…Zbývá 075 a ČAS BĚŽÍ…
Když se probudil, bylo po čtvrté hodině odpolední – lov byl tedy v plném proudu. Už tři hodiny, vzhledem k časovému rozdílu. Ta představa mu způsobila mrazení v oblasti žaludku.
Vložil do kamery novou kazetu, vzal bibli, a s povlakem na hlavě četl pořád dokola, po celých deset minut, Desatero přikázání.
V zásuvce stolu našel obálky, bylo však na nich jméno a adresa hotelu. Zaváhal, pak si uvědomil, že na tom stejně nesejde. Bude muset přijmout Killianovo ujištění, že místo, kde se zdržuje, zřejmé z dopisních známek či zpátečních adres, nebude vedením her vyzrazeno McConeovi a jeho ohařům. Poštovních služeb využít musel. Nevybavili ho žádnými holuby.
U výtahů byla schránka na dopisy. Se zlou předtuchou vhodil Richards klipy do otvoru pro mimoměstskou korespondenci. Přestože zaměstnanci pošty neměli nárok na žádnou finanční odměnu za nahlášení místa pobytu soutěžících, stále se to zdálo strašně riskantní. V opačném případě by však přišel o peníze, a to si také nemohl dovolit.
Vrátil se do pokoje, zavřel sprchu (koupelna se pařila jako tropická džungle) a lehl si na postel, aby přemýšlel.
Jak vůbec prchat? Co by bylo nejlepší udělat?
Snažil se vžít do situace průměrného soutěžícího. První reakcí byl, samozřejmě, čistý živočišný pud; zalézt do úkrytu. Zbudovat doupě a tam se skrýt.
To taky udělal. V Brant Hotelu.
Budou s tím lovci počítat? Ano, budou. Vůbec nebudou hledat muže, který je v pohybu. Budou hledat muže, který se skrývá.
Dokážou ho tady najít?
Hrozně moc se mu chtělo odpovědět ne, nešlo to však. Jeho maskování bylo dobré, ale nahonem slepené. Jen málo lidí bývá pozorných, vždycky se však někdo najde. Možná, že už byl zaregistrován. Tím recepčním. Nebo poslíčkem, který mu přinesl snídani. Dokonce možná jednou z těch anonymních tváří během perverzo programu na Čtyřicáté druhé ulici.
Nepříliš pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá.
A co jeho skutečné krytí, ta falešná identifikační karta od Molieho? Jak dlouho s ní vydrží? Taxíkář, který ho vezl od Paláce her, ho vysadil v Jižním městě. A lovci jsou neuvěřitelně, děsivě dobří. Tvrdě udeří na každého, koho zná, od Jacka Cragera až k tý mrše Eileen Jennerový z konce chodby. Polilo ho horko. Jak dlouho to potrvá, než někomu, třeba zrovna tomu blbečkovi Flapperovi Donniganů, ujede, že Molie příležitostně padělává papíry? Pokud najdou Molieho, je vyřízenej. Ten zastavárník vydrží akorát do výprasku; je dostatečně mazaný, aby si nechal udělat pár viditelných válečných šrámů, které vystaví sousedství na odiv. A to proto, aby se jeho kšeft jedné noci náhle samovolně nevznítil. A pak? Jednoduchá kontrola na všech třech letištích Hardingu odhalí půlnoční výlet jistého Johna G. Springera do Monstrměsta.
Pokud Molieho najdou.
Počítej s tím, že ho najdou. Musíš s tím počítat.
Pak tedy prchej. Ale kam?
Nevěděl. Strávil celý život v Hardingu. Na středozápadě. Východní pobřeží neznal; neexistovalo místo, kam by mohl utéci a přitom cítit, že je na domácí půdě. Takže kam? Proboha, kam?
Jeho zmučená a nešťastná mysl odcestovala do morbidního snění při plném vědomí. Molieho našli bez jakýchkoli problémů. Jméno Springer z něj vydolovali během necelých pěti minut, po tom co mu vytrhli dva nehty, na pupek nalili náplň ze zapalovače a pohrozili, že škrtnou sirkou. Číslo Richardsova letu zjistili jedním rychlým telefonátem (pohlední, těžko popsatelní muži v gabardénových pláštích stejného střihu a značky) a do New Yorku dorazili ve dvě třicet východního času. Další mezitím zjistili adresu Brant Hotelu telexovým průzkumem seznamů hostů všech hotelů v New York City, sestavovaných počítačem ze dne na den. Teď jsou venku, obkličují hotel. Sběrači nádobí, posluhové, recepční a barmani, všichni byli nahrazeni lovci. Půl tuctu jich stoupá po požárním schodišti. Dalších padesát se tlačí ve všech třech výtazích. A přijíždějí další a další v tichých vozech na vzdušný pohon a obkličují celou budovu. Už jsou v chodbě a v příštím okamžiku se rozlétnou dveře a vtrhnou dovnitř. Nad jejich svalnatými rameny kamera na pojízdné trojnožce dychtivě sleduje a pro budoucí pokolení natáčí, jak z něj dělají hamburger.
Richards se posadil, zalitý potem. Dokonce nemá ani zbraň, zatím.
Utíkej. Rychle.
Boston bude stačit, tím začne.
