Genova byla pohádkové město. Lidé tam žili celé dny ve smíchu a den za dnem vítali se šťastnými výrazy na tvářích. Pokud se totiž chtěli dalšího dne vůbec dožít, tak jim nic jiného nezbývalo.
Na to už Lilith dohlédla. Je možné, že si lidé mysleli, že byli šťastní spíš předtím, než na to Lilith začala dohlížet, a hlavně než nahradila starého barona Agou, ale to bylo takové chaotické, neuspořádané a necílevědomé štěstí, a proto se jí tak snadno podařilo získat nejdříve vliv a pak i moc.
Jenže tomu jejich původnímu štěstí chyběl jakýkoliv životní styl. Nemělo hlavu ani patu.
Jednoho dne jí za všechno poděkují.
Pochopitelně jako všude, i tady se našli nějací ti kverulanti. Lidé prostě někdy nevědí, co by chtěli. Děláte pro ně to nejlepší, vládnete podle svého nejlepšího svědomí městu, dohlížíte na to, aby jejich životy byly od rána do večera naplněny prací a štěstím, a oni se najednou bez jakékoliv příčiny obrátí proti vám.
Audienční síň lemovaly řady strážných. A síň byla plná návštěvníků. Prakticky to byl vládce, kdo přijímal návštěvy, delegace, vyslance jiných zemí, ale hlavně vynášel rozsudky. Lilith ráda pozorovala lidi, kteří se na tuhle slávu přišli podívat. Za šesták příkladu bylo lepší než za deset tolarů trestů.
V těch dnech nedocházelo v Genově k mnoha zločinům. Alespoň ne k takovým, které by se považovaly za zločiny někde jinde. Věci jako krádeže se vyřizovaly rychle a vůbec k nim nebylo třeba rozhodnutí vladaře. Mnohem důležitější, alespoň podle Lilithiných měřítek, byly zločiny proti podstatě příběhu. Jak se zdálo, nevěděli lidé, jak se mají chovat.
Lilith nastavila zrcadlo životu a všechny kousky života, které se do zrcadla nevešly, prostě odsekala…
Aga, s jednou nohou přehozenou přes opěradlo, se povaloval na trůně. On takovým sedadlům nikdy nepřišel na chuť.
„A co udělal tenhle?“ zeptal se a zívl. Otevřít si ústa dokořán, to bylo alespoň něco, v čem byl opravdu dobrý.
Mezi dvěma obrovskými strážnými se krčil drobný stařík.
Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný dělat strážného, dokonce i v takovém městě, jako byla Genova. Kromě toho dostanete pěknou uniformu s modrými kalhotami a červeným kabátcem a vysoký černý klobouk s kokardou.
„Ale já… já prostě neumím pískat,“ vypravil ze sebe roztřesenými rty stařík. „Já… jsem nevěděl… že se to… že je to proti… zákonu…“
„Alevy jste řezbář, výrobce hraček,“ zarazil ho Aga. „Řezbáři si celý den spokojeně pohvizdují a zpívají si veselé písničky.“ Podíval se na Lilith. Ta spokojeně přikývla.
„Já… já žádné písničky neumím…“ bránil se řezbář. „Nikdy jsem se… žádnou písničku nenaučil… Umím jenom vyrábět hračky. Já se vyučil na mistra hračkáře… Sedm roků jako učedník… pak jako mistr… vlastně celý život…“
„Jenže já se tady dozvídám,“ zamračil se na něj Aga, který se tvářil jako zosobnění soudce čtoucího těžké obvinění, „že ani nevyprávíš dětem pohádky.“ „Nikdo mi ni… nikdy neřekl, že musím… vyprávět pohádky,“ odpověděl roztřesený řezbář. „Podívejte, já umím jen vyrábět hračky. Hračky. To je jediná věc, kterou doopravdy umím. Hračky. A dělám moc h-hezké hračky. Jsem prostě h-hračkář.“ „Nemůžeš být dobrý hračkář, když dětem nevyprávíš pohádky,“ prohlásila Lilith a naklonila se kupředu.
Řezbář se otočil k tváři zahalené závojem.
„Já žádné neznám,“ řekl.
„Ty žádné neznáš?“
„Já… já bych mohl dětem vyprávět o tom, jak se…, jak se dělají h-hračky,“ vypravil ze sebe starý muž.
Lilith se narovnala a opřela se v křesle. Hustý závoj znemožňoval zjistit, jaký má výraz.
„Já si myslím, že nejlepší bude, když tě tady lidová garda doprovodí,“ řekla Lilith, „a odvede tě na místo, kde se určitě naučíš zpívat. A možná že za nějakou dobu začneš i hvízdat. Nebude to krásné?“
Podzemní vězení starého barona byla nechutná. Lilith je dala vymalovat a zařídila je. Spoustou zrcadel.
