…Zbývá 039 a ČAS BĚŽÍ…
„Jmenuji Amelia Williamsová. Benjamin Richards mě drží jako rukojmí. Jestliže nám neumožníte volný průjezd, říká, že mě zabije.“
Na okamžik zavládlo ticho, tak absolutní, že Richards zaslechl zakvílení sirény vzdálené jachty.
Pak zavřeštěl zesílený bezpohlavní hlas: „CHCEME MLUVIT S BENEM RICHARDSEM.“
„Ne,“ řekl Richards rychle.
„Říká, že ne.“
„VYSTUPTE Z VOZU, MADAM.“
„Vždyť mě zabije!“ vykřikla divoce. „Copak neposloucháte, co vám říkám? Už nás málem zabili tam vzadu! Říká, že je vám jedno, koho zabijete. Můj Bože, má tedy pravdu?“
Jakýsi chraplavý hlas v davu zařval: „Nechte ji projet!“
„VYSTUPTE Z VOZU, NEBO BUDEME STŘÍLET.“
„Nechte ji projet! Nechte ji projet!“ začal dav skandovat jako dychtiví fanoušci při zápasu killballu.
„VYSTUPTE –“
Dav ten hlas přehlušil. Odněkud přilétl kámen. Čelní sklo policejního auta pokryla pavučina prasklin.
Náhle se ozvalo túrování motorů a oba hlídkové vozy začaly couvat a otevřely úzký průjezd. Dav vesele zajásal, pak ztichl a čekal na další dějství.
„VŠICHNI CIVILISTÉ OPUSTÍ PROSTOR,“ deklamoval megafon. „MŮŽE DOJÍT KE STŘELBĚ. VŠICHNI CIVILISTÉ OPUSTÍ PROSTOR, NEBO BUDOU OBŽALOVÁNI Z MAŘENÍ ÚŘEDNÍHO VÝKONU A NEZÁKONNÉHO SROCOVÁNÍ. TREST ZA MAŘENÍ ÚŘEDNÍHO VÝKONU A NEZÁKONNÉ SROCOVANÍ JE DESET LET VĚZENÍ NEBO POKUTA DESET TISÍC DOLARŮ NEBO OBOJÍ. VYKLIĎTE PROSTOR. VYKLIĎTE PROSTOR.“
„Tovížejo, aby nikdo neviděl, jak to děvče zastřelíte!“ zaječel hysterický hlas. „Do hajzlu s fízlama!“
Dav se nepohnul. S pronikavým zakvičením se přihnal žlutočerný přenosový vůz VéVé. Vyskočili dva muži a začali chystat kameru. Přiběhli k nim dva vobuchové a následovala krátká divoká tahanice o kameru. Potom se jí jeden vobuch zmocnil, popadl ji za trojnožku stativu a třískl s ní o silnici. Jeden z redaktorů chtěl po vobuchovi, co to udělal, skočit a byl sražen obuškem.
Z davu se vyřítil malý chlapec a mrštil kámen policajtovi rovnou do týla. Vobuch se sesul a na silnici se objevily krvavé skvrny. Na chlapce se sesypalo půl tuctu dalších a odnesli ho pryč. Mezi nastrojenými občany města a odrbanými obyvateli slumů kupodivu propukly krátké a zuřivé pěstní šarvátky. Jakási žena v potrhaných a vybledlých domácích šatech se náhle vrhla na kyprou matronu a začala ji rvát za vlasy. Žuchly na silnici a s vřískáním a kopáním se kutálely po makadamu.
„Můj Bože,“ hlesla Amelia znechuceně.
„Co se děje?“ zeptal se Richards. Neodvažoval se pohlédnout výš než k hodinám na palubní desce.
„Rvačky. Policie mlátí lidi. Někdo rozbil redaktorům kameru.“
„VZDEJTE SE, RICHARDSI. VYSTUPTE Z VOZU.“
„Jeďte,“ řekl Richards tiše.
Vůz se trhaně rozjel. „Budou střílet na vzduchové uzávěry,“ řekla. „Pak počkají, až budete muset vystoupit.“
„Nebudou,“ řekl Richards.
„Proč?“
„Na to jsou moc blbí.“
Nestříleli.
Pomalu projeli kolem rozestavěných policejních vozidel a vyvalených diváků. Ti se podvědomě rozdělili do dvou oddělených skupin. Na jedné straně silnice byli občané středních a vyšších vrstev, dámy s účesy ze salonů krásy, muži v hedvábných košilích a mokasínech. Chlápci v kombinézách se jmény podniků na zádech a vlastními jmény zlatě vyšitými na náprsních kapsičkách. Ženy typu Amelie Williamsové, oblečené na nákupy. Jejich tváře se všemožně lišily, jednu věc však měly společnou: vypadaly podivně nedokončeně, jako obrázky s dírami pro oči nebo skládačky s chybějícím dílem. Je to nepřítomnost beznaděje, napadlo Richardse. V těchhle panděrech vlci neskučí. Tyhle mozky nejsou plné degenerovaných šílených snů či bláznivých nadějí.
Tihle lidé byli na pravé straně silnice, na straně s veřejnou jachtařskou a společenskou klubovnou, kolem kterých zrovna šli.
Na druhé straně, levé, byli chudáci. Červené nosy s popraskanými žilkami. Plochá, zplihlá ňadra. Mastné provázky vlasů. Bílé onuce. Opary. Uhry. Nicneříkající, ochablá ústa, znak idiotství.
Na téhle straně byla policie zastoupena hustěji a celou dobu přicházeli další vobuchové. I přestože se tu Richards objevil z ničeho nic, r…
