Kapitola 15
Pátek, 1. března 2002, 9.15
Bylo to nezvykle dlouhé, příjemné a osvěžující ráno. Protože cesta do Evropy jim narušila biocyklus, Stephanie i Daniel se probudili ještě dřív, než slunce ozářilo východní obzor. Usnout se jim už nepodařilo, a tak vstali, osprchovali se a podnikli procházku po okolí hotelu a podél liduprázdné Cabbage Beach. Zatím se úplně rozednilo a mohli tedy obdivovat tropický úsvit bez jediného mráčku. Po návratu do hotelu byli u snídaně jako první z hostů. Pomalu upíjeli kávu a probírali, jak budou postupovat při kultivaci buněk pro léčbu senátora Butlera. Do jeho ohlášeného příletu zbývaly tři týdny. Oba si uvědomovali, že jsou ve značné časové tísni, a že dokud nepřijde zásilka od Petera, nedá se mnoho dělat. V osm hodin zavolali na Wingateovu kliniku a sdělili, že se dostaví přibližně patnáct minut po deváté. Recepční si jejich vzkaz zapsala a slíbila jej předat řediteli.
„Západní část ostrova vypadá jinak než východní,“ prohodil Daniel, zatímco ujížděli po Windsor Field Road. „Zdá se plošší.“
„Taky je sušší a méně zastavěná,“ dodala Stephanie. Právě míjeli rozlehlý vyprahlý pás země s nízkými porosty borovic, tu a tam promísených palmami.
Sytě azurovou oblohou zvolna plulo několik nadýchaných bílých obláčků.
Daniel trval na tom, že bude řídit, neboť Stephanie by podle jeho názoru měla větší potíže s jízdou vlevo. Stephanii to připadalo urážlivé a málem mu vyčetla mužský šovinismus, vzápětí si však pomyslela, že taková maličkost nestojí za hádku, klidně se posadila vedle něho a rozložila před sebou plánek Nassau, aby stejně jako během úprku z Itálie sehrála roli navigátorky.
Nicméně i Daniel měl tendenci držet se vpravo, což se projevovalo zejména při odbočování a na kruhových objezdech. Jel ovšem dost pomalu a vážnější nebezpečí tedy nehrozilo. Na severním pobřeží si opět povšimli vzorně vyrovnaných výškových budov podél Cable Beach.
Minuli vápencové jeskyně vyhloubené prehistorickými moři a stočili se směrem do vnitrozemí ostrova. Za další křižovatkou Windsor Field Road zahlédli v dálce letiště.
Odbočku k Wingateově klinice našli bez potíží, neboť na ni upozorňoval obrovský ukazatel.
Stephanie se udiveně předklonila. „Páni! Viděl jsi tu tabuli?“
„Těžko jsem ji mohl přehlédnout. Byla větší než billboard,“ ušklíbl se Daniel a odbočil na nově vydlážděnou příjezdovou cestu, po obou stranách lemovanou stromy.
„Musí jim patřit pořádný kus země,“ poznamenala Stephanie. „Budova se ještě neobjevila.“
Po několika zatáčkách mezi hustými stále zelenými dřevinami náhle cestu uzavírala brána, od níž se nalevo i napravo táhl vysoký a pevný drátěný plot, nahoře zakončený ostnatým drátem. Z nevelké budky před bránou vyšel strážný v polovojenské uniformě a leteckých slunečních brýlích.
K opasku měl připnuté pouzdro s pistolí. V ruce držel podložku s jakýmsi papírem, zřejmě seznamem dohodnutých návštěv. Daniel zastavil a Stephanie stáhla okénko.
Strážný sklonil hlavu a přes Stephanii se podíval na Daniela. „Přejete si, pane?“ zeptal se tónem bez sebemenšího náznaku emocí.
„Doktorka DAgostinová a doktor Lowell,“ stejně nevzrušeně oznámila Stephanie. „Jdeme za doktorem Wingatem.“
Strážný nahlédl do svého seznamu, zasalutoval a vrátil se k budce.
O chviličku později se masivní kovová brána zvedla nahoru jako sklápěcí dveře garáže. Daniel zařadil rychlost a rozjel se vpřed.
Samotnou kliniku, přesněji řečeno postmoderní komplex sestávající ze tří jednopatrových budov uspořádaných do tvaru písmene U a obklopený pečlivě upravenými kvetoucími stromy a keři, spatřili až za dalších pár minut. Jednotlivé části komplexu byly spojené krytými chodbami s arkádami.
Každá budova měla fasádu z bílého vápence, střechu pokrytou bílými betonovými taškami a štít zdobený fantaskní mušlovitou akroterií, nepochybně inspirovanou antickými chrámy. Dole u základů budov se už po dřevěném mřížoví mezi okny složenými z mnoha drobných tabulek počínaly pnout vzhůru mladé, zářivě barevné keříky bugenvilejí.
„Páni, to…
