Kuchařka stařenky Oggové (Terry Pratchett)

Jasnovidné gumbo paní Gogolové

Gumbo je jedno z těch jídel, jako třeba masová či zeleninová směs, na který je nesmyslný hejčkat nějakej recepis. Prostě to uvaříte. A gumbo uděláte nejlíp tak, že protáhnete síť močálem a uvaříte všechno, co se vám z ní pokusí vylézt. Gumbo paní Gogolové je ale přeci jen trochu jiný. Paní Gogolová je čarodějka v močálech kolem Genovy, kde se provozuje čarodějnictví spíše tak, že se do lidí píchaj jehly a měněj se v zombie, a v tom jejich vaření asi bude taky nějaká magie. Paní Gogolova tvrdí, že ve svým gumbu vidí budoucnost. Na to potřebujete mít určitej grif. Jednu z věcí budoucích ale zaručeně najdete i v tomhle gumbu - skvělou budoucí večeři.

PRO ŠEST OSOB

3 lžíce olivového oleje

3 vrchovaté lžíce mouky (na jíšku)

2 velké (3 malé) řapíkaté celery, očištěné a nasekané na jemno

1 malá zelená paprika, vyčištěná a nasekaná na drobno

100 ml bourbonu (stačí obyčejná whisky)

2-3 vrchovaté lžičky genovského koření

470 ml masového vývaru

1 malá červená paprika, vyčištěná, nasekaná na drobno

1 lžíce sušeného oregána

1 lžíce sušené petrželové nati

8-10 kapek chilli omáčky

½ lžíce worcesterské omáčky

400 g nasekaných konzervovaných rajských jablek

10-12 kousků jedlého ibišku, nasekaných na drobno

1 lžíce sušené bazalky

maso z 1 velkého uvařeného kraba (nebo 4 celí malí)

600 g očištěných krevet (nebo 650 g celých)

sůl

ZAHŘEJTE OLEJ V PÁNVI a vmíchejte mouku. Vařte as i pět minut (střední teplota) za stálého míchání, dokud jíška nezhnědne. Přidejte celer, papriky a cibuli a opékejte do měkka. Přidejte genovskou směs a další minutu míchejte. Přilejte vývar, rozmíchejte, aby ve šťávě nebyly kousky, a pak přidejte všechny ostatní ingredience s výjimkou krabů a krevet. Nechte za občasného míchání podusit asi dvacet minut. Přidejte krabí maso a krevety, zvyšte teplotu a přiveďte k varu. Pak zeslabte na střední teplotu a vařte dalších 8-10 minut (10-15 minut, jsou-li krabi a krevety ve skořápkách).

Podávejte s rýží.

Poznámka: Genovská směs koření a pálivá chilli omáčka vytvoří ostré gumbo. Pokud nejste zvyklí na kořeněná jídla, konzumujte opatrně.

— 1 —

---

Říká se, že cesta k srdci muže vede přes jeho vlastní žaludek, což jen dokazuje, že všeobecná představ a lidí o vlastní anatomii je stejně zmatená jako o většině ostatních věcí. Výjimkou by samozřejmě bylo, kdyby se mluvilo o tom, jak chlapa probodnout, ale i pak je lepší začít trochu níž a pěkně se dostat rovnou pod hrudní koš.

Bohužel, nežijeme v dokonalém světě a pro každou prozíravou mladou dámu by bylo přinejmenším užitečné zdokonalit se v těch uměních, která jí pomohou uchránit muže - onoho tvora se slabou vůlí - před tím, aby zbloudil.

Umění kuchařské je v tomto směru také velmi užitečné (račte prominout, bez urážky, to je jen takový můj osobní žertík!).

Lidé často říkají, že ty pravé hospodyně už vymřely. Říkají, že ta umění a ty dovednosti, které se kdysi považovaly za samozřejmé ve všech společenských vrstvách, byly odsunuty stranou, protože v dnešní době každej myslí jen na samý luxusy - na divadlo, řikání v knížkách, plesy, a taky na to, jak se hezky pobavit v soukromí, na což my nikdy neměli čas, když jsme byli mladý.

Moje vlastní babička ještě věděla, jak třeba upéct paštiku ze špačků, když uhodily zlý časy (byla většinou trochu tvrdší, když už se ptáte), ale dneska?

Kdybyste některejm místním hospodyním dali celý prase, a ty umělkyně by se s ním popasovaly, každopádně by jim pak zbyly nějaký kousky. To by naši babču položilo.

Tak nějak se postupně vytvořila představa, že ženská v domácnosti vlastně nepracuje a že domácí práce prakticky neexistujou. No, já si pamatuju kuchyň mý mámy, plnou syčení, bublání, smažení, pečení, dušení, solení, kořenění a nakládání. A jak to tam vonělo! A taky říkala, že si každý hlupák dokáže vydělat u paní Chudokurové šestipenci za týden, ale něco jiného je vydržet s tou částkou, než vám odroste devět dětí. Jestli chcete vědět, proč si venkovští lidé tolik zakládají na tom, že se jim podařilo vypěstovat tak tlustá prasata, obrovské dýně, turíny, cibule nebo kukuřici, která by mohla sloužit jako sloupky k plotu, pak proto, že takové věci přece jen chvíli vydrží. Je jim jedno, kolik v tom je vitamínů nebo minerálů, jediné, co od takových věciček čekají, je to, že jim udělají na talíři kopec. Taky teď mezi lidmi v Ankh-Morporku slyším často mluvit o nějaké "správné výživě". Jenže ti, co o tom mluví, jsou většinou muži. Já proti mužskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Jó, dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná. Šoupněte je do nějaký velký kuchyně se spoustou kuchařů a kuchtíků, na který můžou křičet, a dokážou usmažit nějaký to vajíčko, umělecky ho naaranžovat na talíř a tuhle obložit zeleninou a támhle podložit listem něčeho dost pofiderního, ale řekněte jim, že maj vařit den co den houfu věčně hladovejch dětí za šest pencí, a dostanou z toho migrénu. Troufla bych si říct, že by se našli i chlapi, co by to dokázali, ale obyčejně když slyším ženskou, jak vykládá, že ten její vaří, tak si to představím tak, že má recept na něco drahýho a složitýho, co uvaří dvakrát do roka.

A pak ještě nechá pánve a kastroly ve dřezu, aby se "odmočily".

Poslyšte, já jsem starší zkušená ženská, takže když dojde na kuchyňské historky, pověry a latinu, vím, co povídám. Jedna taková pověra říká, že dobře se může vařit jen v bohatých domech a u lidí s dobrou výchovou. To je nesmysl. Na dobré baště je mnohem víc než jen to, měřit vzdálenost mezi nožem a vidličkou, umět vyrobit labuť z másla a vlastnit solničku, která vypadá jako zmenšený model bitvy u Pseudopolisu odlitý ze solidního stříbra. Ne. Záleží to především na použití správného koření a skutečnosti, že ho má být hodně. Nevykládejte mi nic o zlatých talířích - když vidíte, z čeho je udělanej talíř, máte moc malou porci.

Nastal čas, aby konečně někdo vydal kuchařku s osvědčenejma a poctivejma receptama pro normální lidi. Heleďte, lidi zdaleka tak nepotřebujou kuchařský knihy, jako pořádný kuchaře, kteří věděj, co a jak, a uměj uvařit pořádný jídlo skoro z ničeho. Proto dneska přišly do módy všechny ty genovské a agateánské recepisy - ty totiž vznikly na místech, kde všechno slušný jídlo sebral někdo jinej a vy jste museli najít způsob, jak se najíst věcí, na který byste se normálně ani nepodívali. Nikdo nebude zkoušet vařit polívku ze žralocích ploutví, protože to chce zkoušet.

Ale na druhý straně, proč bysme se měli obracet zády k poctivý a vyzkoušený lancreský a stoskopláňský kuchyni? Je stejně dobrá jako kuchyň kdekoliv jinde na Zeměploše, a já vím, o čem mluvím, protože jsem tam byla a vyzkoušela jsem ji. I kdyby byly v cizině nějaké výjimečně dokonalejší úpravy jídel (ne že bych tvrdila, že jsou), proč by se měli lidé ve Sto Helit, Scrotu, Ostrohřbetu nebo Kyselý Prdeli odbývat jídlem, který je většinou vařený ve vodě a voní akorát šalvějí?

Už sám způsob přípravy jídla, vůně vařících se pokrmů - smažené cibulky, pečeného jablečného koláče, opékaného rostbífu - to všechno je součástí radosti z jídla. Samozřejmě, je ještě příjemnější, když nemusíte dělat celou práci, nebo alespoň ne tu hrubou. Mám spoustu dcer a snach a všechny žijí hodně blízko a já v nich vypěstovala přesvědčení, že když se vydaří nějaká dobrůtka, byla by ostuda neposlat vrchovatý talíř Stařence. Nikdo nemůže říct, že nejsem připravená pozřít neplánované jídlo. A všechny ty mý holky jsou skvělý kuchařky, protože jsem je vychovala a zaučila sama, a kdyby se jim něco nevedlo, tak bych jim to, u všech sakrů, řekla.

Jedna z věcí, která zpomalila vývoj dobrého vaření, je to, že hodně kuchařů se chová, co se týká jejich receptů, odmítavě a tajnůstkářsky.

V rodině se předávají z generace na generaci, ale současně se žárlivě střeží před tím, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Moc mě potěšilo, že se mi podařilo sehnat recepty z celé Zeměplochy - například od paní Tračníkové, ženy seržanta Tračníka z ankh-morporské Městské hlídky, od Vzoromila Výsměška, arcikancléře Neviditelné univerzity, od našeho vlastního krále, Verence II. Lancreského.

A mnoho dalších. Je úžasné, co našinec dokáže s trochou osobního kouzla a spoustou vydírání.

Je dost těžké určit, do jaké kategorie tyhle recepty spadají, zvláště když některé z nich se skoro nedají brát jako pokrm v tom slova smyslu, ale dělala jsem, co jsem mohla, takže jsem je nakonec přece jen rozdělila na předkrmy, hlavní jídla, různé pochutiny (a některé jsou opravdu velmi různé), pudinky, paštiky a jiné různé a sladkosti. Trpasličí kuchyně si zaslouží vlastní prostor, stejně jako loď kotvu.

Nuže, začněme prvním mlskem, který by mohl být i tím posledním, pokud se jeho přípravě nevěnuje skutečně maximální pozornost...

— 2 —

---

Lancreské sedátko lásky

V těch překrásných časech, když si zamilovaný mladík přeje své dívce dokázat, že to myslí vážně a chce si s ní založit nový domov, začne pracovat pracovat na místě, kde by měl v budoucnu stát jejich společný dům. První, co on a jeho spolupracovníci (obvykle členové rodiny a přátelé) udělají, aby vybudovali nějaké zázemí, je, že vykopají hýzlík. Jak ubíhal čas, jest tento akt stále symboličtější. V současné době mladý muž vyřezává pro svou milovanou ozdobné záchodové prkénko. Ozdoby obsahují mimo jiné jméno mladé dámy a jejího nastávajícího spolu s obvyklou záplavou srdcí, andílků a holubiček. Je jasné, že takové prkénko je poměrně nepohodlné, ale tam, kde se jednalo o věci Amorovy, se nikdy na nějaké to pohodlí příliš nehledělo, jinak by nikdy nikdo nevymyslel korzety z velrybích kostic.

Je třeba říct, že v dnešní době se často tato prkénka vyřezávají v podobě miniatur, aby se vešla do dámské kabelky. Ti skutečně šikovní sedátka vyřezávají (nebo si je dávají vyřezávat od zručných trpasličích umělců) tak droboučká, že se dají nosit jako přívěsek na krku. Tato miniaturní sedátka jsou vysoce ceněna i ve vznešených kruzích Ankh-Morporku a starožitné kousky vyrobené trpaslíky známých jmen mají často cenu několika tisíc tolarů. Některé verze v klasických velikostech se používají jako rámy na zrcadla a jsou pak považovány za komické předměty.

— 3 —

---

Manželství

ZASNOUBENÍ

Dokonce i v těchto moderních časech si část mladých lidí potrpí na nějaké ty tradiční postupy před manželstvím a občas se dokonce zasnoubí (jen takovej můj osobní žertík). Jak říkal můj dědeček: "Jestli si vážně myslíte, že zasnoubit se je legrace, tak počkejte, až se oženíte. Já bych vám radil, abyste raději počkali, než se oženíte."

Vždycky jsem si myslela, že na něj náš táta moc nedal, a kromě toho, zaplať pámbu, byl napůl hluchej.

Lidé mi často říkají: "Paní Oggová, kdo komu by měl vlastně nabídnout manželství?" A všeobecně řečeno, myslím si, že na tom vůbec nezáleží, je-li to chlapec nebo dívka, ale pravda, musí-li to být dívčin otec, začaly se věci trošičku vymykat z rukou. Dohodnutá manželství jsou v našem kraji stále ještě zcela běžná (A když tak o tom přemejšlím, copak vůbec máme nějaká jiná? Jistě by bylo hloupý si myslet, že se před svatbou hoch, dívka, všichni jejich příbuzní, a to v novejch šatech, sejdou úplnou náhodou u svačinky na vidličku.).

Mluvím o takové schůzce, kdy pozorná matka promluví nejprve se svou dcerou, potom s matkou příslušného hocha, pak se to řekne oběma otcům a dojde se k všeobecnému závěru, že svatba by se měla odbýt v několika nejbližších měsících, aby nás nepomluvili sousedi.

Znám spoustu skvělejch a dlouholetejch manželství, která začala tímto způsobem, a když už nic jiného, tak omezí moment překvapení v celém širém okolí na minimum.

Ve svý podstatě je to ale jistým způsobem hodně traumatizující, ale na tom ani tak nezáleží. Manželství není nic, co by někdo provedl někomu jinému. Je naprosto v pořádku, pokud o manželství požádá žena, protože to nemá nic společného s doprošováním se. Důležitá věc je znát předem odpověď.

Bez ohledu na to, kdo koho požádá, měl by pak jít mladík žádat o dívku k jejímu otci, ale to nic moc neznamená, protože dívka již předtím informovala svou matku, aby zajistila, že všechno dobře dopadne. Mnohem těžší však bude přinutit hlavu rodiny, aby vyklopila peníze na všechny ty nové šaty, takže bude pravděpodobně chvíli bručet a vzdorovat a zjišťovat, jestli je mládenec schopen jeho dceru po všech stránkách zajistit, protože je pochopitelně velmi trapné pronajmout pokoj v podkroví a o dva týdny později zjistit, že vám dcera sedí na schodech, protože utekla od manžela a vrátila se domů.

Ženich bude muset jistě zodpovědět otázku, zda nemá žádné jiné závazky.

V tomto okamžiku by bylo velmi neslušné dotazovat se, zda nemá nějaké jiné závazky nastávající nevěsta.

Bývá zvykem, že po ohlášení zasnoubení se uspořádá menší oslava.

Dělá se to proto, aby se obě rodiny poznaly, odhadly jedna druhou a zjistily, zda bude třeba ke svatebnímu obřadu bráti nějaké speciální zbraně.

Dnes jsou věci ovšem mnohem civilizovanější (viz Pranice, dále). Není dobré vodit s sebou příliš citlivé a rozpačité příbuzné; ty si nechte v záloze až na svatbu, kdy už je příliš pozdě, aby se dali na útěk.

Délka zasnoubení: - Většina zasnoubení netrvá déle než šest nebo sedm měsíců, ale někdy se ze zasnoubení stává zvyk. Vezměte si například Jódla Světlíka a slečnu Koncepci Přadlákovou, kteří byli zasnoubeni 65 let.

Předpokládám, že ani s jedním z nich necloumaly tělesné vášně, ona byla tak zkušená krajkářka a samozřejmě on měl své holuby, ale jak vždycky říkala, znamenalo to, že si mezi sebou svůj vztah ujasnili.

Většinou to bylo nedostatkem času - čekali, až někdo zemře - jeho dědeček, její babička, jeho babička, její dědeček, a tak se jim to čekání nějak stalo zvykem. Pak oba najednou v ten samý den zemřeli; on spadl z holubníku a ona zemřela na otravu krve, když se píchla jehlicí.

Starý otec Perdělín měl pochopení a dal souhlas k tomu, aby byli pohřbeni v jednom hrobě, hlavně však proto, aby dokázal, že básníci ne vždy vědí, o čem hovoří. Nevím, na co čekají teď.

Prsten: - Měl by být velký a lesklý, jinak bude dívka nucena chodit s rukou v předpažení a tvářit se velmi ledabyle. Prsteny jsou obvykle nevratné a nepatří k dobrým způsobům dávat někomu prstýnek, který je ještě gumičkou přichycen ke kousku laciné lepenky. Já radím mladým mužům, že není třeba utrácet za prstýnek mnoho, protože to, co se počítá, je dobrý úmysl. Vždycky můžete říct, že šetříte na nový domek nebo na něco jiného, a konec konců možná budete muset kupovat zanedlouho prstýnek další. Znávala jsem dámu, která si ze svých zásnubních prstýnků nechala udělat "žebrácký" náramek, ale to už je opravdu trochu nevhodné.

Kdy se ženit: - Všeobecně řečeno je dobře uspořádat svatební obřad dřív, než se narodí dítě. Mluvíme-li o tom, v kterém ročním období a kterého dne, je dobré nechat si to na teplé počasí (A to mějte na paměti, když děláte cokoliv, co by vás mohlo přinutit k sňatku!). Také byste se měli vyhnout osmotě, která je zasvěcena věřícím Krokodýlího boha Oflera. Ten den jim totiž není dovoleno se veselit, protože jejich prorok Jeremanda kdysi strávil velmi špatnou osmotu během své dovolené v Chalamadosu. Pokud se týče hodiny, jídlo, které se podává po obřadu, se samozřejmě nazývá svatební snídaně. Z toho logicky vyplývá, že obřad by se měl odehrát někdy kolem osmé hodiny ranní, což umožní věnovat celý zbytek dne konzumaci jídla, pití, potácení se a pádům na zem. Kromě toho ranní obiloviny jsou celkem levné.

SVATBA

Nevěsta: - Podle prastaré a správné tradice je nevěsta středobodem každé svatby a její povinnosti spočívají především v tom, aby jak ona, tak její družičky vypadaly v tento velký den co nejlépe. Dohodne se se svými družičkami, pážaty a jinými pomocníky, které by mohla v tomto památném dni potřebovat (např. nejctihodnější dáma z příbuzenstva, to znamená ta, co byla ve světě, nebo ta, po které by mohla nevěsta dědit).

Podle tradice se nevěsty oblékají do šatů, v nichž by za normálních okolnosti nevylezly na ulici ani mrtvé. Ty jsou často doplněné květinovým věnečkem na hlavě, který nevěsta obvykle po svatbě daruje některé přítelkyni, jíž přeje brzký sňatek, aby v tom neštěstí nebyla dlouho sama. Šaty se pak uloží někam do vzdálených hlubin skříně a tam se pak přinejmenším deset let zapomenou. V té době je najdou děti a oblékají se do nich, když si hrají na strašidla.

Nabídka jít někomu za družičku by se neměla brát na lehkou váhu. Proč by se měla nastávající mladá paní obklopit skupinou půvabných dívek, které by mohly ženichovi velmi živě připomenout, o co přichází?

To proto, že v množství je bezpečí. Každý zlý duch, který by náhodou číhal v záloze, aby způsobil nevěstě nějaké zlo, bude zmaten a nepozná, která je která, alespoň tak se to říká.

Když budete pečlivě pozorovat svatební obřad, uvidíte, že mnoho oněch směšných maličkostí, stříbrné podkovy a podobné nesmysly, se tady používá vlastně proto, aby zajistily nevěstě bezpečí. Je to moc nebezpečnej čas, tyhlety vdavky. Proto taky radím pozvat na ně každou čarodějku z okolí, která je vám přátelsky nakloněná, a zajistit, aby měla hojně co pít a jídlo podle chuti. Během času zjistíte, že rozhodně nebudete litovat.

Ženich: - Ženich si vybírá svědka a jeho pomocníky. Jejich povinností je udržet dav hostí v klidu a zabavit účastníkům obřadu všechny větší zbraně.

Ženich taky musí zaplatit květy a cenu všech pomocných prací a předmětů se svatbou spojených (i kdybyste třeba jen skákali přes koště, což je v Lancre jeden z nejpopulárnějších svatebních obřadů, mějte na paměti, že i koště stojí nějaké peníze a že i ti lidé, kteří vám ho drží, mohou být zmatení nedostatkem peněz, takže koště rychle pozvednou, když skáče ženich).

Ženich by měl také koupit dárek jak svému svědkovi, tak družičkám milované. A co je nejdůležitější: je také povinen obstarat kompletní výbavu do jejich nového domova - včetně povlečení, skla, talířů, nábytku a různých tento, jak těch, tak oněch. Podle prastarých tradic hor Beraní hlavy by měl mládenec ukončit noc, kdy se spolu se svými kamarády loučí se svobodou, tím, že vykope na zahradě novýho domova jámu na latrínu a vyzvrací se do ní.

Rodiče nevěsty: - Rodiče nevěsty zaplatí veškeré občerstvení - jídlo i pití (včetně svatebního dortu) a všechny další výdaje spojené se "snídaní" a veselím, které začne po obřadu. Měli by zaplatit svatební šaty jak nevěstě, tak ženichovi a přinejmenším přispět na šaty družbovi a družičce. Pro muže požehnaného mnoha dcerami by tohle mohla být dosti drahá záležitost a je celkem vhodné určit někoho, kdo ho pohlídá ve chvíli, kdy se pokusí vytratit. Tradičně by měl také zajistit nevěstě věno. V případě králů to občas bylo nějaké knížectví nebo tak něco a já si myslím, že v opravdu velkých královských rodinách by si měli novomanželé napsat seznam, nebo to skončí tím, že budou mít nakonec tři úplně stejná baronství, ale ani jeden stojánek na topinky.

Svědek: - Svědek si musí vzít nevěstu, když se ženich náhodou neukáže. Proto má velmi silné pohnutky zajistit, aby se ženich k obřadu dostavil - a byl upravený, v relativně dobrém stavu, ve vertikální poloze, živý, nebo prostě a jednoduše alespoň přítomný. Některého svědka by ovšem právě výše uvedený důvod mohl vést k tomu, aby se snažil ženichovi v přítomnosti na obřadu zabránit.

Svědkův úkol občas nebývá zdaleka jednoduchý, protože svědkovou povinností je také zorganizovat večer před sňatkem večírek na rozloučenou se svobodou, jehož základním účelem je postarat se o to, aby se ženich k obřadu dostavil pokud možno neupravený, v co nejhorším stavu, vleže... atd. atd. To znamená, že svědek nejenže by měl snést velkou dávku alkoholu, ale také dokázat poměrně přesně odhadnout, jak dlouho bude ženichovi trvat, než se probudí, probere, zbaví se kovových pout, vyhrabe se z kurníku, umyje si černý krém na boty (alespoň z viditelných míst těla) a doskáče s oběma nohama v jedné nohavici na místo, kde se má odehrát obřad.

Družičky: - Jsou součásti obřadů především, jak už jsem řekla, jako magická clona, a pokud si dá nevěsta na výběru záležet, může docílit toho, že ve srovnání s nimi vypadá opravdu skvěle. Každá má voničku květů, které jim daruje ženich, a ten jim pak dá i nějaký malý dárek na důkaz svých díků.

Kdysi bývalo zvykem a čekalo se, že ženich bude nevěstu v jejich velký den honit. A bylo jeho povinností ji nejen honit, ale i dohonit (a pokud byla nevěsta jen trochu zlomyslná a v kondici, bylo to úplně něco jiného).

Ženichův dárek družičkám se datuje právě do oněch starých dob, kdy dárky sloužily k podplacení družiček, které pak nevěstu odlákaly do míst, kde ji ženich chytil, aniž z toho měl rozedmu plic. Jednoduše ji snadno uhnal. K čemuž já vždycky v duchu dodávám: "To si myslí on."

Rodinné pranice: - Pořádná pranice už je na svatbách v našem kraji tradicí, samozřejmě s výjimkou svateb královských, kde je tradicí rozpoutat lokální válku.

Mnoho lidí se mě ptá na radu i v téhle věci. Říkají: "Paní Oggová, může se člověk spolehnout, že nakonec dojde k pranici?" A já říkám "ano", ve většině případů k tomu skutečně dojde. Moje rada je dohlédnout na to, aby pití mělo pořádný grády a aby byli lidé rozesazeni tak, že k tomu dojde co nejdříve.

Tak si to rychle odbydete a budete se moct věnovat jinejm věcem bez toho vtíravýho pocitu, že něco není v pořádku. Jakmile to jednou začne, je třeba jen celou věc usměrnit tak, aby měla správný průběh.

...

— 4 —

---

Nefalšované klačské karí paní Tračníkové

Poznámka vydavatelů: Jen málokterý recept v této knize vyvolal tak vášnivou diskusi jako tenhle. Každý, komu je přes čtyřicet, ví, jak zní původní recept, protože byl vytvořen a přetvořen dámami, které sice slyšely o méně známých kouscích, ale nemají chuť ani odvahu si do nich kousnout. Pouhá jeho existence je výmluvným argumentem pro osvícenou imigrační politiku.

Jako každé karí obsahuje jakékoliv přísady, které jsou po ruce. Tady ale veškerá podobnost končí. Musíme do něj použít jasně zelený hrášek, kusy turínu a - kvůli znalcům gastronomické historie - rozvařené plátky vodnice.

Klíčem k tomuto karí je totiž vodovatost, "omáčka" musí být řídká a měla by mít nepříjemnou, i když poměrně známou barvu. Dále je třeba v něm použít jen omezené množství práškového koření karí, což je v krajích, kde se rodí skutečné karí, věc zcela neznámá. Někdy prostě stačí vzít ve spíži neotevřenou plechovku s práškem a několikrát jí máchnout nad hrncem.

Okamžik... a nezapomeňte, že hrozinky musí být žluté a pořádně nabobtnalé. A hodně měkké. A měly by trochu chrupat (aha, už si vzpomínáte...).

Varování v poslední chvíli: Recept byl mírně upraven, takže podle něj uvaříte celkem slušné jídlo. Dá se říci, že lepší, než bylo to původní. My si dokonce myslíme, že mnohem lepší. Od cizích vlivů oproštěné karí je věc, která bystrým lidem umožní alespoň vzdáleně zachytit odlesk filozofie ukryté za ideou trpasličího chleba - stačí si ho jen představit, aby byl člověk připraven pozřít prakticky cokoliv jiného.

PRO ČTYŘI OSOBY

2 lžíce slunečnicového oleje

1 velká cibule, hrubé nakrájená

2 stroužky česneku, nasekaného na jemno

225 g růžiček brokolice

350 g turínu, nakrájeného na drobno a uvařeného do měkka

1 červená paprika, vyčištěná, nakrájená na proužky

1 zelená paprika, vyčištěná, nakrájena na proužky

½ lžičky mleté kurkumy

1 lžička mletého zázvoru

225 g hrášku (může být mrazený)

50 g rozinek

1 lžička mletého kmínu

1 lžička mletého koriandru

1 lžička mletého karí (nemusí být, dáváme pro staré dobré časy)

2 lžičky hořčičného semínka

175 ml kokosového mléka (nahradíme mlékem, v němž jsme nechali vymáčet mletý kokos)

250 ml zeleninového vývaru

rajský protlak na zahuštění (jen v případě potřeby)

sůl, pepř

TROUBU PŘEDEHŘEJTE na 180 °C. Na velké pánvi rozpalte olej.

Vložte cibuli, česnek, brokolici, papriky a duste, dokud cibule nezačne měknout. Pak přidejte předem částečně uvařený tuřín, hrášek a rozinky a vařte dalších pět minut. Přidejte koření (s výjimkou hořčičného semínka), kokosové mléko a polovinu zeleninového vývaru.

Vařte zhruba dalších deset minut, a pokud je třeba, přilévejte vývar. Kdyby se vám šťáva zdála příliš řídká, zhustíte ji rajským protlakem.

Směs přelejte do kastrolu, posypte hořčičnými semínky, zakryjte a duste dalších 45 minut. Podávejte s rýží nebo bílým chlebem. Utečte.

— 5 —