IX.
To nebylo zrovna úspěšné jednání, co?“ zahuhlal otec, když jsme opustili Salmissřin palác a kráčeli ulicemi, které vytrvale zkrápěl déšť.
„Ty jsi snad, otče, čekal, že tě přivítá s otevřenou náručí?“ podivila jsem se. „Nikdy jsi nebyl v Nyisse zrovna moc populární.“
„No, alespoň jsem získal pocit, že Urvona taky nijak vítat nebude. Možná je to víc, než v co jsme mohli doufat. Teď se vydáme do Maragoru a uvidíme, jak pořídíme s Marou.“
Byla zima, což je v Nyisse období dešťů, ale poté, co Torak změnil podnebí, bylo těžké rozeznat jedno období dešťů od druhého. Opravdu nenávidím létání v dešti, ale neměli jsme jinou možnost.
Sledovali jsme zhruba tok Hadí řeky až k jižním hranicím Maragoru. Všimla jsem si několika táborů zlatokopů podél hranice. Jenom tak pro sebe jsem zaznamenala, že všechny leží jižně od hranic, žádný severně. Zlatokopové byli jistě stateční lidé, ale zase ne tak stateční.
Houstnoucí déšť ztěžoval orientaci, protože bylo poměrně těžké spatřit rozvaliny sídelního města Maragoru, ale otec znal cestu, takže jsem ho prostě následovala až do Mar Amonu. Otec obhlédl ruiny, snesl se k jednomu stromu a proměnil se ze sokola zpět do své podoby. „Nebude to nic příjemného, Pol,“ varoval mne. „Mara je ještě větší blázen než Torak a zaplavil Maragor od jednoho konce na druhý různými příšerami. Obávám se, že možná spatříš pěkné hrůzy.“
„Už jsem ty historky slyšela, otče.“
„Povídačky jsou jedna věc. Ale až ty příšery uvidíš a uslyšíš, budou ti vlasy vstávat hrůzou na hlavě.“
„Já už si s tím poradím, starý vlku.“
„Jenom se nepřeceňuj, Pol. Ať je blázen nebo ne, je Mara stále ještě bohem a pouhá jeho přítomnost je závratná. Přítomnost našeho Mistra je velmi jemná, ale Mara má ve zvyku řvát na lidi, aby je hned vyděsil už jenom, svým zjevem. Jednala jsi někdy v Arendii s Chaldanem?“
„Ne. Chaldan mluví pouze se svými kněžími… aspoň to ti kněží tvrdí.“
Otec pokýval hlavou. „Kněží jsou všude stejní. Jejich výlučné spojení s bohem dává jejich práci jistý pocit bezpečí. Kdyby si každý starý pobuda mohl přímo pohovořit s bohem, byli by zbyteční a jejich povolání by bylo k ničemu.“
„Ty máš dneska poněkud cynický smysl pro humor.“
„Za to může to počasí. Ale naše setkání s Marou nebude stejně nic příjemného. Mara nám má stále všem za zlé, že jsme nepřišli na pomoc, když Tolnedřané napadli Maragor. Už jsem se s ním několikrát setkal, takže dobře ví, kdo jsem… pokud to nezapomněl. Budu mu asi trochu lhát. Nedostali jsme přímý příkaz sem jít, ale já myslím, že by s tím Pán souhlasil. Řeknu Marovi, že nás sem poslal. Není zas takový blázen, aby šel přímo proti němu a proto nám asi neublíží. Ale stejně se měj na pozoru a nenech se ukolébat. Ať tě ani nenapadne se podívat po nějakém zlatě, kdyby tam bylo. Kdybys jen pomyslela na zlato, tak ti Mara vygumuje mozek.“
„Nejsem zase tak chtivá zlata.“
„Opravdu? A kde tedy bereš ty peníze na nákupy věcí, co se ti líbí nebo co potřebuješ?“
„To jsou investice, hlavně investice do půdy. Když chceš peníze, tak se o ně musíš starat. Nezajímá mě nějaký náhodný nález zlata.“
„To je dobře. Tak jdeme do města a uvidíme, jestli se nám podaří si promluvit s Marou.“
Mar Amon je velmi skličující místo. Nejenom proto, že je v něm plno duchů, ale také proto, že je složen částečně ze skutečných staveb a částečně z jejich iluzí. Mara totiž vlastně město znovu postavil. Na místech budov, které byly zničeny při tolnedranské invazi, vytvořil jejich iluze. Ty domy jsou nehmotné, ale vy si dokážete představit, jak vypadaly. Po cestě k hlavnímu chrámu jsme viděli tolik hrůz, že by to stačilo na celý lidský život. Tolnedranští legionáři byli normálně placeni kovovými mincemi a vlastně nikdy zlato neviděli. Zem Maragoru je jím takřka pokryta. Není divu, že legionáře přepadla neovladatelná hrabivost a disciplína zcela upadla. Z legií se stal chtivý, nemyslící dav a takový dav se dopouští různých zvěrstev. Mara takřka láskyplně přetvořil oběti těch zvěrstev a pustil je na svobodu, aby udržovali …
