazem – obrovská kamenná žena vystupuje s doširoka rozpaženýma rukama ze země a laskavě hledí do nicoty Vrásy. Svatá Anastázie podle legendy zbavila mnoho měst nemocí. Konala zázraky, nebo byla prostě šikovná hojička? A je mezitím vůbec rozdíl?
Dorazili jsme na místo před soldateskou. Přistáli jsme a utábořili se na noc. Bylo pořád dost teplo, takže jsme nepotřebovali stany, jen jsme si u nohou sochy, na strakaté louce plné červených balvanů, rozložili kavalce. Mal vzal Harshawa, aby s ním šel chytit něco k večeři. Zvířat tu bylo málo, jako by se Vrásy bála stejně jako my.
Přehodila jsem si přes ramena šátek a sešla z&nbs…
