Hořící kříž II. (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

64
Signál k akci

Mějte na paměti, že vyložení tří děl bude signálem k utvoření bojové linie a pěti děl signálem k akci.

Rozkaz guvernéra Tryona

* * *

ROGER SE POMALU VRACEL z tábora Povstalců. Neměl sílu se rozběhnout ani ohlédnout. Ozvěnou se za ním nesly nadávky a výhrůžky, sotva však zašel hlouběji do lesa, muži o něj ztratili zájem i znovu se pustili do zanícené debaty. Bylo krátce po poledni a na květen nezvykle teplo. Rogerova košile byla nasáklá potem a lepila se mu na tělo víc, než uprostřed července.

Jakmile se Povstalcům ztratil z dohledu, zastavil se. Rychle dýchal, točila se mu hlava a díky účinkům adrenalinu mu začalo být nevolno. Uprostřed nepřátel necítil zhola nic, sotva se ale ocitl v bezpečí, svaly na nohou se mu roztřásly a v pěstích, dosud zaťatých, ucítil bolest. Rozevřel je a rozhýbal ztuhlé prsty. Zároveň se pokusil pomaleji dýchat.

Vzpomněl si na noci na Kanálu a na proti letadlová děla – to bylo přece jen horší.

Hlavně ale myslel na to, ce se děje teď – vrací se domů k ženě a synovi! Při té myšlence ho píchlo u srdce, pocítil hlubokou úlevu a dokonce smutek po otci, který takové štěstí neměl.

Lehký vánek si pohrával s jeho hustými vlasy a příjemně chladil za krkem. Propotil košili i kabát. Měl pocit, že ho vlhký stojatý límec uškrtí. Svlékl svrchník a pustil ho na zem, pak roztřesenými prsty nahmatal pásek u krku košile a prudce jím trhl. Zůstal stát bez hnutí se zavřenýma očima a cípem látky v ruce a zhluboka dýchal, dokud nevolnost nepominula.

Na mysli mu vytanul poslední obraz Brianny, stojící ve dveřích s Jemmym v náručí. Viděl její řasy, zvlhlé slzami, a synkův oddaný pohled. Najednou měl týž pocit, jako když byl s Husbandem sám ve srubu – prožitek čehosi krásného a radostného, co zklidňuje mysl a do duše vnáší klid. Vrací se domů – na tom jediném teď záleží!

Po chvíli otevřel oči, zvedl kabát a vydal se na cestu. Bylo mu lépe na těle i na duši, jak pomalým krokem mířil k řece.

Husbanda nepřivedl, nicméně dosáhl téhož, čeho by dosáhl sám Jamie. Je možné, že se Povstalci – kteří nebyli žádnou armádou, ať si o nich Tryon myslel cokoli – rozejdou a vydají do svých domovů, zbavení posledních iluzí o tom, že je Husband vede. Doufal, že to tak bude.

Ale také to tak být nemusí. Může se objevit někdo jiný, kdo dav vzbouřenců znovu vyburcuje a chopí se velení. Při té myšlence si vzpomněl na otázku, která zazněla uprostřed vřavy před srubem: „Přišel jste nabídnout jiný podmínky než Caldwell?“ Položil mu ji muž s černým vousem. A pak jakoby znovu slyšel slova, doprovázená bušením na dveře právě ve chvíli, kdy se tu s Husbandem modlili: „Caldwell se právě vrátil od guvernéra! Hodinu, Hermone! Dává nám hodinu, víc ne!“

„Sakra!“ ulevil si nahlas. David Caldwell, presbyteriánský kněz, který ho oddával s Bree! Je to určitě on! Muž, který přišel jménem Povstalců jednat s Tryonem a kterého guvernér odbyl a neopomněl varovat.

Hodinu, víc ne! Hodinu na to se rozejít a v klidu opustit bojiště – nebo reagovat na ultimatum?

Pohlédl vzhůru. Slunce měl přímo nad hlavou – bylo krátce po poledni. Navlékl kabát a do kapsy k vlajce vyjednavače vměstnal odtržený límec.

Den byl bezmračný a teplý a kolem se linula svěží vůně trávy a listí. Opanován vědomím, že nemá času nazbyt, a myšlenkami na Povstalce, které mu bzučely v hlavě jako sršni, nestačil vnímat půvab zdejší přírody. Čím víc se blížil k řece, tím silnější měl pocit bezpečí – tentýž, jakého nabyl v guvernérově srubu. Přesto se úplně nedokázal zbavit strachu – podvědomého, leč přítomného, a tíživého jako kámen.

Byl jím natolik zaujat, že ani nevnímal ostny na keřích ostružiníku l křovinách rostoucích při cestě.

Je to zvláštní, pomyslel si. Vlastně se nic nestalo, a vše, co prožil, mu najednou připadalo obyčejné – nebylo v tom nic mimozemského ani nadpřirozeného. Uvažoval jen, zda to bude schopen vysvětlit Brianně.

Cestou tváří zavadil o větev. Než ji odhrnul stranou, ucítil jemný, sotva znatelný dotek listů zubatých jako nůž a lehounkých jako papír. Vnímal jejich křehkou krásu a napadlo ho, jestli podobný povznášející pocit sdílí i Claire, když jí pod rukama procházejí lidská těla. Dělá snad právě proto ranhojičku?

Věděl, že podobné svět vnímá i Hermon Husband, věrný svým kvakerským zásadám. Bitevní pole opustil s vědomím, že násilí nedokáže ani páchat, ani schvalovat.

A co jeho vlastní zásady? Byl přesvědčen, že se nezměnily. Pokud nebyl schopen na nikoho vystřelit do této chvíle, sotva toho bude schopen v budoucnu.

Vzduch byl prosycen vůněmi jara. Kolem nohou mu bezstarostně proletěl motýl modrásek. Byl příjemný jarní den, zdání poklidu však klamalo. Jakoby stále cítil pach krve, potu a špíny, který se mísil s vůní trvalek a čerstvé vody, a také všudypřítomný strach.

Právě když procházel alejí vrb, lemujících brod, napadlo ho, jaké zásady má vlastně Jamie Fraser. Co způsobilo, že tento muž spojil chladnou zvídavost historika se soucítěním s druhými? Roger se už rozhodl – ať šlo o hrozící konflikt, nebo o něho samého. Jakkoli mu svědomí nedovolovalo někomu ublížit, připouštěl, že v krajním případě bude bojovat o vlastní život. Ale Jamie?

Byl si téměř jist, že Jamie v podstatě sympatizuje s Povstalci. A za pravděpodobné pokládal i to, že loajalitu ke královské koruně nikdy necítil ani jeho tchán. Žádný muž – ať už byl pod přísahou, nebo ne – nemohl přežít bitvu u Cullodenu a její následky s pocitem, že je nadále anglickému králi povinován věrností. Nebyl-li věrný králi, nemohl být věrný alespoň Williamu Tryonovi?

Tady však nešlo o věrnost vnímanou osobně, nýbrž o vědomí povinnosti. Tryon povolal Jamieho Frasera – a on povolávací rozkaz splnil. Vzhledem k daným podmínkám měl sotva na vybranou. Přišel – bude ale bojovat?

Jak by mohl odmítnout? Musí velet svým mužům, a pokud dojde k bitvě – Roger se instinktivně ohlédl, jakoby se nad potemnělé vrcholky stromů měla v příští chvíli zvednout mračna hněvu, halící armádu Povstalců – bude muset bojovat, ať jsou jeho osobní pocity jakékoli.

Roger se pokusil představit sám sebe, jak míří mušketou na muže, se kterým není v žádném sporu, a chystá se stisknout spoušť. Nebo a to bylo ještě horší – jak vyjíždí proti sousedovi s mečem v ruce. Jak stíná hlavu například Kennu Lindsaymu. Byla to úděsná představa. Není divu, že se Jamie snaží získat Husbandovu podporu k ukončení konfliktu dřív, než stačí vypuknout!

Claire mu jednou prozradila, že když byl Jamie mladý, bojoval ve Francii jako žoldák. A tehdy nejspíš i on zabíjel muže, se kterými neměl žádný spor.

Jak procházel vrbovou alejí, nejprve zaslechl hlasy a poté uviděl ty, komu patřily. U řeky pracovalo několik žen – nejspíš přišly z tábora. Některé stály po kolena v mělké vodě a praly, jiné prádlo roznášely podél břehu a věšely je na stromy a keře. Přeměřil je letmým pohledem, aby vzápětí jedna z nich upoutala jeho pozornost.

Hned ji poznal, i když na ní nebylo nic, co by ji odlišovalo od ostatních. Jen to, že její postava nad nimi čněla a rýsovala se proti horizontu tvořenému řekou a stromovím, jakoby ji sem někdo přikreslil černým inkoustem.

„Morag,“ zašeptal a srdce se mu rozbušilo náhlou radostí. Žije!

Zhruba v půli cesty vrbovou alejí ho napadlo, jak vysvětlí, co tu dělá – a proč. Bylo ale už pozdě. Břeh byl nedaleko, a tak zamířil rovnou k nim.

Některé ho zahlédly. Na okamžik zůstaly jako přimražené a ve střehu. Byl ale sám a neozbrojený. U řeky jich bylo jistě víc než dvacet žen – a muži určitě nebudou daleko! Sledovaly ho, jak se brodí mělčinou. V jejich pohledu byla spíše zvědavost než strach.

Morag stála po kolena ve vodě s podkasanou sukní a dívala se, jak jde přímo k ní.

Zdálo se mu, že ho poznala, nedala to však na sobě znát.

Ostatní ženy ustoupily o pár kroků a nespouštěly ho z očí. Morag stála uprostřed. Kolem ní prolétaly vážky, rychlé jako šipky. Prameny hnědých vlasů jí splývaly zpod čepce a v rukou držela mokrou spodničku. Vystoupil z vody, zmáčený po kolena, a po chvíli jí stanul tváří v tvář.

„Paní MacKenziová,“ oslovil ji něžným hlasem. „Rád vás potkávám!“

Koutky úst jí pohrál sotva znatelný úsměv. Měla hnědé oči – nikdy předtím si toho nevšiml.

„Pane MacKenzie,“ opáčila a jemně pokývala hlavou. Přemýšlel, co udělá. Musí ji varovat. Ale jak? Rozhodně ne před ostatními ženami.

Chvíli zůstal stát bez hnutí. Cítil se bezradně a trapně. Nevěděl, co má dělat. Pak se – inspirován tím, co viděl u ostatních žen – sklonil a vytáhl z vody několik kusů prádla, které mu ležely u nohou. Otočil se a vylezl s nimi na břeh. Morag ho rychlým krokem následovala.

„Co to děláte?“ zvolala. „Vraťte mi to prádlo!“

Zamířil s hromadou mokrého prádla nejkratší cestou k lesu, kde ho rozložil po keřích. Dával si pozor, aby se nezamazalo. V příštím okamžiku stála Morag za ním, tvář brunátnou hněvem.

„Co máte s tím kradeným prádlem v úmyslu?“ zeptala se rozzlobeně. „Dejte ho zpátky!“

„Nekradu ho,“ ujistil ji Roger. „Jen jsem s vámi chtěl mluvit chvíli o samotě.“

„Vážně?“ Přeměřila ho podezíravým pohledem. „A o čem?“

Usmál se na ni. Je dosud hubená, pomyslel si. Ale ruce měla opálené a v obličeji zdravou barvu – bledost a zubožený zevnějšek z doby, kdy ji viděl na palubě Gloriany, byly ty tam.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli jste v pořádku,“ řekl laskavým tónem, „a taky váš Jemmy.“

Při vyslovení toho jména mu přeběhl mráz po zádech. V příštím okamžiku jakoby před sebou viděl Briannu, jak stojí ve dveřích se synem v náručí. Její obraz na okamžik zastínil vzpomínku na Morag objímající své dítě a připravenou zabít nebo umřít, jen aby ho zachránila.

„A tak,“ řekla. Stín podezření se zvolna vytrácel. Musela uznat, že na podobnou otázku má právo.

„Jsme v pořádku… oba. A můj muž taky,“ dodala.

„To rád slyším,“ ujistil ji. „Moc rád.“ Chvíli jakoby nevěděl, co říci. Byl na rozpacích. „Často jsem na vás myslel a lámal si hlavu, jestli… jestli je všecko v pořádku. A když jsem vás teď uviděl… napadlo mě, že se jen zeptám, nic víc.“

„Aha. Děkuju, pane MacKenzie.“

Sotva to vyslovila, zvedla hlavu. Pohlédl do jejích hnědých, upřímných očí. „Vím, co jste pro nás udělal. Nezapomenu vám to. Denně se za vás modlím.“

Ucítil jemný tlak na prsou. „Děkuju.“ Uvažoval, zda si na něj opravdu někdy vzpomněla. Pamatuje si, jak ji tenkrát objal a políbil, když hledal alespoň trochu tepla coby štít proti mrazivé samotě? Zarděl se a odkašlal si.

„Bydlíte někde poblíž?“

Zavrtěla hlavou. Jakoby ji ústa sevřela nějaká vzpomínka.

„Bydleli jsme, ale teď… teď už na tom nezáleží.“ Najednou byla zase praktickou ženou. Otočila se a začala z keřů sbíral vlhké prádlo. Každý kus nejprve protřepala a pak pečlivě složila. „Děkuju za váš zájem, pane MacKenzie.“

Zarovnal si kalhoty a začal netrpělivě přešlapovat z nohy na nohu. Nechtěl odejít. Musí jí to přece říci! Ale poté, co ji znovu uviděl, jakoby neměl sílu ji prostě jen varovat a hned opustit. Bránily mu v tom zvědavost i vědomí, že k ní má jistý vztah.

Vlastně na tom nebylo nic zvláštního – ta drobná, opálená žena byla jeho příbuzná, jeho vlastní rodina, jediná bytost z přízně, kterou od smrti rodičů poznal. Na druhé straně si uvědomoval, že to celé je velmi zvláštní. Vždyť byla jeho mnohonásobnou prababičkou! Objal ji kolem ramen.

Na okamžik znehybněla a pak se pokusila odtáhnout. Stále ji ale držel za předloktí. Kůži měla prochladlou od studené vody, nicméně mezi prsty cítil její tep.

„Počkejte,“ řekl. „Prosím. Jen chvíli. Chci vám říct… pár věcí.“

„Nedělejte to. Radši ne.“ Teď se snažila odtáhnout s větší silou. Její ruka vyklouzla z jeho a najednou byla volná.

„Váš muž. Kde je?“ Hlavou se mu začaly honit různé myšlenky – pokud Morag nebydlí někde poblíž, pak o ní platí to, co ho napadlo hned, jak ji uviděl mezi ženami – patří k Povstalcům. Jistě nebyla kurtizánou – na to by vsadil život. Prostě jen následovala svého muže, což znamená…

„Je opravdu blízko.“ Ustoupila o krok a upřela pohled na zbylé prádlo. Roger stál mezi ní a keřem – aby ho dostala zpátky, musela by projít kolem něho.

Uvědomil si, že z něj má nejspíš trochu strach, otočil se a sebral je sám.

„Promiňte. Vaše prádlo…“ Podal jí ho. Bezděčně po něm vztáhla ruce. Cosi upadlo – byl to dětský obleček. Oba se sklonili, aby ho sebrali, a přitom se prudce srazili čely.

„Oooh! Svatá panno!“ Morag se jednou rukou chytla za hlavu, zatímco druhou dosud tiskla k hrudi mokré svršky.

„Proboha, není vám něco? Morag… paní MacKenzieová… jste v pořádku? Moc mě to mrzí!“ Vzal ji za rameno a podíval se na ni. Oči měl plné slzí od bolesti. Morag se sehnula, zvedla dětský obleček ležící na zemi mezi nimi, a pak se chvíli marně pokoušela setřít z něj šmouhy od bláta. Zamrkala zvlhlýma očima a dala se do smíchu, jakkoli se předtím pořádně lekla.

Ta srážka jakoby uvolnila napětí, které mezi nimi panovalo. Ustoupila o další krok, ale nezdálo se, že se cítí ohrožena.

„Je mi dobře.“ Nabrala dech, protřela si oči a opatrně si sáhla na čelo. „Máma vždycky říkala, že mám tvrdou hlavu. A co vy? Jste v pořádku?“

„Jasně.“ Učinil totéž. Na bolestivém místě nad obočím ucítil pod prsty otisk její tváře. Ten, který na jejím čele zanechal on, byl drobnější, ale poznamenal ji stejně.

„Taky mám tvrdou hlavu.“ Usmál se. Najednou byl docela šťastný. „Máme to v rodině.“

Opatrněji podal zablácenou košili.

„Mrzí mě to,“ omluvil se ještě jednou – a nejen za ušpiněné prádlo. „Váš muž. Ptal jsem se na něj, protože… je jedním z Povstalců, ne?“

Svraštila obočí a přeměřila ho pátravým pohledem.

„Ovšem. Vy ne?“

Ovšem. Co jiného na této straně Alamance? Tryonova armáda zaujala – přesně podle rozkazu – pozice na poli za řekou. Tady se Povstalci rojily jako včely – neřízené a nekontrolované. Nebyli víc, než zdivočelou masou, připravenou k násilí kdykoli a kdekoli.

„Ne,“ řekl. „Přišel jsem s domobranou.“ Ukázal rukou do dálky směrem za řeku, odkud vycházel kouř z táborových ohňů. Znovu zbystřila pozornost, ale nejevila známky strachu. Byl tu přece sám.

„To jsem vám chtěl říct,“ pokračoval. „Varovat vás i vašeho muže. Guvernér to teď myslí vážně. Přived organizovanou armádu a přivez děla. Spoustu vojáků, dobře ozbrojenejch.“ Naklonil se k ní. V ruce držel zbytek vlhkého prádla. Natáhla ruce, aby si ho od něj vzala. Přitom ho nespouštěla z očí, jakoby vyčkávala, co udělá.

„Má v úmyslu vzpouru potlačit jakýmkoli způsobem, když to bude nutný. Pro případ odporu vydal rozkaz zabíjet. Chápete? Musíte to říct svýmu muži a přinutit ho, aby odešel, než se… něco stane.“

Zbledla a ruka se jí svezla do klína. Pod jejími mušelínovými šaty, prosáklými vodou z mokrého prádla, zahlédl, jak se jí dme břicho, podobné malému melounu. Doslova cítil její strach – bylo mu, jako by ho skrze mokré svršky, které držela v rukou, zasáhl elektrický proud.

„Dřív ano, ale teď…“ zněla její odpověď na otázku, zda tu někde bydlí. To mohlo znamenat, že se přestěhovali jinam – bylo tu ale dětské prádlo. Její syn je tedy s ní. A manžel jistě bude nedaleko s ostatními vzbouřenci.

Svobodný muž může vzít pušku a přidat se k rebelantům jen proto, že pije nebo se nudí – ale ženatý, a navíc otec dítěte, musí mít jiné důvody. U něho lze mluvit o nespokojenosti a následném hněvu. Vzít dítě a ženu do války pak znamená, že pro ně nemá bezpečný úkryt.

Je pravděpodobné, uvažoval, že Morag teď žádný domov nemá. Dobře rozuměl tomu, čeho se bojí. Pokud by její muž měl být zmrzačen nebo zabit, jak by se postarala o Jemmyho a novorozeně, které nosí pod srdcem? Nemá vůbec nikoho – nemá rodinu, kde by našla útočiště.

Vzal ji pevně za ruku a přitáhl k sobě, opanován pocitem, že by ji a její děti měl chránit. Už jednou se o ně postaral – a udělá to i podruhé.

„Morag,“ řekl, „poslouchejte mě. Kdyby se mělo stát cokoli… přijďte za mnou. Kdybyste něco potřebovala, postarám se o vás.“ Nesnažila se vyprostit. Jen se na něho dívala svýma hnědýma, smutnýma očima zpod svraštělého obočí, odděleného drobnou vráskou. Náhle pocítil naléhavou potřebu určitého fyzického kontaktu – kvůli ní i kvůli sobě. Sklonil se a jemněji políbil.

Otevřel oči, zvedl hlavu a zíral do tváře své několikanásobné prababičky, která jakoby tomu všemu nevěřila.

* * *

„DĚTE OD MÝ ŽENY.“ William Buccleigh MacKenzie se vynořil z křoviska, doprovázen tichým šuměním listí ve větvích. Ve tváři měl zlověstný výraz. Byl vysoký, vážil téměř tolik co Roger a měl široká ramena. Jeho další tělesné dispozice se zdály bezvýznamné – měl totiž také nůž. I když byl dosud zasunut v pochvě za pasem, mužova ruka spočívala na jeho rukojeti, což působilo výstražným dojmem.

Roger měl původně v úmyslu říci „Není to, jak si myslíte,“ ale neučinil tak. Opravdu tomu tak nebylo - jenže žádná přijatelná varianta, jak své počínání vysvětlit, se nenabízela.

„Nemyslel jsem tím žádnou nezdvořilost,“ řekl a pomalu se narovnal. Cítil, že by nebylo moudré udělat jakýkoli rychlý pohyb. „Omlouvám se.“

„Ne? A co jste tím teda myslel?“ MacKenzie položil majetnicky ruku na rameno své ženy a zamračil se na Rogera. Trhla sebou. Manželovy prsty se jí zadíraly do těla. Roger by mu rád ruku odstrčil, ale nejspíš by to znamenalo jen další potíže.

„Potkal jsem vaší ženu… a vás…“ dodal, „na palubě Gloriany asi před rokem nebo dvěma. Když jsem ji uviděl tady, chtěl jsem se zeptat, jak se má vaše rodina. To je všecko.“

„Nechtěl mi ublížit, Williame.“ Morag ho vzala za ruku. Bolestivý stisk ramen povolil. „Co říká, je pravda. Ty ho neznáš? Byl to on, kdo mě a Jemmyho našel, když jsme se skrejvali. Přines nám jídlo a vodu.“

„Poprosil jste mě, abych se o ně postaral,“ dodal Roger. „Během bitvy, tý noci, kdy námořníci shodili nemocný do moře.“

„Vážně?“ Tvář se mu přece jen trochu rozjasnila. „To jste byl vy? Ve tmě jsem vám neviděl do obličeje.“

„Ani já vám.“ Teprve teď viděl jeho tvář jasně – a navzdory nepříliš šťastné situaci si ji prohlížel s neskrývaným zájmem.

Tak tohle byl utajovaný syn Dougala MacKenzieho, někdejšího vůdce MacKenziů z Leochu! Podobal se mu. Měl jen ostřejší rysy ve tváři a byl pohlednější. Jak si ho Roger prohlížel důkladněji, objevil vystouplé lícní kosti a vysoké čelo, které Jamie Fraser zdědil z matčina klanu. A podobně tomu bylo s výškou – William MacKenzie měřil přes šest stop, takže když stáli s Rogerem proti sobě, viděli si přímo do očí.

Ve chvíli, kdy se otočil po zvuku, který vycházel z houští, v bystrých, mechově zelených očích mu zasvítily záblesky slunečních paprsků.

Zpoza křoviska vyšli dva muži, oči upřené před sebe, notně špinaví od dlouhého táboření pod širým nebem. Jeden držel v ruce mušketu, druhý byl ozbrojen jen na hrubo otesanou palici ze spadlé větve.

„Kdo je to, Bucku?“ zeptal se muž s puškou a přeměřil Rogera podezíravým pohledem.

„To se snažím zjistit.“ Z MacKenziovy tváře rázem zmizel dosavadní klid a znovu se zatvářil výhružně. Odstrčil od sebe svou ženu. „Vrať se k ženským, Morag. Já to s tím chlapem vyřídím.“

„Ale, Williame…“ Morag spustila oči z Rogera a podívala se na svého muže, tvář staženou úzkostí. „Nic neudělal.“

„To není nic, když se k tobě chlap chová na veřejnosti drze?“ Následoval káravý pohled. Morag se zarděla. Vzpomněla si na polibek.

„Já ale… Byl k nám laskavěj… Neměli bysme…“ Hlas jí zadrhával.

„Řek jsem vrať se!“

Otevřela ústa, jakoby chtěla protestovat. Sotva stačila uskočit, když William vyrazil proti Rogerovi se zaťatou pěstí. Roger se prohnul v pase a sám zasáhl MacKenzieho ostrou ranou do čelisti. Protivníkova ruka máchla do prázdna.

William ztratil rovnováhu, zavrávoral a poklesl do kolen. Přitom zatřepal hlavou jako právě poražené dobytče. Moragin hlasitý dech se mísil s překvapenými výkřiky mužů. Dříve než se Roger stačil otočit, aby se jim postavil čelem, uslyšel za sebou známý zvuk – tichý, nicméně dost hlasitý na to, aby při něm ztuhla krev v žilách. Bylo to cvaknutí kohoutku pušky.

Následoval záblesk, poté třeskla rána a z hlavně vyšel oblak černého kouře. Všichni kolem sebou škubli a zavrávorali. Roger se pustil do křížku s jedním z mužů. Oba přitom pokašlávali a jeden druhého skoro neslyšeli, dosud ohlušení výstřelem. Sotva Roger útočníka odrazil, uviděl Morag. Klečela v trávě a snažila se svého muže zasáhnout do obličeje některým z kusů mokrého prádla – snad aby ho zastavila. William ji prudce odstrčil, s námahou se postavil na nohy a vyrazil proti Rogerovi. Oči měl vytřeštěné a tvář brunátnou hněvem.

Roger se prudce otočil, vysmekl se muži s puškou, který se po něm ohnal, a vběhl do úkrytu v houští. Ocitl se v labyrintu drobných i větších větví, které ho škrábaly do tváře a na rukou, jak si jimi klestil cestu. Cítil, že ho kdosi s hlasitým supěním pronásleduje. V příští chvíli ho čísi ruka pevně chytila za rameno. Uchopil ji a vší silou zkroutil. Uslyšel praskot kloubu a kosti. Muž vykřikl bolestí a odskočil. Roger okamžitě vyrazil k průseku mezi zakrslými stromy.

Na svahu špatně došlápl, převalil se na záda, propadl křoviskem a sklouzl po příkrém srázu k hlinitému břehu a následně do vody, která se po jeho dopadu rozstříkla na všechny strany.

Začal se drápat ze dna a hledat pevné místo pod nohama. Sotva vylezl, musel si odkašlat, vytřást vodu z vlasů a protřít oči. Pak uviděl Williama MacKenzieho, stojícího na břehu nad ním. Sotva MacKenzie zjistil, že nepřítel je v nevýhodě, vyřítil se proti němu s válečným pokřikem.

Do Rogerovy hrudi narazilo cosi jako dělová koule. S mohutným šplíchnutím znovu spadl do vody. Než se potopil, zaslechl ještě vzdálený křik žen. Nemohl dýchat a neviděl. Ve snaze znovu se postavit na nohy chňapal po kořenech, čeřil bahno, klouzal po dnu a přitom zoufale lapal po dechu.

Konečně se jeho hlava vynořila nad hladinu. Střídavě otevřel a zavřel ústa jako ryba, aby nasál vzduch. Přitom slyšel svůj i MacKenziův dech. MacKenzie nebyl daleko. Chvíli ve vodě vrávoral, pak se znovu postavil na nohy a sípal jako zadřený stroj. Z promáčeného obleku mu crčela voda. Roger se sklonil a nadmul hruď. Dlaně měl zapřené o stehna a paže se mu chvěly od námahy. Naposledy se zhluboka nadechl, postavil se a z čela odhrnul mokré vlasy.

„Podívejte,“ začal, sotva popadl dech. „Já…“

Víc ze sebe nedostal. MacKenzie, ač sotva dýchal, vykročil přímo k němu, ponořený po pás ve vodě. Ve tváři měl odhodlaný výraz a mechově zelené oči mu svítily.

Rogera teď ale napadlo něco jiného. Ten muž byl synem Dougala MacKenzieho – ale také šamanky Geillis Duncanové!

Odkudsi zpoza vrb se ozval dunivý zvuk a z korun stromů vylétla hejna vyplašených ptáků. Bitva začala.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024