…Zbývá 049 a ČAS BĚŽÍ…
Jejich vlastní stíny je pronásledovaly z kopce dolů k parku a střídavě tmavly a bledly podle toho, jak se blížili a pak zase vzdalovali od jednotlivých, pletivem chráněných pouličních lamp firmy G.A. Elton Parrakis oddychoval jako lokomotiva v mocných svištivých poryvech a se sykotem.
Přeběhli ulici na druhý chodník, když vtom je náhle vyhmátly světlomety a dokonale je ozářily. S kvičením a škubáním se policejní vůz prudce zastavil ve vzdálenosti sto yardů, modré přerušované světlo nepřestávalo blikat.
„RICHARDSI! BENE RICHARDSI!“
Hromové zaburácení hlasu v megafonu.
„Váš vůz… támhle vpředu… vidíte?“ sípěl Elton.
Richards auto zahlédl. Elton ho zaparkoval dobře, v nízkém březovém porostu vedle jezírka. Hlídkový vůz s kvílením opět ožil, akcelerující zadní kola vtiskla do povrchu vozovky šmouhy rozpálené gumy, benzinový motor vyl ve stoupajících otáčkách. Vůz vyrazil proti obrubníku, světla vylétla k obloze, a když opět klesla, mířila přímo na ně.
Richards se k vozu otočil, náhle se cítil naprosto klidný, téměř otupělý. Z kapsy vytáhl Bradleyho revolver, stále však couval. Zbytek policejních vozů nebylo nikde vidět, jen tenhle jediný. Přes pustou říjnovou půdu parku se vůz s jekotem vrhl proti nim, samopřísavné pneumatiky vrhaly do vzduchu ohromné hroudy vyrvané zeminy.
Dvakrát vystřelil do čelního skla. Udělaly se na něm hvězdičky, ale nevysypalo se. V poslední vteřině uskočil a odkutálel se. Na tváři ucítil suchou trávu. Zvedl se na kolena a vystřelil ještě dvakrát zezadu, a pak už se auto řítilo do ostrého obratu a jeho modré světlo změnilo noc v šílenou noční můru poskakujících stínů. Bylo teď mezi ním a jeho vozem, ale Elton předtím uskočil na opačnou stranu než on, a právě se horečně činil na odstranění svého elektrického zařízení ze dveří vozu.
Z místa spolujezdce hlídkového vozu, který byl opět v akci, byl někdo napůl vykloněný. Temnotou se ozval tupý, štěkavý zvuk. Do trávy kolem něj bušily projektily v bláznivém tanci. Do tváří mu létala hlína, pleskala ho do čela.
Poklekl jako při modlitbě a znovu vystřelil proti čelnímu sklu. Tentokrát v něm kule prorazila díru.
Auto už bylo téměř nad ním –
Uskočil vlevo a zpevněný ocelový nárazník ho udeřil do levé nohy, zlomil mu kotník a srazil ho tváří k zemi.
Hlídkový vůz burácel řevem přetíženého motoru a prohrabával se do dalšího ostrého obratu. Opět se do něj opřely světlomety a všechno kolem bylo rázem ostře jednobarevné. Richards se snažil vstát, ale zlomený kotník mu vypověděl poslušnost.
V hlubokých vzlycích lapal po dechu a pozoroval, jak se policejní vůz blíží. Všechno bylo intenzivnější, neskutečné. Nacházel se v adrenalinovém deliriu, všechno se zdálo pomalé, rozvážné, jako klidně režírované představení. Najíždějící policejní auto bylo jako ohromný zaslepený bizon.
Opět zaštěkal samopal a tentokrát mu levou paží proletěla kulka a srazila ho stranou. Mohutný vůz se pokusil stočit se na něj, a tak měl na krátký okamžik výhled na postavu za volantem. Vystřelil a sklo explodovalo dovnitř. Vůz se dostal do prudkého smyku, pak se zdvihl, převrátil, dopadl na střechu a převalil se na bok. Motor chcípl a v náhlém překvapivém tichu bylo zřetelně slyšet praskání v policejním rádiu.
Richards se stále nemohl zvednout na nohy, tak se začal k svému vozu plazit.
Parrakis v něm už seděl a snažil se ho nastartovat, ale v zaslepené panice nejspíš zapomněl otevřít bezpečnostní ventily; při každém otočení klíčku se ozvalo pouze dunivé zakašlání vzduchu v komorách.
Noc se plnila blížícími se sirénami.
Richardsovi zbývalo k vozu ještě asi padesát yardů, když si Elton uvědomil, kde je chyba a škubl dolů páčkou na ovládání ventilů. Při dalším otočení klíčkem motor váhavě škytl a rozeběhl se. Vůz se přiřítil k Richardsovi.
Ten se napůl vztyčil, trhnutím otevřel dveře spolujezdce a zhroutil se dovnitř. Parrakis zahnul doleva na silnici číslo sedmdesát sedm protínající State Street nad parkem, spodek vozu ne víc než palec nad vozovkou, téměř d…
