Úžasná Zeměplocha – Pátý elefant (Terry Pratchett)

Začalo znovu sněžit. Strážný, kterému Elánius přezdíval Tračnikov, se opíral o stěnu v budce u Středové brány Bjonku. To umění přivedl k naprosté dokonalosti a skutečně to byla umělecká forma. Jen zkuste spát ve stoje a s otevřenýma očima. A to byla jen jedna z těch věcí, které se během nekonečných nocí naučil. 7

Najednou se mu u ucha ozval ženský hlas, který řekl: „Podívej, jsou dvě možnosti, jak to teď může pokračovat.“

Nezměnil polohu. Pohled upíral stále přímo před sebe.

„Nic jsi neviděl. To je pravda, ne? Jen kývni!“

Jednou krátce přikývl.

„Výborně, příteli. Neslyšel jsi mě přicházet. Kývni.“

„Takže nemáš ani nejmenší představu, kam jsem odešla, mám pravdu? Kývni!“

Přikývl.

„Nestojíš o žádné nepříjemnosti. Kývni.“

Přikývl.

„Za takovouhle práci tě neplatí dost. Kývni.“

Přikývl, tentokrát, jak se zdálo, velmi energicky.

„A dostáváš větší počet nočních služeb, než bys podle rozpisu měl.“

Tračnikovovi poklesla dolní čelist. Ať už stál ve stínech kdokoliv, četl mu myšlenky.

„Takže si rozumíme, příteli. Tak a teď tady klidně stůj a dávej pozor, aby někdo neukradl bránu.“

Tračnikov si dával velký pozor, aby zrak upíral neustále kupředu. Zaslechl zaskřípění a pak zadunění otevírané a zavírané brány.

Pak ho napadlo, že se mluvčí nezmínila o tom, jaký by byl ten druhý způsob, a docela se mu kvůli tomu ulevilo.

„A jaký byl ten druhý způsob?“ zeptal se Elánius, když pospíchali dál sněhem.

„Museli bychom najít nějakou jinou cestu,“ odpověděla mu Angua.

Na ulicích bylo lidí opravdu jen pomalu. Ulice a uličky se začínaly bělat ležícím sněhem, temné zůstávaly jen čtverce a obdélníky železných mříží, z nichž unikala horká pára. Jak se zdálo, západ slunce v Überwaldu byl něco jako zákaz vycházení. A asi to bylo dobře, protože Gavin neustále tiše vrčel.

Od protějšího rohu se odloupl Karotka.

„Kolem celé budovy vyslanectví stojí trpasličí stráže,“ oznamoval. „Nezdá se, že by se s nimi dalo vyjednávat, pane.“

Elánius sklopil oči. Stáli na jedné z mříží.