Kapitola 7
BYL TO POMALÝ postup. V jednom okamžiku Perry uklouzl a spadl zpátky do bahna. Byl pokryt mazlavou krustou.
„První, co budu vyžadovat, bude sprcha,“ vyprskl Perry ve snaze zlepšit náladu. Bez úspěchu. Nikdo se nezasmál.
Postupovali k otevřeným dveřím a doufali, že jejich nedůvěra bude rozptýlena. Na prahu se však neobjevily žádné postavy, které by je uvítaly, a světlo linoucí se do tmy bylo tak ostré, že neviděli dovnitř.
Bylo dokonce obtížné dívat se do otvoru, aniž by si zakryli oči.
Když došli dostatečně blízko, zjistili, že dveře jsou tlusté téměř šedesát centimetrů a po obvodu mají zasazeny obrovské závory. Vypadaly jako dveře do krypty. Hrany masivního portálu byly ostré. Byly zjevně zkonstruovány tak, aby odolaly obrovskému tlaku mořské vody zaplavující prostoru.
Suzanne a Perry se asi sedm metrů od stěny zastavili. Nechtělo se jim jít dál bez jasnější představy o tom, do čeho jdou. Zkoumali dveře a snažili se z nich něco vyčíst. Zatím mohli říci pouze to, že stěny, podlaha a strop uvnitř jsou z nerezové oceli, která se leskne jako zrcadlo.
Donald pokračoval dál sám, a třebaže nepřekročil práh, natáhl se dovnitř.
Předloktím se jako štítem chránil před odraženým světlem a zkoumal místnost.
„No?“ zeptala se Suzanne. „Co vidíš?“
„Je to velká čtvercová místnost z kovu,“ zavolal Donald přes rameno.
„Uvnitř je několik obrovských lesklých kovových koulí, ale nic jiného.
Zdá se taky, že kromě tohohle vchodu tu nejsou žádné dveře. A nedokážu rozeznat, odkud jde to světlo.“
„Nějaké stopy po lidech?“ zeptal se Perry.
„To ne,“ odpověděl Donald. „Myslím, že ty koule jsou skleněné.
A musí mít průměr sto dvacet až sto padesát centimetrů. Pojďte se podívat.“
Perry pohlédl na Suzanne. Pokrčil rameny. „Proč odkládat nevyhnutelné?“
Suzanne se objímala pažemi. Otřásla se. „Doufala jsem, že než sem dorazíme, bude mi tohle všechno připadat lepší, ale není to tak.
Tohle nemůže být ponorková základna. Mluvíme o technickém zázraku, vedle nějž by postavení Velké pyramidy vypadalo jako procházka parkem.“
„Tak co to podle vás je?“ zeptal se Perry.
Suzanne se ohlédla k batyskafu. Světlo z otevřených dveří ho ozařovalo navzdory vzdálenosti. Vzadu zela temnota. „Opravdu nevím.“
Když Donald viděl, že se Suzanne a Perry ohlížejí k batyskafu, šel dál a překročil práh do místnosti. Okamžitě před sebe natáhl ruce, aby neztratil rovnováhu a neupadl. Podlaha z naleštěného kovu byla v kombinaci s mokrým bahnem na jeho botách kluzká jako led.
Jakmile opět nabyl rovnováhy, znovu se rozhlédl po místnosti. Teď, když si jeho oči trochu přivykly, viděl mnohem lépe a rozpoznal i stovky odrazů sebe sama ve všech směrech. Stěny, podlaha a strop neměly spáry.
Jedinými viditelnými dveřmi byly ty, jimiž vešel. Hledal především zdroj oslňujícího světla, ale zcela nepochopitelně nemohl žádný najít.
Když mu pohled padl na velké skleněné koule, podíval se ještě jednou.
Teď už viděl, že sklo není zcela neprůhledné, ale natolik propustné, aby se dalo rozpoznat, co je uvnitř.
„Suzanne, Perry!“ vykřikl Donald. „Dva lidé tu přece jen jsou. Ale jsou zapečetěni v těch skleněných koulích. Pojďte sem!“
Suzanne a Perry se za okamžik objevili ve dveřích.
„Pozor na podlahu,“ upozornil Donald. „Je kluzká jako led.“
Malými krůčky, jako by bruslili bez bruslí, překlopýtali oba k Donaldovi, aby se mohli lépe podívat na skleněné koule.
„Páni!“ vykřikla Suzanne. „Plavou tam v nějaké tekutině.“
„Poznáváš je?“ zeptal se Donald.
„Měla bych?“ podivila se Suzanne.
„Já myslím vím, kdo to je,“ řekl Donald. „Podle mě to jsou dva z našich potápěčů.“
Suzanne na Donalda nevěřícně zírala. Pak si zaclonila oči, aby lépe viděla, a naklonila se k jedné z koulí, jejíž povrch byl tak lesklý, že se v něm odráželo jasné osvětlení místnosti.
„Asi máš pravdu,“ řekla Suzanne. „Rozpoznávám logo Benthic Exploreru na neoprenovém obleku a po straně přílby.“
Perry napodobil Suzanne a rovněž si zaclonil oči a přitiskl je ke stejné kouli, do níž se dívala Suzanne. D…
