Kapitola třicátá čtvrtá
Pádlovali ještě asi hodinu. Slunce zapadlo za vysoké stromy na březích řeky a hladinu zakryly stíny. Denního světla ubývalo, ale záře nad vrcholky stromů byla čím dál jasnější. Potom zaslechli i slabý šum lidských hlasů – zpívajících hlasů – a dunění bubnů.
„To zní jako pořádný mejdan,“ zamumlal Stig.
Simsinnet se k němu otočil. „Nechtěj, aby tě na něj pozvali,“ řekl ponuře. „Umrlčí tváře oslavují své vítězství.“
Pokračovali vzhůru po řece a hlasy sílily. Po chvíli zahlédli mezi stromy mihotání plamenů a světlo ohně.
„Je načase vystoupit na břeh,“ řekl potichu Thorn.
Navedli kánoi pod příkrov velké skupiny vrb. Zpěv pokračoval, stejně jako bubnování, a oni zatím pevně uvázali kánoi k jedné z převislých větví a spustili se z ní do vody hluboké po pás. Potichu se vytáhli na břeh a počkali, až trochu uschnou. Simsinnet fascinovaně sledoval, jak si Thorn vyměňuje dřevěný hák za mohutnou válečnou palici, kterou mu vyrobil Hal. Mawag byl vyzbrojený sekerou s kamennou hlavicí a pazourkovou dýkou. Stig měl svou sekeru a Hal zase meč. Oba mladší muži si vzali i štíty.
„Jak daleko do vesnice?“ zeptal se potichu Thorn, i když byla jen malá pravděpodobnost, že ho někdo z nepřátel přes zpěv a bubnování zaslechne. Simsinnet zaváhal, rychle se zorientoval a ukázal mezi stromy.
„Ještě asi sedmdesát kroků proti proudu,“ odpověděl. „A dalších padesát do vnitrozemí. Je tam pruh písku, kde Umrlčí tváře určitě vytáhly na břeh kánoe,“ dodal.
Thorn přikývl a ukázal proti proudu řeky. „Půjdeme po břehu až ke kánoím,“ rozhodl. Ukázal na Stigovu sekeru. „Potom do nich vysekáš díry. To by je mohlo na jeden, dva dny zdržet, než je opraví. Já půjdu přímo k vesnici. Chci si ty holohlavé bubáky trochu prohlédnout. Hale, ty zůstaneš se Stigem a budeš mu hlídat záda, až začne ničit kánoe. Simsinnete, ty půjdeš se mnou.“
Jeho tři druhové přikývli a Thorn mladému Mawagovi pokynul, ať vyrazí jako první po břehu. Šli husím pochodem za ním. Světlo ohně každých pár kroků ještě zesílilo, stejně jako halasení Umrlčích tváří. Po padesáti krocích zahlédli mezi stromy plameny vyskakující dobrých šedesát stop do vzduchu.
„Pěkná vatra,“ zamumlal Stig.
„Ticho,“ sykl Thorn. Samozřejmě bylo vyloučené, že by ho někdo ve vesnici mohl zaslechnout, Umrlčí stráže však mohly ke kánoím postavit stráže. Nakonec se vynořili z lesa na vyklučeném prostranství na břehu řeky. Jak předpověděl Simsinnet, byla tam úzká písčitá pláž, na které ležela řádka kánoí vytažených z vody.
Hal je rychle spočítal. „Osmnáct,“ řekl. Neuniklo mu, že kánoe Umrlčích tváří jsou větší než ta, ve které se plavili oni. Do každé se vešlo pět nebo šest mužů i se zavazadly.
Thorn přikývl. Přistoupil ke Stigovi, aby mohl mluvit potichu, a přesto ho bylo slyšet přes pronikavý mnohohlasý zpěv a tlukot bubnů z vnitrozemí.
„Prosekni do každé lodě pořádnou díru,“ řekl, „pod čarou ponoru.“
Stig přikývl a Hal k Thornovým pokynům ještě dodal: „A zkus těm lodím rozlámat rámy. Ty se budou spravovat hůř než obyčejná díra, přes kterou stačí dát záplatu.“
Stig na něj pohlédl – v očích se mu odráželo světlo poskakujících plamenů z vesnice – a zase kývl na srozuměnou.
„Jasně. Tak se do toho dej,“ řekl Thorn. „Já obhlédnu vesnici. Jdeme, Simsinnete.“ Otočil se a tiše vykročil do poskakujících stínů vrhaných plameny ohromné vatry. Simsinnet vyrazil za ním. Když zmizeli v přítmí, Hal ukázal na druhý konec řady kánoí vytažených na břeh.
„Začni tam a postupuj zpátky sem,“ navrhl. Kdyby potřebovali honem zmizet, jejich ústup by tak byl rychlejší a snadnější. Začali se v podřepu krást podél řady kánoí a očima propátrávali chvějící se stíny kolem sebe, jestli v nich nezahlédnou stráž. Halovi se nezdálo pravděpodobné, že by Umrlčí tváře nechaly své kánoe bez dozoru. Na druhou stranu, pomyslel si, možná jim připadalo, že se nemají čeho bát. Podle Mohegase se jim žádný z místních kmenů nikdy nepokusil vzdorovat. A Limiginové už byli podle všeho zajatí, zabití nebo zahnaní na ústup. Poškoz…
