V
Obyčeje Madisů
Madisové byli na kontinentu Kampannlat rasou sami pro sebe. Zvyky se lišili od zvyků lidí i prvotních a jejich kmeny žily odloučeně jeden od druhého.
Jeden z kmenů pomalu postupoval západním směrem, oblastí Hazzi-zu, která se stala pouští, několik dnů cesty na sever od Matrassylu.
Jak dlouho už kmen putuje, nikdo nevěděl. Ani protognostikové samotní, ani žádný z národů, které cestou potkali, nedokázal říct, kdy nebo kde Madisové vyrazili na svou pouť. Byli to nomádi. Na cestě se rodili, vyrůstali, uzavírali sňatky a na cestě i umírali.
Život sám nazývali slovem Ahd, což znamená Cesta.
Ti, kdo se o Madisy zajímali - a bylo jich poskrovnu - věřili, že to je právě Ahd, kvůli kterému jsou Madisové tak izolováni. Jiní měli zato, že příčinou je jejich jazyk. Ta řeč byla písní, písní, kde slovům jako by byla nadřazena melodie. Jazyk Madisů byl složitý a přece to byla právě jeho nedokonalost, která jako by držela kmen na cestách a jistě zmátla každého člověka, jež se ho pokoušel naučit.
Nyní se ho snažil naučit jistý mladý člověk.
Řečí hr‘Madi‘h se pokoušel mluvit už jako dítě. Ted, v období dospívání, byla jeho životní situace vážnější a on se proto snažil mnohem více.
Vyčkával vedle kamenného pilíře, na kterém byl vyrytý boží symbol. Značil hranici zemského pásu nebo čáry zdraví, třebaže tyto pradávné pověry mladíka vzrušovaly pramálo.
Madisové přicházeli v roztroušených skupinkách nebo v řadě za sebou. Provázel je tichý zpěv. Míjeli ho, aniž se na něj podívali, třebaže mnoho dospělých se za chůze dotklo kamene, u kterého stál. Muži i ženy na sobě měli pytlovité oděvy, v pase volně převázané. Tyto oděvy doplňovaly vysoké, tuhé kápě, které Madisy chránily před nepřízní počasí a propůjčovaly jim poněkud groteskní vzhled. Na nohou měli primitivní obuv, vyřezanou ze dřeva, jako by chodidla, která je nesla na pouti Ahdem, nestála za větší pozornost.
Mladík hleděl na řadu postav - klikatila se jako had polopouští. Byla bez konce. Stoupal nad ní prach a slabě ji zahaloval. Madisové postupovali a stále si ve svém protognostickém jazyce cosi mumlali. Nebylo chvíle, kdy by alespoň jeden z nich nemluvil k ostatním a zvěst v podobě melodie neputovala zástupem jako krev tepnou. Kdysi se mladík domníval, že jejich rozprava musí být nějakým komentářem cesty. Ted se spíš klonil k názoru, že jde o nějaký druh vyprávění; ale čeho se to vyprávění mohlo týkat, o tom neměl potuchy, protože pro Madisy neexistovala ani minulost, ani budoucnost.
Čekal na svůj okamžik.
Prohlížel si obličeje kolemjdoucích, jako by hledal někoho milovaného, koho ztratil, jako by čekal na znamení. Třebaže Madisové byli, co se fyzického vzhledu týkalo, naprosto lidští, výrazy jejich obličejů měly nádech jakési vábivosti, vyzařovaly zvláštní protognostickou nevinnost, která těm, již se na ně dívali, připomínala obličeje zvířat nebo květiny.
Typický madiský obličej měl vypoulené oči se světle hnědými duhovkami, obklopené hustými řasami. Výrazný orlí nos připomínal papouščí zobák. Čelo ustupovalo dozadu, dolní čelist byla mírně předsunutá. Výsledek na mladíka působil omračující krásou. Vzpomněl si na nádherného psa, křížence, kterého jako dítě zbožňoval, a na bílohnědé květy psího vína.
Mužský obličej se od ženského lišil jedním výrazným znakem. Muži měli vysoko na spáncích dva výrůstky a další dva na čelistích. Někdy z nich vyrůstaly chlupy. Jednou mladík viděl muže, kterému z výrůstků pučely krátké pahýly rohů.
S láskou hleděl na řadu procházejících obličejů. Jeho duše pozitivně reagovala na jednoduchost Madisů. V nitru mu ale planul hněv. Toužil zabít svého otce, borlienského krále JandolAnganola.
Kolem něj plynul pohyb a melodické mumlání. Najednou spatřil svoje znamení!
„Ach, děkuji ti!“ zvolal a šel znamení vstříc.
Jedna z Madisek před sebou hnala aranga. Nyní zvedla oči z cesty, podívala se přímo na něj a obdarovala ho Pohledem přijetí. Byl to anonymní pohled a zmizel tak rychle, jak přišel, pouhý letmý záblesk inteligence. Zařa…
