Díl II
Velikonoční týden
Kapitola 4
PONDĚLÍ
Romeův útěk z Itálie byl pečlivě naplánovaný. Z náměstí svatého Petra odvezla dodávka jeho skupinu do konspirační-ho bytu, kde se převlékl, dostal spolehlivý cestovní pas, vzal si již sbalený kufr a pak byl tajně dopraven do jižní Francie. V Nice nastoupil do letadla do Paříže, odkud cestoval dál do New Yorku. Ačkoliv posledních třicet hodin nespal, byl pořád ve střehu. Tohle všechno byla pouhá lest, nenáročná část celé akce; klidněji mohla pokazit nějaká šílená náhoda nebo trhlinka v plánu.
Večeře a víno v letadle Air France byly tradičně dobré a Romeo se po nich postupně uvolnil. Pozoroval nekonečné bledězelené vodní plochy pod sebou a bílomodré obzory. Vzal si dva silné prášky na spaní, ale jakési nervové vlákénko strachu ho neustále burcovalo. Myslel na to, zda se mu podaří projít celním odbavením ve Spojených státech bez problémů. I kdyby ho však na celnici chytili, na Yabrilově plánu by se nic nezměnilo. Pud sebezáchovy mu nedal usnout. Romeo si nedělal iluze o tom, jaké mučení by musel podstoupit. Byl svolný s tím, že se svým zločinem obětuje, aby odčinil hříchy své rodiny, své třídy, své vlasti, ale teď ho strach natahoval na skřipec.
Konečně pilulky zabraly. Zdálo se mu, jak znovu vystřelil a potom prchal ze svatopetrského náměstí, prchal ještě ve chvíli procitnutí. To už letadlo přistávalo na Kennedyho letišti v New Yorku. Stevardka mu podala plášť a on sáhl po svém příručním kufříku do síťky nad hlavou. Když procházel celnicí, sehrál svou roli perfektně a zamířil se svými zavazadly na plácek před letištní halou.
Svou spojku uviděl okamžitě: dívka měla na hlavě zelenou lyžařskou čapku s bílými pruhy a mladík vedle ní vytáhl z kapsy červenou čapku se štítkem a nasadil si ji tak, aby bylo vidět modrý nápis YANKEE. Romeo si pro sebe žádné poznávací znamení nevybral, vsadil na víc možností. Shýbl se a hrál si se svým zavazadlem, otevřel je a přehraboval se v něm, zatímco si obě spojky prohlížel. Nezpozoroval nic podezřelého. Nic, na čem by záleželo.
Plavovlasá dívka – kost a kůže – byla na Romeův vkus příliš vyzáblá, ale zalíbil se mu její přísný obličej, jenž svědčil o její vážnosti a který měl u žen rád. Hned ho napadlo, jaká asi je v posteli, a doufal, že než ho dopadnou, svede ji. Neměl by to být žádný problém, měl u žen úspěchy. V tom byl lepší než Yabril. Jestli ta kost uhodne, že je zapletený do zavraždění papeže, ráda se s ním vyspí – pokud bere revoluci vážně, splní se jí tím její romantický sen. Všiml si, že se k mladíkovi vedle sebe nijak nemá, ani se ho nedotkla.
Romeovi se ten mladík od prvního okamžiku nelíbil; z jeho přívětivé, upřímné tváře vyzařovala typicky americká laskavost. Američani jsou takoví nanic sralbotkové, žijou si jak v bavlnce. Když si člověk představí, že se za dvě stě let nezmohli na žádnou revoluční stranu – a to Státy vznikly díky revoluci! Z tohoto mladého muže, který ho měl přivítat, ta změkčilost přímo křičela. Romeo zvedl svá zavazadla a zamířil rovnou k nim.
„Vy prominout,“ oslovil je usměvavě. „Mohli byste mi říkat, odkud jezdit autobus na Long Island?“
Dívka se k němu otočila. Zblízka byla mnohem hezčí. Povšiml si, že má drobounkou jizvu na bradě, což v něm vzbudilo mužské choutky. „Chcete na North Shore, nebo na South Shore?“ zeptala se.
„Do East Hamptonu,“ vysvětlil Romeo.
Hřejivě, téměř obdivně se na něho usmála. Mladý muž se chopil jedné z Romeových tašek a vyzval ho: „Pojďte s námi.“
Opustili společně letištní halu. Dopravní hluk a spousty lidí Romea téměř omráčily. Čekalo na ně auto s řidičem, který měl také červenou baseballovou čepičku se štítkem. Měkkota z letiště si k němu přisedl a dívka s Romeem se uvelebili vzadu. Když se vůz zařadil do dopravního pruhu, dívka podala Romeovi ruku a představila se. „Já jsem Dorothea. Nemusíte se nikoho bát.“ Oba mladí muži vepředu také zamumlali, jak se jmenují. Dívka ho ujistila: „Budete v naprostém bezpečí a s veškerým pohodlím.“ A v tu chvíli Romeo pocítil mu…
