22.
V pět hodin ráno se Raphaella rozloučila s Alexem a chystala se jít k sobě domů. Večer předtím si sbalila zavazadla a teď už jí jen zbývalo jít domů, napsat služebnictvu pár poznámek, co je třeba udělat, obléknout se, nasnídat, a než odjede, dát sbohem Johnu Henrymu. Rozloučení bude prosté a vážné, polibek na tvář, poslední pohled, pohlazení ruky, a jako vždy nejasný pocit viny, že by ho neměla opouštět a jet do Španělska. Byl to obřad, na který byli oba zvyklí, dělala to tak každý rok po celých patnáct let. Opustit Alexe bylo pro ni mnohem bolestnější. Pokaždé se jí svíralo srdce, když věděla, že ho den neuvidí. To poslední ráno před svítáním se k sobě zoufale tiskli a připadalo jim, že snad následující týdny nepřežijí. Skoro jako bý se báli, že se mezi ně něco postaví navždy a nikdy už se spolu neshledají.
Pak stáli dole pod schody a Raphaella se k němu pevně přimkla a nehýbala se. Žalostně na něj pohlédla, do očí jí vstoupily slzy a se slabým úsměvem zavrtěla hlavou jako malá holčička.
„Nedokážu tě opustit.“
Usmál se a přitiskl ji k sobě ještě víc. „Nikdy mě neopouštíš, Raphaello. Jsem vždycky s tebou, ať jdeš kamkoli.“
„Přála bych si, abys jel se mnou do Španělska.“
„Možná, že jednou pojedu.“ Stále to jednou… jednou… ale kdy? Tuhle myšlenku nerada rozváděla, protože jí vždycky připomínala, že až jejich „jednou“ přijde, bude John Henry mrtvý.
Už jen to pomyšlení jako by ho zabíjelo, a tak na to nemyslela a žila jen přítomností.
„Možná. Napíšu ti.“
„Můžu ti já psát?“ Přikývla.
„Nezapomeň Mandy připomenout ten kufr navíc a tenisovou raketu.“
„Jsi jako malá maminka,“ usmál se na ni. „Řeknu jí to. Kdy ji mám vzbudit?“
„V půl sedmé. Letadlo odlétá v devět.“ Odveze Mandy na letiště, nebylo však pravděpodobné, že tam Raphaellu uvidí. Tu poveze šofér a ona rychle zmizí v letadle. Objednali však Mandy letenku na stejné letadlo a z newyorského letiště ji měla Raphaella zavézt svou najatou limuzínou do hotelu Carlyle, kam pro ni měla přijet Charlotte a doprovodit ji do Kayina bytu. Amanda rovnou řekla, že se s matkou nechce setkat sama.
Od té bouřlivé výměny názorů po Vánocích ji neviděla a návratu domů se lekala. Jak se dalo předpokládat, její otec byl na nějaké lékařské konferenci v Atlantě, takže nebude doma, aby otřes ze setkání zmírnil. „Alexi,“ Raphaella na něj naposledy pohlédla. „Miluju tě.“
„Já tebe taky, zlato.“ Přitáhl ji k sobě blíž a řekl: „Všechno bude v pořádku.“ Mlčky přikývla. Nevěděla, proč se té cesty tak bojí, nerada ho však opouštěla. V noci ležela vedle něj a ani oko nezamhouřila. „Tak jdeme?“ Přikývla a tentokrát ji doprovodil skoro až domů. Na letišti ho nespatřila, když však uviděla nastupovat Mandy do letadla, bylo jí, jako by našla kus domova. Mandy měla slaměný klobouk s širokým okrajem, bílé bavlněné šaty a bílé sandály, které kupovaly společně, a nesla si raketu. Přece jen ji nezapomněla, jak se Raphaella obávala.
„Ahoj, mami.“ Mandy se na Raphaellu zasmála a ta jí úsměv oplatila. Kdyby byla Mandy vyšší a ne tak drobná, mohla být považována skoro za ženu. Takhle však stále vypadala jako děvčátko.
„To je prima, že tě vidím. Už mi začínalo být smutno.“
„To Alexovi taky. Spálil vajíčka, vylil kávu, zapomněl na topinky a cestou na letiště mu skoro došel benzin. Rozhodně nemyslel na to, co dělá, což je mírně řečeno.“ Usmály se jedna na druhou. Už jen slyšet o Alexovi Raphaellu potěšilo, jako by ho měla trochu blíž a jako by letěli do New Yorku spolu. Za pět hodin konečně přistáli. Uvítalo je tu newyorské léto se svým vedrem, zmatkem, zápachem a horečným shonem. Jakoby San Francisco najednou přestalo existovat a jakoby Raphaella s Mandy neměly nikdy najít cestu zpátky. Podívaly se jedna na druhou a zatoužily vrátit se domů.
„Vždycky zapomenu, jaké to tu je.“
Mandy se užasle rozhlédla po letišti. „Kristepane, já taky. To je hrůza.“ Pak už je však našel šofér a za pár minut seděly vzadu v klimatizované limuzíně. „Možná, že to přece jen není tak zlé.“ Spokojeně se zakřenila na Raphae…
