Zelená míle (Stephen King)

6

Na spánek nebylo ani pomyšlení. Seděl jsem v obýváku našeho malého domku, kouřil cigarety, poslouchal rádio a sledoval, jak se tma odlepuje od země a vznáší se k nebi. Televize není špatná, nic proti ní, ale nemám rád, jak vás odvrací od zbytku světa a úporně prosazuje sama sebe. Aspoň v tomto ohledu bylo rádio lepší.

Janice vstoupila, klekla si vedle mého křesla a uchopila mě za ruku. Chvíli nikdo z nás nic neříkal. Zůstali jsme tak a poslouchali Univerzitu hudebních vědomostí Kay Kyserové, a sledovali, jak hvězdy blednou. Mně se to líbilo.

„Mrzí mě, že jsem tě nazvala zbabělcem,“ řekla. „Mrzí mě to víc, než cokoliv, co jsem kdy řekla za celé naše manželství.“

„Víc než to, jaks mi řekla, že jsem starej smradlavej strejda Sam, když jsme byli na čundru?“ zeptal jsem se. Potom jsme se oba zasmáli, jednou nebo dvakrát se políbili, a už to bylo mezi námi zase lepší.

Moje Janice byla tak krásná a já ještě dosud o ní sním. Třebaže jsem starý a unavený životem, stále ještě sním o tom, že Janice vstoupí do mého pokoje na tomto osamělém a bohem zapomenutém místě, kde chodby páchnou močí a vařeným zelím, sním o tom, že vstoupí mladá a krásná a se svými vysokými prsy, které se mi sotva vešly do dlaně, a řekne: „Hele, brouku, mě se ta autobusová nehoda vyhnula. Špatně tě informovali. Tak je to.“

„Hal o tom ví?“ zeptala se konečně.

„Že je John nevinný? Nevím, odkud by to věděl.“

„Nemohl by pomoct? Nemohl by Cribuse nějak ovlivnit?“

„Ani za mák, zlato.“

Přikývla, jako by to očekávala. „Potom mu ani nic neříkej. Jestli nemůže pomoct, tak mu to proboha neříkej.“

„Ne.“

Podívala se na mě pevnýma očima. „A ty se ten den nehlas nemocným. Nikdo z vás ať se nehlásí nemocným. Něco takového nemůžete udělat.“

„Ne, to nemůžeme. Když tam budem, aspoň mu to uděláme rychle. Moc se toho stejně udělat nedá. Ale aspoň nedopadne jako Delacroix.“ Na okamžik, na milosrdně krátký okamžik mi před očima probleskla černá hedvábná maska, hořící na Delově tváři a odhalující upečené hroudy rosolu, které kdysi byly jeho očima.

„Nemáte jiné východisko. Není to tak?“ Uchopila mě za ruku a položila si ji na měkký samet své tváře. „Chudáku Paule. Ty ubohý starý hochu!“

Neříkal jsem nic. Nikdy před tím ani po tom jsem se ve svém životě necítil tak, že bych nejraději od něčeho utekl. Vzít Jan a ruksak, a někam zmizet.

„Ty můj ubohý chlapče,“ opakovala. „Řekni mu to!“

„Komu? Johnovi?“

„Jo. Řekni mu to! Zjisti, co on chce!“

Chvíli jsem o tom přemýšlel, a potom jsem přikývl. Měla pravdu. Jako obvykle měla pravdu.