KAPITOLA 8
Pondělí 14. února až sobota 19. února
Dragan Armanskij vzhlédl, když uslyšel lehké zaklepání na veřeje, a spatřil v pootevřených dveřích Lisbeth Salanderovou, opatrně nesoucí dva šálky s kávou z automatu. Dragan pomalu položil tužku a odstrčil zprávu.
„Ahoj,“ řekla Lisbeth.
„Ahoj,“ odvětil Dragan.
„Jen jsem se na tebe přišla mrknout,“ řekla Lisbeth. „Můžu dál?“
Dragan Armanskij na vteřinu zavřel oči. Poté ukázal na židli pro hosty. Bylo půl sedmé večer. Lisbeth Salanderová mu podala jeden šálek a posadila se. Chvíli se vzájemně prohlíželi.
„Už je to přes rok,“ řekl Dragan.
Lisbeth přikývla.
„Zlobíš se?“
„Měl bych snad?“
„Nerozloučila jsem se s tebou.“
Dragan stáhl rty. Byl šokovaný, ale přitom se mu ulevilo, když zjistil, že Lisbeth Salanderová aspoň není mrtvá. Najednou také pocítil silné podráždění a únavu.
„Nevím, co bych ti měl říct,“ odpověděl Dragan. „Nejsi povinna mě informovat o tom, co právě děláš. Co chceš?“
Hlas měl chladnější, než zamýšlel.
„Vlastně ani nevím. Nejspíš jsem tě chtěla jen tak pozdravit.“
„Potřebuješ práci? Nehodlám tě už zaměstnat.“
Lisbeth zakroutila hlavou.
„Pracuješ někde jinde?“
Lisbeth opět zakroutila hlavou. Zdálo se, že se snaží najít slova. Dragan vyčkával.
„Cestovala jsem,“ řekla Lisbeth nakonec. „Do Švédska jsem se vrátila teprve nedávno.“
Armanskij zamyšleně pokývl hlavou a zkoumavě na ni hleděl. Lisbeth Salanderová se změnila. V její volbě oblečení a chování byla určitá… zralost. A něco si nacpala do podprsenky.
„Změnila ses. Kde jsi byla?“
„Tak různě…“ odvětila Lisbeth vyhýbavě, ale pokračovala, když si všimla jeho podrážděného pohledu.
„Jela jsem do Itálie, na Střední východ a pak do Hongkongu a do Bangkoku. Chvíli jsem byla v Austrálii, na Novém Zélandu a projela jsem tichomořské ostrovy. Měsíc jsem byla na Tahiti. Pak jsem projela USA a poslední měsíce jsem strávila v Karibiku.“
Dragan přikývl.
„Nevím, proč jsem se s tebou nerozloučila.“
„Nerozloučila ses, protože, upřímně řečeno, na ostatní lidi zvysoka kašleš,“ řekl věcně Dragan Armanskij.
Lisbeth Salanderová se kousla do spodního rtu. Chvíli přemýšlela. Byla to pravda, ale přesto jeho obvinění považovala za nespravedlivé.
„Obvykle to bývá tak, že na mě kašlou ostatní.“
„Houby,“ odpověděl Armanskij. „Neumíš se slušně chovat a s lidmi, kteří tě mají rádi, zacházíš jak s onucí. Tak to prostě je.“
Zavládlo ticho.
„Chceš, abych vypadla?“
„Dělej si, co chceš. To sis ostatně dělala vždycky. Ale pokud teď odejdeš, už mi nikdy nechoď na oči.“
Lisbeth Salanderová najednou pocítila strach. Člověk, ke kterému chovala skutečný respekt, ji chtěl zavrhnout. Nevěděla, co říct.
„Holger Palmgren měl před dvěma lety mozkový infarkt. Ani jednou ses na něj nezašla podívat.“
Lisbeth šokované zírala na Armanského.
„Palmgren žije?“
„Takže ty ani nevíš, jestli žije, nebo ne?“
„Doktoři říkali, že…“
„Doktoři toho o něm říkali spoustu,“ přerušil ji Armanskij. „Byl na tom hodně zle a nebyl schopen komunikovat. V minulém roce se jeho stav o moc zlepšil. Špatně mluví a člověk musí pozorně poslouchat, aby pochopil, co chce říct. Se spoustou věcí potřebuje pomáhat, ale už si dokonce dokáže zajít sám na záchod. Ti, kterým není lhostejný, se na něj občas zajdou podívat.“
Lisbeth seděla, jako by spolkla jazyk. Právě ona Palmgrena před dvěma lety našla, když dostal infarkt. Zavolala mu záchranku a doktoři kroutili hlavou a konstatovali, že jeho prognóza není nijak povzbudivá. Lisbeth strávila celý první týden v nemocnici. Pak jí lékař oznámil, že Palmgren upadl do komatu a s největší pravděpodobností se z něj už nikdy neprobere. V tom okamžiku se Lisbeth přestala starat a vyškrtla ho ze svého života. Vstala a bez ohlédnutí opustila nemocnici. A zjevně si zapomněla ověřit fakta.
Lisbeth svraštila obočí. Zároveň jí hodili na krk advokáta Nilse Bjurmana, kterému věnovala většinu své pozornosti. Avšak nikdo, ani Armanskij, jí neřekl, že je Palmgren naživu, ani to, že jeho stav se zřejmě zlepšuje. Jí samo…
