Kapitola 3
Čtvrtek, 21. února 2002, 11.05
V řadě blížících se vozů zahlédla Stephanie taxík a zvedla ruku. Na radu jednoho z členů bezpečnostní služby senátní budovy se s Danielem vydali sem na Constitution Avenue, ale štěstí jim zatím nepřálo. Ráno sice slibovalo docela pěkný den a vlídné počasí, teď však nastal obrat k horšímu. Z východu připluly těžké temné mraky, mrzlo a vypadalo to na déšť, či dokonce sněžení. O taxíky byl náhle nečekaný zájem.
„Tamhle je další,“ zlostně vyštěkl Daniel, jako by problém s taxíky zavinila Stephanie. „Nenech ho ujet!“
„Nejsem slepá!“ odpověděla Stephanie stejně nevrlým tónem.
Co opustili místnost, kde probíhalo slyšení senátního podvýboru, téměř spolu nepromluvili. Jejich nálada dokonale odpovídala nevlídnému počasí.
„Do háje!“ ulevila si Stephanie. Přestože se všemožně snažila upoutat na sebe pozornost, automobil se přehnal kolem, jako by měl řidič klapky na očích.
„Nechala jsi ho ujet!“ neodpustil si Daniel výčitku.
„Já že ho nechala ujet?“ bránila se Stephanie. „Mávala jsem. Hvízdala jsem. Dokonce jsem nadskakovala. Představoval sis, že se mu vrhnu před kapotu? Ostatně proč jsi ho nezkusil zastavit sám?“
„Sakra, co budeme dělat? Je tu větší zima než na Sibiři.“
„Až dostaneš nějaký geniální nápad, Einsteine, dej mi vědět.“
„Ten sarkasmus si klidně odpusť. Nemůžu za to, že jezdí málo taxíků.“
„A já za to snad můžu?“ odsekla Stephanie.
Choulili se v marné snaze trochu se zahřát, ale vzájemně si od sebe udržovali odstup. Zimní kabát si Stephanie ani Daniel na cestu do Washingtonu nevzali. Domnívali se, že když letí čtyři sta mil na jih, nebudou teplé oblečení potřebovat.
„Zase jeden, vidíš?“ ukázal Daniel směrem k proudu vozidel.
„Prosím, jsi na řadě. Předveď, co umíš.“
Daniel vztyčil pravici a odvážně vykročil z chodníku. Vzápětí však musel couvnout, neboť v krajním pruhu se proti němu řítila jakási dodávka.
Zběsile šermoval oběma rukama a halekal, ale taxík vůbec nezpomalil.
„Skvělý výkon,“ ušklíbla se Stephanie.
„Zmlkni!“
Už málem ztratili veškeré naděje a chtěli vyrazit pěšky po Constitution Avenue, když uslyšeli klakson. Taxík čekal před semaforem na křižovatce a jeho řidič patrně dokázal ocenit Danielovy herecké ambice. Jakmile naskočila zelená, vůz odbočil vlevo a zastavil u chodníku.
Stephanie s Danielem nastoupili a zapnuli si bezpečnostní pásy.
„Kam to bude?“ zeptal se taxikář, zatímco si je prohlížel ve zpětném zrcátku. Byl opálený, jako by právě strávil týden v nejžhavější Africe.
Na hlavě měl turban.
„Do hotelu Four Seasons,“ stručně mu sdělila Stephanie.
Daniel i Stephanie dlouho pouze mlčky zírali každý na opačnou stranu.
„Řekl bych, že to slyšení bylo prostě mizerné,“ promluvil konečně Daniel.
„Ještě horší,“ poznamenala Stephanie.
„V podvýboru ten parchant Butler určitě svůj zákon protlačí,“ pokračoval Daniel. „Potom, jak vím od lidíz Organizace biotechnologických průmyslových odvětví, jeho znění určitě schválí výbor pro zdraví, vzdělání, práci a důchody, načež nebude problém ani s hlasováním v samotném Senátu.“
„Jinými slovy: akciové společnosti CURE můžeme dát sbohem.“
„Je ostudné, že v téhle zemi se lékařský výzkům stal rukojmím politických demagogů,“ znechuceně zakroutil hlavou Daniel. „Vůbec jsem do Washingtonu neměl letět. Ušetřil bych si zbytečné rozčilování.“
„Možná jsi měl opravdu zůstat doma,“ poznamenala Stephanie.
„Sama bych třeba zvládla slyšení líp. Rozhodně jsi naší věci nijak neprospěl, když jsi senátorovi vmetl do tváře, že je úzkoprsý a jenom se předvádí.“
Daniel ji probodl vražedným pohledem. „Už zase?“
„Nechal ses úplně vytočit.“
„Nevěřím svým uším! Tak podle tebe jsem tu katastrofu zavinil já?“
„Promiň, ale k tvým silným stránkám bohužel nepatří schopnost vnímat pocity druhých lidí, což jsi dneska prokázal přímo ukázkově. Kdo ví, jak by slyšení dopadlo, kdybys neztratil nervy. Otevřeně na Butlera zaútočit bylo krajně netaktické. Předem jsi překazil jakýkoliv smysluplný dialog, který jsi s ním třeba mohl vést.“
D…
