XVIII.
Následujícího rána jsem mluvila s otcem a on mě bavil vyprávěním o tom, jak probíhaly posvatební oslavy. Vždycky tátovo povídání beru s velkou dávkou nadsázky, protože má v sobě hluboce zakořeněnou potřebu všechno nějak umělecky přikrášlovat a vylepšovat.
„Cože, zlomil oddávajícímu čelist?“ zvolala jsem nevěřícně během jeho popisu.
„Stejně snadno a čistě jako kdybys zlomila větvičku,“ zazubil se na mě táta. „Zasáhl ho pěstí přímo doprostřed brady. Kněz něco takového samozřejmě neočekával. U nich v Algarii totiž lidé nemlátí Belarovy kněží. Teď zkrátka nějakou dobu nebude schopen pronášet ty svoje nekonečně dlouhé a vlekoucí se proslovy – ne dokud se mu nezahojí ta pochroumaná čelist. Hnedka potom se nebohý Knapp, majitel hospody, snažil všechny přemluvit, aby se bitka odehrávala venku. Nějaký darebák ho přitom ale buchnul přes hlavu dřevěnou stoličkou.“
„Buchnul?“
„Přesně takový zvuk se přitom ozval, Pol – „Buch!“ Právě takhle. Knapp se složil na zem jako sražený býk a rozjaření svatebčané dál nerušené pokračovali v rozbíjení jeho podniku.“
Povzdechla jsem si.
„Copak se děje?“
„Už jsem se docela těšila, že si alespoň jeden den pořádně odpočinu. Teď to ale vypadá, že bych se měla raději jít postarat o raněné.“
„To se zahojí, Pol. Byla to jenom přátelská bitka. Nikoho ani nenapadlo, aby snad vytahoval nůž.“
„Zlomené kosti se ale nejprve musí srovnat, než mohou srůst, táto.“
„Nemůžeš ale přece všechno spravovat, Pol.“
„Kdopak si tohle pravidlo vymyslel? Co máš teď vůbec v plánu?“
„Myslím, že se teď zase vrátím zpátky do Údolí. Čamdar je právě teď v Tolnedře, ale jsem si naprosto jistý tím, že vyslal nějaké Grolimy a Dagaše čmuchat po celé Sendarii. Nerad bych k tomuto místu přitahoval nevítanou pozornost, a já jsem přece jenom těžko k přehlédnutí.“
„To je moudré rozhodnutí. Vyřiď dvojčatům moje nejupřímnější pozdravy.“
„Vyřídím.“
Po celý zbytek dopoledne jsem se věnovala rozličným modřinám, pohmožděninám, řezným ránám a zlomeninám, a nakonec jsem se vydala na návštěvu k novomanželům. Byli samozřejmě velice zdvořilí, ale měla jsem matný pocit, že už mají na celý den vymyšlený program. Tak jsem se vydala domů a ještě jsem si zalezla do postele.
Během následujících dní si Alara ve své hlavě upravila události svatebního dne tak, že se pro ni stal dnem absolutního vítězství. Stejně, nikomu to nemohlo ublížit, a jestli ji to učinilo šťastnou…
Umístění Geranova domku až dole na jižním konci vesnice bylo trochu nepohodlné, ale pravděpodobně to nějak souviselo s jeho volbou příhodného místa. Matka si ho poměrně hodně přivlastňovala a byla více než trochu dominantní. Všichni jsme ji samozřejmě měli rádi, ale čas od času se chovala poněkud výstředně. Asi jsem tomu tehdy měla věnovat zvýšenou pozornost.
Za posledními domky Annathu se rozprostíral rozlehlý svět a ten se neustále měnil, ať už jsme si toho my všímali nebo ne.
Právě ve stejné době, kdy se odehrávala svatba, se Taur Urgas rozhodl uskutečnit svůj šílený plán jak zavraždit malloreánského císaře Zakatha. Do toho plánu byla zapletena i Zakathova milá a tak se ocitla mezi oběťmi, když celé to spiknutí vyšlo najevo. Po této události byl Zakath téměř posedlý myšlenkou, že úplně vyhladí Murgoský národ – považovala jsem to za poměrně chvályhodný úmysl. Občas nám to ale komplikovalo situaci, když jsme zrovna měli na starosti mnohem důležitější věci. Taur Urgas byl přesně takový šílenec, jak to o něm prohlašoval Drosta a Zakath nebyl o mnoho lepší. Cho-Ram z Algarie později Taur Urgase vyléčil z jeho šílenství a totéž se podařilo Cyradis, prorokyni z Kellu, u Zakatha. Každý z nich ovšem použil zcela jiné metody.
Během svého pobytu v Annathu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomovala, jak mě skutečná izolace v té malé vesničce odřízla od spojení s nejnovějšími událostmi. Došlo mi to, až když se u mě na jaře roku 5349 ukázal na návštěvě otec a pověděl mi o neshodách mezi Angaraky. Život na vesnici je svým způsobem kouzelný a přitažlivý, ale celý okolní svět …