KAPITOLA
14
ZA ÚSVITU DRUHÉHO DNE ostatní uklízeli ohniště a přežvykovali tvrdé kusy sucharů, jsem si natáhla kabát a vydala se kousek zpátky podívat se na vodopád. V údolí ležela hustá mlha. Takhle z dálky vypadaly kosti u vodopádu zase jako stromy. Žádné přízraky. Žádný oheň. Klidné místo lákající k odpočinku.
Právě jsme balili od popela zaprášené stany, když jsme to uslyšeli – svítání proťal výkřik, vysoký a pronikavý. Ztuhli jsme a tiše čekali, jestli se ozve znovu.
„Mohl to být jen jestřáb,“ mírnil naše vzrušení Tolja.
Mal neříkal nic. Hodil si pušku na rameno a zamířil do lesa. Museli jsme běžet, abychom mu stačili.
Výstup po zadní stěně vodopádů nám zabral většinu dne. Byl strmý a drsný, a i když mé nohy zesílily a přivykly neschůdným cestám, byla to pro mě velká zátěž. Od batohu mě bolela záda, a přestože bylo chladno, čelo jsem měla zpocené.
„Až tu potvoru chytíme,“ oddechovala ztěžka Zoja, „udusím si ji na másle.“
Cítila jsem, jak jsme všichni nabití vzrušeným očekáváním. Tušili jsme, že musíme být blízko, a povzbuzovali jsme se navzájem, abychom byli nahoře co nejdřív. Některá místa stoupala skoro vertikálně. Museli jsme se držet vyvrácených kořenů a zadírat prsty do skulin mezi kameny. V jednu chvíli Tolja vyndal kovové mačky a kladivem je zasekal do skály jako provizorní žebřík, po kterém jsme vyšplhali nahoru.
V pozdním odpoledni jsme konečně vytáhli naše zmožená těla na skalní římsu a ocitli se na vrcholu – rovné plošině porostlé mechem. Hladké kameny byly uprostřed rozděleny proudem zurčící řeky, a protože bylo všude kolem vlhko, dost klouzaly.
Při pohledu na západ, za prudkým srázem vodopádu, byla vidět cesta, odkud jsme přišli – vzdálený hřbet údolí, šedé pole ubíhající k lesu pokrytému popelem, koryto staré cesty a za tím vším bouřka valící se přes zelené kopce. A že to vskutku byly jen kopce, se teď jevilo zřejmé. Protože když jsme se obrátili na jih, rozprostřel se před námi pohled na opravdické hory – rozlehlý Sikurzoj s bílými čepicemi sněhu, jenž roztátý živil řeku tekoucí do Cera Huo.
„Jsou nekonečné,“ vzdychl Harshaw unaveně.
Došli jsme k divokým peřejím řeky. Těžko bychom se jí brodili a popravdě jsem neviděla, jaký by to mělo smysl. Viděli jsme na druhou stranu a nebylo tam nic. Převis tam končil. Vrchol byl zjevně neuspokojivě prázdný.
Zvedl se vítr. Cuchal mi vlasy a do tváří šlehal drobné kapky mlhy. Pohlédla jsem na jih na bílé hory v dálce. Byl podzim, zima na spadnutí. Už přes týden jsme byli na cestě. Co když se ostatním ve Dvou mlýnech něco stalo?
„Takže,“ obořila se Zoja zlostně, „kde je?“
Mal došel ke kraji vodopádu a rozhlédl se do údolí.
„Myslela jsem, že jsi nejlepší stopař v celé Ravce,“ řekla jízlivě. „Tak kam půjdeme teď?“
Mal si rukou přejel zezadu po krku. „Sejdeme z jedné hory a vylezeme na další. Tak to chodí, Zojo.“
„Jak dlouho?“ vyštěkla. „Nemůžeme se takhle trmácet donekonečna.“
„Zojo,“ okřikl ji Tolja.
„Jak vůbec můžeme vědět, že to zvíře existuje?“
„A cos čekala?“ zeptal se Tolja. „Hnízdo?“
„Proč ne? Hnízdo, pero, kouřící hromadu trusu. Něco. Cokoliv.“
Mluvila sice jen Zoja, ale cítila jsem, že i ostatní jsou unavení a zklamaní. Tolja půjde dál, dokud nepadne. Ale nebyla jsem si jistá, kolik toho ještě snese Zoja s Harshawem.
„Na táboření je tu moc vlhko,“ rozhodla jsem. Prstem jsem ukázala dál na les za kamennou plošinu. Stromy tam rostly v útěšně neuspořádaném tvaru a jejich listí zářilo obyčejně zlatou a rudou podzimní barvou. „Jděte tamtím směrem, dokud nenajdete suché místo. Rozdělejte oheň. Po večeři se rozhodneme, co dál. Možná je čas se rozdělit.“
„Nemůžeš jít dál do Šu Hanu bez ochrany,“ zhrozil se Tolja.
Harshaw neříkal nic, tiskl k sobě Mačičku a vyhýbal se mi pohledem.
„Nemusíme se rozhodnout hned. Běžte rozdělat oheň.“
Opatrně jsem přešla přes plošinu k Malovi. Sráz dolů byl závratný, a tak jsem radši koukala do dálky před sebou. Když jsem přimhouřila oči, zdálo se mi, že vidím vypálenou louku, po které jsme honili zloděje, al…
