Dvacet tři
Než o ně úřady města Iwanai projevily nějaký zájem, kotvili u přístavní hráze několik hodin. Halt byl nedočkavý, aby už vystoupili na břeh a začali pátrat po Atsuovi, ale věděl, že by to byla chyba.
„Jít na břeh dřív, než zaplatíš poplatek za kotvení, to nikdy není dobrý nápad,“ řekl mu Gundar. V každém přístavu se běžně čekalo na povolení zakotvit a to bylo zpravidla uděleno po předání tučné částky. Kdyby na tento zavedený postup nedbal, jen by přitáhl pozornost a dokonce by mu mohl být zakázán další vstup na pobřeží.
V polovině odpoledne přístavištěm pyšně kráčela skupinka čtyř sendžiských bojovníků a přístavní dělníci i rybáři jim chvatně uhýbali z cesty. Sendžiové bez pozvání vstoupili na palubu Vlčího Willa a jejich velitel krátce hovořil s Gundarem obecným jazykem. Pět cestujících sledovalo průběh jednání z těsné kajuty na spaní v zádi lodě.
Velitel vojáků se tvářil lhostejně, ba pohrdlivě, když mu skirl vykládal, že loď připlula ze Skandie a že jeho země leží mnoho leguí na západ. Bylo zjevné, že v očích nihondžinských bojovníků je cizinec jako cizinec, bez ohledu na to, odkud přišel, a všichni cizinci byli pod úrovní zájmu člena kasty sendžiů.
Po několika minutách se sendži dostal ke skutečnému účelu své návštěvy. Vyjednávali s Gundarem o zaplacení přístavních poplatků. Když se nakonec shodli na sumě, Gundarovo mračení sendžimu prozrazovalo, že ho ta částka sice netěší, ale ví, že s tím nic nenadělá. To zřejmě poprvé pozvedlo vojákovi náladu. S jízlivým úsměškem přijal zlaté mince, které Gundar vysázel. Pak i se svou kohortou odpochodoval sebejistým krokem. Sendžiové se ještě jednou za lodí ohlédli a zachechtali se nějaké velitelově vtipné poznámce.
Jakmile byli spolehlivě pryč, Halt s ostatními vyšli z kajuty.
„Předpokládám, že si pořádně vydělal?“ poznamenal Will se vzpomínkou na Gundarův bolestný výraz u předávání peněz. K jeho překvapení se skirl dunivě zachechtal.
„Ten? Ten by si nevydělal, ani kdyby měl otěže a bič!“ prohlásil s úsměvem od ucha k uchu. „Měl tolik práce s urážením gajdžinů…“ Zarazil se a pohlédl na Alyss. „Co je to vlastně gajdžin?“
„To je cizinec,“ odpověděla.
Gundar zamyšleně svraštil čelo. „Tak proč mi tak říkal? Cizinec je přece on, že jo?“
Koutky Haltových úst se nepatrně pohnuly v náznaku úsměvu. Ať byl Gundar kde byl, nikde se nepovažoval za vetřelce.
„Tak co ten přístavní poplatek?“ napověděl Halt a na Gundarově široké tváři se znovu objevil úsměv.
„Sotva polovina toho, co jsem byl ochotný zaplatit! Řekl bych, že ten hoch nedělá tuhle práci dlouho.“ Uchechtl se a vzpomněl si na rozhovor s nadutým, ale neschopným sendžiským úředníkem. „Abych nezapomněl, mlel pořád dokola, že vybírá peníze ve jménu vůdce Arisaky. To je ten kohoutek, co otravuje zdejšího císaře, že?“
„Líbí se mi, jak to líčíš,“ poznamenal Seletin. Nafoukané a upjaté chování vojáků připomínalo něčím kohouty. Halt však už kýváním odpovídal na Gundarovu otázku.
„Ano. A to může vysvětlovat, proč byl poplatek tak nízký. Je pravděpodobné, že tenhle úředník dělá svou práci teprve od té doby, co Arisaka uchvátil moc.“
Evanlyn se zamyšleně zamračila. „Jestli to tu ovládají Arisakovi lidé, asi bude těžší spojit se s Atsuem.“
Halt přisvědčil. „Máš pravdu. Možná to potrvá o trochu déle, než jsme očekávali.“ Pohlédl na Alyss. „Snad bychom měli pronajmout pár pokojů v tom tvém ryokanu s pajdavým jeřábem.“
„Halte, je to letící jeřáb,“ opravila ho. „Ale asi máte pravdu. Tak poskytneme Atsuovi příležitost, aby za námi nenápadně přišel. Asi by nechtěl, aby ho viděli, jak nastupuje na cizí loď.“
Halt se obrátil ke Gundarovi. „Dnes večer po setmění půjdeme na břeh,“ řekl. „Nebylo by dobré, aby si nás mohlo prohlížet víc lidí, než je nezbytně nutné. Budeš dávat posádce vycházku?“
Gundar přisvědčil. „Zaslouží si to. Ale postarám se, aby se do ničeho nezapletli.“
„To bych ocenil. Možná budeme muset zůstat v hostinci déle než na jednu noc, tak se snaž, aby se tví muži drželi jen v okolí doků. Nedovol jim, aby …
