KAPITOLA 24
Úterý 5. dubna
Sedmačtyřicetiletý Per-Åke Sandström se vrátil do svého bytu v Solně těsně po půlnoci. Měl trošku upito a strachem měl sevřené hrdlo. Celý den strávil zoufalým nicneděláním. Per-Åke Sandström byl jednoduše vyděšený.
Brzy tomu budou dva týdny, co byl v Enskede zastřelen Dag Svensson. Sandström onoho večera překvapeně sledoval televizní zprávy. Pocítil slabou úlevu a naději – Svensson je mrtvý, a tak zřejmě nevydá svou knihu o prostituci, v níž hodlal Sandströma odhalit jako sexuálního zločince. Do prdele, člověk si jednou užije s kurvou a je až po uši v průseru.
Sandström Daga Svenssona nenáviděl. Prosil ho a žadonil, přímo se před tou zatracenou sviní plazil po břiše.
V den vraždy byl v takové euforii, že nedokázal jasně uvažovat. Hlavu si začal lámat až den poté. Pokud Dag Svensson pracoval na nějaké knize, kde měl být Sandström odhalen jako násilník s pedofilními sklony, bylo dost pravděpodobné, že se policie začne tím jeho malým šlápnutím vedle zabývat. Panebože… mohl by být podezřelý z vraždy.
Panika poněkud ustoupila, když se v každém plátku v zemi objevila tvář Lisbeth Salanderové. Co je ksakru ta Lisbeth Salanderová zač? Nikdy předtím o ní neslyšel. Ale policie ji zjevně pokládala za podezřelou, a podle vyjádření státního zástupce se ty vraždy zřejmě brzy vyřeší. Je možné, že o jeho osobu nebudou mít zájem. Ale z vlastní zkušenosti věděl, že novináři si svou dokumentaci a poznámky schovávají. Milénium. Ten zatracený zkurvený plátek s nezaslouženě dobrou pověstí. Byli jako všichni ostatní. Ve všem se šťourali, do všeho strkali rypák a ubližovali lidem.
Sandström nevěděl, jak dlouho Svensson na své knize pracoval. Nevěděl, kolik toho o něm vědí. Neměl se koho zeptat. Připadal si jako ve vzduchoprázdnu.
Během následujícího týdne se zmítal mezi panikou a opojením. Policie ho nehledá. Možná – pokud bude mít z pekla štěstí – se mu podaří vyváznout. Jestli bude mít smůlu, je po něm veta.
Sandström strčil klíč do zámku a otočil jím. Když otevřel dveře, uslyšel za sebou jakési zašustění a pocítil ochromující bolest v kříži.
Gunnar Björck ještě nespal, když u něj zazvonil telefon. Měl na sobě pyžamo a župan, ale seděl potmě v kuchyni a přemýšlel nad svým dilematem. Za celou svou mnohaletou kariéru se nikdy neocitl v takto obtížné situaci.
Napřed telefon nehodlal zvedat. Pohlédl na náramkové hodinky a konstatoval, že už je po půlnoci. Ale telefon stále vyzváněl, a po desátém zazvonění to už nemohl vydržet. Vždyť to může být něco důležitého.
„Tady je Mikael Blomkvist,“ ozvalo se na druhém konci drátu.
Do prdele.
„Je po půlnoci. Už jsem spal.“
„Omlouvám se. Ale myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, co vám chci říct.“
„Co chcete?“
„Ráno v deset hodin svolám tiskovou konferenci kvůli vraždě Daga Svenssona a Mii Bergmanové.“
Gunnar Björck polkl.
„Hodlám tam sdělit některé podrobnosti z knihy o obchodování se sexem, kterou Dag Svensson právě dokončoval. Jediný zákazník prostitutek, kterého hodlám jmenovat, jste vy.“
„Slíbil jste, že mi dáte čas…“
Björck uslyšel paniku ve vlastním hlase a ovládl se.
„Už uteklo pár dní. Slíbil jste, že mi po Velikonocích zavoláte. Včera bylo úterý. Buď budete mluvit, nebo na zítřek svolám tu tiskovku.“
„Pokud bude tiskovka, tak se nedozvíte nic o Zalovi.“
„To je možné. Ale to už nebude můj problém. Pak budete muset mluvit při oficiálním policejním vyšetřování. A samozřejmě se zbytkem masmédií v celé zemi.“
Pro vyjednávání mu nezbýval žádný prostor.
Björck souhlasil se schůzkou s Mikaelem Blomkvistem, ale podařilo se mu ji posunout až na středu. Další krátká lhůta. Ale byl připraven.
Bude to buď úspěch, nebo prohra.
Sandström nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, ale když opět přišel k sobě, ležel na podlaze v obývacím pokoji. Bolelo ho celé tělo a nemohl se pohnout. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že má ruce na zádech spoutané elektroizolační páskou a svázané nohy. Ústa měl přelepená širokým kusem izolepy. Světla v místnosti byl…
