Dvacet osm
Horác přihlížel, jak se Will připravuje k cestě do Macindawu. Všechny tři koně zbavil zbytečné zátěže − potřeby pro táboření, vaky se zásobami a sedlové tašky naskládal na úhlednou hromádku vedle táborového ohně.
Abelard s Cukem vezli pouzdra se zásobou šípů pro oba hraničáře a Will odložil i je. Pravděpodobně nebude muset bojovat a dva tucty šípů v jeho toulci postačí pro případ, že by se nečekaně dostal do potíží. Kikr zpravidla nosil Horácův štít, těžký kroužkový kabátec, helmici a kroužkovou kuklu, s nimiž mladý rytíř vyjížděl do boje. Také jich se Will zbavil. Koně zůstali nalehko, jen se sedly a uzdami.
První úsek cesty hodlal jet na Cukovi, a tak uvolnil popruhy Abelardova i Kikrova sedla. I oni můžou mít co největší pohodlí, usoudil. Abelard vděčně zaržál. Kikr, jak bylo zvykem u jeho plemene, přijal vstřícný krok netečně.
Will našel ve svých věcech malý tlumok, vyndal z něj své náhradní oblečení a uložil si do něj skromný příděl jídla na cestu: chlebovou placku, které Halt říkal podplamenice, teď už trochu okoralou, nicméně ještě jedlou, dále sušené ovoce a pár proužků sušeného masa. To se sice těžko žvýkalo, ale Will z předchozích zkušeností věděl, že mu poskytne výživu potřebnou k obnově sil. Navíc ho mohl jíst za jízdy a nemusel zastavovat.
„Vezmu si všechny tři čutory,“ řekl Horácovi, když ukládal příděl jídla do tlumoku. „Vy máte kousek odsud jezírko a já nechci cestou ztrácet čas hledáním vody.“ Spokojený, že má dostatek jídla, zavěsil malý tlumok na hrušku Cukova sedla, aby ho měl při jízdě snadno na dosah.
Horác kývl na znamení souhlasu a posbíral všechny tři čutory. Na zkoušku s nimi zatřásl.
„Všechny by snesly trochu doplnit,“ prohlásil. „A ty klidně můžeš vyjet s čerstvou vodou.“ Po několika hodinách, jak oba dobře věděli, získávala voda pachuť po kožené čutoře.
Will úsměvem projevil vděčnost. „Díky,“ řekl. „Něco si zakousnu, než to zařídíš. Můžu klidně vyjet i s dobrým jídlem v žaludku.“
Horác sjel pohledem k tlumoku a ušklíbl se. Viděl, co si do něj přítel balil.
„Chvilku potrvá, než si dáš další,“ prohodil a zamířil k jezírku. Tři čutory na řemíncích se mu pohupovaly v ruce a občas o sebe chřestivě ťukly.
Včera večer upekli dvě kachny a jedna zbyla skoro celá. Will utrhl stehno a kousek prsíček, chvatně maso pojídal a neklidně přitom rázoval sem a tam. Vzal si k masu další kus chlebové placky. Směs suchého chleba s pečeným masem se mu lepila v puse a vázla v krku, a tak se rozhlížel, čím by vše spláchl.
Konvice s kávou byla téměř plná a hřála se v uhlících na kraji ohně. Nalil si misku, s potěšením vypil horký nápoj a cítil, jak se mu tělem rozlévá povzbudivý účinek. Snažil se dýchat zhluboka a uvolněně. V žaludku měl svíravý pocit a ze všeho nejvíc si přál vyskočit do sedla a ujíždět co nejrychleji. Nerad ztrácel čas jídlem a přípravami. Věděl však, že časem bude vděčný, že se pořádně najedl, a že těch několik minut strávených teď přípravami mu později ušetří celé hodiny. Takže přemáhal netrpělivost, která v něm vřela, a nutil se do klidných úvah a plánování. Nezapomněl na něco?
V duchu probral seznam potřebných věcí a pokýval hlavou. Měl vše, co potřeboval. Koně byli nakrmení, napojení a přichystaní na cestu. Všechny drobnosti, které bral s sebou, byly bezpečně přivázané u sedel.
Horác se vrátil s čutorami. Abelardovi a Kikrovi přivázal po jedné k sedlům a pevně utáhl zajišťovací řemínky, aby nádoby při jízdě neposkakovaly a koně netloukly. Když se odvracel od Abelarda, třetí čutora zavadila o železný třmen a vydala dutý zvuk.
Will zmateně svraštil čelo. „Zní to, jako by byla prázdná.“
Horác se usmál a přešel k táborovému ohni.
„Jenom teď. Ty druhé dvě jsou pro koně. Tahle bude tvoje.“ Zvedl kávovou konvici a opatrně vléval voňavý nápoj do úzkého hrdla čutory. S pohledem soustředěným na to, co dělá, pokračoval: „Můžeš si vzít i trochu kávy. Počítám, že nezastavíš, abys někde tábořil?“
Will zavrtěl hlavou. „Zastavím na pár minut spánku, když budu potřebovat. Ale tábo…
