PRVNÍ
TÍŽIVÁ TMA ho obklopovala ze všech stran. Dusil se. Zoufalými pohyby se snažil od sebe odstrčit smyčky, které ho ovíjely, zapadal stále hlouběji, s křikem zadrhnutým v oteklém hrdle marně hledal nějakou zbraň, ale byl bezbranný. Napjal všechny síly a vykřikl. Ohlušující zvuk ho vytrhl ze sna. Rohan vyskočil z lůžka napůl bez sebe, uvědomoval si jen to, že ho obklopuje šero a že neustále zvoní poplašný signál. To už nebyl sen. Rozsvítil světlo, hodil na sebe kombinézu a běžel k výtahu, u kterého se tlačila spousta lidí ze všech sekcí. Bylo slyšet táhlý zvuk poplašného signálu, na stěnách svítily červené nápisy POPLACH. Vběhl do řídicí kabiny. Před hlavní obrazovkou stál astrogátor v denním oděvu.
„Poplach jsem už odvolal,“ řekl klidně. „To byl jen déšť, Rohane, ale podívejte se. Nádherný pohled.“
Obrazovka, která ukazovala horní část nočního nebe, jiskřila nesčetnými výboji. Kapky deště padaly z výše na neviditelnou clonu silového pole, která přikrývala Nepřemožitelného, a jak se v okamžiku měnily v mikroskopickém výbuchy, osvětlovaly celou krajinu mihotavým světlem, podobným polární záři.
„Je třeba lépe programovat automaty,“ řekl tiše Rohan, který se už docela vzpamatoval. Ospalost ho už úplně přešla. „Musím říci Ternerovi, aby nezapojoval anihilaci. Jinak nás bude hrst písku přinesená větrem budit uprostřed noci...“
„Dejme tomu, že to byl cvičný poplach. Jakési manévry,“ odvětil astrogátor, který měl neobvykle dobrou náladu. „Teď jsou čtyři. Můžete si zase lehnout, Rohane.“
„Abych pravdu řekl, nechce se mi spát. A vám?“
„Už jsem se vyspal. Stačí mi čtyři hodiny. Po šestnácti letech ve vesmíru nemá rytmus spánku a bdění už nic společného se starým pozemským návykem. Přemýšlel jsem o nejlepší ochraně průzkumných výprav, Rohane. Je dost obtížné vléci s sebou kvůli silové cloně všechny energoboty. Máte nějaký jiný návrh?“
„Bylo by možné dát lidem individuální emitory. Ale tím se to také nevyřeší. Člověk v silové bublině se nemůže ničeho dotknout... víte, jak je to. A při zmenšení poloměru energetické clony se může sám popálit. Už jsem se s tím setkal.“
„Myslel jsem i na to, že bychom nikoho nepustili ven a pracovali pomocí dálkově řízených robotů,“ přiznal se astrogátor. „Ale to stačí jen na několik hodin, na den a mně se zdá, že tu zůstaneme déle...“
„Co tedy hodláte dělat?“
„Každá skupina bude mít výchozí základnu obklopenou silovým polem, ale jednotliví průzkumníci si musí ponechat určitou volnost pohybu. Jinak budeme chráněni před nehodami tak dobře, že se k ničemu nedostaneme. Bude nezbytné, aby každý člověk pracující mimo silovou clonu měl za zády chráněného člověka, který bude sledovat jeho pohyby. Neztrácet se z očí - to je hlavní zásada na Regis III.“
„Kam mě přidělíte?“
„Chtěl byste pracovat u Kondora?... Vidím, že ne. Dobrá. Zbývá město nebo poušť. Můžete si vybrat.“
„Volím město, astrogátore. Stále se mi zdá, že tam je ukryto tajemství.“
„Možná. Tedy zítra, vlastně dnes, protože už svítá, vezmete s sebou svoji včerejší skupinu. Dám vám ještě dva arktany. Vezměte si raději také několik ručních laserů, mám takový pocit, že ‚to’ působí z nevelké vzdálenosti...“
„Co?“
„To kdybych věděl. Aha. Kuchyni si vezměte také, abyste byl na nás úplně nezávislý a mohl v případě potřeby pracovat bez trvalého spojení s korábem...“
Červené, téměř nehřející slunce se překulilo přes nebeskou klenbu. Stíny groteskních budov se protáhly a spojily. Pohyblivé duny mezi kovovými pyramidami honil vítr stále na nová místa. Rohan seděl na těžkém transportéru a dalekohledem pozoroval Graleva a Chena, kteří za hranicí silového pole kopali u úpatí černé „plástve medu“. Popruh, na němž měl zavěšen ruční laser, ho tísnil u krku. Přesunul jej co nejvíce na záda a nespouštěl přitom oči z obou lidí. Plazmový hořák v Chenově ruce svítil jako drobný, ale oslepující briliant. Z transportéru k němu dolehl rytmický zvuk opakovaného volacího signálu, ale on se ani na chvíli neotočil. Slyšel, jak řidič odpovídá základně.
„Navig…
