3.
Sluneční světlo zaplavilo pokoj a chvělo se na béžové hedvábné pokrývce na posteli a na stejnou látkou čalouněných židlích. Byl to veliký krásný pokoj s širokými zasklenými dveřmi s vyhlídkou na záliv. Z budoáru vedle ložnice bylo vidět Golden Gate Bridge. V každé místnosti stál krb z bílého mramoru, na stěnách visely francouzské malby vybrané s neobyčejným vkusem a v rohu ve vykládané vitríně ve stylu Ludvíka XV. se skvěla drahocenná čínská váza. Před okny stál krásný psací stůl rovněž ve stylu Ludvíka XV„ tak velký, že by každý jiný pokoj, v němž by byl, vypadal malý. Byl nádherný, obrovský, neosobní a chladný. K budoáru přiléhal malý, dřevem táflovaný pokojík plný anglických, španělských a francouzských knih. Ty knihy byly láskou jejího života, a tady teď, v devět hodin ráno, Raphaella chvilku tiše stála a hleděla ven na záliv. Měla na sobě černý přiléhavý kostýmek, v němž dokonale vynikala její postava. S nesmírnou elegancí podtrhoval její křehký půvab. Jako většina jejích šatů kromě těch, které si koupila ve Španělsku, byl šit v Paříži. V San Francisku nakupovala jen zřídka, téměř nevycházela ven. Tady byla neviditelná, nikdo ji tu neviděl a její jméno lidé jen zřídka vyslovovali. Pro většinu z nich by bylo bývalo nesnadné spojit se jménem paní John Henry Phillipsové nějakou tvář, a obzvlášť tuto tvář. Těžko by si mohli představit tuto dokonalou sněhobílou bělostnou krásu s obrovskýma černýma očima. Když se provdala za Johna Henryho, napsal jeden novinář, že vypadá jako pohádková princezna, a hned také vysvětlil, že v mnoha ohledech jí také je. Ale oči, které toho říjnového rána hleděly na záliv, nebyly oči pohádkové princezny, byly to oči velmi osamělé ženy žijící ve velmi osamělém světě. „Snídaně je na stole, paní Phillipsová,“ ohlásila služebná v naškrobené bílé zástěře, která se objevila ve dveřích. Její slova znějí spíš jako rozkaz, pomyslela si Raphaella. Tenhle pocit měla se služebnictvem Johna Henryho vždycky. A měla ho i v otcově domě v Paříži a v dědečkově ve Španělsku. Vždycky jí připadalo, že jí služební přikazují, kdy má vstát, kdy se má obléknout, kdy obědvat, kdy večeřet. „Madame, je prostřeno,“ ohlašoval večeři sluha v otcově pařížském domě. Co když však madame nechtěla, aby bylo prostřeno? Co když chtěla jen sendvič a sedět přitom před krbem na zemi? Nebo chtěla k snídani místo topinek a ztracených vajec zmrzlinu? Musela se při tom pomyšlení usmát. Vešla do ložnice a rozhlédla se. Všechno bylo přichystáno. Zavazadla pěkně složena v rohu - všechna z jemné kůže čokoládové barvy - a pak tu ležela velká dámská kabela, kam mohla dát Raphaella dárky pro matku, tetu a sestřenice, šperky a něco ke čtení do letadla.
Při pohledu na zavazadla nepocítila z nadcházejícího odletu žádnou radost. Teď už ji téměř nikdy žádná radost nerozechvívala. Jako by měla před sebou nekonečný pruh cesty vedoucí k neviditelnému a neznámému cíli, o který už nestála. Věděla, že každý den bude právě takový jako předešlý. Každý den bude dělat přesně to, co dělala už skoro sedm let kromě čtyř týdnů, kdy jezdila do Španělska, a pár dní předtím, kdy jela do Paříže za otcem. A kdy občas zajela na pár dní do New Yorku za španělskými příbuznými. Připadalo jí to jako věčnost, co tam byla naposled, co odjela z Evropy a provdala se za Johna Henryho. Bylo to teď všechno tak jiné než na počátku.
Všechno se odehrálo jako v pohádce. Nebo jako při fúzi. Bylo v tom trochu obojího. Sňatek mezi bankou Malle v Paříži, Milánu, Madridu a Barceloně a Phillipsovou bankou v Kalifornii a New Yorku, dvěma investičními bankami velkého mezinárodního formátu. A tato první otcova obrovská transakce s Johnem Henrym jim oběma vynesla společnou fotografii na obálce časopisu Time. Obchodní zájmy je také onoho jara často sváděly dohromady. Jejich společné plány se dařily a byly úspěšné, a úspěšná byla i snaha Johna Henryho získat jedinou Antoinovu dceru.
Raphaella nikdy nepoznala někoho takového, jako byl John Henry. Vysoký, hezký, impozantní, mohutný, přit…