20. NOVÉ
Všechno bylo tak jasné.
Ostré. Definované.
Bílé světlo nad mou hlavou bylo stále oslnivě zářivé, a přesto jsem jasně viděla jednotlivá žhnoucí vlákna žárovky. Viděla jsem každou barvu duhy, a na samém kraji spektra jsem spatřila osmou barvu, kterou jsem neuměla pojmenovat.
Kromě světla jsem dokázala rozeznat jednotlivé rýhy v tmavém dřevěném stropě nad hlavou. Před nimi jsem viděla zrníčka prachu ve vzduchu, jak plošky, kde se jich dotýkalo světlo, tak ty tmavé. Otáčely se jako malé planetky a vířily spolu v hvězdném tanci.
Ten prach byl tak krásný, že jsem se ohromeně nadechla; vzduch se mi s pískáním vtáhl do krku a zrníčka se zatočila ve víru. Měla jsem pocit, že to nemám dělat. Zamyslela jsem se nad tím a uvědomila si, že problém je, že mi to nadechnutí nepřináší žádnou úlevu. Nepotřebovala jsem vzduch. Moje plíce na něj nečekaly. Na vdech reagovaly lhostejně.
Nepotřebovala jsem vzduch, ale líbil se mi. V něm jsem mohla okusit místnost kolem sebe – krásné částečky prachu, směs nehybného vzduchu, který se mísil s přílivem o něco chladnějšího proudu z otevřených dveří. Ochutnat šťavnatý závan hedvábí. Ochutnat slabý náznak něčeho teplého a žádoucího, něčeho, co by mělo být vlhké, ale nebylo… Z té vůně mě začalo suše pálit v krku, jako slabá ozvěna působícího jedu, ačkoli byla zamořena štiplavým pachem chlóru a čpavku. A nejsilněji jsem vnímala směs medu, šeříku a slunce, která voněla nejsilněji, byla mi nejblíž.
Slyšela jsem zvuk ostatních, kteří teď také dýchali, když jsem začala já. Jejich dech se mísil s vůní, která byla jiná než med a šeřík a sluneční svit, a přinášela nové podtóny. Skořice, hyacint, hruška, mořská voda, kynoucí chléb, borovice, vanilka, kůže, jablko, mech, levandule, čokoláda… Vystřídala jsem v duchu tucet různých přirovnání, ale žádné z nich nesedělo přesně. Tak sladké a příjemné.
Televize dole byla ztlumená a já jsem uslyšela někoho v přízemí – Rosalii? – přenést váhu z nohy na nohu.
Také jsem vnímala slabý dunivý rytmus a hlas, který rozzlobeně vykřikoval do úderů. Rapova hudba? Na chvíli jsem byla zmatená, a pak ten zvuk odezněl, jako když kolem vás projede auto se staženými okénky.
S trhnutím jsem si uvědomila, že to bude asi ono. Vážně slyším až na silnici?
Neuvědomovala jsem si, že mě někdo drží za ruku, až ji ten dotyčný lehce stiskl. Jako jsem předtím měla tělo ztuhlé, abych zakryla bolest, teď znehybnělo překvapením. Tohle nebyl dotyk, který jsem očekávala. Ta kůže byla dokonale hladká, ale měla špatnou teplotu. Nebyla studená.
Po první ztuhlé vteřině šoku moje tělo zareagovalo na nepovědomý dotyk způsobem, který mě šokoval ještě víc.
Vzduch mi se syčením unikl z krku a prodral se mými zaťatými zuby s tichým, hrozivým zvukem, jako když zabzučí roj včel. Ještě neodezněl, a už se mi svaly napjaly a ucukly před neznámým dotykem. Švihnutím jsem se posadila. Ten pohyb byl tak rychlý, že se mi měla místnost rozmazat do nesrozumitelné šmouhy – ale nestalo se tak. Viděla jsem při něm každé zrníčko prachu, každou třísku v dřevem obložených stěnách, každé volné vlákno detailně jako pod mikroskopem.
Takže ve chvíli, kdy jsem stála zády ke stěně a hrbila se v obranném postoji – asi tak o šestnáctinu vteřiny později –, jsem už pochopila, co mě vyděsilo, a že jsem zareagovala zbytečně prudce.
Aha. Samozřejmě. Edward mi už nebude připadat studený. Teď máme stejnou teplotu.
Ještě osmnáctinu vteřiny jsem držela svůj postoj a zvykala si na scénu před sebou.
Edward se nakláněl přes operační stůl, který byl mou hranicí, ruku nataženou ke mně, úzkostný výraz ve tváři.
Edwardův obličej byla ta nejdůležitější věc, ale periferním viděním jsem kontrolovala všechno ostatní, co kdyby náhodou. Spustil se ve mně nějaký instinkt k obraně, a já jsem automaticky pátrala po všech známkách nebezpečí.
Moje upíří rodina čekala obezřetně u protější zdi vedle dveří, Emmett a Jasper vpředu. Jako kdyby se báli nějakého nebezpečí. Chřípí se mi chvělo, nos pátral po ohrožení. Necítila jsem nic nepat…
