Kapitola třicátá pátá
Veritasérum
Cítil, že dopadl na zem jak široký tak dlouhý; tváří se zabořil do trávy a nos měl plný její vůně. Celou cestu Přenášedlem nechal oči zavřené a neotevřel je ani teď. Nehýbal se; měl pocit, že mu snad někdo vyrazil dech, a hlava se mu točila tak ošklivě, až se mu zdálo, že se země pod ním houpá jako paluba lodi. Aby se udržel na místě, stiskl co nejpevněji hladké, chladné ucho Poháru tří kouzelníků i Cedrikovo zápěstí. Bál se, že kdyby jedno či druhé pustil, propadl by se do houstnoucí tmy, která se stahovala kolem jeho mysli. Ležel otřesený a vyčerpaný, vdechoval vůni trávy a čekal… čekal, že někdo něco udělá… že se něco stane… a celou tu dobu cítil jednotvárnou, palčivou bolest v jizvě na čele…
Náhle ho ohlušil a zmátl příval zvuků: ze všech stran zazněly hlasy, kroky a křik… zůstal ležet, kde byl, a zkřivil tvář, jako by všechen ten lomoz byl jen těžký sen, který zas pomine…
Potom se ho rázně chopily něčí ruce a převrátily ho.
„Harry! Harry!“
Otevřel oči.
Hleděl do hvězdné oblohy a nad ním se skláněl Albus Brumbál. Kolem se tlačily temné stíny bezpočtu lidí a přistupovaly stále blíž; Harry cítil, jak se zem pod jeho hlavou otřásá jejich kroky.
Byl zase zpátky, na okraji bludiště. Nad sebou viděl tyčit se tribuny a pohybující se siluety lidí, hvězdy na obloze.
Pustil Pohár, zato Cedrika k sobě přitiskl ještě pevněji. Volnou rukou uchopil Brumbála za zápěstí – jeho obličej viděl chvilkami jasně, chvílemi se mu však jevil celý rozmazaný.
„On se vrátil,“ šeptl. „Voldemort je zase zpátky.“
„Co se děje? Co se stalo?“
Nad Harrym se vynořil obličej Korneliuse Popletala, bílý a vyděšený.
„Můj ty Bože – Diggory!“ hlesl. „Brumbále – on je mrtvý!“
Jeho slova se rozletěla dál. Temné postavy, které je obklopovaly, je zajíkavě sdělovaly těm za sebou… a ti zas do tmy křičeli – nebo spíš vřískali „Je mrtvý!“ „Mrtvý!“ „Cedric Diggory je mrtvý!“
„Pusť ho, Harry,“ slyšel Popletalův hlas a cítil, jak se něčí prsty pokoušejí uvolnit jeho stisk, ale on Cedrikovo bezvládné tělo nepustil.
Potom se k němu přiblížila Brumbálova tvář, ještě pořád rozmazaná a neurčitá. „Teď už mu nemůžeš pomoci, Harry. Má to za sebou. Pusť ho.“
„Chtěl, abych ho vzal s sebou,“ zamumlal Harry – zdálo se mu důležité to vysvětlit. „Chtěl, abych ho přinesl jeho rodičům…“
„Dobře jsi udělal, Harry… ale už ho pusť…“
Brumbál se sehnul a silou, jakou by od tak starého a hubeného muže nikdo nečekal, zdvihl Harryho ze země a postavil ho na nohy. Harry se zapotácel. V hlavě mu bušilo. Zraněná noha ho neunesla. V davu kolem do sebe strkali, tlačili se ve tmě k němu, aby se dostali co nejblíž. „Co se stalo?“ „Co s ním je?“ „Diggory je mrtvý!“
„Musí ihned na ošetřovnu!“ halasil Popletal. „Není mu dobře, je zraněný – Brumbále, Diggoryho rodiče jsou tady, jsou na tribuně…“
„Já se o Harryho postarám, Brumbále. Odvedu ho…“
„Ne, raději bych, aby…“
„Brumbále, tamhle běží Amos Diggory… míří sem… nemyslíte, že byste mu to měl říct – dřív než uvidí…?“
„Harry, zůstaň tady…“
Děvčata ječela a hystericky vzlykala… pak se to všechno Harrymu před očima podivně rozkomíhalo…
„Už je to dobré, chlapče, držím vás… pojďte… půjdeme na ošetřovnu…“
„Brumbál říkal, že tu mám zůstat,“ vypravil ze sebe ztěžka a krev v jizvě mu tepala tak, jako by měl co chvíli začít zvracet; viděl ještě rozmazaněji než předtím.
„Potřebujete si lehnout… no tak, pojďte přece…“
Někdo větší a silnější než on ho napůl vlekl, napůl nesl vyděšeným davem. Harry slyšel, jak se všichni zajíkají, ječí a křičí, když si muž, který ho podpíral, mezi nimi razil cestu a odváděl ho do hradu. Šli přes louku, kolem jezera a kolem kruvalské lodi a jediné, co Harry vnímal, byl těžký dech muže, který mu pomáhal.
„Co se stalo, Harry?“ zeptal se konečně, když ho vynášel po kamenném schodišti. Klap. Klap. Klap. Byl to Pošuk Moody.
„Ten Pohár byl Přenášedlo,“ vysvětlil Harry, když procházeli vstupní síní. „Odnesl mě i Cedrika na nějaký hřbitov… a tam byl Voldemort… lord Voldemort…
