12.
Trpaslík nebude větší, i kdyby se na horu postavil.
Seneca ml.
Sylvie stála jak na pranýři, kopku vyžehleného prádla v rukou. „Jenom jsem vám to sem chtěla položit,“ blekotala.
„A ono by to nepočkalo, až se vrátíme s Garikem z procházky?“ zeptala se tchyně.
Sylvie jí musela, ač nerada, dát za pravdu. Samozřejmě, že by to počkalo. Sama nechápala, proč bez dovolení v její nepřítomnosti vlezla do pokoje. Rozhodně neměla v úmyslu tam nějak slídit, i když to už jí nikdo neodpáře.
A večer ji Hynek nejspíš bude zpovídat, proč nectí soukromí jeho matky, když tolik vyžaduje, aby ona ctila to jejich.
Fakt, že jí vyžehlila povlečení, dvě flanelové noční košile a popelínovou halenku, zůstane bezpochyby opomenut.
Tak to už je vrchol, myslela si Alžběta a zběžně začala prohledávat svůj pokoj. Pochopitelně, že báchorce o prádle nevěřila ani za mák. Ta holka je rozpínavá, šmejdí po celém domě od prvního dne, říkala si a přitom kontrolovala, jestli je vše na svém místě.
A nebylo. Cukřenku určitě nechala ležet na prádelníku, když odcházela, a teď je na stolku! Hynkova fotografie je otočená směrem k oknu, takhle přece nikdy nebývala a zásuvka komody je pootevřená!
Kdopak ji asi pootevřel? A co tam hledal?, brblala si pro sebe a už tahala ven svoji starou šperkovnici.
Vyndávala jeden kousek zlata po druhém a pomalu se uklidňovala. Tak otrlá, aby kradla, snad přece jen není. Ale mýlila se, jeden kousek přece jen chyběl. Byla to malá pozlacená brož s českými granáty ve tvaru slzy. Měla ji na Hynkově promoci, určitě to bude vidět na fotografiích, kdyby bylo potřeba důkazu.
„Máti, to nemyslíš vážně! Snad mi nechceš namluvit, že ti Sylvie ukradla takřka bezcennou cetku!“ tlumil Hynek hlas, aby náhodou ženuška něco nezaslechla.
Alžběta naopak záměrně mluvila nahlas. Ona se zač stydět nemá, tak proč by ve vlastním domě měla šeptat? Jestli se bojí Hynek, tak ona tedy rozhodně ne, má pro strach uděláno. Protloukala se životem bez manžela, jen s děckem a zvládla to lépe než mnohé, co se schovávaly za mužského. Přece se na stará kolena nezalekne nějaké holky!
„Tady je snímek, kde je brož zřetelně vidět. Všechny šperky mám na jednom místě, víš, že na pořádek jsem vždy hleděla. A ta brož prostě chybí.“
„A proč podle tebe raději nevzala ten prsten s briliantem?! To přece nemá logiku...“
„Třeba tomu nerozumí... A taky nezapomeň, že jsem ji vyrušila,“ pravila Alžběta pyšně, jako by se zasloužila o dopadení zločince hledaného Interpolem.
„Večeře!“ ozvalo se z kuchyně. Ačkoliv Alžběta dobře věděla, že zvolání bylo adresováno pouze Hynkovi, zvedla se jako první.
„Máti, doufám, že s tím nebudeš teď začínat... uvidíš, všechno se nějak vysvětlí,“ syčel zbaběle její syn. To se tedy dočkala! Nakonec ji ještě bude nabádat, aby se nechala ožebračovat mladou nenasytnou holčinou, pro kterou nic není svaté!
Sylvie právě dávala na stůl. Alžběta si namazala krajíček chleba teninkou vrstvou másla a provokativně se usadila ke stolu. Takhle se musí hospodařit a ne každý den maso. To se potom peníze opatřují lecjakým způsobem, když se chce manžílkovi podstrojovat!
Ještě tam zbylo," řekla Sylvie a postavila talíř s roštěnou i před Alžbětu.
Asi už má pěkně nahnáno, pomyslela si Alžběta a talíř odstrčila: „Ne, děkuji. Raději se budu stravovat skromně. Každý holt nemá na to, aby žil na vysoké noze, viď Hynečku.“
„Máti!“ zaúpěl a zrudnul.
„Stalo se něco?“ otázala se Sylvie. Obličejíček ála neviňátko.
„Ne, nic,“ zahučel Hynek.
„Pro někoho je krádež šperku nic...“ utrousila Alžběta.
„Jakého šperku?“ zeptala se Sylvie.
„Však vy dobře víte, Sylvinko,“ vychutnávala si Alžběta každičké slovo. „Spadla klec. Tady Hynka už jsem o všem zpravila.“
„Hynku?“ vydechla Sylvie a bylo to mnohem víc než pouhé oslovení. Byl to údiv, zklamání, prosba, lítost.
„Snažil jsem se jí vysvětlit, že to celé bude asi nějaký omyl,“ zahuhlal Hynek a dál si hleděl svého talíře.
„Asi?!“ vykřikla. „Tak ty dokonce připouštíš možnost, že jsem něco ukradla?“
„To ne, uklidni…
