Hraničářův učeň 9: Halt v nebezpečí (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Šest

„Tvůj přítel nevypadá moc dobře.“

Lodní kapitán šťouchl do Willa loktem a se škodolibým úsměvem ukázal na přihrblou postavu na přídi Vrabce − opírala se o obrubu lodi s kapucí pláštěnky přetaženou přes hlavu.

Byl sychravý, zamračený den, od jihovýchodu s nimi cloumal nárazový vítr a ze severu se na ně valilo nepředvídatelné vzduté moře. Vítr lámal hřebeny vln a prudce je vrhal na loď, když sjížděla po brázdách a přídí narážela do zuřícího šedivého moře.

„Bude zas v pořádku,“ ujistil ho Will. Lodní kapitán se ale podle všeho královsky bavil při pomyšlení, že někdo trpí mořskou nemocí. Možná, napadlo Willa, mu to poskytovalo pocit nadřazenosti.

„To nikdy nezklame,“ vesele pokračoval kapitán. „Tyhle nátury, tvrdé a skoupé na slovo na souši, vždycky zezelenají a začnou fňukat, jakmile ucítí, že se loď pod nohama pohnula o pár palců.“

Loď Vrabec se ve skutečnosti hýbala podstatně víc. Houpala se, kymácela a zmítala pod náporem protichůdných sil větru a vln.

„Jsou tamhlety skály nebezpečné?“ zajímal se Horác a ukázal na řetěz útesů, které trčely z moře a dlouhé vlny se přes ně valily s divokou pěnou. Byly vzdálené asi čtvrt míle od levoboku a vítr hnal loď šikmo k nim.

Kapitán zaměřil pohled na řadu skalisek, která mizela a znovu se objevovala v závislosti na pohybu vln.

„To je Palisádový útes,“ prohlásil. Přimhouřil oči a v duchu odhadoval vzdálenosti a úhly, aby se ujistil, že situace se nezměnila od té doby, kdy ji prověřoval naposledy − což bylo před pouhými několika minutami.

„Zdá se, že se k nim dostáváme trochu blízko,“ poznamenal Horác. „Říká se, že to není dobré.“

„Dostaneme se blízko, ale v pořádku to zvládneme,“ odvětil kapitán. „Suchozemci jako ty se pří pohledu na Palisádový útes vždycky trochu vyplaší.“

„Já nejsem vyplašený,“ namítl Horác. Ale škrobený tón hlasu jeho slova popíral. „Já jen chtěl mít jistotu, že víš, co děláš.“

„Nuže, milý chlapče, právě proto jsme nasadili vesla. Pohání nás plachta, ale vítr nás žene k útesu. Vesly táhneme loď proti větru dost daleko na to, že až přijde zpětný poryv, budeme mít pěkný kus k dobru.“

„Zpětný poryv?“ nerozuměl Will. „Co to má být?“

„Vidíš, jak útes zabíhá k okraji mysu?“ ukazoval mu kapitán. Will přisvědčil. Viděl čáru zvířené vody, která označovala útes. Dosahovala k úpatí velkého výběžku pevniny na severozápadě, k mysu Linkeithu.

„A pozoruješ, jak mi vane vítr tady přes rameno a nese nás přímo na útes?“

Will opět přisvědčil.

„No, a vesla nás udrží dost daleko na východ, abychom se útesu vyhnuli. Až se pak dostaneme blíž k mysu, vítr do něj narazí a odkloní se zpátky k nám − a to je zpětný poryv. Vítr se vlastně otočí a my poplujeme opačným směrem, takže nás požene pryč od útesu. Potom jednoduše poplujeme několik mil zátokou k ústí řeky. Budeme muset veslovat, protože zpětný poryv vydrží jen asi čtvrt míle, ale i to nám stačí, abychom obepluli útes.“

„Zajímavé,“ zamyšleně poznamenal Will, zatímco upřeně sledoval moře a pro sebe si také odhadoval vzdálenosti a úhly. Když si poslechl vysvětlení, dokázal si představit, že až najedou pod mys, Vrabec těsně mine konec útesu. Kapitán byl sice trochu hrubián, ale ve svém oboru se zřejmě vyznal.

„Možná bych měl zajít na příď a ukázat útes tvému příteli,“ s úšklebkem prohodil kapitán. „Mohlo by to být zábavné. Vsadím se, že si ho ještě nevšiml.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. „Budu se tvářit ustaraně, asi takhle, ne?“

Nasadil falešně útrpný výraz, svraštil obočí a předstíral, že si hryže nehty. Will ho chladně pozoroval.

„To můžeš,“ souhlasil. Pak připojil: „Řekni mi, je tvůj první důstojník dobrý námořník?“

„No samozřejmě, že je! Jinak bych ho s sebou nebral,“ ujistil ho kapitán. „Proč se ptáš?“

„Možná ho budeme potřebovat, aby řídil loď, až tě Halt hodí přes palubu,“ mile odvětil Will. Kapitán se rozesmál, potom si všiml výrazu Willovy tváře a nejistě se zarazil.

„Když Halta trápí mořská nemoc, mívá špatnou náladu,“ poučil ho Will. „Obzvlášť když si z něj chce někdo utahovat.“

Hlavně, když si z něj chce někdo utahovat,“ poopravil ho Horác.

Kapitán najednou už nevypadal tak sebejistě. „Já jen žertoval.“

Will potřásl hlavou. „To i ten Skandijec, co se mu onehdy posmíval.“ Pohlédl na Horáce. „Pamatuješ, co mu Halt provedl?“

Horác vážně pokýval hlavou. „Nebylo to pěkné.“

Kapitán přejel pohledem od jednoho k druhému. Během let strávených na moři se setkával i se Skandijci. Jako většina námořníků. A ještě nikdy nepoznal člověka, který by některého Skandijce doběhl.

„Co mu udělal? Myslím ten váš přítel?“ zajímal se.

„Vyzvracel se mu do helmice,“ řekl Will.

„Důkladně,“ upřesnil Horác.

Kapitánovi poklesla čelist, když si to představil. Will s Horácem se neobtěžovali, aby vysvětlili, že Halt měl tehdy vypůjčenou helmici, ani že byl pod ochranou mohutného Eraka, budoucího skandijského oberjarla. Takže kapitán předpokládal, že ten malý vousatý chlapík na přídi strhl obřímu Skandijci helmici z hlavy a ulevil si do ní − což byl skutek, který se rovnal sebevraždě.

„A ten Skandijec? Co udělal?“

Will pokrčil rameny. „Omluvil se. Co mu zbývalo?“

Kapitán se podíval z Willa na Halta a opět zpátky na Willa. Mladíkova tvář byla vážná a nic nenaznačovalo, že si z kapitána dělá dobrý den. Kapitán několikrát polkl a poté usoudil, že i kdyby mu lhal, bylo rozumnější nechat Halta, ať si mořskou nemoc protrpí v klidu.

„Plachta!“

Výkřik zazněl od muže v hlídkovém koši na stěžni. Všichni tři k němu bezděčně zvedli hlavy. Rukou nataženou k jihovýchodu ukazoval dozadu. Otočili se, aby se podívali. Kus za nimi hnal vítr nízko nad mořem oblak mlhy, ale viděli, jak z něj zvolna vystupuje tmavý obrys a nabývá určitějších tvarů.

„Poznáš, co je to za loď?“ zakřičel kapitán.

Muž na hlídce si zaclonil oči a upřeně zíral na loď za nimi.

„Šest vesel na každé straně… a čtvercová hlavní plachta. Rychle se k nám blíží. Neujedeme!“

Cizí loď plula po větru a vesla zabírala naplno. Že neujedou, znamenalo, že mohla zamířit k bodu ležícímu před Vrabcem a dosáhnout ho před ní. Neexistovala možnost, jak se cizí lodi vyhnout.

„Poznáváš ji?“ opakoval kapitán. Nastala chvíle váhání.

„Myslím, že je to Dráp. Loď Černého O’Malleyho!“ volala hlídka z koše. Will s Horácem si vyměnili znepokojené pohledy.

„Halt měl tedy pravdu,“ řekl Will.

* * *

Po střetnutí s O’Malleyem v hostinci vzbudil Halt své mladé společníky druhý den časně ráno.

„Oblečte se,“ vyzval je stručně. „Vracíme se zpátky do Fingleské zátoky.“

„A co snídaně?“ rozmrzele reptal Horác a dopředu věděl, jaká bude odpověď.

„Najíme se cestou.“

„Nesnáším, když jíme cestou,“ brumlal Horác. „Provádí mi to hrozné věci se zažíváním.“ Nicméně měl bohaté zkušenosti z polních tažení. Hbitě se oblékl, sbalil tornu a připnul si meč. Will byl připravený pár vteřin po něm. Halt je přejel pohledem a ověřoval, že mají všechno vybavení.

„Jdeme,“ prohlásil a vyrazil jako první do přízemí. Zaplatil hostinskému za ubytování a vydali se do stáje. Když vešli, koně je pozdravili zařehtáním.

„Halte,“ zeptal se Will, jakmile byli na cestě, „proč do Fingleské zátoky?“

„Potřebujeme loď,“ odpověděl mu Halt.

Will se ohlédl přes rameno na město, které právě opustili. Byli téměř na vrcholu kopce a zježený les stěžňů byl zřetelně vidět.

„Lodě jsou i tady,“ připomněl a Halt na něj úkosem pohlédl.

„To jsou,“ souhlasil. „A je tady i O’Malley. Už ví, kam poplujeme. Já nechci, aby ještě věděl, kdy tam poplujeme.“

„Halte, vy myslíte, že by se nás pokusil zastavit?“ ozval se Horác.

Hraničář přitakal. „Vím, že by to udělal. Vlastně jsem si jistý, že to udělá. Ale když nebude vědět, kdy vyplujeme, třeba mu pláchneme. Navíc kapitáni ve Fingleské zátoce jsou trochu poctivější než v tom zdejším hnízdě pašeráků a zlodějů.“

„Jen trochu?“ zeptal se Will s potutelným úsměvem. Věděl, že Halt si nemyslí nic dobrého o kapitánech obecně − pravděpodobně proto, že nesnášel plavbu po moři.

„Žádný kapitán není moc poctivý,“ zarputile odvětil Halt.

Ve Fingleské zátoce uzavřeli dohodu s kapitánem Vrabce, široké obchodní lodi s dostatkem místa pro ně i pro jejich tři koně. Když kapitán uslyšel, co je cílem jejich cesty, svraštil čelo.

„Řeka Craiskill?“ zopakoval. „Pašerácké doupě. I když jinak dobré místo pro vylodění. Nejspíš proto ho pašeráci využívají tak často. Jestli poplujeme tam, budu chtít příplatek.“

„Ujednáno,“ souhlasil Halt. Považoval za rozumné připlatit kapitánovi za riziko, které podstoupí. Ale zas ne tolik, kolik si zřejmě představoval kapitán. Nakonec se na ceně shodli a Halt vysázel peníze. Potom přidal ke sloupečku na stole před nimi další tři zlaťáky.

Kapitán po nich stočil oči. „Co je tohle?“

Halt přisunul peníze k němu. „To je za to, že budeš držet jazyk za zuby,“ prohlásil. „Rád bych po setmění vyrazil a nechci, aby se vědělo, kam máme namířeno.“

Kapitán pokrčil rameny.

„Budu mlčet jako hrob,“ řekl a pak se obrátil, aby zařval řadu kleteb a povelů na několik členů posádky, kteří do lodi nakládali sudy.

Will se zasmál. „Na hrob dělá trochu moc rámusu,“ prohodil.

* * *

Teď se nacházeli pár mil od cíle své cesty a O’Malley je našel.

Jeho loď byla rychlejší a obratnější než jejich, stavěná tak, aby unikla královským strážním lodím, kdyby se ji pokoušely zadržet. A měla větší posádku než Vrabec. Will viděl hlavy seřazené u roubení a tu a tam zahlédl záblesk zbraní. Na vyvýšené zádi rozeznal samotného O’Malleyho − svíral páku kormidla a udržoval Dráp v kursu.

„Nemůžeme jim ujet, že?“

Will sebou překvapeně škubl, když se těsně za ním ozval Haltův hlas. Otočil se a viděl, že hraničář opustil stanoviště na přídi a upřeně sleduje loď, která je pronásledovala. Byl bledý, ale zdálo se, že to zvládá.

Will si vzpomněl, jak před lety na dlouhé plavbě do Hallasholmu probíral mořskou nemoc se Svengalem, Erakovým zástupcem.

„Musíš mít něco, co tě přivede na jiné myšlenky,“ říkal mu tenkrát statný Skandijec. „Když se soustředíš na něco jiného, nebudeš mít čas na mořskou nemoc.“

Zdálo se, že měl pravdu. Halt soustředil pozornost na pašeráckou loď za nimi. Na žaludeční nevolnost zřejmě zapomněl.

Kapitán vrtěl hlavou v odpovědi na Haltovu otázku. „Ne. Ujet jim nemůžeme. O’Malley je rychlejší než my a může líp plout po větru než já. Buďto nás požene na útes, nebo…“ Zarazil se, protože druhá možnost se mu nelíbila.

„Nebo co?“ chtěl vědět Horác. Pohnul mečem v pochvě. I on si všiml ozbrojenců na palubě Drápu.

„Nebo do nás narazí. Jeho loď má vyztuženou příď. Povídá se, že takhle potopil nejednu loď.“ Zabodl pohled do Halta. „Kdybys mi byl řekl, že po vás půjde O’Malley, nikdy bych vás na palubu nevzal.“

Haltova pobledlá tvář se slaboučce pousmála.

„Právě proto jsem ti to neřekl,“ odvětil. „Tak co máš v plánu udělat?“

Kapitán bezradně pokrčil rameny. „Co můžu udělat? Nemůžu mu ujet. Na tu dálku ho nemůžu ohrozit. Dokonce mu vás ani nemůžu odevzdat. Nenechává živé svědky. Budeme tady prostě muset stát a čekat, až nás potopí.“

Halt zvedl jedno obočí.

„Já myslím, že můžeme udělat něco lepšího než to,“ namítl. „Jen ho nech, ať se ještě trochu přiblíží.“

Kapitán pokrčil rameny. „Nedokážu mu zabránit, aby se nepřiblížil.“ Pak pokračoval: „Co chceš dělat s tímhle?“

Halt snímal luk navlečený na levém rameni. Zároveň posunul toulec na pravém rameni trochu nahoru a vybral šíp. Když Will spatřil, co dělá, i on stáhl z ramene luk.

„Pár šípů takovou loď nezastaví,“ zapochyboval kapitán.

Halt na něj s jistým zájmem pohlédl. „Já se ptal, co hodláš dělat. Podle všeho ti stačí tady klidně stát a čekat, až do nás O’Malley narazí, pošle nás ke dnu a nechá nás, ať se utopíme.“

Kapitán rozpačitě přešlápl. „Mohli bychom se dostat ke břehu,“ navrhl. „Můžu vyházet prázdné sudy a dřevěné trámy, kterých se chytíme. Možná bychom dokázali doplavat k pobřeží.“

„Spíš by nás to spláchlo na útes,“ odhadoval Halt. Na kapitána se však nedíval. Přistoupil blíž k palubní obrubě a v tětivě měl vložený šíp. Pozornost upíral na postavu u kormidla Drápu. O’Malley stál široce rozkročený, tahal za dřevěnou páku a zvedal příď lodi proti náporu plachty a tahu vesel. Loď se nacházela ve stavu křehké rovnováhy. Vítr, vesla a kormidlo vytvářely trojúhelník protichůdných sil, jehož výsledkem bylo udržování stálého směru plavby. Halt věděl, že pokud se jeden z těch prvků naruší, bude výsledkem chvilkový zmatek, kdy převládnou ostatní dvě síly.

Posoudil vzdálenost a pohyb lodi pod svýma nohama. Teď když se soustředil, aby provedl přesný výstřel, nevolnost způsobená pohyby lodě kupodivu ustoupila. Svraštil čelo. I Dráp se zvedal a klesal. Musel to zahrnout do přípravy výstřelu. Vycítil, že Will stojí s lukem nachystaným vedle něj.

„Výborně, mladý muži,“ pochválil ho. „Až řeknu, oba vystřelíme.“

„Povídám vám,“ volal na ně kapitán, „že pár šípů takovou loď nezastaví. Už takhle máme malou naději. Jestli O’Malleyho vyprovokujete, postará se, abychom byli všichni mrtví, než odpluje.“

„Jak já to vidím,“ prohlásil Halt, „tak neodpluje. Dobrá, Wille. Teď!“

Oba hraničáři zvedli luky, natáhli, zamířili a vystřelili jako propojeni nějakou neviditelnou sílou. Dva šípy vylétly s odstupem pouhé půlvteřiny.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024