14. AŽ BUDETE MÍT VÝČITKY, ŽE JSTE NEURVALÍ NA UPÍRY, POCHOPÍTE, ŽE JE TO ZLÉ
Když jsem se vrátil k domu, nikdo venku nečekal na moje hlášení. Stále v pohotovosti?
Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si unaveně.
Moje oči rychle postřehly drobnou změnu v teď už známém výjevu. Na spodním schodu na verandu byl balík látky světlé barvy. Klusal jsem to prozkoumat. Zadržel jsem dech, protože upíří puch se látky držel, to by jeden nevěřil, a strčil jsem do balíku čumákem.
Někdo tam položil oblečení. Hm. Edward si jistě všiml, jak mě naštvalo, že jsem přišel o své poslední kalhoty, jak jsem od nich před chvílí spěchal.
No, to bylo… milé. A zvláštní.
Opatrně jsem vzal oblečení do zubů – br – a nesl si ho zpátky do lesa. To jen pro případ, že by to byl nějaký fórek blonďaté psychopatky a já jsem tu měl hromadu holčičích hadříků. Vsadím se, že by se ráda pokochala pohledem na to, jak tam stojím nahý a v ruce mám dámské plavky.
V příkrovu stromů jsem hodil tu smrdutou hromadu na zem a proměnil se zpátky v člověka. Roztřásl jsem oblečení a párkrát jím uhodil o strom, abych z něj dostal trochu toho puchu. Rozhodně to byly klučicí věci – béžové kalhoty a bílá košile. Budou mi krátké, ale jinak mi snad padnou. Určitě jsou Emmettovy. U košile jsem si ohrnul manžety, ale s kalhotami jsem moc nadělat nemohl. No neva.
Musel jsem přiznat, že se cítím lépe, když mám něco na sobě, třebaže to páchne a tak docela mi to nesedí. Bylo to těžké, když jsem nemohl podle potřeby prostě přijít domů a popadnout další staré tepláky. Bylo těžké být bez domova – nemít žádné místo, kam se můžu vrátit. Žádný majetek, což mi teď zatím moc nevadilo, ale později to bude asi dost na obtíž.
Pomalu a vyčerpaně jsem stoupal po schodech verandy v těch krásných nových šatech z druhé ruky, ale když jsem došel ke dveřím, zaváhal jsem. Mám zaklepat? Hloupost, vždyť vědí, že tam jsem. Napadlo mě, proč nikdo nezareaguje – neřekne ani pojď dál, ani vypadni. No a co. Vešel jsem dovnitř.
Další změny. Za necelých dvacet minut pokoj vypadal skoro jako dřív. Velkoplošná obrazovka byla puštěná, zvuk ztlumený, dávali nějakou romantiku, na kterou se asi nikdo nedíval. Carlisle a Esmé stáli u zadních oken, z kterých bylo zase vidět na řeku. Alice, Jasper a Emmett tam nebyli, ale slyšel jsem, jak si šeptají nahoře. Bella ležela na gauči jako včera, byla napojená už jen na jednu hadičku, a vedle pohovky byla na stojanu zavěšená nitrožilní výživa. Byla celá zakuklená do tlustých pokrývek, tak mě alespoň předtím poslechli. Rosalie seděla v tureckém sedu na zemi u její hlavy. Edward dřepěl na druhém konci gauče s Bellinýma zabalenýma nohama v klíně. Vzhlédl, když jsem vstoupil, a usmál se na mě – jenom tak lehce zkřivil pusu – jako kdyby ho něco potěšilo.
Bella mě neslyšela. Jenom vzhlédla, když vzhlédl on, a pak se taky usmála. S opravdovou energií, celý obličej se jí rozzářil. Vzpomněl jsem si, jak byla posledně nadšená, že mě vidí.
Co to s ní je? Proboha, vždyť je vdaná! A šťastně vdaná – nebylo pochyb, že je do svého upíra zamilovaná až za hranice zdravého rozumu. A navíc v pokročilém těhotenství.
Tak proč je tak zatraceně nadšená, že mě vidí? Jako kdybych celý její děsivý den rozjasnil jen tím, že jsem vstoupil do místnosti.
Kdyby jí to tak bylo jedno… Nebo ještě líp – kdyby mě u sebe vážně nechtěla. Bylo by mnohem jednodušší zůstat venku.
Zdálo se, že v tomhle jsme s Edwardem zajedno – poslední dobou jsme vůbec byli nějak často vyladěni na stejnou vlnu, to byl děs. Teď se mračil a snažil se uhodnout její myšlenky, zatímco ona mě vítala se zářivým úsměvem.
„Chtěli si jenom promluvit,“ zamumlal jsem unaveně. „Žádnej útok na obzoru.“
„Já vím,“ přitakal Edward. „Většinu jsem slyšel.“
To mě trochu probralo. Byli jsme dobrých pět kilometrů daleko. „Jak to?“
„Slyším tě jasněji – protože se líp známe a umím se na tebe soustředit. A tvoje myšlenky se čtou trochu snadněji, když jsi v lidské podobě. Takže jsem zachytil většinu toho, co se tam stalo.“
„Aha.“ Trochu mi to v…
