17. Martin
Martin odbočil s řinčícím a potlučeným vozem ze silnice a zamířil po mírném svahu na dno vyschlého koryta. Baterie se opět vybila a dobití ze slunečních panelů vyžadovalo několik hodin, pokud se měla obnovit alespoň minimální účinnost. Když na plochém dně hlubokého koryta zabrzdil, s jistým zadostiučiněním si všiml, že stroj je před případnými pozorovateli ze silnice poměrně dobře ukrytý. V této zbědované krajině se příliš necestovalo. Stejně se však vyplatilo vůz schovat; i takhle poničený vůz totiž obsahoval součástky, které se daly ukrást, pokud vlastník nedokázal majetek ubránit!
Naprosto ubohý svět, pomyslel si. Žádné peníze, žádná čest, jen málo příležitostí, pokud vůbec nějaké. Pouze minimální ponětí o zákonech! Lidé se tu řídili svými vlastními zákony, pokud měli svaly k jejich prosazení!
Jestli Martin usuzoval správně, došlo k celosvětovému hospodářskému útlumu. Nebyl si tím jistý, protože se mu nedostávalo informací a nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Říkalo se, že jsou stále k dispozici rádia, ale v té mizerné, sluncem sežehlé vísce, v níž se ubytoval, nikdo nevlastnil ani rozhlasový přijímač, ani televizor, pokud něco takového ještě existovalo. Když se ptal na noviny, obyvatelé vesnice na něj jen tupě civěli. Nikdy o novinách neslyšeli!
Když se před týdny trmácel po pěšině do vesnice, lidé před ním poplašeně uhýbali, shlukovali se a zírali na něj jako na nějaké divoké zvíře, jež vylezlo z brlohu kdesi na vzdálených svědeckých horách. Po čase mu vyšel vstříc jeden starý, roztřesený muž, který patrně zaujímal jisté vůdčí postavení, a promluvil na něj srozumitelným jazykem, i když hovořil zvláštním přízvukem a používal množství neznámých slov. Vyslechl si Martina, ale neuvěřil mu; stařec vztáhl ukazováček k obočí a zakroužil jím na znamení, že ho považuje za slabomyslného.
Z dobroty srdce však vesničané Martina nakrmili a poskytli mu přístřeší, aby měl kde spát. V následujících dnech z rozhovoru s některými z nich pochopil, že se nachází na Zemi ve třiadvacátém století, jenže přesný rok neznali. Když se to dozvěděl, obludného Koňáka v duchu proklel, neboť si byl jistý, že ho ze sítě shodil právě on!
Několik týdnů se mu vedlo celkem dobře, i když ztrácel přehled o uplynulém čase. Ve vesnici se komicky snadno dostal do stavu, v němž přestal cokoli počítat. Účastnil se okopávání kukuřice, což představovalo činnost, která jej stěží mohla uspokojit; pomáhal nosit vodu na zalévání kukuřice z líného potůčku, který se pomalu a ztěžka probublával krajinou asi půl míle od vesnice. Naučil se klást pasti na králíky a pokoušel se dosáhnout určitého stupně dovednosti při lukostřelbě, ale s nevalným úspěchem.
Při rozmluvě s vesničany se dozvěděl, že kus cesty na sever leží silnice, stěží kvalitnější než pěšina, po níž přišel do vesnice, která údajně ústí do ještě širší silnice táhnoucí se rovně od východu na západ; po ní prý člověk může nakonec dojít k městům. Martin se domníval, že ona města znamenají nanejvýš jen o něco větší vesnice, s větším počtem obyvatel a poněkud snazším živobytím. Ze zmínek o stále se zvyšující nezaměstnanosti, útlumu obchodování a vymizení peněz usoudil, že se ocitl v zemi a století postiženém hlubokým ekonomickým rozvratem.
Poškozené vozidlo na solární pohon nalezl jen náhodou, uschované v přístavku u jedné chatrče na spadnutí, z nichž se skládala celá vesnice. Prozkoumal ho a došel k přesvědčení, že by se alespoň do určité míry dalo zprovoznit. Vystopoval vlastníka a zjistil, že ten člověk vůz zjevně k ničemu nepotřebuje; po cestování muž nebažil a v ovládání stroje se nevyznal. Po dlouhém smlouvání mu Martin za něj dal své náramkové hodinky, které muž nepotřeboval o nic víc než vůz; lidé ve vesnici se o denní čas vůbec nestarali.
Nyní tedy skončil zde, seděl na dně vyschlého koryta a čekal, dokud se v potlučeném vozidle nedobijí baterie. Předešlého dne dorazil ke zmiňované širší silnici a poznal v ní zbytek jedné z transkontinentálních dálnic, které kdysi protínaly zem od je…
