Harry Potter a ohnivý pohár (Joanne K. Rowlingová)

Sólokapr Rity Holoubkové

Na druhý svátek vánoční všichni vstali pozdě. V nebelvírské společenské místnosti bylo daleko klidněji než v předchozích dnech - lenivě se v ní tlachalo a každou chvíli někdo zívl. Hermiona měla zase normálně rozježené vlasy. Přiznala se Harrymu, že před plesem na ně vypotřebovala skoro celou lahvičku Rychlopomády pro váš hladký vlas, „ale je s tím moc práce, než abych to dělala každý den", prohlásila věcně a podrbala předoucího Křivonožku za ušima.

Ron s Hermionou jako by se mlčky dohodli, že se ke své hádce nebudou vracet. Chovali se k sobě docela přátelsky, i když s podivnou zdvořilostí. Ron a Harry své kamarádce ihned vylíčili také rozhovor mezi Hagridem a madame Maxime, který bezděčně vyslechli. Hermionou ovšem zdaleka neotřáslo tolik jako Ronem zjištění, že Hagrid je napůl obr.

,Já jsem si to myslela celou dobu," řekla a pokrčila rameny. „Věděla jsem, že nemůže být čistokrevný obr, protože ti jsou vysocí tak dvacet stop. Ale když se nad tím upřímně zamyslíte, proč vlastně se kolem obrů tolik nadělá? Nemohou být přece všichni hrozní... lidé vůči nim mají stejné předsudky jako vůči vlkodlakům... je to jen a jen nesnášenlivost."

Ron se na ni podíval, jako kdyby měl sto chutí pořádně ji zpražit, nejspíš však nestál o další hádku a zakroutil jen nevěřícně hlavou, když se na něho nedívala.

Byl už nejvyšší čas začít myslet na domácí úkoly, které v prvním týdnu prázdnin pustili z hlavy. Teď po Vánocích připadal život v Bradavicích skoro všem dost všední - všem s výjimkou Harryho, na kterého znovu začala doléhat nervozita.

Po svátcích mu totiž čtyřiadvacátý únor připadal o hodně blíž než před nimi, a on ještě pořad nic nepodnikl, aby rozluštil klíč, který se ve zlatém vejci skrýval. A tak vejce vytahoval z kufru pokaždé, když přišel do ložnice: otevřel vejce, pozorně se zaposlouchal a doufal, že tentokrát v tom ječeni

objeví nějaký smysl. Usilovně přemýšlel, co jiného kromě skřípání třiceti hudebních pil mu ten zvuk ještě připomíná, až dosud však nic podobného neslyšel. Zavřel vejce, důkladně s ním zatřásl a znovu ho otevřel, aby zjistil, zda se jeho jekot změnil, byl však pořád stejný. Pokoušel se klást vejci otázky a doslova je vyřvával, aby ječící vejce přehlušil, ale nic se nedělo. Dokonce vejce hodil přes celou místnost - i když po pravdě neočekával, že by mu to nějak pomohlo.

Samozřejmě nezapomněl na radu, kterou mu dal Cedric, ale vzhledem k momentálním nepříliš přátelským pocitům vůči druhému bradavickému šampiónovi by se bez ní raději obešel. Rozhodně si myslel, že kdyby mu Cedric opravdu chtěl pomoci, řekl by mu toho daleko víc. On sám mu přece jasně vysvětlil, co je čeká při prvním úkolu, zatímco Cedric viděl náležitou protislužbu v tom, že mu řekl, aby se šel vykoupat. O tak ubohou pomoc nijak nestál - zvlášť když byla od kluka, který se věčně vodil po chodbách za ruku s Cho. A tak přišel první školní den po vánočních prázdninách, a když Harry s obvyklým nákladem učebnic, pergamenů a brků šel na první hodinu, cítil v žaludku podivnou tíhu navíc, jako kdyby to vejce vláčel s sebou, a ona skrytá starost ho ani na chvíli neopouštěla.

Na školních pozemcích ležela ještě spousta sněhu a na oknech skleníku bylo tolik sražené páry, že při bylinkářství vůbec neviděli ven. Na hodinu péče o kouzelné tvory se v takovém počasí nikdo moc netěšil, i když - jak poznamenal Ron - by je skvorejši mohli pořádně zahřát, ať už je budou honit nebo budou třaskat tolik, že přitom zapálí Hagridovu boudu.

Když však dorazili k Hagridovu srubu, zjistili, že před jeho dveřmi stojí postarší čarodějka s krátce ostříhanými šedými vlasy a vysunutou bradou.

„Tak honem, honem, už je pět minut po zvonění!" vyštěkla na ně, když se k ní ploužili sněhem.

„Kdo vůbec jste?" zeptal se Ron a bedlivě si ji prohlížel. „A kde je Hagrid?"

Jsem profesorka Červotočková," řekla rázně, „a dočasně vás budu učit péči o kouzelné tvory."

„Ale kde je Hagrid?" opakoval Harry nahlas. ,Je nemocný," odsekla profesorka Červotočková.

Za Harryho zády se ozval tichý, nepříjemný smích. Otočil se a uviděl Draca Malfoye a ostatní zmijozelské, kteří se k nim právě připojili. Tvářili se všichni škodolibě a žádného z nich zřejmě nepřekvapilo, když uviděli novou profesorku.

„Tudy, prosím," řekla profesorka Červotočková a dlouhými kroky se vydala kolem oploceného výběhu, kde se třásli zimou obrovští koně z Krásnohůlek. Harry, Ron a Hermiona šli za ní a přes rameno se ohlíželi k Hagridově boudě. Všechny záclony byly zatažené. Byl Hagrid opravdu uvnitř, sám a nemocný?

„Co je s Hagridem?" zeptal se Harry a přidal do kroku, aby profesorku Červotočkovou dohonil.

„S tím si nedělejte starosti!" sjela ho pohledem, jako by si o něm myslela, že je moc všetečný.

Jenže já si je dělám," řekl Harry rozhořčeně. „Co se mu stalo?"

Profesorka Červotočková se tvářila, jako když ho neslyší. Vedla je kolem výběhu, kde stáli krásnohůlští koně a choulili se k sobě, aby se zahřáli, a potom ke stromu na okraji Zapovězeného lesa, u kterého byl uvázaný veliký krásný jednorožec.

Řada děvčat zvolala hlasitě „Óóó!", když jednorožce uviděla.

„Ten je ale krásný!" zašeptala Levandule Brownová. Jak k němu přišla? Říká se přece, že je nesmírně těžké jednorožce chytit!"

Jednorožec byl tak zářivě bílý, že sníh široko daleko kolem vypadal úplně šedý. Nervózně hrabal zlatými kopyty a zakláněl dozadu hlavu s dlouhým rohem.

„Chlapci, vy se držte zpátky!" vyštěkla profesorka, napřáhla ruku a prudce uhodila Harryho do prsou. Jednorožci mají raději ženskou ruku. Děvčata, dopředu, a pojďte opatrně k němu. No tak, jen klid..."

Pomalu zamířila s dívkami k jednorožci, zatímco chlapci zůstali stát u plotu kolem výběhu a dívali se na ně.

Jakmile byla profesorka Červotočková z doslechu, obrátil se Harry k Ronovi: „Co myslíš, že je s Hagridem? Že by ho nějaký skvorejš - „Ne, Pottere, jestli máš na mysli tohle, žádná z těch jeho příšer mu neublížila," řekl polohlasem Malfoy. „Prostě se jenom stydí vystrčit ten svůj obrovský šeredný ksicht."

„Co tím chceš říct?" zeptal se Harry ostře.

Malfoy sáhl do kapsy hábitu a vytáhl z ní přeloženou stránku z novin.

„Tumáš," řekl. „Strašně mě mrzí, že ti to musím oznámit zrovna já, Pottere..."

A jen se uculoval, když mu Harry vytrhl stránku z ruky, rozložil ji a přečetl si ji; Ron, Seamus, Dean i Neville se mu dívali přes rameno. Nahoře nad článkem byla Hagridova fotografie, na které vypadal přímo záludně.

 

OBROVSKÁ CHYBA ALBUSE BRUMBÁLA!

 

Albus Brumbál, výstřední ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, se nikdy nerozpakoval přijmout do učitelského sboru rozporné osobnosti, píše naše zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková. Letos v září zaměstnal Alastora „Pošuka" Moodyho, bývalého bystrozora, který je pověstný tím, že doslova vyhledává maléry, a pověřil jej vyučováním obraně proti černé magii. Na Ministerstvu kouzel vzbudilo jeho rozhodnutí značný údiv s ohledem na Moodyho známy zvyk zaútočit na každého, kdo se v jeho přítomnosti náhle pohne. Pošuk Moody nicméně ještě působí rozvážně a vlídně v porovnání s poločlověkem, kterému Brumbál svěřil výuku péče o kouzelné tvory. Rubeus Hagrid, jenž přiznává, že ho ve třetím ročníku ze studia na tamní škole vyloučili, slouží od té doby v Bradávících jako hajný. Za své místo vděčí samozřejmě Brumbáloví. V loňském roce však Hagrid využil svého záhadného vlivu na ředitele školy, aby získal místo učitele péče o kouzelné tvory, třebaže o něj usilovalo mnoho způsobílejších uchazečů. Hagrid, který je obrovské postavy a už svým vzezřením nahání strach, začal využívat svého nového postavení a děsil studenty svěřené do jeho péče jednou strašlivou stvůrou po druhé. I když Brumbál nad tím zavírá oči, Hagrid při svých vyučovacích hodinách, o nichž mnozí uvádějí, že jim „nahánějístrach", už několik žáků zmrzačil „Na mě zaútočil hypogrif a mého přítele Vincenta Crabbeho zase ošklivě pokousal tlustočerv," říká student čtvrtého ročníku Draco Malfoy. „ Všichni Hagrida nenávidíme, máme však příliš velký strach, než abychom se ozvali." Hagrid nicméně nemá v úmyslu od svého zastrašovacího tažení upustit. Minulý měsíc při rozhovoru se zpravodajkou Denního věštce připustil, že chová tvory, kterým říká „třaskaví skvorejši", vysoce nebezpečné křížence mezi mantichorami a ohňovými kraby. Pěstování nových druhů kouzelných tvorů sice zpravidla přísně sleduje odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, zdá se však, že Hagrid se nad taková malicherná omezení cítí povznesený. „Prostě jsem si dopřál trochu legrace,"prohlásil, než honem odvedl řeč jinam. Jako by na tom nebylo dost, Denní věštec má nyní nezvratné důkazy, že Hagrid není čistokrevný kouzelník, jak vždycky předstíral. Dokonce není ani z čistě lidského rodu. Zjistili jsme exkluzivně pro vás, že jeho matkou nebyl nikdo jiný než obryně Frídwulfa, o níž není známo, kde se v současné době zdržuje. Obři, krvelační a suroví, se během válek, které mezi sebou vedli v minulém století, navzájem takřka vyhubili. Hrstka, která přežila, se přidala ke stoupencům Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, a na její vrub připadají některé z nejhorších hromadných vražd mudlů během jeho hrůzovlády. Mnoho obrů, kteří sloužili Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, pobili bystrozorové bojující proti mocnostem Zla, Frídwulfa však mezi nimi nebyla. Je možné, že uprchlá do některého z obřích společenství, jež dosud existují v horách v zahraničí. Pokud však můžeme soudit podle Hagridových svérázných nápadů při hodinách péče o kouzelné tvory, je pravým synem své matky a zdědil po ní její surovou povahu. Podivným řízením osudu proslul Hagrid svým důvěrným přátelstvím s chlapcem, jenž zbavil moci Vyvítekoho a donutil tak Hagridovu matku i ostatní stoupence Vyvítekoho, aby se skrývali. Harry Potter onu neblahou pravdu o svém obrovitém příteli nejspíš ani nezná - ovšem po- vinností Albuse Brumbála rozhodně je postarat se, aby se Harrymu Potterovi i jeho spolužákům dostalo varování, jaká nebezpečí jim hrozí, pokud se budou s poloobry stýkat.

 

Harry dočetl a podíval se na Rona, který na něj zíral s otevřenou pusou.

Jak se to domákla?" zeptal se šeptem.

S tím si však Harry v tu chvíli nedělal starosti.

„Cos tím chtěl říct, tím ,všichni Hagrida nenávidíme'?" osopil se na Malfoye. „A co je to za nesmysly, že by tohohle -" a ukázal na Crabbeho - „pokousal tlustočerv? Vždyť ti ani nemají zuby!"

Crabbe se přihlouple chichotal. Bylo na něm vidět, že je nanejvýš spokojený sám se sebou.

„No, myslím, že tím by učitelská dráha toho křupana mohla skončit," poznamenal Malfoy a zalesklo se mu v očích. „Poloobr - a já si myslel, že jako dítě vypil láhev Kostirostu... tohle se mamičkám a tatíčkům nebude ani trochu líbit... budou mít strach, aby jejich dětičky nesnědl, cha cha.

„Ty...!"

„Vy tam vzadu, dáváte vůbec pozor?"

To k chlapcům dolehl hlas profesorky Červotočkové. Děvčata už stála kolem jednorožce a hladila ho. Harry byl tak navztekaný, že se mu článek z Denního věštcetřásl v ruce. Otočil se po hlase a nepřítomně pohlédl na jednorožce, zatímco profesorka hlasitě vyjmenovávala všechny jeho kouzelné schopnosti nahlas, aby ji slyšeli i chlapci.

„Doufám, že nás bude učit pořád!" řekla Parvati Patilová, když hodina skončila a všichni zamířili do hradu na oběd. „Takhle jsem si péči o kouzelné tvory představovala spíš... něco tak pěkného jako jednorožci, ne nějaké příšery..."

„A co Hagrid?" vyhrkl Harry rozzlobeně, když stoupali po schodech nahoru.

„Coby?" vylítlo z ní tvrdě. „Může dál dělat hajného, ne?"

Od plesu se Parvati chovala k Harrymu chladně. Říkal si, že se jí asi měl víc věnovat, ale když on měl dojem, že se i bez něho baví docela dobře. Rozhodně vykládala každému, kdo byl ochoten ji poslouchat, že má s tím chlapcem z Krásno-

hůlek domluvenou schůzku a příští víkend že se sejdou v Prasinkách.

„Tohle byla fakt dobrá hodina," pochvalovala si Hermiona, když vcházeli do Velké síně. „Půlku z toho, co nám profesorka Červotočková řekla o jednorožcích, jsem nevě..."

„Podívej se na tohle!" zavrčel Harry a strčil jí pod nos článek z Denního věštce.

Hermiona ho četla s pusou dokořán stejně jako předtím Ron. Jak se to ta příšera Holoubková dozvěděla? To jí přece Hagrid sám neřekl?"

„To ne," přisvědčil Harry. Dorazil k nebelvírskému stolu jako první a vzteky bez sebe se posadil. „Vždyť to neřekl ani nám! Já myslím, že byla naštvaná, že jí o mně nevykládal žádné hrůzostrašné historky, a tak začala špehovat, aby se mu pomstila."

„Možná ho slyšela, když o tom při plesu mluvil s madame Maxime," uvažovala potichu Hermiona.

„To bychom ji v té zahradě museli vidět!" namítl Ron. „A kromě toho už ve škole nemá co pohledávat! Hagrid přece říkal, že jí to Brumbál zakázal.

„Třeba má neviditelný plášť," řekl Harry. Nakládal si na talíř dušené kuře, a jak byl rozčilený, postříkal všechno kolem. „To by jí bylo podobné, schovat se někde v křoví a poslouchat, co kdo říká."

Jako jsi to udělal ty s Ronem," mínila Hermiona.

Jenomže my jsme ho vůbec poslouchat nechtěli!" ohradil se rozhořčeně Ron. „Prostě jsme neměli na vybranou! A ten hlupák vážně vykládal o své obří matce, i když ho mohl slyšet kdekdo!"

„Musíme za ním zajít," rozhodl Harry. „Dnes večer, hned po jasnovidectví. Řekneme mu, že si přejeme, aby nás zase učil on... Chceš přece, aby se vrátil?" vyhrkl na Hermionu.

Já - já - vždyť jenom říkám, že to byla příjemná změna, mít jednou prima hodinu péče o kouzelné tvory s někým jiným - ale - samozřejmě si přeji, aby se Hagrid vrátil!" ujišťovala ho honem a celá se chvěla, když viděla, jak vztekle se na ni dívá.

A tak se toho dne po večeři všichni tři znovu vydali z hradu a přes zledovatělé školní pozemky zamířili k Hagridově

boudě. Když zaklepali, odpověděl jimTesákův dunivý štěkot.

„To jsme my, Hagride!" křikl Harry a dál bouchal na dveře. „Otevři nám!"

Hagrid se však neozval. Tesák za dveřmi skučel a škrábal na ně, ale zůstaly zavřené. Ještě dobrých deset minut do nich bušili a Ron dokonce šel a zabouchal na okno, ale opět se nic neozvalo.

„Prosím tě, proč se schovává před námi?" divila se Hermiona, když to vzdali a zamířili zpátky ke škole. „Přece si nemyslí, že máme těžkou hlavu z toho, jestli je napůl obr nebo ne?"

Jenže těžkou hlavu z toho měl nejspíš Hagrid. Celý týden po něm nebylo ani vidu, ani slechu: nesedal u učitelského stolu při obědě ani při večeři, neviděli ho s Tesákem na obchůzkách po školních pozemcích, a na péči o kouzelné tvory měli dál profesorku Červotočkovou. Malfoy se při každé příležitosti Harrymu škodolibě posmíval.

„Ten tvůj poloobr ti pěkně schází, co?" zašuškal pokaždé, když byl nablízku někdo z učitelů, takže si to s ním Harry nemohl na místě vyřídit. „Ten sloní parťák ti chybí, viď?"

V polovině ledna měli studenti povolený výlet do Prasinek. Hermiona byla celá udivená, že se tam Harry chystá také.

„Víš, já jsem si myslela, že budeš chtít využít toho, že ve společenské místnosti bude klid," řekla. „Aby ses opravdu mohl soustředit na to vejce."

„Ehm - myslím, že už mám dost jasnou představu, oč jde," zalhal Harry.

„Vážně?" zeptala se Hermiona, na kterou to silně zapůsobilo. „To je skvělé!"

Harrymu se z pocitu provinění otočily útroby naruby, ale dělal jakoby nic. Koneckonců má pořád pět týdnů na to, aby klíč k vejci rozluštil, a to je ještě spousta času... a pokud zajde do Prasinek, třeba tam narazí na Hagrida a bude mít možnost ho přesvědčit, aby se k učení vrátil.

V sobotu se vydal s Ronem a Hermionou z hradu a přes studené, rozmáčené školní pozemky zamířili k bránám. Když míjeli kruvalskou loď zakotvenou na jezeře, objevil se na palubě Viktor Krum, oblečený jen v plavkách. Byl kost a kůže. Zřejmě byl otužilejší, než vypadal - vyšplhal se na zábradlí lodi, rozpřáhl paže a po hlavě skočil do jezera. „To je ale blázen!" poznamenal Harry a vytřeštil oči, když se Krumova tmavá hlava vynořila uprostřed jezera. „Vždyť zmrzne, je přece leďen!"

„Tam, odkud pochází, je o hodně chladněji," namítla Hermiona. „Myslím, že mu ta voda připadá ďocela teplá."

„No jo, ale vždyť je tam pořád ta obří sépie," namítl Ron. V jeho hlase nezněla žádná úzkost - spíš určitá naděje. Hermiona si toho povšimla a zamračila se.

„Abys věděl, je opravdu hodný," řekla. „Vůbec není takový, jak by sis mohl myslet jen kvůli tomu, že je z Kravalu. Říkal, že tady se mu líbí daleko víc."

Ron ani nehlesl. Od plesu se o Viktoru Krumovi nezmínil jediným slovem, na druhý vánoční svátek však Harry našel pod svou postelí maličkou paži, kterou nejspíš někdo urazil maličké figurce v barvách bulharského famfrpálového mužstva.

Když šli po rozblácené Hlavní ulici, měl Harry oči na stopkách, jestli někde nezahlédne Hagrida, a když se přesvědčil, že v žádném krámě není, navrhl, aby šli ke Třem košťatům.

V hostinci bylo nabito jako vždy, Harrymu však stačil jediný spěšný pohled, aby zjistil, že Hagrid není ani tady. S těžkým srdcem zamířil s kamarády k výčepu, objednal si u madame Rosmerty tři máslové ležáky a sklesle si pomyslel, že vážně mohl zůstat raději na hradě a zkoumat jekot zlatého vejce.

„Copak on vůbec nechodí do kanceláře?" šeptla najednou Hermiona. „Vidíte ho přece taky?"

Ukázala do zrcadla za výčepním pultem, v němž Harry spatřil odraz Luda Pytlouna, jak sedí v tmavém koutě se skupinou skřetů. Pytloun jim cosi spěšně a potichu vykládal; skřetové seděli se založenýma rukama a vypadali dost výhružně.

To je opravdu divné, říkal si Harry, že sedí tady U Tří košťat, teď, o víkendu, kdy se v turnaji tří škol nic neděje a porotce nikdo nepotřebuje. Důkladně si Pytlouna v zrcadle prohlédl: už zase vypadal uštvaně, stejně jako tehdy večer v lese, než se na obloze objevilo Znamení zla. Vtom se však Pytloun podíval přes výčepní pult, a jakmile spatřil Harryho, vstal.

„Okamžik, okamžik, prosím!" slyšel, jak příkře říká skřetům, a hnal se přes celý hostinec k Harrymu, ve tváři svůj typický chlapecký úsměv.

„Harry!" rozplýval se. Jak se máš? Já to tušil, že na tebe natrefím! Tak jak, všecko v pořádku?"

„Hmm, děkuji," přisvědčil Harry.

„Mohl bych si s tebou popovídat mezi čtyřma očima, Harry?" zeptal se Pytloun dychtivě. „Mohli byste nás vy dva nechat chvilku o samotě?"

„Ehm - tak dobrá," souhlasil Ron a odešel s Hermionou najít si jiný stůl.

Pytloun však odvedl Harryho kolem výčepu co nejdál od madame Rosmerty.

„Víš, chtěl jsem ti ještě jednou pogratulovat, jak fantasticky jsi zvládl toho maďarského trnoocasého draka," začal. „To bylo fakt úžasné!"

„Díky," řekl Harry, ale bylo mu jasné, že to jistě není všechno, co mu Pytloun chtěl říci, protože poblahopřát mu mohl i před Ronem a Hermionou. Rozhodně však nepůsobil dojmem, že by to mínil vyklopit hned. Harrymu neušlo, jak se přes zrcadlo nad výčepem dívá na skřety, kteří je mlčky pozorovali svýma tmavýma, šikmýma očima.

„Ti jsou můj zlý sen," ztlumil Pytloun hlas, když si všiml, že Harry také skřety pozoruje. „Po našem moc neumějí, a tak si znovu připadám jako s těmi Bulhary na mistrovství světa ve famfrpálu... jenže ti aspoň používali posunčinu, ta se dá pochopit. Tihle pořád jen kvákají hudrovsky... a já hudrovsky umím jediné slovo, Bladvak. To znamená krumpáč,ale nechci ho použít, aby si nemysleli, že jim vyhrožuji." A krátce, dunivě se zařehtal.

„Co vůbec chtějí?" zeptal se Harry. Neušlo mu, že skřetové Pytlouna velice bedlivě sledují.

„Ehm - jak bych to řekl..." Pytloun se najednou zatvářil nervózně. „Oni totiž... ehm... hledají Bartyho Skrka."

„A proč ho hledají tady?" podivil se Harry. „Ten je přece v Londýně na ministerstvu, ne?"

„Ehm... abych řekl pravdu, vůbec nemám tušení,kde je," přiznal Pytloun. „On totiž... prostě přestal chodit do práce. Už několik týdnů se tam vůbec neukázal. Mladý Percy, jeho asistent, tvrdí, že je nemocný. Bárty mu zřejmě jenom posílá pokyny soví poštou. Byl bys ovšem tak laskav a nikomu to neříkal, Harry? Protože Rita Holoubková strká nos všude a vsadím se, že by z Bartyho nemoci udělala něco zlověstného. Nejspíš by řekla, že je nezvěstný stejně jako Berta Jorkinsová."

„A o Bertě Jorkinsové už něco víte?" zeptal se Harry.

„Ne," přiznal Pytloun a znovu se zatvářil uštvaně. „Mám samozřejmě lidi, kteří ji hledají..." (Už bylo načase, pomyslil si Harry) „...ale je to všechno velice podivné. Do Albánie určitě dorazila, protože se tam setkala se svým bratrancem z druhého kolena. A potom od něj odjela na jih za nějakou tetičkou. .. a cestou beze stopy zmizela. Ať se propadnu, jestli vím, kam se poděla... přitom nemyslím, že by byla z těch, co se najednou seberou a utečou... Ale proč se my dva bavíme o skřetech a o Bertě Jorkinsové? Doopravdy jsem se tě chtěl zeptat," a ztlumil hlas, „jak jsi daleko s tím zlatým vejcem?"

„Ehm... není to nejhorší," zalhal Harry.

Pytloun jako by věděl, že nemluví pravdu.

„Poslechni, Harry," řekl ještě tišeji, „mám z toho všeho velice nepříjemný pocit... ty ses do turnaje dostal proti své vůli, nepřihlásil ses dobrovolně... a jestli -" (teď už mluvil tak potichu, že se Harry musel naklonit blíž, aby ho slyšel) „jestli ti můžu nějak pomoci... jenom tě postrčit správným směrem... opravdu se mi totiž líbíš... už jen tím, jak jsi dokázal obejít toho ďraka...! Takže stačí, když řekneš."

Harry se zadíval do jeho kulatého, růžového obličeje a širokých, chlapecky modrých očí.

„Ale ten klíč máme přece každý rozluštit sám?" namítl a dal si záležet, aby to znělo jen tak, a ne jako kdyby vedoucího odboru kouzelných her a sportů obviňoval, že porušuje pravidla.

„No to ano... ovšem, jistě," přisvědčil Pytloun netrpělivě, „ale... všichni přece chceme, aby Bradavice zvítězily, Harry!"

„Cedrikovi jste také nabídl, že mu pomůžete?" zeptal se Harry.

Na Pytlounově hladkém čele se objevila nepatrná vráska.

„Ne, to ne," připustil. Já totiž - jak už jsem říkal, opravdu se mi líbíš. Myslel jsem jenom, že ti nabídnu..."

„Hmm, tak vám moc děkuji," řekl Harry, „ale myslím, že s tím vejcem to už skoro mám... potřebuju nejvýš dva tři dny, abych to rozluštil."

Nevěděl úplně přesně, proč vlastně odmítá, leda že Pytloun

pro něj byl skoro cizí člověk, a kdyby přijal jeho pomoc, měl by daleko horší pocit, že podvádí, než kdyby požádal o radu Rona, Hermionu nebo Siriuse.

Pytloun se tvářil málem dotčeně, nestačil však nic namítnout, protože v tu chvíli se tam objevili Fred a George.

„Brýden, pane Pytloune," pozdravil Fred rozverně. „Můžeme vás pozvat na něco k pití?"

„Ehm... ne," odmítl Pytloun a ještě jednou rozčarovaně pohlédl na Harryho. „Ne, chlapci, děkuji.

Fred a George se tvářili stejně rozčarovaně jako Pytloun, který zíral na Harryho, jako kdyby ho kdovíjak zklamal.

„Už musím letět," prohlásil. Jsem rád, že jsem vás všechny viděl. Zlom vaz, Harry."

Spěšně vyrazil z hostince, načež všichni skřetové okamžitě sklouzli ze židlí a vyrazili za ním. Harry se vrátil k Ronovi a k Hermioně.

„Co ti chtěl?" zeptal se Ron, jakmile si k nim přisedl.

„Nabídl mi, že mně pomůže s tím zlatým vejcem," vysvětlil Harry.

„To snad ne!" řekla Hermiona a zatvářila se pohoršené. Je přece členem poroty! A ty už jsi ten klíč stejně rozluštil, že ano?"

„Ehm... skoro," přikývl Harry.

„Tedy, já si fakt myslím, že by se Brumbálovi nelíbilo, kdyby se mu doneslo, že se tě Pytloun snažil přemluvit k takovému podvodu!" horlila Hermiona a vrtěla odmítavě hlavou. „Doufám, že se stejně snaží pomoct i Cedrikovi!"

„Ne, to ne. Já jsem se ho ptal," přiznal Harry.

„Co je nám do toho, jestli někdo pomůže Diggorymu?" řekl Ron a Harry s ním v duchu souhlasil.

„Ti skřetové nevypadali zrovna moc přátelsky," mínila Hermiona a usrkávala svůj máslový ležák. „Co tu vůbec dělají?"

„Podle toho, co Pytloun říkal, hledají Skrka," vysvětlil Harry. „Údajně pořád marodí. Nechodí do práce."

„Třeba mu Percy podává nějaký jed," nadhodil Ron. „Nejspíš si myslí, že kdyby Skrk natáh bačkory, stal by se vedoucím odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci on."

Hermiona ho zpražila pohledem otakovýchvěcechsepřecenežertujea řekla: „To je vlastně divné, že skřetové hledají

pana Skrka... normálně by měli jednat s odborem pro dohled nad kouzelnými tvory."

„Skrk přece umí spoustu jazyků," připomněl Harry. „Možná potřebují tlumočníka."

„Snad ti teď neleží na srdci chudáčci skřetové?" zeptal se Ron Hermiony. „Že bys pro změnu založila SOOS nebo tak? Nějakou Společnost na ochranu ošklivých skřetů?"

„Chacha," řekla Hermiona uštěpačně. „Skřetové žádnou ochranu nepotřebují. Copak jste neposlouchali, co nám profesor Binns vykládal o jejich povstáních?"

„Ne," odpověděli svorně oba kamarádi.

„Skřetové si s kouzelníky a čarodějkami vždycky dokázali poradit," vysvětlila Hermiona a znovu si usrkla máslového ležáku. Jsou velice chytří. Vůbec nejsou jako domácí skřítkové, kteří se nedovedou postavit za vlastní zájmy."

„No ne," vydechl Ron s očima upřenýma ke dveřím.

Do hostince právě vstoupila Rita Holoubková.Tentokrát měla na sobě banánově žlutý hábit a na dlouhých nehtech příšerný růžový lak. Doprovázel ji její břichatý fotograf. Rita koupila něco k pití a pak se oba tlačili k nedalekému stolu. Harry, Ron i Hermiona je nasupeně sledovali, jak se blíží. Reportérka mluvila rychle a vypadala, že má z něčeho ukrutnou radost.

„.. .neměl dvakrát chuť se s námi vybavovat, že, Božo? Ostatně proč taky, co říkáš? A co tu vůbec pohledává s celým tím houfem skřetů v patách? Že prý jim ukazuje, co všechno se v Prasinkách dá vidět... takový nesmysl... nikdy neuměl pořádně lhát. Co říkáš, znamená to, že se něco děje? Myslíš, že bychom se na to měli trochu podívat? Bývalý šéf odboru kouzelných sportů Ludo Pytloun v nemilosti... to je bezvadný titulek, Božo - teď už jen sesmolit článek, který by se k němu hodil -"

„To už zas chcete někomu zničit život?" zahalasil Harry.

Několik lidí se po něm ohlédlo. Rita Holoubková vykulila oči za svými brýlemi s drahokamy, když zjistila, kdo to byl.

„Harry!" obdařila ho zářivým úsměvem. „To je fantastické! Proč si nejdeš sednout k nám a -"

„K vám ani na třímetrovém koštěti," odsekl Harry rozzuřeně. „Proč jste to Hagridovi provedla?"

Rita Holoubková povytáhla silně nalíčené obočí.

„Naši čtenáři mají právo dozvědět se pravdu, Harry, já pouze konám svou..."

„Co je komu do toho, že Hagrid je napůl obr?" rozkřikl se. „Vždyť nic špatného nedělá!"

V hostinci najednou zavládlo úplné ticho. Madame Rosmerta stála za výčepním pultem a soustředěně se rozhlížela po místnosti. Vůbec si přitom nevšimla, že korbel, který plnila medovinou, už přetéká.

Na zlomek vteřiny zmizel Řitě Holoubkové úsměv ze rtů, okamžitě ho však nasadila znovu. Kvapně otevřela kabelku z krokodýlí kůže, vytáhla z ní svůj Bleskobrk a řekla: „A co kdybys mi poskytl rozhovor o Hagridovi, jak ho znáš ty, Harry? Jaký člověk se skrývá pod těmi svaly? Co je příčinou vašeho neuvěřitelného přátelství? Řekl bys, že ti svým způsobem nahrazuje otce?"

Hermiona se vymrštila se sklenicí máslového ležáku v ruce, jako by to byl granát.

„Vy ženská jedna příšerná," procedila skrze zaťaté zuby, „vy se nezastavíte před ničím, hlavně když máte o čem psát, a poslouží vám každý, že? Dokonce i Ludo Pytloun -"

„Sklapni, ty malá hloupá holko, a nemluv o věcech, kterým nerozumíš," usadila ji reportérka chladně a oči jí ztvrdly. „O Pytlounovi vím věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou na hlavě... Tedy ne že bys to potřebovala -" dodala, když se podívala na její rozježenou hřívu.

„Pojďme pryč," řekla Hermiona. „Pojďte - Harry, Rone..."

Odcházeli a spousta hostů se za nimi dívala. Harry se ode dveří ještě ohlédl: Ritin Bleskobrk svištěl dozadu dopředu po kusu pergamenu, položeném na stole.

„Příště půjde po tobě, Hermiono," řekl Ron tichým, ustaraným hlasem, když spěšně kráčeli ulicí pryč.

Jen ať to zkusí!" vřískla Hermiona a třásla se vzteky. Já jí ukážu! Já že jsem malá hloupá holka? Tak tohle si s ní vyřídím - napřed Harry, pak Hagriď..."

„Prosím tě, jen se s Ritou Holoubkovou nepouštěj do žádných sporů," řekl Ron nervózně. „To myslím vážně, Hermiono, něco proti tobě vyslídí -"

„Moji rodiče Denního věštce nečtou, takže se kvůli ní schovávat nezačnu!" řekla Hermiona a přidala do kroku, až jí Har-

ry s Ronem skoro nestačili. Harry ji naposledy viděl takhle rozčilenou, když uhodila Draca Malfoye do tváře. „A Hagrid už se dál schovávat nebude! Vůbec neměl připustit, aby ho taková napodobenina člověka vyvedla z míry! Pojďte\"

Dala se do běhu a celou cestu se držela v čele, proběhla branami s okřídlenými kanci a po školních pozemcích zamířila vzhůru k Hagridově boudě.

Záclony měl pořád zatažené, a když se přiblížili víc, slyšeli, jak se Tesák rozštěkal.

„Hagride!" křikla Hermiona a zabušila na vchodové dveře. „Hagride, nech už toho! My víme, že jsi doma! Do toho nikomu nic není, jestli tvá máma byla obryně, slyšíš? Nenech tu hnusnou ženskou Holoubkovou, aby tě takhle deptala! Vylez ven, Hagride, vždyť jsi -"

Dveře se otevřely. Hermiona vyhrkla „No konec..." a vzápětí zmlkla, protože se ocitla tváří v tvář nikoli Hagridovi, nýbrž Albusovi Brumbálovi.

„Dobré odpoledne," popřál jim vlídně a usmíval se.

„My - ehm - my jsme přišli za Hagridem," vypravila ze sebe Hermiona přiškrceně.

„To předpokládám," přikývl Brumbál a v očích mu zablýskaly jiskřičky. „Proč nejdete dál?"

„Och...hm... ano, jistě," špitla Hermiona.

A tak všichni tři vstoupili. Jakmile Harry překročil práh. Tesák se na něho vrhl, zběsile štěkal a pokoušel se olíznout mu uši. Harry ho odstrčil a rozhlédl se.

Hagrid seděl u stolu, na kterém stály dva obrovské hrnky čaje. Vypadal hrozně: tvář samá skvrna, oči napuchlé, a co se týkalo vlasů, místo aby se je pokoušel hladce učesat, vypadaly jako paruka z pokroucených drátů.

„Ahoj, Hagride," řekl Harry.

Obr zvedl hlavu.

„Hoj," odpověděl chraplavě.

„Nejspíš by nám přišlo vhod ještě trochu čaje," mínil Brumbál. Zavřel za trojicí dveře, vytáhl hůlku, zatočil s ní a vzápětí zakroužil vzduchem podnos s čajem a s mísou sušenek. Brumbál ho hůlkou dopravil na stůl a všichni se posadili. Po chvíli ticha se Brumbál zeptal: Jestlipak jsi slyšel, co křičela slečna Grangerová, Hagride?" Hermiona se mírně začervenala, ale Brumbál se na ni usmál a pokračoval: „Hermiona, Harry a Ron se k tobě očividně hlásí dál, podle toho, jak se pokoušeli vyrazit dveře."

„Samozřejmě že se k tobě hlásíme!" řekl Harry a upřeně se na Hagrida podíval. „Přece bys nevěřil, že když si ta kráva Holoubková - promiňte, pane profesore," dodal honem a sklouzl očima na Brumbála.

„Dočasně jsem ohluchl, nemám tušení, co jsi říkal, Harry," Brumbál točil palci a zíral do stropu.

„Ehm - dobrá," pokračoval Harry rozpačitě. „Chtěl jsem jen říct - Hagride, jak sis mohl myslet, že bychom brali vážně, co ta - ta ženská - o tobě napsala?"

Z Hagridových očí černých jako švábi se vykutálely dvě veliké slzy a zvolna mu skanuly do rozcuchaných vousů.

„Tady máš živoucí důkaz toho, o čem jsem mluvil, Hagride," ozval se Brumbál a zíral do stropu dál. „Ukázal jsem ti dopisy od spousty rodičů, kteří se na tebe pamatují, kdy jako děti sami chodili do Bradavic, a kteří mi píšou velice jasně, že kdybych tě vyhodil, řeknou si k tomu svoje -"

„Ale všichni ne," zachraplal Hagrid. „Všichni si to nepřejou, abych tu zvostal."

„Tak počkej, Hagride. Jestli si myslíš, že musíš být oblíbený u všech bez výjimky, obávám se, že tu budeš takhle sedět ještě hodně dlouho," řekl Brumbál a přísně na něj pohlédl přes své půlměsícové brýle. „Od té doby, co jsem tu ředitelem, neminul jediný týden, aby nepřiletěla aspoň jedna sova se stížností, jak tu školu vedu. A co mám dělat? Zatarasit se u sebe v ředitelně a nechtít s nikým mluvit?"

Jenže - jenže vy nejste polovobr!" zaskřehotal Hagrid.

„Tak se, Hagride, podívej, jaké příbuzné mám já!" namítl Harry vztekle. „Podívej se na Dursleyovy!"

„Teď jsi to vystihl, Harry," přisvědčil Brumbál. „Jen tak mimochodem - proti mému vlastnímu bratrovi Aberforthovi vedli kárné řízení kvůli tomu, že nepatřičně kouzlil s nějakou kozou. Všechno to bylo v novinách - začal se snad Aberforth skrývat? Ani ho to nenapadlo! Chodil s hlavou vztyčenou a dělal si své jako obvykle! Samozřejmě si nejsem úplně jistý, že umí číst, takže to od něj možná nebyla statečnost..."

„Vrať se a pojď zase učit, Hagride," domlouvala mu Hermiona rozvážně. „Vrať se, prosím, opravdu nám chybíš."

Hagrid naprázdno polkl. Po tvářích mu kanuly další slzy a stékaly mu do rozcuchaných vousů. Brumbál vstal.

„Tvé odstoupení odmítám, Hagride, a očekávám, že v pondělí začneš znovu učit," řekl. „Sejdeme se u snídaně o půl deváté ve Velké síni. Žádné výmluvy. Přeji vám všem hezké odpoledne."

Poté podrbal Tesáka za ušima a odešel. Když se za ním zavřely dveře, Hagrid složil hlavu do dlaní, velikých jako víka od popelnic, a začal hlasitě vzlykat. Hermiona ho bez přestání hladila po rameni, až konečně vzhlédl, oči úplně rudé, a řekl: „Brumbál je velkej člověk... vopravdu velkej..."

„Aby ne," přisvědčil Ron. „Můžu si vzít sušenku, Hagride?"

„Vem si, kolik chceš," vybídl ho obr a otíral si oči hřbetem ruky. „A má samozřejmě pravdu - vy všichni máte pravdu... choval jsem se jako hlupák... můj nebohej taťka by se za mě styděl, že jsem se takhle choval..." Po tváři mu už zase tekly slzy, ale teď si je setřel o dost rozhodněji a řekl: „Vobrázek mýho taťky jsem vám eště nikdy neukazoval, viďte? Koukněte se..."

Vstal, došel k prádelníku, otevřel zásuvku a vytáhl z ní fotografii maličkého kouzelníka, který měl stejně černé oči s vějíři vrásek jako on a zářivě se usmíval, jak seděl Hagridovi na rameni. Hagrid byl dobrých sedm či osm stop vysoký soudě podle jabloně, vedle níž stál, obličej však měl bezvousý, mladý, kulatý a hladký - mohlo mu být nanejvýš jedenáct.

„To je focený, když mě přijali do Bradavic," vysvětlil Hagrid skřehotavě. „Táta z toho byl úplně naměkko... měl strach, že ze mě žádnej kouzelník nebude, kvůli mámě... ale vzali mě. Sice když přišlo na kouzla, žádnej velkej machr jsem nebyl. .. aspoň se ale nedožil toho, že mě vyloučili. Umřel, když jsem byl v druhým ročníku...

To Brumbál mně pak pomoh, když taťka vodešel. Dal mně místo hajnýho... voň totiž lidem důvěřuje. A je vochotnej zkusit to s nima eště jednou... tím se právě liší vod jinejch ředitelů. Přijme do Bradavic každýho, když má nadání. Ví, že z nich můžou bejt výborný kouzelníci, i když jejich rodiny nejsou... jak bych to řek... nejsou tak vážený. Jenže některý lidi to nechápou. Některý vám to vždycky budou mít za zlý... a některý dokonce tvrděj, že máj jen veliký kosti, místo aby se dokázali postavit a říct - jsem takovej, jakej jsem, a nestydím se za to. ,Nikdy se za to nestyď, ' říkával vždycky můj nebohej taťka. ,Najdou se takový, který ti to budou mít za zlý, ty ale nestojej za to, aby sis kvůli nim dělal těžkou hlavu.' A to měl pravdu. Choval jsem se jako pitomec. A kvůli ní si už těžkou hlavu dělat nebudu, to vám slibuju. Veliký kosti... já jí dám veliký kosti!"

Harry, Ron i Hermiona se na sebe nervózně podívali. Harry by raději vyvedl na procházku padesát třaskavých skvorejšů, než aby se Hagridovi přiznal, že vyslechl jeho rozhovor s madame Maxime, Hagrid však mluvil dál a zřejmě si neuvědomoval, že vyslovil něco podivného.

„Víš, Harry," vzhlédl od fotografie svého otce a oči se mu najednou rozzářily, „když jsme se potkali poprvý, připomněl jsi mně tak trochu mě samotnýho. Mamka i taťka vobá po smrti, a ty sis říkal, že se do Bradavic možná ani nehodíš, pamatuješ? Nebyl sis jistej, esli na to vopravdu máš... a teď se na sebe podívej, Harry! Šampión za naši školu!"

Ještě chvilku se na Harryho díval a pak velice vážně řekl: „Víš, co by mně udělalo vopravdickou radost, Harry? Kdybys vyhrál. Z toho bych měl vopravdickou radost. To by jim všem ukázalo... že nemusíš bejt z čistokrevný kouzelnický rodiny, abys vyhrál. Nemusíš se stydět za to, že jseš takovej, jakej jseš. Ukázalo by jim to, že pravdu nemaj voni, ale Brumbál, když přijímá každýho, pokud umí dělat kouzla. Jak jseš na tom s tím vejcem, Harry?"

„Prima," odpověděl Harry. „Fakt prima."

Na Hagridově zbědovaném obličeji se objevil široký, vodnatý úsměv. „To rád slyším, hochu. ,. Ty jim ukážeš, Harry, ty jim to ukážeš! Porazíš je všechny."

Jenže lhát Hagridovi nebylo totéž jako lhát někomu jinému. Když se pak s Hermionou a Ronem vracel k večeru na hrad, myslel na onen blažený výraz v jeho zarostlém obličeji, když si představoval, že jeho oblíbenec Harry v turnaji zvítězí. Vejce, kterému nerozuměl, ho toho večera tolik tížilo na svědomí, že když si lehal do postele, definitivně se rozhodl - je čas odhodit pýchu stranou a zjistit, jestli na té Cedrikově radě něco je.