33. PADĚLKY
„Charlie, pořád máme doma společnost, o které nepotřebuješ nic vědět. Já vím, že už jsi Renesmé týden neviděl, ale návštěva teď prostě není dobrý nápad. Co kdybych Renesmé přivezla já k tobě?“
Charlie tak dlouho mlčel, že jsem si říkala, jestli slyšel v mém zdánlivě bezstarostném tónu to napětí.
Pak ale zamumlal: „Nepotřebuju vědět, ach jo,“ a já jsem si uvědomila, že pomalu odpovídá jenom z ostražitosti vůči nadpřirozenu.
„Dobře, holčičko,“ souhlasil konečně. „Můžete přijet dneska dopoledne? Sue mi přiveze oběd. Je stejně zděšená z mého vaření, jako jsi byla ty, když jsi sem tenkrát poprvé přijela.“
Charlie se zasmál a pak si povzdechl nad starými časy.
„Dnešní dopoledne se mi skvěle hodí.“ Čím dřív, tím líp. Už jsem to i tak moc dlouho odkládala.
„Přijede s vámi Jake?“
Ačkoli Charlie nevěděl nic o vlčím otiskování, nikdo si nemohl nevšimnout pouta mezi Jacobem a Renesmé.
„Asi ano.“ Nepadalo v úvahu, že by se Jacob nechal dobrovolně připravit o dopoledne s Renesmé bez pijavic.
„Možná bych měl pozvat taky Billyho,“ uvažoval Charlie. „Ale… hmm. Asi až jindy.“
Poslouchala jsem Charlieho jenom na půl ucha – sice mi neunikla zvláštní nechuť v jeho hlase, když mluvil o Billym, ale nestarala jsem se, co za tím vězí. Charlie a Billy jsou dospělí; jestli spolu mají nějaké neshody, vyřeší si je sami. Já mám hlavu plnou mnohem důležitějších věcí.
„Tak se za chvíli uvidíme,“ řekla jsem mu a zavěsila.
S tímhle výletem šlo o víc než jen o ochranu mého otce před podivně namíchanou skupinou sedmadvaceti upírů – kteří všichni přísahali, že nezabijí nikoho v dosahu pěti set kilometrů, ale přesto… Žádný člověk by se k nim radši neměl přibližovat. Ale taky jsem měla výmluvu pro Edwarda: že jedu s Renesmé k Charliemu, aby ho náhodou nenapadlo vydat se sem. Byla to dobrá záminka k opuštění domu, pro něž jsem ovšem měla jiný důvod.
„Proč si nemůžeme vzít tvoje ferrari?“ brblal Jacob, když za mnou přišel do garáže. Už jsem seděla s Renesmé v Edwardově volvu.
Edward už dostal možnost odtajnit moje auto na potom; ale jak tušil, nedokázala jsem projevit odpovídající nadšení. Jistě, bylo krásné a rychlé, ale mě bavilo běhat.
„Je příliš nápadné,“ odpověděla jsem. „Mohli bychom jít pěšky, ale to by Charlieho vyděsilo.“
Jacob něco zabručel, ale sedl si na přední sedadlo. Renesmé si přelezla z mého klína k němu.
„Jak ti je?“ zeptala jsem se ho, když jsme vyjeli z garáže.
„Jak asi myslíš?“ zeptal se Jacob kousavě. „Jsem otrávenej ze všech těch smrdutejch pijavic.“ Viděl, jak jsem se zatvářila, a promluvil, než jsem stihla odpovědět. „Jo, já vím, já vím. Jsou to dobráci, jsou tu na pomoc, všechny nás zachrání. Atakdále atakdále. Říkej si, co chceš, ale podle mýho jsou Drákula jedna a Drákula dvě děsivě děsiví.“
Musela jsem se usmát. Rumuni taky nebyli mí oblíbení hosté. „V tom s tebou souhlasím.“
Renesmé zavrtěla hlavou, ale nic neříkala; na rozdíl od nás ostatních jí připadali Rumuni zvláštním způsobem fascinující. Snažila se na ně mluvit nahlas, když jí nedovolili, aby se jich dotkla. Vyptávala se jich na jejich neobvyklou kůži, a ačkoli jsem měla strach, aby se neurazili, byla jsem docela ráda, že se zeptala. Taky jsem byla zvědavá.
Její zájem je nijak nepobouřil. Trochu posmutněli.
„Seděli jsme bez pohnutí velmi dlouhou dobu, dítě,“ odpověděl Vladimir, a Stefan přikyvoval, ale nedokončil Vladimirovu větu, jak to často dělal. „Kontemplovali naši vlastní božskost. Bývalo znakem naší moci, že všechno přicházelo až k nám. Kořist, diplomaté, ti, kteří se ucházeli o naši přízeň. Seděli jsme na trůnech a považovali se za bohy. Dlouho jsme si nevšímali, že se měníme – skoro jsme zkameněli. Myslím, že nám Volturiovi prokázali laskavost, když vypálili naše hrady. My dva se Stefanem jsme alespoň přestali kamenět. Teď jsou naše oči jasné, ale oči Volturiových jsou pokryty vrstvou prašné špíny. Předpokládám, že budeme ve výhodě, až jim je budeme vylupovat z důlků.“
Snažila jsem se potom držet Renesmé od nich dál.
„Jak dlouh…
