…Zbývá 034 a ČAS BĚŽÍ…
„POZORNĚ MĚ POSLOUCHEJTE!“ zaduněl jeho hlas a převalil se přes rovnou plochu letiště. Policie napjatě vyčkávala. Dav nervózně přešlapoval.
„V KAPSE PLÁŠTĚ MÁM DVANÁCT LIBER DYNACOROVÉ VYSOCE ÚČINNÉ PLASTICKÉ VÝBUŠNINY – DRUH NAZÝVANÝ ČERNÝ IRČAN. DVANÁCT LIBER STAČÍ VYMAZAT VŠECHNO A VŠECHNY V OKRUHU ČTVRT MÍLE A PRAVDĚPODOBNĚ I VYHODIT DO VZDUCHU LETIŠTNÍ ZÁSOBNÍKY S PALIVEM. NEBUDETE-LI SE DRŽET MÝCH INSTRUKCÍ DO POSLEDNÍHO DETAILU, SEJDEME SE V PEKLE. DO VÝBUŠNINY JE VSAZEN KROUŽEK ROZNĚTKY FIRMY GENERAL ATOMICS. SPOUŠTĚČ JE NAPŮL VYTAŽENÝ. JEDINÝ POHYB, A MŮŽETE SI VRAZIT HLAVY MEZI NOHY A DÁT SVÝ PRDELI SBOHEM.“
Z davu zaznělo ječení a po něm následoval pohyb připomínající vzedmutou vlnu. Policie u bariér náhle zjistila, že nemá, koho by tlačila zpět. Muži i ženy prchali po cestách i přes travnaté plochy, v proudech se hrnuli branami ven, šplhali po protismršťové bariéře kolem letiště. Tváře měli zachvácené a zaslepené panikou.
Policie neklidně přešlapovala. Na žádné tváři nezahlédla Amelia Williamsová náznak pochyb.
„RICHARDSI?“ zaburácel mocný hlas. „TO JE LEŽ. VYSTUPTE.“
„TAKY ŽE VYSTOUPÍM,“ zaburácel v odpověď. „ALE JEŠTĚ PŘEDTÍM VÁM ŘEKNU, JAKÉ JSOU MOJE POŽADAVKY. CHCI PLNĚ NATANKOVANÉ LETADLO PŘIPRAVENÉ ODSTARTOVAT S NEJNUTNĚJŠÍ POSÁDKOU. TÍM LETADLEM BUDE LOCKHEED/GA NEBO DELTA SUPERSONIC. MUSÍ MÍT MINIMÁLNÍ DOLET DVA TISÍCE MIL. BUDE PŘIPRAVENÉ DO DEVADESÁTI MINUT.“
Kamery točily a ujížděly jako zběsilé. Blesk stíhal blesk. I tisk vypadal stísněně. Ovšem, samozřejmě, byl zde psychologický tlak těch pěti set milionů diváků, které bylo třeba vzít v úvahu. Ti byli skuteční. Celá věc byla skutečná. A Richardsových dvanáct liber Černýho Irčana možná byl jen výtvor jeho obdivuhodné, zločinecké mentality.
„RICHARDSI?“ Zpoza shluku vozů bez firemního označení, padesát yardů za stojánkou číslo 16, vyšel muž oblečený jen v kalhotách a bílé košili s rukávy vyhrnutými k loktům, bez ohledu na podzimní chlad. V ruce držel megafon ještě větší, než měl Richards. Na tu vzdálenost Amelia jenom poznala, že má malé brýle; blýskaly se v zapadajícím slunci.
„JSEM EVAN McCONE.“
Znal to jméno, jistě. Šlo o to, vyvolat v něm strach. A nebyl ani překvapený, když zjistil, že v něm skutečně strach vyvolalo. Evan McCone byl šéf lovců. Přímý potomek J. Edgara Hoovera a Heinricha Himmlera, napadlo ho. Zosobněná živá ocel uvnitř katodové rukavičky Systému. Bubák. Jméno, kterým se straší malé děti. Jendo, jestli si nepřestaneš hrát s těma sirkama, pustím na tebe z kumbálu Evana McConea.
Jen tak letmo se mu v paměti vybavil hlas ze sna. Jsi to ty, bráško?
„VÍME, ŽE LŽETE, RICHARDSI. ČLOVĚK BEZ FUNKČNÍHO ZAŘAZENÍ V G-A NEMÁ ŽÁDNOU MOŽNOST OPATŘIT SI DYNACOR. NECHTE TU ŽENU JÍT A VYSTUPTE. NECHCEME BÝT NUCENI ZABÍT I JI.“
Amelia slabě a zoufale popotáhla.
Richards zahřměl:
„TO SE MOŽNÁ TRADUJE NA KOKTEILOVÝCH MEJDANECH, ZMETKU. NA ULICI MŮŽEŠ KOUPIT DYNACOR NA KAŽDÝM DRUHÝM ROHU, POKUD PLATÍŠ V HOTOVOSTI. A TO JÁ ZASE PLATÍM. PENĚZMA FEDERACE HER. ZBÝVÁ OSMDESÁT ŠEST MINUT.“
„Z TOHO NIC NEBUDE.“
„McCONE?“
„POSLOUCHÁM.“
„PROPOUŠTÍM TU ŽENU. TA IRČANA VIDĚLA.“ Amelia něj zírala zkoprnělá hrůzou. „A MEZITÍM BYSTE TO MĚLI ROZJET. OSMDESÁT PĚT MINUT. NEBLUFUJU, TY SRÁČI. JEDINÝ VÝSTŘEL A VŠICHNI LETÍME NA MĚSÍC.“
„Ne,“ zašeptala a její obličej byla jedna velká, nevěřícně otevřená ústa. „Přece nemůžete věřit, že kvůli vám budu lhát.“
„Když nebudete, jsem mrtvej. Jsem sice zraněnej a vyřízenej a jen tak tak při vědomí, abych věděl, co říkám, vím ale, že tohle je nejlepší způsob. Ať tak nebo tak. A teď poslouchejte: dynacor je bílý a pevný, na dotyk lehce mastný. Vypadá –“
„Ne, ne! Ne!“ Rychle si připlácla dlaně na uši.
„Vypadá jako mýdlo Slonovina. Velice hutný, tuhý. A teď vám popíšu kroužek roznětky. Vypadá –“
Rozplakala se. „Nemůžu, copak to nechápete? Jako občanka této země mám svou povinnost. Své svědomí. Mám své –“
„Jo, a mohli by zjistit, že jste lhala,“ dodal suše. „Jenže to oni nezjistí. A …
