3. KAPITOLA
Když jsem s autem sjel ze státní silnice do Tatonic na okresku číslo 100, hodiny na přístrojové desce ukazovaly teprve 14.40, a tak jsem se rozhodl pro malou zajížďku. Bude to jen pár mil stranou od mojí trasy. A tak jsem v Pines Bridge zabočil doprava namísto doleva přes most. Nebylo by mi k ničemu zamířit ke vjezdu na pozemek, kde stál velký kamenný sloup s vytesaným nápisem EASTCREST, protože tam bych uviděl jenom příjezdovou cestu vinoucí se lesem, a tak jsem se míli předtím vydal vzhůru do kopce po hrbolaté cestě. V nejvyšším bodě cesta běžela kousek rovně mezi pastvinami, a tak jsem zajel s autem na trávu, zastavil, vyňal jsem dalekohled a zamířil jej na vrcholek sousedního kopce, o něco vyššího, než byl ten, na němž jsem stál, kde mezi stromy bylo vidět střechu a horní část stěn kamenného sídla. Nyní, začátkem dubna, kdy ještě na stromech nebylo listí, a také díky dalekohledu, jsem viděl většinu domu a dokonce i část okolí a skupinu mužů, kteří se tam pohybovali.
Toto byl Eastcrest, zákonná rezidence zákonů nedbalého Arnolda Zecka – ovšem, člověk, samozřejmě, může porušovat zákony mnoha způsoby. Například projet křižovatku na červenou. Jiný způsob je porušovat zákony jen prostřednictvím jiných lidí, jedině pro peníze, vybírat si svůj podíl tak, že ho nelze vysledovat a nikdy se nepokoušet někoho si koupit příliš lacino. To všechno Zeck prováděl už víc než dvacet let a tady stál Eastcrest.
Nezamýšlel jsem nic jiného, než se jenom podívat, jen tak se kouknout z vršku kopce. Nikdy jsem Zecka neviděl a pokud mi bylo známo, Wolfe také ne. Když jsme se s ním teď chystali srazit už potřetí, s tím, že by to mohlo být naposled, měl jsem pocit, že bych si mohl alespoň prohlédnout střechu jeho domu a spočítat komíny. To bylo všechno. Až dosud byl pro nás zatraceně vzdálený a tajemný. Nyní jsem věděl, že má čtyři komíny a na jednom z nich, na jižním křídle, jsou dvě uvolněné cihly.
Otočil jsem vůz a zamířil dolů z kopce a věřte mi nebo ne, ustavičně jsem se díval do zrcátka, jestli se za mnou něco neobjeví. Tak hluboko jsem klesl, pokud šlo o Zecka. Působilo to nezdravě na moji sebeúctu, škodilo to mým nervům a docela mě to unavovalo.
Dům paní Rackhamové, Birchvale, stál jenom pět mil odtud, na opačné straně hory Mount Kisco, ale nesprávně jsem odbočil a dorazil jsem tam až ve čtvrt na čtyři. Vjezd na pozemek odpovídal jejímu postavení, ale nebylo to nic násilného. Projel jsem dovnitř, a než jsem se rozkoukal, objevila se po levé straně úhledná malá tabulka s nápisem:
HILLSIDE KENNELS Chov dobrmanů
Brána byla úzká, stejně jako příjezdová cesta, a tak jsem projel kolem domu až dozadu, na prázdný, nepříliš dobře štěrkovaný obdélníkový prostor a zacouval jsem do rohu těsně k dřevěné budově. Když jsem vystoupil, odkudsi zazněl nějaký hlas a pak se zpoza křoví vyřítila zuřivá, zdivočelá bestie a hnala se po mně jako blesk. Celý jsem ztuhl, až na pravou paži, která automaticky přenesla moji ruku k podpažnímu pouzdru.
Ženský hlas ostře zavelel: „Zpátky!“
Zvíře se asi deset kroků ode mne otočilo na pětníku a svižně se rozeběhlo směrem k ženě, která se zjevila na okraji obdélníku, znovu se prudce obrátilo tváří ke mně a ze všech sil se snažilo vypadat nádherně a nebezpečně. S radostí bych ho provrtal olovem. Nemám rád psy, kteří každého považují za viníka, dokud neprokáže, že je nevinen. Mám rád psy demokraty.
Vedle ženy se objevil nějaký muž. Vykročili směrem ke mně.
Promluvila ona. „Pan Goodwin? Pan Leeds musel jít něco zařídit, ale brzy se vrátí. Já jsem Annabel Freyová.“ Přistoupila ke mně, podala mi ruku a já ji stiskl.
Poprvé jsem měl možnost ověřit si některou z informací, které nám dodala paní Rackhamová, a udělil jsem jí jedničku s hvězdičkou za přesnost. Pověděla nám, že její snacha je velmi krásná. Asi by se našli tací, kteří by s tím nesouhlasili, například ti, kdo nemají rádi oči posazené tak daleko od sebe nebo dávají přednost růžové před tmavou pletí, ale já nejsem tak háklivý na detaily. Pak k…
