IX
Kancléřovy starosti
Mezi rolníky země stále ještě místně známé jako Embruddok kolovalo staré přísloví, týkající se kontinentu, na kterém žili: „Jediný akr není řádně obyvatelný, jediný akr není neobydlený.“
Když už ničím jiným, toto pořekadlo bylo alespoň přístupem k pravdě. Dokonce i v době, kdy miliony věřily, že svět zahyne v plamenech, kontinent Kampannlat všemi směry znovu a znovu křižovali cestovatelé a poutníci všeho druhu. Od celých kmenů, jako byli migrující Madisové a nomádské národy Mordriatu, až k poutníkům, kteří svou pouť počítali ne podle mil, ale podle hrobů svatých; dále loupežné bandy, které cestu počítaly podle hrdel a váčků na peníze; a samotářští obchodníci, kteří putovali desítky mil, aby prodali píseň nebo kámen za cenu vyšší, než by utržili doma - ti všichni shledávali naplnění života v pohybu.
Dokonce ani požáry, které stravovaly vnitrozemí kontinentu a na krátký čas je dokázaly zastavit pouze řeky, poutníky neodradily. Ba spíš znásobovaly jejich počet a přispívaly k nim běženci, hledajícími nový domov.
Jedna taková skupina dorazila po Valvoralu do Matrassylu právě včas, aby viděli královnu MyrdemInggalu vyplouvat do vyhnanství. Královská mašinérie jim poskytla pramálo času k vydechnutí. Její úředníci už na nově příchozí v jejich děravé kocábce čekali a okamžitě je hnali bojovat do Západních válek.
Toho odpoledne obyvatelé Matrassylu na války dočasně zapomněli - či spíš myšlenky na ně zaplašili ve prospěch novějšího dramatu. Pro mnohé z nich to byl nejdramatičtější okamžik jejich nelehkého života. Bída, která je odsoudila k holé existenci, je nutila žít v zastoupení prostřednictvím mocných. Proto hledali a posléze tolerovali neřesti svých králů a královen, díky kterým jim do života alespoň občas vstupovalo zděšení nebo naopak potěšení.
Nad městem se táhl dým a zahaloval němé davy podél přístavního mola. V kočáře přijížděla královna. Projížděla mezi zástupy lidí. Mávaly prapory a bylo vidět zástavy s nápisy KAJ SE! a NA OBLOZE JSOU ZNAMENÍ. Královna se nedívala ani napravo, ani nalevo.
Kočár zastavil u řeky. Seskočil lokaj a Jejímu Veličenstvu otevřel dveře. Vystrčila útlou nohu a sestoupila na dláždění, následována Tatro a dvorní dámou.
MyrdemInggala zaváhala a rozhlédla se. Třebaže na obličeji měla závoj, kouzlo její krásy z ní vyzařovalo jako parfém. Čekal na ni lugr, který ji společně s doprovodem odveze do Ottassolu a odtud do Gravabaga-linienu. Na palubě stál kněz v mešním rouchu, který ji měl přivítat. Vystoupila na můstek. Když opustila matrassylskou půdu, z hrdel davů unikl vzdech.
Hlavu měla skloněnou. Jakmile vstoupila na palubu a přijala knězovo přivítání, sundala si závoj z obličeje a s hlavou hrdě vztyčenou zvedla ruku na rozloučenou.
Při pohledu na její obličej, který neměl sobě rovna, se z přístaviště, z ochozů a ze střech poblíž ozvalo mumlání, které přerostlo v jásot. Bylo to nevyslovené matrassylské rozloučení s královnou královen.
Bez jediného dalšího znamení opět závoj spustila, otočila se na patě a zmizela jim z očí.
Když loď zvedala kotvu, na okraj mola vyběhl mladý švihák ode dvora a začal recitovat oblíbenou báseň „Ona je léto samo“. Neozvala se žádná hudba, žádné další pozdravy.
Nikdo z těch, kdo tam stáli v tichém rozloučení, nevěděl, co se toho odpoledne přihodilo v paláci, třebaže už brzy mezi ně proniknou zprávy o hrůzných činech.
Rozvinuli plachty. Loď pomalu vyplula z přístavu a pustila se po proudu. Královnin vikář stál na palubě a modlil se. Nikdo z přihlížejících v davu, na ulicích, na útesech, ani z těch, co skrčeni dřepěli na střechách, se nepohnul. Dřevěný trup lodi se začal v dálce zmenšovat, jeho detaily mizely.
Lidé se v tichosti začali rozcházet do domovů, odnášejíce i svoje zástavy.
Matrassylský dvůr se jen hemžil nejrůznějšími klikami. Některé byly spíš dvorní raritou, jiné měly celonárodní podporu. Nejvýznamnější z těch druhých byli nepochybně myrdolátoři. Tato ironicky pojmenovaná skupina ve většině případů vystupovala proti …
