Úžasná Zeměplocha – Pátý elefant (Terry Pratchett)

Když vzduch naplnilo vytí, zastavila spěchající smečka v mrazivém modravém údolí. Angua skočila k saním, čelistmi z nich strhla uzel, v němž měla oblečení, vrhla pohled na Karotku a zmizela mezi závějemi. O několik okamžiků později se vracela a upravovala si košili.

„Wolfgang zase dostal nějakého chudáka a hraje s ním Hru,“ řekla. „Musím to zastavit. Bylo dost špatné, že otec tu tradici zachovával, ale ten alespoň hrával fér. Wolfgang podvádí: Proti němu nikdo nevyhraje.“

„To je ta Hra, o níž jsi mi vyprávěla?“

„Přesně tak. Ale otec hrál podle pravidel. Když byl běžec chytrý a schopný, dostal čtyři sta korun a otec ho pozval do zámku na večeři.“

„A když prohrál, dal si ho otec k večeři v lese.“

„Díky, žes mi to připomněl.“

„Chtěl jsem být jen milý.“

„Možná že v tobě dřímá neobjevený talent,“ odsekla Angua. „Ale já tím chci říct, že nikdo nemusel běžet. Nebudu se omlouvat. Nezapomínej, že jsem byla policajtem v Ankh-Morporku. Městské motto je: Nemusíš se dát zabít.“

„No, ve skutečnosti je to-„

„Karotko! Já vím. Heslo naší rodiny je Homo homini lupus. Člověk člověku vlkem! Jak hloupé! Myslíš, že to znamená, že lidé jsou hodní, ústupní, oddaní a zabíjejí jen pro potravu? Samozřejmě, že ne. To znamená, že člověk se chová k ostatním lidem jako člověk! A čím je jeden ke druhému horší, tím víc touží po tom, aby se mohl stát vlkem! Lidé nenávidí vlkodlaky, protože v nás vidí vlky, ale vlci nás nenávidí, protože v nás vidí lidi - a to jim nemůžu mít za zlé!“