Roznese tě na kopytech (Simona Monyová)

TAKY TĚ MILUJU

Následující den mi Vilma řekla: „Evžene, já mám strach.“

Nebyla to pro mě žádná novinka, pochopitelně, vždyť Vilma se docela klidně mohla jmenovat Strach.

„Víš, bojím se, že mě za to osud potrestá, a přitom nedokážu přestat,“ pokračovala.

Prakticky však nebylo s čím přestávat. Dvakrát jsem ji políbil, to bylo všechno. A v tomhle bych vám nelhal!

„Neblázni. Neděláme nic špatného. Ber to tak, že jsme velmi dobří přátelé. Kvůli tomu by tě osud nestíhal, ani kdyby existo­val,“ pokusil jsem se ji upokojit. Nacházela se už v takové kondi­ci, že dost často stačilo pár konejšivých vět, a zase se usmívala. V duševní pohodě byla nejen mojí zásluhou, ale také díky prozacu, kterým jsem ji vydatně zásoboval a přitom samozřejmě dohlí­žel, aby ho nechroupala jako lentilky. (Předpisy jsem získával od svého poťapaného švagra, což mi velmi pomohlo konečně se po čtyřiadvaceti letech vyrovnat s faktem, že jsme v příbuzenském svazku.)

„Ty mi nerozumíš. Nejde ani tak o to, co dělám, jako o to, co cítím,“ kníkla Vilma.

„A co cítíš?“ zeptal jsem se a zatajil dech. Možná jsem se bál, že když budu dýchat, mohl bych ji přeslechnout. Mluvila tak ti­še...

„Miluju tě,“ ztlumila hlas ještě víc.

„Taky tě miluju,“ promluvil ze mě nějaký šílenec a já jako v tranzu zjišťoval, že se pod ta slova mohu směle podepsat. A pak jsem se choval už zase jako idiot. Začal jsem se na ni milostně sá­pat, ale v okamžiku, kdy mi došlo, že bych mohl všechno zkazit, jsem toho jak na povel nechal a zapnul jí halenku až ke krku.

„I ty máš výčitky svědomí, viď?“ vysvětlila si situaci po svém, a jako skoro pokaždé, mylně.

„Já už kvůli těm výčitkám nedokážu ani pořádně spát. Robert si něco takového nezaslouží, vím to, ale nemůžu s tím nic dělat. Pořád na tebe myslím. A on mě za to drásá tou svojí radostí a op­timismem. Přímo září, jak si oddechl, že už jsem zase docela nor­mální. Díky tobě je u nás teď daleko veseleji. Uvažovala jsem i o tom, že bych sem přestala chodit, ale myslím, že by se všech­no zase brzy vrátilo do starých kolejí. Nevím, co mám dělat...,“ překotně formulovala svoje chaotické myšlenky.

Poprvé mě napadlo, že jsem to s tou slavnou pseudoterapií pře­hnal. Jedna věc je někomu hojně dolévat sebevědomí a jiná věc je vymýt mu mozek. A já byl v téhle historce za vymývače a vůbec jsem na svoji roli nebyl pyšný. Moc dobře jsem od začátku věděl, co s Vilmou dělám a kam to povede. Pacient lehko podlehne do­jmu, že miluje svého psychoanalytika, to je známá věc, a já ten pocit lásky ve Vilmě celou dobu důsledně přikrmoval. A když úsi­lí přineslo své ovoce, svědomí se nečekaně ohlásilo. Ovšem na ně­jaké záchvaty čestnosti už bylo pozdě. A navíc jsem Vilmu chtěl. Chtěl jsem ji tak moc, že se mi třásly ruce i hlas. A to už se mi ne­stalo pěkných pár let!

Vilma mě svým utrápeným hlasem vytrhla z planých úvah: „Ro­bert slíbil, že bude celé svátky doma, asi mě tím chtěl potěšit.“

„Ale to se mu nepovedlo, že ne?“ otázal jsem se s nadějí. Zřej­mě jsem už tehdy měl v úmyslu její manželství rozvrátit.

„Ne, to se mu nepovedlo,“ pohladila mě po ruce. „Pořád teď pře­mýšlím, jak to bez tebe vydržet třináct dní, ale nic mě nenapadá.“

Uvědomil jsem si, že i já si budu hrát se svojí ženou a synem na rodinku, a začalo mi být jaksi úzko.

„Ale zítřek mám ještě volný,“ řekla a do hlasu se jí vloudil sku­tečně zvláštní odstín.

Okamžitě jsem porozuměl, i když jsem původně v takový úspěch ani nedoufal.