5
V pořádku jsme snesli tělo po dvanácti schodech a položili ho na vozík. Bál jsem se, že by se jeho upečené maso mohlo cestou odlupovat z kostí – napadl mě ten příslovečný krocan starého Tydýta –ale naštěstí k tomu nedošlo.
Curtis Anderson nahoře na schodech uklidňoval diváky – tedy aspoň se o to snažil – a to bylo štěstí pro Surovce, neboť Anderson tudíž nemohl vidět, jak Surovec přikročil k hlavě vozíku a napřáhl ruku, aby praštil Percyho, který tam stál jak utřinos. Uchopil jsem Surovce za ruku, a to bylo dobré pro oba. Pro Percyho to bylo dobré, neboť Surovec do té rány hodlal vložit všechnu svou nelidskou sílu, a pro Surovce to bylo dobré, neboť kdyby tu ránu dokončil, přišel by přinejmenším o zaměstnání, a dost možná by i sám skončil ve vězení.
„Ne,“ řekl jsem.
„Co tím myslíš, že ne?“ otázal se zuřivě. „Jak můžeš říkat ne? Viděls přece, co udělal. Co na to povíš? Ty mu i nadále dovolíš, aby ho chránily jeho konexe? Po tom všem, co udělal?“
„Jo.“
Surovec se na mě zadíval s hubou dokořán a s očima tak rozzlobenýma, až z toho slzely.
„Poslouchej, Brutusi – my ostatní bysme ho praštili stejně rádi, jako ty. Ale kdybysme to udělali, poletíme. Všichni. Ty, já, Dean, Harry, a dost možná i Jack Van Hay. Všichni ostatní, počínaje Billem Dodgem, postoupí o stupínek či dva na žebříčku, a Vězeňská komise najme tři nebo čtyři z těch, co čekávají venku ve frontách na podporu, aby ucpala díry ve dně. Ty se s tím třeba nějak vyrovnáš, ale –“ Ukázal jsem prstem na Deana, který hleděl do vlhkého a cihlami obloženého tunelu. V jedné ruce držel svá fidlátka a vypadal skoro stejně zmateně jako Percy. „Ale co s Deanem? Má dvě děcka. Jedno na střední a jedno těsně před.“
„Co s ním teda uděláme?“ zeptal se Surovec. „Necháme ho, aby mu to prošlo?“
„Nevěděl jsem, že ta houba musí bejt namočená,“ ozval se Percy mdlým, takřka strojově znějícím hlasem. Tuto verzi si samozřejmě připravil předem, když místo pohromy, jíž jsme právě byli svědky, plánoval morbidní šprým. „Při generálce nikdy namočená nebyla.“
„Ty pitomče –“ začal Surovec a znovu se chtěl na Percyho vrhnout. Znovu jsem ho zadržel a strhl zpět. Na schodech se ozvaly kroky. Vzhlédl jsem v panickém strachu, že spatřím Curtise Andersona, ale naštěstí to byl Harry Terwilliger. Tváře měl bílé jak křída, rty fialové, jakoby pil ostružinový koktají.
Obrátil jsem svou pozornost zpět k Surovcovi. „Prokristapána, Surovce, Delacroix je mrtev, na tom se nedá nic změnit, a Percy za to nestojí.“ Měl jsem už tehdy v hlavě nějaký plán, nebo aspoň jeho obrysy? Dosud o tom často uvažuji, a dosud nikdy jsem nedospěl k uspokojivé odpovědi. Domnívám se ale, že na tom ani tak moc nezáleží. Na spoustě věcí nezáleží, ale to člověku nezabrání, aby o nich uvažoval, napadlo mě.
„Vy o mně mluvíte, jako bych byl nějakej ňouma,“ zasáhl do debaty Percy. Jeho hlas stále zněl zmateně a udýchaně, jakoby ho někdo píchl hluboko do břicha. Trochu už ale přicházel k sobě.
„To taky seš, Percy,“ nenechal jsem ho na pochybách. „Poslyš, nemůžeš –“ jen s největším sebezapřením jsem ovládl svou chuť ho praštit. Z cihel v tunelu dutě kapala voda; naše stíny, obrovské a znetvořené, tancovaly po stěnách jako stíny v Poeově povídce o té velké opici v ulici Morgue. Venku hřmělo, ale sem dolů to doléhalo jakoby z dálky.
„Chci od tebe slyšet jen jednu věc, Percy, a sice abys zopakoval svůj slib, že zítra odcházíš do Briar Ridge.“
„O to nemusíš mít péči,“ pravil vzdorovitě. Hleděl na postavu na vozíku, zakrytou plachtou, na moment mi pohlédl do tváře, a potom se zas odvrátil.
„Tak by to bylo nejlepší,“ pravil Harry. „Jinak by ses mohl seznámit s Divokým Billem Whartonem o poznání důvěrněji, než by ti mohlo být příjemný.“ A po krátké pauze: „Docela rádi bysme se na to mrkli.“
Percy z nás měl strach, a měl pravděpodobně strach z toho, co bychom mohli udělat, kdybychom zjistili, že hovořil s Jackem Van Hayem o té houbě a proč ji neustále máčíme ve slané vodě, ale Harryho poznámka o Whartonovi probudila v jeho očích op…
