Krátký druhý život Bree Tannerové (Stephenie Meyerová)

Pomalu jsem kráčela za ním, opatrně, abych mu nedala žádný důvod k útoku. Při výběru cesty byl ohleduplný, přinejmenším mě vedl tak, abych nenarážela do stromů. Jakmile jsme vyšli z lesa, okolo znějící zvuky se změnily; i vítr byl jiný a pach mé hořící smečky zesílil. Na tváři mě hřály sluneční paprsky a pod víčky mi jasně jiskřilo, jak jsem se třpytila.

Dovedl mě blízko k místu, kde tlumeně praskaly plameny, tak blízko, že jsem cítila, jak se mi kouř otírá o tvář. Věděla jsem, že mě může kdykoli zabít, ale i tak mě bezprostřední blízkost ohně ještě víc znervóznila.

„Sem si sedni. Oči nech zavřené.“

Země byla prohřátá ohněm a sluncem. Zůstala jsem nehybná a soustředila se hlavně na to, abych vypadala co nejbezbranněji, ale poznala jsem, že mě upřeně sleduje, a to mě rozčilovalo. Necítila jsem hněv vůči těmhle upírům, protože jsem opravdu věřila, že se jen bránili, ale přesto se mě zmocňovaly nevysvětlitelné návaly vzteku. Byly téměř mimo mou mysl, jako by se jednalo o nějaké ozvěny právě skončené bitvy.

Ty návaly vzteku mi však nedokázaly zatemnit mozek – na to jsem byla moc smutná, zbědovaná až na dno duše. Myslela jsem na Diega, nemohla jsem si pomoct a musela jsem přemýšlet o tom, jak asi zemřel.

Byla jsem si jistá, že Rileymu v žádném případě neprozradil naše tajemství dobrovolně – tajemství, které mi dalo důvod Rileymu věřit do té doby, než bylo pozdě. Znovu jsem si v hlavě promítla Rileyho tvář – ten chladný, pobavený výraz, který nasadil, když vyhrožoval, že krutě ztrestá každého, kdo mu odmítne poslušnost. Slyšela jsem ten hrůzostrašný, nechutně detailní popis toho, co všechno nám udělá: zavedu vás k ní a budu vás držet, zatímco ona vám bude trhat nohy a pak pomalu, velmi pomalu, pálit prsty, uši, rty, jazyk a všechny ostatní přebytečné přívěsky na vašem těle jeden po druhém.

Uvědomila jsem si, že jsem tehdy vyslechla přesný popis Diegovy smrti.

Té noci jsem si byla jistá, že se v Rileym něco změnilo. Změnila ho právě Diegova vražda, zatvrdila ho. Věřila jsem jedinému, co mi kdy Riley řekl: že si Diega cenil mnohem víc než kohokoli z nás ostatních. Dokonce ho měl rád. A díval se, jak mu naše stvořitelka ubližuje. Nebylo pochyb, že jí pomáhal – „…zavedu vás k ní a budu vás držet…“ Zavraždil Diega spolu s ní.

Zajímalo mě, jak strašně moc bych musela trpět, abych Diega zradila. Dovedla jsem si představit, že opravdu hodně. Byla jsem si jistá, že přinejmenším stejně, jako musel trpět Diego, aby zradil mě. Udělalo se mi zle. Chtěla jsem obrázek Diega ječícího v agónii vyhnat z hlavy, ale nešlo to.

A pak se na poli ozval řev.

Vytřeštila jsem oči, ale Jasper zuřivě zavrčel a já je znovu pevně sevřela. Nezahlédla jsem nic než těžký, levandulový kouř.

Slyšela jsem výkřiky a podivné, divoké vytí. Znělo hlasitě a z mnoha míst. Nedovedla jsem si představit, jak by se něčí tvář musela zkřivit, aby vydala takový řev, a to dělalo ten zvuk ještě děsivějším. Tihle žlutoocí upíři byli jiní než my ostatní. Nebo spíš jiní než já, pokud jsem byla jediná, kdo tu zbyl. Riley a naše stvořitelka už byli jistě dávno pryč.

Slyšela jsem vyvolávat jména, Jacob, Leah, Sam. Odevšad se zřetelně ozývala spousta různých hlasů, ale vytí pokračovalo dál. Riley nám zjevně lhal i o počtu žlutookých upírů.

Hrozivé vytí se vytrácelo, dokud nezůstalo jediné, bolestné, nelidské sténání, které mě přimělo znovu zatnout zuby. V mysli jsem si jasně vybavila Diegovu tvář a ten zvuk mi zněl v uších jako jeho křik.

Mezi ostatními hlasy a vytím jsem slyšela mluvit Carlislea.

„Prosím, dovolte mi, abych ho prohlédl. Chci vám pomoct.“ Nikdo se s ním nehádal, ale přesto se zdálo, jako by v jakémsi sporu neměl navrch.

Sténání přešlo do jiného tónu a Carlisle horlivě vyhrkl: „Děkuji,“ a ozvalo se šramocení, jako by se pohybovalo značné množství těl. Přiblížily se těžké kroky.

Napínala jsem uši a tu jsem zaslechla cosi nečekaného a nemožného. Společně s těžkým dechem – nikdy jsem nikoho neslyšela dýchat takhle – se ozývalo hluboké, pravidelné bušení. Skoro jako… tlukot srdcí. Ale rozhodně ne lidských srdcí. Ten zvuk jsem totiž dobře znala. Soustředěně jsem zavětřila, ale vítr vanul opačným směrem, takže jsem cítila jen kouř.

Bez jediného varování se mě cosi dotklo a pevně sklaplo mou hlavu z obou stran.

V hrůze jsem otevřela oči a napjala se, připravená z toho sevření vytrhnout, ale okamžitě jsem se setkala s Jasperovým varovným pohledem kousek od mé tváře.

„Přestaň,“ vyštěkl a hrubě mě posadil zpátky na zadek. Slyšela jsem jenom jeho a došlo mi, že mi v dlaních pevné svírá hlavu a zakrývá mi uši.

„Zavři oči,“ poručil, nejspíš normálním hlasem, ale mně to znělo jako šepot.

S přemáháním jsem se uklidnila a zavřela oči. On jenom nechtěl, abych něco slyšela. To se dalo přežít – pokud to znamenalo, že opravdu přežiju. Na okamžik mi pod zavřenými víčky probleskla Fredova tvář. Řekl, že na mě počká jeden den. Napadlo mě, jestli dodrží slovo. Chtěla jsem mu říct pravdu o žlutookých a o tom, že existuje spousta dalších věcí, o kterých jsme neměli ani ponětí. O celém tomhle světě, který jsme vůbec neznali.

Bylo by zajímavé objevovat svět. Zvlášť s někým, kdo mě mohl udělat neviditelnou a chránit.

Jenže Diego byl mrtvý. Nemohl jít se mnou hledat Freda. Představy o budoucnosti mi kvůli tomu připadaly mdlé a nesnesitelné.

Matně jsem slyšela, že se okolo mě něco děje, ale bylo slyšet jen vytí a nezřetelné hlasy. Ať ten podivný tlukot znamenal cokoli, byl příliš tichý, než abych ho mohla prozkoumat.

Rozeznala jsem pár slov, když o pár minut později Carlisle řekl: „Musíte…“ – jeho hlas byl na chvilku moc tichý, a pak: „…teď odsud. Kdybychom mohli pomoct, udělali bychom to, ale nemůžeme odejít.“

Ozvalo se zavrčení, ale kupodivu neznělo výhrůžně. Nelidské sténání se změnilo v tichounké kňučení a i to se pomalu vytrácelo, jak se ten, který ho vydával, vzdaloval.

Několik minut jsem mlčela jako pěna. Slyšela jsem tlumené hlasy, mezi nimi Carlisleův a Esméin, ale i nějaké další, které jsem neznala. Snažila jsem se aspoň něco ucítit – slepota ve spojení s omezením sluchu ve mně vyvolávala nutkání upínat se k jiným smyslům. Jenže jediné, co jsem cítila, byl příšerný sladký kouř.

Byl tu ještě jeden hlas, vyšší a jasnější než ostatní, takže jsem ho slyšela nejlépe.

„Dalších pět minut,“ řekl ten hlas. Byla jsem si jistá, že patřil nějaké dívce. „A Bella otevře oči za třicet sedm vteřin. Nepochybuju o tom, že nás už slyší.“

Pokusila jsem se v tom vyznat. Nutili tu snad ještě nějakou jinou dívku, aby měla zavřené oči jako já? Nebo si mysleli, že se jmenuju Bella? Nikomu jsem své jméno neprozradila. Zkusila jsem ještě jednou zavětřit.

Mumlání zesílilo. Řekla bych, že se přidal další hlas, ale pořádně jsem ho neslyšela. S Jasperovými dlaněmi na uších jsem si nemohla být jistá ničím.

„Tři minuty,“ zavolal vysoký, jasný hlas.

Jasper pustil mou hlavu.

„Teď už bys měla oči otevřít,“ promluvil ke mně a o několik kroků ustoupil. Způsob, jakým to řekl, mě vyděsil. Rychle jsem se rozhlédla a hledala hrozbu, kterou jsem vycítila z tónu jeho hlasu.

Celý prostor v mém zorném poli zahaloval temný kouř. Nedaleko ode mě se mračil Jasper. Zatínal zuby a hleděl na mě s výrazem skoro… vyděšeným. Ne že by se bál mě, ale bál se kvůli mně. Vzpomněla jsem na jeho dřívější slova o tom, že je dostanu do problémů s nějakými Volturiovými. Zajímalo mě, co jsou zač. Nedovedla jsem si představit, čeho by se tenhle strašlivý, nebezpečný upír mohl bát.

Za Jasperem stáli v nepravidelné řadě zády ke mně další čtyři upíři, jedním z nich byla Esmé. Vedle ní stála vysoká, plavovlasá žena, drobounká černovláska a tmavovlasý upír tak obrovský, že mě děsil jen pohled na něj – byl to ten, kterého jsem viděla zabít Kevina. Na vteřinu jsem si představila, že se tenhle upír zmocnil i Raoula. Ten obraz byl podivně příjemný.

Za tím velkým stáli další tři upíři. Překážel mi ve výhledu, takže jsem přesně neviděla, co tam dělali. Carlisle klečel na zemi a vedle něj byl upír s temně rudými vlasy. Před nimi v trávě ležela další postava, ale nerozeznala jsem nic jiného než džíny a malé hnědé boty. Byla to buď žena, nebo malý chlapec. Napadlo mě, že toho upíra možná skládají dohromady.

Takže celkem osm žlutookých a to divné vytí předtím, ať už patřilo jakémukoli druhu upírů; přinejmenším dalších osm hlasů. Dohromady šestnáct, možná víc. To bylo dvakrát tolik, než jsme podle Rileyho měli čekat.

Upřímně jsem doufala, že upíři v černých kápích Rileyho dostanou a přinutí ho trpět.

Upírka na zemi se pomalu zvedala na nohy – pohybovala se nejistě, skoro jako nějaký nemotorný člověk.

Závan větru ke mně a Jasperovi zanesl oblak kouře. Na okamžik pro mě bylo všechno kromě něj neviditelné. Přestože už jsem nebyla tak slepá jako předtím, najednou se mě z ničeho nic zmocnil neklid. I z upíra po mém boku neklid doslova sálal.

Lehký vánek se v příští chvíli obrátil a já najednou viděla a cítila všechno.

Jasper na mě zuřivě zasyčel a srazil mě z přikrčeného podřepu zpátky na zem. Byla to ona – ten člověk, kterého jsem před pár minutami lovila. Vůně, na kterou jsem se soustředila celou svou bytostí.

Zoufale jsem se snažila držet rozumu – myslet hlavně na to, že Jasper jenom čeká na to, až vyskočím, aby mě mohl zabít, ale dokázala jsem to jen napůl. Měla jsem pocit, že se snad roztrhnu na dva kusy, jak jsem se snažila zůstat sedět.

Dívka jménem Bella na mě překvapeně hleděla vytřeštěnýma hnědýma očima. Když jsem se na ni dívala, bylo to ještě horší. Pod tenkou kůží jí pulzovala krev. Snažila jsem se odtrhnout od ní pohled, ale ten se k ní pokaždé zase vracel. Rusovlasý jí tiše vysvětlil: „Vzdala se. To jsem ještě nikdy neviděl. Jenom Carlislea by mohlo napadnout něco takového nabídnout. Jasper to neschvaluje.“

Tohle mu musel Carlisle zřejmě vysvětlit, když jsem měla zakryté uši.

Upír oběma rukama lidskou dívku objímal a ona mu tiskla dlaně k hrudi. Hrdlo měla jen pár centimetrů od jeho úst, a přesto nevypadala, že by se ho bála. A on nevypadal, že je na lovu. Snažila jsem se nějak pochopit rodinu, která si chová lidského mazlíčka, ale tohle se ani zdaleka nepodobalo tomu, co jsem si představovala. Kdyby byla upírka, myslela bych si, že ti dva patří k sobě.

„Je Jasper v pořádku?“ zašeptala dívka

„Je mu dobře. Jed štípe,“ řekl upír.

„Kousli ho?“ vyhrkla, zjevně tou představou šokována. Co je ta holka zač? Proč jí upíři dovolili, aby s nimi byla? Proč ji ještě nezabili? Proč se v jejich přítomnosti chová tak uvolněně, jako by se jich vůbec nebála? Zdálo se, že je součástí našeho světa, ale ještě ho úplně nechápe. Samozřejmě, že Jaspera pokousali. Vždyť bojoval s mou skupinou a celou ji zničil. Věděla ta holka vůbec‘ co jsme zač?

Žízeň, která mě pálila v hrdle, se už nedala snést. Snažila jsem se nemyslet na to, že bych ji mohla spláchnout dívčinou krví, ale vítr mi hnal její vůni přímo do tváře. Už bylo pozdě udržet si čistou hlavu – ucítila jsem oběť, kterou jsem lovila, a na tom se už nedalo nic změnit.

„Snažil se být všude zároveň,“ vysvětlil ten rusovlasý lidské dívce. „Vlastně se snažil postarat se o to, aby Alice neměla nic na práci.“ Zavrtěl hlavou a pohledl na drobnou černovlásku. „Alice nepotřebuje ničí pomoc.“

Upírka jménem Alice počastovala Jaspera zlostným pohledem.

„Dělá si moc starosti, blázínek,“ řekla jasným sopránem. Jasper se tomu mírně pousmál a na okamžik jako by zapomněl, že existuju.

Bojovala jsem s nutkáním využít jeho slabé chvilky a vrhnout se na tu lidskou dívku. Zabralo by to jen okamžik a pak by její horká krev – krev, která slyšitelně proudila v jejích žilách, rozháněná tlukoucím srdcem – uhasila moji žízeň. Byla tak blízko…

Upír s rusými vlasy mě probodl divokým varovným pohledem a mně bylo jasné, že umřu, pokud se o něco pokusím, ale žhavá bolest v hrdle mě ujišťovala, že umřu, i když se o to nepokusím. Bolelo to tak strašně, že jsem zoufale vykřikla.

Jasper na mě zavrčel a já se pokoušela zůstat nehybně sedět, ale její vůně byla jako obří ruka, která mě zvedala ze země. Nikdy, když jsem vyrazila na lov, jsem se nesnažila držet zpátky. Zaryla jsem prsty do hlíny a hledala něco, čeho bych se mohla chytit, ale nic jsem nenašla. Jasper se přikrčil, a přestože jsem věděla, že mě od smrti nedělí ani dvě vteřiny, nedokázala jsem své žíznivé myšlenky potlačit.

Vtom se objevil Carlisle a položil dlaň na Jasperovu paži. Hleděl na mě vlídnýma, laskavýma očima.

„Rozmyslela sis to, maličká?“ zeptal se mě. „Nechceme tě zničit, ale uděláme to, jestli se nedokážeš ovládnout.“

„Jak to můžete vydržet?“ vyjekla jsem. Skoro jsem škemrala. Copak on necítil ten žár? „Já ji chci.“ Zírala jsem na ni, zoufale si přála, aby vzdálenost mezi námi zmizela. Mé prsty marně hrabaly v kamenité půdě.

„Musíš to vydržet,“ pravil vážně Carlisle. „Musíš cvičit sebeovládání. Dá se to naučit, a teď je to jediná věc, která tě zachrání.“

Pokud bylo mou jedinou nadějí na přežití chovat se k té lidské dívce stejně jako tihle zvláštní upíři, pak jsem byla odsouzená k záhubě. Ten žár jsem nemohla vydržet. A navíc jsem váhala, jestli vůbec mám chuť přežít. Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem cítit bolest, ale k čemu by to bylo? Všichni ostatní byli mrtví. Diego byl mrtvý už dávno.

Jeho jméno jsem měla na jazyku. Málem jsem ho zašeptala nahlas. Místo toho jsem raději popadla hlavu do dlaní a zkoušela myslet na něco, co nebolelo. Ne na tu holku, ani na Diega. Moc mi to nešlo.

„Neměli bychom jít někam od ní?“ zašeptala nervózně dívka a přerušila mé soustředění. Šlehla jsem po ní očima. Kůži měla tenkou a hebkou. Viděla jsem, jak jí v krčních tepnách pulzuje krev.

„Musíme zůstat tady,“ řekl upír, ke kterému se tiskla. „Právě teď přicházejí na severní konec mýtiny.“

Přicházejí? Zahleděla jsem se k severu, ale nebylo tam nic než kouř. Měl na mysli Rileyho a mou stvořitelku? Projela mnou nová, chvějivá vlna hrůzy následovaná krátkým záškubem naděje. Riley a ona se v žádném případě nemohli postavit těmhle upírům, kteří zabili tolik našich. Dokonce i když ti vyjící odešli. Jasper vypadal dost silný na to, aby si s těmi dvěma poradil.

Nebo mínil ty tajemné Volturiovy?

Vítr mi znovu vmetl dívčinu vůni do tváře a mé myšlenky se roztříštily. Žíznivě jsem na ni pohlédla.

Dívka si toho všimla, ale tvářila se úplně jinak než by měla. Přestože jsem ohrnovala rty a cenila zuby, přestože jsem se třásla úsilím, abych po ní neskočila, ona nevypadala ani v nejmenším vyděšená. Spíš mi připadala fascinovaná. Jako by se mnou chtěla mluvit – jako by se mi chystala položit nějakou otázku, na kterou chtěla znát odpověď.

Pak Carlisle a Jasper odstoupili od ohně – a také ode mě – a zařadili se k ostatním a k dívce. Upřeně hleděli do mlhy, takže ať se báli čehokoli, bylo to blíž ke mně než k nim. Navzdory blízkostí smrtících plamenů jsem se schoulila do kouře. Napadlo mě, že bych se teď mohla pokusit utéct. Byli dostatečně nepozorní, abych jim unikla? Kam bych šla? Za Fredem? Nebo sama vlastní cestou? Najít Rileyho a donutit ho pykat za to, co provedl Diegovi?

Zaváhala jsem, okouzlená posledním nápadem, takže vhodná chvilka pominula. Ze severu jsem zaslechla pohyb a zůstala jsem uvězněná mezi žlutookými a tím, co přicházelo.

„Hmm‘“ ozval se z dýmu mrtvý hlas.

Stačila jediná slabika, abych přesně poznala, o koho se jedná, a kdybych nebyla strnulá jako solný sloup, vystřelila bych odtamtud jako blesk.

Temné pláště.