Griša 3: Zkáza a naděje (Leigh Bardugová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA
17

KDYŽ JSEM SE DRUHÝ DEN RÁNO probudila, Mal už byl vzhůru. Na tácu posypaném jabloňovými kvítky mi nechal konvici horkého čaje. Přestalo pršet, ale stěny skleníku byly zamlžené. Otřela jsem rukávem okno a podívala se ven do hluboké modře časného svítání. Mezi stromy stál jelen s hlavou skloněnou ke sladké trávě.

Pomalu jsem se oblékla. Pila jsem čaj a postávala u okrasného jezírka, na němž už dávno dohasly lampy, a rozhlížela jsem se kolem. Za pár hodin může být všechno tohle pohřbeno ve tmě. Chtěla jsem si zapamatovat každičký detail. Bezmyšlenkovitě jsem vzala pero a nalistovala poslední stránku deníku. Vepsala jsem tam naše jména.

Alina Starková.

Maljen Oretsev.

Vůbec jsem nevěděla, proč jsem to udělala. Asi jsem potřebovala říct, že jsme tam byli.

Ostatní jsem zastihla v hlavní hale, jak se připravují na cestu. Žeňa na mě číhala u dveří s kabátem v ruce. Olivově zelená látka byla čerstvě vyžehlená.

„Abys vypadala co nejlíp, až Temnyje pošleš k zemi.“

„Díky,“ usmála jsem se na ni. „Pokusím se ho nezakrvácet.“

Políbila mě na obě tváře. „Hodně štěstí. Budeme čekat, dokud se nevrátíte.“

Vzala jsem ji za ruku a vtiskla do dlaně Nikolajův prsten. „Kdyby se něco stalo, kdybychom se nevrátili – vezmi Davida a Míšu a běžte do Os Kerva. Tohle by vám mělo stačit, abyste si zaplatili, co bude potřeba.“

Polkla a pevně mě objala.

Venku už čekala seřazená Sluneční soldateska, pušky na zádech, kanystry s neaktivním lumijem přes ramena. V ranním rozbřesku vypadalo tetování na jejich tvářích ještě divočeji než normálně. Grišové přišli oblečení v prostých plátěných kalhotách. Vypadali jako obyčejní vojáci.

Harshaw nechal Mačičku schoulenou u Míši, teď ale seděla za oknem haly, líně se olizovala a sledovala, jak se vypravujeme. Tolja s Tamarou měli na prsou připíchnutá zlatá slunce. Mal to své nechal Míšovi. Když mě uviděl, usmál se a poklepal si na místo, kde by měl sponu normálně přišpendlenou, přesně na srdci.

Jelen utekl. Šli jsme prázdným sadem a naše těžké boty zanechávaly v měkké zemi hluboké stopy. O půl hodiny později jsme stáli na břehu Vrásy.

Připojila jsem se k eterálčikům: Zoje, Nadě, Adrikovi a Harshawovi. Tak nějak mi připadalo správné, že vyrazíme jako první a půjdeme společně. Větrostrůjci zvedli ruce, aby přivolali vítr a snížili tlak, jako to udělala tehdy v jeskyni Zoja. V uších mi praskalo, podle čehož jsem poznala, že položili akustický plášť. Pokud nevydrží, byli jsme s Harshawem připraveni přivolat světlo a oheň, abychom zahnali volkry. Roztáhli jsme se do řady a opatrnými kroky vstoupili do noci Vrásy.

Bezmoří mi vždycky připadalo jako úplný konec všeho. Nebyla to jen tma, byl to nesnesitelný pocit odloučení, jako by celý svět zmizel a člověk zůstal sám se svým vyděšeným dechem a bušícím srdcem.

Jen jsem došlápla na mrtvý šedivý písek a tma kolem mě zhoustla, musela jsem se vší mocí ovládat, abych nezvedla ruce a nezahalila nás do bezpečí světla. S napětím jsem poslouchala. Čekala jsem, že se každou chvíli ozve máchání křídel a strašlivé nelidské kvílení, ale neslyšela jsem vůbec nic, ani naše kroky v písku. Ať už větrostrůjci dělali cokoliv, fungovalo to. Ticho bylo hluboké a neproniknutelné.

„Haló?“ špitla jsem.

„Slyšíme tě.“ Otočila jsem se. Věděla jsem, že je Zoja daleko, ale znělo to, jako by mi houkla přímo do ucha.

Pohybovali jsme se pravidelným krokem. Uslyšela jsem cvaknutí, pak asi za deset minut další, dvakrát za sebou. Ušli jsme jednu míli. V jednu chvíli jsem nad námi uslyšela vzdálený tlukot křídel a ucítila, jak celou naší řadou jako živou bytostí projel strach. Volkry nás možná neslyší, ale větří kořist na míle daleko. Nejspíš nad námi kroužily, cítily, že se něco děje, že se něco blíží. Pochybovala jsem, že nás ten Zojin trik udrží dlouho v bezpečí. Najednou mi došlo strašlivé šílenství našeho počínání. Opovážili jsme se udělat to, co nikdo jiný před námi: vydali jsme se do Vrásy beze světla.

Šli jsme pořád dál. Po dvou cvaknutích jsme se zastavili, zaujali pozice a čekali. Jakmile zahlédneme Temnyjův člun, budeme muset jednat rychle.

Mé myšlenky se stočily k němu. Záměrně jsem vyzkoušela vlákno, které nás spojovalo. S téměř hmatatelnou silou mnou projela lačnost. Byl nedočkavý, připravený vypustit moc Vrásy, odhodlaný bojovat. Cítila jsem to stejně. Nechala jsem k němu proudit ozvěnu svých pocitů, nával vzrušeného očekávání, svoji touhu: Jdu si pro tebe.

Mal s Toljou – a možná všichni ostatní – věřili, že se umocňovače musí spojit, ale nikdy nepocítili vzrušení z používání merzostu. Bylo to něco, čemu ostatní grišové nemohli rozumět, a nakonec to bylo to, co nás s Temnyjem spojovalo nejpevněji – ne naše síla, ne její výjimečnost, ne to, že jsme oba byli odchylní, neřkuli úchylní. Bylo to poznání zakázaného a touha po něm.

Minuty odtikávaly a moje nervy pracovaly. Větrostrůjci už o moc déle akustický plášť neudrží. Co když se Temnyj rozhodl počkat a zaútočit až večer? Kde jsi?

Odpověď přišla v podobě fialové záře na východě.

Dvě cvaknutí. Rozmístili jsme se do postavení, které jsme si nacvičili.

Tři cvaknutí. To byl signál pro mě. Zvedla jsem ruce a rozzářila Vrásu. Ve stejnou chvíli jsem ohnula světlo tak, aby proudilo jako pramen kolem každého z našich vojáků.

Co teď Temnyj vidí? Mrtvý písek, prázdný odlesk šedivé oblohy, vraky ztroskotaných lodí rozpadlé na prach. A nic víc. Byli jsme neviditelní. Byli jsme vzduch.

Člun zpomalil. Jak se přibližoval, viděla jsem černé plachty se znakem zatmělého slunce a trup lodi z podivného kouřového skla. Ze stran z něj prosvítaly fialové plameny lumija, které v ostré záři mého světla vypadaly jen jako chabé blikotající ohníčky.

U stěžňů stáli větrostrůjci v modrých keftách, podél zábradlí několik ohňostrůjců a za nimi smrtiči v rudém a po zuby ozbrojení opričnici v šedém. Bylo tam jen vojsko. Studenti musí být v podpalubí. Temnyj stál na přídi obklopený věrnou hordou stínů. Když jsem ho spatřila, ucítila jsem až fyzickou bolest. Bylo to stejné, jako když jsem za ním přicházela ve vidinách: byl skutečnější a živější než všechno kolem něj.

Seběhlo se to celé tak rychle, že jsem to sotva stihla sledovat. První rána zasáhla jednoho z opričniků. Přepadl přes palubu. Pak padaly výstřely v rychlém sledu jeden za druhým jako kapky deště bubnující při bouřce na střechu. Grišové s opričniky se káceli, padali na sebe a na palubě skleněného člunu propukl zmatek. Viděla jsem padat další a další těla.

Kdosi vykřikl: „Zahajte palbu!“ a ve vzduchu vybuchl zuřivý rachot střely, my jsme však naštěstí byli bezpečně mimo její dosah. Ničevojové máchali křídly, kroužili v širokých obloucích a hledali kořist. Křesadla křesala a ohňostrůjci, kteří na člunu zbyli, posílali do vzduchu ohnivé plameny. Neviditelný Harshaw jim vracel oheň zpátky. Slyšela jsem křik.

Pak najednou zavládlo ticho přerušované sténáním a rozkazy přicházejícími ze skleněné lodi. Naši střelci odvedli dobrou práci. Paluba kolem zábradlí byla plná padlých těl. Temnyj bez škrábnutí ukazoval na jednoho ze svých smrtičů a uděloval mu rozkazy. Nerozuměla jsem, co říká, ale byla jsem přesvědčená, že tohle je chvíle, kdy bude chtít přivést studenty.

Rozhlédla jsem se a pohledem našla střelce i griši, ve světle jsem vnímala jejich přítomnost.

Cvaknutí. Větrostrůjci poslali do vzduchu vlnu písku. Z paluby Temnyjova člunu zazněl nový křik, jak se nepřátelští větrostrůjci snažili rychle zareagovat.

To byla naše chvíle. Vyrazili jsme s dvojčaty ke člunu a vylezli na záď. Neměli jsme moc času.

„Kde jsou?“ zašeptal Tolja, když jsme byli nahoře. Bylo zvláštní slyšet ho, ale nevidět.

„Možná dole,“ odpověděla jsem. I když byl člun mělký, místa na něm bylo dost.

Razili jsme si cestu přes palubu a hledali vstup do podpalubí. Museli jsme dávat pozor, abychom nenarazili do Temnyjových vojáků.

Zbylí opričnici mířili zbraněmi na prázdný písek kolem člunu. Byli jsme tak blízko, že jsem viděla jejich vyvalené oči i krůpěje potu na obočí. Byli napjatí, při každém zvuku – skutečném i domnělém – nadskočili. „Maleni,“ šeptali. Duchové. Jen Temnyj působil nebojácně. S nepohnutým výrazem přehlížel spoušť, kterou jsem napáchala. Byla jsem dost blízko na to, abych na něj mohla udeřit, jenže byl chráněný svými temnými nestvůrami. Měla jsem nepříjemný pocit, že na něco čeká.

Najednou jeden z opričniků zakřičel: „K zemi!“

Všichni kolem nás se vrhli na palubu a vzduch vybuchl střelným prachem.

Na dohled od nás rozrážely písek další dva čluny plné opričniků. Jen co přišly do kontaktu se světlem, rozhořely se fialovým plamenem lumija.

„Myslela sis, že přijdu na setkání s tebou nepřipravený, Alino?“ hulákal Temnyj do zmatku kolem. „Myslela sis, že bych na to neobětoval celou flotilu?“

Ví bůh, kolik jich do Vrásy poslal, ale dorazily jen dvě. I to ovšem stačilo, aby se obrátil poměr sil. Slyšela jsem křik, volání, naše vojáky opětující palbu. Na písku se objevila rudá skvrna a já si s leknutím uvědomila, že někdo z našich lidí krvácí. Mohl to být Vladim. Zoja. Mal. Musela jsem je odtamtud dostat. Kde jsou ti studenti? Snažila jsem se nerozptylovat. Nesměla jsem dovolit, aby světlo zakolísalo. Naši mají kanystry s lumijem. Můžou se z Vrásy kdykoliv stáhnout, ale věděla jsem, že to neudělají. Ne, dokud nebudu z Temnyjova člunu zpátky v bezpečí.

Plížila jsem se kolem stěžně, hledala dveře nebo otvor vedoucí do podpalubí.

Pak mi ramenem projela ostrá bolest. S výkřikem jsem upadla na zem. Někdo mě střelil.

Ležela jsem natažená na palubě a cítila, jak nad světlem pomalu ztrácím kontrolu. Vedle mě zablikala Toljova postava. Pokusila jsem se vzchopit. Zmizel, ale skrz zábradlí jsem viděla, jak se na písku objevují naši vojáci a grišové. Opričnici vyskákali ze člunu a vrhli se na ně, ničevojové pospíchali za nimi.

Zmocnila se mě panika a zoufale jsem se snažila vzchopit. Pravou ruku jsem necítila. Přinutila jsem se dýchat. Přestaň funět jako kňour. Když může s jednou rukou přivolávat Adrik, dokážu to taky.

Na přídi se objevila Tamara, zmizela, trhaně přišla zpátky do obrazu. Praštil do ní ničevoj. Vykřikla, protože jí zaťal pařáty hluboko do zad.

Ne. Sebrala jsem svou roztříštěnou pozornost a sáhla po řezu, i když jsem měla jen jednu ruku, s kterou jsem ho mohla provést. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu zasáhnout vojáka stínu, aniž bych Tamaru zranila, ale nemohla jsem jen stát a dívat se, jak umírá.

Pak se na jejich zápasící těla seshora vrhla další temná silueta. Několik dlouhých vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, co vidím: byl to Nikolaj – s roztaženými křídly a vyceněnými tesáky.

Pařáty se zmocnil ničevoje držícího Tamaru a rval mu hlavu dozadu, dokud ho nepřinutil ji pustit. Ničevoj sebou škubal a cukal, ale Nikolaj vyletěl nahoru a mrštil jím do temnoty. Odněkud z dálky se ozvalo vzrušené zakvílení – volkry. Ničevoj už se nevrátil.

Nikolaj se snesl zpátky a zaútočil na dalšího z Temnyjových ničevojů. Jako bych slyšela jeho smích. Když už musím být stvůra, tak ať to stojí za to.

Zalapala jsem po dechu, protože mě někdo popadl za zdravou ruku a hodil na palubu. Temnyj se nade mnou tyčil jako hora a těžkou botou bolestivě došlapoval na mé zápěstí.

„Tak tady jsi,“ pronesl ledovým, povýšeným hlasem. „Zdravím tě, Alino.“

Světlo zhaslo. Všechno se ponořilo do tmy chabě osvícené strašidelným mihotáním fialových plamenů.

Sykla jsem, protože Temnyjova bota přitlačila na moje kosti.

„Kde jsou studenti?“ procedila jsem skrze zaťaté zuby.

„Nejsou tady.“

„Cos s nimi udělal?“

„Jsou živí a zdraví v Kribirsku. Teď nejspíš obědvají.“ Ničevojové kolem nás kroužili a vytvářeli mu svými těly dokonalý ochranný štít, který se bez přestání svíjel a kroutil – změť křídel, pařátů a drápů. „Věděl jsem, že hrozba bude stačit. Vážně sis myslela, že bych tyhle děti ohrozil, když jsem ztratil tolik grišů?“

„Myslela jsem…“ Myslela jsem, že je schopný všeho. A přesně to chtěl, došlo mi. Proto mi ukázal mrtvolu Botkina a Any Kuyi. Chtěl, abych věřila, že je krutě nemilosrdný.

Najednou mi blesklo hlavou, co mi kdysi dávno řekl: Udělej ze mě zlosyna.

„Vím, co sis myslela, za jakého jsi mě vždycky měla. Je to tak mnohem jednodušší, nebo ne? Nafukovat se vlastní spravedlivostí.“

„Nevymyslela jsem si tvoje zločiny.“ Ještě nebyl konec. Stačilo dostat se ke křesadlu, jež jsem měla schované v rukávu. Asi to nezabije ani jednoho z nás, ale bude to pěkně bolet a ostatní získají čas.

„Kde je ten kluk? Mám světlonošku. Chci i stopaře.“

Mal byl pro něj pořád jen stopař, bohudíky. Zdravou rukou jsem zašátrala v rukávu a nahmatala křesadlo. „Nedovolím, abys ho zneužíval,“ rozčilovala jsem se. „K vydírání. A vůbec nijak.“

„Ležíš na zádech, tvoji lidi umírají, a ty pořád vzdoruješ.“

Prudce mě vytáhl nahoru. Dva ničevojové vklouzli z každé strany vedle mě, aby se mě chopili. Křesadlo mi vypadlo z ruky. Temnyj mi rozevřel kabát a rukama jel podél těla. Krve by se ve mně nedořezal, když jeho prsty nahmataly první váček střelného prachu. Vytáhl mi ho z kapsy, načež bez mrknutí oka našel druhý. Vzdychl.

„Cítím tvé úmysly stejně jako ty svoje, Alino. Bezvýchodná situace, mučednické odhodlání. Teď to poznávám.“

To vlákno. V tu chvíli jsem dostala nápad. Měla jsem nepatrnou šanci, že to vyjde, ale rozhodla jsem se to zkusit.

Temnyj hodil pytlíky střelného prachu jednomu z ničevojů, který s nimi obloukem zmizel ve tmě. Chladně mě sledoval šedivýma očima. Čekali jsme a z dálky k nám doléhaly zvuky boje tlumené vrčením ničevojů vířících kolem nás. Za chvíli zaduněla ohlušující rána.

Temnyj zavrtěl hlavou. „Možná bude trvat celý lidský život, než tě zlomím, ale dám si na tom záležet.“

Otočil se a já jednala. Spoutaná ničevoji jsem nemohla použít řez, ale bezmocná jsem nebyla. Zakroutila jsem zápěstími. Fialové světlo lumija se ohnulo kolem mě. V tu chvíli jsem se natáhla po vlákně, které nás spojovalo.

Temnyj škubl hlavou a na chvilku – přestože jsem pořád stála neviditelná v sevření ničevojů – jsem na něj vykoukla zpoza stěžně. Ta dívka, která byla jen jeho vidinou, před ním stála zdravá bez jediného škrábnutí. Zvedla ruce, aby ho rozťala řezem. Temnyj neměl čas uvažovat – zareagoval instinktivně. Byla to setina sekundy, nepatrný okamžik mezi pudem sebezáchovy a rozumným uvažováním, ale stačilo to. Vojáci stínu mě pustili, aby mu vyrazili na pomoc. Vrhla jsem se k zábradlí a skočila přes palubu.

Dopadla jsem na postřelenou ruku a celým tělem mi projela bolest. Za sebou jsem slyšela Temnyjovo zlostné zavytí. Věděla jsem, že jsem ztratila kontrolu nad světlem, což znamenalo, že jsem byla vidět. Přinutila jsem se pohnout. Vlekla jsem se pískem pryč od fialové záře lumija. Viděla jsem, jak naši bojují vedle osvětlených člunů. Harshaw ležel na zemi. Ruby krvácela.

Přinutila jsem se postavit na nohy. Hlava se mi motala. Držela jsem si zraněnou ruku a vrávorala do tmy. Nic jsem neviděla, ztratila jsem veškerou orientaci. Nořila jsem se stále hlouběji do temnoty a snažila se přimět svou mysl fungovat, vymyslet nějaký plán. Věděla jsem, že se na mě můžou každou chvíli sesypat volkry, ale nemohla jsem riskovat a přivolat světlo. Mysli, nadávala jsem si. Došly mi nápady. Střelný prach byl pryč. Nemohla jsem provést řez. Rukáv jsem měla nasáklý krví a mé kroky začínaly slábnout. Musím najít někoho, kdo by mi vyléčil ruku. Musím se dát dohromady. Nemůžu z Vrásy před Temnyjem znovu utéct. Protože poprvé jsem to udělala a od té doby jenom utíkám.

„Alino.“

Otočila jsem se. Malův hlas přicházel odněkud ze tmy. Může to být jen zvuková iluze, pomyslela jsem si. Ale větrostrůjci přece dávno akustický plášť nepoužívají. Jak mě našel? Hloupá otázka. Mal mě vždycky najde.

Zalapala jsem po dechu, když se dotkl mé zraněné paže. Přes všechno nebezpečí a bolest jsem přivolala slaboučký paprsek světla, abych ho viděla. Jeho krásná tvář byla zakrvácená a špinavá. A v ruce držel nůž. Poznala jsem ho. Patřil Tamaře, grišovská práce. Nabídla mu ho pro tuhle chvíli? Našel ji, aby si o něj řekl?

„Male, ne. Tohle ještě není konec –“

„Je, Alino.“

Snažila jsem se mu vysmeknout, držel mě však pevně za zápěstí. Prsty měl semknuté k sobě a ostrý výboj energie námi oběma probíjel, volal mě k sobě, naléhal, abych vešla do těch dveří. Druhou rukou mě přinutil obtočit prsty kolem rukojeti dýky. Světlo zakolísalo.

„Ne!“

„Nedovol, aby to všechno přišlo nazmar, Alino.“

„Prosím –“

Nad bojovou vřavou se vznesl zoufalý nářek. Znělo to jako Zojin hlas.

„Zachraň je, Alino. Nedopusť, abych si do smrti musel vyčítat, že jsem tomu nezabránil.“

„Male –“

„Zachraň je. Projednou mi dovol tě vést.“ Upíral na mě nehnutý pohled. „Skonči to,“ naléhal.

Stiskl mě pevněji. Náš příběh nikdy neskončí.

Nikdy se nedozvím, zda to byla chtivost, či obětavost, co mě přimělo to udělat. S pomocí Mala, který mi vedl ruku, jsem zvedla dýku vysoko nad hlavu a vrazila mu ji do prsou.

Nesena silou vlastní váhy jsem přepadla dopředu a klopýtla. Zakymácela jsem se. Nůž nám oběma vypadl z rukou. Z rány se řinula krev, Mal mě však stále držel za zápěstí.

„Male,“ vzlykala jsem.

Kašlal a ze rtů mu vytékala krev. Zhoupl se dopředu. Skoro jsem se převrátila, jak jsem ho tiskla k sobě. Tak pevně mi svíral zápěstí, až jsem myslela, že mi popraskají kosti. Chrčivě lapal po dechu. Celou vahou na mě spadl a s prsty zaťatými do mé kůže, jako by mi chtěl změřit pulz, jsme padali dolů.

Poznala jsem, když odešel.

Na chvíli všechno ztichlo, jako by celý svět zatajil dech – a pak vybuchl bílým ohněm. V uších mi řvalo, zvuková lavina, jež rozvibrovala vzduch, až se třásl písek.

Křičela jsem, jak se mnou valila energie a já hořela zevnitř. Byla jsem živá hvězda. Byla jsem světelný výboj. Byla jsem nové slunce, které se zrodilo, aby roztříštilo vzduch a spolklo zem.

Já jsem zkáza.

Svět se třásl, tříštil, propadal do sebe.

A pak ta moc byla najednou pryč.

Vytřeštila jsem oči. Obklopila mě hustá tma. V uších mi zvonilo.

Klečela jsem na kolenou a šátrala rukama kolem sebe, až jsem nahmatala Malovo tělo, vlhké záhyby jeho košile prosáklé krví.

Rozhodila jsem rukama a volala světlo. Nepřicházelo. Zkusila jsem to znovu, natahovala jsem se pro svoji sílu, a nalézala jen prázdnotu. Nad hlavou mi kvílely volkry. Kroužily kolem mě. Viděla jsem záblesky ohňů přicházejících od větrostrůjců a matné postavy vojáků bojujících ve fialovém světle lodí. Tolja s Tamarou odněkud volali mé jméno.

„Male…,“ zachrčela jsem. Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. Usilovně jsem pátrala po světle jako tenkrát hluboko v útrobách Bílé katedrály, kdy jsem prahla i po nejslabším slunečním paprsku. Jenže teď to bylo jiné. Cítila jsem v sobě ránu, hlubokou propast v místě, kde bývalo cosi zdravého a správného. Nebyla jsem zničená. Byla jsem prázdná.

Popadla jsem Mala za košili.

„Pomozte mi,“ sípala jsem.

Co je nekonečné? Vesmír a lidská chamtivost.

Jaké tohle mělo být ponaučení? Co je to za zvrácený vtip? Když si Temnyj zahrával s mocí v srdci světa, odměnou mu byla Vrása – místo, kde jeho moc postrádala smysl, zvěrstvo, které ho i jeho zemi uvrhlo na stovky let do otroctví. Takže tohle má být můj trest? Byl Morozov doopravdy blázen, nebo prostě jen neschopný?

„Pomozte mi někdo!“ křičela jsem.

Tolja s Tamarou spěchali ke mně, Zoja za nimi. Jejich těla fialově svítila od lumija, které nesli ve skleněných kanystrech. Tolja kulhal. Zoja měla z jedné strany popálený obličej. Tamara krvácela z ran, které jí na člunu způsobili ničevojové. Ztuhli na místě, když uviděli Mala.

„Přiveďte ho zpátky,“ naříkala jsem.

Tolja s Tamarou si vedle něj klekli a já viděla, jaký pohled si mezi sebou vyměnili.

„Alino –,“ hlesla Tamara.

„Prosím,“ vzlykala jsem. „Přiveďte mi ho zpátky.“

Tamara otevřela Malovi ústa a snažila se vehnat mu do plic vzduch. Tolja mu dal ruku na prsa, tlačil na ránu a pokoušel se obnovit jeho srdeční činnost.

„Potřebujeme víc světla,“ řekl.

V zoufalství jsem se přidušeně zasmála. Držela jsem ruce nahoře a prosila světlo i všechny svaté, kteří kdy žili. Všechno marné. Má póza byla jen prázdným gestem. Pantomimou. Nic jsem nepřivolala.

„Já to nechápu,“ křičela jsem a tiskla zmáčenou tvář k Malovi. Jeho kůže už vychládala.

Baghra mě varovala: Oběť, kterou si merzost žádá, možná nepřežiješ. Ale jaký má tahle oběť smysl? Žili jsme jenom proto, abychom poznali cenu chtivosti? Je snad tohle smutná pravda Morozovova šílenství – krutá rovnice, na jejíž jedné straně je naše láska a všechny ztráty a na druhé pouhopouhé nic?

Bylo to příliš. Přemohla mě nenávist, bolest a smutek. Kdybych jen na vteřinu měla zpátky svoji moc, spálila bych celý svět na prach.

Pak jsem to uviděla – světlo v dálce, zářící čepel pronikající tmou.

Dřív, než jsem mohla pochopit, co to je, objevilo se další – jasný bod, jenž se změnil na dva široké světelné kužely sahající vysoko nade mě.

Proud světla prorazil tmu pár centimetrů ode mě. Jak mé oči přivykaly světlu, viděla jsem zmateného Vladima s pusou dokořán, v naprostém šoku, neboť mu z dlaní prýštilo světlo.

Otočila jsem hlavu a viděla jsem je rozsvěcet se k životu. Jeden po druhém se objevovali ve Vráse jako hvězdy vycházející na noční obloze. Všichni, vojáci soldatesky i opričnici, zapomněli na své zbraně a jejich zmatené, užaslé a vyděšené obličeje se koupaly ve světle.

Bezděčně mi vytanulo na mysli, co řekl Temnyj, když jsme se plavili v mrazivých vodách Stezky smrti. Morozov byl podivín. Byl trochu jako ty, přitahovali ho obyčejní a slabí.

Jeho žena byla otkazatsja.

Dítě, o které málem přišel, bylo otkazatsja.

Cítil se ve světě osamělý, byl se svou mocí úplně sám.

Teď jsem pochopila. Viděla jsem, co udělal. Tohle byl dar, který přinesly tři umocňovače: moc znásobená tisíckrát, ale ne v jednom člověku. Kolik nových světlonošů se právě narodilo? Jak daleko sahá Morozovova moc?

Kolem mě rozkvétaly kaskády světel, zářivá zahrada pučící v nadpřirozené noci. Paprsky se setkávaly a v místě, kde se střetly, temnota shořela.

Bylo slyšet kvílení volker, protože Vrása se pomalu rozpadávala. Byl to zázrak.

A mně to bylo jedno. Ať si svatí nechají svoje zázraky. Ať si grišové nechají svoje dlouhé životy a učení. Mal je mrtvý.

„Jak?“

Vzhlédla jsem nahoru. Temnyj stál za námi. Ochromeně vstřebával ten neskutečný úkaz, kdy se Vrása kolem nás rozpadala. „To není možné. Ne bez ohnivého ptáka. Třetí –“ Zarazil se, protože mu pohled padl nejprve na Malovo tělo a pak na mé zakrvácené ruce. „To není možné,“ opakoval.

Ani teď, když se mu svět, který jsme znali, ve světelných explozích měnil před očima, nemohl pochopit, čím Mal skutečně byl.

„Co je tohle za moc?“ Plížil se blíž, dlaně plné stínů, obklopený kroužícími stvůrami.

Dvojčata sáhla po zbraních. Bez přemýšlení jsem zvedla ruce a natáhla se ke světlu. Nic. Temnyj zíral. Dal ruce podél těla. Temné prameny vybledly.

„Ne,“ úplně zmatený zakroutil hlavou. „Ne. Tohle není – Cos to udělala?“

„Pracujte dál,“ poručila jsem dvojčatům.

„Alino –“

„Přiveďte mi ho zpátky,“ říkala jsem pořád dokola. Byl to nesmysl. Věděla jsem to. Neměli Morozovovu moc. Ale Mal dokázal vystopovat i zajíce v noře. Našel by sever ve stoji na hlavě. Najde ke mně cestu zpátky.

Vyskočila jsem na nohy a Temnyj ke mně došel.

Rukama mě popadl za krk. „Ne,“ sípal.

Teprve tehdy jsem si všimla, že mi spadl náhrdelník. Podívala jsem se pod sebe. Ležel rozlámaný na kusy vedle Malova těla. I mé zápěstí bylo holé – náramek se taky rozpadl na kusy.

„Tohle není v pořádku,“ řekl Temnyj a já v jeho hlase slyšela zoufalství, nový a nezvyklý zármutek. Rukama mi přejel po krku, vzal do dlaní mou tvář. Necítila jsem žádný příval jistoty. Žádné světlo se ve mně neprobudilo, aby odpovědělo na jeho volání. Šedivýma očima mě pátravě sledoval – zmatený, skoro vyděšený. „Měla jsi být jako já. Měla jsi být… Teď nejsi nic.“

Dal ruce dolů. Poznala jsem, že mu to konečně celé došlo. Byl doopravdy osamělý. A vždycky bude.

Viděla jsem, jak do jeho očí vstoupila prázdnota, jak se zející propast v jeho nitru rozpíná jako nekonečná pustina. Opustil ho klid i veškerá chladná jistota. Zařval zlostí.

Doširoka rozevřel paže, volal tmu. Ničevojové se rozletěli jako hejno vyplašených ptáků a vrhli se na soldatesku stejně jako na opričniky, sráželi je k zemi a dusili světlo tryskající z jejich dlaní. Věděla jsem, že Temnyjova bolest je bezedná. Bude padat a padat stále hlouběji.

Milosrdenství. Chápala jsem někdy, co to vlastně je? Opravdu jsem byla přesvědčená, že vím, jaké to je trpět? Odpustit? Milosrdenství, obracela jsem to slovo na jazyku. Pro bílého jelena, pro Temnyje, pro nás pro všechny.

Jestli jsme pořád spojení tím vláknem, možná vycítí, co se chystám udělat. V rukávu kabátu jsem škubla prsty a obtočila proužek stínu kolem ostří svého nože – toho, který jsem zvedla z písku ještě vlhký od Malovy krve. Byla to jediná síla, která mi zůstala. Vlastně mi nikdy docela nepatřila, byla to jen ozvěna, vtip, pouťová atrakce. Je to něco, cos mu vzala.

„Nepotřebuju být griša,“ zašeptala jsem, „abych mohla použít grišovskou ocel.“

Jediným rychlým pohybem jsem vrazila stínem omotanou čepel hluboko do Temnyjova srdce.

Jemně hlesl, bylo to takřka jen vydechnutí. Podíval se dolů na rukojeť trčící ze své hrudi a pak zpátky na mě. Zamračil se, udělal krok, zavrávoral. Narovnal se.

Z úst se mu vydralo kratičké zasmání a na bradu mu vytryskl pramínek krve. „Líbí se ti to?“

Podlomily se mu nohy. Snažil se zmírnit svůj pád, paže ho však neudržely a on se skrčený přetočil na záda. Je to úplně jednoduché. Stejné přivolává stejné. Temnyjova vlastní moc. Morozovova vlastní krev.

„Modrá obloha,“ hlesl. Podívala jsem se. V dálce jsem uviděla černou mlhou Vrásy prosvítat bledé světlo. Volkry před ním prchaly a hledaly skrýš. „Alino,“ vydechl.

Klekla jsem si vedle něj. Ničevojové přestali útočit. Zmatení nad námi kroužili a nevěděli, co dělat. Měla jsem dojem, že jsem mezi nimi zahlédla Nikolaje, jak míří k modrému cípu oblohy.

„Alino,“ hlesl znovu Temnyj a prsty hledal mou ruku. Nemohla jsem uvěřit, že se mi do očí derou slzy.

Natáhl se a kloubem ruky mi otřel vlhkou tvář. Po zkrvavených rtech mu přelétl matný úsměv. „Tak přece pro mě někdo truchlí.“ Pustil mou ruku, jako by byla příliš těžká. „Nechci hrob,“ vydechl ztěžka, „aby ho neznesvětili.“

„Dobře,“ slíbila jsem. Slzy se mi vyřinuly z očí. Nic nezůstane.

Zatřásl se. Víčka mu klesla.

„Ještě jednou,“ zaprosil. „Řekni ještě jedno moje jméno.“

Byl starověká bytost, to jsem věděla. Ale v tu chvíli to byl jen kluk – nadaný, obdařený příliš velkou mocí, obtěžkaný věčností.

„Alexandře.“

Rozechvěle zavřel oči. „Nenechávej mě samotného,“ zamumlal. A pak odešel.

Zavalil nás zvuk připomínající mohutný vzdech, až mi vstaly vlasy na hlavě.

Ničevojové se rozpadli a vítr je rozprášil jako popel a udivení vojáci a grišové nechápavě zírali na místa, kde ještě před chvílí stáli. Ozvalo se bolestné zakvílení, a když jsem se podívala nahoru, viděla jsem, jak z Nikolaje v pramenech srší čerň a střemhlav se řítí dolů do šedivého písku, protože se mu rozpadla křídla. Zoja běžela k němu a snažila se proudem větru zpomalit jeho pád.

Věděla jsem, že bych se měla pohnout. Něco dělat. Jenže jsem nedokázala přimět nohy k pohybu. Padla jsem na zem mezi Mala a Temnyje, dva poslední Morozovovy potomky. Krvácela jsem z rány na ruce. Dotkla jsem se holé kůže na krku. Cítila jsem se jako nahá.

Jen matně jsem vnímala, že Temnyjovi grišové ustupují. I někteří opričnici, z nichž stále v nekontrolovatelných návalech tryskalo světlo. Nevěděla jsem, kam jdou. Možná zpátky do Kribirsku varovat své spolubojovníky, že vůdce padl. Možná prostě utíkali. Bylo mi to jedno.

Slyšela jsem Tolju s Tamarou, jak si mezi sebou šeptají. Slovům jsem nerozuměla, odevzdanost v jejich hlasech však mluvila sama za sebe.

„Nezůstalo nic,“ pronesla jsem mírně s pocitem prázdnoty – ve mně a ve všem.

Soldateska jásala a ve vítězných obloucích kolem sebe nechala plápolat světlo, které spalovalo Vrásu. Někteří vyšplhali na Temnyjovy lodě. Jiní se postavili do řady a společnými pohyby vysílali do vzduchu kaskády slunečního světla, které si razilo cestu řídnoucí tmou a v řetězových vlnách ničilo Vrásu.

Plakali a smáli se a radost z jejich triumfu byla tak hlučná, že jsem to skoro přeslechla – jemné zachrčení, křehké, nemožné. Snažila jsem se k tomu neupínat, ale naděje a touha mě zaplavily s tak naléhavou prudkostí, že jejich vyhasnutí by znamenalo můj konec, to jsem věděla.

Tamara vzlykla. Tolja zaklel. A ozvalo se to znovu, přerývavý, neuvěřitelný zvuk. Malův sípavý dech.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024