Hraničářův učeň 10: Císař Nihon-džinu (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Třicet osm

První noc proběhla bez zvláštních událostí, až na Evanlynino sténání. Ležela v malém stanu a neúspěšně se pokoušela ulevit vlnám bolesti, které jí projížděly namoženými zády a stehny. Pádlovaly s Alyss několik hodin poklidnými vodami jezera a nakonec přistály na malém ostrůvku. Rychlá průzkumná výprava odhalila, že je neobydlený − nebyl o moc víc než skála, trčící z vody a porostlá křovím. Na úzkém písčitém břehu si zřídily tábor a uložily se na noc.

„Bolí mě i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám,“ stěžovala si Evanlyn mladé kurýrce druhý den ráno.

Evanlyn byla zdravá a v dobré tělesné kondici. O to se postaral její pestrý život. Jenže při pádlování musela celé hodiny používat svaly, které jindy nezatěžovala.

Alyss byla na tyto pohyby víc zvyklá, ale stejně se cítila ztuhlá. Věděla však, že Evanlyn je na tom hůř. Přesto, jak usoudila, by ničemu nepomohlo nechat princeznu, aby se vyžívala v utrpení. Kvůli Evanlyninu ustavičnému hekání Alyss celou noc nespala a ráno z toho byla trochu nevrlá.

„Na to si zvykneš,“ řekla.

Evanlyn na ni ostře pohlédla a pochopila, že z téhle strany se žádného soucitu nedočká. Sveřepě stiskla rty v odhodlání neprojevit už ani náznak slabosti.

Voda v konvici se vařila, a tak ji vzala z ohně a nalila ji do dvou misek s lístky zeleného čaje, který si vzaly s sebou.

„Byla bych raději, kdybychom měly kávu,“ povzdechla si. Na cestách s hraničáři si ten nápoj postupně oblíbila skoro stejně jako oni. Podala jednu misku Alyss, která si prohlížela mapu a plánovala další trasu.

„Já taky,“ roztržitě odpověděla Alyss. Usrkla čaj, s potěšením vnímala, jak je horký, a položila mapu na písek vedle sebe. Byla jednoduchá. Na mapě jezera toho ostatně nemohlo být zakresleno o mnoho víc než ostrůvky nepravidelně roztroušené po celé jeho ploše.

„Dneska bude dlouhý den,“ řekla. „Nejbližší ostrov je až tady.“ Poťukala na mapu a ukázala kus pevniny vyznačený v širé vodní pláni.

Evanlyn se podívala, porovnala vzdálenost k ostrovu s úsekem, který už překonaly, a tiše hvízdla.

„To je pěkný lán cesty,“ poznamenala.

„Blíž nic není,“ řekla Alyss. „Prostě to budeme muset zvládnout. A byla bych raději, kdybychom to zvládly do setmění. Aspoň že nezesílil vítr.“ Ze zkušenosti věděla, jak těžké by bylo pádlovat proti větru. „Počítám, že budeme pádlovat tak pět, možná šest hodin.“

Evanlyn tiše zaúpěla. „Ach, má bolavá ramena a bolavé ruce.“

„Jakmile je rozhýbáš, budeš se cítit líp,“ slibovala jí Alyss. „Křeče povolí, když budou svaly pracovat, a také se zahřeješ.“

Evanlyn začala sbírat nádobí po snídani. Alyssina poznámka ji trochu povzbudila. „Nu, aspoň něco.“

„Samozřejmě,“ dodala Alyss maličko zlomyslně, „že až večer vystoupíme na břeh, svaly ti zase ztuhnou a budou bolet přímo pekelně.“

Evanlyn přerušila zapínání svého cestovního vaku. „Tak ti pěkně děkuju za laskavá slova povzbuzení,“ řekla. „Je hezké, když vím, že se mám na co těšit.“

Uložily zásoby do kajaku a odstrčily ho od břehu. Evanlyn opět nasedala jako první, pořád trochu neohrabaně, zatímco Alyss člun přidržovala. Pak se nalodila Alyss. Když se tentokrát pod její váhou kajak zahoupal, Evanlyn zůstala klidně sedět. Během včerejška si postupně zvykla, že malé plavidlo se na vodě pohupuje. Už se naučila, že toto kolébání není předzvěstí nečekané katastrofy. Jakmile se dokázala uvolnit, zjistila, že může pohyby kajaku vyvažovat a udržovat rovnováhu bez strachu a napětí.

Její pádlování ještě ani zdaleka nebylo uspokojivé, čas od času špatně odhadla záběr a poslala spršku ledové vody dozadu na svou společnici. V prvních několika případech, kdy se to stalo, odpověděla Alyss s mrazivou zdvořilostí: „Děkuji vám za to, Vaše Veličenstvo.“

Posléze byly její poznámky méně slyšet a skládaly se z téměř nesrozumitelného mumlání.

Evanlyn pokaždé zaťala zuby a umiňovala si, že stejnou chybu už neudělá. Zákonitě se jí to nepodařilo a musela přetrpět další poznámky ze zadní sedačky, téměř neslyšitelné, i když ne tak docela − a věděla, že jsou na nejvyšší míru nedámské a nelichotivé.

Jenže s tím nemohla nic dělat, protože pokaždé, když neúmyslně pocákala Alyss celý obličej, uvědomovala si, že si výčitky zaslouží.

Zastavovaly zhruba každých třicet minut, aby si oddechly. Když slunce prošlo nejvyšším bodem své pouti, Alyss oznámila, že si udělají přestávku na jídlo. Seděly a pohupovaly se na vodě, ukolébávané už důvěrně známým šploucháním vlnek o trup člunu. Vítr byl slabý a proud žádný, takže zůstávaly v podstatě ve stejné poloze. Když si odpočinuly, ale ještě dřív, než stačily Evanlyniny svaly vychladnout a ztuhnout, navrhla Alyss, že se pojede dál. Měla s sebou jehlový hledač severu, natočila kajak čelem k západo-severozápadu a začala pádlovat. Když se malý člun dal do pohybu, Evanlyn se ohlédla přes rameno, aby načasovala záběr, a připojila se. Kajak pod zvýšeným náporem vyrazil kupředu, pak se vychýlil, protože Evanlyn vypadla z rytmu a hodila na Alyss další spršku vody.

„Děkuju ti pěkně,“ řekla Alyss.

Evanlyn neřekla nic. Omlouvala se už tolikrát, že slova jako by pozbyla významu. Navíc by tou dobou už Alyss mohla vědět, že to nedělá schválně. Nevesele se soustředila na pádlování, aby zanořovala list hlouběji do vody a ukončovala záběr dřív, než ho zase zvedne. Tentokrát uplynulo dobrých čtyřicet minut, než Alyss schytala další spršku do tváře.

„Děkuju ti pěkně,“ řekla bezmyšlenkovitě.

Evanlyn si přála, aby mladá kurýrka konečně přišla s něčím novým, nebo se alespoň vrátila k nevrlému brumlání.

Později odpoledne zesílil boční vítr od jihozápadu. Alyss se musela častěji dívat na hledač severu, aby udržely správný směr. Vítr rovněž způsoboval, že hladina se potměšile vzdouvala a do levého boku i přídě kajaku začaly narážet větší vlny, než jakým čelily doposud. Vodní tříšť stříkala přes obrubu do člunu.

Zpočátku to bylo jen nepříjemné a nepohodlné, když se jim u nohou převalovala studená voda. Ale jak dovnitř cákala další a další, malý člun začínal těžknout.

„Já budu pádlovat dál. Ty chvilku vylévej vodu,“ rozhodla Alyss. Obě se sehnuly, Evanlyn uložila pádlo na dno člunu a pak vzala malé vědro na vylévání vody, které jí podala Alyss.

„Dej pozor na potah člunu,“ upozornila Alyss, když Evanlyn nabrala vodu ze dna kajaku a chrstla ji přes palubu. Bez přemýšlení vylila první vědro doleva, na návětrnou stranu. Výsledkem bylo, že vítr značnou část vody chrstl zpátky na obě dívky.

„Za to ti děkuju,“ poznamenala Alyss.

„Promiň,“ omlouvala se Evanlyn. Příště vylila vodu doprava.

Bylo to vlhké, studené a vyčerpávající odpoledne. Evanlyn od střídavého pádlování a vylévání bolely paže, záda i lokty. Alyss celou dobu houževnatě pádlovala dál a Evanlyn pociťovala navzdory jejím jedovatým poznámkám, když ji nešťastnou náhodou zkropila, vzrůstající obdiv k síle a vytrvalosti té vysoké dívky. Alyss vůbec neumdlévala a ustavičně poháněla úzké plavidlo po vlnách vpřed.

„Aspoň,“ utrousila v jednu chvíli mezi hekáním námahou, „že mi vítr pomáhá, abych se měla podle čeho řídit. Vím, že když vane zleva proti přídi, míříme víceméně k ostrovu.“

„Pokud vítr nezmění směr,“ odtušila Evanlyn a vylila přes palubu další vědro vody.

Nastalo delší ticho. Konečně se Alyss znovu ozvala. „To mě nenapadlo. Radši to ověřím.“

Kajak zvolna zpomalil a poddával se větru, protože Alyss přestala pádlovat a vytáhla hledač severu. Chvíli trvalo, než se jehla ustálila, pak dívka spokojeně zabručela.

„Ne. Zůstává stejný. Pádlujeme dál.“

Evanlyn využila krátké zastávky, aby ze člunu vylila většinu vody. Znovu se chopila pádla a připojila se k Alyss. Poháněly kajak kupředu a rychle vyrovnávaly vzdálenost, o kterou se odchýlily, když je unášel vítr. Evanlyn měla ramena v jednom ohni. Už žádné vzdychání, umiňovala si v duchu a pevně semkla rty, aby z nich nevyšel žádný zvuk. S hlavou mírně v předklonu zvedla ruce před sebe, zasadila pádlo do vody a táhla člun vpřed. Pak pádlo vytáhla, přetočila list a nastavila ho k dalšímu záběru na opačné straně. Při každém záběru jí vystřelila ze svalů ramen i paží ostrá bolest a projela celým tělem. Evanlyn však byla odhodlaná, že nepřestane dřív, než skončí Alyss. Už žádné fňukání. Jen další pádlování. Nevyřčená slova se jí v mysli poskládala do rytmu. Dívka se mu přizpůsobila a z těch dvou vět se stalo jakési zvláštní zaklínadlo.

Alespoň mi není zima, napadlo ji. Přestože jí nohy i ruce mrzly, cítila, že se potí. Pádlovala dál, odhodlaná nepřestat dřív než Alyss. Zimní slunce klesalo k obzoru a světla ubývalo. Výhled se omezil na zřetelnou příď kajaku před ní a cínově zbarvenou vodu kolem.

Už žádné fňukání. Jen další pádlování. Pořád a pořád dokola. Zasadit, táhnout, vytáhnout, přenést. Zasadit, táhnout, vytáhnout, přenést. Jezero jí bylo protivné. Ledová voda jí byla protivná. Pádlo. Kajak. Všechno na téhle cestě jí bylo protivné. A ze všeho nejvíc jí byla protivná Alyss.

„Zvládly jsme to,“ radovala se Alyss. „Už jsme tu.“

Evanlyn by ji snad i políbila. Zvedla hlavu a kus před nimi ležel ostrov. Byl větší než ten, na němž tábořily včera, a rostly tady i stromy, kdežto na tom druhém nic než nízké keře.

Vytáhly člun na oblázkový břeh, pak vyčerpaně klesly na zem, ležely a obě jen hekaly. Alyss je nechala pár minut vydechnout, pak Evanlyn zburcovala a třásla jí ramenem.

„Tak pojď,“ řekla. „Musíme postavit tábor, než úplně ztuhneme.“

Evanlyn se hrabala na nohy a usoudila, že se příliš unáhlila, když Alyss odpustila. Mladá kurýrka jí už zase byla protivná. Jenomže také věděla, že má pravdu. Za vyčerpaného klopýtání rozdělaly oheň a v jeho blízkosti postavily stan. Pak si převlékly propocené spodní prádlo, svalily se do přikrývek a zabalily se, příliš unavené na to, aby se najedly.

* * *

Mlhou vyčerpání, která Evanlyn obestírala, proniklo táhlé žalostné zaskučení a dívku probudilo.

Bylo to blízko, nebo někde daleko? Neměla vůbec ponětí. Když se zaskučení ozvalo, spala. Pomyslela si, že se jí možná jen zdálo.

Pak se zaskučení ozvalo znovu a ona věděla, že je skutečné. A zdálo se být blízko, jen pár kroků za stanem.

„Alyss?“ pronesla nejistě. Při takovém ryku nemůže nikdo vydržet spát, pomyslela si.

„Co je to?“

„To bych taky ráda věděla. Připomínalo to vlka. Jsou na těchhle ostrovech vlci?“

„Jako nějaká malá kočička to rozhodně neznělo, že?“ Alyss odhrnula přikrývku a přikrčená tápala v nízkém stanu rukou mezi věcmi složenými u jejího lůžka. Oheň, který rozdělaly venku, než ulehly, už téměř dohasínal. Pár žlutavých plamínků se ještě mihotalo a vrhalo na stěny stanu strašidelné stíny.

Evanlyn zaslechla, jak rázně sykla vytasená ocel, a spatřila Alyss se šavlí v ruce. „Kam jdeš?“

„Jdu se podívat ven, co ten rámus znamená,“ odpověděla Alyss. Evanlyn chvatně smetla přikrývku a v mdlém světle šmátrala kolem po svém meči. Natáhla si vysoké boty, ani je nezavázala a následovala Alyss lezoucí po čtyřech ven ze stanu.

„No nazdar,“ vyhrkla Alyss, když se napřímila.

Evanlyn se k ní o pár vteřin později připojila a Alyss ukázala na půlkruh šedých těl sedících kolem tábořiště, na okraji kaluže světla, jež vrhal oheň.

„Vlci,“ vydechla Evanlyn. „Může se stát, že zaútočí?“

Alyss pokrčila rameny. „Já nevím. Myslím ale, že sem nepřišli, aby si ukrátili dlouhou chvíli. Alespoň že oheň je zřejmě drží trochu zpátky.“

Dívkám zbývala jen hrstka dřeva na přiložení, několik větví, které nechaly, aby ráno oheň vzkřísily. Evanlyn dvě z nich přihodila na hromádku uhlíků s plamínky. Chvilku se nedělo nic. Pak žhavé uhlíky zvítězily a větve se rozhořely.

Půlkruh tichých pozorovatelů se o pár kroků stáhl. Alyss se rozhlédla. Vlci byli na straně tábora obrácené k souši. Cesta ke kajaku a k jezeru za ním byla volná.

„Zpátky do stanu,“ zavelela. „Popadni svůj ranec. Běžíme do kajaku.“

„Do kajaku? Co budeme…?“

„Jestli chceš, můžeš tady počkat, až oheň dohoří, a zjistit, o co těm vlkům jde,“ přerušila ji Alyss. „Já skáču do kajaku a až do rána zůstanu na jezeře.“

„Umějí vlci plavat?“ uvažovala nahlas Evanlyn, ačkoli Alyssin plán zněl rozumně.

Alyss pokrčila rameny. „Určitě ne tak rychle, jako já umím pádlovat, když mám nahnáno,“ řekla. „A jestli se některý přece jen pustí za námi, můžeme ho vzít po hlavě pádlem. Teď sebou musíme hodit, pokud nemáš lepší nápad.“

Ustupovaly ke stanu. Vlci se zároveň sunuli blíž, ale stále se neodvažovali do kruhu vymezeného světlem ohně. Ve stanu dívky chvatně naházely oblečení a výstroj do vaků. Potom s meči stále obnaženými opět vyšly ven. Půlkruhem šedých pozorovatelů projelo zavrčení. Světlo ohně už pozůstávalo jen z několika plamínků.

„Neotáčej se k nim zády,“ radila Alyss. Obě opatrně couvaly z tábořiště směrem ke kajaku. Jak postupovaly, dva vlci se zvedli a začali pomalu našlapovat za nimi. Alyss vztyčila meč a varovně na ně zasyčela. Ocel zachytila rudé světlo ohně a odraz projel po tábořišti. Vlci se zastavili. Dívky se opět pohnuly a vlci s nimi drželi krok.

Evanlyn jemně uchopila Alyss za krátký plášť. Ohlížela se přes rameno a naváděla svou společnici směrem ke kajaku.

„Ty sleduj je. Já budu sledovat loď,“ řekla.

Alyss odpověděla zabručením. Bála se, že se vlci pokusí o obchvat z boku, že je obklíčí a dostanou se mezi ně a kajak. Ale šelmy netušily, co ta dlouhá úzká věc je. Viděly to tak, že ty dvě divné bytosti lapily do pasti u vody.

Vlci se zastavili a Alyss koutkem oka zachytila kajak.

„Spusť ho na vodu,“ řekla. „A nasedni.“

Evanlyn strčila do kajaku a sunula ho po oblázcích k vodě. Dostala ho pár kroků od břehu a čekala. Alyss mezitím couvala za ní, s mečem stále napřaženým proti postupujícím vlkům. Evanlyn svůj meč zastrčila do pochvy − nechtěla riskovat, že ostrý břit prořízne olejovaný potah − a nemotorně se nalodila. Kajak se několik vteřin divoce houpal, ale ona pohyby vyrovnávala a čekala, až se ustálí. Odložila meč a chopila se pádla.

„Nasedni,“ vyzvala svou družku a Alyss se rychle brodila mělkou vodou ke kajaku. Dva vlci, kteří je sledovali jako stín, přiskočili k okraji jezera, a pak se nerozhodně zastavili. Alyss přehoupla nohy do kajaku a Evanlyn už zpětnými záběry mířila od břehu.

Jeden z vlků zvrátil hlavu dozadu a zklamaně zavyl.

„Myslím, že to znamená, že jsou neplavci,“ prohodila Alyss.

„Taky to znamená, že nepůjdeme zpátky na břeh,“ dodala Evanlyn. Alyss však zavrtěla hlavou.

„Až se rozední, odejdou,“ řekla. „Budeme se stejně muset vrátit zpátky a vzít si věci na táboření. Alespoň že jim neublíží − i když nám nejspíš sežerou zásoby.“

„Výborně,“ poznamenala Evanlyn.

Pádlovaly, dokud nebyly hodný kus od břehu, pak zastavily a zvažovaly svou situaci. Vítr po západu slunce zeslábl. Teď foukal jen slabý větřík, přesto však dost silný na to, aby je odnášel od ostrova. Evanlyn si vzpomněla na něco, co viděla kdysi dávno, když byli s Willem zajatci na Erakově lodi Vlčí vítr. Přivázala k vědru na vodu provaz a hodila ho z přídě. Vědro nabralo vodu a táhlo se za nimi.

„Říká se tomu plovoucí kotva,“ vysvětlovala. „Takhle nás to neodnese moc daleko.“

Na Alyss to zapůsobilo. „A to jsi říkala, že když přijde na čluny, jsi nemehlo.“

„Nevzpomínám si, že bych to řekla,“ podmračeně prohlásila Evanlyn.

Alyss pokrčila rameny. „Vážně ne? Hm, tak jsem to musela říct já.“

Během temných hodin nad ránem střídavě poklimbávaly, a jakmile se rozednilo, pádlovaly zpět ke břehu. Posbíraly tábornické vybavení, náhradní šatstvo a přikrývky, které vlci roztahali kolem, když hledali něco k snědku. V písku ležel roztržený a rozsypaný pytlík rýže a dívky ji pečlivě sesbíraly. Po vlcích nebylo ani památky.

Dívky ale věděly, že tam někde jsou a pořád číhají.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024