Kapitola sedmá
Pytloun a Skrk
Harry se vyprostil z Ronova sevření a zvedl se. Byli na jakémsi opuštěném vřesovišti, utopeném v mlze. Před nimi stáli dva kouzelníci, unavení a nevrlí. Jeden z nich držel v ruce velké zlaté hodinky a druhý silný svitek pergamenu a brk. Oba byli oblečení jako mudlové, i když bylo vidět, že se v tom vůbec nevyznají: muž s hodinkami měl tvídový oblek a k němu rybářské boty až po kolena, a jeho kolega zase skládanou skotskou sukni a pončo.
„Dobrýtro, Basile,“ řekl pan Weasley, zdvihl holínku a podal ji kouzelníkovi ve skotské sukni, který ji hodil do velké krabice s použitými Přenášedly vedle sebe. Harry v ní zahlédl staré noviny, prázdnou plechovku od limonády a píchlý fotbalový míč.
„Nazdar, Arture,“ pozdravil ho Basil vyčerpaně. „Ty tu nejsi služebně, viď? Někdo si to dokáže zařídit… my tady trčíme celou noc… radši jděte hned dál, čekáme velkou výpravu, která přiletí z Černého lesa v pět patnáct. Okamžik, hned ti najdu, v kterém jste kempu… Weasley… Weasley…“ podíval se do seznamu na svém pergamenu. „Asi tak čtvrt míle pěšky tímhle směrem, první úsek, na který narazíte. Správce se jmenuje Roberts. Diggory… druhý úsek… ptej se na pana Payna.“
„Díky, Basile,“ řekl pan Weasley a kývl na ostatní, aby šli za ním.
Vydali se přes opuštěné vřesoviště, i když v mlze málem nic neviděli. Asi po dvaceti minutách chůze se před nimi vynořil malý kamenný domek a vedle něj brána, za kterou Harry jen s námahou rozeznal přízračné obrysy stovek stanů postavených na rozlehlé louce, která se mírně zvedala k temnému lesu na obzoru. Rozloučili se s Diggoryovými a zamířili ke dveřím domku.
Na prahu stál jakýsi muž a díval se směrem ke stanům. Harry na první pohled poznal, že je to jediný opravdový mudla široko daleko. Když zaslechl jejich kroky, otočil se a prohlédl si je.
„Dobrýtro!“ pozdravil pan Weasley vesele.
„Dobrýtro,“ odvětil muž.
„Vy nejspíš budete pan Roberts?“
„Ano, to jsem já,“ potvrdil mudla. „A kdo jste vy?“
„Já jsem Weasley – zamluvili jsme si u vás před několika dny místo pro dva stany.“
„Jo,“ řekl pan Roberts a zadíval se do seznamu připíchnutého na dveřích. „Máte ho zajištěný nahoře u lesa. Jenom na jednu noc?“
„Přesně tak,“ přisvědčil pan Weasley.
„Takže zaplatíte rovnou, že?“ zeptal se správce.
„Ano – ovšem – jistě…“ řekl pan Weasley. Ustoupil o několik kroků a kývnutím k sobě přivolal Harryho. „S tímhle mi musíš pomoct,“ zamumlal, vytáhl z kapsy svazek mudlovských peněz a začal rozkládat jednotlivé bankovky. „Tohle je – co je to – desetilibrovka? Ano, už vidím to malé číslíčko… takže tohle je pět liber?“
„Ne, dvacet,“ opravil ho Harry co nejtišeji. Rozladilo ho, že se pan Roberts snaží zachytit každé jejich slovo.
„Aha, dvacet… Ach jo, tyhle mrňavé papírky.
„Vy jste cizinec?“ zeptal se ho pan Roberts, když se vrátil se správnými bankovkami.
„Cizinec?“ opakoval pan Weasley rozpačitě.
„Nejste první, kdo nepozná kloudně peníze,“ poznamenal správce a zkoumavě si ho prohlížel. „Před deseti minutama jsem tu měl dva, ty mi chtěli platit zlatýma mincema velkýma jako hlava u kola.“
„Vážně?“ zeptal se pan Weasley nervózně.
Pan Roberts se přehraboval v plechovce a hledal drobné.
„Takhle plno jsme tu ještě neměli,“ prohlásil najednou a znovu se rozhlédl po louce, po které se převalovala mlha. „Celý stovky lidí si objednaly nocleh předem. Obvykle prostě přijedou jen tak…“
„Opravdu?“ zeptal se pan Weasley a natahoval ruku, ale správce mu nazpátek nevrátil.
„Jo,“ řekl zamyšleně. „Sjíždějí se ze všech stran a je mezi nima spousta cizinců. A kdyby jenom cizinců! Spousta jako by jich měla o kolečko víc. Jeden chlápek tu chodí ve skotský sukni a v ponču.“
„A to by neměl?“ zeptal se pan Weasley úzkostně.
„Dělá to dojem… já nevím, jak to říct… jako kdyby tu měli nějakej sraz,“ mínil správce. „Poněvač všichni se spolu znají; jako by se tu konalo nějaký velký shromáždění.“
Vtom se u vchodu do domku objevil jakýsi kouzelník v pumpkách.
„Obliviate!“ křikl ostrým hlasem a zamířil hůlko…
