76
Krvavé peníze
SEDĚLA JSEM NA ŽIDLI PRO NÁVŠTĚVY v Jamieho studovně a strouhala krevnici, zatímco on se potýkal se čtvrtletními účty. Obojí bylo zdlouhavé a nudné, ale mohli jsme spolu sedět při svíčce a užívat si jeden druhého. Připadalo mi zábavné poslouchat jeho originální glosy, určené účetní knize, na které ležel psací brk.
„Aby ho dikobraz napích na ostny!“ zamručel. „Podívej, Sassenach – ten chlap je zloděj zlodějská! Dva šilinky a tři pence za dvě homole cukru a pikslu indiga!“
Jen jsem zamlaskala. Zdržela jsem se poznámky o tom, že dva šilinky se mi nezdají být přemrštěná cena za věci vyrobené ve West Indies, dopravené lodí do Charlestonu, naložené na vůz, pirogu nebo koňský hřbet, převezené několik dalších stovek mil přes pevninu a donesené až k našim dveřím podomním obchodníkem, který čeká na zaplacení tři až čtyři měsíce do své další návštěvy a často místo hotových peněz dostane pár sklenic angreštového džemu nebo kýtu uzené zvěřiny.
„Podívej, tady,“ pokračoval Jamie hlasem řečníka, přejel brkem po sloupci čísel a podškrtl ho. „Soudek brandy za dvanáct šilinků. Dvě role mušelínu, tři šilinky dvanáct pencí za každou. Železářský zboží. K čemu, sakra, potřebuje Roger železářský zboží? Chce snad hrát na motyku? Železářský zboží – deset šilinků, šest pencí!“
„Myslím, že to bylo za radlici,“ řekla jsem, abych ho uklidnila. „Není naše. Roger ji nechal přivézt pro Geordieho Chisholma.“ Radlice byly opravdu docela drahé. Dovážely se z Anglie a mezi drobnými farmáři v koloniích, kteří většinou pracovali s dřevěnými sázecími kolíky, rýči, sekerami a nanejvýš železnými motykami na kypření půdy, byly vzácností.
Jamie nešťastně mhouřil oči nad čísly a občas si prohrábl vlasy.
„Jo,“ řekl. „Geordie nedá penny navíc, dokud neprodá příští úrodu.
Takže je na mně, abych těch deset šilinků a šest pencí zaplatil, že jo?“ Aniž by počkal na odpověď, ponořil se znovu do svých výpočtů. „Aby se udávil želvím lejnem!“ zamumlal po chvíli. Nevěděla jsem, jestli je tahle milá výzva adresovaná Rogerovi nebo Geordiemu.
Přestala jsem strouhat krevnici a vsypala ji do sklenice na stole. Tahle rostlina má řadu jmen. Odborný název zní sanguinaria. Roní červenou, štiplavou a lepkavou šťávu. Sklenice teď byla plná mazlavých, vlhkých hoblinek a moje ruce vypadaly, jako kdybych kuchala nějaké zvíře.
„Udělám několik láhví třešňovýho likéru,“ nabídla jsem a sáhla po další krevnici. Co jiného mohl tušit, celý dům voněl jako sirup proti kašli. „Fergus je vezme do Salemu a prodá.“
Jamie bezděky přikývl.
„Uvažuju o tom koupit obilí na setí. Máme ještě něco, co můžeme poslat do Salemu? Svíčky? Med?“
Přeměřila jsem ho káravým pohledem, ale protože byl skloněný nad svými čísly, viděla jsem jen chomáč kudrnatých vlasů na temeni jeho hlavy. Svíčky i med byly citlivé téma.
„Myslím, že můžu vyšetřit deset galonů medu,“ řekla jsem opatrně. „A možná deset nebo dvanáct tuctů svíček.“
Poškrábal se brkem na špičce nosu, na kterém mu zůstala skvrna od inkoustu.
„Myslím, žes měla se včelama dobrej rok,“ opáčil mírným tónem.
Byla to pravda. Můj jediný původní roj se značně rozrostl. Měla jsem teď na zahradě devět úlů. Z nich jsem získala téměř padesát galonů medu a dost vosku na nejméně třicet tuctů svíček. Jak s tímhle zboží naložit jsem už měla promyšlené.
„Nějakej med potřebuju do ordinace,“ upozornila jsem. „Je dobrej do ran proti bakteriím.“
Zvedl obočí nad jedním okem, i když dál zíral do čmáranic v účetním dokladu.
„Uvažuju, jestli nepři láká mouchy,“ dodal, „ne-li přímo medvědy.“
Máchl brkem, jako by tu myšlenku chtěl přeškrtnout. „Kolik tedy potřebuješ? Nemyslím, že máš v ordinaci tolik raněnejch, aby vyžadovali čtyřicet galonů medu – leda bys je do něj nakládala celý.“
Navzdory šetrnosti jsem se neubránila smíchu.
„Ne, na zábaly stáčej dva až tři galony. Řekněme pět – zbytek na elektrolytickou kapalinu.“
Podíval se na mě a zvedl obočí – tentokrát nad oběma očima.
„Elektrickou?“ Upřel pohled na svíčku Jejíž plamen mihotal v pr…
