3.
Uzavřít manželství je nejdražší metoda, jak si dávat prát prádlo zadarmo.
F. Jones
„Hynek se chce oženit,“ sdělila Alžběta své přítelkyni Marii tónem zdrcených matek šesti dětí, jež manžel opustil kvůli nezletilé nymfomance.
„No, co? Vždyť už mu taky bude aspoň čtyřicet, ne?“ bez valného zájmu opáčila Marie. Měla tři děti, čtyři vnoučata a na cestě bylo dokonce pravnouče, nemohla chápat, jaké to je, ztrácet jediného syna. A přesto jí to měla Alžběta za zlé.
„Není mu čtyřicet, ale teprve třicet čtyři!“ ohradila se rozezleně. Pěkně to dopracovala. Na stará kolena jí zbyl opravdu jen ten pes. Její jedinou přítelkyni už zajímá pouze to, aby si kafem nepocintala sváteční halenku.
„Sašeně je dvacet a co nevidět porodí,“ neobratně se ji pokusila uklidnit Marie. Alžběta se ušklíbla. Znala Mariinu vnučku Sašenu. Vypadá jak kobyla. Pochopitelně, že musela chytit příležitost za pačesy, nemohla očekávat, že se jí nabídky k sňatku jen pohrnou. Ale Hynek? Ten si přece může vybírat! Nemusí se ženěním spěchat. Je hezký a je to doktor!
„Možná, kdybys Sylvii zatelefonovala, že Hynek má kromě ní poměr ještě s nějakou jinou, byl by pokoj,“ nadhodila Alžběta. „Minule to zabralo. A nebyla bys škodná, však mě znáš.“
„Kdo je to Sylvie?“
„No, přece ta jeho! O čem ti tady půl hodiny vykládám?“
„Promiň,“ omluvila se Marie a strčila si do pusy kus dortu se šlehačkou.
Pak nemá mít sklerózu, když se cpe sladkým od rána do večera, myslela si Alžběta otráveně.
„Už zapomínám. To víš, ta moje hlava. Já myslela, že ta jeho nová sestřička je Alena. Tak Sylvie...“
„Sestřička je Alena. Je vdaná a je jí tak pětačtyřicet. Odtud nebezpečí nehrozí. Sylvie je mladá holka, kterou si Hynek chce vzít!“ trpělivě vysvětlovala.
„Tak Hyneček se bude ženit?“ překvapeně opáčila Marie. „Však má na čase. Vždyť už mu taky bude nejmíň čtyřicet, ne?“
„Možná už bych měla raději umřít,“ řekla Alžběta doma svému psovi. „Co se starou bábou... Ničemu prý nerozumím. Hlavně že mladí jsou dost chytří a rozumí všemu. Najednou se zprčí a hned svatba! A ptá se mě někdo na můj názor?“
Pes zavrtěl kratinkým ocáskem a olízl jí ruku.
„To víš, Garičku, že neumřu. Copak bych tě tady mohla nechat samotnýho? Vždyť mladej pán ani nemá čas tě vyvenčit! To radši bude koukat na televizi, jak se banda bláznů s klackem v ruce honí po zmrzlé vodě za kusem gumy. Však ona mu to ta jeho zatrhne, počkej! To se bude synáček divit! To už se nebude mít jak u mámy! Žádný obletování, rozmazlování! Bude pěkně běhat s košem, tahat z obchodu minerálky a místo hokeje bude čumět na telenovely!“
Pes zakňoural, což si Alžběta okamžitě vyložila po svém. „Já vím, že ty mě chápeš. Tobě je taky jasný, že ten holomek dělá chybu. Copak jsem mu vyčítala, když si ji sem tahal? A že jsem se ráno jó styděla, když se holka plížila předzahrádkou. Co si tak asi sousedi mohli pomyslet? Že jsem nějaká kuplířka!“
Pes zaštěkal. Byl odměněn sušenkou a pohlazením.
„Pustíme si televizi, Garičku?“ zeptala se ho a uvelebila se v křesle. Okamžitě se jí stulil do klína. Přepínala programy dálkovým ovladačem. Všude se to hemžilo mladými úspěšnými ženami v kratinkých sukních, s hladkými obličeji bez vrásek a pevným poprsím. Skoro na každém programu se tyto ženy objímaly s mladými, pohlednými muži, jako by se Alžbětě vysmívali: „Tohle všechno už máš za sebou, jsi stará... stará a nepotřebná. Zavazíš. Už nikdy nebude mít nikdo chuť tě obejmout.“
Kam se její život ztratil? Po čtyřicítce začal nabírat na rychlosti, řítil se malebnou krajinou jak naložený náklaďák z kopce, na prahu stáří najel na šedivou dálnici a uháněl vstříc už jedině stesku, nemocem a smrti. A všechny dávné prožitky se slily v pestrobarevnou šmouhu.
Vypnula televizi. V tomhle věku, kdy už nic necítila, kdy už žila jen ze vzpomínek, jí byla fyzická láska odporná. Byla zvyklá odvracet tvář v parku pryč od zamilovaných dvojic, nesnášela pohled na erotické scény v televizi a hlavně se snažila nevnímat sexuální život svého syna.
A najednou rána do z…
