Padesát jedna
Mířili opět k severu, zpátky ke Grimsdellskému lesu.
Bylo jen správné, uvažoval Will, doprovodit Malcolma domů. Chystal se, že to udělá sám, ale Halt prohlásil, že cestu podniknou všichni.
„Ty můžeš doprovodit Malcolma zpátky do lesa,“ řekl. „My s Horácem máme nějakou práci na hradě Macindawu.“ Will se na něj chvilku zvědavě díval a nechápal. Halt mu to vysvětlil.
„Ti lupiči, kteří spolupracovali s Tennysonem, jsou pořád na svobodě,“ řekl. „Je zapotřebí je pochytat. Postaráme se, aby to zařídila posádka z Macindawu. Může je vést Harrison. Určitě se třese na pořádnou práci.“
Harrison byl nově jmenovaný hraničář Norgateského léna, jak Will věděl. Jmenování bylo oznámeno na posledním sněmu. Potřásl hlavou. Zdálo se mu, že sněm byl tak dávno. Mezitím se toho tolik událo.
Objevili koně, které si přivlastnil Tennyson a jeho tlupa. Popásali se na louce nedaleko zřícených jeskyní. Vybrali toho nejklidnějšího pro Malcolma. Jak už to bývá, nejklidnější kůň byl i největší a malý léčitel na něm seděl jak na hřadě. Nohama nedokázal obemknout koňské břicho, a tak mu trčely do stran.
Než vyrazili, promluvil Halt k bývalým členům sekty nezasvěcených a důrazně je napomenul, že pro příště musejí být podezíravější vůči náboženským vůdcům, kteří nabízejí, že výměnou za zlato vyřeší všechny jejich potíže. Lidé klopili hlavy a rozpačitě přešlapovali. Halt je nakonec propustil a řekl jim, ať se vrátí do svých domovů.
„Zdá se, že dostali pořádně za vyučenou,“ poznamenal Horác.
Halt pohrdavě zasupěl. „Přesně do té doby, než se objeví další podvodník a začne jim slibovat ráj na zemi.“
Malcolm se zasmál jeho otrlému postoji. „Ty nemáš moc důvěry ve zdravý rozum svých bližních, že?“
Halt zavrtěl hlavou. „Jsem na světě už moc dlouho. Hamižnost a strach vždycky zvítězí nad zdravým rozumem.“
Malcolm souhlasně pokýval. Jeho vlastní zkušenosti potvrzovaly pravdivost Haltových slov. „Bojím se, že máš pravdu.“
„Co myslíte, za jak dlouho se sem vrátí?“ otázal se Will. Horác na něj nechápavě pohlédl.
„Proč by se sem vraceli?“
Will se na něj zazubil. „Přece pro své zlato,“ odpověděl. „Je pohřbené tam pod útesem, pamatuješ? Vsadím se, že za týden budou zpátky, aby ho vykopali.“
Horác s úsměvem pochopil. „Mělo by je to zaměstnat nejmíň na dalších deset let.“
Poté se rozjeli k severu a po několika dnech před sebou spatřili mohutnou stavbu hradu Macindawu. Tyčila se přímo na cestě vedoucí z Pikty, připravena bránit zemi před nájezdy divokých severských kmenů. Halt se otočil v sedle a pohlédl na Malcolma.
„Při všem tom rozčilení,“ řekl, „jsem málem zapomněl na něco důležitého. Děkuji ti, že jsi mi zachránil život,“ vyjádřil se prostě.
Malcolm se usmál. „Bylo mi potěšením,“ odvětil. „Vždycky mám radost, když se zblízka setkám s nějakou legendou.“
Ale Halt nehodlal dopustit, aby to Malcolm přešel tak skromně.
„Nicméně kdybys někdy potřeboval jakoukoli pomoc, pošli pro mě. Já přijedu. Dávám ti na to své slovo.“
Malcolm zvážněl. Setkal se s Haltovým pevným pohledem a jednou kývl.
„Budu si to pamatovat,“ řekl.
Oba si potřásli rukama na rozloučenou. Stisk trval dlouhé vteřiny. Pak Malcolm pustil Haltovu ruku, obrátil se k Horácovi a na tvář se mu opět vloudil úsměv.
„A ty, Horáci, snaž vyhýbat nepříjemnostem, ano? A nevyjez chudákovi Xanderovi celou spižírnu a dům.“
Xander byl tajemník a správce na Macindawu a střežil spižírny hradního pána horlivěji, než lakomec hromadí zlato. Horác se usmál na oplátku a potřásli si rukama.
„Malcolme, díky za všechno. Nebýt tebe, my s Willem bychom se nikdy nemohli podívat do tváře lady Paulině.“
„Budu se muset s tou pozoruhodnou ženou někdy brzy seznámit,“ odvětil léčitel. „Tak pojeď, Wille, naši lidé už se těší, až tě zase uvidí.“
A zatímco Halt s Horácem pokračovali na sever, Will a drobný léčitel stočili koně k temnému obrysu na východě, který označoval okraj Grimsdellského lesa.
Když vjeli pod tmavou klenbu korun stromů, Will žasl nad Malcolmovým neomylným smyslem pro orientaci. Jakmi…
