Kapitola 27
Neděle, 24. března 2002, 19.42
„Pochopte, lidičky, nechci vám dělat potíže.“ Ashley se opět vrátil ke své typické jižansky protahované mluvě.
„A taky bych nerad vypadal, že si snad nevážím vašeho úsilí, nebo dokonce zpochybňuju vaše úžasné vzdělání a odborné schopnosti. Z celého srdce se omlouvám, jestli se vás to dotkne, ale přes noc tu rozhodně nezůstanu.“
Senátor Butler seděl v bílé posteli, jejíž podhlavník byl zvednutý na doraz.
Krátkou nemocniční košili mezitím už nahradilo křiklavé turistické oblečení.
O nedávném chirurgickém zákroku svědčil pouze široký obvaz na čele.
Místnost patřící k lůžkovému oddělení Wingateovy kliniky svým barevným laděním připomínala spíš hotelový pokoj. Stěny zářily tropicky sytým broskvovým odstínem, závěsy kombinací mořské zeleně a jasně růžové.
Daniel stál napravo od Ashleyho a snažil se mu rozmluvit odchod z kliniky.
Stephanie mlčky čekala u nohou postele. V purpurové klubovce před oknem seděla Carol Manningová.
Po vyšetření na tomografu byl Ashley uložen do postele, aby se vyspal z účinků sedativ. Doktor Newhouse a doktor Nawaz se přesvědčili, že pacientův stav je stabilizovaný, a pak odešli. Oba Danielovi předali čísla svých mobilů, měl zavolat, pokud by se objevily jakékoliv potíže, a zejména kdyby se opakoval . Anesteziolog také v pokoji nechal lékovku s osvědčenou směsí diazepamu a fentanylu a připojil informaci, že v naléhavém případě lze dva kubické centimetry podat buď intramuskulárně, nebo intravenózně.
Oficiálně o Ashleyho pečovala všestranně způsobilá sestra jménem Myron Hannaová, která na Wingateově klinice pracovala už v massachusettských dobách, nicméně Stephanie a Daniel společně s Carol Manningovou hlídali u lůžka celé čtyři hodiny, dokud se Ashley neprobudil.
Asi hodinu se tady zdrželi i Paul Saunders a Spencer Wingate, potom se však vzdálili, samozřejmě s ujištěním, že jsou kdykoliv k zastižení.
„Pane senátore, patrně jste zapomněl, co jsem vám říkal.“ Daniel se nutil k maximální trpělivosti, ale situace se mu chvílemi zdála obtížnější, než kdyby se dohadoval s tříletým dítětem.
„Kdepak, dokonale jsem pochopil, že se během chirurgického zákroku objevil menší problém.“ Ashley v uklidňujícím gestu položil ruku na Danielovy založené paže. „Ovšem já se cítím skvěle. Ano, díky vašim aeskulapovským schopnostem si připadám svěží a křepký jako kůzlátko.
Před implantací jste mě upozorňoval, že v prvních dnech pravděpodobně nezaznamenám žádné výrazné změny, neboť k nim dojde pozvolna. A vidíte, v mém případě vaše předpověď evidentně neplatí. Ve srovnání s tím, jak mi bylo ráno, jsem prakticky vyléčený. Třes téměř zmizel a pohybuju se mnohem snadněji.“
„Nechci vám kazit náladu, ale ty příjemné subjektivní pocity lze přičíst spíš vašemu životnímu optimismu a silným sedativům, která jsme vám podali.“
Daniel potřásl hlavou. „Jsme prostě přesvědčeni, že potřebujete další léčbu, a proto bude rozumnější a bezpečnější zůstat na klinice, kde máme po ruce veškeré nezbytné vybavení. který se nečekaně dostavil při implantaci, vůbec nevypadal neškodně. Mluvil jste a choval jste se jako někdo úplně jiný.“
„Jako někdo úplně jiný?“ zasmál se Butler. „Nestrašte mě, mám dost problémů sám se sebou!“ Pobaveně se rozhlédl, marně však čekal na veselou odezvu. „Lidi, co je to s vámi? Proč se neradujete? Tohle přece není funus!
Copak je tak těžké uvěřit, že se cítím báječně?“
Už předtím Daniel sdělil Carol Manningové, že léčebné buňky se bohužel nedostaly přesně do zamýšlené oblasti. Sice poněkud zlehčil závažnost komplikací zaviněných nešťastnou nehodou, nicméně se zmínil o záchvatu, vyjádřil obavy z vývoje Ashleyho zdravotního stavu a připustil nutnost dalšího chirurgického zákroku. Z nepříliš srozumitelného odborného výkladu Carol přinejmenším pochopila, proč musí být senátor za kotníky a zápěstí připoután k lůžku. Ale Ashley všechny přítomné příjemně překvapil, neboť se probudil ve své normální mírně komediantské náladě a hned se dožadoval, aby ho odvázali a přinesli mu jeho pestrobarevné turistické oblečení.
Když se převlékl, pár vteřin trpěl lehkou závratí, přesto však trval na okamžitém návratu do hotelu.
Teď Daniel pochopil, že prohrává. Sklouzl pohledem ke Stephanii a potom ke Carol, ani jedna z nich mu však nepřišla na pomoc. „Co kdybychom se dohodli na kompromisu,“ navrhl Ashleymu. „Zůstanete tady čtyřiadvacet hodin a zítra touhle dobou si promluvíme.“
„Jak je vidět, nemáte příliš zkušeností s vyjednáváním,“ znovu se zasmál senátor. „Ale nehodlám vám nic vyčítat. Skutečnost je prostá: nemůžete mě tu držet proti mé vůli. A já chci spát ve svém hotelu, což jsem vám sdělil už včera. Vezměte si s sebou veškeré potřebné léky. A pokud by to bylo nezbytné, klidně se na kliniku vrátíme. Nezapomínejte, že vy i půvabná doktorka DAgostinová velmi příhodně v hotelu bydlíte na stejné chodbě jako já.“
Daniel zvedl oči ke stropu. „Bůh ví, že jsem se snažil,“ povzdechl si a pokrčil rameny.
„Jistě, pane doktore,“ s úsměvem uznal Ashley Butler. „Carol, drahoušku, předpokládám, že řidič limuzíny dosud čeká.“
„Ano, čeká,“ odpověděla Carol. „Před hodinou jsem ho kontrolovala.“
„Výborně!“ Senátor svižně shodil nohy z postele, až to všechny včetně jeho samého překvapilo. „No sláva!“ zajásal, vztyčil se v celé své výšce a protáhl se. „Ještě ráno jsem si připadal jako mátoha. Takže vzhůru!
Nesmírně se mi stýská po radostech hotelového komplexu Atlantis a pohodlí Poseidonova apartmá.“
O patnáct minut později už stáli všichni na parkovišti před klinikou.
Po kratší diskusi se dohodli, že Daniel se sveze s Ashleym a Carol limuzínou, zatímco Stephanie odjede pronajatým vozem. Ošetřovatelka Myron Hannaová vybavila Daniela černou taštičkou obsahující lékovku se směsí sedativ, několik injekčních stříkaček, zaškrcovadlo a zabalenou sadu tamponů napuštěných dezinfekcí.
Daniel měl za zády skleněnou přepážku oddělující řidiče od cestujících a nespouštěl oči z Ashleyho, který se spokojeně uvelebil na zadním sedadle.
Carol Manningová zaujala místo vedle senátora. Jejich tváře občas ozářila světla automobilů uhánějících v protisměru. Ashley byl nápadně euforický a vedl s Carol živý rozhovor o své politické agendě. Šlo spíš o monolog, neboť Carol většinou pouze přikyvovala.
Z Daniela postupně opadávalo napětí vyvolané obavami. Pokud by totiž během jízdy postihl senátora podobný tomu na operačním sále, nitrožilní aplikace sedativ by pravděpodobně nepřicházela v úvahu.
Daniel by je musel Ashleymu podat do svalu, ovšem pak by trvalo déle, než by léky začaly účinkovat. A v případech agresivního chování sebemenší zdržení hraje roli. Představa, že by se měl s robustním a překvapivě silným senátorem potýkat uvnitř limuzíny, Daniela děsila.
Naštěstí Ashley žádné známky blížícího se u nevykazoval. Daniel se postupně uvolnil a začal uvažovat v širších souvislostech. Čím dál víc ho udivovalo, jak je Butler na rozdíl od ranního stavu pohyblivý a čilý.
Senátor během řeči neustále gestikuloval, modulace jeho hlasu i mimika byly úplně normální. Daniel si nad tou výraznou proměnou marně lámal hlavu.
Monitor tomografu přece jasně ukázal, že léčebné buňky se nedostaly na určené místo. Přitom eventuální účinek sedativ se dal s jistotou vyloučit.
Muselo existovat jiné vysvětlení.
Daniel věděl, jak často k významným objevům ve vědě dochází šťastnou náhodou, a napadlo ho, jestli není možné, že by ono nesprávné umístění naopak léčebným buňkám produkujícím dopamin velmi prospělo. Zdánlivě to nedávalo smysl. Limbická oblast, kam se buňky dostaly, nesouvisela s motorikou, ale spíš s čichovými vjemy, pudovým chováním, sexem a také emocemi. Jenže pokud jde o lidský mozek a jeho funkce, říkal si Daniel, stále ještě před námi zůstává spousta záhad. A já jsem třeba právě jednu z nich mimoděk odhalil.
Když limuzína dorazila k hotelu, Ashley důrazně odmítl pomoc vrátných a vystoupil sám. Sice se mu na chvilku zatočila hlava a musel se opřít o Carol, potom však celkem svižně prošel halou.
„Kdepak máme naši okouzlující doktorku DAgostinovou?“ zeptal se téměř rozjařeně, zatímco čekali na výtah.
Daniel pokrčil rameny. „Buď je ve svém pokoji, nebo teprve přijede.
Každopádně si o ni nedělám starosti. Už je to velká holka.“
„Jo,“ s úsměvem přikývl senátor. „A zatraceně šikovná!“
Po chodbě ve dvaatřicátém patře kráčel Ashley vepředu, jako by chtěl předvést své nově nabyté schopnosti. Sice se dosud mírně hrbil, ale jinak se pohyboval normálně, a dokonce mával pažemi, které měl ráno skoro ztuhlé.
Carol svou kartou odemkla dveře zdobené řezbami mořských panen, otevřela a ustoupila stranou. Ashley energicky vkročil dovnitř a rozsvítil.
„Uklízečky vždycky všechno zabední, až je tady tma jako ve sklepě,“ postěžoval si a stiskl několik tlačítek na stěně. Těžké závěsy se rozhrnuly a současně se odsunuly skleněné panely.
Výhled z apartmá nebyl v noci zdaleka tak úchvatný jako ve dne, neboť moře mělo temnou barvu ropy. To se ovšem netýkalo balkonu, kam Ashley okamžitě zamířil. Položil ruce na studené kamenné zábradlí, předklonil se a obhlížel obrovský půlkruh hotelového akvaparku.
Po nelehkém dni představovaly všechny ty důmyslně osvětlené bazény, vodopády, akvária, skluzavky a vodní hrady pastvu pro oči.
Carol zmizela ve svém pokoji. Daniel z prahu balkonu sledoval, jak senátor zavírá oči a nastavuje hlavu chladivému větru vanoucímu od moře.
Ashleyho vlasy i rukávy pestrobarevné bahamské košile se vlnily a chvěly, on sám však připomínal sochu. Daniela napadlo, jestli se Ashley, přesvědčený, že teď má v mozku geny Ježíše Krista, nemodlí nebo jaksi osobně a důvěrně nepromlouvá k Bohu.
Daniel se pousmál. O úspěchu léčby náhle uvažoval mnohem optimističtěji než během Ashleyho u na operačním sále a zejména po tomografickém vyšetření.
Začínal věřit, že tu snad opravdu došlo k zázraku.
„Pane senátore,“ zavolal, když uběhlo dobrých pět minut a Ashley se dosud ani nepohnul. „Promiňte, nerad vás ruším. Jenom jsem chtěl upozornit, že půjdu do svého pokoje.“
Senátor se otočil a v jeho tváři se objevil radostný údiv. „No ne, doktor Lowell! Jaké milé překvapení!“ Vzápětí Butler svižně přistoupil k Danielovi a sevřel ho v srdečném objetí.
Daniel se podvolil, ostatně nic jiného mu nezbývalo, se svou spíše hubenou postavou neměl proti hřmotnému Ashleymu šanci.
Medvědí objetí trvalo značně dlouho. Právě když se Daniel chystal nesměle zaprotestovat, senátor ho pustil z náruče, o krok ustoupil, pravou rukou však dál pevně svíral Danielovo levé rameno.
„Můj vzácný drahý příteli! Chtěl bych vám z celého srdce poděkovat za všechno, co jste pro mne vykonal. Jste vskutku ozdobou své profese.“
„Je od vás milé, že to říkáte,“ zamumlal Daniel, zrudlý rozpaky. Absolutně nevěděl, jak by se mohl zdvořile, ale rázně rozloučit. Zachránila ho až Carol, která právě včas vyšla ze své ložnice. „Kdybyste mě potřebovali, budu ve svém pokoji,“ oznámil Daniel s úlevou.
Ashley konečně uvolnil ocelový stisk. „Jen běžte, pane doktore, a pořádně si odpočiňte,“ přikázal autoritativně a vzápětí s neuvěřitelnou silou plácl Daniela do zad. Daniel se zapotácel a málem upadl. Senátor se otočil na patě a vrátil se na balkon, kde u kamenného zábradlí zaujal stejnou meditativní pozici jako předtím.
Carol vyprovodila Daniela ke dveřím. „Zbývá ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se.
„Všechno podstatné jsem vám, myslím, už vysvětlil. Zdá se, že senátor se cítí dobře. Rozhodně je mu mnohem líp, než jsem čekal.“
„Můžete být na svou práci opravdu pyšný.“
„Ano, totiž snad,“ vykoktal Daniel. Nebyl si jistý, jestli Carol mluví o Ashleyho momentálním stavu nebo spíš ironicky naráží na předcházející potíže. Její tón to neprozrazoval a nic se nedalo vyčíst ani z jejího bezvýrazného kulatého obličeje.
„Na co bych měla zejména dávat pozor?“ položila Carol další věcný dotaz.
„Na veškeré změny zdravotního stavu nebo chování. Úplně postačí, budete-li se přitom řídit normálním úsudkem. Víte, přál jsem si, aby zůstal alespoň přes noc na klinice, kde bychom mohli neustále sledovat jeho vitální funkce, ale jak jste sama viděla, bohužel se mi ho nepodařilo přesvědčit.
Senátor je osobnost s neobyčejně silnou vůlí.“
„Ano, umí být velmi tvrdohlavý,“ poznamenala Carol s náznakem ironického úsměvu. „Budu ho tedy hlídat, což ostatně dělám neustále. Nemám ho v noci vzbudit? Nebo tak něco?“
„Nedomnívám se, že by to za daných okolností bylo nezbytné. Ale pokud se objeví jakýkoliv problém nebo se budete chtít na něco zeptat, klidně mi zavolejte třeba o půlnoci.“
Carol bez dalších otázek otevřela Danielovi dveře a tiše je za ním zavřela.
Daniel vteřinu zamyšleně zíral na vyřezávané mořské panny.
Jako exaktní vědec si uvědomoval, že psychologie nepatří k jeho silným stránkám, a Carol Manningová to jenom potvrzovala. Vyloženě ho mátla.
Jednu chvíli budila dojem dokonalé a oddané senátorovy pomocnice, a vzápětí se skoro zdálo, že ji služebné postavení přivádí k šílenství. Ale co, mávl Daniel v duchu rukou, tohle není moje starost. Důležité je, aby Manningová pohlídala v noci senátora.
Cestou po chodbě nedokázal Daniel uvažovat o ničem jiném než o udivujícím zlepšení Butlerova zdravotního stavu. Jak to, že příznaky Parkinsonovy nemoci tak rychle vymizely? ptal se sám sebe a nemohl se dočkat, až situaci důkladně probere se Stephanií.
Ale Stephanii v apartmá nikde neviděl. Pak uslyšel šumět sprchu a vešel do koupelny. Okamžitě ho zahalila hustá oblaka páry. Za zamženým sklem sprchového koutu spatřil siluetu, nehybně stojící pod proudem horké vody.
„Co je s tebou?“ zeptal se Daniel. „Musíš tam být nejméně půl hodiny.“
„Už je mi o něco líp,“ odpověděla.
Daniel si její slova nechal projít hlavou. Vzpomněl si, že Stephanie byla celé odpoledne nápadně zamlklá a také dost nezdvořile odsekla, když jí Carol chtěla dělat společnost při návratu do hotelu. Jistě, sám by se patrně zachoval stejně, ovšem Stephanie se na rozdíl od něho obvykle snažila jednat s každým co nejtaktněji.
Daniel se sice nepokládal za hulváta, nicméně lidé si podle něho museli uvědomit, že svou energii věnuje řešení závažnějších věcí, než jsou nějaké společenské ohledy.
Teď ho napadlo, jestli by si po tak náročném dni neměl nalít skleničku.
Ale nakonec převládla touha co nejdřív si popovídat o senátorově zázračné proměně.
Minuty plynuly a voda dál šuměla. Daniel znervózněl. „Stephanie!“ křikl. „Hodláš tam zůstat do rána?“
Stephanie otevřela dvířka sprchového koutu, z něhož se vyvalilo tolik páry, že se koupelna proměnila v saunu. „Promiň. Chceš se taky osprchovat?“
„Ne. Ale rád bych si promluvil.“
„Pak tady čekáš zbytečně. Není mi právě do řeči.“
Taková odpověď Daniela zaskočila. Sakra, snad od tebe tolik nežádám, pomyslel si podrážděně. Po dnešních událostech přece potřebuju podporu a povzbuzení.
Daniel rázně vyšel z koupelny a práskl za sebou dveřmi. Vzal si vychlazené pivo, usadil se na pohovce a snažil se uklidnit. Než se objevila Stephanie zabalená do osušky, téměř se mu to podařilo.
„Vztekáš se,“ konstatovala Stephanie ve dveřích ložnice. „Ale musím tě upozornit, že se cítím duševně i tělesně vyčerpaná a potřebuju se trochu prospat. Kristepane, vstávali jsme v pět ráno!“
„Jistě, já jsem taky pořádně utahaný. Chtěl jsem ti jenom říct, že Butlerovi se vede překvapivě dobře. Většina symptomů Parkinsonovy nemoci jako mávnutím kouzelného proutku zmizela.“
„Mění to snad něco na skutečnosti, že se implantace příliš nepovedla?“ namítla Stephanie.
„A co když se naopak povedla?“ opáčil Daniel. „Ze senátora se stal úplně jiný člověk.“
„Máš pravdu, stal se z něho jiný člověk. Protože jsme mu omylem nacpali někam do temporálního laloku spoustu buněk produkujících dopamin.
A zkušený neurochirurg je přesvěčen, že jako nevyhnutelný následek se dostaví těžká, plně rozvinutá epilepsie.
Chudák senátor na tom bude ještě hůř, než když trpěl pouze Parkinsonovou nemocí.“
„Ale po jediném u na operačním sále už žádný další nenásledoval. Opakuju ti, Butlerovi se vede skvěle.“
„Zatím žádný další nenásledoval.“
„Jestli nastanou potíže, můžeme situaci řešit způsobem, jaký jsem navrhoval doktoru Nawazovi.“
„Mluvíš o cytotoxickém prostředku vázaném na monoklonální protilátku?“
„Přesně tak.“
„Pokud si natolik věříš a samozřejmě pokud dokážeš přemluvit Butlera, aby podstoupil podobný šílený experiment, klidně to udělej, ale se mnou tentokrát nepočítej. Proboha, vždyť jsme nic takového nezkoušeli ani na buněčných kulturách a už vůbec ne na laboratorních myších!
Pro mne by to znamenalo nezodpovědně a přímo hazardérsky překročit veškeré myslitelné hranice lékařské etiky.“
„Na čí straně vlastně stojíš?“ zasyčel Daniel, opět krajně podrážděný.
„Nedohodli jsme se snad, že budeme léčit Butlera, abychom zachránili HTSR a CURE?“
„Ráda bych za všech okolností stála na správné straně,“ povzdechla si Stephanie. „Když jsme dnes zjistili, že na operačním sále není k dispozici rentgen, měli jsme okamžitě implantaci přerušit. Zahráváme si s cizím životem jen a jen kvůli vlastnímu prospěchu.“ Na okamžik se odmlčela a pak pohlédla do Danielovy zlostně zbrunátnělé tváře. „Je mi líto, ale tahle debata nemá cenu. Já se teď především potřebuju vyspat. Kdoví, ráno se možná budu na všechno dívat jinak.“
„Výborně!“ ušklíbl se Daniel. „Běž hezky do postele a na mě se vykašli.
Ostatně co jsem od tebe mohl čekat?“
„Půjdeš si taky lehnout?“ zívla Stephanie.
„Až se mi bude chtít!“ odsekl Daniel a zamířil k minibaru pro další pivo.
Daniel netušil, kolikrát telefon zazvonil, než vyčerpaná mysl včlenila zvuky do tíživého snu. V tom snu byl Daniel znovu studentem medicíny a lidé ho telefonicky žádali o pomoc v naléhavých případech, s nimiž si vzhledem ke své nezkušenosti absolutně neuměl poradit.
Když se mu po chvíli rozlepila víčka, zvonění utichlo. Posadil se, zíral na stolek s mlčícím telefonem a snažil se odlišit sen od skutečnosti.
Konečně se trochu zorientoval. Byl v obývacím pokoji, kde po dvou pivech tvrdě usnul. Všechna světla zůstala rozsvícená.
Dveře ložnice se otevřely. Vykoukla z nich Stephanie v krátkém hedvábném županu. „Volá Carol Manningová,“ oznámila rozespalým hlasem a mnula si oči.
„Je rozrušená a chce s tebou mluvit.“
„Panebože!“ vylekal se Daniel. Aniž by vstal, natáhl se na druhý konec pohovky a zvedl sluchátko. Stephanie stála ve dveřích ložnice a poslouchala.
„Ashley se chová divně,“ vyhrkla do telefonu Carol, jakmile Daniel vyslovil své jméno.
„Ano? A co dělá?“ zeptal se Daniel a ztěžka polkl. Obavy z dávných studentských dob se vrátily.
„Nejde ani tak o to, že by něco zvláštního dělal, jenom si stěžuje na hrozný zápach. Promiňte mi ty výrazy, ale prý tu všude smrdí prasečí hnůj.
Říkal jste, abych v takovém případě zavolala.“
Danielovi se na okamžik zastavilo srdce. Senátorův pocit nesnesitelného zápachu mimo veškeré pochybnosti svědčil o auře ohlašující další epileptický s ohniskem v temporálním laloku. Přitom doktor Nawaz varoval, že nový bude určitě mnohem horší než ten předchozí.
Zbytky Danielovy lékařské sebedůvěry se hroutily a současně se definitivně rozplynul jeho večerní optimismus. „Je agresivní? Chová se nepatřičně?“ položil Daniel rozechvělým hlasem upřesňující otázky a začal pohledem pátrat po černé taštičce s injekčními stříkačkami a sedativy.
Naštěstí ležela na stolku v předsíni.
„Neřekla bych, že se chová přímo nepatřičně. Prostě se zdá velmi podrážděný.
Ovšem podrážděný je vlastně už nejméně rok.“
„Dobrá, teď je nejdůležitější nepropadnout panice,“ poučil Daniel spíš sám sebe než Carol Manningovou. „Za minutu jsem ve vašem apartmá.“
Letmo se podíval na hodinky. Bylo půl třetí ráno.
„Ale my nejsme v hotelovém pokoji,“ upozornila Carol.
„Cože? A kde sakra jste?“
„V kasinu. Ashley na tom trval. Marně jsem se mu to snažila rozmluvit.
Nevolala jsem vám, protože byste se taky namáhal zbytečně. Když si Ashley postaví hlavu, nikdo s ním nepohne. Je přece senátorem, ne?“
„Kristepane!“ zasténal Daniel. „Zkusila jste ho potom, co ucítil ten prasečí hnůj, odvést zpátky do apartmá?“
„Jistě, ale jenom se ušklíbl a vyzval mě, abych šla skočit do žraločího akvária.“
„Aha. Ve které části kasina vás najdu?“
„Jsme u hracích automatů. Je to na straně obrácené blíž k moři, za stoly s ruletou.“
„Hned tam budu. Rozhodně musíme senátora dostat zpátky do pokoje!“ Daniel se zvedl z pohovky.
Stephanie mezitím už zmizela v ložnici, kde se chvatně převlékala z pyžama do šatů. „Počkej na mě!“ křikla. „Jestli Butler dostane stejný jako na operačním sále, budeš potřebovat veškerou možnou pomoc.“
„Díky,“ odpověděl Daniel. „Kde je mobil?“
„Na prádelníku.“
„Vezmi ho s sebou. A nevíš, kam jsme si zapsali čísla na Newhouse a Nawaze?“
„Mám je v kapse.“
Daniel popadl černou taštičku, pro jistotu rozepnul zip a nakoukl dovnitř.
Pohled na lékovku a injekční stříkačky ho poněkud uklidnil. Hlavně aby se podařilo zasáhnout dřív, než se rozpoutá peklo! blesklo Danielovi hlavou.
Stephanie si ještě obula botasky a dopnula blůzku. Daniel už čekal u otevřených dveří. Vzápětí se oba rozběhli chodbou k výtahům.
Jakmile Daniel stiskl tlačítko, aby přivolal výtah, vzal si od Stephanie mobil a předal jí černou taštičku. Potom vyťukal číslo doktora Nawaze.
Telefon na druhém konci linky zvonil a zvonil. Rozespalý Nawaz se ozval ve chvíli, kdy přijel výtah. „Tady doktor Lowell,“ ohlásil se Daniel.
„Možná budeme přerušeni, právě totiž nastupuju do výtahu. Slyšíte mě?“
Stephanie stiskla tlačítko. Dveře se zavřely a výtah začal sjíždět do hotelové haly.
„Ano, slyším vás, ale dost slabě,“ odpověděl doktor Nawaz. „Co se stalo?“
„Ashley má olfaktorickou auru.“ Daniel netrpělivě sledoval světelný panel.
Připadalo mu, že čísla poschodí se střídají zoufale pomalu.
„Jaký Ashley?“ zeptal se Nawaz.
„Mám na mysli pana Smithe.“
Stephanie si ani nepovzdechla. To podřeknutí pro ni znamenalo jen drobný detail v nekonečné a čím dál méně zábavné frašce.
„Na kliniku se můžu dostat nejdřív za dvacet minut. Radím vám, abyste zavolal doktora Newhouse. Jak už jsem vám říkal, tenhle patrně bude horší.
Měli bychom se u pacienta sejít všichni.“
„Jistě, zavolám mu. Ale my nejsme na klinice.“
„Ne? A kde tedy?“
„V hotelovém komplexu Atlantis na Rajském ostrově. Pacient právě navštívil hernu, ale pokusíme se ho dostat zpátky do pokoje. Jde o tak zvané Poseidonovo apartmá a je registrované na Carol Manningovou.“
Doktor Nawaz mlčel. Rychlovýtah mezitím klesl o několik poschodí níž.
Daniel zneklidněl. „Jste tam ještě?“
„Ani se mi nechce věřit vlastním uším,“ promluvil konečně neurochirurg.
„Ten člověk před nějakými dvanácti hodinami prodělal kraniotomii!
Co sakra pohledává v kasinu?“
„To by bylo dlouhé vysvětlování.“
„Kolik je vlastně hodin?“
„Přesně dvě třicet pět. Poslyšte, nechci se vymlouvat, ale když jsme pacienta přivezli zpátky do hotelu, opravdu jsme netušili, že se rozhodne navštívit hernu. Pan Smith je ovšem extrémně tvrdohlavý a nesnáší příkazy, byť sebelépe míněné.“
„Následovalo po té auře nějaké zhoršení?“
„Ještě jsem pacienta neviděl, ale myslím, že se jeho stav zatím nezměnil.“
„Každopádně byste ho měli odvést z kasina. Jinak by mohlo dojít k nepříjemným scénám.“
„Právě tam míříme.“
„Dorazím co nejdřív. Podívám se do kasina, a pokud vás nenajdu, budu předpokládat, že už jste v hotelovém pokoji.“
Daniel ukončil hovor a okamžitě vyťukal číslo doktora Newhouse. I tentokrát uběhlo hezkých pár vteřin. Pak se anesteziolog ozval, na rozdíl od Nawaze však mluvil čile, jako by ani nespal.
„Omlouvám se, že vás ruším,“ spustil Daniel, zatímco se Stephanií vycházeli z výtahu do hotelové haly.
„Nic se neděje, jsem zvyklý na telefonáty uprostřed noci. Nějaký problém?“
Daniel se rozběhl chodbou směrem ke kasinu umístěnému zhruba ve středu hotelového komplexu a přitom do telefonu stručně vysvětloval situaci.
Newhouse zareagoval úplně stejně jako Nawaz. A také slíbil co nejrychleji přijet. Daniel vrátil Stephanii mobil a opět si od ní vzal černou taštičku s injekcemi a sedativy.
Jakmile se Stephanie a Daniel ocitli v kasinu, místo běhu zvolili rychlou chůzi. V podniku hýřícím barvami a osvětleném obrovskými křišťálovými lustry bylo mnohem víc lidí, než by se vzhledem k pozdní hodině dalo čekat.
Po hustém červenočerném koberci prošli Daniel se Stephanií kolem stolů s ruletou, obsluhovaných elegantně oblečenými krupiéry, po chvíli našli řadu hracích automatů a vzápětí objevili i senátora. Carol Manningová stála těsně za ním a nijak neskrývala, jakou má radost, že jí konečně přicházejí na pomoc.
Ashley seděl u jednoho z automatů a v přihrádce před sebou měl úctyhodnou hromádku mincí. Nepřevlékl se a stále tedy připomínal nelichotivou karikaturu amerického turisty. Obvaz na čele se zdál netknutý.
Nezdravě bledý obličej působil téměř normálním dojmem, ovšem pouze díky načervenalému světlu odrážejícímu se od koberce. U automatů v bezprostředním sousedství nikdo nehrál.
Senátor projevoval hbitost, o jaké se mu ještě včera ani nesnilo. Sotva se kotouče s obrázky ovoce a různými symboly zastavily, padala dovnitř další mince a páka znovu uváděla automat do pohybu.
Daniel bez váhání vzal Ashleyho za rameno. „Pane senátore! Rád vás vidím!“
Ashley zvolna otočil hlavu. Měl rozšířené zorničky a jeho jindy tak pečlivě učesané vlasy se divoce ježily. „Pracky pryč, parchante!“ zavrčel výhružně.
Daniel okamžitě poslechl. Ashleyho překvapující hrubost ho vyděsila stejně jako předtím na operačním sále a ze všeho nejméně si přál vyprovokovat či uspíšit rozvinutí dalších příznaků u. Navíc to vypadalo, že Butler náhle nikoho nepoznává. Vteřinu si oba upřeně hleděli do očí.
Daniel uvažoval, jestli by se neměl pokusit píchnout senátorovi injekci rovnou tady. Ale uvědomil si, že by pokus nemusel vyjít a situace by se pak ještě zhoršila.
„Carol říkala, že jste cítil nějaký nepříjemný zápach,“ poznamenal Daniel, aby zahnal nejistotu a rozpaky.
„Jo,“ kývl Ashley a mávl rukou. „Určitě to smrděla tamhleta čubkavtěch rajcovních červených hadrech. Proto jsem se od ní taky přesunul sem.“
Daniel se ohlédl. Na vzdáleném konci řady hracích automatů uviděl mladou ženu v červených šatech s odvážným dekoltem. Ashley zatím opět začal krmit „jednorukého banditu“ mincemi.
„Takže teď žádný pach necítíte?“
„Pořád od té děvky trochu táhne smrad, ale už se to dá přežít.“
„Chválabohu.“ Daniel bláhově zadoufal, že epileptická aura třeba tentokrát není předzvěstí u, ale přesto chtěl dostat Ashleyho zpátky do Poseidonova apartmá. Pokud by tady v kasinu došlo ke scéně, novináři by všechno pořádně rozmázli. „Pane senátore, nevrátíme se do vašeho apartmá?
Rád bych vám něco předvedl.“
„Odpal, nemám na tebe náladu!“
Daniel nervózně polkl. Jiskřička naděje rychle pohasla. Ashleyho stav se nelepšil, spíš naopak. Daniel horečně, ale marně přemýšlel, jak by senátora vylákal z herny.
Náhle se k Danielovi naklonila Carol Manningová a cosi mu šeptem navrhla.
Daniel pokrčil rameny a znovu oslovil Ashleyho: „Pane, v pokoji na vás čeká karton bourbonu.“
Butler bleskurychle pustil z dlaně páku hracího automatu, otočil se a pohlédl na Daniela. „No ne, pane doktore! Zdravím vás! To je dost, že jste se tu ukázal!“ zahlaholil svou obvyklou jižanskou dikcí a navíc se širokým úsměvem.
„Taky vás zdravím, pane. Zaskočil jsem za vámi, jen abych vás informoval o té velké krabici bourbonu, kterou vám právě dopravili do pokoje.
Musíte poslíčkovi podepsat převzetí.“
Ashley okamžitě sklouzl ze stoličky připevněné k podlaze. Patrně pocítil lehkou závrať, neboť se zapotácel. Daniel ho ohleduplně vzal v podpaží.
Ashley zamžikal a znovu se usmál. „Vzhůru, mladý muži! Potvrdit příjem tuctu lahviček poctivého amerického bourbonu, to zní rozumně i nám, obyčejným venkovanům. Carol, zlato, budete tak hodná a postaráte se o mou kořist?“
Zatímco Carol chvatně vybírala z přihrádky automatu mince, Stephanie a Daniel už se s Ashleym prodírali davem návštěvníků herny.
Cesta pokračovala bez nejmenšího problému až k výtahům, kde museli pár vteřin čekat. Senátorův úsměv z ničeho nic zmizel, jako když slunce zakryjí mraky. Daniel tu prudkou proměnu sledoval se vzrůstajícími obavami.
Tušil, že jenom tenounký vlásek spojuje Ashleyho s realitou, až se vlásek přetrhne, bude následovat absolutní ztráta sebeovládání.
Do výtahu s nimi bohužel nastoupily dvě dvojice a jeden z mužů stiskl tlačítko označující třicáté patro. Daniel v duchu zaklel. Co když Ashley vybuchne v přítomnosti cizích lidí? napadlo ho. Vyměnil si pohled se Stephanií, která se tvářila stejně vyděšeně. Obě dvojice, zjevně podnapilé, se chovaly vyzývavě a hlučně. A senátor na ně zíral velmi nepřátelsky.
Daniel rozepnul zip černé pohotovostní taštičky. Podíval se na lékovku a injekční stříkačky. Uvažoval, jestli by neměl připravit dávku.
Jenže ti cizí lidé by všechno viděli a určitě by se polekali.
„Copak je, taťko?“ koketně se zeptala jedna z žen, když si všimla, jak na ni Ashley civí. „Žárlíš, starouši? Taky by sis chtěl trochu užít?“
„Sklapni, čubko!“ vyštěkl senátor.
„Hele, takhle se s dámou nemluví,“ ohradil se její společník. Odstrčil ženu stranou a bojovně se postavil před Ashleyho.
Aniž by pomyslel na možné následky, vmáčkl se Daniel mezi opilce a senátora.
„Promiňte,“ vyhrkl, „ten pán je nemocný. Jsem jeho lékař.“
„Jestli se hned neomluví mé manželce, bude mu mnohem hůř,“ ušklíbl se muž a ovanul Daniela dechem prosyceným pachem alkoholu a česneku.
„A co mu vlastně chybí? Ulítly mu včely? Nebo už nemůže?“
Žena se zahihňala.
„Prostě je nemocný,“ zdvořile pronesl Daniel.
„Děvko! Couro!“ vykřikl Ashley a udělal na ženu oplzlé gesto.
Muž,zbrunátněl. „Tak to by stačilo!“ Jednou rukou se snažil odstrčit Daniela, druhou sevřel v pěst.
Stephanie popadla muže za paži. „Doktor vám říká pravdu! Ten pán je vážně nemocný a neodpovídá za své chování. Právě se mu chystáme podat utišující léky.“
Výtah zastavil ve třicátém poschodí a dveře se otevřely.
„Možná by spíš potřeboval vyměnit mozek,“ nasupeně prohlásil opilec a jeho rozesmátí přátelé ho napůl odvlekli z výtahu. Na chodbě se jim vyškubl a dál Ashleyho probodával nenávistným pohledem, dokud se dveře výtahu opět nezavřely.
Danielovi i Stephanii spadl kámen ze srdce, hrozící katastrofa byla zažehnána. Ashley si se štítivým výrazem olizoval rty, jako by cítil nějakou obzvlášť odpornou pachuť. Vzápětí výtah zastavil ve dvaatřicátém poschodí, Carol Manningová a Daniel vedli senátora chodbou. Nevzpíral se, ale kráčel jako stroj. U dveří ozdobených řezbami mořských panen Carol na okamžik pustila Ashleyho loket, aby mohla podat Stephanii kartu. Stephanie odemkla.
Senátor se rázně vysmekl z Carolina a Danielova sevření a vstoupil dovnitř sám.
Lustr v předsíni svítil stejně jako lampa na psacím stole v obývacím pokoji.
Jinak Poseidonovo apartmá tonulo v šeru. Závěsy zůstaly rozhrnuté a odhalovaly dokořán otevřené posuvné skleněné dveře.
Za širokým balkonem se nad temným mořem klenula obloha posetá hvězdami.
Noční vánek lehce rozechvíval čerstvě nařezané květiny na konferenčním stolku.
Butler došel téměř až ke květinám. Tam se náhle zastavil a bez hnutí zíral směrem k balkonu. Carol rozsvítila a pak se pokusila přimět Ashleyho, aby se posadil.
Daniel mezitím v předsíni vysypal obsah černé taštičky na jeden z odkládacích stolků a roztřesenými prsty se snažil otevřít balíček injekčních stříkaček.
Stephanie už sejmula víčko kryjící gumovou zátku lékovky s medikací.
„Co budeš dělat, jestli se bude bránit?“ šeptem se zeptala Stephanie.
„Nemám nejmenší tušení,“ přiznal Daniel a zuby odtrhl celofán z balíčku.
„Doufám jen, že brzy dorazí doktor Nawaz s doktorem Newhousem a pomůžou nám.“
„Senátor se šklebí jako předtím, když cítil ty prasečí exkrementy!“ křikla Carol z obývacího pokoje.
„Zkuste ho usadit na pohovku,“ odpověděl Daniel. Konečně se mu podařilo dostat injekční stříkačku z obalu.
„Odmítá si sednout!“ křikla znovu Carol.
Vzápětí se ozval hlasitý rachot kácejícího se nábytku. Stephanie a Daniel se prudce otočili. Carol Manningová se právě zvedala z podlahy.
Koberec vedle převrženého stolku pokrývala změť střepů z rozbité porcelánové lampy. Ashley ze sebe rval kusy oblečení a pohazoval je po místnosti.
„Bože!“ zděsil se Daniel. Chvatně rozbalil tampon nasycený alkoholovou dezinfekcí, bohužel jej však upustil na zem. Okamžitě začal rozbalovat další.
„Nechceš s tím pomoct?“ nabídla se Stephanie.
„Jsem hrozný nešika,“ povzdechl si Daniel, ale přece jen dokázal vyjmout z obalu nový tampon a odzátkovat lékovku. Nasát potřebnou dávku sedativ už nestačil, neboť Ashley ze sebe vyrazil podivný, zcela nepříčetný skřek.
Daniel v panice podal lékovku i s injekční stříkačkou Stephanii a vyřítil se do obývacího pokoje.
Carol se zády opírala o jednu z pohovek a dlaně si tiskla k tvářím, jako by si zacpávala uši. Senátor Butler dosud stál na tomtéž místě, ovšem teď byl úplně nahý, pouze na nohou si nechal dlouhé černé ponožky.
Mírně se hrbil a z bezprostřední blízkosti si prohlížel své ruce.
„Co se děje?“ vyhrkl Daniel.
„Krvácejí mi dlaně!“ zaúpěl třesoucí se Ashley a natáhl ruce před sebe, aby je Danielovi předvedl.
Daniel sklouzl očima k Ashleyho dlaním. „Klid, pane senátore, ruce vám nekrvácejí. Všechno je v pořádku. Co kdybyste se posadil na pohovku? Máme tu pro vás lék, po něm se příjemně uvolníte a odpočinete si.“
„Je žalostné, že nevidíte rány na mých dlaních,“ pateticky zvolal Ashley.
„Snad si alespoň všimnete té krve na kotnících a na chodidlech.“
Daniel sklonil hlavu a pak znovu pohlédl Butlerovi do tváře.
„Máte ponožky, ale nikde žádná krev neprosakuje.
Pojďte, sedneme si na pohovku.“
Chystal se vzít Ashleyho v podpaží, než to však stačil udělat, hřmotný Ashley se mu oběma rukama opřel o hruď a prudce ho odstrčil. Daniel nic podobného nečekal. Zapotácel se, narazil zády do stolku s květinami, převrhl jej a dopadl na podlahu do kaluže vody, kam se těsně před ním snesly rozházené květiny a střepy z rozbité vázy. Carol začala ječet.
Ashley si nevšímal zkázy, kterou způsobil. Toporným krokem zamířil k balkonu, na jeho prahu se náhle zastavil a zvedl před sebe ruce dlaněmi vzhůru. Svěží noční vánek mu čechral divoce rozcuchané vlasy.
„Proboha!“ vykřikla Stephanie. „Senátor chce jít na balkon!“ K hrudi si zoufale tiskla lékovku a injekční stříkačku s tamponem.
Daniel zaťal zuby, aby překonal pálivou bolest v zádech, a zvedl se na nohy. Přeběhl místnost, prosmýkl se podél Ashleyho a postavil se mezi něj a kamenné zábradlí balkonu. „Pane! Okamžitě se vraťte do pokoje!“
Butler se ani nepohnul. Oči měl zavřené, ve tváři, ještě před chvílí zkřivené děsem, se teď rozhostil výraz vrcholného blaha.
Daniel luskl prsty, aby upoutal pozornost Stephanie, která zůstala stát uprostřed obývacího pokoje. „Máš připravenou stříkačku?“ zeptal se, aniž spustil oči z Ashleyho.
„Ještě ne.“
„Tak ji rychle naplň.“
„Kolik?“
„Dva kubíky. Pospěš si!“
Stephanie natáhla do stříkačky sedativa a stlačila píst, aby ji zbavila vzduchu. Uzavřela lékovku, doběhla na balkon a podala injekci Danielovi.
Teprve potom pohlédla Ashleymu do obličeje. Senátor připomínal sochu.
Nehýbal se a dokonce se zdálo, že snad ani nedýchá.
„Jako by zkameněl,“ řekla tiše Stephanie.
„Co myslíš, neměl bych se nejdřív pokusit o nitrožilní aplikaci?“ prohodil Daniel a nerozhodně se posunul o krok blíž k Ashleymu.
„Ale ne, raději mu to píchnu intramuskulárně.“
Náhle senátor otevřel oči a bez jakéhokoliv varování prudce vyrazil vpřed.
Danielovi nezbylo než ovinout paže kolem Ashleyho hrudi a zapřít se chodidly o dlaždičky. Bylo to však, jako by se snažil zadržet útočícího býka.
Danielovi podklouzly nohy. Vzápětí oba muži narazili na kamenné zábradlí, přehoupli se přes ně a zmizeli ve tmě.
Stephanie zaječela, přiběhla k zábradlí a podívala se dolů. Daniel a senátor Ashley Butler se svírali jako v tanečním či mileneckém objetí, zvolna se otáčeli a z výšky dvaatřicátého poschodí klesali níž a níž.
Stephanie odvrátila pohled a svezla se na keramické dlaždičky.
Opřena zády o chladné sloupky zábradlí pak zírala před sebe a přemáhala návaly nevolnosti.
