4. KAPITOLA
Leeds mi dal na vybranou mezi tříminutovou jízdou autem a chůzí po pěšince přes les. Vybral jsem si procházku. Okraj lesa byl vzdálen od kotců pouhých sto yardů. Na začátek dubna bylo ve dne docela teplo, ale teď, když slunce zašlo za kopec, mě ostrý vzduch vybízel k rychlejší chůzi, což bylo tak jako tak nutné, abych udržel s Leedsem krok. Mašíroval jako člověk, který někam opravdu chce dojít. Na moji poznámku, že jsme nikde nenarazili na žádný plot, ani v lese, ani ve volné krajině, odpověděl, že tohle místo představuje jen malou část pozemku paní Rackhamové, na které mu před několika lety dovolila stavět.
Poslední úsek cesty vedl po štěrkované cestě, vinoucí se v zákrutech přes louky, mezi křovím a stromy a různě tvarovanými plochami holé půdy. Život na venkově by byl mnohem příjemnější, kdyby zrušili zákon, zakazující, aby cesta vedla přímo z jednoho místa na druhé. Čím větší a krásnější pozemek, tím víc se cestičky na něm kroutí a hlavním důvodem, proč je všude tolik křoví a podobných věcí, je snaha donutit je, aby tím nepořádkem musely kličkovat. Nicméně, dorazili jsme s Leedsem do domu a vstoupili dovnitř bez zvonění či klepání, takže i on byl zřejmě členem domácnosti.
Všech šest lidí se nacházelo pohromadě v místnosti, jež byla delší a širší než celý Leedsův domek, s dvaceti koberci, na nichž se dalo uklouznout, a nejméně čtyřiceti předměty určenými k sezení, ale nezdálo se, že by se příliš veselili, bez ohledu na plně zásobený přenosný bar, protože Leedsovi a mně uchystali přivítání, jako by se jim už léta nedostalo takového potěšení. Leeds mě představil, protože jsem se s paní Rackhamovou jakoby neznal, a když jsem byl zásoben tekutinou, držela Annabel Freyová přednášku o mé práci. Potom si Oliver A. Pierce, ten politik, přál, abych je na ukázku všechny vyslechl jako podezřelé traviče psů. Když jsem se snažil vyvléknout, všichni začali naléhat, a tak jsem jim posloužil. Nepředvedl jsem nic moc.
Pierce byl kluzký exemplář. Jeho způsoby samozřejmě ovládal přírodní zákon, určující postoje volené osoby vůči každému, kdo je dost starý, aby směl volit, ale přestože mu bylo asi tolik jako mně, byl tak dobrý v předvádění různých variací, že se to dalo jen těžko poznat. Měl i stejnou postavu jako já, široká ramena a domácký, poctivý obličej a úsměv, kterým, dokázal blýskat jako majáčkem. Vštípil jsem si do paměti, že se musím podívat, jestli nespadám do jeho poslaneckého obvodu. Pokud dostane šanci, půjde jen o to, jak rychle a jak daleko to dotáhne.
Kdyby se mu nádavkem k jeho vlastnímu vybavení a nadání podařilo získat Linu Darrowovou jako partnerku, pravděpodobně by to dotáhl brzy hodně daleko. Hádal jsem jí o něco méně let než Annabel Freyové – snad šestadvacet – a nikdy předtím jsem neviděl krásnější oči. Bylo zřejmé, že jich, nebo spíše toho, co se skrývalo za nimi, užívá méně, než by mohla. Když jsem ji vyslýchal, předstírala, že jsem ji zahnal do úzkých, zatímco její oči prozrazovaly, že kdyby chtěla, mohla by klidně tančit kolem mě. Nevěděl jsem, zda si myslí, že tím někoho oblafne, nebo se prostě jenom cvičí, či zda má nějaký vážný důvod dělat ze sebe nešiku. Barry Rackham mě překvapil a otrávil. Buď jsem byl hloupější, než si myslí Nero Wolfe, nebo dvakrát hloupější, než si myslím já sám, anebo on byl dvakrát chytřejší, než vypadal. Mužů jako on je v New Yorku všude plno a on byl plný New Yorku. Zajděte si mezi pátou a půl šestou do baru na Madison Avenue a najdete tam šest až osm takových, jako byl on: ne docela mladých, ale ještě ani zdaleka ne starých; mužných v každém směru, s výjimkou nehtů na rukou. Někteří jsou unavení, jiní čerství, to záleží na jejich současném postavení, a všichni jsou maličko opuchlí pod očima. Přečetl jsem ho od A až do Z, alespoň jsem si to myslel, ale nedokázal jsem s jistotou rozpoznat, zda ví, proč tu jsem, a to byl jediný konkrétní výsledek, jehož jsem zde hodlal dosáhnout. Pokud to věděl, měli jsme odpověď na otázku, zda je na Zeckově výplatní listině. Pok…
