XVI.
V tomhle oblečení se přece nemohu objevit na veřejnosti, mami!“
„Vždyť vypadáš opravdu moc pěkně, Pol. Tvoje postava tak ještě lépe vynikne.“
„Tak to můžu klidně udělat i když si na sebe nevezmu vůbec nic! Rozhodně odmítám ukazovat se mezi lidmi v něčem, co je na mě tak těsně, jako by to byla druhá kůže!“
„Přesto se mi ale zdá, že tomu ještě něco chybí.“
„Tak sis toho všimla. Tomu tedy říkám postřeh.“
„Nebuď na mě tak nepříjemná. Aha, už vím. Zapomněly jsme na dýky.“
„Dýky?“
„Většinou bývají čtyři - dvě budeš mít za pasem a po jedné zasunuté do každé boty.“
„K čemu jich potřebuju tolik?“
„To je prostě takový nadracký obyčej, Pol. Je to způsob, jak mohou nadracké ženy dát mužům najevo, že se mohou v klidu dívat, ale kdyby se chtěli dotknout, tak se dostanou do velkých potíží.“
Dvojčata za mě zaskakovala v Annathu, dokud nepřijel otec a mě matka zatáhla pěkně hluboko do lesů, aby mě poučila o zvláštnostech nadrackých zvyků a oblékání. Oblečení, které pro mě připravila, sestávalo z kožených vysokých bot, těsně přiléhajících černých kožených kalhot a snad ještě těsnější černé kožené vesty. Tento suchý popis by mohl vyvolávat představy mužského vzhledu, ale když jsem si to oblékla, bylo mi okamžitě jasné, že nikdo z diváků nebude pochybovat o mém pohlaví. Konečně jsem pochopila, na co potřebují nadracké ženy ty dýky – a to hned několik. „Chápou nadračtí muži, co mají všechny ty dýky znamenat?“ zeptala jsem se.
„Většinou ano – pokud jsou střízliví. Tu a tam ale dostanou laškovnou náladu a pak je třeba jim připomenout, aby si ruce zaměstnali někde jinde. Pár bodanců a řezných ran jim to obvykle spolehlivě vysvětlí.“
„To se snažíš být vtipná?“
„Myslíš, že bych to udělala?“
Tak jsem si vykouzlila čtyři speciální dýky používané mezi Ulgy. Jestliže chcete někoho zastrašit, předveďte mu jednu takovou dýku. Pohled na onu věcičku, která má na konci háček a obě strany zubaté jako pilky, obvykle evokuje nepříjemné pocity v žaludku.
„Ty jsou ale hrozné, Pol!“
„Cožpak nejde právě o to? Chci mít jistotu, že se nikdo neopije natolik, aby si na mě začal něco dovolovat.“
„Uvědomuješ si ale, že budou snižovat tvou cenu, že?“
„Cenu? Jak to myslíš?“
„Nadracké ženy jsou majetek, Pol. To přece ví každý.“
„Aha, no jo. Já jsem na to úplně zapomněla. Je ještě něco, cos mi takhle zapomněla sdělit?“
„Budeš muset nosit obojek - velmi jemně ozdobený drahokamy, jestliže budeš mít velkou cenu. O řetěz se nemusíš starat. Nadracké ženy si řetěz k obojku nepřipojují, jenom výjimečně při slavnostních příležitostech. Po cestě do Yar Nadraku se někde zastavíme, aby ses mohla podívat, jak nadracké ženy tančí. Budeš se muset naučit, jak se to správně dělá.“
„Já už ale přece umím tančit, mami.“
„Ne tak, jak se tančí v Gar og Nadraku. Když nadracká žena tancuje, v podstatě svádí všechny muže v místnosti. To je taky hlavní důvod, proč všechny potřebují dýky.“
„Proč tedy tančí takovým, způsobem, když potom mají takové problémy?“
„Pravděpodobně kvůli té legraci, Pol. Tohle totiž nadracké muže dovádí téměř k šílenství.“
Pochopila jsem, že nadracké ženy dovedly sportovní odvětví „lámání srdcí“ až k dokonalosti a neváhají jít až na samu mez únosnosti. Tenhle malý výlet by přece jen mohl být zajímavější, než se zpočátku zdálo.
Pak jsme se obě proměnily v sokoly a vydaly jsme se na křídlech větru na cestu severovýchodně do země Nadraku. Ti dva muži, které jsme hledaly, byly v hlavním městě v Yar Nadrak. Matka ale navrhla, abychom se zastavily v bezejmenné vesničce uprostřed divokých lesů Gar og Nadraku, kde se mohu podívat na vystoupení nadracké tanečnice jménem Ayalla.
Tahle vesnička vypadala dost humpolácky, všechno tam bylo děláno jen tak napůl, což je ostatně dle mého pozorování velmi rozšířené v celém Gar og Nadraku. Budovy byly postaveny z kmenů a plátna, ale žádná z nich ani zdaleka neměla čtvercový či obdélníkový půdorys. Stěny se rozjížděly a opět spojovaly ve všemožných úhlech, ale to zřejmě vůbec nevadilo nikomu z přítomných…
