Celá e-kniha V nejlepších rodinách ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
7. KAPITOLA
Projížděl jsem se v autě dobré dvě hodiny, většinou po parku. Občas, abych změnil scenérii, jsem vyjel z parku a hlídkoval v ulicích.
V domě se mi nedařilo přemýšlet a myslel jsem, že to možná bude při jízdě lepší. Navíc jsem prozatím neměl náladu na Fritze ani na Theodora, vlastně na nikoho, kromě sebe sama. A tak, veden zkušeností a rozumem, jsem jezdil po městě. Někde cestou jsem jasně pochopil, v čem je můj problém: Poprvé za celá léta jsem neměl vůbec nic na práci. Jak jsem se měl rozhodnout, co mám dělat, když nebylo co dělat? Mám za to, že jsem během oněch dvou hodin nezajel severněji než ke 110. ulici a jižněji než na 14. ulici, protože jsem měl pocit, že se Wolfe nachází pravděpodobně někde uvnitř těchto hranic, a nechtěl jsem je překročit.
Když jsem je přejel, stalo se tak proti mé vůli. Projížděl jsem po Druhé avenue kolem sedmdesátých ulic a zastavil jsem na červenou vedle policejního auta, stojícího vlevo ode mě. Ve chvíli, kdy se měnila světla, policajt vedle mě vystrčil hlavu z okénka a zavolal: „Zajeďte k chodníku.“
Taková pozornost mě potěšila, stejně jako každého motoristu, a uposlechl jsem. Policejní auto mě dojelo, ten polda vystoupil a přišel s další neotřelou frází: „Ukažte mi řidičský průkaz.“
Sáhl jsem pro něj, podal mu ho a on si ho prohlédl.
„No jo, říkal jsem si, že jste to vy.“ Vrátil mi řidičák, přešel kolem mého auta na druhou stranu, nastoupil, posadil se vedle mě a navrhl: „Pojedeme na 19. okrsek. Východní Sedmašedesátá, blízko Lexington Avenue.“
„To je dobrý nápad,“ připustil jsem. „Ale nelíbilo by se vám třeba v Brooklynské botanické zahradě, zvlášť když máme Velikonoce? Hodíme si o to mincí.“
Nehnulo to s ním. „Ale no tak, Goodwine, jedem. Vím, že jste pěkný číslo. Slyšel jsem o vás všechno. Jedem.“
„Dejte mi aspoň jeden důvod, dobrý nebo špatný. Tedy, pokud vám to nevadí.“
„O žádném důvodu nevím. Vím jen, že před hodinou přišla hláška, že vás máme sebrat, a tak vás seberu. Asi jste neměl to děcko položit na schody od kostela zrovna o Velikonocích.“
„Ovšemže ne,“ souhlasil jsem. „Zajedeme pro něj.“
Odrazil jsem od chodníku a zapojil se do provozu, s policejním vozem v závěsu. Náš cíl, Devatenáctý okrsek, mi nebyl nijak neznámý. Právě tam jsem jednou strávil celou noc diskusí s poručíkem Rowcliffem, což je newyorský Con Noonan.
Poté, co mě můj únosce přivedl ke stolu dozorčího a oznámil to seržantovi, měl na srdci ještě něco jiného. Prý se jmenuje John R. O’Brien a ne John F. O’Brien. Vyložil seržantovi, že na tom musí trvat, protože loni přičetli jeden z jeho hrdinských skutků Johnovi F., což pro jednou úplně stačí a on si zatraceně přeje, aby se mu dostalo uznání za to, že na ulici zpozoroval hledanou osobu. Když to vyřídil, mile se se mnou rozloučil a odešel. Seržant mezitím někam telefonoval. Když zavěsil, pohlédl na mě se zvýšeným zájmem.
„Žádá o vás Westchester,“ oznámil mi. „Prý jste opustil místo trestného činu a jurisdikci. Chcete to zbytečně protahovat?“
„Mohla by to být legrace, ale pochybuju. Co se stane, když se přiznám?“
„Dole je nějaký chlápek z Westchesteru. Chce vás odvézt s sebou.“
Potřásl jsem hlavou. „Budu bojovat jako krysa zahnaná do kouta. Znám celkem čtrnáct advokátů. Vsadím se deset ku jedné, že nemá žádné papíry. Toto je přesně ten typ kamarádského jednání, které nesnáším. Máte smůlu, seržante.“
„Abyste mě nevyděsil k smrti. Jestli nemá papíry, pošlu vás do města, ať to tam zařídí.“
„To jo,“ připustil jsem. „Tak byste se z toho vyvlékl. Ale jestli chcete, můžeme si to oba zjednodušit. Sežeňte po telefonu westchesterského prokurátora a dovolte mi s ním promluvit. Zaplatím ten hovor.“
Zpočátku se mu to vůbec nelíbilo, ale potom ano. Myslím, že změnil názor v naději, že se dozví nějaké horké novinky o nejdůležitější vraždě měsíce. Musel jsem ho přemlouvat, ale když jsem mu pověděl, že prokurátor bude u Rackhamů a dal mu číslo, bylo rozhodnuto. Ovšemže se kryl. Když se mu ozvali, vysvětlil jim, že jenom chtěl poskytnout panu prokurá…
