KNIHA SEDMÁ
Zvonění na poplach
k boji a útěku
73
Bílý odstín světlé
PANÍ SHERSTONOVÁ nám s neočekávanou štědrostí nabídla své pohostinství. Odjela jsem do velkého domu Sherstonových v Hillsborough s-Briannou, Jemmym a mými dvěma pacienty. Jamie dělil svůj čas mezi Hillsborough a tábor domobrany, který zůstal na svém místě u Alamance Creek. Tryon došel k přesvědčení, že povstání bylo definitivně rozdrceno.
I když jsem svými kleštěmi nedosáhla na kulku, která uvízla v Mortonově plíci, nezdálo se, že by ho nějak zvlášť sužovala. Rána se začala uspokojivě zacelovat. Nemohla jsem přesně určit, kde kulka je, ale bylo jasné, že neprorazila žádnou větší cévu. Pokud by se neposunula dál, mohl by s kulkou v těle docela dobře žít. Znala jsem řadu válečných veteránů, které stihl podobný osud.
Neměla jsem tušení, jak bude fungovat má skromná zásoba penicilinu, ale zatím se zdálo, že je vše v pořádku. Rána byla začervenalá a mírně prosakovala, ale nezasáhla ji žádná infekce a pacient neměl horečku. Tím nejdůležitějším důvodem pro jeho uzdravení bylo ovšem pokročilé těhotenství Alicie Brownové, která se objevila pár dní po bitvě. Když přijela, seděl celou hodinu u její postele, bledý, ale šťastný. Vlasy se mu hrdě ježily a rukou ji láskyplně hladil po břiše, ve kterém nosila jeho budoucího potomka.
Roger byl jiný případ. Až na zhmožděniny na hrdle nebyl vážně zraněný. Zlomeniny prstů nebyly komplikované. Zpevnila jsem je dlahami – měly by se tedy hojit bez obtíží. Podlitiny měnily barvu – od modročervené přes modrou ke směsici purpurové, zelené a žluté. Vypadal v těch místech, jako by ho týden po smrti exhumovali. Známky života očividné, o vůli žít se to však říci nedalo.
Hodně spal, což by normálně bylo dobré. Jeho spánek však nebyl klidný. Jako by ho neustále cosi znepokojovalo, jako by v podvědomí po něčem usilovně pátral, a sotva to nalezl, zatvrzele se k tomu upnul – a to mě trápilo víc, než jsem byla ochotna připustit.
Brianna, která sama byla vtělením houževnatosti, se ho každých pár hodin snažila probudit, aby mu dala najíst, vyčistila mu trubici, kterou dýchal, a ošetřila řezné rány. Během těchto procedur upíral nepřítomný pohled kamsi do neznáma a na slova, která mu byla adresována, reagoval téměř netečně. Nakonec vždycky znovu zavřel oči. Ležel mlčky na podušce, obvázané ruce zkřížené na prsou. Z trubice, kterou měl zavedenou do krku, se ozýval tichý pískot jeho dechu.
Dva dny po bitvě u Alamance přijel do domu Sherstonových v Hillsborough těsně před večeři Jamie. Byl unavený dlouhou jízdou a celý od načervenalého prachu.
„Mluvil jsem dneska s guvernérem,“ řekl a chopil se šálku s vodou, kterou jsem mu přinesla na dvůr. Naráz ho vyprázdnil, vydechl a cípem rukávu si setřel pot z tváře. „Dělal si starosti, jakej je všude nepořádek, ale ani ho nenapadlo zamyslet se nad tím, co se stalo po bitvě - já to tak ale nenechám.“
„Nemyslím, že by stál o to se dál hádat,“ řekla jsem a pomohla mu svléknout zaprášený kabát. „William Tryon není Skot jako Fraser.“
Tvrdí jako skála – taková byla stručná charakteristika Fraserova klanu, které se mi dostalo už před léty – a nic mi od té doby nezavdalo příčinu myslet si, že tomu tak není.
„To je fakt.“ Pokrčil rameny a protáhl se. Obratle na páteři mu zapraskaly – snad z toho, jak dlouho byl v sedle. „Proboha. Mám hlad. Je tu něco k jídlu?“ Uvolnil se a nasál vzduch, jako by chtěl zachytit vůni něčeho dobrého.
„Pečená šunka a batátovej koláč,“ řekla jsem. Možná to bylo zbytečné, protože jemně medovou vůni obojího bylo cítit všude kolem. „Tak co říkal guvernér, když ses do něj pustil?“
Při představě rozhovoru s Tryonem vycenil zuby, ale cítila jsem v tom i jisté uspokojení, že udělal dobře.
„Řek toho spoustu. Ale nejdřív jsem na něj přitlačil, aby si vzpomněl, jak to bylo, když zajali Rogera; na to, kdo ho zajal, a co přitom říkal. Chci tomu přijít na kloub.“ Stáhl si z vlasů stuhu a zatřepal jimi, aby z nich vytřásl pot.
„Vzpomněl si na něco, když jsi na něj přitlačil?“
„N…
