„K“ znamená Kennedy (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 18

Na Christiana Kleea upozornil Sal Troyca. Procházel svědecké výpovědi při vyšetřování kongresových výborů týkající se výbuchu jaderné bomby a všiml si Kleeovy výpovědi, že velké mezinárodní krizi v souvislosti s únosem letadla byla dána přednost před hrozbou výbuchu: Troyca si náhle uvědomil jistou časovou mezeru. Christian bůhvíproč z Bílého domu na nějakou dobu zmizel. Kde byl?

Klee mu to neřekne, to je jisté. Ale když něco takového během oné závažné krize udělal, muselo jít o neméně závažnou věc. Co když šel vyšetřovat Tibbota a Gresseho?

Troyca to nekonzultoval se svým šéfem, poslancem Jintzem; zavolal raději Elizabeth Stoneovou, asistentku senátora Lambertina, a domluvil si s ní schůzku na večeři v jedné zapadlé restauraci.

V onom kritickém měsíci po výbuchu bomby se ti dva stali partnery ve veřejném i v soukromém životě.

Porozuměli si hned na první schůzce, jejímž iniciátorem byl Troyca. Elizabeth mu při vší chladné, neosobní kráse dala poznat svou ohnivou, vášnivou smyslnost, a zároveň rozum jako ukutý z ocele. Ohromila ho hned svým prvním výrokem: „Naši šéfové jdou v listopadu od valu. Asi bychom oba měli začít myslet na budoucnost.“

Sála Troycu to překvapilo. Elizabeth patřila k těm vzácným výjimkám, o kterých se vědělo, že jsou pravou rukou svých kongresových šéfů.

„Ještě není o ničem rozhodnuto,“ namítl.

„Ale ovšemže je,“ stála na svém. „Naši šéfové se pokoušeli pohnat prezidenta před soud. Kennedy je teď hrdina, jakého tato země od Washingtonových časů nepoznala. Takže je pochopitelně vyleje.“

Troyca byl instinktivně ke svému šéfovi loajálnější. Nevedly ho k tomu žádné čestné pohnutky, prostě si zvykl na své postavení a nechtěl ani pomyslit na to, že by se mohl ocitnout na straně poražených.

„Ostatně to můžeme protáhnout,“ rozvažovala Elizabeth. „Nemusíme přece vypadat jako ti, kdo opouštějí potápějící se loď. Musíme to udělat šikovně. Mohu totiž pro nás oba získat něco lepšího.“ Potutelně se na něho usmála a Troyca se do ní rázem zamiloval. V tom jejím úsměvu bylo tolik škodolibosti a úskočnosti, že by musel být cvok, kdyby jí dal košem. Také se na ni usmál.

Věděl o sobě, že dokáže být až svinsky vlezlý, ale že to na některé ženy působí. Vždycky tím překvapoval sebe i jiné. Muži k němu cítili respekt pro jeho mazanost, vysokou výkonnost a obrovské schopnosti, obdivovali ho však pro jeho fantastické umění učarovat ženám.

„Jestliže se spolu dáme dohromady,“ oslovil ji teď, „zašoustáme si taky?“

„Jen když to vezmeš jako závazek,“ prohlásila. Dvě slova nenáviděl Sal Troyca víc, než kterákoliv jiná: „závazek“ a „poměr“.

„To myslíš, že bychom měli mít opravdový poměr, závazek jeden ke druhému, něco na způsob lásky?“ zeptal se opatrně. „To, co třeba cítili domácí negři ke svým pánům na tvém drahém starém Jihu?“

„Ty máš opravdu hrozné způsoby,“ vytkla mu s povzdechem. „Mohu pro nás dost udělat,“ vysvětlovala mu. „Hodně jsem pomohla viceprezidentce v její politické kariéře. Je mi zavázaná. Takže teď už snad uvidíš, co a jak. Jintz a Lambertino v listopadu neobstojí. Helena Du Prayová bude reorganizovat svou administrativu a vezme si mě k sobě za poradkyni. Ty mi můžeš dělat asistenta.“

„To je sice pro mne pořádný pád,“ uculil se, „ale jestli jsi v posteli tak dobrá, jak myslím, budu o tom uvažovat.“

Elizabeth Stoneová ho netrpělivě usadila. „Jakýpak pád? Chceš snad vyjít naprázdno? Vždyť si taky uvědom, že jak půjdu nahoru, potáhnu tě s sebou. Vytvoříš si vlastní odbor jako jeden ze spolupracovníků viceprezidentky.“

Na chvilku se odmlčela. „A ještě něco,“ pokračovala, „všimla jsem si už u senátora v kanceláři, že nejsme jeden druhému lhostejní. Nemluvím o zamilovanosti, ale jiskření v tom určitě bylo. Slyšela jsem dost o tom, jak si dopřáváš se svými pracovnicemi. Mám pro to pochopení. Oba jsme prací zavalení, že nemáme čas na skutečné společenské vyžití nebo opravdový milostný vztah. A mě už unavuje shánět mužského jen proto, že si připadám párkrát do měsíce osamělá. Chci mít pořádný poměr.“

„Jdeš na mě moc zhurta,“ namítl. „Jo, kdyby šlo o místo u prezidenta…“ Pokrčil rameny a ušklíbl se, aby ukázal, že jen žertuje.

Elizabeth mu úšklebek oplatila úsměvem. Byl sice trochu škrobený, ale jemu připadal okouzlující. „KennedyoVé byli vždycky smolaři,“ prohlásila. „Z viceprezidentky by se mohla stát prezidentka. Ale ber mě, prosím tě, vážně. Proč bychom spolu nemohli mít poměr, jestli ti to zní líp? Nikdo z nás se přece nechce ženit či vdávat. Ani jeden z nás nechce děti. Proč bychom to spolu nemohli zkusit, samozřejmě si každý ponecháme svůj byt, ale jako bychom žili spolu? Můžeme být přáteli i partnery a zároveň ještě vytvoříme skvělý tým. Lidsky si vyjdeme vstříc a v práci trumfneme výkonností kdekoho. Když nám to bude klapat, vybudujeme skvělý systém. Když nám to klapat nebude, prostě se rozejdeme. Do listopadu máme čas.“

Tu noc spali spolu a Elizabeth byla pro Sála hotový objev – v podstatě ostýchavá a zdrženlivá, v posteli se projevila jako něžná vášnivka. Pomohlo jí, že se takhle sblížili u ní v domě ve městě. Troyca netušil, že je nezávislá a zazobaná. Je to pravá vosa, pomyslil si; tajila to, co by on dozajista zveličil. Okamžitě si spočítal, že tenhle městský dům je ideální místo, kde mohou žít mnohem líp než v jeho bytě. Tady si mohl s Elizabeth Stoneovou zařídit kancelář. V městském domě pracovali tři sluhové, takže odpadaly takové protivné starosti požírající čas, jako je posílání šatů do čistírny a nakupování jídla a pití.

A horlivá feministka Elizabeth si v posteli počínala jako zkušená služebnice lásky, která ochotně vyhověla každému jeho přání. Napoprvé to tak bývá, pomyslil si Troyca, ženy už jsou takové. Je to stejné, jako když se přijdou představit do novéno zaměstnání; potom už nikdy nevypadají tak dobře. Ale v následujícím měsíci mu dokázala, že se mýlil.

Vytvořili si téměř dokonalý partnerský vztah. Bylo pro ně báječné přijít po úmorných hodinách s Jintzem a Lambertinem domů, vyjít si na pozdní večeři, po ní se pomilovat a pak spolu usnout: Ráno jezdili do práce spolu. Po prvé v životě zauvažoval Sal o manželství, ale jasně vycítil, že právě to si Elizabeth nepřeje.

Žili poklidně a kamarádsky jen pro svou práci a milování a opravdu začínali mít jeden druhého stále víc rádi. Ale nejblaženěji se spolu cítili, když kuli pikle, jak změnit běh světa. Oba se shodovali v tom, že Kennedy bude v listopadu znovu zvolen. Elizabeth si byla jistá, že protikampaň Kongresu a Sokratova klubu je odsouzena k nezdaru, ale Troyca si tím tak jist nebyl. Ve hře bylo mnoho karet.

Elizabeth Kennedyho nesnášela. Necítila k němu osobní zášť, byla v tvrdé opozici vůči němu, neboť v něm spatřovala tyrana. „Nejvíc záleží na tom,“ tvrdí vála, „aby se Kennedy mu nepodařilo ani po příštích volbách prosadit Kongres z vlastních lidí. Tam je základní bojová linie. Z Kennedyho předvolebních vystoupení jasně vysvítá, že hodlá změnit strukturu americké demokracie. A to by mohlo přivodit velmi nebezpečnou dějinnou situaci.“

„Když stojíš už teď v tak výrazné opozici vůči němu, jak budeš moci po jeho zvolení vzít místo v aparátu u viceprezidentky?“ zeptal se jí.

„My politiku neděláme,“ prohlásila Elizabeth. „My jsme jen administrativa, a ta může pracovat pro kohokoliv.“

Po měsíci důvěrné známosti ji překvapilo, když ji Sal požádal, aby se spolu sešli v restauraci, ale docílil toho.

Po prvních skleničkách se ho Elizabeth zeptala: „Proč jsme si nemohli promluvit u mne?“

„Víš, dostala se mi do rukou spousta dokumentů z doby už dosti dávné,“ vysvětloval Sal zamyšleně, „a uvědomil jsem si, že náš generální Christian Klee je velmi nebezpečný.“

„Vážně?“ opáčila Elizabeth.

„Mohl ti dát namontovat do domu štěnici,“ upřesnil Sal.

„Ty ses zbláznil,“ rozesmála se Elizabeth.

„Třeba jo,“ přisvědčil Sal. „Ale k věci: víš, že měl Christian Klee ty dva kluky, Gresseho a Tibbota, ve vazbě a nevyšetřoval je hned? Je tam časová mezera. Ti mládenci dostali radu, aby drželi jazyk za zuby, dokud jim rodiče neobstarají perfektní advokáty. A co Yabril? Klee ho má ulitého, nikdo se k němu nedostane, nesmi ho vidět, ani s ním mluvit. Klee vše zamítá a Kennedy ho v tom podporuje. Myslím, že Klee je schopen všeho.“

„Můžeš podpíchnout Jintze, aby předvolal Kleea před kongresový vyšetřovací výbor,“ navrhla mu zamyšleně Elizabeth. „Mohu požádat Lambertina, aby udělal totéž. Můžeme Kleea vykouřit.“

„Jenže Kennedy může uplatnit výsadu výkonné moci a zakázat mu vypovídat,“ poznamenal Sal. „A těmi předvoláními si můžeme vytřít zadek.“

Elizabeth se většinou jeho sprosťárničkami bavila, zvláště v posteli, ale tentokrát se nezasmála. „Když té výsady použije, uškodí si tím,“ prohlásila. „Noviny a televize ho roznesou.“

„O. K., to by šlo,“ prohlásil. „Ale co kdybychom spolu zašli za Oddbloodem Grayem a zkusili ho trochu přimáčknout? Nemůžeme ho sice donutit, aby mluvil, ale třeba bude sám chtít něco naznačit. Je srdcem idealista a dost možná ho psychologicky vyděsilo, jak Klee zhudlařil tu věc s bombou. A možná ví i něco konkrétního.“

Nebylo to nejšťastnější, že si k řešení tohoto problému vybrali Oddblooda Graye. Váhal, zda je má vůbec přijmout, nakonec rozhodly Elizabethiny přátelské vztahy s viceprezidentkou. Gray si Du Prayové nesmírně vážil.

Sal Troyca mu rovnou položil otázku: „Není to divné, že Christian Klee jako generální prokurátor měl ty dva mladé muže ve vazbě, ještě než došlo k výbuchu, a přesto z nich nic nevypáčil?“

„Trvali na svých ústavních právech,“ uhýbal obezřetně Gray.

„Jenže Klee má pověst silného a vynalézavého muže,“ namítl Troyca suše. „Copak by mu dokázali vzdorovat takoví zelenáči, jako jsou Gresse a Tibbot?“

„U Kleea nikdy nevíte,“ pokrčil rameny Gray.

„Pane Grayi,“ udeřila na něho Elizabeth Stoneová, „nevíte nebo aspoň netušíte, zda generální ty dva mladíky nevyslýchal tajně?“

Tahle otázka ho doslova napružila. Počkat, napadlo ho, proč bych měl vlastně Kleea krýt? Vždyť většina těch lidí v New York City byli černí! „Mluvíme spolu neoficiálně,“ prohlásil, „a kdybych měl vypovídat pod přísahou, popřu to. Klee vedl tajné vyšetřování, při němž byla všechna záznamová zařízení vypnuta. Žádný záznam neexistuje. Můžete věřit všemu, i tomu nejhoršímu. Ale pokud tak učiníte, musíte věřit tomu, že prezident se na tom nepodílel.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024