Dvacet čtyři
Císařův oddíl se promočený, zablácený a vyčerpaný konečně dostal k úzkému mostu pro pěší.
Horác se zastavil a prohlížel si ho. Byla to pochybná stavba. Úzká prkenná lávka, široká pouze pro jednu osobu. Nesla ji čtyři silná lana: dvě na každém konci přechodové části a další dvě, umístěná o něco výš, sloužila jako zábradlí. Od spodních lan vedly k zábradlí šikmo přivázané krátké provazy, které tvořily chatrnou postranní zábranu, aby přecházející lidé nepropadli dolů. Vzdálenost mezi lany provazového zábradlí byla větší než šířka přechodové lávky, takže most měl tvar obráceného seříznutého trojúhelníku. Když se Horác podíval na propast zející pod lávkou a všiml si, jak se most v mírném větru houpá a chvěje, usoudil, že v něm tato stavba nevzbuzuje žádnou zvláštní důvěru.
Horác nesnášel výšky. Ale vzchopil se, zhluboka se nadechl, vstoupil na úzká prkna a zároveň sevřel lana provazového zábradlí.
V okamžiku, kdy se jeho noha dotkla mostu, ten jako by ožil, zhoupl se, prohnul a krouživě rozkymácel. Horác hluboko pod sebou slyšel řeku, jak šumí a valí se po kamenech. Chvatně ukročil zpět na pevnou zem a uvědomil si, že má oproti ostatním nevýhodu. Kikoriové, zvyklí žít ve zdejších podmínkách, přejdou po mostě mnohem rychleji, než to dokáže on. Kdyby šel první, zdržoval by je.
„Přejdu až poslední,“ řekl a pokynul nejbližšímu sendžimu, aby šel jako první.
Bojovník vkročil na most. Zastavil se a vstřebával rytmus jeho houpání, potom sebejistě přešel. Za ním následoval Reito a několik dalších sendžiů, a hbitě se dostali na druhou stranu. Pak šel Šigeru a po něm první dvojice Kikoriů s nosítky. Opatrně vstoupili na most, šli mnohem pomaleji, protože se oba museli přizpůsobit houpání a poklesům mostu. Eiko se díval, jak postupují, a pak zavolal pokyny na další pár nosičů. Muži se zastavili a položili nosítka. Jeden si zvedl raněného na rameno a vydal se přes most. Horác viděl, že takto jde muž rychleji. Druhý následoval za ním se složenými nosítky na ramenou.
Podle jejich příkladu dostali zraněné přes rokli. Když byli bezpečně na druhé straně, přišli na řadu ostatní Kikoriové. Protože nenesli žádnou zátěž, nemuselo se čekat, až jeden přejde, aby mohl vyrazit další. Záhy se vytvořila pravidelně postupující řada a všichni hladce přecházeli most. Jakmile byli Kikoriové na druhé straně, začali přecházet sendžiové. Nezvládali ten úkol s takovou lehkostí jako Kikoriové, ale zjistili, že při obezřetném postupu mohou překonávat most po třech nebo čtyřech najednou a skupinka čekající na přechod se rychle zmenšovala.
Horác s obavami vyčkával. Zatím viděl, jak tři stovky osob přešly přes most, takže veškeré pochybnosti o jeho pevnosti se rozptýlily. Poslední minuty strávil v horečné netrpělivosti a teď se ohlížel dozadu na stezku, kdy se objeví první náznak, že přicházejí Arisakovi muži.
„Kurokumo! Už je čas!“
Poslední ze Šigeruových sendžiů ho zatahal za rukáv a ukazoval na most za nimi. Horác kývl.
„Jdi,“ vybídl. „Půjdu hned za tebou.“
Počkal, až byl druhý muž v polovině mostu, a potom podruhé šlápl na prkna. Soustředil se, přizpůsobil se pronášení a pohupování mostu a sunul se vpřed. Opatrně našlapoval a pokládal nohy co nejblíže středu lávky, jak dokázal. Přesto ho pohyby zneklidňovaly a ze všech sil se snažil nedívat dolů. Náhle se mu vybavila jedna vzpomínka − na Willa na Morgarathově velkém mostě v Celtice, jak lehce přebíhá po úzkých trámech v místě, kde povrch mostu ještě nebyl položený.
„Wille, kdybys tu tak byl,“ povzdechl si a sunul se krok za krokem dál.
Byl ve dvou třetinách cesty přes most, když z druhé strany zaslechl varovný křik. Zastavil se a natočil trup, aby se ohlédl přes rameno. Viděl, jak po stezce na okraji strže běží vojáci. Za dalších pět minut dorazí k mostu. Nečekal, že je doženou tak brzy, a vtom mu blesklo hlavou, že Arisaka musel poslat dopředu ještě jednu předsunutou skupinu, aby nezatížená ničím jiným kromě zbraní postupovala co nejrychleji.
„Ors-sane, nezastavuj se!“ To na něj z druhé strany rokle volal Reito. „Jdi dál!“
Horác vyburcovaný k činu vyrazil kupředu a nedbal, že svým spěchem může most rozkývat a rozhoupat. Chňapal po lanových zábradlích a skoro utíkal, aby už byl z mostu pryč. Viděl, že v místech, kde byla ukotvena provazová zábradlí a lana podpírající most, stojí půl tuctu Kikoriů s připravenými sekerami. Za sebou slyšel další výkřiky, protože Arisakovi muži se dostali blíž.
„Připravte lano!“ zakřičel. „Dlouhé lano!“
Vypotácel se na pevnou zem a otočil se, aby uviděl, jak první Arisakovi vojáci opatrně vstupují na most. Na rozdíl od Kikoriů se nenarodili a nevyrostli ve zdejším horském kraji. Ale začínali pomalu postupovat.
Kikoriské sekery narazily do lan držících most. Jenže tlusté provazy byly spletené a napuštěné dehtem a díky němu během dlouhých let ztvrdly téměř jako skála. Nebylo vůbec jisté, zda se Arisakovi vojáci nedostanou přes most dřív, než dřevorubci dokážou přetnout všechna čtyři lana.
Horác viděl, že poblíž čeká jeden Kikori s lanem, a rukou ho přivolal k sobě.
„Uvaž mi ho kolem pasu! Rychle!“
Muž pochopil, co chce, přiskočil, uvázal smyčku lana Horácovi okolo pasu a na zádech ji pečlivě zavázal na uzel.
„Teď půjdu a ty povoluj!“ vysvětlil mu Horác. Setřásl ze zad štít, provlékl levou paži jeho popruhy a vytasil meč. Pak se zhluboka nadechl a znova vkročil na most. Kikori, který provaz vázal, ho teď pomalu uvolňoval, tak aby byl stále trochu prověšený a Horáce neomezoval v pohybu. Potřeboval pomocníky, a tak hned přiběhli tři druhové, aby mu pomohli.
Tentokrát Horác postupoval cílevědomě. Všechny případné obavy potlačila nutnost zadržet postupující sendžie, kteří mu přicházeli vstříc. Horác věděl, že skutečné nebezpečí, které mu na tak vratké ploše mohlo hrozit, by vzniklo, kdyby podlehl nervozitě. Musel se uvolnit a vnímat pohyby mostu. Vždycky měl výbornou tělesnou koordinaci a teď ho napadl způsob, jak uvolnit celkové napětí.
„Mysli si, že sedíš na koni,“ říkal si a okamžitě zjistil, že se docela dobře dokáže přizpůsobit natáčení a houpání mostu. Postoupil o sedm kroků a vyčkával. První ze sendžiů se zastavil pár kroků od něj a nejistě hleděl na urostlou postavu stojící na rozhoupaném mostě a zlehka přešlapující na špičkách. Sendži se necítil zdaleka tak uvolněný. Mimo své obvyklé prostředí byl napjatý a neklidný. Ale šel dál a nemotorným úderem shora se rozehnal po Horácovi.
Horác zachytil úder nakloněným štítem, spíše ho odrazil nežli kryl. V důsledku toho útočník neucítil žádný odpor a vyvedený z rovnováhy klopýtl dopředu. Zatímco se snažil získat zpět rovnováhu, Horác provedl rychlý a prudký výpad a zasáhl ho do stehna přes úzkou štěrbinu, kterou měl muž ve zbroji.
Voják s chraptivým výkřikem bolesti pustil meč, levá noha se pod ním podlomila a on se kácel na tenkou pavučinu postranních provazů. Zděšeně si uvědomil, že mu hrozí smrtelný pád do hlubin, a šmátral, čeho by se zachytil. Nebezpečně roztažené tělo bránilo dalšímu vojákovi v postupu. Když se ho pokusil obejít, Horác náhle vykročil a hbitě se sunul kupředu. Sendži po něm nemotorně sekl, ale štít opět úder zastavil. Čepel udeřila do obruby a nakratičko v ní uvízla. Když ji sendži vyprošťoval, Horácův nízký odvetný sek ho zasáhl do boku.
Nihondžinské meče byly ostřejší a tvrdší než Horácova čepel. Jenže jeho meč byl delší a těžší, a tak promáčkl zbroj z lakované kůže a zlomil žebra pod ní. Voják vyjekl bolestí, nachýlil se k provazovému zábradlí, ztratil rovnováhu a přepadl do rokle pod nimi.
Další muž zaváhal, protože jak on, tak Horác ucítili, jak se most prudce otřásl, a levé lano provazového zábradlí se prověsilo. Stáli proti sobě a každý čekal, až se ten druhý pohne. Jenže Horác věděl, že čas hraje pro něj.
Na okraji rokle císař Šigeru rychle hovořil k mužům, kteří drželi v rukou Horácův život.
„Omotejte lano kolem tamtoho pařezu!“ přikázal jim. „Až Kurokuma spadne, lano na chvilku popusťte, až pak ho teprve podržte pevně napnuté!“
Okamžitě pochopili, jak to myslí, a přehodili lano kolem pařezu silného jako mužský pas. Kikoriové se sekerami pracovali rychleji a rychleji a most se s každou další ranou otřásl. Šigeru viděl, jak se nepřátelský voják nejblíže k opačnému konci obrátil a s varovným křikem se rozběhl zpátky. Jeho druhové ho následovali, ale příliš se opozdili. Most se náhle utrhl a Horáce a čtyři zbývající sendžie vysypal do hlubiny.
„Povolte lano!“ zavelel Šigeru. Věděl, že kdyby se lano ihned prudce napnulo, Horác by se zhoupl proti útesu a ukrutnou silou by do něj narazil. Ale když se lano začalo napínat, Kikoriové ho pomocí smyčky omotané kolem pařezu popustili, aby se zhoupnutí zpomalilo a umožnilo Horácovi klesnout nad roklí pod převis, na němž most stál.
Horác ucítil, jak most povoluje a on padá do prázdna. Žaludek měl až v krku. Čekal, kdy přijde prudké trhnutí, až se provaz pevně napne, a pak mu došlo, co se děje. Lano bylo napnuté, ale poddajné. K prudkému zastavení nedošlo, takže se nechal volně nést a pokoušel se otočit, aby byl tváří k útesu a mohl zmírnit náraz rukama a nohama.
Převis a popuštěné lano ho zachránily. Kdyby byl útes strmý, zhoupl by se k němu jako kyvadlo v nejnižším bodě oblouku, letěl by příliš rychle a neuchránil by se zranění. Ale když se zhoupl směrem k němu, pohyboval se zároveň i svisle dolů a hybná síla se postupně zmenšila. Narazil do skalní stěny o sedmdesát stop níž, stále však dost silně, aby to stačilo na polámání žeber a vyražený dech. Zaklel, když mu vypadl z ruky meč a roztočený odletěl do závratné hlubiny pod ním. Potom ucítil, jak se mu provaz v podpaží napjal, protože Kikoriové ho začali táhnout vzhůru.
Když se ocitl blíž u okraje rokle, viděl mezi tvářemi zvědavě nakukujícími dolů Šigeruův ustaraný obličej. Jakmile se dostal k převisu, odrážel se od něj nohama, a tak ho nakonec vytáhli přes hranu a on se svalil na blátivou zem. Musel vypadat jako ryba plácající se na suchu, napadlo ho.
Šigeru uchopil Horáce za ruku a ihned ho pustil, protože poraněná žebra bodavě zabolela a mladík vykřikl.
„Ors-sane, jsi v pořádku?“ staral se Šigeru.
Horác cítil pod kroužkovou košilí zlomená žebra a ušklíbl se.
„Ne. Mám polámaná žebra. A přišel jsem o meč, čert aby to vzal,“ ulevil si.
