16. Rodina
Timothy se opřel zády v křesle a natáhl dlouhé nohy před sebe.
„Po měsících konečně začínám chápat,“ pravil, „o co tu jde! Učím se základní galaktickou řeč. Samozřejmě, že mi už od začátku pomáhá Hugo. Vedl mne, radil mi a staral se o to, abych se setkával s dalšími bytostmi, které by mi mohly pomoci.“
„Nenech se tím vším ohromit,“ obrátila se Emma na Enid. „Stejně si jede ve starých, zaběhnutých kolejích. Někdy tráví celé dny v pracovně, aniž by sestoupil byť i jen do jídelny. Hugovi pomocníci mu musí nosit jídlo nahoru; teď mu ho nosí ten váš směšný robot a…“
„Robot nám velice pomáhá od chvíle, kdy se tu objevil,“ pochvaloval si Hugo. „Moji pomocníci pracovali tvrdě, aby zvládli provoz kuchyně, a starali se i o jiné věci, ale robot to ihned převzal všechno sám! V kuchyni doslova čaruje a vyzná se v řemesle!“
„Ještě nemá potuchy,“ reptal Horác z protější strany místnosti, „jak se peče pořádný skopový hřbet!“
„Musíš si pořád stěžovat?“ vyjela po něm Emma. „Když nejde o vaření, nelíbí se ti zase něco jiného! Nevzpomínáš si, co ti Timothy radil, když tě sem zval? Prosil tě, abys nedělal potíže. Nic jiného od tebe nežádal!“
„Taky mi nařídil,“ vzkřikl Horác, „abych držel hubu! Řekl mi, že po mně nechce nic, jen mám držet tu svou velkou hubu!“
„Musím říct,“ prohlásil Timothy, „že ses tím příliš neřídil!“
„Až na ty nekonečné stížnosti si tak špatně nevedl!“ bránila ho Emma. „Z panství nevytáhl paty a ani jednou se nepohádal s žádným z těch tvých směšných sousedů. Nechápu, jak s nimi můžeš vydržet!“
„Pokud by záleželo na mně,“ podotkla Enid, „nemusela bych z panství odcházet vůbec! Je to tu prostě dokonalé! S výjimkou hor se to tu od Hopkinsových pozemků neliší!“
„Máte pravdu,“ potvrdil Korkorán. „Nikde jsem se necítil tak příjemně, jako zde! Velmi mi to Hopkinsovy pozemky připomíná! Strávil jsem tam s Boonem jen krátký čas, ale…“
„Nedokážu pochopit,“ obrátil se Boon ke Koňákovi, „jak jsi věděl, že tě hvězda s význačným X zavede právě sem!“
„Říkal jsem ti to,“ zaburácel Koňák. „Písmeno X mě přimělo tušit, že půjde o zvláštní svět, a tak jsem zamířil k X!“
„Byl jsi to však ty,“ namítl Korkorán, „koho napadlo, že by X mohlo znamenat výstrahu!“
„Mohlo jít o varování,“ souhlasil Koňák. „Někdy však sázím na náhodu!“
„Pokud jde o mne,“ usmál se Timothy, „jsem rád, že jsi na ni vsadil! I když se ke mně chovali ohleduplně, cítil jsem se mezi všemi těmi mimozemšťany osaměle. A nyní tu zase sedí všichni živí členové rodiny pohromadě!“
„Nemáš nějaké zprávy o Henrym?“ otázala se Enid.
„Absolutně žádné,“ zabručel Horác. „Cožpak lze mít o Henrym nějaké zprávy? Vy ostatní si říkejte, co chcete, ale je to přízrak! Pokaždé se zjeví a zase zmizí!“
„Zase slyším ta velká ústa,“ umravňovala jej Emma. „Nikdy jsi Henryho neměl rád! Vždycky ses o něm vyjadřoval hrozně! Předpokládala bych, že se teď změníš; vždyť Henry by mohl být mrtvý!“
„Henry a mrtvý!“ zařval Horác. „Ten neumře nikdy! Nic na světě mu nemůže ublížit!“
„Když jsem ho viděl naposledy,“ vzpomněl si Korkorán, „říkal, že se vydá hledat vás, osádku Martinova přepravníku!“
„Nuže,“ odtušil Horác mrzutě, „nenašel nás! Pravděpodobně narazil na něco jiného, co ho zaujalo!“
Po vynikajícím obědě seděli pohodlně v přijímacím salónu a povídali si. Z jídelny sem doléhalo tlumené cinkání; pomocníci sklízeli stříbrné příbory a porcelán.
„Chce někdo dolít?“ zamával Timothy směrem k baru. „Poslužte si!“
Horác se těžce zvedl a odkráčel k barovému pultu, aby si nalil brandy. Nikdo ho nenásledoval.
„Zdá se, že tu žijete spokojeně,“ obrátil se Korkorán na Timothyho.
„Velmi spokojeně,“ přisvědčil Timothy. „Znovu vnímám ten důvěrně známý dům na rodinném pozemku! Vrátil jsem se ke své práci! Proč s námi nezůstanete? Jsem si jistý, že Ústředí vám bez potíží zabezpečí nějaký prostor!“
„Můj domov leží ve dvacátém století,“ potřásl Korkorán hlavou. „Tam jsem si plnil své povinnosti a hodlám se k nim rozhodně vrátit!“
„Takže ses rozhodl?“ ptal se Boon.
„Koňák mi slíbil, že …
