Kapitola pátá
Osmého dne se nad nimi bouře konečně smilovala. Skučící vichr, který před sebou hnal vodní tříšť, opadl. A přes příď už se nepřelévala zelená voda pokaždé, když se Volavka zabořila do brázdy za každou další vlnou.
Síla větru sice zeslábla a posádka už se nemusela střídavě choulit v prostoru pro veslaře a vylévat vodu, která se dostala na palubu, ale moře i vítr se pořád ještě neúprosně valily na západ a Volavku unášely s sebou. Vítr vanul přesně opačným směrem, než byl ten, který by je zanesl zpátky k Hibernii a posléze do Skandie.
Thorn a Hal se krčili u kormidelní plošiny a Stig vedl loď pod mírným úhlem v převládajícím větru. Zdálo se, že plují na severozápad, příď byla natočená tímto směrem, ale všichni tři věděli, že vítr je pořád unáší po moři k jihozápadu. Vítr už sice nebyl tou ječící, zuřivou silou, která je bičovala osm vyčerpávajících dnů a nocí, ale pořád měl prudkost poloviční vichřice a podle všeho byl odhodlaný zabránit jim v návratu do jejich domoviny.
„Je podle tebe nějaká naděje, že se to změní?“ zeptal se Hal Thorna. Starý mořský vlk byl jejich nejzkušenějším námořníkem. Zažil, jak se mění vítr a počasí ve všech částech známého světa.
Háček byl samozřejmě v tom, že už nebyli ve známém světě. Nekonečný oceán představoval jednu velkou neznámou a pro všechny z nich byl záhadou. Vlčí lodě se v minulosti už plavily po jeho nejvýchodnějším okraji. Nikdo se však do jeho širých, šedých, vzdouvajících se vod nevypravil tak daleko jako oni.
A pokud přece jen ano, pak se nevrátil a neodvyprávěl svůj příběh.
Thorn chvíli váhal s odpovědí. Nakrčil nos, nasál vzduch a zahleděl se k severovýchodu, odkud přicházely vlny i vítr.
„Popravdě řečeno,“ řekl pomalu, „nemám páru. Neznám tyhle vody a nevím, jak se tu chová počasí. Můžu říct jen tohle – proč by se mělo měnit? Už osm dní fouká od severovýchodu. Nevidím žádnou známku toho, že by se měl vítr najednou obrátit. A aby nám to bylo k něčemu dobré, potřebujeme, aby se obrátil o devadesát stupňů.“
„Takže to takhle může pokračovat třeba dalších osm dní,“ řekl Hal.
Thorn pokrčil rameny. „Proč jenom osm? Klidně celé týdny. Je jasné, že ho žene mohutná fronta. Mrzí mě, že pro tebe nemám něco povzbudivějšího.“
Hal si chvíli hryzal zatržený nehet a pak pohlédl na Stiga. „Jak je na tom posádka?“ Jako skirl si v podobných situacích musel od posádky udržovat určitý odstup. Nemohl s nimi probírat své záměry a myšlenky. Pokud musel učinit těžká a nepopulární rozhodnutí, bylo lepší držet se od nich dál. Díky tomu se jeho rozhodnutí a rozkazy nestaly předmětem debat a diskusí. Ale Stig mohl zůstávat s posádkou v těsnějším kontaktu a sloužit Halovi jako jeho oči a uši.
„No, víš, že jsem včera zase snížil příděly vody. Musíme si vystačit se dvěma poháry na den.“
Hal svraštil čelo. Věděl, že Stig zase sníží příděly, ale netušil, s jakým výsledkem. „To je vážně hodně málo. Jak to vzali?“
„Nelíbilo se jim to,“ odpověděl Stig. „Komu by se to taky líbilo? Ale chápou, proč je to nutné. Nejsou přece děti. A když si stěžují, aspoň si trochu uleví.“
„Ať visím, jestli vím, proč ještě nezapršelo,“ vložil se do řeči Thorn a zaškaredil se na mraky hnané větrem, které se pořád ještě řítily nízko nad nimi. „Orlog ví, že tam nahoře je dost vody na pořádný slejvák.“
„Třeba zaprší,“ poznamenal Hal, jeho tón však naznačoval, že tomu sám moc nevěří. Věci se nikdy neděly, když byly potřeba, pomyslel si, ale nevyslovil to nahlas. Snížení přídělů vody na čtvrtinu byl vážný krok. Taková troška stačila sotva na to, aby posádka vydržela. Potravin měli samozřejmě dost, ale bez vody se nikomu nechtělo moc jíst. A nedostatek vody se pokaždé projeví mnohem dřív než nedostatek jídla.
„I kdyby se počasí změnilo,“ řekl po pár minutách mlčení, „vrátit se tam, kde jsme začali, by nám trvalo aspoň dalších osm dní.“
„Déle,“ prohlásil Stig. „Plavili bychom se proti větru, museli bychom křižovat a urazili bychom dvakrát větší vzdálenost než cestou sem.“
„Takže možná deset, dvanáct dní,“ …
