Mistrovství světa ve famfrpálu
Vyrazili svorně do lesa v čele s panem Weasleym. Kráčeli po stezce osvětlené lucernami a pevně k sobě tiskli své nákupy. Všude kolem slyšeli tisíce lidí, křik a smích a chvílemi i zpěv. Ovzduší horečného vzrušení bylo nesmírně nakažlivé, Harry se pořád musel zeširoka usmívat. Nějakých dvacet minut šli lesem a hlasitě se spolu bavili a vtipkovali, až se konečně vynořili na opačné straně a před sebou spatřili obrovský stadion. I když Harry viděl jen nepatrnou část obrovitých zlatých stěn, jež obklopovaly hřiště, bylo mu jasné, že dovnitř by se pohodlně vešlo deset katedrál. ,Je tu sto tisíc míst k sezení," sdělil mu pan Weasley, když postřehl výraz posvátné úcty v jeho obličeji. „Vyčleněná brigáda ministerstva - pět set lidí - na něm pracovala celý rok. Na každém centimetru se použila kouzla na odpuzování mudlů. Jakmile se sem během té doby některý třeba jen přiblížil, vzpomněl si najednou, že má nějakou schůzku, a honem pádil pryč... Pánbůh jim požehnej," dodal laskavě a vedl svou výpravu k nejbližšímu vchodu, kolem něhož se už hemžil houf křičících čarodějek a kouzelníků.
„Máte ta nejlepší místa!" řekla čarodějka z ministerstva u vchodu, když jim zkontrolovala vstupenky. „Nejvyšší lóže! Tady po těch schodech, Arture, a až úplně nahoru." Schodiště na stadion pokrýval těžký rudý koberec. Namáhavě vystupovali vzhůru spolu s davem dalších, ti ovšem postupně odbočovali nalevo i napravo do vstupů na tribuny. Pan Weasley se svou výpravou pokračoval výš a výš, až dorazili úplně nahoru a octli se v nevelké lóži na nejvyšším místě celého stadionu, umístěné právě uprostřed mezi zlatými brankami. Ve dvou řadách tu stálo na dvacet nachových a pozlacených křesel, a když Harry s Weasleyovymi usedl v první řadě a pohlédl dolů, naskytla se mu podívaná, jakou by si nikdy v životě nedokázal představit. Sto tisíc čarodějek a kouzelníků se v tu chvíli usazovalo na sedadlech, která se v řadách zvedala výš a výš kolem dlouhého oválného stadionu. Vše zalévalo tajuplné nazlátlé světlo, které jako by vycházelo ze samotného hřiště; z jejich vznosné lóže jeho plocha vypadala hladká jako samet. Na obou koncích stadionu stály tři sloupy s obručemi, vysoké padesát stop: to byly branky. Přímo proti nim, téměř v úrovni Harryho očí, byla obrovská tabule, po které neustále běžela zlatá písmena, jako by na ni psala ruka neviditelného obra a napsané po sobě hned zase mazala: když se na ni Harry soustředěně zahleděl, zjistil, že po stadionu vysílá reklamy.
Masařka: koště pro celou rodinu.
- bezpečné, spolehlivé a se zabudovaným alarmem na ochranu proti zlodějům.
Univerzální čistič kouzelných nečistot paní Skowerové: kde nejsou skvrny nejsou ani problémy.
Kouzelnické gala oblečení – Londýn, Paříž, Prasinky.
Harry odtrhl oči od nápisů a přes rameno se podíval, kdo ještě je s nimi v lóži. Do této chvíle byla prázdná, až na malé stvořeníčko, které sedělo v zadní řadě na třetím sedadle zkraje. Mělo tak krátké nožky, že mu přes židli trčely dopředu, na sobě mělo ubrousek, jakým se přikrývá čajník (ovšem nařasený jako tóga), a tvář mělo zabořenou v dlaních. Ony dlouhé, netopýří uši připadaly Harrymu podivně známé...
Jsi ty to, Dobby?" zeptal se nevěřícně.
Stvořeníčko zvedlo hlavu a roztáhlo prsty a Harry uviděl veliké hnědé oči a nos, který vypadal jako rajské jablíčko a byl právě tak velký. Dobby to nebyl - bez nejmenší pochyby to však byl domácí skřítek, podobně jako jeho někdejší přítel, kterého vysvobodil od jeho dřívějších majitelů, rodiny Malfoyových.
„Pán mi řekl Dobby?" vypískl skřítek zvědavě přes prsty. Měl ještě vyšší hlas než jeho přítel. Spíš jenom slabounce, třaslavě pištěl, a Harry si pomyslel - i když u domácích skřítků to bylo velice těžké posoudit - že to spíš může být skřítka. Ron i Hermiona se spěšně otočili a podívali se také; o Dobbym toho od něj slyšeli spoustu, v životě se s ním však nesetkali. Dokonce i pan Weasley se zvědavě ohlédl.
„Promiň," řekl Harry skřítkovi. „Myslel jsem totiž, že je …