6.
První dva týdny, které jsem prožila s Paulem Klonem, patřily k těm nejpodivuhodnějším v mém životě, a v jistém směru byly téměř nevysvětlitelné. Ještě nikdy jsem s žádným mužem nezažila tolik legrace, tolik smíchu a tolik štěstí jako s Paulem. Dokonce ani s Peterem ne. Pravidelně jsem s ním sice mluvila po telefonu, ale začínal mi připadat vzdálený a neskutečný. Kdykoliv se mě zeptal, co děláme, a kdykoliv jsem mu pověděla pravdu, zdál se naštvaný. Po pár dnech mi připadalo k nevíře, že to byl on sám, kdo za mnou poslal Paula Klona. Nepřestával se kvůli němu vztekat, i když o našich sexuálních výbojích jsem se mu už podruhé ani slůvkem nezmínila. Navzdory mé diskrétnosti znal Paula zřejmě natolik dobře, že se k němu stavěl velmi podezřívavě, ačkoliv přímou otázku mi už nepoložil.
Paul mě skoro denně vodil na večeři do těch nejluxusnějších podniků. A když se mu skutečně podařilo čtyřnásobné salto, koupil mi pohádkový náramek se smaragdy a diamanty. Vybral mi ho u Harryho Winstona i s prstenem a o dva dny později mi u Bulgariho koupil i smaragdový náhrdelník „prostě jen z lásky ke mně“.
„Jak to víš?“ škádlila jsem ho, když mi ten náhrdelník věšel kolem krku. „Jak víš, že mě miluješ?“
„Vím to, protože mě bolí zátylek.“ To bylo pro něho jednoznačné znamení. Kromě toho ovšem cítil ještě něco jiného, co bylo pravděpodobně zaviněno vypětím nebo závadou v jeho mechanismu.
Slíbil, že si to nechá spravit hned v tu chvíli, jakmile se po Peterově příjezdu vrátí do laboratoře. Ten blížící se okamžik však nám oběma připadal nesnesitelný. Každý den jsme se snažili prožít co nejvíce a přesvědčovali jsme sami sebe, že to tak potrvá navěky. O Peterovi mezi námi nikdy nepadla ani zmínka.
Když jsme zrovna netrávili celý den v posteli a já musela za svými povinnostmi, Paul často obědval v Peterově klubu. Mít s ním románek a přitom dál pokračovat v normálním životě, to byla úděsná dřina. Paul vůbec nemusel pracovat, ale z pocitu povinnosti zašel každých pár dní do Peterovy kanceláře, aby se ujistil, že tam je všechno v pořádku. Potrpěl si na to. Neptala jsem se ho sice, proč tam chodí, ale měla jsem podezření, že si tak připadá důležitý. Zaměstnanci ho obskakovali stejně jako Petera, a Paulovi to zkrátka stouplo do hlavy. A taky moc rád řídil schůze a jen tak od boku střílel závažná rozhodnutí.
Nejednou před mnou utrousil, jaká je to dřina, ale měl pocit, že to je jeho povinnost vůči Peterovi. Vždyť to byl především Peter, kdo ho stvořil, a tohle byl hlavní důvod, proč ho stvořil, ačkoliv Paul se mi ostýchavě přiznal, že jeho systém pro obchodní činnost není ještě dotažený do konce. Tvrdil však, že když se ke mně vrací po celodenní námaze v kanceláři, připadá se skoro jako člověk. Byl se mnou rád a já byla ráda s ním.
Kupodivu, děti si na něho zvykly až pozoruhodně snadno a najednou jim vůbec nedělalo problémy, že pravidelně přespává v našem pokoji pro hosty. Navzdory Charlottině předchozí bdělosti, zda „to spolu neděláme“, jí to teď bylo zřejmě jedno a vůbec na nic se nevyptávala. Možná znala odpověď předem a nechtěla ji slyšet.
Sice jsem nepřestávala okázale zdůrazňovat, že spíme odděleně, ale zřejmě tomu už nevěřil ani Sam, nicméně nikdo se s námitkami nevytasil. Každou noc jsem po hodinách plných vášně Paula přiměla, aby se vrátil do svého pokoje. To už většinou byly čtyři nebo pět hodin ráno a já za dvě tři hodinky musela začít chystat snídani. Během Paulova pobytu u nás jsem toho moc nenaspala, ale tu oběť jsem přinášela ráda, protože odměna za to bohatě stála.
A právě na cestě zpátky do „jeho pokoje“ narazil Paul na Sama.
Bylo pět hodin ráno a já si nevšimla, že si neoblékl teď už ty důvěrně známé erotické kalhotky a že se rozhodl ujít tu krátkou vzdálenost nahý. Nesouhlasila bych s tím, protože by přece mohl potkat Charlotte. Paul si však byl jistý, že v tuhle hodinu obě děti spí. Na nějaké zakrývání těla ze studu nepomyslel ani ve snu, protože všechny jeho částy měl vyměnitelné, a proto je nepovažoval za tak intimní j…