KAPITOLA
18
ODVEzLI NÁS Z VRÁSY NA JEDNÉ z Temnyjových lodí. Zoja se bez velkého úsilí chopila velení na dobytém skleněném člunu, což zvědavé vojáky soldatesky rozptýlilo natolik, že nás Tolja s Tamarou mohli nepozorovaně naložit na palubu, schované pod těžkými kabáty a složenými keftami. Temnyjovo tělo bylo zabalené do modrého pláště jednoho z jeho padlých ohňostrůjců. Dala jsem mu slib a hodlala jsem ho dodržet.
Větrostrůjci – Zoja, Naďa a Adrik, všichni živí a zdraví stejně jako na začátku bitvy – naplnili černé plachty větrem a vezli nás přes mrtvé písky, co jim síly stačily.
Ležela jsem vedle Mala. Měl strašné bolesti, chvílemi přicházel k sobě a zase upadal do bezvědomí. Tolja byl pořád s ním, kontroloval mu pulz a dýchání.
Odkudsi z lodi jsem slyšela mluvit Nikolaje, hlas měl nakřáplý, zničený tou temnou věcí, která se ho zmocnila, ať už to bylo cokoliv. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout, vidět jeho tvář, ujistit se, že je v pořádku. Po tom pádu si musel polámat kosti v těle. Jenže jsem ztratila hodně krve a propadala se do spánku, má zmořená mysl dychtila po zapomnění. Když se mi klížila víčka, chytila jsem Tolju za ruku.
„Umřu tady. Rozumíš?“ Zachmuřil se. Myslel si, že blouzním, ale já potřebovala, aby pochopil. „Tohle je moje mučednictví, Toljo. Dneska jsem umřela.“
„Svatá Alino,“ broukl něžně a vtiskl mi polibek na ruku, uhlazené gesto, jako gentleman při tanci. Modlila jsem se ke všem svatým, aby to pochopil.
NAKONEC MÍ PŘÁTELÉ ZVLÁDLI moji smrt dobře a Nikolajovo vzkříšení ještě lépe.
Zavezli nás zpátky do Tomikyany a schovali ve stodole pro případ, že by se Sluneční soldateska vrátila. Nikolaje umyli, ostříhali mu vlasy a nalili ho přeslazeným čajem a nakrmili tvrdým chlebem. Žeňa pro něj dokonce našla uniformu První armády. Za pár hodin už mířil do Kribirsku, v doprovodu dvojčat a Nadi se Zojou oblečenými v modrých keftách, jež sebrali mrtvým.
Příběh, který vymysleli, byl docela jednoduchý: Nikolaj byl Temnyjovým vězněm a měl být popraven ve Vráse, nicméně se mu podařilo uprchnout a s pomocí světlonošky porazit Temnyje. Jen pár lidí vědělo, co se opravdu stalo. Bitva byla jeden velký zmatek v takřka naprosté tmě a dalo se předpokládat, že Temnyjovi grišové a opričnici buď prchnou, nebo požádají krále o milost. Ale tak či tak budou mít jiné starosti než rozporovat naši verzi událostí. Byl to silný příběh s tragickým koncem – světlonoška položila svůj život za záchranu Ravky a jejího nového krále.
Většina času stráveného opět v Tomikyaně mi splývá dohromady. Vůně jablek. Šustění holubů v okapech. Zmučené nádechy a výdechy Mala vedle mě. Když se na nás přišla podívat Žeňa, myslela jsem si, že blouzním. Pořád měla na tvářích jizvy, ale černé rýhy byly pryč.
„Tvoje rameno vypadá stejně,“ usmívala se. „Zjizvené, ale už to není tak strašlivé.“
„A tvoje oko?“ napadlo mě hned.
„Navždycky pryč. Ale docela jsem si oblíbila svoji pásku. Myslím, že s ní vypadám frajersky.“
Musela jsem usnout, protože pak si pamatuju až Míšu, jak přede mnou stojí s pytlíkem mouky.
„Co pečeš?“ zeptala jsem se malátně.
„Zázvorový koláč.“
„Ne jablečný?“
„Jablka už nemůžu ani vidět. Chceš zamíchat polevu?“
Pamatuju si, že jsem přikývla a upadla znovu do spánku.
AŽ POZDĚ V NOCI SE NA NÁS PŘIŠLY podívat Zoja s Tamarou a přinesly nám zprávy z Kribirsku. Podle všeho dosáhla síla umocňovačů až do suchých doků. Grišové a přístavní dělníci byli z toho výbuchu jak u vytržení, a když začalo ze všech otkazatsjů široko daleko proudit světlo, propukl naprostý zmatek.
Když se Vrása začala rozpadat, odvážili se do ní vstoupit a přidat se k jejímu ničení. Někteří vzali pušky a vydali se lovit volkry, obklíčili je v posledních zbytcích Vrásy a zabili. Některým stvůrám se prý podařilo utéct. Odvážily se vyletět do světla, aby si našly nějaký temný stín jinde. Z Vrásy teď nezůstalo nic než pár tmavých oblak, která visela ve vzduchu nebo plula nad zemí jako ztracené ovce oddělené od stáda.
Když zprávy o Temnyjově smrti dorazily do Kr…
