Kapitola 13
Úterý, 26. února 2002, 4.45
Přestože dveře zajišťovala důkladná a pevná zástrčka, Stephanie se příliš nevyspala. Při sebemenším šramotu se jí zmocňovala panika. Ostatně nedalo se říct, že by v hotelu vládlo pověstné ticho, které léčí. Krátce po půlnoci se odkudsi hlučně vraceli hosté ze sousedního pokoje a Stephanie, přesvědčená, že je to neznámý vetřelec a chystá se na ni zaútočit, se v posteli prudce posadila, připravena bojovat.
Přitom nechtěně strhla pokrývku i z Daniela. „Co je?“ vytřeštil oči a vzápětí spal dál.
Kolem druhé hodiny konečně usnula i Stephanie. Ale rozhodně to nebyl hluboký posilující spánek, a když ji ráno Daniel zlehka vzal za rameno, připadalo jí, že ještě před patnácti minutami neklidně bděla.
„Kolik je?“ zívla se zavřenýma očima a opřela se o loket.
„Přesně pět. Vstaň a usměj se! Za půl hodiny bychom měli sedět v taxíku.“
Stephanie málem zaskřípala zuby. Jako dospívající dívka bývala přímo přebornicí ve spaní a zoufale nerada ráno vstávala. A matka ji tehdy pravidelně budila větou: „Vstaň a usměj se!“ Daniel tu historku znal a slov, která Stephanii vyloženě dráždila, použil coby nejúčinnějšího prostředku, jak ji vyprovokovat a opravdu probudit.
„Jsem vzhůru,“ zavrčela, jakmile se znovu dotkl jejího ramene. Zkusmo otevřela levé oko. A vzápětí jí Daniel bez varování škádlivě zajel prsty do vlasů. Tohle urážlivé a ponižující gesto ji dokázalo ještě víc rozzuřit.
Pokaždé měla sto chutí rozječet se, že není malé dítě ani žádný domácí mazlíček. A několikrát už se v takové situaci skutečně rozječela a vmetla Danielovi do tváře spousty rozhořčených výtek, které si jistě nedal za rámeček.
Daniel zamířil do koupelny. Stephanie se přetočila zpátky na záda a přivřela oči před prudkým světlem. Nad hlavou jí zářil barevný křišťálový lustr, venku dosud vládla černočerná tma. Stephanie se zhluboka nadechla.
Nejraději by si přikryla obličej polštářem a znovu usnula. Potom si však vzpomněla, jak nesmírně si včera večer přála sedět v letadle společnosti Air France a uhánět z Itálie.
„Nespíš?“ křikl Daniel z koupelny.
„Jsem čilá jako rybička,“ zalhala Stephanie. Protáhla se, mohutně zívla a posadila se. Sice se jí trochu zhoupl žaludek, ale rychle ten nepříjemný pocit překonala a s dalším hlasitým zívnutím spustila nohy na koberec.
Sprcha pro oba znamenala hotový zázrak. Také Daniel měl totiž zpočátku hodně daleko k okázale předstírané svěžesti a drnčícím budíkem by málem praštil o zeď. Nicméně z koupelny vyšli Stephanie i Daniel plni energie a nedočkaví, aby už byli na turínském letišti. V rekordním tempu se oblékli. Ve čtvrt na šest zavolal Daniel do hotelové recepce, aby objednal taxík a nějakého zřízence, který by se postaral o zavazadla.
„Ani se mi nechce věřit, že večeřet už budeme v Nassau,“ prohodil, zatímco zamykal svůj kufr. „Za dnešek toho zvládneme opravdu hodně, z Paříže bez čekání letíme do Londýna a odtud s British Airways přímo na bahamský ostrov New Providence.“
„Nejtěžší je pochopit, že během jediného dne přeskočíme ze zimy do léta.
Skoro si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy chodila jen v šortkách a tílku.“
Přišel hotelový poslíček a odvezl jejich zavazadla k čekajícímu taxíku.
Stephanie si dosušovala vlasy, Daniel ji se svou obvyklou netrpělivostí sledoval ze dveří koupelny.
„Nebylo by dobré informovat vedení hotelu o tom vetřelci?“ zvýšila Stephanie hlas, aby přehlušila hukot fénu.
„Co tím získáme?“
„Asi nic. Ale snad by to měli vědět, ne?“
Daniel se podíval na hodinky. „Myslíš? Bůhvíjaké vysvětlování by následovalo – a na diskuse není čas. Bude půl šesté. Musíme vyrazit.“
„Nechceš jít napřed a odhlásit nás?“ navrhla Stephanie. „Za dvě minuty jsem dole.“
„Tak jo,“ kývl Daniel a dodal: „Pospěš si, Nassau čeká!“
Neodbytně vyzvánějící telefon vytrhl Michaela Maloneyho z hlubokého spánku.
Volal otec Peter Fleck, druhý osobní tajemník kardinála ORourka.
„Nevytáhl jsem vás z postele?“ zeptal se Peter.
„Kolik vlastně je?“ rozespale zamumlal Michael, poslepu n…
