Irvingova groteskní metafora - doslov
Druhá půle sedmdesátých let jako by byla ve vývoji americké prózy poznamenána hledáním velkého tématu. Jeho naléhavá, široce sdělná společenská výpověď měla být potřebnou vzpruhou přetrvávající módě velkého amerického románu, který začal být po dlouhodobé úrodě nových klasiků velký často jen šíří záběru a faktickým rozsahem. Byla to snaha zcela zákonitá a přinesla své ovoce. Tak William Styron našel takové téma v Sophiině volbě (1979), oné metaforické katarzi svědomí Ameriky vůči fašismu a nacismu a vůbec velkolepé metafoře zla přežívajícího v našem světě. Tematikou velice blízkou se na menší ploše novely Elév (1979) zabýval i Philip Roth. Inspirováni problematikou specificky americkou vzepjali se opět k výjimečnému výkonu i John Updike v třetí části "rabbittovského" cyklu Králík je bohatý (1981) a J. C. Oatesová v Nesvatých láskách (1979), svém prvním univerzitním románu, shlížejícím na svět vysokého učení jako na groteskní řetěz prázdných večírků. Avšak náznaky prvních úspěchů tohoto hledačství bychom mohli sledovat i dřív. Kolem půle sedmdesátých let se hlásí se společensky eminentně vypjatým tématem Robert Stone v románu Žoldáci (1974), obecné analýze rozkladu lidské osobnosti vtažené do absurdní války, nebo John Cheever v díle Věznice Falconer (1977), které přerůstá v strhující hymnus na svobodu lidské osobnosti.
V roce 1978 se vysoko nad dobrý průměr svých předchozích tří románů vzepjal mladý John Irving jedním z nejpozoruhodnějších a nejčtenějších děl tohoto období, románem Svět podle Garpa (The World According to Garp, 1978). Narodil se 2. března 1942 v Exeteru v New Hampshiru, studoval na univerzitách v Pittsburghu a ve Vídni, v New Hampshiru a v Iowě. Začal působit na katedře anglistiky na Mt. Holyoke College, ale brzy se věnoval převážně vlastní spisovatelské práci. První tři romány Svobodu medvědům (Setting Free the Bears, 1969), Pitná kúra (The Water-Method Man, 1972) a Stopadesátiosmilibrový sňatek (The 158-Pound Marriage, 1974) byly nadějným příslibem, že autor bude schopen využít svého výjimečného daru fabulace a smyslu pro kombinaci reálna a fantaskna na úrovni uměleckého díla, které by uchopilo skutečnost v její společenské totalitě. Zdá se, že se mu to zatím podařilo v románu Svět podle Garpa. Další román Hotel New Hampshire (The Hotel New Hampshire, 1981) je poněkud zbytnělým rozpracováním povídky Penzión Grillparzer, fiktivního dílka Garpova. Jeden z nejrozsáhlejších Irvingových románů Pravidla moštárny (The Cider House Rules, 1985) má sice společensky velmi naléhavé téma, které vychází z problému v Americe celonárodně diskutovaného, z otázky práva na potrat, ale Irvingův záměr obrodit někdejší román 19. století s prvky dickensovské a bronteovské tvůrčí metody ho zavedl do nebezpečné bezbřehosti, v níž se do značné míry utápějí jak charaktery, tak ústřední problematika. Podobně široce je koncipován i poslední Irvingův román Modlitba za Owena Meanyho (A Prayer for Owen Meany, 1989).
Málokdy se stává, aby dílo takových literárních aspirací jako Svět podle Garpa vzbudilo rázem ohlas nejširší veřejnosti. V případě Irvingovy knihy se však v Americe uvyklé nejrůznějším senzacím přihodilo cosi, co tu v souvislosti s dobrou literaturou přec jen nebývá běžné. Irvingův Garp totiž rázem přerostl v jakéhosi "hrdinu své doby". Mluvil sice ke všem věkovým kategoriím, ale oslovil především generaci mladší, která o něm nejen se zájmem četla, ale své ztotožnění dávala najevo i vnějšími gesty: nosila se trička s nápisy "Věřím v Garpa" a "Pozor na Spodního výra!". Popularity knihy využil i filmový průmysl a Irvingův román dostal vzápětí také filmovou podobu. V různých příručkách literatury dnes najdeme vzpomínky, že po otištění díla se Amerikou přehnala vlna "garpománie", což nakonec odpovídá skutečnosti, že mladí čtenáři se s hrdiny románů rádi identifikují, a dokonce je svými životními postoji a náladami napodobují; něco podobného můžeme sledovat již od Goethova Werthera až …
