OCEAN GROVE, 20. LEDNA 2008
Sophii vyrušilo podivné zarachocení na schodech. Nejdřív pomyslela na Judith. Že by uklouzla a spadla? Je to možné, vždyť včera byla úplně vyřízená, pomyslela si ustaraně. Pozorně se zaposlouchala, ale všude panovalo hrobové ticho. Asi jsem se přeslechla, namlouvala si a zhluboka se nadechla, aby uklidnila bušící srdce. Četba mě pravděpodobně rozrušila tak, že slyším neexistující zvuky. Dopadla zpět do polštářů a odložila Emmin příběh. Téměř fyzicky cítila nebezpečí, ve kterém se její matka ocitla. Copak je opravdu tak zaslepená a nevidí, že ten Holden má nějaké postranní úmysly? Tak se přece nechová milující muž! Ale copak ona sama, Sophie, neutíká celý život před láskou? I ji přece magicky přitahuje chlad a odmítavost. Vnitřně Emmě rozuměla a udělalo se jí nevolno při pomyšlení, že i ona si mohla za jistých okolností zadat s takovým mužem. Jaké to bylo s Janem? Nebyl mi po celé roky pořád trochu cizí? Nebyla jeho žádost o ruku rovněž zcela neromantickou záležitostí? Seděl u daňového přiznání, vzhlédl a nečekaně se svěřil: „Sophie, měli bychom se taky vzít!“ Jestli ji vzpomínky neklamou, hned nato vstal a i s formulářem odjel.
V myšlenkách se opět vrátila k Judith. Předtím se obě s pláčem objaly. Sophie se nedokázala vyrovnat s tím, že ji matka celý život obelhávala, a Judith už vůbec nerozuměla tomu, proč Tom pronásleduje vlastní sestru, místo aby se s ní setkal.
Najednou měla pocit, že cítí kouř. Zpočátku to připsala předrážděným nervům, ale potom vyskočila z postele. To není výplod fantazie! Někde velmi blízko hoří. Vyděšeně vyběhla na chodbu. Z Judithina pokoje vycházela oblaka dýmu. Chladnokrevně rozrazila dveře. Plameny se blížily k posteli! Jediným skokem se ocitla u advokátky a zatřásla jí, ale ta zůstala ležet, sténala a držela se za hlavu. Odhodlaně z ní strhla pokrývku, kterou hodila na plameny, aby je udusila. Pak uchopila v podpaží přítelkyni, která se pomalu vzpamatovala a zmateně na ni zírala, a vlekla ji z místnosti.
„Co se stalo?“ zeptala se Judith, ale Sophie neodpověděla. Odtáhla přítelkyni po schodech dolů do obývacího pokoje, kde ji uložila na pohovku.
„Co se děje?“ zasténala znovu.
„Ani se nepohneš!“ Vytočila číslo záchranné služby a požádala o sanitku. Pak stáhla z pohovky deku a pádila nahoru. Pokrývka z postele už zuhelnatěla. Rychle otevřela okno, protože ji kouř pálil v krku. Zhluboka se nadechla a div si nevykašlala duši z těla. Na podlaze ležely zbytky ohořelých papírů.
V té chvíli pochopila celý rozsah neštěstí. Bylo to žhářství! Ten rachot na schodech nebyl k přeslechnutí. Někdo pronikl do domu a zapálil vedle Judithiny postele papír! Kdo by něco takového udělal? Vrhla poslední pohled na ohnisko požáru a seběhla k přítelkyni. Ta ležela malátně na pohovce a ohmatávala si zátylek.
„Můžeš se prosím podívat, jestli tam nemám bouli? Strašně to bolí. Nemohla jsem spát a pak jsem slyšela, že někdo vstoupil do mého pokoje. Myslela jsem, že jsi to ty, ale než jsem se stačila otočit…“ Ukázala na zadní část hlavy.
Sophie strnula. Na Judithině hlavě zela velká tržná rána. „Někdo tě udeřil!“ zvolala zděšeně. „Musím zavolat policii!“
V té chvíli zazněla zvenčí siréna. „Sanitka, no konečně!“
„Já v žádném případě nechci do nemocnice!“
Sophie přeslechla přítelkynin protest, vyběhla vstříc pohotovostnímu lékaři a zavedla ho k přítelkyni.
Mladý doktor ji klidně vyšetřil. „Odvezu si vás na pozorování. Kromě toho musíme zašít tu tržnou ránu,“ poznamenal.
Sophie podepřela Judith a obě ženy zamířily ke dveřím a poté k sanitce. Když zabouchla za přítelkyní dveře od vozu, spatřila Sophie mladého muže, který naskočil do černého džípu a rychle odjel. Cítila, že jí nohy vypovídají službu, ale lékař ji ještě stačil včas zachytit. „Možná byste měla také jet s námi. Jste bledá jako křída,“ podotkl starostlivě, ale Sophie rychle odpověděla: „Ne, mám jen příliš nízký tlak. To se zase spraví!“
Zkoumavě na ni pohlédl, opatrněji pustil a posadil se na spolujezdcovo sedadlo.
Sophi…
