Kapitola 5
MARK DAVIDSON prahl po cigaretě. Jeho závislost byla absolutní, i když se mu zdálo, že přestat kouřit je snadné, protože s tím začínal každý týden. Jeho touha byla maximální, když odpočíval, pracoval nebo byl nervózní, a momentálně byl skutečně velmi nervózní.
Pro něj byly hloubkové potápěčské operace vždycky chůzí po tenkém ledě; z vlastní zkušenosti věděl, jak rychle a jak strašlivě se mohou věci pokazit.
Pohlédl na velké hodiny na stěně potápěcího modulu s jejich obrovskou vteřinovou ručičkou. Vzhledem k jejich hrozivé přítomnosti se dalo jen těžko přehlédnout, jak čas ubíhá. Teď to bylo dvanáct minut od chvíle, kdy byl naposledy v kontaktu s Okeanem. Třebaže Donald ho zvlášť upozorňoval, že může dojít ke krátkému přerušení spojení, tohle mu nepřipadalo přiměřené, zvláště proto, že batyskaf neodpověděl na poslední zprávu Larryho Nelsona, který chtěl posádce batyskafu sdělit, že potápěči překročili hranici sto padesáti metrů.
Markův pohled zabloudil na krabičku marlborek, které nedbale pohodil na pult potápěčského modulu. Bylo utrpení nesáhnout po ní, nevyjmout jednu a nezapálit si. Bohužel byl nedávno vydán zákaz kouření ve společných prostorách lodi a kapitán Jameson velmi přísně dbal na dodržování předpisů.
Mark s určitými problémy odtrhl pohled od cigaret a rozhlédl se po vnitřku modulu. Ostatní vypadali na první pohled klidně, což pouze zvýšilo Markovu nervozitu. Larry Nelson seděl zcela potichu u monitorovací stanice potápěcích operací spolu s obsluhou sonaru Peterem Rosenthalem. Těsně za nimi byli dva pracovníci obsluhy, kteří stáli před ovládacím pultem potápěcího systému. Třebaže očima neustále sledovali tlakoměry dvou kompresních kabin a potápěcího zvonu, zbytkem těla ani nepohnuli.
Naproti nim byl operátor navijáku. Seděl na vysokém sedátku před oknem vedoucím na centrální vrt. Venku se kabel připojený k úvazku na horní části potápěcího zvonu roztáčel maximální povolenou rychlostí.
Ze sousedního bubnu vedl druhý, pasivní kabel, který obsahoval vedení se stlačeným vzduchem, hadice s horkou vodou a komunikační kabely.
Na druhém konci buňky stál kapitán Jameson, který roztržitě žižlal párátko. Před ním byl kontrolní panel, který byl jakýmsi prodloužením můstku. I když hřídele a motory lodi byly řízeny počítačem, takže Benthic Explorer zůstával stabilně nad ústím vrtu, mohl kapitán Jameson systém změnit, pokud by při potápěcích operacích tato potřeba akutně nastala.
„Ksakru!“ ulevil si Mark. Praštil tužkou, již bezděčně zavrtával do pultu, a vstal. „V jaké hloubce jsou potápěči?“
„Procházejí hranicí sto osmdesáti metrů, pane,“ odpověděl operátor závěsného zařízení.
„Zkuste znovu Okeanos!“ vyštěkl Mark na Larryho. Začal rázovat sem a tam.
V žaludku ho tlačil nepěkný pocit, který se neustále zhoršoval.
Začal si vyčítat, že přemlouval Perryho Bergmana, aby se cesty batyskafu zúčastnil. On osobně si byl vědom zájmu doktorky Newellové o podmořskou horu i její touhy provádět čistě výzkumné potápění, a tak se bál, že se možná snažila na prezidenta společnosti zapůsobit, aby si prosadila svou. To by mohlo znamenat, že přiměla Donalda provést něco, co by normálně neudělal, a Mark si uvědomoval, že doktorka Newellová byla jedinou osobou na lodi, která na bývalého námořního důstojníka, jenž se jinak striktně držel předpisů, měla takový vliv.
Mark se zachvěl. Byla by to katastrofa prvního řádu, kdyby batyskaf uvízl ve škvíře nebo v dutině, kam se mohl ponořit, aby zblízka prozkoumal nějaký specifický geologicky útvar. To se málem stalo batyskafu Alvin u Woods Hole, a tato bezmála tragédie se odehrála na Středoatlantském hřebeni, zase ne tak daleko od jejich současného stanoviště.
„Pořád žádná odpověď,“ sdělil Larry po několika neúspěšných pokusech spojit se s Okeanem.
„Nějaké stopy po batyskafu na postranním sonaru?“ ptal se Mark operátora sonaru.
„Vůbec žádné,“ odpověděl Peter. „A hydrofony na dně nemají žádný kontakt s jejich akustickým majákem. Termoklina, kterou našli, musí být pořádná.
Vy…
