VI.
Můj dům u jezera Erat byl v prvních letech skrývání naším posledním útočištěm – něco na způsob „jeskyně v horách“. Použila jsem ho několikrát, než jsem se naučila lépe krýt a taky uměla lépe měnit místa pobytu. Ale pocit, že ho žádný Murgo jen tak nenajde mi dával velký pocit bezpečí.
Náš první pobyt v mém domě byl poněkud odlišný od těch ostatních, protože jsme měli zvlášť dobrý důvod zůstat tam delší dobu. Geran se narodil jako princ a jeho vzpomínky zasuté v podvědomí mu dávaly instinkty vlastní panovnickému rodu. Žít v anonymitě prostě nebylo součástí jeho přirozenosti. Narodil se v královské rodině, a protože to byla dobrá královská rodina, byl zvyklý brát vážně svou odpovědnost vůči ostatním. Proto se vždycky snažil pomáhat sousedům a proto se chtěl nechat zvolit do úřadu. Bylo to sice velmi chvályhodné, ale zároveň velmi nebezpečné. Logicky vzato byl Geran příliš dobrý pro okolní svět. A tak, ačkoliv to velmi nerada přiznávám, roky, které jsme strávili mezi růžemi, měly vlastně jediný důvod – poskytnout Geranovi a jeho manželce čas zestárnout a zemřít.
Zdá se vám to příliš chladné? Já jsem milovala Gerana, jakoby to byl můj vlastní syn, ale mým prvořadým úkolem bylo, postarat se o celý rod a nejen o jednotlivce. Bezpečnost celého rodu mi velela ukrýt ty, kteří byli příliš nápadní. Za ta století, která následovala, se to stalo několikrát, a mě vždycky bolelo, když jsem musela ty nadané muže odvést do svého venkovského sídla a držet je tam, dokud se jejich roky nenaplnily. Často jsem přemýšlela, jestli staletí, která jsem prožila jako vévodkyně z Eratu, nebyla jen přípravou pro nekonečnou řadu pohřbů, které jsem musela vypravit. Ztratila jsem Kiliana, Asranu, Malona a Ontrose a teď ten dům u jezera trpělivě očekával ztrátu Gerana a Eledery, abych mohla ve svém úkolu pokračovat.
Princ Geran z Rivy zemřel ve spánku v roce 4066, nedlouho po svých sedmdesátých narozeninách. Nemohu říci, že by zemřel neočekávaně, protože scházel několik let. Velice jsme oplakávali jeho ztrátu a jsem velmi ráda, že nikdo z rodiny nepřenesl to často používané „možná je to tak pro něj lepší“. Tahle bezduchá formulace mne vždycky rozčílí. Jsem přeci jen lékařka a smrt je můj úhlavní nepřítel.
Pohřbili jsme Gerana na vrcholku kopce vedle Kiliana a vrátili se domu, který se nám zdál teď o něco prázdnější, O dva roky později následovala Eldara svého manžela a já začala zvolna přemýšlet, že bychom se mohli zase vrátit do světa.
Dala jsem jim rok, aby si na tu myšlenku zvykli a pak jsem ji jednou po večeři otevřela. „Tak kam myslíte, že bychom měli jít?“ zeptala jsem se jich.
„Samozřejmě zpátky domů,“ odpověděla ihned Alnana.
„To asi není nejlepší nápad, má drahá,“ oponovala jsem. „Naši nepřátelé tam na nás asi čekají.“
„Ale já mám v Murosu sestry,“ namítla.
„Tím spíše bychom se tam neměli vracet, Murgům na nějakém tom lidském životě nezáleží. Když začnou zabíjet, jsou schopni povraždit všechny v okolí. Kdybychom se vrátili do Murosu, vystavili bychom tvé sestry a jejich rodiny velkému nebezpečí.“
„To chceš říct, že už je nikdy neuvidím?“ vykřikla.
„Alespoň budeš vědět, že jsou na živu, Alnano,“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Jestli se chceme dostat co nejdál od Murosu, měli bychom se usadit v Camaaru nebo v Darine,“ navrhl Davon.
„Camaar nepadá v úvahu,“ řekla jsem.
„Proč ne?“
„Tam je příliš mnoho cizinců. Snažíme se vyhnout Murgům a ne jim vpadnout přímo do rány.“
„Takže Darine?“ zeptal se Alten. Zamyslela jsem se. „To by asi bylo nejlepší. V Darine je hodně Alornů a Alornové mají jistou dědičnou předpojatost.“
„Cože?“
„Instinktivně nenávidí Murgy. Rasová předpojatost je hloupá a odsouzeníhodná, ale v některých případech se může hodit. Jsem si jistá, že existují nějací hodní Murgové – někde ve světě – ale ti, co jsou tady na západě mezi ně nepatří. Kdykoliv uvidíte Murga západně od velkého zlomu, nebo severně od Sthiss Toru, můžete si být jisti, že je tu proto, aby vás zabil.“
„A co ostatní Angarakové?“ zeptal s…
