27. PLÁNY NA CESTU
Brala jsem mytologii o hodně vážněji od doby, co jsem se stala upírkou.
Často, když jsem se dívala zpátky na první tři měsíce své upíří existence, představovala jsem si, jak asi vypadá vlákno mého života na tkalcovském stavu Osudu – kdo ví, třeba skutečně existuje? Byla jsem přesvědčená, že moje vlákno určitě změnilo barvu; představovala jsem si, že asi začalo v pěkně béžovém odstínu jako něco nosného a nekonfrontačního, něco, co bude dobře vypadat v pozadí. Teď mi připadalo, že musí být jasně karmínové, možná dokonce třpytivě zlaté.
Tapisérie rodiny a přátel, která se tkala kolem mě, byla krásná, zářivá, plná jejich jasných barev, které se navzájem doplňovaly.
Překvapila mě některá vlákna, která se mi připletla do života. Nečekala jsem, že tam budou patřit vlkodlaci se svými sytými lesními barvami; Jacob, samozřejmě, a Seth taky. Ale i moji staří přátelé Quil a Embry se stali součástí té látky, protože se přidali do Jacobovy smečky, i Sam s Emily. Napětí mezi našimi rodinami povolilo, hlavně díky Renesmé. Každý si ji snadno zamiloval.
Vlákna Sue a Leah Clearwaterových byla vetkána do našeho života také – dvě další, která jsem nepředvídala.
Jak se zdálo, Sue si vzala na starost Charlieho plynulý přechod do světa hry na „jako“. Většinou ho doprovázela, když k nám přijel na návštěvu, ačkoli se v domě Cullenových nikdy necítila tak dobře jako její syn a většina Jakeovy smečky. Nemluvila často; jenom se ochranitelsky nevzdalovala od Charlieho. Byla vždycky první, na koho se podíval, když Renesmé udělala něco na svůj věk mimořádného – což bylo často. Sue se pokaždé místo odpovědi významně podívala na Setha, jako by chtěla říct: Jo, to mi povídej.
Leah byla ještě méně ve své kůži než Sue a byla jediným členem naší nově rozvětvené rodiny, který byl vůči tomu splynutí otevřeně nepřátelský. Ovšem mezi ní a Jacobem vzniklo nové kamarádství, které ji drželo v naší blízkosti. Jednou jsem se ho na to váhavě zeptala – nechtěla jsem vyzvídat, ale ten vztah se oproti dřívějšku natolik změnil, že mě to zajímalo. Pokrčil rameny a řekl mi, že to je záležitost smečky. Ona teď byla jeho „beta“, jak jsem to kdysi nazvala, zástupkyně velitele.
„Usoudil jsem, že jestli mám bejt skutečnej vůdce smečky,“ vysvětlil mi Jacob, „musím stanovit i formální povinnosti.“
Nová odpovědnost vzbudila u Ley potřebu často ho kontrolovat, a protože byl vždycky s Renesmé…
Leah nebyla v naší blízkosti šťastná, ale v tom byla jediná. Štěstí se teď stalo hlavní složkou mého života, dominantním vzorem tapisérie. Dokonce i můj vztah s Jasperem byl teď mnohem hlubší, než by mě vůbec kdy napadlo.
Zpočátku jsem byla ovšem dost otrávená.
„Ježkovy zraky!“ stěžovala jsem si Edwardovi jednou v noci, když jsme položili Renesmé do postýlky z tepaného železa. „Když jsem Charlieho ani Sue nezabila doteď, tak už se to asi nestane. Tak kdy už mi Jasper přestane stát za zadkem!?“
„Nikdo o tobě nepochybuje, Bello, ani v nejmenším,“ ujišťoval mě. „Víš, jaký Jasper je – nedokáže odolat hezkému emočnímu klimatu. A ty jsi pořád tak šťastná, lásko, že ho to k tobě prostě táhne, aniž by o tom přemýšlel.“
A pak mě Edward pevně objal, protože nic ho v tomhle novém životě netěšilo víc než moje zdrcující extáze.
Převážnou většinu času jsem se vznášela v euforii. Dny se mi nezdály dost dlouhé, abych stihla nasytit potřebu zbožňovat svou dceru; noci neměly dost hodin, aby uspokojily mou touhu po Edwardovi.
Ovšem radost měla i druhou stránku. Kdybyste obrátili látku našich životů rubem vzhůru, asi byste zjistili, že vzor na druhé straně je tkán smutnou šedou nití pochybností a strachu.
Renesmé řekla své první slovo, když jí byl přesně týden. To slovo bylo mamí, z čehož se každá máma blahem rozplývá, ale já jsem byla tak vyděšená jejími pokroky, že jsem ze svého ztuhlého obličeje sotva dokázala vykřesat úsměv. A moc mi nepomohlo, že od prvního slova pokračovala jedním dechem k první větě. „Mami, kde je děda?“ zeptala se jasným vysokým sopránkem, a obtěžovala…
