3. DÍL
EMMA
E tangi ana koe, Hine e Hine, E ngenge ana koe,
Hine e Hine.
Kati to pouri rá, Noho i te aroha, Te ngákau o te Matua,
Hine i Hine.
Plaintive all through the night.
Hine e Hine, weeping till moming light, Hine e Hine
From my care why try to leap, there ist love for you,
mothers arms theirs strenght will keep,
Hine e Hine.
Novozélandská ukolébavka od Fannie Rose Howie, princezny Te Rangi Pai, 1907
DUNEDIN, DUBEN 1962
Emma našla ten dokument pouhou náhodou. Hledala v psacím stole Kate dopisní známku a přitom narazila na listinu. Podle ní její matka Christine nezemřela hned po porodu, ale až o pět let později.
Ani na chvíli neváhala, vstoupila s úmrtním listem v ruce do salonu a beze slova ho podala Kate.
Emmina babička v obličeji zpopelavěla. „Chtěla jsem tě jen chránit,“ hlesla.
„Před čím? Jaký máš důvod k tomu, abys mi zamlčela, že matka ještě žila, když jsem byla malé dítě?“
Kate si zhluboka povzdechla. „Tvoje matka nezemřela tady v domě…“
„A kdepak?“ přerušila ji rozhněvaná Emma.
„V léčebném ústavu pro nervově choré,“ procedila Kate mezi zuby.
„Aha, takže ona to nebyla tuberkulóza?“ zeptala se jízlivě Emma.
„Ale ano, na tu zemřela, ale trpěla také trudomyslností. Dnes se tomu nejspíš říká poporodní deprese. Vůbec tě nebrala na vědomí a neuměla se o tebe postarat. Po smrti tvého otce už nepromluvila, jen apaticky ležela v posteli. Nechtěla mluvit, jíst ani pít. Zemřela by hlady, kdybych nesouhlasila s tím, že ji umístí do ústavu. Lékař to pokládal za nezbytné. Ani já už jsem neměla sílu zaopatřovat tebe i ji. Dnes by se to určitě dalo léčit, ale tehdy? Navštěvovala jsem ji každý týden, ale ona se na mě ani jednou nepodívala. Pořád jenom civěla do zdi!“
„A proč jsi mě k ní nevzala s sebou?“
„Ach, dítě, chtěla jsem tě toho ušetřit. Byla jsi tak veselá – a mě stála každá návštěva toho blázince nepředstavitelné přemáhání.“
Emmou zmítaly rozporuplné pocity. Na jedné straně byla přesvědčená o tom, že Kate pro ni vždy chtěla to nejlepší, na druhé straně se cítila podvedená.
„Chápu tě, ale musíš mi slíbit, že už nikdy mi nebudeš nic zatajovat. Prosím! Ani když si budeš myslet, že mě musíš před něčím chránit.“
Kate se zhluboka nadechla. „Slibuji!“ ujistila ji, ale v očích se jí míhaly plamínky neupřímnosti.
Mám jí přímo do očí říct, že jí nevěřím? Že pravděpodobně přede mnou skrývá ještě další tajemství? pomyslela si Emma. Rozhodla se, že to nechá být, protože Kate se demonstrativně vrátila k četbě knihy o umění.
Ani Emma si nechtěla kazit náladu. Zítra je přece oslava. Proto tento víkend nejely do Pakehy, ale zůstaly v Princes Street. Co také bylo pro večírek u příležitosti jejích jednadvacátých narozenin vhodnější než velký salon? Celý byl zařízený ve stylu art deco. Na stěnách visela vysoká zrcadla a některé z nejkrásnějších babiččiných obrazů. Emma by tuto místnost raději pojala trochu střízlivěji, ale v tomto ohledu se nedalo s babičkou mluvit. „Dnešní mládež nemá ponětí o otázkách stylu,“ říkávala. „Stálo mě hodně námahy, abych sehnala takový luxus.“
Emma si povzdechla a sáhla po Otago Daily Times, kde vykonávala publicistickou praxi.
„Co vlastně říkají v redakci na to, když se tam objevíš v těch příšerných kalhotách a s šátkem kolem krku?“ zeptala se Kate a přes okraj brýlí sjela vnučku kritickým pohledem.
Chce odvrátit pozornost od tématu, napadlo Emmu. „Všichni mladší novináři chodí ve zkrácených kalhotách a nosí moderní šátky. Jsi staromódní, babičko. Všechny dívky nosí kalhoty.“
Kate svraštila čelo.
Emma věděla, že nemá smysl, aby s ní o tom diskutovala. Babička ani v domě na pláži nenosila kalhoty, ale projmuté kostýmy, které jako by ožily z módních časopisů ze čtyřicátých let. Její přítelkyně starou dámu naopak bezmezné obdivovaly a záviděly Kate především srdečný vztah, který obě ženy spojoval.
Srdečný jistě, napadlo Emmu, ale je také upřímný? Podle toho, co právě zažila, by měla být asi trochu míň důvěřivá.
Samozřejmě byla na Kate hrdá. Kdo mohl oslo…
