Ticho trvalo dlouho. Černá díra, ze které do jeskyně vanul čerstvý vzduch, už nebyla vůbec černá. Byla tmavě šedá a každou vteřinou se nezadržitelně prosvětlovala. Diego si všiml, jak se tam nervózně dívám.
„Neboj se,“ řekl. „Za slunečných dnů se sem trocha tlumeného světla dostane. Nebolí to.“ Zachvěl se. Přisunula jsem se blíž k díře v podlaze, odkud s přílivem mizela voda.
„Vážně, Bree. Už jsem tu dole přes den byl. Pověděl jsem o té jeskyni Rileymu – a že je většinou zatopená vodou, a on mi řekl, že je to fajn, když si chceš odpočinout od toho blázince nahoře. A navíc, vypadám snad spálený?“
Zaváhala jsem, napadlo mě, jak se jeho vztah s Rileym liší od toho mého. Nadzvedl obočí a čekal na odpověď.
„Ne,“ přiznala jsem nakonec. „Ale stejně…“
„Podívej,“ řekl netrpělivě. Hbitě se připlazil k tunelu a vrazil do něj ruku až po rameno, „Nic,“
Přikývla jsem.
„Uvolni se. Chceš se podívat, jak vysoko vylezu?“
Když to říkal, strčil do díry hlavu a začal šplhat.
„Nedělej to. Diego.“ Zmizel mi z dohledu. „Už se nebojím, přísahám.“
Smál se – znělo to, jako by byl v tunelu už pěkných pár metrů daleko. Chtěla jsem jít za ním, chytit ho za nohu a strhnout zpátky, ale byla jsem ochromená strachy. Riskovat život pro záchranu někoho, koho vůbec neznám, by byla pěkná hloupost. Ale já nikdy neměla žádného blízkého přítele. Už teď, po jediné noci, by pro mě bylo těžké, kdybych si neměla s kým promluvit.
„No estoy quemando,“ zavolal dolů provokativním tónem. „Počkat… to je…? Aúú!“
„Diego?“
Přeskočila jsem jeskyni a strčila hlavu do tunelu. Visel tam, tvář jen pár centimetrů od mojí.
„Baf!“
Ucouvla jsem z jeho blízkosti – prostě reflex, starý zvyk.
„Hrozně vtipné,“ pravila jsem suše a odsunula se, když vklouzl zpátky do jeskyně.
„Potřebuješ se uvolnit, holka. Mám to pozjišťované, jasné? Nepřímý sluneční svit nebolí.“
„Chceš mi říct, že bych mohla stát pod pěkným stinným stromem a být v pohodě?“
Na chviličku zaváhal jako by se rozmýšlel, jestli mi má něco prozradit, nebo ne, a pak zašeptal: „Jednou jsem to udělal.“
Hleděla jsem na něj a čekala na široký úsměv. Protože tohle byl vtip.
Jenže úsměv nepřicházel.
„Riley říkal…“ začala jsem a pak se mi hlas vytratil.
„Jo, já vím, co Riley říkal,“ přikývl. „Možná ani Riley neví tolik, kolik říká, že ví.“
„Ale Shelly a Steve. Doug a Adam. To děcko se zrzavými vlasy. Ti všichni. Zmizeli, protože se nestačili vrátit včas. Riley viděl jejich prach.“
Diego nešťastně svraštil obočí.
„Každý ví, že starosvětští upíři museli trávit celé dny v rakvích.“ začala jsem. „Aby se vyhnuli slunci. To je základní znalost. Diego.“
„Máš pravdu. Tak to stojí ve všech těch strašidelných příbězích.“
„A co z toho Riley má, že nás na celý den zamyká do temného sklepení, jedné velké hromadné rakve? Akorát to tam demolujeme, musí řešit naše rvačky a ten neustálý zmatek. Nechceš mi snad říct, že ho to baví.“
Něco z toho, co jsem řekla, ho překvapilo. Vteřinku seděl s otevřenými ústy. Pak je zavřel.
„Co je?“
„Základní znalost,“ opakoval. „Co dělají upíři celé dny v rakvích?“
„Ehm… no, asi by měli spát, ne? Ale myslím, že tam jen znuděně leží, protože my nespíme… Dobře, tahle část je vadná.“
„Ano. Oni v příbězích nejenže spí, oni jsou v absolutním kómatu. Nemůžou se probudit A pak tam přijdou lidé a bez problému je probodnou kolíky. Tím se dostáváme k další věci – kolíkům, Vážně si myslíš, že by tě někdo dokázal probodnout kusem dřeva?“
Otřásla jsem se. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Asi to není obyčejný kus dřeva. Možná, že naostřeně dřevo má něco… Já nevím. Magické vlastnosti nebo tak.“
Diego zasykl. „Prosím tě.“
„No, já nevím. Ale já osobně bych nečekala, až se proti mně vrhne člověk s násadou od smetáku.“
Diego, stále se znechuceným výrazem, jako by magie byla děsný hnus, když jste upír, se zvedl na kolena a začal drásat vápencový strop nad hlavou. Drobně úlomky kamene mu padaly do vlasů, ale nevšímal si jich.
„Co to děláš?“
„Experimentuju.“
Hrabal oběma rukama, až se postavil rovn…
