Kapitola 6
V Sherhabenském sultanátu se schylovalo k dalšímu dějství. Ve dveřích uneseného letadla stál Yabril a soustřeďoval se na dokonání svého plánu. Právě v sobě uvolnil nahromaděné napětí a díval se po vše obklopující poušti. Na sultánův popud byly všude rozmístěny zbraně a byl seřízen radar. Ozbrojené oddíly vytvořily ochrannou zónu, jež televizním vozům zabraňovala přijet k letadlu blíž než na sto yardů; za přenosovými vozy se tísnily husté davy lidí. Yabril myslel na to, že zítra budou muset od něho televizní vozy i zástupy zvědavců dostat povolení přiblížit se o hodně blíž. Letounu žádné přepadení nehrozilo, byl ve střežené pasti a Yabril věděl, že je v jeho moci rozmetat vše tak dokonale, že by se kosti musely prosívat z pouštního písku kolem.
Konečně se otočil ode dveří, zmizel uvnitř a posadil se vedle Terezy Kennedyové. Byli v první třídě sami. Ostatní teroristé hlídali rukojmí v turistické třídě, stráže hlídaly rovněž posádku v pilotově kabině.
Yabril udělal, co mohl nejlepšího, aby Terezu dobře naladil. Vykládal jí, že o její spolucestující, držené také jako rukojmí, je dobře postaráno. Samozřejmě, nemají úplné pohodlí; to nemá ani ona a dokonce ani on. Řekl s úšklebkem: „Víte, je to můj prvořadý zájem, aby se vám nestalo nic zlého.“
Tereza mu věřila. Navzdory všemu jí připadal ten tmavý, napjatý obličej sympatický, a ačkoliv věděla, že je Yabril nebezpečný, neošklivila si ho. Ve své naivitě věřila, že vysoké postavení jí zaručuje nezranitelnost.
Yabril téměř zaprosil: „Můžete nám pomoci, můžete pomoci rukojmím, kteří tu jsou s vámi. Naše věc je spravedlivá, před několika lety jste to přece sama řekla. Jenže americké židovské organizace jsou příliš mocné. Zavřeli vám ústa.“
Tereza potřásla hlavou: „Jsem přesvědčená, že máte pro svou víru nějaké ospravedlnění, každý je vždycky má. Ale nevinní lidé v tomhle letadle nikdy neudělali nic zlého ani vám, ani vaší věci. Neměli by trpět za hříchy vašich nepřátel.“
Yabrilovi působila její kuráž a inteligence obzvláštní potěšení. Líbil se mu její obličej, tak příjemný a hezký, po americku panenkovský.
Znovu ho překvapilo, že z něho nemá strach, netrpí úzkostí, co by se jí mohlo stát. Je slepá vůči osudu, jak už to bývá u lidí s vysokým postavením, bohatých a mocných. A ovšemže to bylo dáno také historií její rodiny.
„Slečno Kennedyová,“ oslovil ji galantně, vemlouvavým hlasem, jen aby ho vyslechla, „my o vás moc dobře víme, že nejste žádná tuctová zhýčkaná Američanka, že máte pro chudé a utlačované mimořádné porozumění. Vyslovila jste dokonce pochybnosti o tom, zda má Izrael právo vyhánět lidi z jejich vlastního území a nutit je vyvolávat válečný stav na něm. Snad byste mohla nahrát videozáznam, v němž byste tohle vyjádřila, aby vás teď uslyšel celý svět.“
Tereza zkoumala Yabrilův tmavý, hubený obličej. Jeho žlutohnědé oči byly hřejivě zvlhlé, úsměv jej činil téměř chlapeckým. Vždy byla vedená k víře v dobrý svět, k tomu, aby důvěřovala ostatním lidem, spoléhala na svou inteligenci a dala na vlastní přesvědčení. Nemohla nevidět, že tento muž upřímně věří v to, co dělá. Podivným způsobem v ní budil respekt.
Její odmítnutí bylo uhlazené a zdvořilé. „Co říkáte, může být pravda. Ale nikdy neudělám nic, co by mého otce zranilo.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „Domnívám se, že nevolíte nejrozumnější metody. Vraždami a terorem se sotva co změní.“
Tahle opovrženíhodná poznámka se ho silně dotkla, přesto na ni zareagoval džentlmensky: „Izrael vznikl jen díky teroru a americkým penězům. Učili vás tomu ve škole? My jsme se o Izraeli učili, ale bez toho amerického pokrytectví. Naši šejkové, tak pohádkově bohatí díky ropě, na nás nikdy neplýtvali penězi tak velkoryse jako ti vaši židovští filantropové na Izrael.“
„Věřím ve stát Izrael,“ řekla Tereza, „stejně jako vyznávám názor, že palestinský lid by měl mít svou vlast. Na svého otce však nemám žádný vliv. Celá léta se přeme. Ale teď se stejně nedá ničím ospravedlnit to, co provádíte vy.“
Yabril začal ztrác…
