Vejce a oko
Jelikož Harry neměl tušení, jak dlouhou koupel bude potřebovat, aby rozluštil tajemství zlatého vejce, rozhodl se, že si ji dá v noci, kdy tomu může věnovat tolik času, kolik bude chtít. I když se mu nechtělo přijímat od Cedrika další laskavosti, přece jen se rozhodl, že půjde do koupelny prefektů. Smělo tam mnohem míň lidí, takže nehrozilo takové nebezpečí, že ho někdo vyruší.
Svou výpravu si pečlivě připravil, protože školník Filch ho už jednou uprostřed noci nachytal mimo ložnici právě tam, kam studenti nesmějí, a netoužil si to zopakovat. Základem všeho byl samozřejmě neviditelný plášť, ale jako dodatečnou pojistku se rozhodl vzít si i Pobertův plánek, hned po plášti svoji nejužitečnější pomůcku při porušování školního řádu. Plánek zachycoval celé Bradavice, nevyjímaje početné zkratky a tajné chodby, a co bylo ze všeho nejdůležitější, lidé na hradě na něm byli vidět jako maličké body se jmenovkami, které se pohybovaly po chodbách, takže Harryho mohl předem varovat, kdyby se někdo blížil ke koupelně.
Ve čtvrtek večer si u své postele nenápadně natáhl plášť, odplížil se z ložnice zpátky po schodech dolů a stejně jako onoho večera, kdy mu Hagrid ukázal draky, počkal, až se otvor v poďobizně otevře. Tentokrát na něj čekal Ron, aby řekl Buclaté dámě heslo Lívanečky s banány. „Zlom vaz," zamumlal, když se Harry proplížil, a sám prolezl do společenské místnosti.
Toho večera se Harrymu šlo v plášti dost těžko: pod paží nesl těžké vejce a v druhé ruce si přidržoval pod nosem plánek. Chodby zalité měsíčním světlem byly však tiché a prázdné, a protože si ve strategických mezičasech plánek kontroloval, měl jistotu, že nenarazí na nikoho, komu se chtěl vyhnout. Když dorazil k soše Borise Bezradného, kouzelníka, který vypadal tak zoufale ztraceně s rukavicemi navlečenými opačně, našel ty správné dveře. Opřel se o ně a zamumlal heslo Lesní vůně, jak mu poradil Cedric.
Dveře se skřípavě otevřely. Harry vklouzl dovnitř, zavřel za sebou na zástrčku, sundal si neviditelný plášť a rozhlédl se.
V první chvíli si řekl, že by nebylo špatné být prefektem už jenom kvůli tomu, že by mohl chodit do téhle koupelny. Tlumeně ji osvětloval nádherný lustr se spoustou svící a všechno tu bylo z bílého mramoru, včetně jakéhosi prázdného obdélníkového plaveckého bazénu, zapuštěného do podlahy. Po jeho okrajích bylo rozmístěno na sto zlatých kohoutků a každý z nich měl v rukojeti zasazen drahokam jiné barvy. Bylo tam i skákací prkno. Na oknech visely dlouhé bílé lněné záclony, v koutě ležela veliká hromada načechraných bílých ručníků a na stěně visel jediný obraz ve zlatém rámu. Byla na něm plavovlasá jezerní panna hluboce spící na útesu, jejíž dlouhé vlasy jí zavlály po tváři pokaždé, když hlasitě zachrápala.
Harry si odložil plášť, vejce i mapu, vykročil k bazénu a rozhlédl se. Ozvěnou od stěn se mu vracel zvuk vlastních kroků. Koupelna byla skutečně nádherná - lákalo ho vyzkoušet si aspoň několik ze všech těch kohoutků; zároveň se však nemohl zbavit hlodavé myšlenky, jestli si z něj Cedric nevystřelil. Jak mu to všechno proboha mohlo pomoci, aby rozluštil tajemství zlatého vejce? Přesto si položil na okraj vany, veliké jako plavecký bazén, jeden z načechraných ručníků, klekl si a otevřel několik kohoutků.
Okamžitě zjistil, že každý z nich obsahuje cosi jako bublinkovou koupel smíšenou s vodou, i když to vůbec nepřipomínalo uhličité koupele, jaké až dosud znal. Z jednoho kohoutku vyletovaly růžové a modré bubliny veliké jako fotbalové míče; z dalšího proudila ledově bílá pěna, tak hustá, až to vypadalo, že by ho snad unesla, kdyby si to chtěl vyzkoušet. Ze třetího se řinuly voňavé tmavorudé mraky, které se vznášely nad hladinou. Harry se chvíli bavil tím, že kohoutky jeden po druhém otvíral a zavíral. Obzvlášť se mu líbil jeden, jehož proud se odrazil od hladiny a skákal po ní ve velkých obloucích. Když už byl hluboký bazén plný horké vody, pěny a bublinek (při jeho velikosti to šlo velice rychle), Harry všechny kohoutky zavřel, …
