Čtyři
Nihon-džin
Od té doby, co včera opustili císařovo letní sídlo, nabral vítr na síle. Kvílivě profukoval údolím, když opatrně sjížděli po úzké stezce klikatící se po úbočí, a v prudkých poryvech proudil mezi vysokými kopci. Síla větru byla tak setrvalá, že stromy kolem nich se zřejmě přizpůsobily a trvale se naklonily. Horác si povytáhl límec z beránčí kožešiny na uši a vděčně se zachumlal do jeho tepla.
Pohlédl vzhůru. Obloha byla jiskřivě bleděmodrá, ale už se po ní hnaly těžké šedivé mraky, vrhající na krajinu dole pruhy rychlých tichých stínů. Směrem k jihu viděl temnou čáru hustých mraků. Odhadoval, že je dostihnou někdy brzy odpoledne a že s sebou nejspíš přinesou déšť. Uvažoval, že navrhne, aby postavili denní tábor, dřív než se k větru přidá ještě déšť. Nebylo zapotřebí, aby nějak zvlášť pospíchali, do přístavu Iwanai se dalo dojet snadno a Horácovi se nezamlouvala vyhlídka na stavění stanů v prudkém lijáku. Je lepší stany postavit, dokud je výprava ještě suchá, a po dobu nepříznivého počasí se pod nimi schovat.
Stezka se asi po sto třiceti krocích narovnala a rozšířila, takže Horác pobídl koně, aby se dostal po bok císaři, který jel bezprostředně před ním. Šigeru, zachumlaný hluboko do svého vlastního kožišinového pláště, vycítil Horáce vedle sebe a rozhlédl se. Ušklíbl se na mraky uhánějící nad hlavou a drobně pokrčil rameny.
Horác si shrnul límec, aby mohl mluvit, a ihned ucítil, jak se mu do tváří zahryzl studený vítr.
„Myslíte, že bude padat sníh?“ volal hlasitě, aby překřičel nepřetržité burácení větru.
Šigeru opět pohlédl na oblohu a potřásl hlavou. „Na to je ještě příliš brzy. Možná za týden nebo za čtrnáct dní ho párkrát trochu napadne. Za měsíc pak začne opravdu sněžit. Ale do té doby budeme daleko odsud. Jakmile vyjedeme z hor, nebude počasí tak drsné.“ Znovu letmo pohlédl na hrozivý pás mraků vpředu.
„Deště je v nich ale dost,“ dodal vesele.
Horác se široce usmál. Šigerua zřejmě jen tak něco z míry nevyvedlo. Mnoho vládců by si celé dopoledne hlasitě stěžovalo na zimu a nepohodlí, jako by jim nářky mohly situaci nějak ulehčit nebo s nimi jejich doprovod mohl něco udělat. Ne tak císař. Snášel podmínky cesty s vědomím, že s počasím nic nenadělá. Nejlepší je vydržet a neztrpčovat život lidem kolem sebe.
„Snad bychom se mohli brzy utábořit,“ navrhl Horác.
Šigeru se chystal odpovědět, když vtom jejich pozornost upoutal výkřik jednoho z předních jezdců.
Kromě několika sluhů a samozřejmě Horáce s Georgem jel se Šigeruem i vcelku malý oddíl tělesné stráže. Do letního sídla ho doprovázel pouze tucet sendžiských bojovníků pod velením Šakina, císařova bratrance. Opět, napadlo Horáce, to něco vypovídalo o tomto muži jako takovém. Šigeru měl málo důvodů obávat se napadení. U prostých lidí byl oblíbený. Věděli, že pracuje na zlepšení jejich údělu, a milovali ho za to. Předchozí císaři se netěšili takové úctě, a když se pohybovali po venkově, vždy se museli obklopovat velkými jednotkami ozbrojenců.
Jednoho ze sendžiů vyslali velký kus dopředu před výpravu jako předsunutého jezdce. Další tři jeli ve skupince asi patnáct kroků před Horácem a císařem. Ostatní měli místo vzadu. Na úzké stezce nebyl prostor pro předsunuté jezdce na křídlech. Jejich čas měl opět přijít, jakmile výprava dosáhne dna údolí.
Jezdec, který vykřikl, zvedl ruku do výše a hlavní skupinu zastavil. Horác zaslechl zezadu klapot kopyt a varovné volání. Zběžně se ohlédl a uhnul s koněm ke straně, aby Šakin a čtyři členové stráže mohli projet. Císař se zachoval stejně.
„Co se děje?“ otázal se Šigeru Šakina, když ho velitel doprovodu míjel. Z ohledu na Horáce, a aby se vyhnul potřebě překládat, hovořil obecným jazykem, nikoli nihondžinštinou.
„Nevím, bratranče,“ odpověděl Šakin. „Keko-san něco viděl. Počkej prosím zde.“
Ohlédl se přes rameno a ujistil se, že čtyři muži tvořící zadní voj se přesunuli, aby vznikla sevřenější skupinka, a pokračoval v jízdě.
Aniž si to Horác uvědomoval, levá ruka mu klesla k pochvě a mírně ji nakloni…
