Dvacet sedm
Byli blízko k cíli své cesty. Horác se unaveně vlekl po kostrbaté stezce vinoucí se po dně úzkého údolí. Na druhém konci se vysoko nad ně vypínaly strmé, neschůdné útesy. Čím dál postupovali, tím víc se údolí zužovalo, až bylo sotva pětadvacet kroků široké. Ve vzduchu poletovalo trochu sněhových vloček, ale první skutečné zimní vánice je teprve čekaly.
Reito konečně vyhlásil zastávku a dlouhý zástup sendžiů a Kikoriů se s povděkem sesunul na zem. Muži sundávali náklad z ramen a pokládali nosítka. Bylo pozdní odpoledne a oni se vydali na cestu před úsvitem. Každý den v uplynulém týdnu dlouho a namáhavě pochodovali a Reito doufal, že si udrží náskok, který před Arisakovým vojskem získali. Horác našel velký balvan a opřel se o něj. Od nárazu do skalního útesu ho ještě bolela žebra. Šigeruův lékař mu je obvázal, ale nic víc nemohl udělat. Skutečným lékařem bude čas. Svaly mezi zlomenými žebry však byly pohmožděné a citlivé, takže když se při sedání a vstávání napnuly, ostrá bolest znovu vzplála.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se Torua. Kikoriský horský vůdce si rozmýšlel odpověď. Horác by podle jeho výrazu řekl, že to neví, ale byl rád, že se nepokouší předstírat opak.
„Tohle je to údolí. Tím jsem si jistý. Jak daleko ještě musíme jít… tím si jistý nejsem.“
Horác zachytil Reitův pohled. „Nepůjdeme napřed a neprozkoumáme to?“ navrhl a sendži letmo pohlédl na Šigerua opřeného o patu velké skály a potom kývl. Po Šakinově smrti bral Reito svou zodpovědnost za císařovo bezpečí velmi vážně. Ta povinnost na něj těžce doléhala. Pro Šakina jako císařova dlouholetého blízkého přítele a příbuzného bylo snazší nést odpovědnost. Zvykal si na svůj úkol několik let. Ale pro Reita bylo vše nové a někdy býval přehnaně úzkostlivý. Když ale zvážil situaci, usoudil, že po dobu jeho nepřítomnosti bude císař v bezpečí.
„Dobrý nápad,“ řekl Reito. Připnul si meč a obrátil se čelem k údolí před nimi. Toru vstal bez vyzvání také a všichni tři vykročili opatrnou chůzí po balvanech, roztroušených po celém údolí.
Zabočili ohybem doleva. Úzké údolí se plazilo mezi nebetyčnými horami a zřídkakdy vedlo jedním směrem dál než padesát kroků.
Před sebou viděli holou skalní stěnu, která předznamenávala další zatáčku, tentokrát doprava. Namáhavě postupovali dál, boty jim skřípěly po kamenech a písku pod nimi.
Nikdo nemluvil. Nebylo co říkat. Pevnost Ran-koši ležela někde před nimi. Řečmi by se k ní nepřiblížili ani o píď.
Zahnuli za ohyb, a najednou ji spatřili.
„To je ona?“ zeptal se Horác se zřejmou nedůvěrou v hlase.
Reito mlčel. Pomalu kroutil hlavou a prohlížel si tu „pevnost“.
Dno údolí před nimi se narovnalo a stoupalo do příkrého svahu. O sto třicet kroků výš stála zchátralá dřevěná palisáda, stěží čtrnáct stop vysoká, postavená přes nejužší část údolí, kde se strmé skály k sobě přibližovaly a nechávaly mezeru sotva na čtyřicet kroků. Za palisádou země dál stoupala a údolí se opět rozšiřovalo. Viděli několik polozbořených chatek ze dřeva, zešedlého a zpuchřelého věkem, jejichž doškové střechy dávno shnily.
Reitova tvář zbrunátněla hněvem. Obrátil se k Toruovi.
„Tohle je Ran-koši?“ ptal se trpce. „Tohle je ta mohutná pevnost, která nás ochrání před Arisakovým vojskem?“
Už celé týdny hledali tento cíl, mysleli na něj jako na poslední útočiště, jako na místo, kde si odpočinou a znovu naberou sílu, kde pod ochranou mohutných kamenných hradeb pevnosti vycvičí Kikorie k boji.
Teď tu byli a mohli se ukrýt nanejvýš za řadou zchátralých klád a prken. Vlevo, na západní straně, byla palisáda vlastně napůl zborcená, jak Horác viděl. První nápor by ji srovnal se zemí a otevřel by v obraně široký průlom. Útočníky by to ani nestálo příliš úsilí.
Toru nehnul brvou.
„Tohle je Ran-koši,“ řekl. Nebyl u onoho rozhovoru před řadou týdnů, kdy Šigeru se Šakinem popisovali mohutnou, pověstmi opředenou pevnost. Jeho se jen zeptali, jestli by je dovedl k Ran-koši, a on jim vyhověl. Věděl, že Ran-koši je tahle jednoduchá ohrada z kůlů − vědělo to…
