Kapitola 23
Pokus o atentát vynesl Kennedyho rázem na horní příčku popularity. V listopadu byl znovu zvolen prezidentem Spojených států. Jeho jasné vítězství mu umožnilo dosadit do úřadu téměř všechny kandidáty vybrané pro Sněmovnu i Senát. Konečně tedy kontroloval obě komory Kongresu.
V období od listopadu do ledna před uvedením do úřadu pověřil Francis Kennedy svou administrativu vypracováním nových zákonů, které hodlal předložit novému, spolupráci s ním nakloněnému Kongresu. Dostalo se mu intenzívní podpory tisku i televize, které rozvíjely fantastické představy o tom, jak byli Gresse a Tibbot spolčeni s Yabrilem, s jehož osobou spojovaly v jediné obrovské spiknutí i pokus o atentát na Kennedyho. Týdeníky věnovaly tomuto tématu pravidelně rozsáhlý materiál na předních stranách.
Když dal Kennedy svým spolupracovníkům k posouzení velkolepé reformátorské plány na transformaci vládního systému, vnitřně je tím vyděsil. Významná obchodní odvětví měly ochromit přísné kontrolní a regulační předpisy a nařízení. Na akciové společnosti se měly vztahovat spíše tresty z oblasti hospodářské kriminality než občanský soudní řád. Bylo jasné, že to vše vyvrcholí obžalobami podle zákonů na obranu vlasti a že Inch, Salentine, Audick a Greenwell to mají de facto spočítané.
Kennedy zdůrazňoval, že pro podporu svých návrhů získá veřejnost zaručeně tím, když vykoření z americké společnosti zločinnost. Jeho plány obsahovaly návrhy doplňků k Ústavě, které by zločincům ukládaly těžké tresty. Nejenže by se změnila pravidla důkazního řízení, ale test mozkového ověřování pravdy by se stal podle zákona povinným ve všech kriminálních případech.
Doslova alarmující byl ovšem návrh zřídit v pustinách Aljašky trestanecké kolonie pro všechny, kdo přestoupili zákon třikrát po sobě. Ve skutečnosti by to znamenalo doživotí.
Francis Kennedy řekl svým spolupracovníkům: „Chci, abyste si ty návrhy důkladně prostudovali. Pokud se s nimi nebudete moci ztotožnit, jsem připraven přijmout vaši rezignaci, jakkoli to bude pro mne osobně bolestné. Očekávám, že k nim zaujmete své stanovisko do tří dnů.“
V oněch dnech si Oddblood Gray vyžádal u prezidenta soukromou audienci. Sešli se po obědě ve Žlutém salónku.
Gray se choval zcela formálně, vědomě opomíjel svůj dosavadní vztah ke Kennedymu. „Pane prezidente,“ oslovil ho, „cítím povinnost vám sdělit, že jsem proti vašemu programu o kontrole zločinnosti v této zemi.“
„Ty návrhy jsou nutné. Konečně máme Kongres, který bude nezbytné zákony schvalovat,“ prohlásil Kennedy vážně.
„Nemohu se nikterak smířit s těmi trestaneckými koloniemi na Aljašce,“ namítl Gray.
„A proč ne?“ podivil se prezident. „Vždyť do nich půjdou jen ti, kdo se dopustí zločinu opakovaně. Před dvěma sty lety řešila Anglie tento problém tak, že vyhošťovala své zločince do Austrálie. Oběma stranám to bylo ku prospěchu.“
Kennedy svou úsečností Oddblooda nezastrašil. Řekl mu trpce: „Vy víte, že většina těch provinilců budou černí.“
„Ať přestanou páchat zločiny,“ prohlásil Kennedy, „Ať se připojí k politickému vývoji.“
„Pak ať vaše velké akciovky přestanou využívat černých k otrocké práci,“ odpálil Gray.
„Nech toho, Otto,“ zarazil ho Kennedy. „To není rozumný postoj. Pár let jsme pracovali spolu, znáš mě. Mnohokrát ses přesvědčil, že nejsem rasista. Buď můžeš věřit mně, anebo Sokratovu klubu.“
„V tomhle my nevěříme nikomu,“ bránil se Oddblood Gray.
„Dívej se na to přece reálně,“ řekl Kennedy téměř hněvivě. „Černé kriminálníky prostě oddělíme od černého obyvatelstva jako plevy. Co je na tom špatného? Vždyť právě černí jsou jejich hlavní obětí. Proč by měli násilníky mezi sebou chránit? Řeknu ti to otevřeně: bílí v této zemi, ať už zdůvodněně nebo bezdůvodně, se k smrti bojí především černých zločinců. Copak je na tom něco špatného chtít, aby většina černého obyvatelstva splynula se střední třídou?“
„To, co navrhuješ, zlikviduje většinu mladé generace černochů,“ odporoval Gray. „To je základ tvé linie. A s tím já rozhodně nesouhlasím.“ Na okam…
