Tchyně a uzený (Simona Monyová)

10.

Před svatbou měj oči otevřeny, po svatbě je napůl přivři.

B. Franklin

Sylvie usoudila, že to musí být nějaká nepřiměřená somatická reakce na změnu prostředí, Hynek usoudil, že je to z nervů. A Hynek je přece lékař. Když Hynek řekne, že trpí soustavnými úmornými průjmy proto, že je hysterická, nudí se anebo že si je namlouvá, uvěří mu. Nebo alespoň bude předstírat, že mu věří, aby měla klid.

„Držíš tu dietu?“ nevěřícně se tázal každý večer, když si natáhla na noc kalhotky a ještě se obalila přikrývkou. Doba hájení nastala svatební nocí a trvala už týden. Hynek brblal. Sylvie si jejich líbánky taky představovala jinak, i když žádné velké dovádění vzhledem k neustálé všetečné přítomnosti tchyně stejně nepřicházelo v úvahu.

Svatební cesta byla z Hynkovy strany striktně zamítnuta.

„Naši by se na tvoji máti chodili každý den podívat a pomohli by jí, kdyby bylo třeba,“ přemlouvala ho k týdennímu pobytu na Šumavě.

„Máti žádnou pomoc nepřijme. Víš, jak je hrdá...“

Tak to jsem si tedy nevšimla, málem Sylvě uklouzlo, ale Hynek nic nepostřehl. Jakmile spustil plejádu chvály na svoji nebohou matku, dostával se do jakéhosi transu. Možná ho kdysi v dětství nechala zhypnotizovat a spouštěcí slovo post hypnotické sugesce je máti, napadlo Sylvii.

Nakonec ale dala Hynkovi za pravdu a byla ráda, že nikam nejeli. Týdenní pobyt v luxusním hotelu, z něhož by znala jenom sociální zařízení, to nebylo to pravé ořechové.

„Bereš ten endiaron?“ zeptal se Hynek. A Sylvie uvažovala, jestli ho tolik trápí starost o ni anebo sexuální abstinence.

„Dodržuju naprosto všechny vaše pokyny, pane doktore,“ zasmála se křečovitě.

„Všechny? A kdybych vám předepsal trošku kondiční erotiky, taky byste poslechla?“

„Nezlob," plácla ho přes ruku. „Už jsem ti říkala, že spojení střevních problémů a sexu mi připadá skutečně nechutné.“

Kdyby ji Alžběta slyšela, zaradovala by se. V dobách, kdy pro ni sex ještě neznamenal pouze pohlavní akt na tři písmena z křížovek, měla obdobný názor jako Sylvie. Proto se také uchýlila k tomu malému triku.

„Gutalax? Celou lahvičku? Babi, vy jste ale číslo,“ smála se Valérie.

„Každý den jednu,“ upřesnila Alžběta. „Je to neškodné projímadlo, aspoň se holka pořádně pročistí.“

„Raději toho nechte nebo jí ještě ublížíte...“

Alžběta by jí ublížila docela ráda, ale to Valérii nehodlala prozrazovat. Naprosto stačilo to, co jí prozradit musela z důvodu zdárného průběhu akce.

„A jako ta vaše osobní pečovatelka nebo hospodyně bych měla dělat co?“ zajímala se před týdnem a přitom si pozorně prohlížela nehty, jestli někde neoprýsknul lak.

Alžběta tušila, že na vynášení nočníků nebo utírání zadnic Valérii rozhodně neužije. A ani by si netroufala něco podobného navrhnout.

„Moc práce se mnou mít nebudete, to spíš s Hynkem.“

„S vaším synem?“

A bystrá taky zrovna není, pomyslela si Alžběta. Ovšem ani tento nedostatek nemohl její plány překazit. Naopak. Tahle dívka nebude v budoucnosti žádným vážným ohrožením a než se objeví nějaká nová Sylvie, uplyne mnoho času. A ten čas bude patřit jí! Zaslouží si ho a to nejen proto, že za něj slušně zaplatí.

Když Valérie poprvé vyslechla návrh té stařeny, usoudila, že je šílená. Dokonce uvažovala, jestli jí stojí patnáct tisíc korun měsíčně za to, aby se spolčovala s nebezpečným bláznem. Ale existence jejího syna rozhodla.

Líbil se jí už dlouho, dokonce ji přitahovalo i to, že je takový nekňuba. Naprosto se odlišoval od všech jejích dosavadních známostí. Měl vzdělání, byl slušný, plachý, ostýchavý.

Valériiny milostné zkušenosti se prozatím podobaly pouze zprávám z Černé kroniky: Čtyřiadvacetiletou V. K. napadl ze žárlivosti její přítel, takže musela být převezena do úrazové nemocnice. .. Čtyřiadvacetiletá V. K. obvinila třiatřicetiletého J. M. ze znásilnění... Když se čtyřiadvacetiletá V. K. vrátila ze zaměstnání, čekalo ji nemilé překvapení. Její byt byl zcela vykraden. Policie z tohoto činu usvědčila dvakrát soudně trestaného P. J., se kterým se V. K. seznámila předchozího večera v baru a pozvala ho k sobě domů...

Valérie byla smolař. Měla své tužby, své plány, ale vše, do čeho se pustila, zpravidla končilo katastrofou. Jejím největším snem od útlého dětství bylo stát se zpěvačkou.

„Konzervatoř?" Zbláznila ses?“ ječela na ni matka, která by se svým hlasovým projevem velmi dobře uplatnila při prodávání Večerníku. Jako matka ovšem selhávala.

Valérie šla tedy na zdravotnickou školu, která ji zoufale nebavila, a od svých sedmnácti let po nocích zpívala po barech. Bohužel jen do té doby, než otěhotněla s kapelníkem. Následovala interrupce a vyhazov z kapely, která nakonec bez ní odletěla na roční zahraniční turné. A tak Valérie jezdila s jídlonosiči, roznášela je starým dědkům a bábám a čekala, až se na ni usměje štěstí.

Existuje nějaký rozumný důvod, proč by právě bezzubý úsměv téměř osmdesátileté Alžběty Pokorné nemohl být tím vytouženým úsměvem štěstěny?, říkala si a stvrdila bláznivou dohodu symbolickým podáním ruky. Ještě téhož dne podala výpověď u pečovatelské služby a už jen snila o tom, jak za dva měsíce její život nabere úplně jiný směr.