13. JEŠTĚ ŽE MÁM TAK SILNÝ ŽALUDEK
Carlisle a Rosalie byli v mžiku pryč, vyrazili nahoru. Slyšel jsem, jak debatují, jestli by jí to měli ohřát. Fuj. Napadlo mě, co za propriety z domu hrůzy tu asi mají. Ledničku plnou krve, to už víme. Co dál? Mučírnu? Márnici s rakvemi?
Edward zůstal, držel Bellu za ruku. Jeho obličej byl zase mrtvý. Asi neměl dost energie na to, aby si udržel alespoň ten slabý náznak naděje, který měl předtím. Dívali se navzájem do očí, ale ne nějak sladkobolně zamilovaně. Jako kdyby si povídali. Něčím mi to připomnělo Sama a Emily.
Nebyla to žádná uslzená love story, o to hůř se na to koukalo.
Pochopil jsem, jaké je to pro Leu, když to má pořád před očima. Pořád to slyší v Samově hlavě. Samozřejmě jsme ji všichni litovali, nejsme žádné nestvůry – alespoň ne v tomhle smyslu. Ale asi jsme jí měli za zlé, jak se s tím vyrovnává. Na každého byla protivná, abychom se všichni cítili tak mizerně jako ona.
Už jí to nikdy nebudu vyčítat. Copak někdo dokáže nešířit touhle zoufalství kolem sebe? Proč by se nesnažil ulehčit si trochu od toho břemene tím, že kousíček přesune na někoho jiného?
A jestli to znamená, že musím mít smečku, jak bych ji mohl vinit z toho, že mi vzala svobodu? Já bych udělal to samé. Kdyby byl způsob, jak uniknout této bolesti, taky bych ho využil.
Rosalie byla ve vteřině zpátky, prolétla místností jako vichřice a vířila přitom pálivý puch. Zastavila se v kuchyni a uslyšel jsem, jak zavrzala dvířka kredence.
„Průhledný ne, Rosalie,“ zamručel Edward. Zvedl oči v sloup.
Bella se zatvářila zvědavě, ale Edward k ní jenom zavrtěl hlavou.
Rosalie proletěla pokojem zpátky a zase zmizela.
„Tohle byl tvůj nápad?“ zašeptala Bella skřehotavým hlasem, jak se snažila mluvit dost nahlas, abych ji slyšel. Zapomněla, že ji slyším dobře i tak. Docela se mi líbilo, jak často zapomíná, že nejsem tak úplně člověk. Přisunul jsem se blíž, aby se nemusela tolik namáhat.
„Za tohle na mě vinu neházej. To mi tvůj upír vybíral z hlavy postranní myšlenky.“
Pousmála se. „Nečekala jsem, že tě zase uvidím.“
„Jo, to já taky ne,“ přiznal jsem.
Byl to divný pocit, jenom tam tak stát, ale upíři přesunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařskému zařízení. Dovedl jsem si představit, že jim to asi nevadí – sedět nebo stát, to není moc rozdíl, když jste jako kámen. Taky by mi to bylo celkem fuk, jen kdybych nebyl tak vyčerpaný.
„Edward mi říkal, co jsi musel udělat. Je mi to líto.“
„To neva. Stejně by asi byla jen otázka času, než bych si kvůli Samovu rozkazu postavil hlavu,“ zalhal jsem.
„A Seth,“ zašeptala.
„Ten je vlastně rád, že může pomoct.“
„Hrozně nerada ti dělám potíže.“
Zasmál jsem se – bylo to spíš zaštěkání než smích.
Slabě si povzdychla. „To asi v mém případě není nic nového, že ne?“
„Ne, ani ne.“
„Nemusíš tu stát a dívat se na to,“ hlesla sotva slyšitelně.
Mohl jsem odejít. Byl to asi dobrý nápad. Ale vzhledem k tomu, jak vypadala, riskoval jsem, že když odejdu, možná přijdu o posledních patnáct minut jejího života.
„Já vlastně nemám kam jít,“ řekl jsem a snažil se o nevzrušený tón. „Když se k nám teď přidala Leah, tak bejt ve vlčí kůži už není taková zábava.“
„Leah?“ vydechla.
„Tys jí to neřekl?“ zeptal jsem se Edwarda.
Pokrčil jen rameny, aniž by odtrhl oči z jejího obličeje. Pochopil jsem, že to pro něj není kdovíjak vzrušující zpráva, v porovnání s mnohem důležitějšími událostmi, které se tu děly.
Bella to nebrala na tak lehkou váhu. Vypadalo to, jako že pro ni je to špatná zpráva.
„Proč?“ vydechla.
Nechtěl jsem ji zasvěcovat do celé té dlouhatánské verze, která by vydala na román. „Aby dávala pozor na Setha.“
„Ale Leah nás nenávidí,“ zašeptala.
Nás. Paráda. Ale viděl jsem, že se bojí.
„Leah nebude nikoho otravovat.“ Jenom mě. „Patří do mý smečky –“ zašklebil jsem se při těch slovech –, „takže mě musí poslouchat.“ Br.
Bella se netvářila přesvědčeně.
„Ty se jí bojíš, a přitom se paktuješ s tou blonďatou psychopatkou?“
Z druhého patra se ozvalo tiché zasyčení. Super, slyše…
