VII
Královna navštěvuje živé i mrtvé
Svítání příštího dne bylo horké a dusné. Královna královen se nechala vykoupat svými ženami, chvíli si hrála s Tatro a pak vzkázala SartoriIrvrašovi, aby za ní přišel do rodinné hrobky.
Tam vzdávala poslední poctu bratrovi. Brzy bude řádně pohřben ve správném zemském pásu. Tělo, zabalené do žlutého plátna, leželo na bloku lordryardryjského ledu. S žalem si všimla, že dokonce ani smrt mu nezměnila prosté rysy. Naříkala pro všechny ty prozaické a exotické věci, pro všechno, co se jejímu bratrovi v životě stalo i nesplnilo. Takto ji tam našel kancléř.
Na sobě měl inkoustem potřísněnou kytlici. Inkoust měl i na prstech a když se hluboce uklonil, bylo vidět, že ho má také na holé lebce.
„Rušvene, musím se s tělem rozloučit tady, ale chtěla bych bratra pozdravit i tam ve světě dole, kam klesla jeho duše. Chci, abys byl u mne, až půjdu do pauku, a dohlédl na to, aby mne nikdo nevyrušoval.“
SartoriIrvraš vypadal ustaraně. „Paní. Chtěl bych tvé utrápené mysli připomenout dvě věci. Za prvé, tvoje náboženství od klidu předků - pauku, dáváš-li přednost zastaralému názvu - odrazuje. A za druhé, s gossii nelze komunikovat, dokud jejich smrtelná těla nebyla pohřbena do příslušných zemských pásů.“
„A za třetí, ty si stejně myslíš, že pauk je povídačka pro děti.“ Vyčerpaně se na něho usmála, jako by tím chtěla stvrdit dávný spor, který spolu ohledně tohoto problému vedli.
Zavrtěl hlavou. „Dobře vím, co jsem kdysi tvrdil. Nicméně, časy se mění. Ted přiznávám, že i já jsem se naučil sestupovat do klidu předků, abych se utěšil rozhovorem s duchem mé zesnulé ženy.“
Kousl se do rtů. Když si všiml jejího výrazu, dodal: „Ano, odpustila mi.“
„To jsem ráda,“ lehce se ho dotkla.
Opět se v něm ozval učenec, když pokračoval: „Víš, Veličenstvo, je poněkud filozoficky obtížné věřit tomu, že rituál sestoupení do klidu předků je něčím víc než jen subjektivním pocitem. Pod zemí nemohou být gossiové a fessupové, se kterými by živí mohli rozmlouvat.“
„Všichni víme, že tam jsou. Ty a já a miliony rolníků mluví se svými předky, kdykoliv si usmyslí. V čem je potíž?“
„Všechny historické zápisy, a mám jich spoustu, tvrdí, že gossiové kdysi byli tvory plnými nenávisti, kteří naříkali nad svým zkaženým životem a zahrnovali živé pohrdáním. V průběhu generací došlo ke změně; teď se nám od gossiů dostává jen slov dobra a útěchy. To naznačuje, že celý zážitek je pouze splněné přání, druh sebehypnózy. Kromě toho, hvězdné zákony vymítily starověký názor, že svět spočívá na prapůvodním kameni, ke kterému fessupové klesají.“
MyrdemInggala dupla. „Mám zavolat vikáře? Nejsem snad vystavena i tak dost velkému zármutku a vypětí, abych v tuto hodinu ještě musela poslouchat tvoje nesmyslné historické přednášky?“
V příštím okamžiku výbuchu litovala a když vstupovali do její komnaty, zavěsila se do něj.
„Ať je to cokoliv, poskytuje to útěchu,“ podotkla. „Chvála Bohu, že existuje království ducha mimo lidské chápání.“
„Moje drahá královno, třebaže náboženství nesnáším, poznám svatost, když jsem v její přítomnosti.“ Stiskla mu paži a tím mu dodala odvahu, aby pokračoval: „Avšak svatá církev nikdy docela nepřijala klid předků jako součást svého rituálu, že ano? Nevědí, co s gossii a fessupy dělat. A proto by je nejraději zakázali, ovšem kdyby to udělali, z církve by rázem vystoupil milion rolníků. Takže celou záležitost raději ignorují.“
Pohlédla si na hebké ruce. Už se připravovala na onen akt. „Jak je to od církve rozumné,“ zamumlala.
SartoriIrvraš byl zas natolik rozumný, že raději neodpověděl.
MyrdemInggala zamířila do své vnitřní komnaty. Klesla na lůžko, zklidnila se, začala dýchat pomaleji a uvolnila svaly. SartoriIrvraš seděl tiše vedle lůžka, udělal si na čele znamení svatého kruhu a započal svou stráž. Viděl, že už začala vstupovat do stavu pauku.
Pevně zavřel oči, protože se neodvažoval hledět na její bezbrannou krásu, a zaposlouchal se do jejího nepravidelného dechu.
Duše nemá oči, a přesto ve světě dole …
