34. PROHLÁŠENÍ
Zaslechla jsem hudbu, ještě než jsem vystoupila z auta. Edward se nedotkl piána od té noci, co Alice odešla. Teď, jak jsem zavírala dveře, jsem uslyšela píseň, která pomalu přešla do mé ukolébavky. Edward mě vítal doma.
Pomalu a opatrně jsem vytáhla z auta Renesmé – tvrdě spící, byli jsme pryč celý den. Jacoba jsme nechali u Charlieho, říkal, že se sveze domů se Sue. Napadlo mě, že si možná snaží zaplnit hlavu něčím triviálním, aby vytlačil vzpomínku na to, jak můj obličej vypadal, když jsem prošla Charlieho dveřmi.
Jak jsem teď kráčela pomalu k domu, uvědomila jsem si, že jsem dneska ráno taky sdílela naděje a povznesenou náladu, které vytvářely kolem velkého bílého domu téměř viditelnou auru. Teď mi připadaly cizí.
Chtělo se mi zase plakat, když mi došlo, že Edward hraje pro mě. Ale sebrala jsem se. Nechtěla jsem, aby něco tušil. Jestli to půjde, nenechám Arovi v jeho mysli žádné nápovědy.
Edward otočil hlavu a usmál se, když jsem vstoupila do dveří, ale hrál dál.
„Vítej doma,“ řekl, jako kdyby byl kterýkoli normální den. Jako kdyby v místnosti nebylo dvanáct upírů, kteří se zabývali různými činnostmi, a tucet dalších, rozptýlených někde po okolí. „Měli jste se u Charlieho hezky?“
„Ano. Promiň, že jsme byli pryč tak dlouho. Zajela jsem si na nákupy, abych obstarala vánoční dárky pro Renesmé. Já vím, že to nebude kdovíjaká událost, ale…“ Pokrčila jsem rameny.
Edwardovy rty se svěsily v koutcích. Přestal hrát a otočil se na stoličce, takže ke mně byl obrácený celým tělem. Položil mi jednu ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. „Já jsem na to moc nemyslel. Jestli ty z toho chceš udělat událost –“
„Ne,“ přerušila jsem ho. Vnitřně jsem se děsila představy, že bych se měla snažit předvádět větší nadšení, než je nezbytné minimum. „Ale nechtěla jsem to odbýt jen tak. Měli bychom jí dát aspoň nějaký dárek.“
„Ukážeš mi ho?“
„Jestli chceš. Je to jenom maličkost.“
Renesmé spala jako dudek, tiše mi pochrupovala na krku. Záviděla jsem jí. Bylo by hezké uniknout realitě, i když jen na pár hodin.
Opatrně jsem z kabelky vylovila sametový váček z klenotnictví, přitom jsem se snažila, aby Edward nezahlédl peníze, které jsem tam pořád měla.
„Upoutalo mě to ve výloze jednoho starožitnictví, když jsem jela kolem.“
Vytřásla jsem mu do dlaně malý zlatý medailonek. Byl kulatý, po obvodu lemovaný útlým zlatým révovým úponkem. Edward rozepjal drobný uzávěr a podíval se dovnitř. Bylo tam místo na malou fotografii a na druhé straně nápis ve francouzštině.
„Víš, co tam stojí?“ zeptal se zjihle, dojatě.
„Prodavač mi říkal, že je to něco jako víc než svůj vlastní život. Je to tak správně?“
„Ano, je to tak správně.“
Podíval se na mě, v topazových očích zkoumavý pohled. Krátce jsem ho opětovala a pak předstírala, že mě zaujala televize.
„Doufám, že se jí bude líbit,“ zašeptala jsem.
„Určitě bude,“ řekl vesele, nenuceně, a já jsem si v tu chvíli byla jistá, že ví, že před ním něco tajím. Taky jsem nepochybovala, že nemá ponětí, co by to mohlo být.
„Vezmeme ji domů,“ navrhl, vstal a položil mi ruku kolem ramen.
Otálela jsem.
„Co je?“ zeptal se.
„Chtěla jsem s Emmettem trochu trénovat…“ Ztratila jsem svou důležitou pochůzkou celý den; měla jsem pocit, že jsem zameškala.
Emmett – na pohovce s Rose a s dálkovým ovládáním v ruce, samozřejmě – vzhlédl a usmál se nedočkavě. „Skvělé. Les potřebuje trochu probrat.“
Edward se zamračil na Emmetta i na mě.
„Na to je spousta času zítra,“ prohlásil.
„Co tě nemá,“ namítla jsem. „Něco takového jako spousta času už neexistuje. Ten pojem sám neexistuje. Musím se toho hodně naučit a –“
Přerušil mě. „Zítra.“
A zatvářil se tak, že se ani Emmett neodvážil protestovat.
* * *
Byla jsem překvapená, jak těžké bylo vrátit se k rutině, která byla, koneckonců, úplně nová. Ale tím, že jsem odložila i ten malinký kousíček naděje, kterou jsem v sobě nosila, se mi najednou všechno zdálo nemožné.
Snažila jsem se soustředit na pozitiva. Mám slušnou šanci, že moje dcera přežije to, …
