KAPITOLA 21
Zelený čtvrtek 24. března až pondělí 4. dubna
První týden policejní honičky strávila Lisbeth Salanderová daleko od veškerých dramat. V klidu přebývala ve svém bytě na Mosebacke. Vypnula mobilní telefon a vyndala z něj SIM kartu. Už ho nehodlala použít. Se stále vyvalenějšíma očima sledovala titulky v internetových vydáních novin a v televizních zprávách.
Podrážděně přihlížela, když byla zveřejněna její pasová fotografie; nejprve se objevila na internetu a poté ovládla veškerý tisk a televizní noviny. Nevypadala na ní zrovna nejchytřeji.
Navzdory svému mnohaletému úsilí o zachování anonymity se Lisbeth stala nejproslulejší a nejpopisovanější osobou v celé zemi. S mírným překvapením si začala uvědomovat, že celostátní pátrání, vyhlášené po dívce drobného vzrůstu a podezřelé z trojnásobné vraždy, je jednou z největších událostí roku a ocitlo se téměř na stejné úrovni popularity jako sekta z Knutby. Komentáře a spekulace v médiích sledovala se zamyšleně zvednutým obočím a byla fascinována tím, že materiály o jejím psychickém stavu, podléhající lékařskému tajemství, jsou zjevně k mání v jakékoli redakci. Jeden článek v ní probudil dávno pohřbené vzpomínky.
ZADRŽENA NA STARÉM MĚSTĚ
ZA UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍ
Jeden reportér z tiskové agentury TT předběhl své konkurenty tím, že se mu podařilo získat kopii lékařského posudku, vypracovaného v souvislosti s jejím zadržením poté, co v metru na Starém Městě kopla do obličeje jednoho z cestujících.
Lisbeth se na tu příhodu moc dobře pamatovala. Byla právě na Ódinově náměstí a mířila zpět do svého (příležitostného) domova k pěstounům do Hägerstenu. Na Radní ulici přistoupil zjevně střízlivý muž, kterému okamžitě padla do oka. Lisbeth se později dozvěděla, že se jednalo o dvaapadesátiletého Karla Everta Blomgrena, v současné době nezaměstnaného bývalého pozemního hokejistu z Gävle. Ačkoli byl vůz poloprázdný, muž se posadil vedle ní a začal do ní hučet. Položil jí ruku na koleno a pokoušel se s ní zapříst konverzaci typu „dám ti dvě kila a půjdeš se mnou domů“. Jeho slova nenalezla žádnou odezvu, ale muž umíněně trval na svém a sdělil jí, že je stará zapšklá kurva. Ačkoli Lisbeth nereagovala a u přestupní stanice T-centralen si přesedla jinam, muže to nijak neodradilo.
Když se blížili ke Starému Městu, muž ji zezadu objal, strčil jí ruce pod mikinu a šeptal jí do ucha, že je děvka. Lisbeth Salanderová si nijak zvlášť nepotrpěla na to, aby jí drzí cizí chlápci v metru nadávali do děvek. Odpověděla muži tím, že mu vrazila loket do oka, poté se chytla držadla, vzepřela se a oběma nohama ho kopla do nosu. Muž začal krvácet.
Když vůz zastavil ve stanici, Lisbeth měla možnost se ztratit, ale jelikož byla oblečena ve stylu punk, jakýsi zastánce pořádku se na ni vrhl a držel ji přitisknutou k zemi, dokud se nedostavila policie.
Lisbeth proklínala své pohlaví a tělesnou konstrukci. Kdyby byla kluk, nikdo by si k ní nic podobného nedovolil.
Nikdy se nikomu nepokusila vysvětlit, proč Karla Everta Blomgrena kopla do ksichtu. Bylo jí jasné, že jakékoli vysvětlování uniformovaným strážcům veřejného pořádku nemá smysl. Z principu odmítla i odpovídat na otázky, když se její psychický stav snažili posoudit psychologové. Naštěstí však průběh událostí sledovalo několik cestujících, mezi nimi náhodou i jedna zarputilá členka parlamentu za Stranu politického středu z Härnösandu. Žena poskytla přímo na místě svědeckou výpověď v tom smyslu, že Blomgren Salanderovou před násilným skutkem obtěžoval. Když se později ukázalo, že Blomgren byl už dvakrát souzen za mravnostní přestupek, rozhodl se žalobce případ odepsat. To však neznamenalo, že by skončilo šetření odboru sociální péče, na jehož základě soud po krátké době rozhodl, že Lisbeth Salanderová bude zbavena právní způsobilosti. Poté skončila v poručnictví Holgera Palmgrena a posléze Nilse Bjurmana.
Nyní byly všechny tyto osobní a důvěrné podrobnosti z jejího života veřejně dostupné na internetu. Lisbethin životopis byl doplněn …
