Poklady krála Biskalara
Král Biskalar z Cyprózie slul nesmírným bohatstvím, které nashromáždil ve svém paláci. V jeho klenotnici byly všemožné skvosty z bílého a žlutého zlata, z uranu a platiny, z amfibolu a rubínů, onyxů a ametystů. Král se rád brodil po kolena svými poklady a říkal, že není drahocennosti, kterou by nevlastnil.
Zvěst o králově chlubivosti se donesla až k jistému znamenitému konstruktorovi, jenž byl po nějakou dobu hlavním montérem a střihačem u Vismodara, pána nad Diadami a Triadami, kulovými hvězdokupami. I vypravil se konstruktor na Biskalarův dvůr a tam požádal, aby ho uvedli před krále. Když pak v trůnním sále spatřil krále sedět v křesle vyřezávaném ze dvou obrovských briliantů, které stálo na zlaté podlaze vykládané černými acháty, řekl mu rovnou, že když mu král ukáže soupis skvostů, pak mu on, konstruktor Kreator, oplátkou ukáže takový klenot, jaký královská pokladnice neobsahuje.
"Dobrá," řekl Biskalar, "ale když slovo nesplníš, dám tě smýkat magnety po stříbrném nádvoří paláce, natlouci do tebe zlaté cvočky a potom tvou lebku, do iridia vsazenou, pověsím ve slunečné bráně chlubilům pro výstrahu."
Ihned přinesli inventář královského jmění, který sto čtyřicet elektronických písařů šest let urychleně sepisovalo.
Kreator nařídil odnést folianty do černé věže, kterou mu král na tři dny propůjčil k bydlení, tam se zamkl a druhého dne stanul před Biskalarem. Král se připravil na audienci a obklopil se takovými skvosty, že z toho až oči přecházely. Kreator na to však nehleděl a požádal, aby mu v košíku přinesli obyčejný písek, hlínu či smetí. Když se to stalo, vysypal tu tmavošedou hmotu na zlatou podlahu a zastrčil do ní jakousi věc, kterou držel mezi dvěma prsty, tak drobnou, že se podobala nehasnoucí jiskérce. Ta jiskra se okamžitě zavrtala do šedé hromádky a před užaslým zrakem krále Biskalara rostl pohyblivý klenot, neustále se zvětšoval, pulsovalo v něm světlo a zkrásněl tak, že zastínil neživý půvab ostatních klenotů. Přítomní museli zavřít oči, oslněni nádherou, jejíž nadbytek nemohli snést. Ba i sám král si zakryl tvář a zvolal: "Dost!" Konstruktor Kreator se shýbl a na rozkvetlý ohňostroj položil jinou, černou jiskérku a v okamžiku se klenot proměnil v šedou hroudu pálené hlíny.
Král Biskalar vzplanul hněvem, v němž se skrývala i závist: "Za to, žes mě potupil, ti hrozí trest," řekl. "Ale aby se neřeklo, že jsem tě dal obmyslně uvěznit a nařídil tě usmýkat a rozčtvrtit, dám ti tři úkoly. Když je zdárně splníš, daruji ti zdraví a svobodu. Když však neuspěješ, běda ti, přivandrovalče!"
Kreator nic neříkal, klidně stál a Biskalar pokračoval: "Poslyš první úkol. Vychloubáš se, že všechno dokážeš. Nuže, ještě dnes v noci vejdi do mé podzemní klenotnice. Abys mi dokázal, žes pronikl až doprostřed, povím ti, že v klenotnici jsou čtyři síně a v té nejposlednější, sněhobílé a prázdné, stojí vejce vyřezané z briliantu a v něm je kovová koule. Zítra, úderem poledne, přijdeš mi je do paláce ukázat. Teď můžeš odejít."
Kreator se uklonil a odešel. Ukrutník Biskalar mu nastražil léčku, protože i kdyby se konstruktorovi podařilo vniknout do klenotnice, nemohl by bez úhony odnést tu kovovou kouli, protože byla z čistého radia. Radioaktivní záření spalovalo zdi a v okruhu jednoho tisíce kroků ohrožovalo rozum každého, kdo se chtěl ke kouli přiblížit.
Když nastala noc, vyšel Kreator z věže a vydal se k paláci. Daleko od řetězu strážných, kteří na sebe volali na cimbuřích, sáhl do záňadří, vyňal pouzdérko, na dlaň položil tři jiskry mléčné barvy a foukl do nich. Jiskry se nadýmaly, až se z nich stal perleťovitě zbarvený oblak, který pohltil ozbrojené stráže, a nastala taková mlha, že nebylo vidět ani na krok. Kreator prošel mezi strážemi a po schodech sestoupil do sálu, jehož strop byl z chalcedonu, stěny z chrysoberylu a podlaha ze smaragdů, takže vypadala jako modré jezírko uprostřed skal z polodrahokamů. Spatřil dveře klenotnice, před kterou stál článkovitý černý stroj. Vzduch u stropu se tetelil…
