XI.
Stahovali jsme se takhle zvolna několik dní a naše malá armáda cítila, že jejich spojenectví by mohlo vydržet, Mimbratští rytíři a asturijstí lučištníci – snad i díky rostoucímu přátelství svých velitelů – postupně odkládali svou dědičnou nenávist a více se soustředili na úkol, který před námi ležel. Mimbraté se velmi zlepšili v ničení mostů, a tak vzniklo několik spojeneckých skupinek. Skupina rytířů zeslabila mostní konstrukci, jejich velitel se domluvil se svým asturijským protějškem. V momentě, kdy byl most plný postupujících Murgů, další skupina rytířů pustila po proudu velké trámy, které zničily oslabený most. Několik stovek Murgů se ocitlo ve vodě a na chvíli si zaplavalo – měla bych dodat, že na dost krátkou dobu. Řekla bych, že železná košile není nejlepší oblečení do vody. Oslavy úspěchu byly večer divoké a já viděla Mimbraty i Asturijce, jak ruku v ruce zpívají pijácké písně, jakoby se znali odjakživa.
Když jsme opouštěli Vo Mimbre, naše hlavní starost byla, držet Mimbraty a Asturijce odděleně. Když jsme se vraceli, nebylo síly, která by je rozdělila. Odvěké nepřátelství bylo nahrazeno přátelstvím. Jsem si jista, že toto neměl Torak v plánu, když vyrazil na západ.
Po našem návratu nás čekalo velkolepé uvítání. Jsem si jista, že některým obyvatelům Vo Mimbre nešly chvalozpěvy na Asturijce příliš od srdce, ale to není důležité.
Otcův plán nám zajistil potřebných pět dní a dvojčata, která dorazila do Vo Mimbre během naší nepřítomnosti, nám oznámila, že strýček Beldin a generál Cerran dorazili s jižními legiemi do Tol Honethu. Otec vyslal ke svému malému bratrovi myšlenku a ten ho ujistil, že Tolnedrané a Šerekové se dostanou do Vo Mimbre včas. Byli jsme tedy připraveni a bitva mohla druhý den začít.
Zatímco otec kontroloval obranu města, ozvala se mi matka. „Pol, až se otec vrátí, řekni mu, že se jdeš mrknout na Angaraky. Myslím, ze bychom se spolu zase měly podívat na Toraka.“
Co?“
„Nemám ráda překvapení, tak se chci podívat na Toraka a Zedara.“
„Dobře, matko.“
Když se otec vrátil, byl trochu nervózní, ale to se dalo čekat. Večer před bitvou je asi každý nervózní.
„Jdu se kouknout trochu kolem, otče.“ řekla jsem mu.
„Asi bys stejně nedbala, kdybych ti řekl, že s tím nesouhlasím?“
„Asi ne.“
„Tak budu radši šetřit dech. Ne abys byla venku celou noc.“
Málem jsem se nahlas zasmála. Řekl to přesně stejným tónem, jaký používal v Rivě, když se chystala Beldaranina svatba a já trávila čas lámáním srdcí všech mladých mužů v okolí. Kdyby tušil ironii celé situace, možná by se vyděsil. Tenkrát v Rivě se obával mých případných nápadníků. Nyní ve Vo Mimbre jsem měla také nápadníka, ale tentokrát jsem se ho bála já.
Opět jsme se s matkou spojily a byly tak naprosto nezpozorovatelné. Objevily jsme Torakův černý palác a dovnitř jsme se dostaly stejnou cestou jako minule.
„Já je zničím, Zedare,“ říkal Torak svým dramaticky rezonujícím hlasem.
„Však si to zasluhují, Mistře,“ přitakal Zedar podlézavě. „Jejich odpor ti neodolá. Jejich životy ti budou plně patřit.“
„Nezatracuj je tak rychle, Zedare. Cožpak jsi zapomněl na svou vlastní chybu v Morinlandu před několika stoletími?“
„Máš pravdu, Mistře, odpusť mi. Nedopusť, aby tvůj hněv padl na mě, ačkoliv si plně zasluhuji potrestání.“
„Nejedná se o trest nebo o odměnu, Zedare,“ odtušil Torak temně. „Jde pouze o důsledky. Urvon a Ktačik poznají význam důsledků až přijde čas – a ty také. Nyní však tebe i tvé dva bratry potřebuji.“
Mám podezření, že Zedar trochu zbledl při Torakově poznámce, že Urvona a Ktačika považuje za jeho bratry.
Torakova ocelová maska se leskla, přesto se zdálo, že se mračí. Potom vzdychl. „Něco mě trápí, Zedare,“ přiznal. „Leží přede mnou nejasná volba.“
„Svěř se mi, Mistře,“ naléhal Zedar. „Možná to spolu vyřešíme.“
„Dost si věříš, Zedare. Slyšel jsi o dokumentu, který vznikl na základě výkřiků toho blázna od řeky Mrin v severní Drasnii?“
„Kdysi dávno, Mistře.“
„A jsi taky seznámen s pravdou, která mi byla zjevena v Ašabě?“
„Ano…
