Slunce už bylo sotva na šíři prstu nad obzorem, když Elániův kočár vyrazil od věže. Igor popoháněl koně bičem. Elánius vyhlédl z okna na ubíhající okraj cesty, který byl jen několik desítek centimetrů od kol a několik desítek metrů nad hladinou řeky tam dole.
„Proč tak rychle?“ zvolal.
„Mhusíme bhýt dhoma do shlunce zhápadu!“ odpověděl mu Igor také výkřikem. „Tho je thradice!“
Velké rudé slunce klesalo mřížovím mraků.
„No, tak ho nech, když to tomu chudákovi dělá radost,“ řekla lady Sibyla a zavřela okénko. „Poslyš, Same, co se stalo v té věži?“
„Víš, nechtěl bych ti přidělávat zbytečné starosti.“
„Poslyš, takže když jsi mi teď skutečně ty starosti přidělal, tak už bys mi klidně mohl říci, o co jde. Co tomu říkáš?“
Elánius se vzdal a podělil se s ní o to málo, co věděl.
„Někdo je zabil?“
„Je to možné.“
„Mohli to být ti samí lidé, kteří na nás nastražili léčku v průsmyku?“
„Myslím, že ne.“
„Jak se zdá, nebude to ta pravá dovolená, Same.“
„Víš, dělá se mi špatně z toho, že nejsem schopen cokoliv s tím udělat,“ vysvětloval jí Elánius. „Kdyby to bylo v Ankh-Morporku… prosím, tam bych měl stopy, styky, nějakou mapu. A tady? Podle mě každý něco ukrývá či tají. Nový král si myslí, že jsem blázen, vlkodlaci se mnou zacházeli, jako kdybych byl něco, co přitáhla kočka z ulice, a jediná osoba, která se ke mně chovala trochu slušně, byla upírka.“
„Kočka ne,“ řekla lady Sibyla.
„Cože?“ nechápal Elánius.
„Vlkodlaci nenávidí kočky,“ vysvětlovala Sibyla „To si vzdáleně vybavuji. Ne, rozhodně nemají pro kočky slabost.“
„Hm. No dobrá. Tak mají slabost pro psy. Taky nemají rádi slova jako koupel nebo vlhký. Kromě toho mám dojem, že kdybys po baronovi hodila hůl a netrefila, vyskočí a bude ti ji aportovat -“
„Myslím, že bych ti měla říct o těch kobercích,“ obrátila se k němu Sibyla, když se kočár řítil další zatáčkou.
„Cože, ty myslíš, že nemá to správné domácí vychování a -“
„Já myslela koberce na vyslanectví. Víš, že jsem řekla, že musím místnosti změřit? Poslyš, ty míry v prvním patře nejsou v pořádku…“
„Nechci vypadat netrpělivě, drahoušku, aleje teď správná chvíle na to probírat koberce?“
„Same?“
„Ano, drahá?“
„Přestaň laskavě myslet jako manžel a začni mě poslouchat jako… policajt, ano?“
Elánius vešel do budovy vyslanectví a zavolal Navážku a Pleskot. „Vy dva s námi dnes večer půjdete na ples,“ řekl. „Bude to každopádně noblesa. Máte na sebe ještě něco jiného než svou uniformu, seržante?“
„Ne, pane.“
„Dobrá, skočte si za Igorem. Pokud znám někoho, kdo se dokáže ohánět jehlou a nití, je to on. Co vy, Pleskot?“
„Já mám, ehm, vzala jsem si… šaty,“ řekla Pleskot a stydlivě sklopila oči.
„Vážně?“
„Ano, pane.“
„Výborně. Skvěle. Musím vás dva začlenit do personálu vyslanectví. Pleskot, vy budete… vojenský atašé.“
„Hm,“ zabručel Navážka zklamaně. „A vy, Navážko, vy jste kulturní atašé.“ Troll se viditelně obveselil. „Nebudete toho litovat, pane!“
„Jsem si jistý, že nebudu,“ přikývl Elánius. „Ale teď bych tě poprosil, abys šel se mnou.“
„Je to kulturní záležitost, pane?“
„V širším slova smyslu. Pravděpodobně.“ Elánius vedl Sibylu a trolla nahoru po schodech a do kanceláře, kde se zastavil před jednou stěnou. „Myslíš tuhle?“ obrátil se k ženě.
„Ano,“ přikývla lady Sibyla. Je velmi těžké si toho všimnout, dokud nezměříš všechny místnosti, ale ta zeď je opravdu velmi silná -“
Elánius přejel prsty po dřevěném obložení a hledal něco, co by mu pod prsty najednou udělalo cvak. Pak ale ustoupil. „Dejte mi svůj samostříl, seržante.“
„Prosím, pane.“
Elánius se pod vahou zbraně zapotácel, ale podařilo se mu ji udržet zaměřenou na stěnu.
„Poslyš, je to moudré, Same?“ ozvala se Sibyla.
Elánius o krok ustoupil, aby lépe zamířil, a pod patou mu kleslo jedno prkno podlahy. Ve stěně se nehlučně odsunul kus dřevěného obložení.
„Vyděsil jste tu pitomou zeď k smrti,“ zabručel loajální Navážka.
Elánius mu podal samostříl zpět a snažil se vypadat, jako že přesně tak mělo všechno proběhnout.
Čekal tajnou chodbu. Jenže to…
