Kapitola třináctá
Do setmění dostavěli dřevěný plot. Hal, Thorn, Stig a Lydia si ho celý prohlédli a přesvědčili se, že je jaksepatří pevný.
„Dokonce i medvěd by měl co dělat, aby se dostal přes takovou hradbu,“ poznamenal Hal, když se díval na propletence křovin a stromků s naostřenými konci větví mířícími nejrůznějšími směry. Popadl jeden keř a zatáhl za něj. Ani se nehnul. Všechny keře a trámy byly pevně propletené, aby plot něco vydržel.
„Medvěd je silnější než ty,“ sdělil mu Thorn.
Hal se zazubil. „To je možné, ale já jsem chytřejší.“
Thornovi vyskočilo obočí doprostřed čela. „To se teprve ukáže,“ prohodil, ale celkem vzato byl spokojený, že postavili plot co nejpevnější. Zalétl pohledem k pláži. Podél plotu byly v pravidelných vzdálenostech rozmístěny čtyři velké hromady drobných třísek a suchého chrastí na podpal.
„Je pravděpodobné, že sem ten medvěd přijde slídit?“ zeptal se Stig.
Thorn pokrčil rameny a pohlédl na Lydii. „Asi by k tomu neměl důvod, nebo ano?“ zeptal se. Věděl, že dívka má se zvířaty víc zkušeností než on.
Lydia se nad otázkou důkladně zamyslela. „Těžko říct,“ odpověděla. „Medvědi si dělají, co chtějí. Mohl by ho odradit hluk a ruch našeho tábořiště. Anebo by mohl být zvědavý, co se tady děje. A ještě něco,“ dodala. „Měli bychom Edvinovi připomenout, aby na tábořišti nenechával žádné zbytky jídla. Ty by mohly medvěda spolehlivě přilákat. Když něco zbude, řeknu mu, aby to uložil někam na strom mimo tábořiště.“
Stig si kritickým okem prohlédl plot. „No, dokázal by ho medvěd prorazit?“
„Myslím, že medvěd by dokázal prorazit všechno, co bychom postavili – kdyby chtěl,“ řekla mu Lydia.
Stig povytáhl obočí. „Ty tedy umíš člověka uklidnit.“
Hal se rozhlédl po opuštěné pláži. Denního světla rychle ubývalo. Obrátil pohled k lesu. Stíny pod stromy byly čím dál hlubší a temnější. Někde tam je medvěd, pomyslel si.
„Myslím, že dnes v noci budeme držet dvojité hlídky,“ poznamenal.
Z tábořiště k nim doléhaly tiché zvuky zpívajících hlasů. Posádka se sesedla kolem Edvinova ohně, zpívala a čichala lákavé vůně linoucí se z velkého ptáka, kterého ulovila Lydia. Edvin už ho naporcoval. Pták byl moc velký na to, aby se dal nad malým ohněm na vaření upéct celý najednou. Křídla, stehna a paličky pekl nad žhavými uhlíky, zatímco velký trup rozřízl na dvě poloviny, pak ho obalil kůrou a bahnem, položil do prohlubně v horkém popelu a zahrnul uhlíky. Z masa nad ohništěm kapal tuk, prskal na uhlících a způsoboval, že se plameny občas rozzářily jasněji. Edvin si ho majetnicky prohlížel.
„Je v něm spousta tuku,“ pochvaloval si maso. „To znamená, že je jemné a dobré.“
Skutečně, pokud se dalo soudit podle vůně, maso bude opravdu lahodné a posádka nedočkavě sledovala pečící se kousky, zatímco Edvin otáčel rožeň nad ohněm. Všichni dřeli celý den a pořádně jim vyhládlo.
Stefan začal zpívat další píseň a ostatní se k němu přidali. Měl příjemný tenor a jeho druhové mu rádi přenechali úlohu hlavního zpěváka a zpívali s ním refrén. Byla to písnička o někom, kdo se ocitl daleko od domova.
Ulf myslel na matku a pohodlnou malou chatu doma v Hallasholmu. Na chvíli ho přemohl stesk a nenápadně zvedl ruku, aby si z tváře setřel slzu.
Na Wulfa měl teskný nápěv stejný účinek, ale přesto si pohrdavě odfrkl. „Cha! Rozbulil ses kvůli písničce, ufňukánku?“ zeptal se, vděčný za příležitost zakrýt své vlastní pohnutí předstíraným posměchem.
„Něco mi spadlo do oka,“ bránil se Ulf a začal si mnout oči, aby zamaskoval slzy.
„To se vsadím,“ odpovědělo jeho dvojče jízlivě.
Ulf na něj upřeně pohlédl. „Jestli nezmlkneš, tak tobě do oka spadne moje pěst.“
Wulf otevřel ústa, aby něco odsekl, ale umlčelo ho hněvivé zavrčení Ingvara sedícího poblíž.
„Sklapněte, oba,“ řekl.
Překvapeně pohlédli na Ingvara. Jejich překvapení ještě vzrostlo, když uviděli, jak se mu koulejí slzy po tvářích. Písnička zasáhla i jeho a vůbec se za to nestyděl. Ulf a Wulf se po sobě rozpačitě podívali. Oba věděli, že Ingvar je statečný jako lev – velký, sil…
