Nehybně jsme hleděli do světla a vteřiny ubíhaly. Potom Diego udělal něco absolutně předvídatelného a zároveň až absurdně nemyslitelného – zvedl ruku, obrátil ji dlani vzhůru a natáhl ji přímo do světelného kuželu.
Vyrazila jsem rychleji, než jsem si myslela, že jsem schopná – a to bylo zatracené rychle. Tak rychlá jsem ještě nikdy nebyla.
Těsně předtím, než stačil překonat poslední centimetry, které dělily jeho kůži od smrtícího žáru, jsem ho přirazila k zadní stěně špinavé malé jeskyně.
Prostorem se rozlévala záře a já ucítila na noze teplo; ve stejné chvíli jsem si uvědomila, že tu není dost místa na to, abych držela Diega u stěny, aniž bych některou část svého těla nevystavila slunci.
„Bree!“ vyjekl.
Automaticky jsem se od něj odtáhla a přitiskla se co nejtěsněji ke zdi. Netrvalo to ani vteřinu a já celou dobu čekala, až mě zasáhne bolest. Až mě zachvátí plameny a rozšíří se jako té noci, kdy jsem potkala ji, jen mnohem rychleji. Oslnivý záblesk světla zmizel. Znovu se stal obyčejným slunečním paprskem.
Vzhlédla jsem k Diegovi – oči měl vytřeštěné a ústa dokořán. Zůstával dokonale nehybný, což pro znamenalo jasný poplach. Chtěla jsem se podívat na svou nohu, ale strašně jsem se bála vidět, co z ní zůstalo. Tohle nebylo, jako když mi Jen odtrhla paži, přestože tamto bolelo mnohem víc. Jenže tohle už nespravím.
Pořád žádná bolest
„Bree, vidělas to?“
Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Je to moc zlé?“
„Zlé?“
„Moje noha.“ procedila jsem skrz zuby. „Řekni mi pravdu, co z ní zbylo?“
„Tvoje noha se mi zdá docela v pořádku.“
Rychle jsem na ni mrkla a ujistila se, že chodidlo i lýtko vypadají stejně jako předtím. Zavrtěla jsem prsty. V pořádku.
„Bolí to?“ ptal se Diego.
Zvedla jsem se na kolena.
„Zatím ne.“
„Vidělas, co se stalo? To světlo?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak se dívej,“ prohlásil a po kolenou se plazil zpátky ke slunečním paprskům. „A tentokrát mě, prosím, neodstrkuj. Sama jsi dokázala, že mám pravdu.“ Zdvihl paži. Sledovat ho bylo skoro stejně těžké jako předtím, přestože se mé noze nic nestalo.
V okamžiku, kdy jeho prsty vnikly do světla, se jeskyně naplnila miliony třpytivých, duhových odlesků. Najednou tu bylo světla jako v poledne v proskleném sále – jasná záře se rozlévala do všech koutů. Ucukla jsem a roztřásla se. Sluneční světlo bylo všude kolem mě.
„Neskutečné,“ zašeptal Diego. Vnořil do světla celou dlaň a jeskyně se rozjasnila ještě víc. Obrátil ruku, aby si ji prohlédl ze všech stran, a pak ji znovu otočil dlaní vzhůru. Záblesky po něm tančily, jako by otáčel křišťálovým hranolem.
Nebyl tu cítit žádný kouř a Diego bolestí zjevně netrpěl. Pozorně jsem si jeho ruku prohlédla. Zdálo se, že má kůži pokrytou obrovským množstvím maličkých zrcadélek, příliš titěrných, než aby se dala jednotlivě rozeznat, a všechna odrážela dopadající světlo s dvojitou silou než obyčejná zrcadla.
„Pojď sem, Bree… to musíš zkusit!“
Nenapadla mě žádná výmluva a zmítala mnou zvědavost, ale stejně jsem se zdráhala, když jsem se postavila vedle něj.
„Nehoříš?“
„Ne. Světlo nás nespálí, jenom… odráží se od nás. I když je to asi trochu nedostatečné vysvětlení.“
Pomalu, jako člověk, jsem neochotně vnořila prsty do světla. V okamžiku se mi kůže rozzářila tak, že oproti světlu v jeskyni se venkovní den zdál temný. Myslím, že to nebyly přímo odrazy, protože světlo se ohýbalo a hýřilo všemi barvami jako v krystalu.
Strčila jsem dovnitř celou ruku a prostor se ještě víc prozářil.
„Myslíš, že o tom Riley ví?“ zašeptala jsem.
„Možná. Možná ne.“
„Kdyby věděl, proč by nám to neřekl? Čeho tím chtěl dosáhnout? Jsme prostě chodící disko koule.“
Zachvěla jsem se.
Diego se zasmál. „Už vím, z čeho ty historky vzešly. Představ si, kdybys byla člověk a viděla tohle. Určitě by sis myslela, že tamhleten chlápek prostě vzplanul.“
„Pokud by se pak nezdržel ještě na kus řeči. Asi ano.“
„Je to neuvěřitelné,“ pravil Diego. Jedním prstem sledoval linku mé zářící dlaně.
Pak vyskočil na nohy, přímo pod sluneční paprsek a jeskyně se z…
