OCEAN GROVE, 20. LEDNA 2008
Sophie zírala jako omámená na zeď. V hlavě jí šuměl vír myšlenek. Nemohla ani nechtěla uvěřit tomu, co si právě přečetla. Jestli si Emma toho chlapa skutečně vzala, pak by jejímu otci i jí po celý život tajila manželství a možná ještě něco horšího…
Vyskočila z postele. Hlavně se zbavit toho prokletého příběhu, pomyslela si. Najednou vůbec netoužila vědět, jak to bylo dál. Nejradši by zápisky roztrhala na tisíc kousků a hodila do moře.
Celá zadýchaná zamířila do obýváku a všimla si, že se Judith právě vrací z nedělního výletu do kanceláře. Taky zrovna nesršela štěstím.
„Judith, co se ti stalo?“ zeptala se rychle, aby od sebe odpoutala pozornost.
„To bych se tě mohla zeptat na to samé. Viděla jsi snad strašidlo?“
„Ne, všechno je v pořádku, mám jen trochu hlad.“
„Bohužel jsem sehnala už jenom pizzu. Rybí Stánek už měl zavřeno.“
Položila velkou krabici na pult, otevřela ji, vzala nůž a ukrojila Sophii kus pizzy. Sama si nevzala.
„Něco nového ohledně Toma?“ zeptala se váhavě Sophie a snažila se zakrýt, že hlad je jenom výmluva, aby jí zatajila, jaké hrůzy se právě dočetla.
„Skoro nic. Ze závěti se nedá zjistit, proč se chová tak divně. Vždyť by měl mít radost, že má konečně peníze na vlastní kancelář. Je to…“
Judithiny úvahy přerušilo zvonění Sophiina mobilu. Byl to Wilson, který ji žoviálně pozdravil. „Sorry, že ruším i dneska, ale já moc rád pracuju i v neděli. Dám si pivko a vyhnu se nedělnímu korzu s manželkou. Buďte ráda, že mám tak dobré konexe,“ prohodil spiklenecky. „Právě držím v ruce neoficiální kopii jednoho dokumentu. Je to adopční spis jistého Toma McLeana. A teď se podržte! Ten maník se ve skutečnosti jmenuje Thomas Holden a je synem nějakého Harryho Stevena Holdena a…“
Dál se nedostal, protože Sophie beze slova zavěsila. Měla pocit, že padá do bezedné propasti. To nemůže být pravda!
Telefon znovu zazvonil. Povzdechla si a zvedla to.
„Tak co, jste tam?“
„Ano, je tu špatný signál,“ vymluvila se chraptivě.
„Dobrá. Mám jeho wellingtonskou adresu. Pošlu vám ji s fakturou a jsme si kvit.“
„Fajn, udělejte to.“
„Sophie, co se stalo?“ zaslechla jakoby z velké dálky Judithin ustaraný hlas.
„Nic. Vůbec nic! A raději mi prosím řekni, jak jsi na tom ty.“ Celá se třásla.
„A víš určitě, že to opravdu chceš slyšet?“
Přikývla.
„Ach, měla jsem v pátek rozvodové řízení. Případ jsem vyhrála, ale manželovi mé mandantky ruply nervy a ze všeho viní mě. V kanceláři mi dokonce nechal na záznamníku výhrůžku, že toho všeho budu litovat…“ Povzdechla si. „Normálně bych se na to vykašlala, už se mi to párkrát stalo, ale teď jsem nějaká přecitlivělá kvůli té záležitosti s Tomem. Sophie, hlavně mi nic nevyčítej! Kdo ti to vlastně volal?“
„Detektiv,“ přiznala váhavě.
„A co tak hrozného ti řekl? Zbledla jsi jako křída.“
„Jde o Toma.“
„Co je s ním? Co se stalo? Je v pořádku?“
„Už vím, proč je matčin druhý dědic.“
Judith na ni nechápavě zírala.
„Je to její syn,“ pokračovala tiše Sophie. „Tom je můj bratr!“
