KAPITOLA
2
MASIVNÍ DVEŘE DO KUCHYNĚ se zavřely a v zámku zarachotil klíč. Snažila jsem se nevnímat sevřený žaludek a poskládat si dohromady to, co vidím. Naďa se Zojou – dvě větrostrůjkyně –, Mal a pak David, neškodný materiálčik. Dneska, stálo na lístku od něj. Co se to děje?
„Ptám se tě ještě jednou, knězi. Co má tohle znamenat? Proč jsou moji přátelé zajati? Proč krvácí?“
„Nejsou to tvoji přátelé. Odhalili jsme spiknutí. Chtěli nám odpálit Bílou katedrálu přímo nad hlavou.“
„O čem to mluvíš?“
„Vidělas, jak byl ten kluk dneska drzý –“
„V tom je celý problém? Že se před tebou neklepe strachy?“
„Jde o zradu!“
Ze záhybů pláště vytáhl plátěný měšec a dvěma prsty mi s ním pohupoval před očima. Zamračila jsem se. Podobné váčky jsem viděla u materiálčiků v dílnách. Používaly se na –
„Střelný prach,“ odtušil Aparátus. „A vyrobil ho tenhle špinavý materiálčik ze surovin, které mu dodali tvoji, jak říkáš, přátelé.“
„No tak David vyrobil střelný prach. Používá se na nejrůznější věci.“
„Zbraně jsou v Bílé katedrále zakázané.“
Nadzdvihla jsem obočí nad puškami, kterými v tu chvíli mířila jeho garda na Mala a mé griši. „A co je tohle? Vařečky? Jestli máš v úmyslu někoho obviňovat –“
„Slyšeli je organizovat spiknutí. Předstup, Tamaro Kir-Bataarová. Řekni po pravdě, co jsi odhalila.“
Tamara se hluboce uklonila. „Tady ta griša se stopařem se domlouvali, že tě omámí a pak odvlečou nahoru na zem.“
„Já chci nahoru na zem.“
„Střelný prach chtěli použít k tomu, aby za nimi nikdo nemohl,“ pokračovala. „Chtěli odpálit jeskyni, aby zasypala Aparátuse i ostatní věřící.“
„Stovky nevinných lidí? Mal by nikdy nic takového neudělal. Nikdo z nich by nic takového neudělal.“ Dokonce ani ta mrcha Zoja. „To je nesmysl. Jak mě podle tebe hodlali omámit?“
Tamara kývla na Žeňu a pak na hrnek postavený vedle nás.
„To je můj čaj, sama jsem ho pila,“ ohradila se Žeňa. „Je to jen čaj.“
„Je to travička a lhářka,“ trvala Tamara chladně na svém. „Už jednou tě zradila a vydala do rukou Temnyje.“
Žeňa zaťala prsty, kterými přidržovala šátek. Obě jsme věděly, že tohle obvinění je pravdivé. Zahlodaly ve mně nevítané pochybnosti.
„A ty jí budeš věřit,“ vyhrkla Tamara. Její hlas měl zvláštní podtón. Neznělo to jako obvinění, spíš jako rozkaz.
„Čekali jen na to, až budou mít dost střelného prachu,“ pokračoval dál Aparátus. „Pak měli v úmyslu zaútočit, odvléct tě nahoru a vydat Temnyjovi.“
Zakroutila jsem hlavou. „Vážně si myslíš, že budu věřit tomu, že mě Mal chtěl vydat Temnyjovi?“
„Obelstili ho,“ opáčil klidně Tolja. „Tak zoufale tě toužil osvobodit, že jim slepě sedl na lep.“
Pohlédla jsem na Mala. Jeho výraz byl nečitelný. Teď se mě opravdu zmocnily pochyby. Zoje jsem nevěřila nikdy. A jak dobře znám Naďu? Žeňa – Žeňa toho od Temnyje vytrpěla mnoho, ale jejich pouto má hluboké kořeny. Na krku mi vyrazil studený pot a cítila jsem, jak mě pomalu svírá panika a zatemňuje mi mysl.
„Spiknutí za spiknutím,“ syčel Aparátus. „Máš dobré srdce a to tě jim vydalo všanc.“
„Ne,“ oponovala jsem. „Nedává to žádný smysl.“
„Jsou to špehové a podvodníci!“
Přitiskla jsem si prsty ke spánkům. „Kde jsou ostatní grišové?“
„Byli zadrženi, abychom je mohli vyslechnout.“
„Doufám, že jsou v pořádku!“
„Vidíte, jaký projevuje zájem o ty, kteří ji zradili?“ obrátil se na svoji gardu. On si to vychutnává, uvědomila jsem si. Na tohle čekal celou dobu. „To je důkazem jejího milosrdenství a veliké šlechetnosti.“ Zapíchl do mě oči. „Utrpěli pár zranění, ale neměj strach, těm zrádcům se dostane náležité péče. Stačí tvé slovo.“
Byla to zřejmá hrozba a já konečně pochopila. Ať už šlo o skutečné spiknutí, nebo o komplot připravený Aparátusem, na tuhle chvíli čekal, protože mě konečně mohl od ostatních dokonale izolovat. Už žádné vysedávání se Žeňou v kuchyni ani pár slov pokradmu pošeptaných Davidovi. Tohle je pro kněze příležitost, aby mě odloučil od všech, kdo jsou oddaní více mně než jeho věci. A já neměla sílu mu v tom zabránit.
Říká však Tamara pravdu? Jsou ti,…
