4.
Netvrdím, že by se matkám mělo bránit v lásce k dětem. Říkám jen, že je lepší, když matky milují ještě někoho jiného.
R. Gary
„Byla z tebe nadšená,“ přeháněl Hynek. Sylvie moc dobře věděla, že jeho matka by nebyla nadšená, ani kdyby si domů dovedl Umu Thurmanovou. „Na všechny před tebou tak trochu žárlila...“
„Na mě taky žárlí,“ namítla a v duchu si opakovala svoji nekompromisní řeč. Buďto budou bydlet u ní v garsonce, anebo každý ve svém. Ona se k Hynkovi do domku přistěhovat prostě nemůže.
„Na tebe nežárlí, to bys ji musela znát dřív. Jenom se ti to zdá. Musíš ji pochopit. Celý život mě měla pro sebe a teď se najednou má dělit,“ ani si neuvědomoval, jaké zhovadilosti z pusy vypouští.
„Třeba tě chci celého,“ špitla. „Nemyslím, že bys neměl zůstat jejím synem, jen nechápu, proč jí máš suplovat chybějícího manžela.“
„Protože se manželství vzdala kvůli mně!“
„Opravdu? Co když jen nepotkala toho pravého a tebe tím úspěšně vydírá...“
„Ty máš ale nápady! Takovouhle tě vůbec neznám,“ zamračil se. „Od začátku jsi proti máti zaujatá a já nevím proč. Je to hodná ženská. Když jsi včera odešla, chválila tě. Aspoň to bys mohla ocenit.“
Tak synáček už vytáhl do boje pod maminčiným praporem! A to tam ještě ani nebydlím, pomyslela si Sylvie a učinila poslední pokus otevřít Hynkovi oči. „Já věřím, že tě zbožňuje. A právě proto mě bere jako vetřelce.“
„Jsi paranoik. Máti neudělala nic, z čeho by sis mohla odvozovat, že tě tak bere.“
„Ale já to cítím!“ vzlykla.
Její slzy kupodivu měly na Hynka zcela opačný vliv, než očekávala. Většina chlapů na jeho místě třískne dveřmi a vrátí se, až hladina v potocích slz klesne.
Hynek ji objal a začal utěšovat: „Nechtěj po mně, abych musel volit mezi vámi dvěma.“
Přesně tohle po něm chtěla, ale najednou se bála vyslovit to nahlas.
„Samozřejmě, že bych si vybral tebe,“ šeptal jí do vlasů a slzy jí roztíral po tváři. „Ale máti bych hrozně ublížil. Nevím, jak bych dokázal s těmi výčitkami žít.“
„Zvládnu to,“ pronesla hrdinně, ačkoliv si tím nebyla vůbec jistá.
„Máti, opravdu musíš k tomu holiči právě dnes?“ otázal se už na odchodu.
„Samozřejmě, že musím dnes. Já si to seznámení se Sylviinými rodiči nevymyslela!“ odsekla.
„Ale já už mám něco domluveného. Mělas mi to říct dřív,“ chabě se pokoušel protestovat.
„Že uhodnu, co máš domluvené? Ha?“ rozčílila se. „Sylvinku, že jo?“
Hynek přitakal.
„Když ona kývne, tak ty letíš. Stará máma aby dala písemnou žádost čtrnáct dní dopředu, když chce jen odvézt k holiči. To jsem se dočkala vděku! No, nic, jeď za ní. Nikam nepůjdu. Její rodiče ode mě pěkně pozdravuj,“ pronášela úsečně, jako by jednotlivé věty odsekávala sekerkou a přitom si sundávala malý klobouček z hlavy.
„Dobře, já Sylvě zavolám, že se trochu opozdím. Čekám v autě,“ kapituloval a zničeně se odvlekl do vozu.
„Promiň, ten dort a kytku pro vaše budeš muset vyzvednout sama. Ale pro víno s tebou dojedu,“ omlouval se.
„Co se děje? Nějaký pacient?“ zeptala se Sylvie věcně. Vůbec nebyla nakvašená, její dotaz zněl starostlivě a byl plný pochopení.
Já si ji snad ani nezasloužím, pomyslel si Hynek a dojetí ho zaškrábalo kdesi u kořene nosu. Před třemi týdny se dohodli, že Hynek požádá o Sylviinu ruku na oslavě padesátin jejího otce a teď jí telefonuje, aby přípravy zvládla sama. To není ten nejlepší počin hned ze startu!
„Žádný pacient. Máti nutně potřebuje někam odvézt,“ přiznal.
„Stalo se jí něco?“ vyhrkla.
„Ne, kdepak,“ pokoušel se oddálit okamžik, kdy bude muset s pravdou ven.
„Tak kam jede? V pět přece mají přijít naši a ségra. Ona si tu návštěvu rozmyslela?“ bombardovala ho proudem otázek.
„Kdepak. Moc se k tobě těší, a tak ji napadlo, že by si měla zajít k holiči, chápej, i pro ni je to významný den. Chce udělat dobrý dojem.“
Tak ať se vykašle na holiče a vezme si zuby, chtělo se Sylvě vykřiknout. „Kadeřnictví máte od domu asi tři sta metrů, ne?“ musela se do vlídnosti nutit.
„Ona má svého kadeřníka,“ pravil Hynek, jako by se mu děla velká křivda. „Tak se nezlo…
