7
Delacroixova myš byla jedním ze zázraků božích. Do toho léta jsem ji na bloku E nikdy neviděl, a nikdy jsem ji neviděl ani po tom podzimu, kdy Delacroix jedné parné a bouřlivé říjnové noci naši společnost opustil. Opustil ji způsobem tak nepopsatelným, že se sotva mohu přinutit, abych na to vzpomínal. Delacroix tvrdil, že tu myš, která mezi námi žila jako Parníkovej Willy, ochočil. Já jsem se však domníval, že to bylo docela jinak. Stejný pocit měl i Dean Stantom, právě tak jako Surovec. Oba byli při tom toho večera, kdy se ta myš poprvé objevila, a jak Surovec konstatoval, „musela už bejt napůl ochočená, a dvakrát chytřejší než ten Francouzák, kterej si myslel, že mu patří.“
Byli jsme s Deanem v kanceláři a chystali jsme se projít záznamy za poslední rok, abychom mohli napsat dotazníky svědkům pěti poprav, a dotazníky k dotazníkům ohledně dalších šesti exekucí, zpětně, až do devětadvacátého. Šlo nám v podstatě o jednu jedinou věc: zda byli spokojeni s našimi službami. Chápu, že to zní groteskně, ale ta věc byla opravdu závažná. Jako daňoví poplatníci to byli naši zákazníci, navíc nanejvýš speciální zákazníci. Muž nebo žena, která se o půlnoci vyparádí, aby mohla sledovat, jak si někdo jde pro smrt, má zvláštní a naléhavý důvod být při tom, speciální potřebu, a jestliže je poprava adekvátním trestem, tato potřeba musí být naplněna. Tito lidé trpí noční můrou. Účelem popravy je dokázat jim, že se už nemají čeho bát. Že je noční můra už ta tam. Snad to tak dokonce funguje. Někdy.
„Hej,“ křikl Surovec zpoza dveří, kde manipuloval se stolem na konci chodby. „Hej, vy dva! Pojďte sem!“
Dean a já jsme pohlédli jeden na druhého, oba s tímže výrazem neklidu a úzkosti, domnívajíce se, že se něco stalo buď s tím Indiánem z Oklahomy (jmenoval se Arlen Bitterbuck, ale my jsme mu říkali Náčelník… nebo v případě Harryho Terwilligera Náčelník Kozí Sýr, protože Bitterbuck tak podle Harryho tvrzení smrděl), nebo s tím chlápkem, kterému jsme přezdívali Prezident. Potom se ale Surovec začal smát, a my jsme spěchali, abychom viděli, co se to tedy vlastně stalo. Smích na bloku E zněl skoro tak podivně, jako smích v kostele.
Starý Týdýt, kápo, který v těch dobách rozvážel jídlo, vznešeně tlačil káru přetékající dobrotami, a Surovec se zásobil na noční službu – tři sendviče, dvě limonády a pár koláčků. A jako přílohu bramborový salát, který Týdýt nepochybně štípl ve vězeňské kuchyni, jež měla být teoreticky mimo jeho rádius. Surovec měl před sebou rozevřený deník, a kupodivu ho zatím ničím nepobryndal. Jistě teprve začal jíst.
„Co je?“ zeptal se Dean. „Co se děje?“
„Státní zákonodárství jistě trochu pootevřelo kapsu, protože letos najmuli dalšího bachaře,“ pravil Surovec, stále ještě se smíchem na rtech. „Koukněte, támhle je.“
Ukázal někam prstem, a my jsme pohlédli tím směrem. I já jsem se dal do smíchu a vzápětí se připojil i Dean. Nemohli jsme si pomoct, protože dozorce, který dělá každou čtvrthodinu kontrolní obchůzku, vypadá přesně jak ta myš, ten mrňavý chlupatý dozorce důstojně kráčel rajónem a ujišťoval se, že se nikdo nepokouší utéct nebo spáchat sebevraždu. Myš vždycky trochu popoběhla po Zelené míli směrem k nám, potom se zastavila a otočila hlavičkou ze strany na stranu, jako by kontrolovala cely. Potom následoval další krátký sprint. Skutečnost, že jsme oba naše momentální chovance slyšeli chrápat a ne hulákat, činila náš smích ještě veselejším.
Byla to naprosto obyčejná hnědá myš. Jediné, čím se odlišovala od normálnosti, bylo to, že to vypadalo, že kontroluje cely. Do jedné či dvou z nich dokonce vstoupila a proskočila svižně mezi dolními mřížemi způsobem, jaký by jí asi závidělo nemálo našich vězňů, ať současných, či minulých. Tedy až na to, že ti muklové by chtěli, přirozeně, proskočit ven.
Myš nevstoupila do žádné z obydlených cel; pouze do prázdných. Nakonec se propracovala až k místu, kde jsme stáli. Čekal jsem, že se obrátí nazpět, ale nestalo se tak. Žádného z nás se ani trochu nelekla.
„To není normální, ab…
