Hory se začaly otřásat hřměním, jaké dovede způsobit jen člověk. Tady se válka sice zdála ještě velmi vzdálená, neboť nad věkovitým Himálajem visel úplněk a váleční běsové zůstávali dosud skryti za okrajem světa, ale nezůstanou tam dlouho. Generalissimus věděl, že i poslední zbytky jeho vzdušných flotil jsou sráženy k zemi, že se kolem jeho pevnosti stahuje smrtící kruh.
Nanejvýš v několika hodinách už zmizí Generalissimus i jeho sny o velké říši v malströmu minula. Národy ještě sice budou proklínat jeho jméno, ale nebudou se už před ním chvět. Později pak pomine i nenávist a nebude znamenat víc, než pro svět znamenají Hitler nebo Napoleon nebo Čingischán. Podobně jako oni i on se stane pouhou neostrou postavou daleko v hlubinách nekonečné chodby času, ztrácející se v zapomnění. Na čas zůstane ještě jeho jméno v nejistém pomezí dějin a bájí; a pak na něj přestane svět nadobro vzpomínat. Splyne s oněmi bezejmennými legiemi, jež zemřely, aby naplnily jeho vůli.
Daleko na jihu náhle olemoval horu fialový plamen. Celou věčnost trvalo, než se balkón, na němž Generalissimus stál, otřásl nárazem záchvěvu letícího skálami v hlubinách. A ještě později se donesla vzduchem ozvěna mamutí exploze. Nemohou přece ještě být tak blízko! Generalissimus zadoufal, že to bylo jen zbloudilé torpédo, které proniklo stahující se frontou. Jestli tomu tak ovšem nebylo, pak zbývalo ještě mnohem míň času, než se obával.
Náčelník štábu vykročil z přítmí a postavil se vedle něho k zábradlí. Maršálova tvrdá tvář – druhá nejnenáviděnější na světě – byla vroubena a poseta krůpějemi potu. Celé dny už nespal a uniforma, kdysi tak okázalá, na něm celá zplihla. Jen jeho oči, třeba nevýslovně unavené, byly ještě i za porážky rozhodné. Stál mlčky, očekával poslední rozkaz. Nic jiného mu už nezbývalo.
Třicet mil odtud zaplál věčný sněhový chochol Everestu ponurým purpurem, odrazem záře jakéhosi obrovitého požáru někde pod obzorem. Stále ještě se však Generalissimus nepohnul ani nedal žádný pokyn. Teprve když se jim vysoko nad hlavami s démonickým jekem přehnala salva torpéd, otočil se posléze a s jediným ohlédnutím na svět, který už neměl spatřit, sestoupil do hlubin.
Zdviž poklesla o tisíc stop a rachot bitvy odumřel v dáli. Když vykročil ze šachty, Generalissimus se na okamžik zastavil a stiskl skrytý spínač. Maršál se dokonce usmál, když uslyšel burácení skal řítících se vysoko nahoře a když, jak věděl, byly pronásledování i únik stejnou měrou znemožněny.
Jako za starých časů vyskočila hrstka generálů do pozoru, když Generalissimus vstoupil do místnosti. Přeběhl očima kolem stolu. Byli tu všichni, ani v poslední chvíli nebylo zrádců. Mlčky kráčel na své obvyklé místo, obrňuje se v nitru pro poslední a nejtvrdší projev, jaký mu kdy bylo proslovit. Cítil pohledy mužů, které vedl do zkázy, jak se mu vpalují do duše. S nimi a za nimi viděl i čety, divize, armády, jejichž krev potřísnila jeho ruce. A ještě strašlivější byly přízraky těch národů, které se už nikdy nemohou narodit.
Konečně promluvil. Jeho hlas měl tutéž hypnotickou sílu jako vždycky, a po několika slovech se stal ještě jednou oním dokonalým neúprosným strojem, jehož posláním byla zkáza.
„Toto, pánové, je poslední ze všech našich schůzek. Není třeba už dělat plány, studovat mapy. Někde nad našimi hlavami bojuje svůj poslední boj vzdušná flotila, kterou jsme budovali s takovou pýchou a péčí. V několika minutách nezůstane ze všech těch tisíců strojů na obloze ani jediný.
Jsem si vědom toho, že pro nikoho z nás tady není myslitelné vzdát se, i kdyby to bylo vůbec možné, takže v této síni je vám souzeno vbrzku zemřít. Sloužili jste naší věci dobře a zasloužili jste si lepší úděl, ale nemělo tomu tak být. Přeji si však, abyste si nemysleli, že jsme zcela ztroskotali. V minulosti, jak jste mnohokrát viděli, jsem měl vždy připraven plán pro jakoukoli eventualitu, jež mohla nastat, ať byla sebe nepravděpodobnější. Nepřekvapí vás proto jistě ani to, že jsem se připravil i pro případ porážky.“
St…