Kapitola třicátá šestá
Na rozcestí
Brumbál vstal. Okamžik ještě s odporem hleděl na Bartyho Skrka, potom však znovu zvedl hůlku. Vyletěly z ní provazy, které se kolem Skrka ovinuly a pevně ho spoutaly.
Potom se obrátil k profesorce McGonagallové. „Minervo, mohl bych vás požádat, abyste tu zůstala hlídat, než Harryho odvedu nahoru?“
„Samozřejmě,“ přisvědčila profesorka McGonagallová. Vypadala, jako když je jí trochu špatně od žaludku; jako kdyby se právě dívala, jak někdo zvrací. Když však vytáhla hůlku a namířila ji na Bartyho Skrka, ruka se jí ani trochu nezachvěla.
„Severusi,“ obrátil se Brumbál k profesoru Snapeovi, „řekněte prosím madame Pomfreyové, aby sem přišla; Alastor Moody musí na ošetřovnu. Pak jděte ven, najděte Korneliuse Popletala a přiveďte ho sem. Bezpochyby bude chtít Skrka vyslechnout osobně. Řekněte mu, že kdyby mě potřeboval, asi tak za půl hodiny budu na ošetřovně.“
Snape mlčky přikývl a vyšel z kabinetu.
„Harry?“ pronesl Brumbál laskavě.
Harry vstal, ale okamžitě zavrávoral; bolest v noze, na kterou nemyslel celou dobu, co poslouchal Bartyho Skrka, se znovu ozvala. Zároveň si uvědomil, že se třese po celém těle. Brumbál ho pevně uchopil za paži a vyvedl ho do tmavé chodby.
„Chci, abys nejdřív zašel do mé pracovny, Harry,“ řekl potichu, když mířili chodbou vzhůru. „Čeká tam na nás Sirius.“
Harry přikývl. Cítil se podivně otupělý a všechno mu připadalo naprosto neskutečné, ale nezáleželo mu na tom; byl dokonce rád. Nechtěl přemýšlet o ničem, co se stalo od chvíle, kdy se poprvé dotkl Poháru tří kouzelníků. Nechtěl zpytovat své vzpomínky, které se mu nepřestávaly honit hlavou a byly čerstvé a ostré jako fotografie: Pošuk Moody ležící v truhle. Červíček, zhroucený na zemi, jak si hladí zmrzačenou paži. Voldemort, vystupující z kotle, nad nímž se vznáší hustá pára. A Cedric… mrtvý… Cedric, který ho prosil, aby ho odnesl jeho rodičům…
„Pane profesore,“ zamumlal, „kde jsou Cedrikovi rodiče?“
„Jsou s profesorkou Prýtovou,“ řekl Brumbál. Hlas, který během celého výslechu Bartyho Skrka zůstával tak klidný, se mu teď poprvé mírně zachvěl. „Byla ředitelkou Cedrikovy koleje a znala ho ze všech nejlíp.“
Právě dorazili ke kamennému chrliči. Brumbál řekl heslo, chrlič odskočil stranou a oba vyjeli po pohyblivém točitém schodišti k dubovým dveřím. Brumbál se do nich opřel a otevřel je.
Uvnitř stál Sirius. Obličej měl bílý a vychrtlý jako tenkrát, kdy uprchl z Azkabanu. Rychle přešel přes místnost. „Harry, jsi v pořádku? Já to tušil – tušil jsem, že se něco takového – co se stalo?“
Třásly se mu ruce, když Harrymu pomáhal do křesla před psacím stolem.
„Co se stalo?“ opakoval naléhavěji.
Brumbál začal Siriusovi líčit všechno, co jim Barty Skrk řekl. Harry poslouchal jen napůl. Byl tak unavený, že ho bolela každá kost v těle, a jediné, co si přál, bylo sedět tady v křesle, aby ho přitom nikdo nerušil, sedět v něm třeba celé hodiny, až konečně usne a nebude už muset na nic myslet ani cokoli cítit.
Ozvalo se tiché zašumění křídel. To se zvedl ze svého bidýlka fénix Fawkes, přeletěl pracovnu a usedl Harrymu na koleno.
„Nazdar, Fawkesi,“ řekl Harry tiše a hladil ptáka po nádherném rudozlatem peří. Fénix na něj přátelsky zamrkal; jak ho hřál a tížil ho na noze, Harryho kupodivu povzbuzovalo.
Brumbál mezitím domluvil. Usedl za psací stůl naproti Harrymu a díval se na něj, Harry se však jeho pohledu vyhýbal. Brumbál měl v úmyslu klást mu otázky: chtěl, aby to všechno prožil znovu.
„Potřebuji vědět, co se stalo od chvíle, kdy ses v bludišti dotkl toho Přenášedla, Harry,“ vybídl ho.
„Snad bychom to mohli nechat na ráno, co říkáte, Brumbále?“ ozval se Sirius rázně a položil Harrymu ruku na rameno. „Nechte ho, ať se vyspí. Ať si odpočine.“
Harry pocítil ke kmotrovi nenadálou vděčnost, Brumbál si však Siriusových slov nevšímal. Naklonil se k chlapci, který jen neochotně zvedl hlavu a pohlédl do jeho modrých očí.
„Kdybych se domníval, že ti to pomůže,“ začal vlídně, „jestliže tě teď přivedu do kouzelného…
