Kapitola dvanáctá
Lydia se vynořila z lesa a na chvíli se zastavila, aby se podívala, jak pokročila stavba palisády. Více než dvě třetiny hradby už byly vyplněny hustými propletenci křovin a větví. Posádka se činila a rychle dokončovala zbývající část barikády. Ingvar se Stigem sekali keře a poráželi malé stromky, zatímco Stefan s Jesperem je tahali k nedokončenému konci plotu a Hal s Thornem a dvojčaty je proplétali mezi oběma vodorovnými břevny a vytvářeli z nich pevnou překážku.
Jediný člen posádky, který se na stavbě plotu nepodílel, byl Edvin. Dřepěl mezi svými hrnci u ohniště. Nad žhnoucí hromádkou uhlíků visel malý železný kotlík na železné trojnožce. Z mezery, kterou Edvin ponechal mezi kotlíkem a poklicí, unikala pára.
Lydia prolezla skrz nedokončenou část plotu, vykročila k Edvinovi a hodila mu těžkého ptáka, kterého ulovila.
Povytáhl obočí. „To je pořádná kořist,“ pochválil ji.
Přikývla. „Jenom doufám, že bude poživatelný. Naneštěstí jsem na něj musela použít šipku s bojovou hlavicí. Část masa bude pokažená.“
Edvin si prohlížel uloveného ptáka a prohmatával ho rukama. Nad její omluvou mávl rukou. „Nevadí. Masa je na něm spousta.“
„Jenom aby nebylo tuhé jako kůzlečí koleno,“ poznamenala. Edvin zase prohmatal úlovek a sešpulil rty.
„Mně připadá pěkně vypasený a masitý,“ řekl. „Nepřekvapí mě, když bude chutnat dobře. Předpokládám, že tohle je ten náš slavný pták ogl ogl ogl?“ dodal s úsměvem.
„Přesně tak,“ odpověděla. Potom si vzpomněla na zajíce, kterého si přivázala k opasku, a taky ho hodila k ohni. „Vypadá to, že tady žijí i zajíci.“
„Výborně.“ Edvin se tvářil spokojeně. Už si představoval, jak bratrstvu vaří pestrá a zajímavá jídla. „Odpoledne zaběhnu do lesa podívat se, jaké tu rostou divoké bylinky,“ sliboval si.
Varovně zvedla ruku. „Nechoď moc daleko. A nechoď sám. Viděla jsem tam stopy medvěda – hodně velkého medvěda.“
Edvin povytáhl obočí. „Asi nemůžeme mít jen samé dobré zprávy. Když tu máme zajíce a ptáky ogl, musíme mít i medvědy.“
„Půjdu varovat ostatní,“ oznámila. Kývla Edvinovi na rozloučenou, ale mladík už začal škubat peří velkého ptáka, aby ho mohl vykuchat a očistit. Lydia zamířila zpátky k ostatním, kteří budovali hradbu. Nejblíž byli Thorn a Hal, kteří právě kroutili a proplétali pružný kmen stromku mezi břevny. Všimla si, že starý mořský vlk je se svým hákem pozoruhodně zručný. Když přišla blíž, vzhlédl.
„Mělas štěstí?“ zeptal se.
Pokrčila rameny. „Jak se to vezme. Ulovila jsem jednoho z těch velkých ptáků a chytila jsem zajíce. A těsně mi utekl jelen. Takže se zdá, že je tady spousta zvěře. Bohužel ne jenom té přátelské.“
Hal zrovna ohýbal stromek kolem horního břevna v plotě. Když ta slova uslyšel, zarazil se a pohlédl na ni.
„Potuluje se tu medvěd,“ pokračovala. „Velký. Tak velkého jsem ještě neviděla. Odhaduju, že je deset stop vysoký, možná i víc.“
Thorn tiše hvízdl. „To už je pořádný macek. Zahlídla jsi ho?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Viděla jsem jeho značky na stromě. Rozdrápal kůru. Ale drápal ji jenom pravou tlapou, což by mohlo znamenat, že levou tlapu má zraněnou nebo zmrzačenou.“
Odmlčela se, aby její slova vstřebali. „S poraněnou tlapou by byl ještě nebezpečnější,“ poznamenal Hal.
Pohlédla na něj a přikývla. „Ano. S poraněným medvědem si není radno zahrávat,“ přisvědčila.
Thorn vytušil, že chce říct ještě něco. „A tohle jsou všechny špatné zprávy?“ vybídl ji.
Zavrtěla hlavou. Přistoupila k nim a ztišila hlas, aby ji neslyšeli Ulf s Wulfem, kteří pracovali o kousek dál a vesele se handrkovali.
„Viděla jsem i lidské stopy,“ oznámila.
Thorn se prudce napřímil a opřel se o plot. Zamyšleně svraštil čelo. „Kolik?“
Pokrčila rameny. „Vlastně jen jednu. Ale byla určitě lidská. Ten, kdo ji tam nechal, měl měkkou botu bez podpatku – něco jako střevíc ze zvířecí kůže, řekla bych.“
Hal a Thorn si vyměnili rychlý pohled. Dosud to bylo až moc dobré, než aby to byla pravda, pomyslel si Hal. Takovéhle místo s čerstvou vodou, spoustou zvěře a dříví muselo být skoro urč…
