KAPITOLA
7
VYSKOČILA JSEM NA NOHY. „Co se stalo?“
„Sergejovi ujelo její jméno. Zdá se, že výšky snáší asi tak dobře jako jeskyně.“
Naštvaně jsem zavrčela. Žeňa sehrála klíčovou roli, když se Temnyj pokusil svrhnout krále z trůnu. Snažila jsem se mít se Sergejem trpělivost, jenže teď je kvůli němu Žeňa v nebezpečí a naše postavení u Nikolaje nejisté.
Baghra se natáhla a chytila mě za kalhoty. Ukázala směrem k Malovi: „Kdo je to?“
„Kapitán mojí osobní stráže.“
„Griša?“
Zamračila jsem se. „Ne, otkazatsja.“
„Jeho hlas zní –“
„Alino,“ naléhal Mal. „Už pro ni jdou, aby ji odvedli ke králi.“
Odstrčila jsem Baghřinu ruku. „Musím jít. Pošlu ti zpátky Míšu.“
Chvatně jsem vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Hnali jsme se s Malem ke schodům a brali je po dvou.
Slunce už dávno zapadlo a Kolovrat byl osvícený lampami. Venku za sklem jsem nad hradbou mraků zahlédla hvězdy. Skupina vojáků s bleděmodrými páskami na rukávech stála shromážděná v prostoru vyhrazeném pro bojový výcvik. Vypadalo to, že nebude dlouho trvat a vytáhnou na Tamaru s Toljou pistole. Když jsem viděla své eterálčiky rozestavěné za dvojčaty, aby vlastními těly kryli Žeňu s Davidem, byla jsem pyšná. Po Sergejovi jako by se zem slehla. To bylo nakonec dobře, protože jsem měla sto chutí ho přerazit, což by si jedině zasloužil. Teď na to ale nebyl čas.
„Tady je!“ zvolala Naďa, když nás zahlédla. Šla jsem rovnou k Ženě.
„Král čeká,“ promluvil jeden z vojáků. Udivila mě Zoja, která na něj vyštěkla: „Tak ho nech čekat.“
Položila jsem Ženě ruku na rameno a odvedla ji kousek stranou. Celá se třásla.
„Poslouchej mě,“ hladila jsem ji po vlasech. „Nikdo ti neublíží. Rozumíš?“
„Je to král, Alino.“ V jejím hlase jsem slyšela hrůzu.
„Už nikomu nevládne,“ připomněla jsem jí. Mluvila jsem s jistotou, kterou jsem necítila. Tohle se mohlo snadno zvrtnout špatným směrem, jenže se tomu nešlo vyhnout. „Musíš před něj jít.“
„Až mě uvidí… takhle zoufalou, na dně –“
Přiměla jsem ji podívat se mi do očí. „Nejsi zoufalá, ani na dně. Postavila ses Temnyjovi, abys mi dala svobodu. Nedovolím, aby ti vzali tu tvoji.“
Přišel k nám Mal. „Vojáci už jsou nervózní.“
„Já to nedokážu,“ hrozila se Žeňa.
„Dokážeš.“
Mal jí položil jemně ruku na rameno. „Jsme s tebou.“
Po tváři se jí skulila slza. „Proč? V Malém paláci jsem donášela na Alinu. Dopisy, které jsi jí psal, jsem spálila. Kvůli mně si myslela, že –“
„Na Sturmhondově lodi ses postavila mezi nás a Temnyje,“ prohlásil Mal pevně, stejným hlasem, který jsem znala už z jeskyně. „Přátelství si neschovávám jen pro dokonalé. A Alina bohudíky taky ne.“
„Můžeš nám věřit?“ zeptala jsem se.
Žeňa polkla, pak se nadechla a narovnala způsobem, který jí kdysi býval vlastní. Přitáhla si šál. „Dobře,“ pronesla.
Vrátili jsme se k ostatním. David se na Žeňu tázavě podíval a ta se ho chytila za ruku.
„Můžeme jít,“ oznámila jsem vojákům.
Mal s dvojčaty vyrazili za námi, ostatním grišům jsem však dala rukou znamení, aby zůstali na místě. „Buďte tady,“ zavelela jsem a pak tiše dodala: „A ve střehu.“ Žeňa se na Temnyjův rozkaz pokusila krále otrávit a Nikolaj to věděl. Kdyby došlo na nejhorší a museli bychom bojovat, netušila jsem, jak bychom se z téhle hory dostali dolů.
Šli jsme za vojáky přes observatoř a pak dál chodbou ke krátkému schodišti. Sotva jsme zahnuli za roh, už jsem slyšela králův hlas. Nerozuměla jsem všemu, co říká, nicméně neuniklo mi slovo velezrada.
Zastavili jsme se v bráně, kterou tvořily mohutné paže dvou bronzových mužů ve zbroji posázené železnými hvězdami – Aljoša a Arkadij, poznala jsem jezdce z Ivetu. Těžko říct, k čemu ta místnost dřív sloužila, nyní tu však byl Nikolajův pokoj. Po stěnách byly rozvěšené rytiny a mapy a velké rýsovací prkno bylo zaházené vším možným. Nikolaj stál s rukama i nohama křížem opřený o svůj pracovní stůl a tvářil se ustaraně.
Krále a královnu Ravky jsem málem nepoznala. Když jsem královnu viděla naposledy, nesla se v růžovém hedvábí ověšená diamanty. Teď měla přes prostou v…
