5.
Včela je obrazem lsti, protože má med v ústech a jed v zadku.
Leonardo da Vinci
Sylvie s údivem poslouchala nastávající tchyni. Málem by ji nepoznala. V perleťově šedivém kostýmku s malinkými kudrlinkami na hlavě a cukrem na jazyku. I ty zuby si nasadila. Ubralo jí to několik roků věku.
Vypadalo to, že i rodičům se docela líbí. Zdvořile s ní konverzovali a připíjeli si bílým vínem. Babce stouplo víno do hlavy rychleji, asi už není zvyklá pít. A tak si museli vyslechnout story o jejím těžkém životě samoživitelky a o tom, jak ji to se synem nerozlučně spojilo.
„A nebojíte se, že teď Hynka tak trochu ztratíte?“ testovala ji Alice. Tu žádné řečičky neoklamaly, s výjimkou exmanžela měla vždycky dobrý instinkt.
„Ale kdepak. Hned jsem si Sylvinku oblíbila, však jsem taky Hynečkovi povídala, jak jsem šťastná, že se chtějí brát,“ brebentila. Všechno podle ní bylo roztomilé, slaďoučké a miloučké.
Sylvie ale přesto cítila v ústech hořko. Zvedla se: „Dojdu ještě do lednice pro víno. Dá si někdo kafe?“
„Pomůžu ti,“ vyskočila Alice, jako by se bála, aby ji někdo s nabídkou pomoci nepředběhl.
„Hynek je nekňuba a ta bába je falešná jak pěťák,“ zašeptala Sylvii do ucha, jen co se dostaly z doslechu.
Sylvie tušila, že má sestra pravdu. A přesto měla chuť Hynka obejmout. Vysvobodit ho ze spárů uzurpátorky, nechat ho vedle sebe narovnat se, vyrůst, obdivovat ho a potom navěky milovat. Předpokládala, že pod dohledem tchyně, která se chová jak státní kurátor, to ale vůbec nebude snadné.
Hynek byl s průběhem večera spokojený. Bylo to zvláštní, ale v poslední době mu všechno vycházelo, jak si přál. Trochu se obával, jak se matka bude na oslavě chovat. To její odpolední trucování, neplánovaná návštěva holiče a řeči kolem ho přece jen poněkud vyvedly z míry.
Teď byl na matku pyšný. Chovala se jak anglická královna, decentně upíjela bílé víno a nesrkala při tom, uždibovala občerstvení po malých kouscích a nikomu nevykládala, jak jí drobečky zalézají pod zubní protézu a jak jí to nepříjemně rozdírá dásně. Povídala o svém životě, ale nezdůrazňovala chudobu, jak mívala běžně ve zvyku.
Hynek znal její omšelé historky do posledního detailu, ale připouštěl, že lidem, kteří je slyší poprvé, se mohou jevit docela zajímavé.
Sylviini rodiče byli sympatický, poměrně mladě vyhlížející pár a proti svatbě neměli námitek. Jeho život, jak se zdálo, konečně nabíral ten správný směr.
„Paní Pokorná, my vás vezmeme domů, volali jsme taxíka,“ nabídl Sylviin otec něco málo před půlnocí.
Hynek se zarazil. Ovšemže to nebyla provokace, i když matka si tak pochopitelně jeho laskavost bude vykládat. Hynkovi naopak přišlo sympatické, že budoucí tchán nedělá žádnou vědu z toho, že mu spí s dcerou. To, že je dospělá, častokrát nehraje tak podstatnou roli, jak by mělo. Znal to z vlastní zkušenosti lépe, než by si přál. Na moment Sylvě její rodiče záviděl. Možná by se z něho stal úplně jiný člověk, kdyby vyrůstal v podobné rodině, kde by mu matka nestála nepřetržitě za zadkem. Teď by měl dávno manželku, děti, vlastní byt.
Ale minul by se se Sylviií!
Zhrozil se. Poprvé si uvědomil, jak moc o ni stojí. Dokonce tak moc, že byl rozhodnut zůstat na noc u ní, ať matka říká cokoliv.
„To je dobrý nápad, máti. Stejně jsem pil, takže nemůžu řídit,“ řekl a připadal si jako národní hrdina.
„Tak můžeme jet taky taxíkem. Zaplatím ho.“ Poslední dvě slova vyřkla šeptem v domnění, že je nikdo kromě Hynka neuslyší.
Slyšeli je všichni. Sylviin otec na budoucího zetě překvapeně civěl. Ten si o mně ale udělá obrázek, zaúpěl v duchu Hynek. Třiačtyřicetiletý neschopný praktický lékař, který se nechává vydržovat svojí starou matkou a každý měsíc z ní úspěšně vytáhne nejméně polovinu její ubohoučké penze.
„Máti, jeď prosím tě s Háchovými. Já zůstanu tady,“ pravil pevně, i když tím mohl vyvolat u Sylviiných rodičů podezření, že je lakomec, který chce za pitomého taxíka ušetřit stůj co stůj.
„A kdy tedy přijedeš? Počkám na tebe,“ neměla už matka daleko k pláči.
Zalitoval, ž…
