Čtyřicet dva
Tennyson obhlížel velké tábořiště a spokojeně pokyvoval hlavou. Několik dní přicházeli do tábora noví členové sekty nezasvěcených. Když se nyní shromáždili, byl připraven předstoupit před ně a vybičovat je do stavu náboženského vytržení, aby byli ochotni odevzdat mu zlato a cennosti − tak jako to udělali lidé v Hibernii. V tomto úkolu dosahoval vynikajících výsledků.
Počet zdejších věřících byl pochopitelně menší. Ale stačil na to, aby mu poskytl dostatek prostředků pro nový začátek někde úplně jinde. Hibernie i Araluen se pro něj stávaly stále nebezpečnějšími a on měl v úmyslu prchnout někam, kde ještě nebyl. Kroužku svých nejbližších stoupenců se nesvěřil, že má v plánu pobrat cennosti, které nahromadili, a pláchnout s nimi. Všichni předpokládali, že tady, v severním Araluenu, začne opět budovat sektu. A on je rád nechal, ať si to myslí dál. Necítil žádný závazek vůči lidem, kteří ho následovali.
Při té úvaze svraštil čelo a přemítal, co se stalo Genovesanovi Bacarimu. Žoldák se neohlásil už celé dny. Kazatel věděl, že vůdce pronásledovatelů byl smrtelně raněn při boji v mrtvém lese. Bacari viděl, jak ho poranila otrávená šipka, a tvrdošíjně prohlašoval, že neexistuje možnost, aby ten muž v pláštěnce takové zranění přežil. To byla dobrá zpráva. Ti druzí dva byli sotva víc než kluci a Tennyson spoléhal na to, že bez vůdce jim brzy dojde kuráž, vzdají se pronásledování a vrátí se tam, odkud přišli. Skutečnost, že posledních několik dnů po nich nebylo ani vidu ani slechu, jeho úvahy potvrzovala. Předtím mu byli v patách celé týdny. Ale teď prostě zmizeli.
Třeba je Bacari zabil − a sám v posledním boji s nimi zahynul. I to bylo možné. Spíš ale, napadlo ho, se Genovesan jednoduše vypařil a zmizel ze země. Koneckonců, viděl, jak zabili dva jeho krajany, a žoldáci jako on jsou oddaní pouze jednomu pánovi − penězům. Nebylo pravděpodobné, že bude dál bojovat za Tennysona, když věděl, že stojí proti přesile. Ale svému účelu posloužil. Zabil vůdce pronásledovatelů a nějak zařídil, že další dva od stíhání upustili. A takhle mu Tennyson navíc nemusel ani vyplácet poslední splátku ze slíbené odměny.
Vzato kolem a kolem, pomyslel si, dopadlo to docela dobře. Ráno dorazili poslední z místních nových členů sekty. Zítra nařídí zrušit zdejší tábor a přesunout se do jeskyní, které byly k tomu účelu vybrané. Nadchne je a poblázní, tak jako to provedl s tolika prostými venkovany před nimi, a přesvědčí je, aby mu odevzdali zlato a šperky na vybudování dalšího oltáře pro boha Alseiasse. Pak, až nadejde ten pravý čas, se s kořistí tiše vytratí.
* * *
Po smrti posledního z Genovesanů vyjádřil Halt pochybnost, že Tennyson pošle někoho dalšího, aby po nich pátral nebo sledoval jejich postup. Navíc doufal, že falešný kazatel bude předpokládat, že pronásledování vzdali.
„Koneckonců,“ prohlásil, když se připravovali k odjezdu z tábořiště, „Bacari mu nejspíš řekl, že mě zasáhl otrávenou šipkou. A protože Tennyson neví nic o Malcolmovi, nejspíš si myslí, že jsem umřel.“
„My s Horácem bychom ho pořád mohli pronásledovat,“ upozornil Will.
Halt se zatvářil pochybovačně. „Možná. Ale on ví, že jste oba mladí. A nezná vás tak dobře jako já. Je pravděpodobné, že za skutečné ohrožení považoval mě.“
„Tak teď nevím, jestli se mám urazit, nebo ne,“ ozval se Horác. Halt se na něj vesele usmál.
„Jak jsem řekl, on vás nezná tak dobře jako já. Je to nafoukanec a zřejmě si myslí, že jste moc mladí, abyste pro něj mohli znamenat nějakou hrozbu. Ale v každém případě,“ dodal s pohledem na Willa, „bychom si z toho měli vzít ponaučení.“
Will kývl. Nikdy se nevyplácelo být si až příliš jistý. Dotkl se patami Cukových žeber a cválal kupředu na průzkum. Zpomalil, když získal náskok asi čtvrt míle, a vzdálenost udržoval.
Malcolm jedoucí s Horácem na jednom koni sledoval, jak vzdálená postava prohledává krajinu před nimi a přejíždí sem a tam, aby se přesvědčila, že ani na jedné straně stezky, po níž ujíždějí, nečíhá nikdo v záloze. Will připom…
