DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ
Den jako každý jiný. Od deseti třiceti do dvanácti skupinová terapie, pak ve dvouhodinových cyklech jednotliví pacienti a večer Felicie.
Hlouček podivných existencí se tlačil v čekárně už krátce po desáté. Šel jsem do ordinace později než obvykle. Provinile jsem prosvištěl kolem nich. Chovali se jako děti, když spatří oblíbeného učitele. Radost jim čišela z tváří, mávali s širokými, někteří i úlevnými úsměvy a halasně povykovali. Jen pošuk Trdý se neoddal všeobecnému veselí a dotčeně se do mě navezl: „To je dost, pane doktor. Mysleli sme, že už ani nepřídete...“
Normálně by mě tímto způsobem spolehlivě odšťavnil hned po ránu, ale měl jsem za sebou skutečně nevšední noc, takže jsem opáčil nadmíru přívětivě: „A stalo se už někdy, pane Trdý, že bych se nedostavil?“
„No, to néé,“ protáhl samohlásku zároveň s obličejem. Pokud se ovšem takovému, s odpuštěním, ksichtu dá vůbec říkat obličej. Museli byste ho vidět. Šišatá, skoro vejčitá nebo ještě lépe snad hruškovitá hlava, vyboulené oči a zrzavá kštice. A ke všemu takový ten typ, co si dělá manikúru kapesním nožíkem a spodní prádlo si mění vždy prvního v měsíci. Po něm byste se z láhve nenapili, to vám povídám... Ale kšeft je kšeft. Člověk si nevybírá.
Vzpomínám si, že jsem za sebou zabouchl polstrované dveře ordinace, jak nejrychleji jsem uměl, aby se mne nikdo nemohl zmocnit a zasypat mě svými otázkami a trably už před terapií. Povedlo se, unikl jsem i vyhlášeným vtěrkám. Zbývalo mi ještě třináct minut. Právě dost na kávu a ranní cigaretku. Normálně sice kouřím dýmku, ale v časové tísni nepohrdnu ani cigaretou. Předešlého dne jsem se vrátil od Felicie zase až po druhé v noci, v tom týdnu chronicky často. Ne že bych propadl jejím svodům, jak prorokoval Ludvík. To opravdu ne. Spíš mě postihl syndrom, kterému pracovně říkám nové koště dobře mete. Chápete... Prostě ze začátku mě to vždycky baví víc, ale po pár týdnech mě nápor sexu začne nudit a pokorně se vrátím k milované ženušce a poklidnému teplu domova. Ale to bych předcházel. Tak daleko jsem tehdy s Felicií ještě nebyl. Spával jsem s ní při každé příležitosti přesně tři neděle. Můj letitý organismus se logicky vzepřel mladistvému nasazení a já zaspal, čímž jsem se připravil o snídani, láskyplně připravovanou mojí ženou Blankou. To jen na objasnění... A hurá zpět ke svým pomatencům. Pamatuji se, že tehdy jsem na ně opravdu, ale opravdu neměl náladu. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že jim namluvím něco o náhlé nevolnosti a celý ten dramatický kroužek rozpustím. Neudělal jsem to. Částečně mi to nedovolilo svědomí a částečně jsem si byl vědom výše ušlého výdělku. A peníze jsem potřeboval. Měl jsem náhlá vydání za slušnou košili, polobotky, hovězí úplatky pro Miláčka a Felicie taky cosi stála. Nedalo se nic dělat, vpustil jsem klienty dovnitř a dýchánek mohl začít. Ty šedivé myši vynechám, nezajímaly by vás. Dokonce ani o smraďochu Trdém nemá smysl se dále zmiňovat, zvláštní je na něm pouze jeho zevnějšek a s tím jsem vás už obeznámil. Ze skupinky devíti lidí stojí za zmínku jedině tři. Mladá dívenka s utkvělou představou, že ji chtějí všichni muži znásilnit (vyjma mě, všechny terapeuty totiž považovala za bezpohlavní), dobře situovaný čtyřicátník, který se u mne léčí (léčí v uvozovkách) na svoji sexuální přeexponovanost (a vzhledem k jeho brunátnosti, dýchavičnosti a pocení hádám, že trpí spíše hypertenzí než hypersexualitou, jak se mi snaží namluvit), no a pak zakomplexovaný mužíček, kterého tluče vlastní žena. Po úvodních frázích o počasí a plánovaných či již prožitých dovolených jsme přikročili k prošťourávání intimních zážitků. Jako první se domáhal slova onen rádoby erotoman, říkejme mu třeba Prášil.
„.. .jel jsem s ní ve výtahu,“ vykládal sípavým hlasem skoro stejnou historku jako pokaždé, obměnil pouze místo konání. „Byli jsme tam sami a mně hned před očima běžely všechny ty obrázky, co bych s ní mohl dělat, a zase jsem měl tu horečku jak v hlavě, tak i mezi no…
