Třicet šest
Cuk byl navzdory velké vzdálenosti, kterou ujel v posledních několika dnech, překvapivě čerstvý. Will ho vedl pomalým klusem k místu, kde Genovesan ležel při pozorování tábora. Když se přiblížil, sesedl a dál postupoval přikrčený. Kousek od nejvyššího bodu se položil na břicho a dál se plížil, aby mohl nahlédnout přes hřeben a přitom nadzvednout hlavu jen o několik palců.
Po Genovesanovi nebylo ani památky, i když našel místo, kde si dělal pohodlí. Tráva byla polehlá ve velkém kruhu jako pelech nějakého velkého zvířete. Will viděl v trávě zřetelné stopy, které vedly od kopců směrem, kudy Genovesan každý večer odcházel. Pokaždé šel stejnou cestou a pro Willovo cvičené oko byla stopa nápadná. Špeh mířil na jihovýchod − stejným směrem, jaký sledovala skupinka nezasvěcených. Podle všeho nebyl důvod se domnívat, že svou trasu změnili.
Will krátce zvážil situaci. Genovesanovi očividně stačilo, že pohřbili Halta a odjeli. Takže neměl důvod, aby vyráběl falešnou stopu, ani důvod k podezření, že je sledován. Nebyl ovšem žádný hlupák, přestože jeho obratnosti při pohybu v krajině scházelo hodně, aby mu ji člověk záviděl. Čas od času bude pravděpodobně prověřovat stopu za sebou, přinejmenším prvních několik hodin, a pokud ho chtěl Will dostat živého, musel ho nachytat, až si přestane dávat pozor. Proto Will vedl Cuka dlouhým obloukem asi míli a čtvrt na východ. Pak se otočil a ujížděl rovnoběžně s jihovýchodním směrem zabijákova postupu. Cuka pobídl do rychlého klusu. Taková rychlost stačila. Svižně ujížděli kupředu, ale Cukova neokovaná kopyta způsobovala na měkké půdě mnohem menší hluk, než kdyby jeli dlouhým cvalem.
Vytrvale ujížděli k jihovýchodu. Vždy, když překračovali řetěz nízkých hor, podnikal Will stejná opatření, aby zabránil tomu, že bude spatřen. Po Genovesanovi však nikde nebylo ani známky.
Po hodině a půl se stočil zpět, aby zkřížil Genovesanovu stopu. Nalezl ji po několik minutách a přesvědčil se, že pokračuje stále stejným směrem. Will tentokrát vyrazil na západ a pak se stočil, aby postupoval opět rovnoběžně se směrem jízdy.
Bylo zhruba uprostřed odpoledne, když Genovesana uviděl. Jel pomalu, kůň se plahočil líným krokem a s hlavou svěšenou. Will se usmál. Kůň musel být jeden z těch, co ukradli někde u sedláka, a zdálo se, že je na tom zle. Nemohl se rovnat Cukovi výdrží ani rychlostí. A když byl teď takhle blízko, věděl, že poslední zhruba tři čtvrtiny míle se promění v závod.
Will natočil Cuka a rozjel se, aby druhému muži odřízl cestu. Genovesan se hrbil v sedle. Zřejmě byl skoro stejně unavený jako jeho kůň. Touto dobou byl nejspíš přesvědčený, že ho nikdo nepronásleduje. Když Will přijel blíž, viděl, že nepřítel si kuši už zavěsil přes rameno. Myšlenkami už byl zřejmě v táboře, u teplého jídla a pití, které tam na něj čekalo.
„Opatrně, chlapče,“ zašeptal Cukovi, nachýlil se nad jeho šíji a pobídl ho k vyšší rychlosti. Koník uposlechl. Kopyta dunivě dopadala na zem, ale tráva a vlhká půda údery tlumila a Will doufal, že se dokážou dostat blíž, než je Genovesan uslyší a pochopí, že mu hrozí nebezpečí.
Byla to jemná rovnováha. Kdyby jeli rychleji, přiblížili by se dřív k pásu kopců. Jenže by nadělali víc hluku a zvýšilo by se nebezpečí, že se prozradí. Will odolal nutkání pustit Cuka naplno. Na to byl ještě čas.
Za jízdy si navlékl luk přes rameno, a zatímco nechal otěže volně ležet na Cukovu krku, sáhl do kazajky pro válečky.
Cukovy pohyby mu sesazení dvou mosazných válečků k sobě zpočátku ztěžovaly. Začal jeden zasouvat do druhého a náhle to s ním škublo, takže se rozpadly dřív, než stačil nasadit závit. Přestal a soustředil se na to, aby pohyby těla sladil s rytmem Cukova běhu. Pak se uvolněně a plynule pokusil znovu a cítil, jak závit zapadl na místo. Několikrát opatrně otočil a potom válečky rychle sešrouboval do jednoho dlouhého kusu. Potěžkal ho v pravé ruce a vnímal důvěrně známou vyváženost. Válečky bylo možné vrhat podobně jako saxonský nůž. Jenže aby je mohl použít, musel se d…
