3. VELKÝ DEN
Naráz jsem otevřela oči.
Celá jsem se třásla a lapala po dechu; několik minut jsem ležela v teplé posteli a snažila se setřást ten hrozný sen. Obloha venku za oknem přecházela v šedou a pak světle růžovou, a já jsem čekala, až mi srdce zpomalí.
Když jsem se konečně naplno vrátila do reality svého neuklizeného, dobře známého pokoje, byla jsem na sebe trochu naštvaná. Tak hrozný sen noc před svatbou! To mám za to, že si před spaním promítám v hlavě strašidelné historky.
Nedočkavá, abych už setřásla tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila do kuchyně dávno předtím, než bylo potřeba. Napřed jsem uklidila už tak čisté pokoje, a když pak Charlie vstal, opekla jsem mu palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, abych sama vůbec dokázala něco sníst – seděla jsem a vrtěla se na židli, zatímco on jedl.
„Nezapomeň ve tři hodiny vyzvednout pana Webera,“ připomínala jsem mu.
„Nemám toho dnes moc na práci kromě vyzvednutí oddávajícího, Bells. Není pravděpodobné, že bych zapomněl na jediný úkol, který mám.“ Charlie si vzal na svatbu celý den volna a byl zjevně nevytížený. Pohled mu občas utekl ke skříni pod schody, kde schovával svoje rybářské náčiní.
„To není tvůj jediný úkol. Taky se musíš obléct, abys vypadal jako ze škatulky.“
Zamračil se do misky s cereáliemi a zamručel pod vousy něco jako „maškaráda“.
Ozvalo se rychlé klepání na dveře.
„Ty si myslíš, jak to máš těžké,“ řekla jsem a s úšklebkem vstala. „Na mně bude Alice pracovat celý den.“
Charlie zamyšleně přikývl a uznal, že jeho kříž je menší. Jak jsem šla kolem něj, sklonila jsem se a políbila ho na temeno hlavy – začervenal se a odkašlal si – a pak jsem pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší kamarádce a budoucí sestře.
Alice neměla na krátkých černých vlasech svůj obvyklý rozježený účes – elfí obličejík jí rámovaly uhlazené natočené lokýnky. Tvářila se nesmírně zaměstnaně. Vytáhla mě z domu beze slova, jenom s „Dobré ráno, Charlie“, které křikla přes rameno.
Jak jsem nastupovala do jejího porsche, přejela mě pohledem.
„Zatraceně, podívej se na svoje oči!“ sykla vyčítavě. „Co jsi dělala? Probděla noc?“
„Skoro.“
Hněvivě si mě měřila. „Mám tak málo času na to, abych z tebe udělala kočku. Bello, taky ses mohla o tu mou výchozí ‚surovinu‘ líp postarat!“
„Nikdo nečeká, že ze mě bude kočka. Podle mě bude větší problém to, že třeba usnu při obřadu a netrefím chvíli, kdy mám říct ‚Ano‘, a Edward mi uteče.“
Zasmála se. „Hodím po tobě svou kytici, až se to přiblíží.“
„Díky.“
„Však to dospíš zítra v letadle.“
Zvedla jsem obočí. Zítra, uvažovala jsem. Jestli odjedeme dnes večer po hostině a budeme ještě i zítra v letadle… no, to asi nemáme namířeno do Boise v Idahu. Edward neutrousil ani malinkou zmínku. Kdovíjak napjatá jsem z toho tajemství nebyla, ale bylo zvláštní nevědět, kde zítra večer budu spát. Nebo nebudu spát, doufám…
Alici došlo, že prozradila něco, co neměla, a zamračila se.
„Už máš všechno zabaleno a přichystáno,“ řekla, aby odvedla mou pozornost.
Fungovalo to. „Alice, chtěla bych, abys mi dovolila sbalit si vlastní věci sama!“
„Tím by se toho moc prozradilo.“
„A tobě by utekla parádní příležitost nakupovat.“
„Za pouhých deset hodin budeš oficiálně moje sestra… je načase, abys překonala tu svou averzi k novému oblečení.“
Otupěle jsem civěla před sebe z okna, dokud jsme nedojely skoro k domu.
„Už se vrátil?“ zeptala jsem se.
„Neměj strach, bude tam, než spustí hudba. Ale stejně ho dřív neuvidíš, takže je jedno, kdy se vrátí. Uděláme to všechno tradičně.“
Pohrdlivě jsem se ušklíbla. „Tradičně!“
„Dobře, tak až na nevěstu a ženicha.“
„Víš dobře, že už se stejně podíval.“
„Ale nepodíval – to proto jsem jediná, kdo tě viděl v šatech. Dávala jsem si moc dobrý pozor, abych na to nemyslela, když byl nablízku.“
„No,“ řekla jsem, když jsme zatočily na příjezdovou cestu, „vidím, že dekorace z maturitního večírku našly zase využití.“ Pětikilometrová alej kolem příjezdové cesty byla znovu ozdobená stovkami tisíc blikotavých světýlek. Tent…
