Vyhlídka na smrt (Ian Fleming)

Toho večera měl pravidelný rozhovor s Mary Ann Russellovou bouřlivý spád. “Vy jste se zbláznil!” prohlásila. “To vám nedovolím. Okamžitě jdu za šéfem a řeknu mu, aby zavolal plukovníka Schreibera a všechno mu pověděl. Je to jejich záležitost, a ne vaše!”

Bond jí stroze řekl: “Nic takového neuděláte. Plukovník Schreiber říká, že mi tu zítřejší fingovanou jízdu povolí s největší radostí. Vysvětlil jsem mu, že jde o rekonstrukci zločinu a to mu prozatím musí stačit. Nezajímá ho to ani za mák. Prakticky už celý případ uzavřel. Tak nezlobte a udělejte to, co jsem vám řekl. Odešlete dálnopisem mojí zprávu pro M. Pochopí co mám v úmyslu. Nebude mít námitek.”

“Čert ho vem! A vás taky! Čert vem celou tuhle pitomou službu!” Zajíkala se slzami hněvu. “Jste obyčejní malí kluci, kteří si hrajou na Indiány! To je nápad, postavit se těm lidem docela sám! Víte co to je? Frajeřina! Nic víc než frajeřina!”

Bond začínal ztrácet trpělivost. “Tak to už stačí Mary Ann,” řekl. “Okamžitě odešlete dálnopis. Je mi líto, ale je to rozkaz.”

“No prosím,” řekla odevzdaně. “Ale svou hodností jste se ohánět nemusel. - A dávejte pozor, ať se vám nic nestane. Ještě, že tam budou chlapci ze stanice. Zlomte vaz.”

“Díky Mary Ann. Povečeříte se mnou zítra? Třeba v Armenonville. Růžové šampaňské a cikánské housličky. Obligátní jaro v Paříži.

“Ano,” pronesla vážně. “Ráda. Ale tím spíš na sebe dávejte pozor, ano? Prosím vás.”

“Samosebou. Nebojte se. Dobrou noc.”

“Dobrou noc.”

Zbytek večera strávil Bond pilováním svých plánů na samou hranici dokonalosti a udělením posledních příkazů svým čtyřem pomocníkům.