14. Duhové bytosti
Síť přistála v krajině ohromných, cukrově bílých krystalových bloků rýsujících se vysoko proti obloze v podobě řady zubatých hřbetů, které se tyčily nad planinou bělostných krystalových kvádrů uspořádaných jako dlažební kameny. Nebe se pyšnilo tak sytou modří, že ho mohli považovat za černé. Nabyli dojmu, že mají fialovou čáru obzoru na dosah ruky. Vnější prostor se skláněl nízko nad povrch planety; mezi povrch a prázdnotu se vklínil jen nepatrný ochranný štít atmosféry. Nedýchalo se jim však obtížně. Očekávali chladné počasí, ale bylo jim příjemné teplo, kabáty nepotřebovali.
Nikdo z nich dosud nepromluvil. Boon se pomalu otočil a rozhlédl se. S výjimkou zátarasu z krystalů lemujících malou planinku, na níž přistáli, nespatřil nic. Nezahlédl ani slunce, i když tu bylo světlo a teplo!
Nad obzorem prokmitl barevný záblesk a zmizel.
„Co to bylo?“ zeptala se Enid.
Nikdo neodpověděl.
„Tamhle se to mihlo znovu!“ vykřikla Enid.
Záblesk tentokrát setrval, zakřivil se, vystoupal nad zubatý horizont a ohnul se k zemi. Zářil a ustálil se jako oblouk pastelových barev klenoucí se vysoko nad povrchem.
„Duha!“ zajásal Korkorán. „Jsme na správném místě!“
„Takhle nevypadá obyčejná duha,“ zaburácel Koňák. „Nejspíš máme tu čest s Duhovými bytostmi!“
Zatímco sledovali dění, objevily se další duhy. Vynořovaly se jako záblesky odnikud, vznesly se k nebi, vyklenuly se a utvořily oblouky. Vznikaly shluky, v nichž jedna duha protínala druhou, až nakonec obarvily i plochu pod sebou; planina se v záři nebeských světel jemně třpytila.
I když se duhy dostatečně ustálily, stále působily rozkolísaným dojmem. Výprava v nich vycítila prvek jisté křehkosti a mlhavé éteričnosti, jako by představovaly fenomén, jenž neměl mít trvalý charakter.
Robot vyložil kuchyňské vybavení ze sítě, zabýval se sporákem a duhům vůbec nevěnoval pozornost. Enid s Korkoránem postávali nedaleko a vzhlíželi k obloze. Kužel se hrbil těsně u země a Koňák se nad ním tyčil jako přízrak.
„Jeden z nás tu chybí,“ všiml si Boon a toto zjištění jej znervóznilo. „Martin! Co se s ním stalo?“
„Propadl sítí,“ odpověděl Koňák. „Síť se ho zbavila!“
„Proč jsi nám to neřekl? Ani ses o tom nezmínil!“
„Nehodil se do naší společnosti! Síť to poznala!“
„Nesmrtelní tu ale zůstali,“ uvědomil si Korkorán.
Trojice se tísnila v hloučku a držela se od nich v uctivé vzdálenosti.
„To je, myslím, příšerné,“ zareagovala Enid. „Tvrdíš, že Martin propadl? Jsi si jistý, že jsi ho nepostrčil?“
„Stál jsem od něj daleko! Nedosáhl jsem na něj, abych ho mohl postrčit!“
„Mohu-li mluvit sám za sebe,“ prohlásil Korkorán, „neuroním pro něj jedinou slzu!“
„Máš představu, kde by mohl být?“ tázal se Boon.
Koňák významně pokrčil rameny.
Nehovořím za sebe, promluvil Kužel. Mluvím za Duhové bytosti. Oslovují vás skrze mne!
„Kde ale ty Duhové bytosti jsou?“ zeptal se Boon.
Jsou tím, čemu říkáte duhy, odvětil Kužel. Vítají vás! Později si s vámi pohovoří!
„Míníš tím,“ tázala se Enid, „že ony věci, které nazýváme duhami, jsou bytosti, o nichž jsi nám vyprávěl?“
„Nepřipadají mi jako bytosti,“ poznamenal Korkorán.
Vlk se přimkl těsněji k Boonově noze. „To je v pořádku,“ oslovil jej Boon měkce. „Drž se u mě! Patříme k sobě!“
„To je všechno, co jsme si měli od Duhových bytostí vyslechnout?“ ptala se Enid. „Prostě nás jen vítají a promluvíme si později?“
To je všechno, přisvědčil Kužel. Co byste si ještě přála?
„Zatím,“ vmísil se robot, „narychlo zvládnu jedině hamburgery! Dali byste si?“
„Pokud je to něco k jídlu,“ odtušil Koňák, „tak si je dám!“
Duhový shluk nad obzorem zářil matněji, barva se vytrácela. Pak duhy zmizely. Boonovi se zdálo, jako by se pohasnutím duh do jisté míry ochladilo. Při té myšlence se zachvěl, i když věděl, že pro to nemá žádný rozumný důvod. Ovzduší zůstalo ve skutečnosti stejně teplé jako dřív.
Dostal nás do toho Kužel, uvědomil si Boon. Vůbec nevzal v úvahu nápady a návrhy ostatních! Kužel mohl docela dobře pracovat jako agent Duhových bytostí – zn…
