Kapitola čtrnáctá
Norský ostrohřbetý drak Norbert
Quirrell však musel být statečnější, než si mysleli. V příštích týdnech vypadal den ze dne bledší a hubenější, nezdálo se však, že by se vzdal.
Pokaždé když míjeli chodbu ve třetím poschodí, Harry, Ron i Hermiona přitiskli ucho na dveře, aby si ověřili, že uvnitř ještě pořád vrčí Chloupek. Snape chodil po škole nevrlý jako obvykle, což nepochybně znamenalo, že Kámen je dosud v bezpečí. Kdykoliv Harry v těch dnech potkal Quirrella, povzbudivě se na něj usmál, a Ron začal všem domlouvat, aby se profesorovi nesmáli, když koktá.
Hermiona nicméně myslela i na jiné věci než na Kámen mudrců. Sestavila si rozvrh opakování a všechny své poznámky si roztřídila a označila různými barvami. Harry ani Ron by proti tomu nic nenamítali, Hermiona na ně však neustále naléhala, aby se do toho pustili také.
„Hermiono, vždyť do zkoušek zbývá ještě celá věčnost.“
„Deset týdnů,“ odsekla Hermiona. „To není žádná věčnost, pro Nicolase Flamela je to jako vteřina.“
„Jenže nám není šest set let,“ připomněl jí Ron.
„A stejně, proč si chceš něco opakovat, když všecko umíš?“
„Proč si to chci opakovat? Zbláznil ses nebo co? Uvědomujete si, že ty zkoušky musíme složit, abychom prošli do druhého ročníku? Jsou tak důležité, měla jsem se začít připravovat už před měsícem, nechápu, co to se mnou bylo...“
Učitelé bohužel zřejmě uvažovali stejným způsobem jako ona. Ukládali jim tolik domácích úloh, že o velikonočních prázdninách si zdaleka neužili tolik zábavy jako o Vánocích. Harry a Ron si sotva mohli v pohodě odpočinout, když vedle nich Hermiona odříkávala dvanáct způsobů použití dračí krve nebo nacvičovala pohyby s hůlkou. Oba sice reptali a zívali, trávili však většinu volného času v knihovně spolu s ní a snažili se zvládnout všecky úkoly navíc.
„Já si to nikdy nezapamatuju,“ vybuchl Ron jednoho odpoledne, odhodil své brko a toužebně vyhlédl z okna knihovny. Byl první opravdu krásný den po kolika měsících. Obloha bez mráčku se pomněnkově modrala a ve vzduchu visel přídech nadcházejícího léta.
Harry, jenž se v tu chvíli pokoušel ve Stu kouzelnických bylin a hub objevit Dobromysl, zvedl hlavu teprve, když slyšel, jak se Ron ptá: „Hagride! Co ty děláš v knihovně?“
Hagrid se přišoural k nim a něco schovával za zády. Ve svém spratkovém kožíšku se sem ani trochu nehodil.
„Jen se tu rozhlížím,“ řekl vyhýbavým tónem, jenž okamžitě vzbudil jejich pozornost. „A co študujete vy?“ Naráz se zatvářil podezíravě. „Doufám, že eště pořád nehledáte Nicolase Flamela?“
„Ne, poněvadž jsme už dávno zjistili, kdo to je,“ řekl Ron povzneseně. „A navíc víme, co ten pes hlídá, že je to Kámen mu...“
„Pssst!“ Hagrid se spěšně rozhlédl kolem, jestli je někdo neposlouchá. „Nekřičte tolik, co je to s váma?“
„Máme totiž pár věcí, na které jsme se tě chtěli zeptat,“ řekl Harry, „jako co ještě chrání Kámen kromě Chloupka...“
„PSSST!“ zasyčel Hagrid znovu. „Víte co – přiďte potom ke mně; neslibuju, že vám něco povím, to říkám rovnou, ale nepouštějte si vo tom pusu na špacír tady, študenti o tom nemaj nic vědět. Eště si budou myslet, že sem vám to řek já –“
„Takže se uvidíme za chvíli,“ řekl Harry.
Hagrid se odšoural pryč.
„Co to vůbec schovával za zády?“ řekla Hermiona zamyšleně.
„Myslíte, že to mělo co dělat s Kamenem?“
„Půjdu se podívat, ve kterém oddělení byl,“ řekl Ron, který už měl práce plné zuby. Za okamžik se vrátil s celým stohem knih v náručí a hodil je na stůl.
„Byl u Draků!“ pronesl šeptem. „Hagrid si hledal rozumy o dracích! Podívejte se na tohle: Dračí druhy ve Velké Británii a v Irsku; Od vejce do pekel, příručka pro chovatele draků.“
„Hagrid si odjakživa přál mít draka, řekl mi to hned tenkrát, když jsme se poprvé setkali,“ vysvětlil Harry.
„Jenže to je proti našim zákonům,“ namítl Ron.
„Chov draků zakázala v roce 1709 Úmluva kouzelníků, to ví každý. Mudlové by si nás těžko mohli nevšimnout, kdybychom si na zahrádce za domem drželi draky – a ostatně, draka nemůžete ochočit, je to nebezpečné. Měl…
