…Zbývá 012 a ČAS BĚŽÍ…
Uplynula hodina.
Přišel čas, řekl mrož, promluvit si o mnoha věcech… o plachetnicích a pečetním vosku. A taky jestli prasata mají křídla.
Myslí mu poletovaly různé tváře a výjevy. Stacey. Bradley. Elton Parrakis se svým dětským obličejem. Noční můra útěku. Zapalování novin v suterénu Ymcy poslední zápalkou. Kroužení a kvílení vozů na benzinový pohon, samopaly plivající oheň. Laughlinův zatrpklý hlas. Tváře těch dvou dětí, mladých agentů gestapa.
Konec konců, proč ne?
Žádné závazky a samozřejmě žádná morálka. Jak by morálka mohla být problémem pro muže, který byl odříznut a teď volně klesá? Jak chytrý je Killian, že to vidí, že Richardsovi s klidem a laskavou brutalitou ukázal, jak je sám. Bradley se svýma ohnivýma řečma o znečištěném ovzduší se zdál vzdálený, neskutečný, nedůležitý. Nosní filtry. Jistě. Kdysi se ta záležitost s nosními filtry zdála ohromná, veledůležitá. Není to tak.
Chudáci tě budou provázet na každém kroku.
Pravda. Dokonce Richardsovy orgány stvořily exemplář pro smrtící mašinérii. Chudí se nakonec přizpůsobí, dojde k mutaci. Za deset či padesát tisíc let si jejich plíce vytvoří vlastní filtrační systém a oni povstanou, vytrhají bohatým umělé filtry a budou se dívat, jak se hroutí, chrčí a kopou kolem sebe, zatímco z nich utíká život, jak tonou v atmosféře, kde kyslík hraje jen vedlejší roli; a co znamená budoucnost pro Bena Richardse? Všechno to bylo na hovno.
Bude následovat období žalu. Budou to očekávat a budou na to připraveni. Přijdou dokonce záchvaty vzteku, okamžiky vzpoury. Opětovné, nezdařené pokusy zveřejnit skutečnost úmyslně otráveného ovzduší? Možná. S tím si oni poradí. Postarají se o něj, neboť budou očekávat, že on se pak postará o ně. Instinktivně tušil, že by to mohl dělat. Tušil, že by dokonce pro tu práci mohl mít i jisté nadání. Pomůžou mu, zahojí ho. Narkotika a doktoři. Změna myšlení.
A pak klid a mír.
Svárlivost vymýcena jako obtížný plevel.
Vyhlížel klid toužebně, jako člověk v poušti vyhlíží vodu.
Amelia Williamsová plakala nepřetržitě ještě dlouho po tom, kdy jí všechny slzy už dávno měly vyschnout. Lhostejně mu přeběhlo hlavou, co se s ní asi stane. V současném stavu nemůže být jen tak prostě vrácena manželovi a rodině; už to nebyla stejná dáma, která automaticky zastavila na stopce s hlavou plnou jídel, setkání, klubů a vaření. Ukázalo se, že může být nebezpečná. Předpokládal, že budou následovat narkotika a terapie, pacient se bude předvádět. Bude třeba najít místo, kde se cesty rozešly, přesně určit důvod, proč byl zvolen chybný směr. Karneval uprostřed duševních kiksů.
Najednou měl chuť k ní jít a utěšit ji, říct jí, že se jí nic tak strašně zlého nestalo, že nalepení jednoduchých mentálních leukoplastí křížem krážem ji dá zase dohromady a že na tom bude dokonce líp než předtím.
Sheila. Cathy.
Ta jména přicházela a stále se opakovala, řinčela mu v hlavě jako zvony, jako slova donekonečna opakovaná, až jsou zdegradovaná na holý nesmysl. Řekněte své jméno víc než stokrát a zjistíte, že nejste nikdo. Žal byl vyloučen; měl pouze neurčitý pocit podráždění a zmatku: chopili se ho, prohnali ho na volné lonži a ukázalo se, že konec konců není ničím než koňskou řití. Vzpomněl si na chlapce ze střední školy, který povstal, aby složil slavnostní Slib věrnosti, a spadly mu kalhoty.
Letadlo dunělo nocí pořád dál. Ze tří čtvrtin byl pohroužen do dřímoty. Obrazy lenivě přicházely a zase odcházely, celé scény se odehrávaly bez jakéhokoli emocionálního zabarvení.
A pak poslední obrázek alba: lesklá fotografie osm krát deset, provedená znuděným policejním fotografem, který přitom snad žvýkal žvýkačku. Důkaz C, dámy a pánové porotci. Jedno rozpárané a rozřezané tělíčko v krví zalité kolíbce. Na lacině štukovaných stěnách krvavé cákance a stružky, na zemi rozbitý kačer na kolečkách, koupený za pár šestáků. Na jednookém méďovi z bazaru veliká lepkavá sraženina.
Náhle se probudil do plného vědomí, strnulý a napjatý, ústa široce rozevřená v blekotavé…
