Čtyřicet čtyři
Zbývalo ještě pár hodin denního světla na další jízdu. Takže Will s Horácem rychle pojedli, znovu nasedli a pospíchali za nezasvěcenými.
Horác tušil, že v nadcházejících dnech bude třeba, aby byl nenápadný, a tak se vrhl na pokusy s maskovací pláštěnkou, kterou mu dal Halt. Zatímco ujížděli po stezce vedoucí lesnatými údolími, stalo se jeho chování pro Willa zdrojem jistého povyražení. Když čas od času míjeli shluky stromů nebo keřů, Horác na Kikrovi u nich zpomalil, stáhl kapuci do čela, zahalil se pláštěnkou a snažil se sedět úplně bez hnutí.
„Vidíš mě?“ vyptával se.
Will s povzdechem předstíral, že ho hledá, a přitom ho napadalo, že se jeho přítel, jeden z nejpřednějších rytířů Araluenského království, bojovník obávaný a uznávaný na každém bitevním poli, chová jako přerostlé dítě, které dostalo novou hračku.
„Stěží tě rozeznám,“ odpovídal se zaťatými zuby. Načež Horác popojel několik kroků dál a nácvik „ztuhnutí na místě“ zopakoval.
„A teď?“ dotazoval se nedočkavě. Will s vědomím, že kdyby neřekl, co chce Horác slyšet, bude se to celé opakovat ještě nejméně pětkrát, pomalu přitakával, jako by se divil.
„Úžasné,“ říkal. „Kdybych nevěděl, že jsi tady…“ Odmlčel se a hledal způsob, jak větu dokončit. Poněkud nepřesvědčivě uzavřel: „…nevěděl bych, že tady jsi.“
Což bylo samo o sobě pravda, ačkoli kdyby Horác to sdělení zkoumal trochu hlouběji, asi by mu došlo, že Will vlastně neřekl nic. Ale v téhle chvíli ho zřejmě uspokojovalo.
Krátce před setměním Will pozorně zkoumal stopy nezasvěcených. Přestože se při jejich sledování cítil poměrně v bezpečí, neškodilo dávat pozor na každý náznak možného útoku ze zálohy. A s ubývajícím světlem se musel trochu víc soustředit. Sesedl z koně, aby se na pár stop podíval z větší blízkosti, když ho vyrušilo zase další Horácovo zvědavé zavolání.
„Wille?“
Aniž se mladý hraničář otočil, ozval se s mírným skřípěním zubů: „Ano, Horáci?“
„Vidíš mě?“
„Ne, Horáci. Vůbec tě nevidím,“ odpověděl Will a dál prověřoval šňůru šlápot, které vedly trávou směrem od stezky a za listnatý keř. Několik vteřin zkoumání prokázalo, že důvodem k odbočení a následnému ukrytí zřejmě nebyl nekalý úmysl, nýbrž osobní potřeba.
„Ty se nedíváš.“
Horác byl neodbytný. Loni během žňové slavnosti na ostrově Seacliffu pozoroval Will malou holčičku, která se v koutku pro děti nadšeně houpala na provazové houpačce a celou dobu povykovala na svého otce: „Tati! Dívej se na mě! Dívej se na mě!“
Teď si na to vzpomněl, když se otočil a viděl Horáce na Kikrovi, jak poměrně nehybně stojí před velkým listnatým keřem.
„Horáci,“ řekl mrzutě, „sedíš na hrozně velkém hnědém bojovém koni. Je skoro sedm stop vysoký, deset stop dlouhý a váží přes pět set liber. Samozřejmě že tě vidím.“
Horác se zatvářil jako zmoklá slepice. Spustil oči na mohutné Kikrovo tělo stojící bez hnutí pod ním. Pro bojového koně bylo těžké zůstat nenápadný, uvědomil si.
„Aha,“ řekl se zjevným zklamáním v hlase. „Ale kdyby tady Kikr nebyl? Viděl bys mě i pak?“
„Na to se dá těžko odpovědět, Horáci,“ namítal Will. „Protože Kikr tady je a nejde ho nevidět. On tak nějak přitahuje pohled a to odporuje celkovému pojetí maskování, vždyť víš.“
Horác si zamyšleně kousal ret. Will nedokázal odolat pokušení.
„Já to viděl. Kousal sis ret.“
Horác nedůtklivě máchl rukou. Tu chvíli on považoval za něco jako oddechový čas.
„I to jsem viděl,“ nedal pokoj Will. „Jestli chceš zůstat nepozorovaný, musíš si odpustit kousání rtů a mávání rukou. A nejlíp uděláš, když přitom nebudeš sedět na koni velkém jako kredenc.“
„Dobrá. Asi jo,“ zabručel Horác. Z hlasu mu zaznívalo lehké zklamání. „Ale když zapojíš svou představivost…“
„Ty po mně chceš, abych si představil, že tady Kikr není?“ otázal se Will.
„To chci,“ odvětil Horác odhodlaný nenechat se otrávit jedovatostí ve Willově hlase. „Kdyby tady nebyl, pak bys mě viděl?“
Will měl najednou pocit, že by tímhle dohadováním mohli strávit celé hodiny. Odevzdaně si povzdechl. „No, když si představím, že ta…
