Kapitola 3
PERRY VYŠEL na palubu a stoupl na rošt tvořící prodlouženou záď lodi. Měl na sobě tmavě hnědou běžeckou soupravu navlečenou přes teplou mikinu - což byl Markův nápad. Řekl Perrymu, že tohle měl na sobě on když byl naposledy v batyskafu.
Prostor byl stísněný, takže čím pohodlnější je oblečení, tím lépe, a vrstvení je dobré, protože dole může být zima. Vnější teplota vody byla jen asi čtyři a půl stupně Celsia, a bylo by pošetilé vyplýtvat příliš mnoho elektřiny z akumulátoru na topení.
Perryho chození po roštu nejprve znervózňovalo, protože viděl na hladinu oceánu zhruba patnáct metrů pod sebou. Voda vypadala chladně a měla šedozelený nádech. Perry se otřásl navzdory příjemné okolní teplotě a v duchu se ptal, zda se vůbec má cesty pod hladinu zúčastnit.
Neblahé tušení, s nímž se vzbudil, se vrátilo, takže se mu vzadu na krku zježily chloupky. I když netrpěl přímo klaustrofobií, nikdy se necítil dobře uzavřený v těsném prostoru, jakým je vnitřek batyskafu. Ve skutečnosti patřily k Perryho nejhroznějším zážitkům z dětství vzpomínky na to, jak ho jeho starší bratr našel schovaného pod pokrývkami.
Bratr deky neodkryl, ale místo toho na něj skočil a na chvilku, která Perrymu připadala jako věčnost, ho nenechal vylézt. Perry míval dodnes děsivé sny, v nichž byl ukryt v látkovém vězení se zoufalým pocitem, že se co nevidět udusí.
Perry se zastavil a zadíval se na malou ponorku usazenou na sedlech až úplně na zádi lodi. Nad ní se skláněl velký jeřáb, který dokázal plavidlo zvednout nad vodu a položit ho na hladinu. Kolem batyskafu se rojili dělníci jako včely kroužící kolem úlu. Perry věděl dost, aby poznal, že provádějí prohlídku před spuštěním. Ulevilo se mu, že plavidlo vypadá podstatně větší, než když je ve vodě - což poněkud otupilo jeho nově probuzenou klaustrofobii.
Batyskaf nebyl tak mrňavý jako řada ostatních. Byl patnáct metrů dlouhý, tři a půl metru široký a měl vypouklý tvar, takže vypadal jako ocelový buřtík s laminátovou nástavbou. Měl čtyři okénka z dvacet centimetrů silných kónických tabulek plexiskla: dvě vpředu a jedno po obou stranách.
Hydraulická manipulační ramena složená pod přídí mu dodávala vzhled obrovského korýše. Plášť byl natřen tmavočerveně s bílými nápisy po stranách velitelské věže. Jmenoval se Okeanos po řeckém bohovi moře.
„To je hezká malá potvůrka, co?“ ozval se jakýsi hlas.
Perry se otočil. Za ním stál Mark.
„Možná bude lepší, když se nakonec přece jen neponořím,“ řekl Perry a snažil se, aby to znělo ležérně.
„Pročpak?“ podivil se Mark.
„Nechci obtěžovat,“ odpověděl Perry. „Přijel jsem sem pomoct, ne překážet.
Jsem si jistý, že velitel bude raději, když se mu tam nebude motat cosi jako turista.“
„Kecy!“ odpověděl Mark bez váhání. „Donald a Suzanne jsou moc rádi, že jedeš taky. Mluvil jsem s nimi před dvaceti minutami a sami mi to říkali.
Donald je vlastně tamhle na tom lešení. Dohlíží na připojení ke spouštěcímu jeřábu. Pochopil jsem, že ses s ním nikdy nesetkal.“
Perry sledoval Markův ukazováček. Donald Fuller byl Afroameričan s vyholenou hlavou, knírkem tenkým jako tužka a působivě svalnatou postavou. Měl na sobě čerstvě nažehlenou tmavomodrou kombinézu s nárameníky a lesklým štítkem se jménem. I na dálku mohl Perry ocenit jeho vojenské vystupování, zvláště když slyšel jeho hluboký baryton a úsečný, věcný způsob mluvy, když uděloval příkazy. Při nynější operaci nebude pochyb o tom, kdo tu velí.
„Tak pojď,“ vyzval ho Mark, než se Perry zmohl na odpověď. „Představím tě.“
Perry se dal váhavě odvést k batyskafu. Bylo nabíledni, že se mu nepodaří vyvléci se z cesty v Okeanu, aniž by ztratil tvář. Musel by připustit svůj strach, a to podle něj nebylo zrovna namístě. Kromě toho se mu jeho první cesta v batyskafu líbila, i když to bylo jen v devadesátimetrové hloubce u přístavu Santa Catalina, tedy něco zcela jiného než uprostřed Atlantiku.
Jakmile byl Donald spokojený s připojením batyskafu k zvedacímu kabelu, seskočil z lešení a začal obcházet plavidlo. Třebaže za k…
