DUNEDIN, VÁNOCE 2007
Sophie nechápavě odložila matčiny zápisky. Co mi tím chceš říct, Emmo? pomyslela si zoufale. Proč mě nutíš číst na druhém konci světa něco takového? Jak sis to představovala? že v zármutku z tvého odchodu se navíc dokážu vyrovnat i s jakýmsi dávným příběhem? Proč mi prostě neřekneš, kdo je ten Holden?
Oči ji pálily. Vyplakala mnoho slz a četba ji unavila.
Pohled na hodinky jí prozradil, že už je podvečer. Pokusila se spočítat, jak dlouho neležela v měkké posteli a pořádně se nevyspala. O Štědrém dnu kolem poledne odletěla z Hamburku, a když odečetla dvanáct hodin, o které tu měli náskok před časem v Německu, byla na nohou zhruba čtyřiadvacet hodin.
Ze zamyšlení ji vytrhlo povědomé vyzvánění mobilu. Volal Jan a s neskrývanou výčitkou v hlase jí sdělil, že má o ni starost. „Pročpak ses mi neozvala hned po příletu do Aucklandu?“ chtěl vědět.
Sophie se zhluboka nadechla. Neměla chuť teď Janovi líčit, co všechno prožila od chvíle, kdy její noha poprvé stanula na novozélandské půdě. To by překračovalo rámec rozhovoru po mobilním telefonu na opačný konec světa. Kromě toho necítila potřebu ho zasvěcovat do svého putování minulostí. Patřil k lidem, kterým minulost zrovna moc neříkala. Žil dneškem a plánoval zítřek.
„Kdy se vrátíš?“ zeptal se netrpělivě.
„Obávám se, že tady musím ještě pár dní zůstat. Emma si přála, abychom ji pohřbili na Novém Zélandě.“
„Cože? Co tím sledovala, prosím tě?“
„V závěti vyjádřila přání…“
„Ale to přece nejde!“ skočil jí do řeči a rozčileně pokračoval: „Musíš se co nejrychleji vrátit. Máme přece spoustu vyřizování kolem svatby. Sám to nezvládnu. Prstýnky, hostina…“
Přestala ho poslouchat. Prstýnky? Menu? Copak se do ní nedokáže ani trochu vcítit?
Pokusila se překousnout zlost a téměř omluvně odpověděla: „Jane, prosím! Já teď opravdu nemůžu myslet na naši svatbu. A nedokážu ti přesně říct, jak dlouho se tu ještě budu muset zdržet. Záleží na termínu pohřbu, který dosud nebyl stanoven. Tady si teď všichni užívají letní prázdniny.“
„Cože, ty nemůžeš?“ zeptal se ublíženým hlasem.
Sophie si zhluboka povzdechla. „Teď si při nejlepší vůli neumím představit, že bych si oblékla svatební šaty, vesele slavila, a přitom věděla, že Emma na druhém konci světa leží v chladném hrobě…“ Při těch slovech se rozvzlykala.
„To je v pořádku, Sophie. Já ti rozumím. Nezlob se na mě! Jsem jenom šíleně zklamaný. A i když teď nebudeš se mnou souhlasit, bylo to pro ni typické, že všichni museli skákat, jak ona pískala. Co je to za šílený nápad nechat se pohřbít v tak exotické zemi jako je Nový Zéland?“ Pak dodal smířlivěji: „Potřebuješ mě? Mám nasednout do nejbližšího letadla a přiletět?“
„Ne, to bych od tebe žádala příliš,“ odtušila, ale ve skutečnosti myslela na jediné: Ne, teď musím být sama! Ty bys mi tady ještě chyběl!
Polekalo ji, že v nynější zoufalé situaci ani v nejmenším netouží po jeho přítomnosti. Naopak, představa, že by tu byl, v ní vyvolávala jednoznačně stísněnost a neklid.
„Dobře, tak si promluvíme zas zítra ráno!“ odpověděl a mechanicky dodal: „Miluju tě!“
„Já tebe taky.“ Tím Sophie ukončila hovor. Pohodlně se natáhla na postel. Opravdu ho má ráda? Takovou otázku si už dlouho nepoložila. Teď na ni neumí odpovědět. Měla plnou hlavu Emmy a záhadného Holdena.
Zabloudila pohledem k zápiskům ležícím na druhé straně postele. Sáhla po nich, jako by ji magicky přitahovaly. Ačkoli se tomu ze všech sil bránila, existovalo něco, co ji nevýslovně zajímalo: Co asi Anna té noci ještě prožila?
