Kapitola 19
V ono časné májové jitro před setkáním s prezidentem si Helena Du Prayová zaběhala svých pět mil, aby měla jasnou hlavu. Věděla, že vláda i ona sama se ocitají na velmi nebezpečné křižovatce.
Bylo jí příjemné pomyšlení, že v tuto chvíli je pro Kennedyho a jeho nejbližší poradce hrdinkou, protože odmítla podepsat petici za prezidentovo odvolání, třebaže tohle zavánělo mužským pojetím cti, kterým pohrdala.
Objevila se spousta ošemetných problémů. Čeho se vlastně Klee dopustil? Je vůbec možné, že bylo v jeho moci zabránit výbuchu atomové bomby? A nechal ji vybuchnout, protože věděl, že tak zachrání prezidenta? V Kleeově případě tomu mohla věřit, ale ne, pokud šlo o Francise Kennedyho. Jenže stát se to mohlo jedině s Kennedyho souhlasem!
A přece! I z Kennedyho osobnosti teď vyzařovalo nebezpečí. Je jasné, že se pokusí získat poslušný Kongres, který by plnil jeho vůli. Jenže k čemu všemu by mohl takový Kongres donutit? Zcela evidentně bude prosazovat obvinění všech důležitých osobností Sokratova klubu na základě zákona na ochranu vlasti. Mohlo by dojít k nebezpečnému zneužití moci. Odvrhne Kennedy všechny demokratické a etické zásady, jen aby se dostal dál se svou vizí lepší Ameriky? Věčně dělá Kleeovi ochránce a Oddblood Gray se proti tomu bouří. Z tohohle nejednotného postoje měla Helena Du Prayová strach. Prezidentovi spolupracovníci mu mají sloužit. Viceprezidentka se musí držet prezidentovy linie, v opačném případě by se měla vzdát funkce. Jak strašlivou ránu by tím Kennedymu zasadila! Rezignace by také znamenala konec její politické dráhy. Byla by zrádcem číslo jedna. A co by si potom chudák Francis počal s Yabrilem? Uvědomovala si, že může jednat stejně nemilosrdně jako jeho oponenti, jako Kongres, jako Sokratův klub a Yabril. Klidně by je mohl všechny zničit – jeho životní tragédie navždy zdeformovala jeho myšlení.
Po zádech jí stékal pot, stehenní svaly ji bolely. Snila o tom, jak krásné by bylo běžet dál a dál a do Bílého domu se už nikdy nevracet.
Dr. Zed Annaccone měl hrůzu ze svého setkání s prezidentem a jeho spolupracovníky. Bylo mu téměř zle z pomyšlení, že má vysvětlovat vědecký postup, který budou plést dohromady s politickými a sociologickými záměry. Nikdy by byl nepřijal funkci prezidentova poradce pro lékařské vědy, nebýt toho, že jedině tak mohl zajistit patřičné dotace svému milovanému Národnímu ústavu pro výzkum mozku.
Jednat přímo s Francisem Kennedym by nebylo tak špatné. Je to vynikající muž, který má pro vědu pochopení, ačkoliv novinářské články, že mohl být velký vědec, jsou prostě absurdní. Určitě však chápe hodnotové nuance výzkumu, uvědomuje si, že ty nejodtažitější vědecké teorie mohou přinést téměř zázračné praktické výsledky. Problém není v Kennedym. Tady jde o jeho spolupracovníky, Kongres a všechny ty hydry byrokracie plus CIA a FBI, které Kennedymu věčně koukají do karet.
Dokud nesloužil ve Washingtonu, doktor Annaccone si nikdy skutečně neuvědomoval, jaká hrozná propast že je mezi vědou a společností jako takovou. Pohoršovalo ho, že zatímco ve všech exaktních vědách lidský mozek postoupil o tolik kupředu, v politických a společenských vědách zůstal téměř stát.
Připadalo mu neuvěřitelné, že lidstvo stále vyvolává války, které je stojí obrovské výdaje a nepřinášejí mu žádné výhody. Nechtělo se mu věřit, že ještě pořád se lidé zabíjejí, že v sobě pořád ještě mají vražedné sklony. Připadalo mu opovrženíhodné, když politikové a novináři napadali genetické klonování jako zásah do biologie a jako úplatky Duchu svatému. Zvláště nyní, když se ukazuje, že lidský rod se svou dnešní vybaveností je odsouzen k zániku.
Doktor Annaccone byl informován, čeho se bude schůzka týkat. Stále ještě nebyly vyvráceny domněnky, že výbuch atomové pumy byl součástí teroristického spiknutí, jež mělo destabilizovat americký vliv ve světě, nebyla vyvrácena možnost spojení mezi oběma mladými fyziky Gressem a Tibbotem a vůdcem teroristů Yabrilem. Bude požádán o vyjádření, zda se má použít PET-tes…
