Kapitola třicátá třetí
Smrtijedi
Voldemort se přestal dívat na Harryho a začal si prohlížet své vlastní tělo. Jeho ruce připomínaly veliké bledé pavouky a on si dlouhými bílými prsty zálibně hladil hruď, paže i obličej. Jeho rudé oči s úzkými zorničkami, které vypadaly jako kočičí, zářily teď do tmy ještě jasněji. Zvedl ruce a s nadšeným, vítězným výrazem zahýbal prsty. V nejmenším si nevšímal ani Červíčka, který se svíjel a krvácel na zemi, ani velkého hada, který se připlazil zpátky a s hlasitým syčením teď kroužil kolem Harryho. Voldemort vnořil jednu ruku s nepřirozeně dlouhými prsty do hluboké kapsy a vytáhl z ní hůlku. Chvíli ji také laskavě hladil a pak ji zvedl a namířil na Červíčka, který byl vynesen do vzduchu a poté vržen na náhrobek, k němuž byl Harry připoután: dopadl do nohou hrobu a zůstal pod ním ležet, zcela zlomen a v slzách. Voldemort upřel zářivě rudé oči na Harryho a chechtal se vysokým, chladným, ponurým smíchem.
Červíčkův hábit se leskl krví – zabalil si do něj pahýl své paže. „Můj Pane…“ zalykal se, „můj Pane… slíbil jste mi… přece jste mi slíbil…“
„Podej ruku,“ vybídl ho Voldemort lenivě.
„Ach Mistře… děkuji vám, Mistře…“
Natáhl k němu krvácející pahýl, Voldemort se však znovu rozchechtal. „Tu ne, Červíčku, tu druhou.“
„Mistře, prosím… prosím…“
Voldemort se sklonil, vyškubl Červíčkovi levou paži a vyhrnul mu rukáv hábitu až nad loket; a vtom Harry na jeho kůži spatřil cosi jako zářivě rudé tetování – lebku, jíž z úst čouhal had – týž obraz, který se na obloze objevil při mistrovství světa ve famfrpálu: Znamení zla. Voldemort si ho bedlivě prohlížel, aniž si všímal Červíčkova neovladatelného nářku.
„Je zas zpátky,“ hlesl tiše, „všichni si toho museli všimnout… teď tedy uvidíme… teď se to dozvíme…“
Přiložil svůj dlouhý, bílý ukazováček ke znamení na Červíčkově paži.
Jizvu na Harryho čele opět rozpálila pronikavá bolest a Červíček táhle zaskučel. Voldemort odtáhl prsty z jeho znamení, a Harry spatřil, že teď je černé jako uhel.
S výrazem krutého uspokojení se Voldemort napřímil, pohodil hlavou a přeletěl očima po temném hřbitově.
„Kolik jich bude tak statečných, aby se vrátili, až ho ucítí?“ šepotal a zářivě rudé oči upínal ke hvězdám. „A kolik jich bude tak pošetilých, aby zůstali stranou?“
Začal před Harrym a před Červíčkem přecházet nahoru dolů, ani na vteřinu však nespustil hřbitov z očí. Po nějaké chvíli znovu shlédl na Harryho a jeho hadí tvář pokřivil krutý úsměv.
„Harry Pottere, stojíš na ostatcích mého zemřelého otce,“ zasyčel nezvučně. „Byl to mudla, a nadto bláhový… velice se podobal tvé drahé matce. Ale oba nám dobře posloužili, co říkáš? Tvá matka zemřela, když tě bránila jako své dítě… já svého otce zabil, a sám vidíš, jak mi prospěl i po smrti…“
Voldemort se znovu zachechtal. Stále přecházel sem tam, kroužil pohledem kolem a had se pořád plazil v trávě.
„Vidíš ten dům nahoře na kopci, Pottere? Tam žil můj otec. Má matka, čarodějka, bydlela tady ve vsi a zamilovala se do něj. On ji však opustil, když mu přiznala, kdo je… čáry a kouzla můj otec neměl rád… Opustil ji a vrátil se ke svým mudlovským rodičům ještě před mým narozením, Pottere, a ona mě porodila a umřela a já vyrůstal v mudlovském sirotčinci… přísahal jsem ale, že ho najdu… a pomstil jsem se mu, tomu hlupákovi, po němž jsem dostal jméno… Tom Raddle…“
Dál zvolna kráčel tam a sem a šlehal rudýma očima z hrobu na hrob.
„Jen poslouchej, jak oživuji minulost své rodiny…“ poznamenal klidně. „Proč se ale ze mě stává citlivka… A teď se dívej, Harry! Právě se vrací má opravdová rodina…“
Vzduch se náhle naplnil svištěním plášťů. Mezi hroby, za obrovský tis, na každičké temné místo se přemisťovali kouzelníci. Všichni měli kápě a masky a jeden za druhým postupovali vpřed… pomalu, opatrně, jako by nemohli uvěřit vlastním očím. Voldemort na ně čekal a setrvával v mlčení. Pak jeden Smrtijed padl na kolena, doplazil se k němu po čtyřech a políbil lem jeho černého hábitu.
„Mistře… Mistře…“ mumlal přitom.
Smrtijedi z…
