30. NEODOLATELNÁ
Měla jsem tolik věcí k přemýšlení.
Jak najdu čas, abych sama vypátrala J. Jenkse, a proč Alice chtěla, abych o něm věděla?
Jestli Alicina nápověda nebude mít co do činění s Renesmé, co udělám, abych svou dceru zachránila?
Jak ráno s Edwardem všechno vysvětlíme Tanyině rodině? Co když zareagují jako Irina? Co když dojde k rvačce?
Nevěděla jsem, jak bojovat. Jak se to naučím za pouhý měsíc? Je vůbec nějaká šance, že bych to zvládla tak rychle, abych mohla být nebezpečím pro někoho z Volturiových? Nebo jsem odsouzená k naprosté neužitečnosti? Jenom další novorozená, která se dá snadno zabít?
Potřebovala jsem tolik odpovědí, ale nedostala jsem šanci klást otázky.
Chtěla jsem, aby Renesmé měla normální denní režim, takže jsem trvala na tom, že ji vezmu domů do chaloupky, když nadešel čas, aby šla spát. Jacobovi teď bylo lépe ve vlčí podobě; stres se mu snášel lehčeji, když se cítil připraven k boji. Přála jsem si, abych se cítila stejně, připravená bojovat. Utekl do lesa, zase na hlídku.
Když Renesmé tvrdě usnula, uložila jsem ji do postýlky a pak jsem šla do pokoje položit Edwardovi pár otázek. Tedy těch, které mu položit smím; jeden z nejtěžších problémů byla představa, že se snažím před ním něco skrývat, i když mohu využít toho, že mě neslyší.
Stál zády ke mně a díval se do ohně.
„Edwarde, já –“
Otočil se a v tu chvíli byl u mě, jako by mezitím neuběhl žádný čas, ani zlomeček vteřiny. Stihla jsem jenom zaregistrovat rozjitřený výraz v jeho tváři, a pak už mě drtily jeho polibky a jeho paže se kolem mě svíraly jako ocelové obruče.
Po zbytek noci jsem na své otázky ani nepomyslela. Netrvalo mi dlouho pochopit důvod jeho nálady, a ještě méně času mi zabralo, abych se cítila úplně stejně.
Původně jsem si myslela, že budu potřebovat roky, abych se nějak naučila žít s tou stravující vášní, kterou jsem k němu cítila. A pak budu mít staletí, abych se z ní radovala. Jestli nám společně zbývá jenom měsíc… Nechápala jsem, jak bych dokázala snést, že to skončí. V tu chvíli jsem se neubránila sobeckosti. Jediné, co jsem chtěla, bylo milovat ho ze všech sil v tom omezeném čase, který mi byl dán.
Bylo těžké se od něj odpoutat, když slunce vyšlo, ale měli jsme svůj úkol, úkol, který možná bude těžší než pátrání všech ostatních členů rodiny dohromady. Jakmile jsem si dovolila myslet na to, co mělo přijít, byla jsem celá napjatá; měla jsem pocit, jako by mi někdo natahoval nervy na skřipec, až byly tenčí a tenčí.
„Přál bych si najít způsob, jak dostat z Eleazara informace, které potřebujeme, ještě než jim povíme o Nessii,“ zamručel Edward, když jsme se spěšně oblékali v té obrovské šatně, která mi připomínala Alici důrazněji, než jsem v tu chvíli chtěla. „Pro všechny případy.“
„Ale on nepochopí otázku, aby ji mohl zodpovědět,“ souhlasila jsem. „Myslíš, že nám dovolí to vysvětlit?“
„Já nevím.“
Vytáhla jsem Renesmé, ještě spící, z postýlky a přivinula jsem si ji pevně k sobě a zabořila jí obličej do vlásků; její sladká vůně, tak blízká, převážila nad všemi ostatními.
Dnes jsem nesměla promrhat jedinou vteřinu času. Potřebovala jsem ty odpovědi, a nebyla jsem si jistá, kolik času dnes s Edwardem budu moct strávit o samotě. Jestli to s Tanyinou rodinou dobře dopadne, snad budeme mít delší dobu společnost.
„Edwarde, naučíš mě bojovat?“ zeptala jsem se ho, když mi přidržoval dveře, a s napětím očekávala jeho reakci.
Bylo to, jak jsem čekala. Ztuhl a pak po mně významně přejel pohledem, jako kdyby se na mě díval poprvé nebo naposledy. Jeho oči spočinuly na naší dceři, spící mi v náruči.
„Jestli dojde na boj, nikdo z nás toho moc nezmůže,“ vyhnul se odpovědi.
Zachovala jsem nevzrušený tón. „To mě necháš, abych se neuměla bránit?“
Namáhavě polkl a dveře se zachvěly, panty zaskřípaly, jak se jeho ruka napjala. Pak přikývl. „Když to vidíš takhle… Asi bychom se měli dát do práce, jakmile to půjde.“
Také jsem přikývla a vydali jsme se k velkému domu. Nespěchali jsme.
Přemítala jsem, jestli umím něco, co má ně…
