Kapitola dvacátá čtvrtá
Řady Mawagansettů se rozestoupily, aby mezi nimi mohla projít mužská postava s rukou zdviženou na pozdrav.
Až na mladou ženu, která tak nadšeně přivítala Hala, mívali vesničané nevysokou a zavalitou postavu. Tento muž byl alespoň o hlavu vyšší než většina z nich. Na sobě měl koženou kazajku a legíny, jaké nosili mawagansettští muži, a vlasy měl rozdělené pěšinkou a spletené do dvou dlouhých copů, jeden na každé straně.
Zatímco vlasy Mawagansettů byly černé, ty jeho měly šedožlutou barvu a jeho tvář, byť opálená a ošlehaná sluncem a větrem, nebyla tak tmavá jako jejich.
Měl nápadně modré oči, a když došel k Thornovi, ústa se mu zvlnila v přátelském, překvapeném úsměvu. Chtěl mu stisknout pravou ruku, pak si uvědomil, že místo ní má jen dřevěný hák, a neohrabaně hmátl po levé ruce, sevřel ji v polovině předloktí a horlivě s ní zapumpoval.
„Jednorukej Thorn!“ opakoval. „Nikdy by mě nenapadlo, že tě tady uvidím.“ Odmlčel se, na chvíli se zamyslel a dodal: „Vlastně by mě ani nenapadlo, že budeš ještě naživu! Když jsem tě viděl naposledy, zdálo se mi, že jsi byl rozhodnutý upít se k smrti.“
„No, jak vidíš, přestal jsem s tím,“ odpověděl Thorn. Mužova poznámka ho neurazila. V jednom období svého života měl v úmyslu udělat přesně to. Zblízka se zahleděl na vrásčitou tvář před sebou, ale ať se snažil sebevíc, jejího majitele si nevybavoval. „Ty musíš být Orvik?“ nadhodil, když si vzpomněl, že jim Mohegas řekl jméno Skandijce, který se k nim zhruba před dvanácti lety dostal po moři.
Orvik zazářil. „Takhle mi už pěkně dlouho nikdo neřekl,“ prohlásil. „Ale jak ses sem dostal? Plavil ses za mnou ze Skandie, abys mě našel? A kdo jsou tihle kluci?“ dodal a zvědavě se rozhlédl po mladých tvářích, které je obklopovaly. Volavky se mačkaly kolem nich, aby viděly na tajemného Skandijce.
Thorn zvedl levou ruku a zarazil příval otázek.
„Moment!“ brzdil ho. „Jsi proti mně ve výhodě. Vypadá to, že mě znáš. Ale já si na tebe nepamatuju – i když tvůj obličej je mi trochu povědomý.“ Svraštil čelo. Představoval si, jak mohla jeho tvář vypadat před dvanácti lety, když ještě nebyla tak vrásčitá a jeho kštice měla místo špinavě šedé slámově žlutou barvu.
„Tehdy mi říkali Úhořolov,“ pomáhal mu šedovlasý muž. „Orvik –“
Thorna v tu chvíli zaplavily vzpomínky. Skočil mu do řeči a dořekl to za něj. „– Úhořolov! Orvik Úhořolov!“ vykřikl a mužova tvář se roztáhla do zářícího úsměvu.
„Přesně tak!“ potvrdil, celý šťastný, že ho Thorn poznává – nebo že si na něj aspoň vzpomíná.
„Byl jsi v posádce Arnulfa Žralokobijce,“ pokračoval pomalu Thorn, když se mu z mlhavé paměti vynořovaly další podrobnosti.
Orvik nadšeně pokýval hlavou. „Přesně tak. Třetí veslař na starý dobrý Vlčí tlapě.“
„Na Vlčí tlapě,“ opakoval pomalu Thorn, vraštil čelo a vybavoval si další fakta z minulosti. „Jednou v létě se vypravila na nájezd a víckrát se nevrátila. Všichni měli za to, že se ztratila na moři.“ Rozhlédl se po tvářích kolem nich a hledal další povědomé obličeje. „Přežil někdo z ostatních? Jsou tady?“
Zářící úsměv zmizel Orvikovi z tváře a šedovlasý Skandijec smutně zavrtěl hlavou. „Zbyl jsem jenom já,“ odpověděl a Thorn své bezděčné otázky zalitoval. Mohegas se jim samozřejmě nezmínil, že by u kmene Mawagansettů žili nějací další Skandijci.
„Co se stalo?“ zeptal se Hal, když viděl Thornovy rozpaky.
Orvik se na něj zkoumavě podíval. Prohlédl si jeho mladou tvář a bystré jasné oči. Podíval se zpátky na Thorna. „Kdo je to?“ zeptal se.
Hal se v duchu pousmál. Skandijci nebyli proslulí zdvořilými řečičkami. Mívali ve zvyku jít přímo k věci. Během doby strávené u Mawagansettů zřejmě Orvik tento zvyk neztratil.
Thornovi tu samou otázku pokládali už mnohokrát. Položil Halovi ruku na rameno na znamení náklonnosti a úcty.
„Tohle je Hal Mikkelson,“ odpověděl. „Pamatuješ si na Mikkela, že jo?“
„Jasně že jo!“ zvolal bez váhání Orvik. Mikkel patřil k nejudatnějším válečníkům celé Skandie, dokud nepřišel o život při tom samém nájezdu, při které…
