Pět
Nialls a Dennis se okamžitě zvedli, ale O’Malley zdvihl ruku, aby jim zabránil podniknout cokoli dalšího.
„To je v pořádku, hoši. Jen pomalu.“
Neusedli zpět na svá místa, ale přešli, aby se postavili za něj a vytvořili pevnou hradbu svalů a těl mezi ním a ohništěm. O’Malley se vzpamatoval z počátečního překvapení a upřeně si prohlížel muže sedícího naproti.
Byl malý. A vlasy měl spíš prošedivělé než černé. Celkem vzato, nebyl to člověk, který by jindy vyvolal příliš mnoho pašerákova zájmu. Jenže O’Malley strávil celá léta odhadováním případných nepřátel a uměl dohlédnout dál než za první dojem. Tenhle muž měl tvrdý pohled. A obklopovalo ho ovzduší sebedůvěry. Právě vešel do lvího doupěte, našel vůdce smečky a zatahal ho za ocas. A teď seděl naproti, chladný jako led. Klidný. Vyrovnaný. Buď byl blázen, nebo velice nebezpečný člověk. A jako blázen nevypadal.
O’Malley rychle zvedl oči k mužovu společníkovi. Vysoký, ramenatý a svalnatý, pomyslel si. Tvář měl však mladou − skoro chlapeckou. A na rozdíl od menšího muže postrádala chladnokrevný výraz. Oči neustále těkaly mezi O’Malleym a jeho dvěma kumpány. Hodnotily je. Měřily. Pustil mladíka z hlavy. Tady nebylo čeho se bát, usoudil. V tom ovšem O’Malley udělal chybu, jaké se dopustili mnozí před ním − ke své pozdější lítosti.
O’Malley se vrátil pohledem ke vchodu a spatřil mladého muže, který za ním přišel včera v noci. Stál kousek ode dveří a v ruce držel dlouhý luk se šípem vloženým do tětivy. Luk však byl v tuto chvíli skloněný k zemi a nikoho neohrožoval. Což se ovšem mohlo ve vteřině změnit, pomyslel si O’Malley. Dennis a Nialls mu podali zprávu o mladíkově umění s lukem. Nialls měl pořád ještě zavázané ucho, protože šíp mladého lukostřelce mu ho málem ustřelil.
Tenhle − zapátral po jméně, které cizinec uvedl, a pak si vzpomněl − Halt měl podobný luk. A O’Malley si také uvědomil, že má na sobě podobnou skvrnitou pláštěnku s kapucí. Stejné zbraně, stejné pláštěnky. Ti muži měli v sobě něco úředního a O’Malley usoudil, že se mu to vůbec nelíbí. Oplétačkám s vrchností se vždycky radši na hony vyhýbal.
„Ty jsi králův člověk, že?“ oslovil Halta.
Halt pokrčil rameny. „Tvého krále ne.“ Viděl, jak pašerák při zmínce o králi pohrdavě ohrnul ret, a potlačil plamínek zlosti vůči zesnulému bratrovi, že dopustil, aby úcta a vážnost ke královskému úřadu tak upadly. Ta úvaha se však nijak neprojevila v jeho tváři ani v jeho očích.
„Jsem z Araluenu,“ pokračoval.
O’Malley povytáhl obočí. „A to nás má jako ohromit, nebo co?“ zeptal se jízlivě.
Halt několik vteřin neodpovídal. Upřeně se díval druhému muži do očí, měřil si ho a odhadoval.
„Jestli se vám chce,“ odvětil. „Mně na tom nesejde. Říkám to jen proto, abych tě ujistil, že tvoje podloudné obchody mě vůbec nezajímají.“
Tahle rána sedla. O’Malley nebyl člověk, který se o práci baví otevřeně. Hiberňanova tvář se zakabonila.
„Dávej si pozor na jazyk! My se nemazlíme s lidma, co sem přijdou a hned nás obviňujou z pašeráctví a podobných věcí.“
Halt lhostejně pokrčil rameny. „O ‚podobných věcech‘ jsem nic neřekl,“ opáčil. „Já prostě řekl, že mi nedělá starosti, že jsi pašerák. Já jen chci jednu informaci, to je vše. Pověz mi, co chci vědět, a já už tě nebudu dál obtěžovat.“
Při výhrůžce Haltovi se O’Malley nahnul přes stůl. Teď se zlostně narovnal.
„Jestli jsem to neřekl tomu klukovi,“ ukázal palcem k mlčenlivé postavě u dveří, „proč si myslíš, že to povím jeho dědovi?“
Halt při těch slovech povytáhl obočí. „Ale, to je trochu tvrdé. Myslím, že strýc by byl pravdě blíž.“ Pašerák však usoudil, že všechno má svou mez.
„Vypadni,“ poručil O’Malley bez obalu. „Skončil jsem s tebou.“
Halt zavrtěl hlavou a temné oči se zabodly do očí O’Malleyho.
„Možná,“ připustil. „Jenže já ještě neskončil s tebou.“
Slova obsahovala skrytou hrozbu a výzvu. A byla pronesena tónem jen slabě zastřeného pohrdání. To už bylo na O’Malleyho příliš.
„Niallsi. Dennisi. Vyhoďte toho hlupáka na ulici,“ poručil. „A jestli ten jeho klouček u dveř…
