Epilog
Pondělí, 25. března 2002, 6.15
Obloha zvolna měnila barvu. Čím dál bledší hvězdy postupně vystřídala narůžovělá záře ohlašující východ slunce.
Ševel nočního vánku utichl a místo něj teď až do dvaatřicátého patra doléhala pestrá směs ptačího zpěvu.
Stephanie a Carol Manningová seděly proti sobě na pohovkách v obyvacím pokoji apartmá, které se velikostí, ale nikoliv luxusem podobalo Poseidonovu apartmá. Dlouhé hodiny se ženy ani nepohnuly a nepromluvily spolu jediné slovo.
Drama, jehož se staly svědkyněmi, oběma příliš otřáslo.
Carol se bezprostředně poté, co senátor Butler a Daniel přepadli přes kamenné zábradlí balkonu, vzpamatovala jako první, sáhla po telefonu a hlasem roztřeseným panikou informovala o tragické události operátorku v ústředně. Teprve pak se vzchopila i Stephanie. Zvedla se z dlaždiček, proběhla pokojem a pádila chodbou k výtahu. Zatímco čekala, až výtah dorazí, připojila se k ní Carol. Během cesty dolů na sebe pouze mlčky hleděly, jako by stále ještě doufaly v zázrak.
Všechno se přihodilo tak rychle, že tomu prostě odmítaly uvěřit.
Z výtahu vystoupily v suterénu pod recepcí. Aby se dostaly na prostranství za hotelem, musely projít umělymi ruinami bájné Atlantidy a podél obrovských zářících akvárií zaplněných nejrůznějšími mořskými tvory.
Obě tušily, že existuje i kratší cesta, nechtěly však ztrácet čas vyptáváním.
Venku odbočily vlevo a kolem Královského lázeňského bazénu doběhly na užší a méně osvětlenou pěšinu, kde trochu zvolnily tempo.
Celé zadýchané přešly po mostě vedoucím přes nevelkou lagunu a konečně se ocitly na pečlivě udržovaném trávníku u paty západního křídla hotelových budov, honosně nazvaných Královské věže.
Členové hotelové ochranky zareagovali na Carolin telefonát opravdu bleskově, dostavili se v plném počtu a několik z nich už mezi palmami natahovalo žlutou pásku ohraničující místo neštěstí. Před oběma ženami se náhle ze tmy vynořil urostlý černý Bahamec ve tmavém obleku a zastoupil jim cestu.
„Promiňte,“ řekl zdvořile, „ale dál nemůžete. Stala se tu nehoda.“
„My patříme k obětem,“ poněkud nelogicky vyhrkla Stephanie.
„Přesto raději zůstaňte tady. Za chvíli přijedou sanitky.“
„Sanitky?“ Stephanie znovu začala doufat.
„A policie,“ dodal muž.
„Co je s nimi?“ váhavě se zeptala Stephanie. „Jsou naživu? Musíme je vidět!“
„Madam,“ povzdechl si muž. „Spadli z dvaatřicátého patra. Není na ně hezký pohled.“
Dorazily sanitky, aby odvezly těla. Také se objevili policisté a zahájili předběžné vyšetřování. Brzy nalezli injekční stříkačku, což způsobilo jistý rozruch, který ovšem utichl, když Stephanie vysvětlila, že se jedná o sedativa předepsaná zdejším lékařem. Informaci potvrdili i doktor Nawaz a doktor Newhouse, kteří do hotelu přijeli těsně po tragédii. Policisté si pak v doprovodu obou žen a obou lékařů prohlédli Poseidonovo apartmá, zejména balkon a ozdobné kamenné zábradlí. Vrchní inspektor ženám sdělil, že až do koronerova šetření budou muset zůstat v Nassau, a odebral jim pasy.
Poseidonovo apartmá stejně jako apartmá, v němž dosud bydleli Daniel se Stephanií, policie zapečetila.
Vedoucí hotelové noční směny projevil dokonalé pochopení a okamžitě přestěhoval obě ženy do apartmá ve východním křídle Královských věží, kde teď seděly, a také je vybavil nezbytnými předměty osobní péče. Doktor Nawaz a doktor Newhouse se dlouho nezdrželi. Anesteziolog nechal ženám nějaké léky na uklidnění, ani jedna si však zatím nic nevzala.
Plastová krabička ležela netknuta na konferenčním stolku.
Stephanie si znovu a znovu v myšlenkách promítala celý sled událostí od onoho deštivého večera ve Washingtonu až k dnešnímu tragickému vyústění.
Nepřestávalo ji udivovat, že se s Danielem do tak šíleného dobrodružství vůbec zapletli. Ještě nepochopitelnější jí připadalo, že přes řadu varovných úkazů nedokázali včas rozpoznat svůj otřesný omyl.
Prostě se hnali za vytčeným cílem a neuvažovali o vhodnosti a mravní stránce prostředků, jimiž ho chtěli dosáhnout. Jistě, sama Stephanie něk…
