VI
Diplomaté přinášejí dary
Král JandolAnganol se konečně vrátil z Oldoranda ke své královně. Uplynuly čtyři týdny. Přestal kulhat. Na událost u Kosgattu ale nezapomněl. Byl den zimního slunovratu a v Matrassylu očekávali diplomaty z Pannovalu.
Nad borlienským hlavním městem ležel příkrov dusivého horka. Obklopovalo palác, který z kopce shlížel na Matrassyl. Vnější zdi paláce se chvěly žárem, jako by byly pouhým přízrakem, kterým se dá projít. Před staletími, uprostřed zimy Velkého roku, lidé den zimního slunovratu slavili s upřímností; dnes tomu bylo jinak. Bylo jim příliš horko, než aby na něco takového vůbec mysleli.
Dvořané se zdržovali v komnatách. Sibornalský velvyslanec si do vína přidal led a snil o chladných ženách své vlastní země. Diplomaté, přetížení zavazadly a úplatky, se potili pod úředními rouchy a s úlevou padli na pohovky ihned, jakmile skončil uvítací obřad.
Borlienský kancléř SartoriIrvraš šel do svého zatuchlého pokoje, kouřil rozrazilku a skrýval před králem hněv.
Tato událost povede ke špatným věcem. On ji nepřipravil. Král se s ním vůbec neporadil.
Jako samotářský muž měl SartoriIrvraš v oblibě samotářský druh diplomacie. V duchu byl přesvědčen, že Borlien by spojenectvím s Pan-novalem nebo Oldorandem neměl být ještě víc zatažen do okruhu mocné Pannovalské svaté říše. Tyto tři země už sjednocovala společná víra, kterou SartoriIrvraš jako učenec nesdílel.
Po celá staletí byl Borlien ovládán Oldorandem. SartoriIrvraš se nechtěl dožít návratu těchto časů. Víc než mnozí jiní chápal, jak pozadu Borlien je; když však padne do spárů moci Pannovalu, ze své zaostalosti se nikdy nevyléčí. Král byl jiného názoru a církevní rádcové ho v tomto rozhodnutí podporovali.
Kancléř v Matrassylu zavedl přísná nařízení, která se vztahovala na příchody a odchody cizinců. Jeho samotářský styl života v sobě možná nesl i náznak xenofobie; vykázal z města Madisy a všem cizím diplomatům pod hrozbou trestu smrti zakázal pohlavní styk s matrassylskými ženami. Zavedl by nejraději i zákony proti fagorům, ale s tím král zásadně nesouhlasil.
SartoriIrvraš si povzdechl.
Jeho jedinou touhou bylo dál se vzdělávat. Nenáviděl způsob, kterým na něj uvalili moc; v důsledku odpovědnosti se triviálním způsobem stal tyranem, který jen doufal, že jakmile půjde do tuhého, dokáže udržet situaci pevně v rukou. S nepříjemným pocitem vládl mocí, kterou mu svěřili, a paradoxně si přál moc neomezenou.
Tak by se nebyli ocitli v momentální nebezpečné situaci, kdy si padesát, ba možná víc cizinců dělá v královském paláci, co se jim zamane. S chladnou jistotou věděl, že král má v plánu významnou změnu a že není daleko drama, které ovlivní střízlivý běh jeho života. Jeho žena si o něm vždycky myslela, že je necitlivý. SartoriIrvraš věděl, že by bylo lépe říci, že jeho city se soustřeďují pouze na práci.
Charakteristickým způsobem vypínal ramena a tento zvyk ho činil ještě impozantnějším, než ve skutečnosti byl. Bylo na něm znát jeho třicet sedm let - či třicet sedm let a pět tennerů, což byl přesný způsob, kterým obyvatelé Kampannlatu určovali věk. Jeho obličej, kolem nosu vrasčitý a zdobený knírem, připomínal inteligentního hraboše.
„Miluješ krále a své druhy,“ připomněl sám sobě a opustil útočiště vlastních komnat.
Jako mnoho podobných pevností byl palác nakupeninou starého a nového. Během poslední Velké zimy byly vybudovány pevnosti v jeskyních hluboko pod Matrassylem. Rozrůstal se nebo zmenšoval, jednou byl mocným hradem, jindy domem rozkoší; podle toho, jak se v ten či onen čas vedlo Borlienu.
Na urozené návštěvníky z Pannovalu působil Matrassyl burcujícím dojmem. Fagorové svobodně chodili po ulicích - nikdo je neobtěžoval a oni si lidí také nevšímali. V důsledku toho cizincům JandolAnganolovo sídlo připadalo nedokonalé. Říkali mu provinční palác.
JandolAnganol v letech, kdy mu ještě štěstěna stála po boku a jeho svazek s MyrdemInggalou byl mladý, svolal nejlepší architekty, stavitele a umělce země, aby napravili škody, které n…
