Praha plná strašidel (Miloslav Švandrlík)

Bezhlavý templář

Je to jedno z nejkrásnějších a nejvznosnějších strašidel, kterými se Praha může honosit. V Liliové ulici mezi půlnocí a jednou hodinou ranní jezdíval pravidelně na ztepilém bílém koni bezhlavý rytíř z řádu templářů. Nevíme, čím se provinil, ale říká se, že vedl zpustlý život a jeho milenky by se nevešly ani do klášterní kaple. Proto ho stihl zasloužený trest. Byl sťat v klášteře sv. Vavřince a zemřel nesmířen s Bohem.

Jeho páteční půlnoční jízdy obohatily pak Prahu o pozoruhodnou atrakci. Pamětníci vyprávějí, že templář držel v jedné ruce uzdu majestátně klusajícího koně a v druhé ruce třímal useknutou hlavu. Marně prosil veřejnost o osvobození. Toho by dosáhl, kdyby nějaký odvážlivec probodl koně mečem. Ale lidé měli dost svých vlastních starostí a noční jezdec jim nijak nepřekážel.

Pouze jednou zavolal na templáře koňský řezník: „Hej, kamaráde, když toho koně propíchnu, můžu si ho nechat do vuřtů?“

„To nelze!“ odvětil templář. „Kůň se rozplyne a já s ním.“

„Když nelze, tak se vysvoboď sám!“ řekl řezník. „Zadarmo ani kuře nehrabe a kdybych měl porážet koně bez zaslouženého honoráře, tak bych to daleko nedotáhl!“

Načež se odvrátil a odešel, nedbaje templářova lkaní.

Po zrušení kláštera byly jeho prostory prodány a nadále sloužily soukromým účelům. Z místnosti, kde přebýval bezhlavý templář, když právě nestrašil, se stalo skladiště papíru. Rytíř to přijal jako nesnesitelnou potupu a zvolal: „Přestane-li si národ vážit svých strašidel, je s ním ámen!“ a začal stávkovat. Přerušil své páteční vyjížďky. Jestli natrvalo, to nevíme. Možná, že ho jednoho dne vzdor přejde a on se objeví v Liliové ulici opět v celé své kráse.

VÝSKYT:

V Liliové ulici o půlnoci – nyní trucuje.