9.
Vzít si za manžela jediného syna je zhruba stejně rozumné, jako skrývat se před bouřkou pod osamělý strom v poli.
Thunderova paralela - Murphyho zákony
Alžběta na okamžik zauvažovala, jestli si nemá obléci domácí komplet z vínově červeného bavlněného froté, který jí Hynek koupil před dvěma lety k narozeninám, ale nakonec si vzala jen čistou zástěru. Dárky od Hynka si šetřila. Však se taky pro to něco nazlobil: „Na co to pořád schováváš? Máš tady hory nových ručníků, které nepoužíváš, a my se utíráme do těch sepraných hadrů. Máš tady pěkné domácí oblečení, nové pantofle a kašmírový svetr, který jsi ještě ani jednou neměla na sobě, a dál chodíš jak majitelka vetešnictví.“
„Až vynosím to staré, obléknu si nové.“
„Aby ses toho vůbec dožila,“ vyjel na ni Hynek tehdy ošklivě. Něco se kvůli jeho hrubosti naplakala. Věděla, že nemá pravdu, kdyby hospodařila jako on, dodnes by žili v nějakém suterénním bytě bez záchodu. Ale to on nevidí. Na všechno je hrr, všechno by chtěl hned. Na zadní kolečka nepomýšlí, jako by zdraví byla bezvýhradní výsada mládí. Kdyby se mu nedej bože něco stalo, jakpak by vyžil s několika tisícovkami nemocenské nebo dokonce invalidního důchodu?
Zvonek u dveří vytrhl Alžbětu z rozjímání. Už je tady, pomyslela si vzrušeně. Najednou cítila, že má budoucnost ve svých rukou, a tento pocit jí vůbec nebyl nepříjemný. Dodával jí síly, omlazoval ji. Čachtická paní k tomu potřebovala krev panen, jí by bohatě stačila Sylviina.
„Tak co, babi, jakpak se těšíte na svatbu?“ nahrála ji Valérie hned mezi dveřmi a do rukou jí vrazila kastrůlky s obědem.
Alžběta stála před rozhodujícím momentem. Potřebovala Valérii zdržet, nalákat ji a přimět k rozhovoru.
„Nehodí se k němu, to vy byste se k Hynkovi hodila líp...“
„Taky bych nebyla proti,“ zasmála se Valérie. „Ale teď, když bude v chomoutu, je pozdě o tom uvažovat. Bigamie je u nás trestná.“
„Nikdy není pozdě,“ zamrkala Alžběta spokojeně, i když přesně nevěděla, o čem to Valérie mluví. Bohatě stačil tón, jakým odpověděla. Prozradil ji.
Alžběta si náhle byla zcela jistá, že má výhru v kapse, koneckonců v lidech se téměř nikdy nemýlila.
Snad ani u státnic nebyl Hynek tak nervózní. Ruce se mu potily, několikrát překontroloval svůj i svědkův občanský průkaz, stále znovu otevíral krabičku s prstýnky, jako by se bál, že by se mohly nějakým záhadným způsobem vypařit.
„Tak kde ji máš, tu svoji nastávající?“ rýpal kamarád ze studií. „Aby si to ještě nerozmyslela...“
Hynek zalitoval, že ho vůbec zval. Libor býval už na škole neomalený a jeho fórky postrádaly úroveň. Na druhou stranu jiné přátele neměl a svědka potřeboval.
„Ještě má deset minut čas,“ odsekl nepřesvědčivě. Možnost, že by si to Sylvie na poslední chvíli rozmyslela, ho taky napadla. Vlastně se jí zaobíral celou noc. V posledních několika týdnech vnímal vzrůstající napětí a dělalo mu čím dál větší obtíže Sylviiny narážky ignorovat.
„Hynečku,“ zatahala ho matka za rukáv nového obleku. Nejraději by se propadl do země. Čtyřiatřicetiletý Hyneček! Jako by ho aspoň před lidmi nemohla oslovovat normálně, někdy ji podezříval, že ho zahanbuje schválně.
„No?!“ zavrčel.
„Kde jsou tady toalety?“
Jak má, proboha, vědět, kde jsou na Nové radnici záchody? Je tam přece poprvé!
„Za šest minut začíná obřad, nemohla bys to laskavě vydržet?“ zasyčel a matka se uraženě odtáhla.
Od rána měla stísněný pocit, který nepříjemně vyvrcholil v okamžiku, kdy jí Hynek navlékl snubní prstýnek. Bylo to jako docvaknutí policejních pout. Ani nedokázala vnímat hudbu. Jediné, co zaregistrovala periferním viděním při polibku, byla tchyně, která se hlučně odebrala z první řady obřadní síně ven.
Špalír gratulantů se pomaličku posunoval, Hynek nepřítomně potřásal pravicemi a přitom očima těkal po rozlehlé místnosti.
„Kde je máti, nevíš?“ špitl Sylvii do ucha. Jako by se ani chvilinku nemohl zajímat o ni a ne o svou matku. Bezpochyby odešla schválně, možná doufala, že synáček přeruší ceremoniál a bude ji s pomocí svatebčanů hle…
