Čekání na Godota (Samuel Beckett)

Vrcholné dílo moderního dramatu, které kníže absurdního divadla Samuel Beckett publikoval v roce 1953.

Čekání na Godota je absurdní divadelní hra o nemožnosti naplnění lidského údělu. Hlavními postavami jsou dva staří tuláci Estragon a Vladimír, kteří na vesnické cestě pod starou vrbou čekají na Godota, který má rozhodnout o jejich budoucím životě. Není jasné, kdo ten Godot je, ani sami tuláci to nevědí - jen malý kluk, kterého Godot za nimi posílá, jim řekne, že má bílé vousy a že fyzicky trestá jeho bratra. Dva společníci vedou celé dva dny, kdy na Godota čekají, nesmyslné dialogy působící velmi chaoticky. Dohodnou se na tom, že na větvi staré vrby spáchají sebevraždu, mají ale strach z jejího provedení.

Během jejich rozhovoru za nimi přichází pán Pozzo se svým otrokem Luckym, kterého drží na provaze. Pozzo jim ukáže, jak ho Lucky poslouchá a dokonce jej nechá zatancovat a myslet (Lucky umí myslet pouze s kloboukem na hlavě). Ke konci dne, když otrok se svým pánem odejde, přichází chlapec, jenž jim oznámí, že dnes Godot nepřijde, že ho mají čekat druhý den.

Druhý den čekají tuláci na tom samém místě a opět za nimi přijde Pozzo s Luckym. Nikdo kromě Vladimíra si z předchozího dne nic nepamatuje. Pozzo je slepý a je plně závislý na svém otroku, který je pro změnu němý (proto jim přijde divné, že jim mohl včerejší den něco říkat). Tuláci znovu přemýšlejí o oběšení, přetrhne se jim však provaz. Na konci dne se opět dostavuje malý chlapec a oznamuje jim, že Godot tento den již nedorazí. Estragon a Vladimír se domluví, že tedy půjdou pryč, ale ani jeden z nich se k tomu nedokáže odhodlat, tak jenom stojí na místě a čekají.

Dialog Estragona s Vladimírem se vyznačuje častým opakováním otázek, monotónností a nesmyslnými odpověďmi. Časté jsou vulgarismy a hovorová řeč. Účelem jejich rozhovoru není sdělování informací, ale prosté zabití času, což je ostatně v samotné divadelní hře několikrát zdůrazněno.

Marné čekání na Godota symbolizuje neschopnost člověka řídit vlastní život.

— 1 —

Čekání na Godota

Vrcholné dílo moderního dramatu o dvou ztracencích kdesi na cestě, které kníže absurdního divadla Samuel Beckett napsal v roce 1952 (uvedeno 1953).

Postavy

Estragon a Vladimír - dva tuláci bez střechy nad hlavou, kteří vedou dialog naprosto bez hlavy a paty; čekají na Godota (hlavní postava díla, která se však nikdy neobjeví, můžeme si jen představovat, jak vypadá, jaký je apod.) a zásah vyšší moci, nemají síly na to, aby změnili svůj osud; napadají je myšlenky na sebevraždu, mluví o rozchodu, o odchodu - neuskuteční nic; jsou zoufalí

Pozzo a jeho sluha Lucky - Pozzo je sebestředný otrokář, nevnímá okolí, když ho něco zaujme, přestává ostatní poslouchat a snaží se říct vše, co ví; Lucky je sluha, otrok, dělá, co mu Pozzo řekne, nakonec se jeden bez druhého neobejde (Pozzo oslepne, Lucky oněmí)

Jazyk

Dílo je psáno formou dialogu, který je atypický neustálým opakováním otázek a absurdních odpovědí.

Je zde vidět výrazná práce se synonymy, monotónnost. Autor používá neomalené vyjadřování, které vede až k vulgarismům.

Literární žánr

Epické prozaické drama, absurdní divadelní hra.

Téma a hlavní myšlenka

Tématem tohoto díla je strach z nepochopení světa a lidského života bez naplnění.

Dílo má ukázat, že smyslem života je nesmyslné očekávání čehosi a že jediná cesta, jak to vydržet, je zkrátit si jakkoliv čas.

Literárněhistorický kontext

Druhá polovina 20. století. Dílo je absurdním dramatem, které navazuje na existencionalismus.

Kontext autorovy tvorby

Beckett obdržel roku 1969 Nobelovu cenu za literaturu, kterou si odmítl převzít. Psal hlavně pesimistická díla, která kritizovala nesmyslnost života.

Jeho první román se jmenuje Murphy, jeho dalšími díly jsou například Watt, Molloy, Malone umírá nebo Nepojmenovatelný.

— 2 —