Kapitola 24
„Nechápu, jak mu to mohlo projít,“ skončil své vyprávění Christian.
S pohrdáním sotva rozpoznatelným vzhledem k sešlosti věkem Vševěd prohlásil: „Takže teď má civilizace k dispozici neomylný vědecký test, který, jak říkáš, je s to prokázat, zda člověk mluví pravdu. A přitom první osoba, která se mu podrobí, z toho testu vyklouzne, ačkoli lže! Dokážeme teď vyřešit nejtemnější záhady viny a neviny! Jaký výsměch! Lidé žijí v neustálém klamu. Mně je už sto let, a pořád nevím, zda jsem žil v pravdě, nebo ve lži. Opravdu to nevím.“
Christian si vzal od Vševěda doutník, zapálil si a malý ohnivý kroužek udělal z Vševědova obličeje masku v muzeu. „To já dopustil, aby to vybuchlo,“ přemítal. „Já nesu odpovědnost. A když se tomu testu podrobím, vyjde ta pravda najevo. Myslil jsem však, že rozumím Kennedymu lépe než kdokoliv jiný. Vždycky jsem ho měl přečteného. On přece chtěl, abych Gresseho a Tibbota nevyšetřoval. Přál si ten výbuch. Jak se tedy ke všem čertům mohl odvážit jít na ten test?“
„Kdyby byl mozek tak jednoduchý, i pro nás by bylo mnohem snazší se v tom vyznat,“ rozvažoval Vševěd. „V tom právě tkví vtip toho vašeho doktora Annacconeho a tobě radím, aby ses toho držel. Kennedyho mozek odmítl uznat jeho vinu, a proto počítač v přístroji potvrdil jeho nevinu. Ty i já to víme líp, protože věřím tomu, co říkáš. Ale on zůstane navždy i v hloubi svého srdce nevinen.“
„A na rozdíl od Kennedyho já budu navěky vinen,“ připustil Klee.
„Tak se trochu vzchop,“ povzbuzoval ho Vševěd. „Vždyť jsi zabil pouhých deset či dvacet tisíc lidí! Tvá jediná naděje je, že se odmítneš tomu testu podrobit.“
„Dal jsem Francisovi své slovo,“ bránil se Klee. „A sdělovací prostředky by mě roznesly, kdybych to udělal“
„A proč jsi na to krucinálfagot vůbec kývl?“ rozčilil se Vševěd.
„Domníval jsem se, že Francis jen tak balamutí,“ ztěžka vysvětloval Christian. „Myslil jsem, že od toho nakonec couvne. Proto jsem si zavtipkoval, aby ho podstoupil první.“
Vševěd ztratil trpělivost a nastartoval motor svého pojízdného křesla. „Vylez tedy na sochu Svobody a dovolávej se svých občanských práv a své lidské důstojnosti,“ navrhl mu, „jedině tak se z toho dostaneš. Nikdo přece nestojí o to, aby se z téhle ďábelské vědy stal nástroj zákona!“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Christian. „Právě o to se musím zasadit. Jenže Francis bude vědět i bez toho, že jsem vinen.“
„Christiane,“ oslovil ho Vševěd, „kdyby se tě při testu zeptali, zda jsi lotr – co bys se vší pravdivostí odpověděl?“
Christian se upřímně rozesmál. „Samozřejmě bych řekl, že nejsem lotr. A prošel bych. To je tedy legrace!“ Vděčně, zlehka stiskl Vševědovo rameno. „Na tvůj večírek k narozeninám nezapomenu,“ prohlásil.
Viceprezidentka Du Prayová reagovala na Kleeovo prohlášení okamžitě a velice rozhněvaně. „Uvědomuješ si,“ vyhrkla, „že budeš muset rezignovat a že tím zároveň nesmírně poškozuješ prezidentovo postavení?“
„Já to tak nevidím,“ namítl. „Jsem snad povinen souhlasit s tím, aby se mi nějaký Annaccone hrabal v mozku, jen abych se udržel? Nebo si myslíš, že jsem opravdu vinen?“ Odpověď vyčetl z jejích očí a pomyslil si, že nikdy neviděl tak hezkého soudce, odsuzujícího na šibenici. Dodal v obraně: „Máme přece Ústavu, která mi zaručuje osobní svobodu takový test odmítnout.“
„Když jde o zločince, nedržíš se jí tak udatně,“ prohlásil přísně Otto Gray. „Ty se přímo třeseš, aby je všechny vyvezli na Aljašku.“
„Ale Otto, přece nevěříš, že tohle je moje dílo,“ bránil se Klee. „Anebo ano?“ Ulevilo se mu, když Otto řekl: „Samozřejmě, že nevěřím. Ale na ten test bys měl jít.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Nebo rezignovat.“
Klee se obrátil na Wixe a Dazzyho: „A co vy mi k tomu řeknete?“ zeptal se jich s úsměvem.
První zareagoval Wix: „V nejmenším nepochybuji o tvé nevině. Ta obvinění vůči tobě jsou sprostá,“ řekl. „Ale odmítneš-li jít na ten test, v očích veřejnosti budeš vypadat jako viník. A pak ti nezbude nic jiného než odejít.“
„A co ty, Eugene?“ obrátil se na Dazzyho.
Nevěnoval Christianovi jediný pohled. A to je mi zavázán! pomyslil si trpce. Pak se Dazzy konečně soudcovským tónem ozval: „Musíš na ten test jít, Christiane. Ani tvá rezignace by nám příliš nepomohla. Všichni vědí, že jsi s tím souhlasil. Proč najednou měníš svůj názor? Máš snad strach?“
„Slíbil jsem, že projevím svou oddanost Francisovi,“ vysvětloval Klee. „Rozmyslel jsem si to ale, je to přece jen příliš riskantní.“
„Proč sis to ksakru všechno nerozvážil dřív?“ povzdychl Dazzy. „A pokud jde o tvou rezignaci, myslím, že to záleží především na prezidentovi.“
Všichni se podívali na Francise Kennedyho. V obličeji byl smrtelně bledý, jeho oči, obvykle světlé, potemněly do modrých hloubek. Přesto zněl jeho hlas překvapivě laskavě, když Kleea oslovil: „Christiane,“ začal, „dovolíš, abych ti připomněl naše dlouholeté přátelství? Podstoupil jsem test i riziko s ním spojené, protože jsem to považoval za důležité pro tuto zemi a pro posílení pozice prezidenta. A také proto, že jsem nevinen. Nikdy jsi mě nezklamal, Christiane. Počítám s tebou.“
Na okamžik pocítil k Francisi Kennedymu nenávist: jak může sám před sebou skrývat svou vinu? A proč ho jako jeho nejlepší přítel přibíjí na kříž pravdy? Nicméně klidným hlasem odpověděl: „Já to prostě nedokážu, Francisi.“
„V tom to tedy vězí,“ řekl střízlivě. „Nechci, abys rezignoval. Nedopustím, abys musel snášet takovou pohanu. Přejděme tedy k dalším záležitostem.“
„Uděláme prohlášení pro tisk?“ zeptal se Dazzy.
„Ne,“ odmítl Kennedy. „Na případné dotazy odpovídej, že generální prokurátor má chřipku a podstoupí test, až se uzdraví. Budeme mít nejméně měsíc času.“
„A za měsíc?“ zeptal se Dazzy.
„Pak se k tomu znovu vrátíme,“ uzavřel Kennedy.
Prezident Kennedy si neoficiálně pozval Theodora Tappeyho, ředitele CIA, do Žlutého salónku. Nechtěl mít žádné svědky, nechtěl záznam.
Nezdržoval se zdvořilostmi, nebylo ani prostřeno k posezení u čaje. Řekl stručně Tappeymu: „Theo, máme jeden velký problém, kterému můžeme porozumět jen vy a já.“
„Udělám, co bude v mých silách, pane prezidente,“ odpověděl Tappey. Kennedy si povšiml divokosti v jeho očích – větřil krev.
„Všechno, co si tu řekneme, bude jako přísně tajné, spadající jen do kompetence výkonné moci,“ upozornil ho. „Nebudete o našem rozhovoru s nikým mluvit, ani s nikým z mé čtyřky.“ Od tohoto okamžiku bylo Tappeymu jasné, že jde o nanejvýš choulostivou záležitost, protože Kennedy své nejbližší poradce vždy o všem informoval.
„Jde o Yabrila,“ začal prezident, „S naprostou jistotou vím, že jste o jeho případu důkladně uvažoval. Yabril bude postaven před soud, což oživí odpor vůči Americe; bude odsouzen na doživotí. Reakcí na tento rozsudek bude teroristická akce, při níž budou vzaty za rukojmí osoby velkého formátu. Teroristé budou požadovat osvobození Yabrila. V té době už ovšem nebudu prezidentem, a tak bude Yabril propuštěn. Pořád ale bude nebezpečný.“
Kennedymu neušel Tappeyho skeptický výraz. Nemusel mu nic říkat v náznacích, byl v klamání protřelý. Nasadil kamennou tvář, z očí i z celého obličeje jako by se vše vytratilo, jen aby nemohl být přečten.
Pak se ale znenadání usmál: „Musela se vám dostat do rukou sdělení od šéfa mé kontrarozvědky, ten říká přesně totéž.“
„Jak tedy všemu předejít?“ zeptal se Kennedy. Tappey na jeho řečnickou otázku neodpověděl.
Prezident však usoudil, že právě teď pro to nadešla vhodná chvíle. „Můžete si být jistý, že dokážu přemluvit Yabrila, aby podstoupil mozkový test. Postarám se o něho. Je zapotřebí, aby si veřejnost dala výsledky Yabrilova testu do souvislosti s tou atomovou bombou a aby se jednou provždy prokázalo, že to všechno dohromady bylo jedno velké spiknutí. Přeskočíme Christiana a půjdeme po těch mladících, uspořádáme na ně veliký hon a poženeme je přinejmenším před soud.“
Poprvé za dobu, co se znali, spatřil Kennedy, že si ho Tappey prohlíží pronikavým hodnotícím pohledem jako spoluspiklence. Věděl, že Tappey vše promýšlí daleko dopředu. „My vlastně nepotřebujeme Yabrilovu výpověď, že ne?“ zeptal se.
„Ne,“ potvrdil Kennedy.
„Christian o tom ví?“ otázal se Tappey.
Na tohle nebylo snadné odpovědět, protože to nejzávažnější dosud nebylo řečeno. Vyhýbavě navrhl: „Nechme zatím Christiana stranou.“
Tappey přikývl na znamení souhlasu. Byl s ním. Porozuměl mu. Teď se díval na Kennedyho, jak by se mohl dívat sluha na pána, který od něho žádá službu, jež je navěky spojí.
„Hádám, že mi nic z toho nedáte písemně,“ řekl.
„Ne,“ přisvědčil Kennedy. „Dám vám zvláštní pokyny hned teď.“
„Vyslovte se co nejurčitěji, pane prezidente, chcete-li,“ ujistil ho Tappey.
Kennedyho vyprovokovala jeho chladnokrevnost k úsměvu. „Doktor Annaccone by něco podobného nikdy neudělal,“ prohlásil. „Před rokem bych já sám na něco takového ani ve snu nepomyslil.“
„Chápu vás, pane prezidente,“ přitakal Tappey.
Kennedy věděl, že už nemůže dál otálet. „ Jakmile dá Yabril svolení k PET-testu, předám ho lékařskému oddělení vaší CIA. Test provede tým vašich lékařů.“ Zahlédl v Tappeyho očích záblesk pochybností, diktovaných nikoli morálním proviněním; šlo o přiměřenost tohoto aktu.
„Nedomlouváme tu žádnou vraždu,“ pravil Kennedy s jistou netrpělivostí, „nejsem ani tak hloupý, ani nemorální. A kdybych měl něco podobného za lubem, promluvil bych o tom s Christianem.“
Tappey vyčkával.
Prezidentovi bylo jasné, že musí vyslovit osudová slova: „Přísahám, že takový postup žádám jen v zájmu ochrany naší země. Ať už ve vězení, nebo na svobodě, Yabril nesmí dál představovat nebezpečí. Chci, aby tým vašich lékařů použil krajní podoby testu. Podle doktora Annacconeho může při tom dojít k vedlejším účinkům a testovanému může být úplně vymazána paměť. Člověk bez paměti, bez víry a přesvědčení je neškodný. Ten bude žít zcela mírumilovně.“
Kennedy okamžitě rozpoznal v Tappeyho očích pohled dravce, který objevil jiný zvláštní-druh, rovný mu svou divokostí. „Dokážete sestavit tým, který tímto způsobem test provede?“ zeptal se Kennedy.
„Když jim vysvětlím, oč jde,“ připouštěl Tappey. „Ale nedali by se pro to nikdy získat, nebýt jejich oddanosti vlasti.“
V nejtemnějších nočních hodinách dopravil Theodore Tappey Yabrila do Kennedyho bytu. Schůzka opět netrvala dlouho a Kennedy hovořil naprosto věcně. Čaj se nepodával, vše se obešlo bez zdvořilostí. Kennedy šel rovnou k věci a přednesl Yabrilovi svůj návrh.
„Pro Ameriku je velmi důležité,“ oslovil ho, „aby měla jasno v tom, zda jste se podílel na těch piklech s atomovou bombou. Tyhle strachy musíme vymýtit. Pro vás je důležité, aby vaše jméno bylo v tomto směru očištěno. Na tom, že budete postaven před soud pro své další zločiny a budete odsouzen na doživotí, se sice nic nezmění, ale řekněme, že vám dovolíme stýkat se s vašimi přáteli, kteří zůstali na svobodě. Dá se předpokládat, že z oddanosti k vám navodí takovou situaci, že budou za významná rukojmí požadovat vaše propuštění. Nebudu se stavět proti, ale mohu jim vyhovět jedině v případě, že na vás nezůstane stín viny za jaderný výbuch. Vidím, že máte nějaké pochybnosti.“
Yabril jen pokrčil rameny: „Považuji vaši nabídku za příliš velkorysou.“
Kennedy sebral veškerou sílu, aby udělal, co musel učinit. Připomněl si, jak se Yabril mile choval k Tereze, než jí přiložil k šíji pistoli. Na něho by milé jednání nezaúčinkovalo. Může ho přemluvit, jen když ho přesvědčí o své vlastní přísné morálce.
„Dělám to jen proto, abych zbavil tuto zemi strachu,“ vysvětloval Kennedy. „To je můj nejvyšší zájem. Já bych vás s největším potěšením nechal ve vězení navždycky. Můj smysl pro povinnost mi ale diktuje, abych vám nabídl toto řešení.“
„Proč se tak snažíte mě přesvědčit?“ zeptal se Yabril.
„Nemám v povaze dělat věci jen formálně,“ odpověděl Kennedy a viděl, že tomu Yabril začíná věřit, že ho začíná brát jako morálního člověka, kterému lze v mezích jeho morálky důvěřovat. Opět si vyvolal Terezu, jak spoléhala na Yabrilovu laskavost. „Rozzlobilo vás, když se začalo tvrdit, že tu bombu nastražili vaši lidé,“ řekl. „Nabízím vám šanci, jak své jméno očistit a jak očistit i pověst vašich přátel. Proč toho nevyužít? Bojíte se snad? Nechcete se testu podrobit? Taková možnost ovšem vždycky je – teď mi to napadá, ačkoliv tomu ve skutečnosti nevěřím.“
Yabril se podíval Kennedymu zpříma do očí. „Nevěřím, že by mi kdokoliv mohl odpustit, co jsem vám způsobil.“ Mlčel. Vypadal zesláblý, ale nedal se oklamat. Znal podstatu americké korupce, schopné navrhnout něco takového, aby bylo dosaženo nemorálního politického cíle.
Neměl tušení, co všechno se stalo v posledních šesti měsících. V rámci vyšetřování byl v naprosté izolaci; Kennedy ho tlačil ke zdi: „Ten test je vaší jedinou nadějí, jak se dostat na svobodu. Ovšem za předpokladu, že se k němu odhodláte.“
Pak Kennedy vzdychl a pokračoval: „Neodpouštím vám. Přesto chápu vaše jednání. Chápu vaše city, které vás vedly k tomu, co jste udělal, abyste pomohl světu. Já teď jednám z podobných pohnutek a je to v mé moci. Jsme každý jiný; já nemohu dělat to, co vy, a vy – nijak vás tím neznevažuji – nemůžete udělat, co teď dělám já. Umožnit vám osvobození.“
Přišlo mu až líto, že ho přesvědčil. Přemlouval ho dál, využil veškerého kouzla své osobnosti, své vyrovnanosti i ostrovtipu. Předváděl se mu takový, jakým býval kdysi, než sám sebe ztratil, a jak ho znával Yabril. Věděl, že dosáhl svého, když spatřil na jeho tváři slitovný a zároveň pohrdavý úsměv. To už si mohl být jistý, že získal jeho důvěru.
O čtyři dny později, po provedeném PET-testu a převezení zpět do internace FBI, Yabrila navštívili dva muži: Francis Kennedy a Theodore Tappey.
Yabril neměl na sobě svěrací kazajku ani pouta.
Muži spolu strávili klidnou hodinku, popíjeli čaj a jedli k němu malé obložené chlebíčky. Kennedy si Yabrila zkoumavě prohlížel. Připadalo mu, že se v obličeji změnil. Měl ho teď citlivý, dobře naložený, jen jeho oči vyjadřovaly lehkou melancholii. Mluvil málo a oba muže si prohlížel, jako by luštil nějakou záhadu.
Vypadal spokojený. Zdálo se, že ví, kdo je. Vyzařoval ze sebe takovou čistotu duše, že Kennedy nesnesl pohled na něho a urychleně se rozloučil.
Rozhodnout o Christianu Kleeovi bylo pro něho ještě bolestnější, a pro samotného Christiana to bylo nepříjemným překvapením. Kennedy ho pozval neoficiálně do Žlutého salónku.
Začal klidně: „Víš dobře, Christiane, že nikdo mimo mou rodinu mi není tak blízký jako ty. Myslím, že se známe líp, než nás zná kdokoliv jiný. Určitě tedy pochopíš, že tě musím požádat, abys odstoupil ještě před mým uvedením do úřadu, kdy rozhodnu o přijetí tvé rezignace.“
Klee pohlížel do té sličné, laskavě se usmívající tváře a nemohl uvěřit, že mu Francis dává padáka bez jakéhokoliv vysvětlení. „Vím, že jsem občas ignoroval předpisy,“ řekl tiše, „ale vždycky jsem v první řadě dbal o to, abych ti zajistil bezpečí.“
„Nechal jsi volný průběh tomu plánu s bombou. Mohl jsi zabránit tomu, aby vyšel.“
Christian velice střízlivě zvažoval situaci, v níž se ocitl. Už nikdy nebude ke Kennedymu cítit to, co dřív. Už nikdy neuvěří, že jeho vlastní chování je správné a lidské. A najednou si uvědomil, že tohle své břímě neunese. Že Francis Kennedy s ním musí nést spoluodpovědnost za vše, co se stalo, třeba jen soukromě.
Díval se zpříma do jeho světlých modrých očí, které tak dobře znal, a hledal v nich soucit.
„Francisi, vždyť ty sis přál, abych takhle jednal. Oba jsme věděli, že jedině to tě může zachránit – a já věděl, že ty v tom nemůžeš rozhodnout. Bylo by tě to zničilo. Tehdy bylo tvé postavení velmi otřesené. Nezavrhuj mě, Francisi, neodsuzuj mě. Byli by tě zbavili moci a ty bys to byl nesnesl. Neměl jsi daleko k zoufání a já jediný tě chápal. Nikdo by tvou dceru nepomstil. Byli by Yabrila propustili. Nechali by Ameriku zneuctít.“ Klee se odmlčel, překvapilo ho, jak netečně se na něho Kennedy dívá.
„Takže ty se domníváš, že mi jde o pomstu,“ řekl.
„Nechtěl ses mstít Yabrilovi,“ připustil Klee, „možná Osudu.“
„Zůstaň tedy až do inaugurace,“ svolil Kennedy. „Zasluhuješ si to. Ale jsi pro mě nebezpečná skvrna, ideální terč. Proto potřebuji, abys zmizel, abych mohl zamést před svým prahem.“
Nadlouho se odmlčel. „Mýlíš se, Chrisi, když se domníváš, že jsem si přál, abys takhle jednal. Mýlíš se, když si myslíš, že jsem jednal z touhy po pomstě.“
Christian pocítil, jak se mu svět začíná hroutit a jak on sám propadá těžko definovatelné úzkosti. „Francisi, vždyť tě znám,“ řekl, „rozumím ti. Vždycky jsme byli jako bratři. Vždycky jsem náš vztah cítil jako bratrský. A zachránil jsem tě, jak má bratr bratra zachránit. Rozhodl jsem vše za tebe, vzal na sebe vinu a dovolil světu, aby odsuzoval mne, ne tebe.“ Na okamžik se odmlčel: „Ty mě potřebuješ. Teď dokonce víc, při tom, co míníš podnikat dál. Dovol mi zůstat.“
Francis Kennedy povzdychl: „Nepochybuji o tvé oddanosti, Christiane, ale po mé inauguraci budeš muset odejít. O tom už nebudeme diskutovat.“
„Udělal jsem pro tvou záchranu vše,“ připomněl Klee.
„To ano,“ přitakal Kennedy.
Christian vzpomínal na jeden prosincový den před čtyřmi lety, kdy na něho Francis Kennedy, nově zvolený prezident Spojených států, čekal před klášterem ve Vermontu. Na týden tehdy zmizel. Noviny a jeho političtí oponenti tenkrát spekulovali, že je na psychiatrickém léčení, že se zhroutil, že má tajný milostný poměr. Jen opat kláštera a Christian Klee znali pravdu: Francis Kennedy se tam uchýlil, aby se vytruchlil ze smrti své ženy. Týden po jeho zvolení zavezl Christian Kennedyho do katolického kláštera ve Vermontu hned u Bílé řeky. Tam je uvítal představený kláštera, který jediný věděl, kdo je Kennedy. Mniši v klášteře žili v odloučení od světa, dokonce i od města, odříznuti od všech sdělovacích prostředků. Měli spojení pouze s Bohem a se zemí, o kterou pečovali a která jim dávala živobytí. Všichni složili slib mlčení a nemluvili, s výjimkou modliteb a projevů bolesti v nemoci či při nějaké domácí nehodě.
Jediný opat měl televizi a přístup k novinám. Televizní zpravodajství bylo pro něho stálým zdrojem potěšení. Měl v oblibě zejména moderátory v nočních vysíláních a často ironicky přemýšlel o sobě jako o moderátorovi Božím. Připomínal si tak nutnost pokory.
Opat čekal na prezidentovo auto u klášterní brány, s dvěma mnichy po boku, oblečenými v ošumělých hnědých hábitech, se sandály na nohou. Christian vyndal z kufru Kennedyho brašnu a díval se, jak si opat podává ruku s nově zvoleným prezidentem. Vypadal spíš jako hostinský než jako světec. Vesele se na ně na uvítanou ušklíbl, a když byl představen Christianovi, žertem prohodil: „Proč nezůstanete i vy? Týden ticha by neuškodil ani vám. Viděl jsem vás v televizi. Musíte být ze všeho toho řečnění unavený.“
Christian se na znamení díků usmál, ale neodpověděl. Díval se, jak Francis Kennedy podává opatovi ruku. Vypadal velice soustředěně a v jeho stisku nebylo nic vřelého – nerad se předváděl. Zdálo se, že netruchlí nad smrtí své ženy. Spíš vypadal jako člověk nucený jít do nemocnice na menší zákrok.
„Doufejme, že se nám podaří udržet vše v tajnosti,“ řekl Christian. „Lidé nemají rádi takové náboženské úniky. Mohli by si myslit, že jsi přišel o rozum.“
Kennedy se zdvořile, sotva znatelně usmál: „Nepřijdou na to,“ prohlásil. „A vím, že ty mne budeš krýt. Za týden pro mne přijeď, to mi úplně postačí.“
Christian myslel na to, jak ty dny Francis stráví. Neměl daleko do pláče. Objal ho kolem ramen a navrhl mu: „Chceš, abych tu s tebou zůstal?“ Kennedy zavrtěl hlavou a prošel klášterní branou. V ten den Christianovi připadalo, že je Kennedy v pořádku.
Den po vánocích byl zářivě jasný a celý svět vypadal jako uzavřený do skleněné báně; nebe bylo jako zrcadlo a země tvrdá jako ocel. Když Christian přijel ke klášterní bráně, Francis tam stál sám, čekal na něho bez jakéhokoliv zavazadla, s rukama nad hlavou, zotavený a celý vzpřímený, doslova se dmul nabytou svobodou.
Když Christian vystoupil z auta, aby se s ním pozdravil, Kennedy ho prudce objal a radostně ho přivítal. Vypadal, jakoby během toho pobytu v klášteře omládl. Na rtech mu hrál onen vzácný zářivý úsměv, kterým dokázal okouzlovat davy. Byl to úsměv ujišťující, že lze dosáhnout štěstí, že člověk je dobrý, že svět se vyvíjí stále k lepšímu. Pro tento vstřícný, laskavý úsměv měli lidé Francise rádi, Christianovi se při něm nesmírně ulevilo. Francis bude v pořádku, bude stejně silný, jako býval vždycky. Bude nadějí světa, mocným opatrovníkem své země a svých spoluobčanů. Vykonají spolu velké činy.
A pak se Kennedy do Christiana zavěsil, zahleděl se mu do očí a jako by o nic vlastně nešlo, mu tak trochu pobaveně řekl: „Bůh mi nepomohl.“
A tak v tom studeném, do čistá vydrhnutém zimním jitru Christian pochopil, že se v Kennedym jednou provždy cosi zlomilo. Že už nikdy nebude jako dřív. Že se část jeho ducha odštěpila. Bude skoro stejný, jako býval, jen s trochou neupřímnosti navíc, která mu dřív byla cizí. Uvědomil si, že Kennedy sám o tom neví a že to nepozná ani nikdo jiný, že to rozpoznal jediný on v tom zlomku vteřiny prozářeném úsměvem a provázeném žertovnými slovy: „Bůh mi nepomohl.“
„Copak mohl, ksakru! Vždyť jsi mu na to dal jen sedm dnů,“ zvolil stejnou žertovnou polohu Christian.
„Nebo je pořád strašně zaměstnaný,“ zasmál se Kennedy. Tak nastoupili do vozu. Byl to báječný den. Nikdy nebyl Kennedy vtipnější, nikdy tak dobře naladěný. Překypoval plány, toužil co nejdříve sestavit svůj kabinet, chtěl v nadcházejících letech udělat spoustu podivuhodných věcí. Choval se jako člověk, který se smířil s osobním neštěstím a znovu v sobě vyburcoval veškerou energii. Téměř o tom Christiana přesvědčil…
Christian Klee začal podnikat vše, co bylo zapotřebí před jeho odchodem z vládních služeb. Především musel zahladit veškeré stopy, jež by svědčily o obcházení zákonů při ochraně prezidenta. Musel odvolat veškerý nelegální dohled nad členy Sokratova klubu. Seděl u sebe v kanceláři generálního prokurátora za mohutným psacím stolem a vymazával ze svého osobního počítače všechny inkriminující záznamy. Teď právě studoval záznam o Jatneym. V tom mládenci se určitě nemýlil, pomyslil si Klee. Je nevypočitatelný a kdykoli může něco provést. Jeho tmavý, hezký obličej prozrazuje psychickou nevyrovnanost. Těkavé oči Davida Jatneyho svědčily o tom, že neustále válčí sám se sebou. Podle poslední informace je na cestě do Washingtonu.
Ten chlapík by mohl nadělat dost problémů. Pak si připomněl, jak ho Vševěd varoval. Když se někdo chopí absolutní moci, zbavuje se obvykle těch, kteří jsou mu nejblíž a znají příliš mnoho jeho tajemství. Měl Francise rád pro jeho ctnosti dávno před tím, než mezi nimi vznikla ta hrozná tajemství. Dlouho o tom uvažoval. A pak si pomyslil: ať rozhodne osud. Ať se stane cokoliv, nikdo nemůže vinit jeho, Christiana Kleea.
Stiskl patřičné tlačítko a David Jatney beze stopy zmizel ze všech vládních záznamů.
