Svět podle Garpa (John Irving)

7. Další pokušení

A tak si ho vzala; udělala, oč ji požádal. Helena se domnívala, že pro začátek to je docela dobrá povídka. Starému Tinchovi se také líbila. "Je bohatá tou bla-bla-bláznivostí a smutkem," řekl Tinch Garpovi. Tinch Garpovi doporučil, aby "Penzión Grillparzer" poslal do jeho oblíbeného časopisu. Garp čekal tři měsíce na následující odpověď:

Vaše povídka je jen mírně zajímavá a s jazykem ani s formou nenakládá nijak nově. Nicméně Vám děkujeme, že jste nám ji ukázal.

Garpa vyvedla odpověď z míry a ukázal zamítnutí Tinchovi. I Tinche to zaskočilo.

"Asi mají zájem o n-n-novější prózu," poznamenal Tinch.

"Co to je?" zeptal se Garp.

Tinch se přiznal, že vlastně ani neví. "Nová próza se myslím zajímá o jazyk a f-f-formu," dodal. "Ale o čem pojednává, tomu skutečně nerozumím. Někdy myslím pojednává o so-so-sobě."

"O sobě?" opakoval Garp.

"Je to jakási fikce o fikci," vysvětloval mu Tinch.

Garp tomu pořád nerozuměl, ale záleželo mu hlavně na tom, že se povídka líbí Heleně.

Skoro o patnáct let později, když Garp vydal už svůj třetí román, mu týž redaktor z Tinchova oblíbeného časopisu napsal dopis. Velice Garpovi a jeho dílu lichotil a žádal ho, kdyby mohl poslat onomu Tinchovu oblíbenému časopisu cokoli nového, co napsal nebo napíše. Jenže Garp měl houževnatou paměť a podrážděnost jezevce. Vyhledal staré oznámení o zamítnutí, v kterém se jeho povídka o Grillparzeru označovala jako "mírně zajímavá"; oznámení bylo již celé zkrabatělé skvrnami od kávy a tolikrát předkládané, že bylo po krajích rozdrbané, ale Garp je nicméně přiložil k dopisu, který napsal redaktoru Tinchova oblíbeného časopisu. V Garpově přípisu stálo:

Váš časopis je pro mě jen mírně zajímavý a já stále ještě nenakládám s jazykem ani s formou nijak nově. Nicméně Vám děkuji, že jste mě požádali.

Garp měl pošetilé já, které si dobře pamatovalo urážky a zavržení vlastního díla. Naštěstí měla Helena také své divoce nezkrotné já, protože kdyby byla neměla sama o sobě vysoké mínění, byla by skončila tím, že by Garpa nenáviděla. Ukázalo se, že oba vlastně mají štěstí. Mnohé páry spolu žijí a objeví, že se nemilují, jiné páry to nikdy nezjistí. Jiní lidé se vezmou a ta zpráva je překvapí v nejpodivnějších chvílích života. V případě Garpa a Heleny to bylo tak, že se oba sotva znali, ale měli své vlastní instinktivní představy - a svým úporným a cílevědomým způsobem se do sebe zamilovali nějakou dobu poté, co se vzali.

Jelikož oba měli plné ruce práce se svou vlastní životní dráhou, nijak podrobně svůj vztah nezkoumali. Helena absolvovala fakultu dva roky poté, co začala studovat; doktorátu z filozofie v anglické literatuře dosáhla už ve třiadvaceti letech a první místo - odborné asistentky na dívčí fakultě - měla ve čtyřiadvaceti; Garpovi to trvalo pět let, než dokončil svůj první román, ale byl to dobrý román a získal mu na tak mladého spisovatele úctyhodnou pověst - i když mu nepřinesl žádné peníze. Ale tehdy na ně na oba vydělávala Helena. Celou tu dobu, co Helena chodila do školy a Garp psal, starala se o peníze Jenny.

Heleně způsobila Jennina kniha při prvním čtení daleko větší šok než Garpovi - Garp nakonec s matkou přece jen žil a její excentričnost ho nepřekvapovala; připadala mu jako něco běžného. Garpa však šokoval úspěch knihy. Nepočítal s tím, že se stane osobou veřejně známou -- hlavní postavou něčí knihy, a to dokonce dřív, než napíše sám vlastní knížku.

Redaktor John Wolf určitě nikdy nezapomněl na ono dopoledne, kdy se ve své pracovně setkal s Jenny Fieldsovou poprvé.

"Chce s vámi mluvit nějaká zdravotní sestra," oznámila mu sekretářka a zakoulela přitom očima - jako by se z toho měl vyklubat nějaký případ paternity, který má její šéf na krku. John Wolf ani jeho sekretářka nemohli tušit, že Jennin kufřík je tak těžký proto, že v něm je rukopis čítající 1158 stránek strojopisu.

"Je to o mně," oznámila Johnu Wolfovi, když otevřela kufr a vyvalila rukopis na stůl. "Za jak dlouho jste schopen to přečíst?" Johnu Wolfovi připadalo, že snad ta žena chce zůstat v jeho kanceláři, dokud celý rukopis nepřečte. Podíval se na první větu ("V tomto tak nízce smýšlejícím světě...") a pomyslel si: Panebože, jak se jen téhle zbavím!

Později se ho samozřejmě zmocnila panika, když na ni nemohl najít telefonní číslo a chtěl jí oznámit ano! - tohle rozhodně vydám - nemohl vědět, že Jenny Fieldsová je řádným hostem Ernieho Holma na Steeringu, kde Jenny s Erniem hovořili dlouho do noci, večer co večer (o všech těch naléhavých záležitostech, jež se vynoří, když rodiče zjistí, že se jejich devatenáctileté děti chtějí vzít).

"Kam můžou každý večer chodit?" zeptala se Jenny. "Vracejí se nejdřív kolem druhé nebo třetí, a minule pršelo. Celou noc, a nemají ani auto."

Chodili do zápasnického sálu. Helena měla samozřejmě klíče. A žíněnka byla stejně pohodlná a jim stejně blízká jako postel. A daleko větší.

"Prý chtějí mít děti," stěžoval si Ernie. "Helena by si měla především dokončit vzdělání."

"S dětmi Garp jaktěživ žádnou knížku nedopíše," prohlásila Jenny. Nakonec si vzpomněla, že ona musela čekat osmnáct let, než vůbec svoji knížku začala.

"Oba dovedou zabrat," prohlásil Ernie, aby ubezpečil sebe i Jenny.

"To budou muset," dodala Jenny.

"Já nevím, proč by prostě nemohli žít spolu jen tak," pokračoval Ernie. "A když jim to bude vycházet, prosím, pak ať se vezmou a ať si pořídí dítě."

"Já nechápu, proč vůbec někdo chce žít s někým jiným," prohlásila Jenny Fieldsová před Erniem. Ernie se zatvářil trochu ublíženě.

"Hm, vždyť vám taky vyhovuje, že s vámi Garp žije," připomněl jí, "a Já jsem stejně rád, že se mnou žije Helena. Když je ve Škole, opravdu mi chybí."

"To je chlípnost," prohlásila Jenny zlověstně. "Svět onemocněl chlípností."

Ernie o ni měl obavy; nevěděl, že brzy zbohatne a stane se navěky slavnou. "Nechcete pivo?" zeptal se Jenny. Ne, díky," odpověděla Jenny.

"Děti jsou to hodné," připomněl jí Ernie.

"Ale chlípnost je nakonec stejně všechny dopadne," pravila Jenny Fieldsová rozmrzele a Ernie Holm tiše odkráčel do kuchyně a otevřel si další pivo.

Garpa nakonec vyvedla v Sexuálně podezřelé z míry právě kapitola o chlípnosti. Být nemanželským dítětem, to byla jedna věc, ale něco úplně jiného bylo stát se pověstným exemplárním případem nutkavých žádostí dospívání - skutečnost, že se jeho soukromá bujnost stala populárním příběhem. Heleně to připadalo hrozně legrační, i když přiznala, že nepochopila, čím ho přitahovaly prostitutky.

"Chlípnost dohání i ty nejlepší muže tak daleko, že jednají způsobem naprosto neodpovídajícím jejich charakteru," psala Jenny Fieldsová - což byla věta, která Garpa zvlášť pobouřila.

"Co hergot ta o tom ví?" zaječel. "Vždyť to sama ani jednou nepocítila. Moc pěkná autorita! To je totéž, jako kdyby člověk poslouchal kytku, jak rozkládá o motivacích savce."

Ale ostatní recenzenti byli k Jenny laskavější, a i když se v serióznějších časopisech nad jejím opravdovým spisovatelstvím ozvaly tu a tam káravé tóny, většina sdělovacích prostředků ke knize zaujímala příznivý postoj. "První skutečně feministická autobiografie, která oslavuje jeden životní styl, stejně tak jako zavrhuje jiný," napsal kdosi. "Tato odvážná kniha předkládá důležité tvrzení, že žena může žít plným životem, aniž naváže jakýkoli sexuální vztah," napsal někdo jiný.

"Dnes," varoval Jenny předem John Wolf, "vás vezmou buď jako ten pravý hlas v pravou dobu, anebo vás zavrhnou, že se úplně mýlíte." Vzali ji jako pravý hlas v pravou dobu, ale Jenny Fieldsová, usazená celá bílá ve své sesterské uniformě v restauraci, kam bral John Wolf pouze své oblíbené spisovatele, měla při slovu feminismus nedobrý pocit. Nevěděla úplně přesně, co znamená, ale slovo samo jí připomínalo cosi z ženské hygieny a onen "dárkový irigátor". Nakonec její formální vzdělání byla péče o nemocné. Poznamenala ostýchavě, že se domnívá, že o svém životě rozhodla správně, a jelikož to byla volba ne právě populární, pocítila nutnost takovou volbu obhájit. Ironií náhody pokládala skupina mladých militantních žen ze Státní univerzity v Tallahassee na Floridě Jenninu volbu naopak za velice populární; způsobily dokonce menší pozdvižení tím, že si své těhotenství chtěly zařizovat samy. V New Yorku se tomuto syndromu u žen takto výrazně individualisticky založených nějakou dobu říkalo "jennyfieldsování". Ale Garp tomu vždycky říkal "grillparzerování". Pokud šlo o Jenny, ta měla pocit, že ženy - stejně jako muži - by měly být s to dělat o běhu svého života uvědomělá rozhodnutí; pokud z ní právě tahle okolnost dělá feministku, prohlásila, pak jí opravdu je.

John Wolf měl Jenny Fieldsovou velice rád a dělal, co mohl, aby ji varoval před špatným výkladem útoků nebo chvalořečí, jichž se její knize dostane. Ale Jenny nikdy zcela nepochopila, jak je její kniha "politická" - anebo aspoň jak je její kniha jako taková využita.

"Získala jsem vzdělání jako zdravotní sestra," prohlásila později v jednom ze svých odzbrojujících interview. "A ze všeho nejdřív jsem si umínila pečovat o nemocné a to bylo také to nejdůležitější, co jsem chtěla dělat. Prostě mi připadalo velice užitečné, aby zdravý člověk - a já byla vždycky zdravá - pomáhal lidem, kteří zdraví nejsou a nemohou si pomoci sami. A myslím, že ve stejném duchu jsem o tom chtěla napsat knihu."

Podle Garpova názoru nepřestala jeho matka nikdy být zdravotní sestrou. Jako sestra ho provázela celým jeho školním životem na Steeringu; dělala utrmácenou porodní bábu svému vlastnímu podivnému životnímu příběhu; a nakonec dělala cosi jako zdravotní sestru ženám potýkajícím se s problémy. Stala se z ní osobnost věhlasné síly; ženy u ní hledaly radu. S obrovským úspěchem Sexuálně podezřelé Jenny Fieldsová rázem objevila celý národ žen, které stály tváří v tvář volbě, jak naložit s vlastním životem; a tyto ženy se cítily povzbuzeny Jenniným osobním příkladem být s to učinit nepopulární rozhodnutí.

Jenny Fieldsová měla možnost začít vést pro kterýkoli časopis rubriku Rad, ale měla pocit, že s psaním skončila - podobně jako kdysi došla k závěru, že skončila se svým vzděláním, a jako došla k závěru, že skončila s Evropou. Jistým způsobem však vůbec nikdy neskončila s prací zdravotní sestry. Její otec, šokovaný král obuvi, zemřel na srdeční záchvat brzy po uveřejnění Sexuálně podezřelé; i když Jennina matka za tu tragédii dceři nikdy nekladla vinu - a Jenny sama si to taky nikdy nevyčítala -, věděla Jenny, že matka sama žít nedokáže. Na rozdíl od Jenny Fieldsové vytvořila si její matka totiž návyk, že musela s někým žít; tou dobou byla již zestárlá a Jenny si představovala, jak se trmácí obrovitými místnostmi v Dog's Head Harbor, bezcílně a bez svého ducha, zcela pozbyvší posledních zbytků soudného uvažování.

Jenny se rozjela do Dog's Head Harbor, aby o ni pečovala, a právě v tomto sídle se prvně ujala role rádkyně oněch žen, které hledaly útěchu v její věcné schopnosti činit rozhodnutí.

"I prapodivná rozhodnutí!" sténal Garp, ale byl šťasten a o sebe měl postaráno. První dítě se jim s Helenou narodilo téměř hned. Byl to chlapec a jmenoval se Duncan. Garp často žertoval, že důvod, proč první román napsal v tolika krátkých kapitolách, byl právě Duncan. Garp psal mezi krmením, v době, kdy dítě zdřímlo, a mezi vyměňováním plínek. "Byl to román krátkých záběrů," líčil později, "a zásluhu o to má zcela Duncan." Helena byla denně ve škole; souhlasila, že bude mít dítě, jen když Garp slíbí, že se o ně bude starat; Garpovi se hrozně líbila představa, že nebude muset vycházet ven. Psal a pečoval o Duncana; vařil a psal a zase pečoval o Duncana. Když Helena přicházela domů, vracela se do prostředí stvořeného vcelku šťastným stvořitelem domova; po dobu, co pokračovala práce na románu, nemohla ho vyvést z míry žádná rutinní domácí činnost, byť byla sebemechaničtější. Ve skutečnosti, čím byla mechaničtější, tím lépe. Denně nechával Duncana dvě hodiny u paní dole v bytě pod nimi a chodil do tělocvičny. Později se z něho stalo pro dívčí fakultu, kde Helena učila, cosi jako kuriozita - běhal do nekonečna kolečka na hokejovém hřišti anebo skákal půl hodiny přes švihadlo v koutě tělocvičny vyhrazené gymnastice. Chyběl mu zápas a stýskal si Heleně, že měla vzít zaměstnání někde, kde by bylo zápasnické mužstvo; Helena si stěžovala, že katedra anglistiky je příliš malá a nesedělo jí, že nemá na přednáškách a seminářích žádné chlapce; ale zaměstnání to bylo pěkné a rozhodla se v něm zůstat, dokud se jí náhodou nenaskytne lepší.

V Nové Anglii je aspoň všecko blízko. Jezdili navštěvovat Jenny na pobřeží a Ernieho na Steering. Garp bral Duncana do steeringského zápasnického sálu a tam s ním koulel jako s míčem. "Tady zápasil tvůj táta," říkal mu.

"Tady tvůj tatínek dělal všecko, "pravila Helena k Duncanovi a narážela - samozřejmě - na Duncanovo početí a na svou první deštivou noc s Garpem v zamčené prázdné budově Seabrookovy haly na těch teplých karmínových žíněnkách rozestřených ode zdi ke zdi.

"Takžes mě nakonec dostal," šeptala mu Helena rozlítostněně, ale Garp tam ležel natažen na zádech na zápasnické žíněnce a uvažoval, kdo dostal koho.

Když zemřela Jennina matka, navštěvovala Jenny Helenu a Garpa daleko častěji, i když Garp proti matčině "družině", jak to nazýval, měl své námitky. Jenny Fieldsová totiž cestovala s malým stálým doprovodem ctitelek nebo občas s osobami, které se domnívaly, že tvoří součást toho, čemu se obecně říká ženské hnutí. Ženy často Jenny potřebovaly, aby je podpořila nebo aby pouze potvrdila jejich názor. Mnohdy se vyskytl případ, kdy bylo na řečnickém pódiu zapotřebí Jenniny neposkvrněné bílé uniformy, i když Jenny toho mnoho nenařečnila a rozhodně nikdy nemluvila dlouho.

Po dalších proslovech pak představily publiku autorku Sexuálně podezřelé. V uniformě zdravotní sestry ji bylo možno okamžitě poznat. Jenny Fieldsová zůstala dlouho přes padesát let fyzicky přitažlivou ženou, svěží, prostou. Vždy jen vstala a řekla: "To je správné." Nebo někdy: "To je špatné," - záleželo na okolnostech. Stala se osobností činící rozhodnutí, protože ona sama si musela ve svém životě rozhodnout těžké volby, a proto se dalo předpokládat, že v otázce ženského problému zaujme vždy správné místo.

Ta logika skrytá za tím vším Garpa vždy na dlouhou dobu popudila, až jen kypěl, a jednou ho nějaká reportérka z ženského časopisu požádala o interview, v kterém by se vyjádřil k otázce, jaké to je být synem slavné feministky. Když reportérka zjistila, jaký si vybral život a že zvolil roli "ženy v domácnosti", jak to rozverně označila, Garp vybuchl.

"Dělám, co chci dělat," vyjel. "A nenazývejte to žádným jiným jménem. Prostě dělám, co dělat chci - a nic jiného nikdy nedělala ani moje matka. Jenom to, co chtěla dělat."

Reportérka si ho však podala; řekla mu, že mluví zatrpkle. Samozřejmě je to těžké, vyjádřila se, být neznámým spisovatelem a synem matky, jejíž knihu zná celý svět. Garp jí odpověděl, že nejbolestivější je hlavně to, když si ostatní člověka mylně vykládají, a že mu matčin úspěch vůbec nevadí; jen tu a tam mu nesedí ti noví lidé, kteří se kolem ní točí. "Ty pijavice, které z ní prakticky žijí," vyjádřil se.

Článek v onom ženském časopise poukazoval na okolnost, že Garp sám také "žije ze své matky", a to velice spokojeně, a že nemá žádné právo zaujímat vůči ženskému hnutí nějaké nepřátelské stanovisko. Tehdy ten pojem slyšel Garp poprvé: "ženské hnutí".

Sotva pár dní nato ho přišla Jenny navštívit. Objevila se tu s ní nějaká "baba kyrysar", jak tomuto typu říkal Garp: mohutná, nemluvná zapšklá žena, která postávala v Garpově bytě mezi dveřmi a odmítala odložit si plášť. Nepřátelsky shlížela na Duncana, jako by s krajní nelibostí čekala na okamžik, kdy se jí to dítě náhodou dotkne.

"Helena je v knihovně," oznámil Garp Jenny. "Chtěl jsem zrovna jít s Duncanem na procházku. Půjdeš s námi?" Jenny se tázavě podívala po mohutné ženě; ta jen pokrčila rameny. Garp se domníval, že největší matčinou chybou od jejího úspěchu je skutečnost, že se dává, jak se sám vyjádřil, "zneužívat všemi zmrzačenými a slabými ženami, které mají jediné přání: kdyby tak byly mohly napsat také Sexuálně podezřelou nebo něco stejně úspěšného."

Garpovi bylo velice proti srsti, že musel stát zde ve svém vlastním bytě vyděšen z té matčiny němé společnice, ženy natolik obrovité, že by mohla dělat jeho matce tělesnou stráž. Možná že přesně to je, uvažoval. A v mysli se mu vynořil nepříjemný obraz matky v doprovodu drsné mužatky - potměšilé vražednice, která střehne Jenninu bílou uniformu, aby se k ní nedostaly mužské tlapy.

"To má ta ženská něco s jazykem, mami?" pošeptal Garp Jenny. Nadřazenost čišící z mlčení té ženy ho pobuřovala. Duncan na ni zkoušel mluvit, ale ona jen chlapce uzemňovala umlčujícími pohledy. Jenny Garpovi sdělila, že dotyčná žena prostě nemluví proto, že nemá jazyk. Do slova a do písmene.

"Má ho vyříznutý," upřesňovala Jenny.

"Ježišikriste," zašeptal Garp. "Jak se to mohlo stát?"

Jenny zakoulela očima; ten zvyk měla od syna. "Copak ty vůbec nic nečteš, člověče?" zeptala se ho Jenny. "Tobě prostě vůbec nezáleží na tom, abys věděl, co se děje." Podle Garpova názoru nebylo to, co se děje, nikdy tak důležité, jako to, co si on sám právě vymýšlel - na čem pracoval. Na matce ho mezi jiným rozčilovalo (od té doby, co se dala na onu ženskou politiku), že věčně debatuje o nových zprávách.

"Chceš říct, že tohle je nějaká obecně známá novina?" zeptal se Garp. "Slavný případ nějakého neštěstí s jazykem a že bych o tom měl slyšet?"

"Panebože," vzdychla Jenny rozmrzele. "Žádné slavné neštěstí. Něco velice záměrného."

"Mami, to jí někdo ten jazyk vyřízl?"

"Přesně tak," přikývla Jenny.

"Ježiši!" řekl Garp,

"Tys neslyšel o Ellen Jamesové?" zeptala se Jenny.

"Ne," přiznal se Garp.

"Hm, kvůli tomu, co se stalo Ellen Jamesové," informovala ho Jenny, "teď existuje celá ženská společnost."

"Co se jí stalo?" zeptal se Garp.

"Když jí bylo jedenáct let, znásilnili ji dva muži," odpověděla Jenny. "A aby nikomu nemohla povědět, kdo byli a jak vypadali, vyřízli jí jazyk. Z hlouposti si ale neuvědomili, že jedenáctiletá dovede psát. Ellen Jamesová napsala velmi zevrubný popis dotyčných mužů, a tak je chytili, a oba byli souzeni a usvědčeni z viny. Ve vězení je někdo zavraždil."

"None," vyjekl Garp. "Takže to je Ellen Jamesová?" zašeptal a ukázal na mohutnou ženu s novou úctou.

Jenny znovu zakoulela očima. "Ne," odpověděla. "To je jedna ze Společnosti Ellen Jamesové. Ellen Jamesová je ještě dítě; je to taková blonďatá holčička, vlásky má jako chomáčky slámy."

Chceš říct, že v téhle Společnosti Ellen Jamesové členky mezi sebou vůbec nemluví," zeptal se Garp, "jako by neměly jazyk?"

"Ne, chci říct, že ony skutečně jazyk nemají," odpověděla Jenny. "Lidé ze Společnosti Ellen Jamesové si dávají jazyk vyříznout. Na protest proti tomu, co se stalo Ellen Jamesové samé."

"Páni," podivil se Garp a podíval se na mohutnou ženu s obnovenou averzí.

"Říkají si stoupenkyně Ellen Jamesové," pravila Jenny.

"Tyhle hovadiny už nechci slyšet, mami," zarazil ji Garp.

"No, tak prostě ta žena je stoupenkyně Ellen Jamesové. Chtěls to vědět."

"Kolik je teď Ellen Jamesové let?" zeptal se Garp.

"Dvanáct," odpověděla Jenny. "Stalo se to teprve před rokem."

"A tyhle jamesovky," šeptal Garp, "mají nějaké schůze a volí si předsedkyně a pokladní a tak?"

"Proč se nezeptáš jí?" ukázala Jenny na tupě zírající ženu u dveří. "Myslela jsem, že už o tom nechceš nic slyšet."

"Jak se jí můžu zeptat, když nemá jazyk, aby mi odpověděla?" zasyčel Garp.

"Píše, "řekla mu Jenny. "Všechny stoupenkyně Ellen Jamesové s sebou pořád nosí takové bločky, a co chtějí říct, napíšou. Snad víš, co to znamená napsat, ne?"

Naštěstí se vrátila Helena.

Stoupenkyně Ellen Jamesové měl Garp ještě později vidět. Přestože se ho nad osudem Ellen Jamesové zmocňovalo hluboké rozrušení, k jejím dospělým zatrpklým imitátorkám cítil pouze odpor. Měly ve zvyku dávat lidem lísteček, na kterém stálo:

Dobrý den, já jsem Marta. Jsem stoupenkyně Ellen Jamesové. Víte, co to znamená stoupenkyně Ellen Jamesové?

Když to člověk nevěděl, dostal další lísteček.

Stoupenkyně Ellen Jamesové představovaly pro Garpa typ žen, které si z jeho matky udělaly hrdinku jen proto, aby využily její pomoci pro své další primitivní cíle.

"Já ti o těch ženských něco povím, mami," řekl jednou Jenny. "Nejspíš všechny jenom kecaly a asi neměly v životě co kloudného říct - takže ty jazyky zas nebyly taková oběť; aspoň jim to ušetří spoustu trapných okamžiků. Jestli chápeš, co tím chci říct."

"Moc sympatií se ti nedostává," poznamenala Jenny.

"Já mám sympatií dost - pro Ellen Jamesovou," odpověděl Garp.

"Tyhle ženy musely samy taky trpět, i když třeba jiným způsobem," pokračovala Jenny. "Proto se spolu chtějí nějak sblížit."

"A uvrhnout na sebe ještě víc utrpení, mami?"

"Znásilnění je problém všech žen," řekla Jenny. Garp ze všeho nejvíc nesnášel, když matka užívala takových výrazů jako "všechny" nebo "každá". To je případ, uvažoval, kdy se demokracie žene do idiotského extrému.

"On je to ale taky problém všech mužů, mami. "Až příště dojde k nějakému znásilnění, co když si uříznu péro a pověsím si ho kolem krku. To bys taky hodnotila kladně?"

"Hovoříme o upřímně míněných gestech," odpověděla Jenny.

"Hovoříme o stupidních gestech," upřesnil Garp.

Ale tu první stoupenkyni Ellen Jamesové si zapamatoval navždycky - tu obrovitou ženu, která přišla do jejich bytu s matkou; když odcházela, napsala Garpovi lísteček a strčila mu ho do ruky, jako by to bylo spropitné.

"Matka má novou tělesnou stráž," šeptal Heleně, když oběma ženám mávali na rozloučenou. Pak si přečetl lísteček od Jenniny tělesné stráže. Stálo na něm:

Vaše matka má cenu dvou takových, jako jste Vy.

Ale na matku si Garp skutečně nemohl stěžovat; po prvních pět let, co spolu žili s Helenou v manželství, platila za ně Jenny všechny účty.

Garp vtipkoval, že nazval svůj první román Otálení proto, že mu trvalo tak dlouho jej napsat. Ale pracoval na něm soustavně a usilovně; Garp s věcmi málokdy otálel.

Román byl označen jako "historický". Situován byl do Vídně válečných let 1938-45 a do období pobytu ruských vojsk. Hlavní postavou je mladý anarchista, který se musel po Anschlussu skrývat a čekat na vhodný okamžik, kdy bude moci nacistům uštědřit tu pravou ránu. Čeká příliš dlouho. Jádro věci spočívá v tom, že se měl proti nacistům postavit už před jejich převzetím moci; ale tehdy si nemůže být nikdo jist vůbec ničím a anarchista je příliš mladý, aby rozpoznal, co se děje. A jeho matka - vdova - se taky vyžívá pouze ve svém soukromém životě; o politiku se nezajímá a stará se jen o kupu peněz svého mrtvého manžela.

Během válečných let pracuje mladý anarchista jako ošetřovatel v schönbrunnské zoologické zahradě. Když začne na obyvatele Vídně vážně doléhat hlad a zoologická zahrada se stává jakožto zdroj možností ukrást potravu stále častějším cílem půlnočních přepadů, rozhodne se anarchista pustit zbývající zvířata na svobodu - ta zvířata, která samozřejmě nenesou žádnou odpovědnost za otálení celého národa a jeho smířenecký postoj k nacistickému Německu. Ale tou dobou již hladoví i zvířata; a když je anarchista pustí, sežerou ho. "To bylo jen přirozené," napsal Garp. Zvířata potom naopak pozabíjí hladovějící dav, který se potlouká po Vídni a hledá potravu - ještě před příchodem ruských vojenských sil. I to bylo "jen přirozené".

Anarchistova matka válku přežije. Garp jí ve Vídni přidělil stejný byt, jaký si najali s matkou na Schwindgasse. Tolerantnost vůči opětovaným výstřelkům v poválečné Vídni - hlavně to jsou znásilnění -- nakonec lakotivou vdovu přejde. Sleduje, jak se město navrací do uspokojeného klidu a sama vzpomíná s lítostí na svou netečnost v době vzestupu nacistů k moci. Konečně všechny vojenské síly odejdou; to je roku 1956 a Vídeň se vrací do svých bývalých kolejí. Ale žena truchlí pro syna a pro zpustošenou vlast; koncem každého týdne chodí na dlouhé procházky částečně obnovenou a ozdravěnou zoologickou zahradou v Schönbrunnu a vzpomíná, jak sem chodila syna tajně navštěvovat. Závěrečný čin staré ženě našeptávají maďarské události, kdy do země přichází spousta uprchlíků.

Ve snaze netečné město vyburcovat a dosáhnout toho, aby si všichni uvědomili, že nemohou zůstat sedět s rukama v klíně a nechat všechno samovolnému vývoji - pokouší se matka udělat totéž, co udělal její syn: pustí zvířata v schönbrunnské zoologické zahradě na svobodu. Jenže zvířata jsou teď již dobře živená a spokojená; jen některá se nechají vypudit z klecí, a ta, která se octnou venku, se pokojně procházejí po cestičkách a trávnících Schönbrunnu; nakonec se je podaří navrátit snadno a bez úhony zpátky do klecí. Jednoho staršího medvěda stihne prudký průjem. Osvoboditelské gesto té staré ženy je sice dobře míněno, ale postrádá jakýkoli smysl a nic z něho se absolutně nerealizuje. Stařenu zatknou, dají prohlédnout policejnímu lékaři, který zjistí, že má rakovinu; je to neléčitelný případ v konečném stádiu.

Nakonec se ironií osudu stane, že jí jsou nalakocené peníze přece jen k něčemu dobré. Zemře v luxusním pohodlí - v jediné vídeňské soukromé nemocnici, Rudolfinerhaus. V posledním snu před smrtí se jí zdá, jak některá zvířata ze zoologické zahrady přece jen uniknou: párek mladých černých asijských medvědů. Ve snu si představuje, že přežijí a rozmnožují se tak úspěšně, že se z nich stane nově usídlený druh v dunajském údolí.

Ale to všechno je pouze její fantazie. Román končí - po smrti stařeny - v schönbrunnské zoologické zahradě smrtí onoho medvěda stíženého průjmem. "Tolik, pokud jde o revoluci v moderních dobách," napsal jeden recenzent, který označil Otálení za "protilevicový román".

Román došel uznání pro přesnost přípravných studijních prací v oblasti historie - což byl aspekt, který Garpa nicméně nijak zvlášť nezajímal. Uváděl se též jako příklad originality a zdůrazňovalo se, že na první dílo tak mladého autora má kniha neobvyklý záběr. Garpovým vydavatelem byl John Wolf, a i když souhlasil s Garpem, aby se na přebalu knihy nezmiňovala skutečnost, že jde o první román syna feministické hrdinky Jenny Fieldsové, jenom málo recenzentů nezačalo právě s touhle písničkou.

"Je úžasné, že právě nyní slavný syn Jenny Fieldsové," psal jeden, "vlastně dospěl a opravdu se stal tím, čím v dospělosti chtěl být." Tato a další irelevantní chytrůstky o Garpově vztahu k Jenny Garpa velmi popuzovaly, a zvláště okolnost, že knihu lidé nedovedou číst a pojednat pro její vlastní chyby anebo přednosti. Ale John Wolf mu vysvětlil tvrdou skutečnost, že většinu čtenářů nejspíš daleko víc zajímá, kdo vlastně je, než co opravdu napsal.

"Mladý pan Garp pořád ještě píše o medvědech," káral ho nějaký mudrlant, který byl natolik čilý, že vyhrabal někdejší obskurní vydání grillparzerovské povídky. "Až dospěje, napíše třeba taky něco o lidech."

Ale vcelku to byl literární debut daleko výraznější, než jaký čeká autory obvykle, a jeho prvotiny si také povšimlo daleko víc lidí. Avšak nikdy se z ní nestala populární kniha a jménu T. S. Garp nepřinesla příslovečný věhlas; nestalo se z ní to pravé "domácí zboží", jaké se podle jeho vyjádření stalo z díla jeho matky. Ostatně on to ani nebyl podobný typ knihy a Garp ani ten typ autora, a nikdy jím také neměl být, aspoň jak mu to řekl John Wolf.

"Co jiného čekáte?" psal mu John Wolf. "Jestli chcete být bohatý a slavný, musíte přesedlat na něco jiného. A jestli to s takovým psaním myslíte opravdově, tak nevyvádějte. Napsal jste vážnou knihu a v tom smyslu se také vydala. Jestli však na ní chcete založit svoje živobytí, pak hovoříte o nějakém úplně jiném světě. A pamatujte na jedno: je vám čtyřiadvacet. Myslím, že ještě napíšete spoustu lepších knih."

John Wolf byl slušný a inteligentní člověk, ale Garp si nějak nebyl jist - a nebyl spokojen. Trochu peněz přece jen vydělal a Helena měla svůj plat; teď když ve skutečnosti nepotřeboval Jenniny peníze, připadalo Garpovi úplně v pořádku, když od ní nějaké přijal, v okamžiku, kdy prostě rozdávala. A měl pocit, že si aspoň vysloužil další odměnu: požádal Helenu, jestli by nemohli mít druhé dítě. Duncanovi byly čtyři roky a byl již dost stár, aby ocenil bratříčka nebo sestřičku. Helena souhlasila, s vědomím, jak jí Garp vše usnadnil, když měli Duncana. Jestli chce mezi kapitolami své druhé knížky měnit plínky, je to jeho věc.

Ale Garpa pudilo k reprodukci ve skutečnosti něco víc než pouhá touha po druhém dítěti. Uvědomoval si, že je přebedlivý a až přestarostlivý otec, a cítil, že přítomnost druhého dítěte by Duncanovi trochu odlehčila od tíhy otcovského strachu, protože by se tak odčerpalo něco i oné Garpovy nadměrné úzkostlivosti.

"Já jsem hrozně šťastná," řekla mu Helena. "Jestli chceš ještě jedno dítě, tak si ho pořídíme. Já si nepřeju nic jiného, než abys žil v pohodě a abys byl šťastnější. Napsals dobrou knihu a teď napíšeš další. Tos přece vždycky chtěl, že?"

Ale kvůli Otálení Garp vyváděl a kňoural, že se kniha špatně prodává. Kritizoval matku a zuřil na její patolízalské přátele. Až mu nakonec Helena řekla: "Chceš toho příliš mnoho. Chceš moc objektivně nepodloženého vychvalování nebo lásky - nebo něčeho, co prostě není objektivně podložené. Chceš, aby ti svět říkal: ,Mám rád, co píšeš, a mám rád také tebe,' a to toho chceš příliš moc. Vždyť to přece není normální."

"Taks to ale řekla ty," připomněl jí. ",Mám ráda, co píšeš, a mám ráda tebe.' Přesně taks to povídala."

"Ale já můžu být jenom jedna a žádná jiná," připomněla mu Helena.

Skutečně, Helena je jenom jedna a on ji má hrozně rád. Pořád o ní hrdě říkal, že je "nejmoudřejším rozhodnutím jeho života". Přiznával, že udělal některá nemoudrá rozhodnutí, ale v prvních pěti letech manželství s Helenou jí byl nevěrný jenom jednou -a jenom krátce.

Byla to dívka z fakulty, na níž Helena učila; ta dívka jim hlídala Duncana, byla z prvního ročníku, z Helenina semináře anglické literatury; s Duncanem to dovedla pěkně, i když se Helena vyjádřila, že jako studentka nijak zvláštní není. Jmenovala se Cindy; přečetla Garpovo Otálení a nad knihou ji jala patřičná posvátná hrůza. Když ji Garp vezl domů, zahrnovala ho otázkami o jeho díle. Jak jste přišel právě na tohle! A proč jste to udělal takhle! Byla křehoučká, celá se jen tetelila a vrtěla se a cukrovala - stejně důvěřivá a neproměnlivá a pitomá jako steeringský holub. "Takové Vyžle," jak ji pojmenovala Helena, ale Garpa přitahovala; ten jí nedal žádné jméno. Rodina Percyových mu vštípila trvalou nechuť k přezdívkám. A Cindiny otázky se mu líbily.

Cindy školu často zanedbávala, poněvadž měla pocit, že dívčí fakulta pro ni není; jak říkala, potřebovala žít s dospělými a s muži, a i když jí fakulta umožnila přestěhovat se z koleje jinam, - v druhém semestru prvního roku si najala vlastní byt - pořád měla pocit, že fakultní život je příliš "svázaný" a ona chtěla žít v "reálnějším prostředí". Měla představu, že tím "reálnějším prostředím" byla právě Garpova Vídeň, i když Garp se jí to vším možným způsobem snažil vyvrátit. To Vyžle má mozek štěněte, myslel si Garp, a je tak poddajné a tak snadno manipulovatelné jako banán. Ale Garp si uvědomoval, že ji chce, a také viděl, že bude snadno k mání - jako ty kurvičky na Kárntnerstrasse: až ji požádá, bude mu k službám. A bude to chtít jen pár lží.

Helena mu z jednoho známého časopisu přečetla recenzi, v níž autor charakterizoval Otálení jako "komplexní a jímavý román s velmi silnými historickými akcenty... drama, jež obsáhlo tužby i muka mládí".

"Ať se jdou vycpat, ,tužby a muka mládí'!" vyjádřil se Garp. Jedna z takových "tužeb mládí" ho právě znepokojovala.

A pokud jde o to "drama": v prvních pěti letech manželství s Helenou prožil T. S. Garp jen jedno skutečné životní drama, a to nemělo mnoho společného s ním samým.

To děvčátko Garp našel, když běhal v městském parku, bylo mu asi deset let, bylo nahé a utíkalo před ním po koňské dráze. Když si uvědomilo, že ji dobíhá, svezlo se k zemi a zakrylo si obličej, pak si zakrylo klín a snažilo se skrýt i nevýrazné prsy. Byl chladný den pozdního podzimu a Garp spatřil na stehnech děvčátka krev a v obličeji vyděšené vytřeštěné oči. Křičelo a ječelo na něho.

"Co se ti stalo?" zeptal se jí, i když to dobře věděl. Rozhlížel se kolem, ale nikde nikoho neviděl. Přitiskla odřené nožky k hrudi a křičela. "Já ti nic neudělám," tišil ji Garp. "Já ti chci pomoct." Ale dítě se rozkřičelo ještě hlasitěji. Jistě, panebože! pomyslel si Garp: ten hrozný násilník jí asi říkal před chvilkou úplně totéž. "Kam šel?" zeptal se jí Garp. Pak změnil tón a snažil se ji přesvědčit, že je na její straně. "Já ho zabiju, za tebe," sliboval jí. Zůstala na něho tiše hledět, hlava se jí třásla a prstíčky nervózně poškubávaly napjatou kůží na pažích. "Podívej," pravil Garp, "prosím tě, můžeš mi povědět, kde máš šatičky?" Nemohl jí dát nic jiného, čím by se mohla přikrýt, než propocené tričko. Měl na sobě jen trenýrky a běžecké střevíce. Přetáhl si tričko přes hlavu a ihned ho rozrazila zima, ale děvčátko pronikavě vykřiklo a zakrylo si tvářičku. "Ne, neboj, to ti dávám, aby sis to přes sebe mohla přehodit," tišil ji Garp. Spustil tričko na ni, ale ihned zpod něho vyklouzla a začala do látky kopat; pak doširoka otevřela pusu a kousla se do pěsti.

"Nebyla ještě ani tak stará, aby se jevila výrazně jako chlapec nebo děvče," psal Garp. "Jen měkká oblá místa kolem prsních bradavek dávala tušit cosi dívčího. Na hladkém rozkroku nebylo vůbec nic sexuálního a také ručky měla asexuálně dětské. Možná že kolem úst bylo cosi lehce smyslného - měla rtíky trochu oteklé - ale to si neudělala sama."

Garp se rozplakal. Nebe bylo šedivé, kolem nich všude plno spadaného listí, a když Garp sténal hodně hlasitě, sebralo děvčátko tričko a přikrylo se s ním. Zůstali tu proti sobě v podivném skupení - - dítě se choulilo pod Garpovým tričkem, stočené u Garpových nohou, a Garp plakal nad ním - a právě v tu chvíli po koňské dráze přiklusala dvojice jízdních policistů hlídkujících v parku a spatřila domnělého násilníka se svou dětskou obětí. Garp napsal, že jeden policista od něho děvčátko oddělil tím, že navedl koně přímo mezi ně, při čemž "kůň dívenku mohl téměř ušlapat". Druhý policista sekl Garpa pendrekem do klíční kosti; Garp měl prý pocit, jak napsal, že jedna půlka těla mu ochrnula - "ale druhá ne", a tou Garp policistu vyhodil ze sedla a strhl dolů. "To já ne, ty hajzle!" zařval na něho Garp. "Já ji našel, tady - je to snad minuta."

Policista rozpláclý v listí před sebou nepohnutě držel vytažený revolver. Druhý policista sedící na vzpínajícím se koni, začal na děvčátko křičet. "Je to ten?" ječel. Dítě se zřejmě hrozně polekalo koní. Hledělo střídavě z koní na Garpa. Nejspíš ani přesně neví, co se vlastně stalo, pomyslel si Garp - natož aby vědělo, kdo to byl. Ale děvčátko prudce zavrtělo hlavou. "Kam utekl?" zeptal se policista na koni. Ale děvčátko se pořád dívalo na Garpa.

Tahalo se za bradičku a třelo si tvářičky - snažilo se na něho mluvit ručkama. Jako by jí chyběla slova, nebo jazyk, pomyslel si Garp, protože si vzpomněl na Ellen Jamesovou.

"Fousy," řekl policista v listí; zvedl se a zastrčil si revolver do pouzdra. "Říká nám, že měl fousy." Garp měl tehdy vousy také.

"Byl to někdo, kdo měl vousy? Jako já?" zeptal se Garp děvčátka a přejel si rukou po temné kulaté bradce, která se leskla potem. Ale děvčátko zavrtělo hlavou a jen si přejelo prstem po rozbolavělém horním rtu.

"Knírek!" vykřikl Garp a děvčátko přikývlo.

Ukázalo zpátky směrem, kterým přišel Garp, ale Garp si vzpomněl, že u vchodu do parku nikoho neviděl. Policista na koni se nahrbil a odjížděl spadaným listím pryč. Druhý policista svého koně klidnil, ale nenasedl. "Něčím ji přikryjte nebo jí najděte ty šatičky," řekl mu Garp a rozběhl se po koňské dráze za prvním policistou; věděl, že zdola se dají vidět věci, které seshora z koně vidět nejsou. Navíc se Garp, pokud šlo o jeho běhání, bláznivě domníval, že vydrží běžet déle než kterýkoli kůň, a dokonce snad že ho i předběhne.

"Hej, vy počkejte radši tady!" volal za ním policista, ale Garp už běžel a zřejmě nehodlal zastavit.

Dal se hlubokými stopami, které vyryl kůň. Neuběhl po cestě ani půl míle a spatřil asi pětadvacet yardů od cesty shrbenou postavu muže, téměř skrytého mezi stromy. Garp na něho zařval: byl to starší člověk s bílým knírkem, který se ohlédl přes rameno na Garpa s výrazem takového překvapení a hanby, že si Garp byl jist, že násilníka našel. Zběsile se vrhl mezi šlahouny a malé stromky, které ho šlehaly jako bičíky, za tím člověkem, jenž se zřejmě právě vymočil a rychle se snažil zapnout si kalhoty. Vypadal přesně jak přistižený při něčem, co neměl dělat.

"Já jsem zrovna...," začal muž, ale Garp už se na něho vrhl a strčil mu tuhou, krátce zastřiženou bradku až do obličeje. Očichával ho jako lovecký pes.

"Jestli jseš to ty, grázle, já to z tebe ucejtím!" štěkal Garp.

Muž od polonahého surovce odskočil, ale Garp ho popadl za zápěstí a strčil si je pod nos. Přičichl znovu a muž vykřikl, jako by se bál, že ho Garp kousne. "Drž!" zavelel Garp. "Udělals to? Kams tomu děcku zašantročil šaty?"

"Prosím vás!" pištěl muž. "Akorát jsem šel na záchod." Neměl ani čas si upravit poklopec a Garp se mu podezřívavě podíval po rozkroku.

"Sex je cítit na sto honů jako nic jiného," psal Garp. "Ten se nedá zaplašit. Je to pach tak silný a zřetelný jako rozlité pivo."

A tak Garp tam pod stromy klekl na kolena, rozepnul muži jedním hmatem kalhoty a stáhl mu trenýrky až ke kotníkům a zůstal hledět na mužovo vybavení.

"Pomoc!" zaječel stařík. Garp opět zhluboka nosem vdechl a muž přitom padl do mlází; potácel se jako loutka podchycená v podpaží drátky, mlátil sebou v houští tenkých kmínků a větví, jež mu nedovolovaly upadnout. "Pomoc, panebože!" ječel stařík, ale to už Garp běžel zpátky ke koňské dráze, rozmachoval se rukama ve vzduchu, až mu v naražené klíční kosti prudce pulsovalo.

U vchodu do parku objížděl policista s klapotem kopyt po parkovišti, nahlížel do zaparkovaných aut, kroužil kolem nízkého cihlového baráčku, kde byly veřejné záchodky. Pozorovalo ho pár lidí, kteří poznali, že něco usilovně hledá. "Knírky nikde žádný," volal na Garpa.

"Jestli se sem dostal před vámi, mohl už ujet," pravil Garp.

"Běžte se podívat do pánské umývárny," řekl mu policista, který mířil k ženě s dětským kočárkem naloženým kupou dek.

Každý pánský záchodek v Garpově paměti vybavoval evropské WC; u dveří do toho nakysle páchnoucího prostoru minul Garp mladého muže, který právě vycházel. Byl čerstvě oholený a kůži nad horním rtem měl tak hladkou, že téměř svítila; vypadal jako student. Do umývárny vešel Garp jako pes, s vlasy v zátylku zježenými a chlupy na krku skroucenými. Přelétl jednotlivé kabiny, aby se přesvědčil, jestli před záchodovými mísami nekoukají nohy; nijak by ho nepřekvapilo, kdyby spatřil třeba i ruce nebo medvěda. Podíval se, jestli u dlouhého žlábku neuvidí mužská záda - anebo někoho u špinavě hnědých umyvadel, s pohledem upřeným do skvrnitých zrcadel. Nikdo tu nebyl. Garp zavětřil Sám dlouhou dobu nosil plnovous, i když pečlivě zastřihovaný, takže vůni holicího krému ihned nerozeznal. Jen si uvědomil, že v tomhle zatuchlém místě cítí něco cizího. Pak se podíval do nejbližšího umyvadla a uviděl tam chuchvalce pěny a po stranách mísy zbytky vousů.

Když Garp vyrazil ze dveří záchodku, přecházel čistě oholený mladík vypadající jako student klidným, ale rychlým krokem parkoviště. "To je on!" zařval Garp. Policista na koni se poněkud rozpačitě podíval po násilníkovi.

"Nemá knírek," řekl.

"Zrovna si ho oholil," křičel Garp; běžel přes prostranství, přímo za mladíkem, který se rozběhl k bludišti cestiček, protínajících křížem krážem park. Když mladík utíkal, vyletěl mu zpod saka celý chundál věcí: Garp zahlédl nůžky, břitvu, kelímek s holicím krémem a pak drobné součásti oblečení - zřejmě to byly svršky děvčátka. Džíny s vyšitou beruškou na boku, tričko s rozzářeným obličejem žabičky na prsou. Samozřejmě že podprsenku žádnou neměla; nebyla zapotřebí. Ke Garpovi doletěly její kalhotky. Prostá bavlna a prostá modř; na pruhu v pase byla vyšitá modrá kytička a k ní čichal modrý králíček.

Policista na koni prchajícího mladíka doslova přejel. Kůň hocha hrudí srazil na štěrkovou vstupní cestu do parku a předním kopytem mu vyrýpl z lýtka kus masa ve tvaru U; mladík se schoulil na zemi jako plod v mateřském lůně a nohy si objal rukama. Pak k nim přistoupil Garp, v ruce holčiččiny kalhotky s modrým králíčkem; podal je policistovi na koni. V tu chvíli již k nim přicházeli další lidé - žena s kočárkem plným dek, dva chlapci na kolech a hubený muž s novinami v ruce. Přinášeli policistovi další věci, které mladík odhodil. Břitvu, zbytky dívčina oblečení. Nikdo nemluvil. Garp později napsal, že v tu chvíli před sebou viděl stručnou historii mladého násilníka dětí roznesenou přímo na koňských kopytech: nůžky, kelímek s holicím krémem. No jistě! Kluk si nechal narůst knírek, znásilnil dítě a knírek si oholil (to jediné, co by si většina dětí zapamatovala).

"Už jste to někdy udělal?" zeptal se Garp mladíka.

"Nemáte právo se ho na nic ptát," připomněl mu policista.

Ale mladík se na Garpa tupě usmál. Frajersky mu odpověděl: "Ještě mě nikdy nechytili." Když se usmál, všiml si Garp, že mladík nemá přední zuby; vykopl mu je kůň. Zůstal mu jen krvácející cár dásní. Garp si uvědomil, že s mladíkem se muselo něco stát, protože jako by nic zvlášť necítil - aspoň ne bolest, a vůbec ani moc jiného.

Z lesíka na konci koňské dráhy se vynořil druhý policista - vedl koně, děvčátko sedělo v sedle, přikryté policistovým pláštěm. Drželo v ručkách Garpovo tričko. Zřejmě nikoho nepoznávalo. Policista je zavedl přímo k místu, kde na zemi ležel násilník, ale děvčátko se na něho ani nepodívalo. První policista seskočil z koně, přistoupil k násilníkovi, zvedl mu hlavu a natočil krvácející tvář k děcku. "Je to on?" zeptal se. Holčička se na mladíka zahleděla nepřítomným pohledem. Násilník se krátce zasmál a vyplivl plná ústa krve; dítě nereagovalo. Pak se Garp lehce prstem dotkl násilníkových úst; krví na prstě namázl nad mladíkovým horním rtem knírek. Dítě se rozkřičelo a ječelo a ječelo. Policisté musili klidnit koně. Dítě křičelo, dokud druhý policista násilníka neodvedl. Pak ztichlo a vrátilo Garpovi tričko. Pořád hladilo koně po chomáčích černé hřívy, jako by ještě nikdy nesedělo na koni.

Garp si pomyslel, že ji sezení na koni musí bolet, ale děvčátko se náhle zeptalo: "Můžu se ještě svézt?" Garp tak aspoň k svému potěšení uslyšel, že má jazyk.

V tu chvíli Garp také uviděl onoho elegantně oblečeného staršího pána s nevinným knírkem; pokorně odcházel z parku a obezřetně vcházel na parkoviště a s úzkostí se rozhlížel, jestli někde neuvidí toho šílence, který z něho tak barbarsky strhl spodky a očichával ho jako nějaký nebezpečný všežravec. Když spatřil Garpa vedle policisty, zřejmě se mu ulevilo - předpokládal, že Garpa zadrželi - a zamířil odvážně k nim. Garp uvažoval, že by se mohl zase věnovat běhání - aby se vyhnul zmatku a vysvětlování -, ale právě v tu chvíli se na něho jeden policista obrátil: "Musím si zapsat vaše jméno. A co děláte. Mimo to, že běháte v parku."

Zasmál se. "Já jsem spisovatel," odpověděl Garp. Policista se omlouval, že o Garpovi ještě neslyšel, ale tou dobou Garp dosud neuveřejnil nic jiného než "Penzión Grillparzer", takže policistu ubezpečil, že si toho skutečně zatím nemohl od něho mnoho přečíst. To policistu zřejmě vyvedlo z míry.

"Nepublikovaný spisovatel?" zeptal se. Garp na to reagoval rozmrzele. "A čím se tedy živíte?" zeptal se policista.

"Pomáhá mi žena a matka," přiznal Garp.

"To se pak ale musím zeptat, co dělají ty," pokračoval policista. "Pro úplnost protokolu totiž vždycky chceme vědět, čím se kdo živí."

Uražený džentlmen s bílým knírkem, který zaslechl poslední útržky tohoto výslechu, se dal slyšet: "Přesně jak jsem si to myslel. Somrák, sprostý vandrák."

Policista na něho zůstal hledět. V těch časných dobách, kdy Garpovi ještě nic nevyšlo, ho vždy popadala zlost, když musel vysvětlovat, jak a z čeho může vyžít; měl pocit, že v tu chvíli do situace spíš vnáší zmatek, než že by vše pomáhal vyjasňovat.

"No nic, jsem rád, že jste ho chytili," pravil stařík. "Tohle býval tak pěkný park, ale co sem dnes vleze za lidi - měli byste tady hlídkovat přísněji," řekl policistovi, který se domníval, že starý pán míní násilníka. Policista nechtěl, aby se záležitost rozebírala před děvčátkem, proto očima zakoulel jejím směrem -seděla strnule v sedle - a snažil se staříkovi naznačit, proč nechce, aby pokračoval.

"Ale ne! Že to udělal tomuhle děcku?" vykřikl stařík, jako by si děvčátka na koni všiml teprve v tom okamžiku anebo jako by přesně v tu chvíli teprve zpozoroval, že pod policistovým pláštěm není vůbec oblečená a šatičky svírá v náručí. "To je ale zvrhlost!" vykřikl a změřil si Garpa. "Hnus! Budete si asi chtít zapsat moje jméno, viďte?" zeptal se policisty.

"Naco?" odpověděl policista. Garp se tomu musel zasmát.

"No podívejte se, ještě se tomu šklebí!" vykřikoval stařík. "No přece jako svědka - já si svoje vypovím před každým soudem této země, jen když pak takového chlapa odsoudí!"

"Ale co chcete dosvědčovat?" zeptal se policista.

"No přece, on mi... to ... udělal taky!" vyrazil ze sebe stařík.

Policista se podíval na Garpa, Garp obrátil oči v sloup. Policista pořád ještě lpěl na jediném nejjednodušším snadném vysvětlení, totiž že stařík má na mysli prvého násilníka, ale nechápal, proč dotyčný tak silně napadá Garpa. "No ano, jistě," přikývl policista, aby starého blázna upokojil. Zapsal si jméno a adresu. Měsíce po téhle události si kupoval Garp v drogerii balíček ochranných prostředků, když do obchodu právě vstoupil stařík.

"None! Vždyť to jste vy!" zařval na Garpa. "To už vás pustili? Já myslel, že vás dají do chládku na léta!"

Garpovi chvíli trvalo, než staříka poznal. Majitel drogerie se domníval, že podivný stařík je nějaký vyšinutý. Stařec s pečlivě pěstovaným bílým knírkem okamžitě přistoupil ke Garpovi.

"Kam to s těmi zákony spěje?" zeptal se. "To vás asi pustili pro dobré chování, co? Jo, oni v kriminále nejsou žádní postarší páni ani holčičky na očichávání, co? Anebo vás z toho vysekal nějaký mazaný advokát bůhvíjakýma fíglema? To nebohé dítě má na celý život trauma a vy si volně pobíháte po parcích."

"To jste se zmýlil," bránil se Garp.

"Ano, to je pan Garp," připojil se majitel drogerie. Nedodal "spisovatel". Pokud by už byl chtěl vůbec něco dodat, věděl Garp, že by to bylo slovo "hrdina", protože obchodník si přečetl ty směšné titulky v novinách informující o zločinu a přistiženém provinilci v parku.

NEÚSPĚŠNÝ SPISOVATEL NEZKLAMAL JAKO HRDINA!

OBČAN DOPADL V SADECH ZVRHLÍKA;

SYN SLAVNÉ FEMINISTKY ZKUŠENĚ POMÁHÁ
MALÝM DĚVČÁTKŮM...

Garp kvůli tomu všemu nebyl měsíce schopen psát, ale článek zapůsobil silně na všechny, kdo Garpa znali ze samoobsluhy, ze sportovní haly a z drogerie. Mezitím vyšlo Otálení- ale to zřejmě nikdo nevěděl. Po týdny ho představovali prodavači a prodavačky ostatním zákazníkům:"To je pan Garp, ten, co dopadl v parku toho násilníka."

"Jakého násilníka?"

"No toho v městském parku. Toho kluka s tím knírkem. Co šel po holčičkách."

"Po dětech?"

"NO a pan Garp je právě ten, kdo ho chytil."

"On to byl ve skutečnosti jeden policista na koni," upřesňoval Garp.

"A zuby mu vrazil až do krku!" krákorali všichni blahem - drogista a příručí a prodavači vůbec.

"To ale vlastně udělal kůň," dodával Garp skromně.

A občas se někdo zeptal: "A co děláte vy, pane Garpe?"

Následující ticho bylo pro Garpa bolestné a on stál a uvažoval, jestli by snad nebylo nejlepší, kdyby řekl, že se živí běháním- Probíhá parky a snaží se natrapírovat násilníky. Potlouká se kolem telefonních budek jako ten chlap v té kapuci - a číhá na nějaké pohromy. Cokoli tohoto rázu by jim rozhodně říkalo víc, než co skutečně dělal.

"Píšu," přiznával nakonec Garp. A na jejich tvářích ještě před chvílí tak obdivných se objevilo zklamání - a dokonce podezření.

V drogerii - čímž bylo všechno ještě horší - Garp upustil krabičku s třemi prezervativy.

"Á-ha!" vykřikl stařík. "Jen se podívejte! Na co má tyhle?"

Garpa napadlo, jaká jiná volba by se za tím "na co" pro něho mohla skrývat.

"Zvrhlík na svobodě," ujišťoval stařík drogistu. "Hledá nevinnost, aby ji mohl znásilnit a pošpinit!"

Ten patent na spravedlivost Garpa u staříka tak iritoval, že vůbec netoužil nedorozumění nějak vysvětlit, vlastně na tu chvíli, kdy dědkovi v parku strhl kalhoty, docela rád vzpomínal a mýlky v nejmenším nelitoval.

Za nějaký čas si Garp uvědomil, že stařík na ten pocit spravedlivosti neměl monopol jen sám. Garp vzal Duncana na jeden středoškolský basketbalový zápas a naprosto ho zděsilo, že chlap, který trhal lístky, není nikdo jiný než onen mladík s knírkem - opravdový násilník, člověk, který v parku přepadl bezbranné dítě.

"Takže vy jste už venku," pravil Garp v údivu. Zvrhlík se klidně usmíval na Duncana...

"Jeden dospělý, jedno dítě," pravil a trhal lístky.

"Jak se vám podařilo dostat na svobodu?" zeptal se Garp; cítil, jak se celý třese, jen se na mladíka vrhnout.

"Nikdo mi nic nedokázal," odpověděl mladík zpupně. "Ta blbá holka nechtěla ani promluvit." Garp si vzpomněl na jedenáctiletou Ellen Jamesovou s vyříznutým jazykem.

A tehdy pocítil k zuřivosti onoho staříka, z kterého tak bezohledně strhl kalhoty, náhlou sympatii. Jal ho tak strašlivý pocit nespravedlnosti, že si dokonce dovedl představit, jak si nějaká nešťastná žena natolik zoufá, až si vyřízne vlastní jazyk. Věděl, že se mu chce tomu kníráči na místě, před Duncanem, ublížit. Toužil, kdyby ho tak mohl v rámci uštědření morální lekce nějak zmrzačit.

Jenže za ním se dožadoval celý dav lístků na basketbalový zápas a Garp zdržoval.

"Tak pohyb, ty píčo," řekl mladík Garpovi. Ve výrazu jeho tváře jako by Garp poznával poťouchlost celého světa. Nad mladíkovým horním rtem vyrážel s nechutnou průrazností nový knírek.

Po letech Garp spatřil i to dítě, byla to už dospělá dívka; poznal ji jen proto, že ona poznala jeho. Vycházel v nějaké cizí čtvrti z biografu; dívka stála ve frontě na další představení. Měla s sebou několik přátel.

"Dobrý den, jak se vám vede?" zeptal se jí Garp. Byl rád, že má dívka s sebou přátele. Znamenalo to pro něho, že je normální.

"Je to dobrý film?" zeptala se ho.

"Vy jste ale vyrostla!" divil se Garp, a teprve když se dívka zapálila, uvědomil si, jakou řekl hloupost. "Chci říct, že to už je dlouhá doba - a taky doba, na kterou je dobře zapomenout!" dodal upřímně. Její přátelé pomalu postupovali dovnitř a děvče se rychlým pohledem přesvědčilo, jestli je s Garpem samo.

"To ano. Tento měsíc končím školu," řekla.

"Už vysokou?" podivil se Garp nahlas. Že už by to bylo tak dávno?

"Ne, střední," zasmála se dívka nervózně.

"To je úžasné!" odpověděl Garp. A aniž věděl proč, dodal: "Budu se snažit přijít, až budete mít vyřazení."

Ale děvče náhle vypadalo zaraženě: "Ne, prosím vás. Prosím vás, nechoďte."

"Dobrá, nepřijdu," souhlasil ihned Garp. po tomto setkání ji viděl ještě několikrát, ale nikdy ho už nepoznala, protože se oholil. "Proč si zase nenecháš narůst vousy?" zeptala se ho občas Helena. "Nebo aspoň knírek." Ale kdykoli Garp potkal onu znásilněnou dívku a unikl nepoznán, byl přesvědčen, že zůstane oholený.

"Začínalo mi z toho být podivně," napsal Garp, "když jsem si uvědomil, kolikrát už jsem se v životě setkal se znásilněním." Měl zřejmě na mysli desítileté děvčátko v městském parku a jedenáctiletou Ellen Jamesovou a tu hroznou společnost kolem ní - a ty matčiny zmrzačené ženy s tou jejich symbolickou neschopností mluvit, kterou si samy přivodily. Později napsal Garp román, který z něho přece jen udělal trochu "domácí zboží". Román, který také pojednával o znásilnění. Urážlivost znásilnění spočívala pro Garpa v okolnosti, že to byl čin, který v něm vyvolával hnus nad sebou samým - nad vlastními mužskými instinkty, jež byly jinak nenapadnutelné. Nikdy neměl pocit, že by chtěl někoho znásilnit; ale znásilnění podle Garpova mínění vnukává mužům pocit viny v důsledku vnitřní spřízněnosti.

Pokud šlo o Garpův vlastní případ, on sám porovnával se znásilněním jako takovým své znásilnění Vyžlete. Ale tehdy šlo sotva o skutečné znásilnění. Všecko bylo vykonáno s rozmyslem. Dokonce už týdny předem si koupil prezervativy s jasným vědomím, k čemu je použije. Nejsou snad všechny nejhorší zločiny předem promyšleny? Garp by rozhodně nepodlehl nějakému náhlému návalu vášně vůči dívce, která jim hlídá dítě; vše plánoval a chtěl být připraven, až Cindy sama podlehne vlastní vášni. Muselo ho tehdy píchnout u srdce, když upustil před oním pánem z městského parku ty prezervativy a přitom věděl, k čemu je má přichystané, a zároveň uslyšel staříkovo obvinění: "Hledá nevinnost, aby ji mohl znásilnit a pošpinit." Bylo to skutečně hrozně pravdivé.

Přesto však sám stavěl do cesty své touze po té dívce překážky; dvakrát prezervativy dokonce schoval, ale přitom si dobře pamatoval kam. A ten den, kdy jim naposledy měla Cindy přijít hlídat chlapce, se s Helenou pozdě odpoledne zoufale miloval.

Když už se měli oblékat k večeři a připravovat Duncanovi jídlo zamkl ložnici a vytáhl vzpírající se Helenu z přístěnku.

"Copak ses zbláznil?" zeptala se ho. "Jdeme přece ven."

"Popadla mě příšerná chlípnost," žadonil. "Nesmíš mě odmítnout."

Začala ho škádlit: "Prosím pěkně, vážený pane, já to totiž zásadně nedělám nikdy předtím, než servírujou předkrm."

"Ty sama jsi předkrm," řekl Garp.

"None, děkuju," odpověděla Helena.

"Hej, máte zamčeno," dobýval se klepáním Duncan.

"Duncane," volal na něho Garp, "běž se podívat, co dělá počasí, a přijď nám to říct."

"Počasí?" divil se Duncan a pokusil se otevřít dveře do ložnice násilím.

"Myslím, že vzadu za domem sněží!" volal Garp. "Běž se podívat."

Helena tlumila v pevném stisku jeho náručí smích i všechny ostatní zvuky; byl hotov tak rychle, že ji to až překvapilo. Duncan přicupkal zpátky ke dveřím ložnice a hlásil, že vzadu za domem a vůbec všude je jaro. Teď když už si Garp svoje odbyl, pustil Duncana dovnitř.

Ale nebyla to pravda, že by si byl odbyl úplně všecko. Uvědomoval si to dobře - když se vraceli autem s Helenou z večírku, věděl přesně, kde má prezervativy: pod svým psacím strojem, který během těch otupělých měsíců po vydání románu Otálení mlčel.

"Vypadáš unaveně," řekla mu Helena. "Zavezu Cindy domů sama, nechceš?"

"Ne, to nic není," breptal. "Já to zvládnu."

Helena se na něho usmála a otřela se mu tváří o ústa. "Ty jseš můj divoch, odpolední milenec!" šeptala mu. "Takhle mě můžeš brát na večeři vždycky, jestli se ti to líbí."

Dlouhou dobu seděl s Vyžletem v autě před jejím ztemnělým bytem. Dobu si vybral dobře -- studentky opouštěly fakultu, Cindy odjížděla z města. Byla celá pryč z toho, že musí dát svému oblíbenému spisovateli sbohem; vlastně to byl jediný spisovatel, s kterým se v životě seznámila.

"Určitě budete mít pěkný celý příští rok, Cindy," řekl. "A jestli se sem vrátíte někoho navštívit, prosím vás, stavte se u nás. Duncanovi budete chybět." Děvče hledělo upřeně do studeného světla panelu, potom se podívalo po Garpovi, žalost ji zmáhala - na tváři slzy a v ruměnci se zračil celý její příběh. "Vy mi budete chybět," kňourala.

"Ne, ne," řekl Garp. "Ne, mě postrádat nesmíte, ne."

"Když já vás miluju," zašeptala a v tu chvíli se jí hlavička nemotorně svezla, až mu bouchla o rameno.

"Ne, to neříkejte," prosil ji, aniž se jí dotkl. Aspoň ještě ne.

Trojité balení prezervativů spočívalo v kapse jako háďata v hnízdě.

V jejím zatuchlém bytečku použil jen jeden. K jeho překvapení jí už vystěhovali všechen nábytek; takže společně poskládali kufry vedle sebe a improvizovali hrozně nepohodlnou postel. Dával si pozor a snažil se nezůstat ani o vteřinu déle, než bylo nutné, aby si Helena nemyslela, že s Vyžlátkem strávil příliš dlouhou dobu, třebaže šlo doslova o literární rozloučení.

Areálem dívčí fakulty protékal vzdutý říční proud a do něho Garp zahodil dva zbylé prezervativy - a přitom si představoval, že ho vidí horlivý univerzitní policajt a už se škrábe dolů ke břehu, aby se zmocnil doličných předmětů: prezervativy vyskakovaly z proudu nad hladinu! Objevená zbraň, jež vede zpátky ke zločinu, k němuž byla použita.

Ale nikdo ho nespatřil a nikdo ho nepřistihl. Ani Heleně, která tou dobou už spala, by byl pach sexu nepřipadl nijak nápadný; nakonec jej před několika hodinami získal docela legální cestou. Nicméně se Garp osprchoval a opět čistý vklouzl do bezpečí své postele; přitiskl se k Heleně, která na něho zahuhlala cosi milého; instinktivně mu dlouhým stehnem obemkla bok. Když nijak nezareagoval, obrátila se a přitiskla se k němu zadečkem. Garpovi se nad její důvěrou až stáhlo hrdlo, ale také se mu stáhlo láskou. Láskyplně jí přejel rukou břicho lehce se vzdouvající těhotenstvím.

Duncan byl zdravé bystré dítě. Z Garpa udělal jeho první román aspoň to, čím, jak se sám vyjádřil, chtěl být. Garpův mladý život pořád znepokojovala tělesná žádost, ale měl štěstí, že jeho žena stále ještě toužila po něm a on po ní. A teď se mělo k tomu jejich pečlivě opatrovanému, spořádanému dobrodružství připojit druhé dítě. Starostlivě nahmátl Helenino břicho - ucítil kopnutí, známku života. I když s Helenou souhlasil, že by bylo pěkné, kdyby měli holčičku, doufal, že budou mít zase chlapce.

Proč? uvažoval. Vzpomněl si na děvčátko v parku, vybavil si svou představu Ellen Jamesové bez jazyka, připomněl si těžká rozhodnutí matčina. Napadlo ho, jaké ho potkalo štěstí, že je právě s Helenou; ona má své vlastní ambice a on s ní nemůže manipulovat. Ale vzpomněl si na prostitutky na Kärntnerstrasse a na Cushie Percyovou (která zemřela, když se pokoušela přivést na svět dítě). A teď, teď poplenil to Vyžlátko, a přestože se omyl, dosud na něm ulpívá její vůně, nebo aspoň na jeho mysli. Cindy, se zády prohnutými přes kufr, pod ním plakala. Na spánku, který byl průsvitný jako spánek dítěte s běloučkou pokožkou, jí pulsovala modrá žila. A přestože Cindy měla jazyk, když od ní odcházel, nebyla s to na něho promluvit.

Garp nechtěl dceru kvůli mužům. Rozhodně kvůli špatným mužům; ale taky kvůli takovým mužům, pomyslel si, jako je on sám.