29. BOUDA
Seděli jsme tam celou noc, sochy hrůzy a žalu, ale Alice se nevrátila.
Všichni jsme byli na hranici svých možností – ztuhlí do naprosté nehybnosti. Carlisle byl sotva schopen pohybovat rty, aby to všechno Jacobovi vysvětlil. Tím převyprávěním jako by se to ještě zhoršovalo; i Emmett odteď mlčel a strnule stál.
Až když vyšlo slunce a já jsem věděla, že se mi Renesmé brzy zavrtí v náruči, poprvé jsem se podivila, co mohlo Alici tak dlouho zdržet. Doufala jsem, že se dozvím víc, než budu muset odpovídat na zvědavé otázky své dcery. Že dostanu nějaké odpovědi. Nějaké malé, malinké porce naděje, abych se dokázala usmát a zatajit před ní pravdu, která by ji vyděsila.
Obličej jako bych měla permanentně nastavený do strnulé masky, kterou jsem měla nasazenou celou noc. Nebyla jsem si jistá, jestli se ještě umím usmívat.
Jacob chrápal v koutku, hora kožichu na podlaze, a úzkostně se obracel ze spaní. Sam věděl všechno – vlci se připravovali na to, co přicházelo. Ne že by tyhle přípravy směřovaly k něčemu jinému, než že je přivedou do záhuby tak jako zbytek mé rodiny.
Sluneční světlo se prodralo zadními okny a zajiskřilo na Edwardově kůži. Od Alicina odchodu jsem z něj nespustila oči. Dívali jsme se na sebe celou noc, pozorovali to, čeho ztrátu by ani jeden z nás nepřežil: toho druhého. Viděla jsem, jak se můj odraz zatřpytil v jeho zmučených očích, když se slunce dotklo mé kůže.
Napřed se mu malilinko pohnulo obočí, pak rty.
„Alice,“ řekl.
Zvuk jeho hlasu byl, jako když praskne tající led. Všichni jsme se trochu prolomili, trochu změkli. Začali se zase hýbat.
„Už je pryč dlouho,“ zašeptala Rosalie překvapeně.
„Kde může být?“ divil se Emmett a udělal krok ke dveřím.
Esmé položila Rosalii ruku na paži. „Nechceme rušit…“
„Nikdy předtím jí to tak dlouho netrvalo,“ řekl Edward. Nová obava roztříštila masku, kterou měl na obličeji. Jeho rysy zase ožily, oči se mu najednou vytřeštily novým strachem, další panikou. „Carlisle, nemyslíš, že jde o nějaké – preventivní opatření? Měla Alice čas vidět, jestli neposlali někoho na ni?“
V hlavě mi vytanul Arův průsvitný obličej. Aro, který viděl do všech koutů Aliciny mysli, který věděl všechno, čeho je schopná –
Emmett nadával tak dlouho, až se Jacob vzbudil a se zavrčením se postavil. Ze dvora mu na vrčení odpověděla jeho smečka. Moje rodina už byla jedna rozmazaná šmouha, všichni vystartovali.
„Zůstaň s Renesmé!“ zakřičela jsem na Jacoba a vyrazila ze dveří.
Stále jsem byla silnější než všichni ostatní, a tak jsem využila svou sílu k rychlejšímu běhu. Za pár odrazů jsem předběhla Esmé a Rosalii. Utíkala jsem hustým lesem, až jsem dohonila Edwarda a Carlislea.
„Byli by schopni ji překvapit?“ zeptal se Carlisle a jeho hlas byl tak vyrovnaný, jako kdyby nehybně stál a ne uháněl plnou rychlostí.
„Nechápu jak,“ odpověděl Edward. „Ale Aro ji zná líp než kdokoli jiný. Líp než já.“
„Je to past?“ zavolal za námi Emmett.
„Možná,“ řekl Edward. „Není tu žádný pach, jen Alice a Jasper. Kam to šli?“
Alicina a Jasperova stopa se stáčela do širokého oblouku; táhla se napřed na východ od domu, ale na druhé straně řeky zamířila na sever, a pak po pár kilometrech zase zpátky na západ. Znovu jsme překročili řeku, všech nás šest ji přeskákalo ve vteřině jeden za druhým. Edward běžel první v naprostém soustředění.
„Zachytil jsi ten pach?“ zavolala Esmé dopředu po pár okamžicích, kdy jsme přeskočili řeku podruhé. Byla nejdál vzadu, na nejzazším levém okraji naší lovecké skupinky. Mávla k jihovýchodu.
„Držte se hlavní stopy – už jsme skoro na quileutské hranici,“ poručil Edward stručně. „Zůstaňte spolu. Uvidíme, jestli zatočili na sever nebo na jih.“
Nebyla jsem tak obeznámena s hranicí vymezenou smlouvou jako ostatní, ale ve větříku vanoucím od východu jsem ucítila náznak vlčího pachu. Edward s Carlislem ze zvyku trochu zpomalili, a já jsem viděla, jak kroutí hlavou ze strany na stranu a čekají, až se stopa otočí.
Vlčí pach najednou zesílil a Edward zvedl hlavu. Náhle se zastavil…
