KAPITOLA 30
Čtvrtek 7. dubna
Mikael pohlížel na vstupní dveře domu na Rybářské ulici číslo devět na Mosebacke. Jednalo se o vchod na jednu z nejexkluzivnějších a nejdiskrétnějších adres ve Stockholmu. Mikael strčil klíč do dveří. Zapadl tam dokonale. Informační tabule na schodišti mu příliš nepomohla. Mikael předpokládal, že dům většinou tvoří podnikové místnosti, ale zdálo se, že v něm budou i obyčejné soukromé byty. Nijak ho nepřekvapilo, když na informační tabuli nenašel Lisbethino jméno, ale pořád se mu zdálo nepravděpodobné, že by právě toto měl být její úkryt.
Mikael procházel jedno patro za druhým a četl si jmenovky na dveřích. Nikde nezazvonil. Poté došel do posledního patra a přečetl si na dveřích jméno V. Kulla.
Mikael se popadl za čelo. Najednou se usmál. Předpokládal, že volba jména nebyla narážkou na něj, spíše se jednalo o jeho soukromou ironickou úvahu – ale kde jinde by měl Kalle Blomkvist hledat Lisbeth Salanderovou?
Stiskl domovní zvonek a minutu čekal. Pak vytáhl klíče, otevřel bezpečnostní vložku a poté vstupní dveře.
Ve stejném okamžiku, kdy vešel do bytu, se rozhoukal bezpečnostní alarm.
Lisbeth Salanderové začal pípat mobilní telefon právě ve chvíli, kdy se nacházela na rychlostní silnici E20 u Glanshammaru těsně před Örebro. Okamžitě přibrzdila a zamířila k odpočívadlu u krajního pruhu. Vytáhla z kapsy u bundy svůj Palm a připojila ho k mobilu.
Kdosi před patnácti vteřinami otevřel dveře jejího bytu. Alarm nebyl napojen na žádnou bezpečnostní agenturu. Jeho jediným úkolem bylo varovat ji osobně v případě, že by se dovnitř někdo vloupal nebo otevřel dveře. Po třiceti vteřinách se měl alarm vypnout a nezvanému hostu se mělo dostat nepříjemného překvapení v podobě bomby naplněné barvou namontované u dveří. Bomba vyhlížela jako požární přístroj. Lisbeth se vyčkávavě usmála a odpočítávala vteřiny.
Mikael Blomkvist frustrovaně zíral na displej poplašného zařízení na dveřích. Z jakéhosi důvodu mu ani nepřišlo na mysl, že by byt mohl být opatřen alarmem. Viděl, jak vteřinový měřič odtikává. V Miléniu by se alarm spustil v případě, pokud někdo během třiceti vteřin nevymačkal čtyřmístný číselný kód; a brzy poté by se tam objevil párek svalnatých poskoků od bezpečnostní agentury.
Jeho prvním impulsem bylo zavřít dveře a rychle odsud zmizet. Ale zůstal stát jako přimražený.
Čtyři číslice. Náhodně se mu je najít určitě nepodaří.
25-24-23-22…
Zatracená Pipi Dlou…
19-18…
Jaký kód bys použil ty?
15-14-13…
Mikael cítil vzrůstající paniku.
10-9-8…
Poté zvedl ruku a zoufale stiskl jedinou kombinaci, na kterou dokázal přijít. Číslo 9277. Byly to číslice, které na klávesnici mobilního telefonu odpovídaly písmenům WASP.
K Mikaelovu velikému překvapení odečítání skončilo šest vteřin před spuštěním poplachu. Poté alarm naposledy pípl, displej se vynuloval a rozsvítilo se zelené světlo.
Lisbeth vyvalila oči. Myslela, že špatně vidí, a třásla kapesním počítačem, což bylo – jak si uvědomila – zcela iracionální. Odečet se zastavil šest vteřin před odjištěním bomby s barvou. V dalším okamžiku se vynuloval displej.
To není možné.
Ten kód kromě ní nikdo na světě nezná. Alarm nebyl napojen na žádnou bezpečnostní agenturu.
Jak to?
Nedokázala si vysvětlit, jak je to možné. Policie? Ne. Zala? Vyloučeno.
Lisbeth stiskla na mobilu telefonní číslo a čekala, dokud se nepřipojí sledovací kamera a nevyšle na její mobil snímky s nízkým rozlišením. Kamera byla nenápadně umístěna na stropě v hale, kde vypadala jako čidlo požárního poplachu a každou vteřinu pořídila jeden snímek. Lisbeth si celou sekvenci přehrála od nuly – od okamžiku, kdy se otevřely dveře a aktivovalo se poplašné zařízení. Pak se jí na tváři pozvolna rozhostil křivý úsměv, když viděla Mikaela Blomkvista, kterému se po téměř půlminutové trhavé pantomimě konečně podařilo vymačkat správný kód a poté se opřel o veřeje s takovým výrazem v tváři, jako by právě prodělal srdeční infarkt.
Zasranej Kalle Blomkvist ji vypátral.
Měl klíče, které …
