Dvojník (Danielle Steelová)

9.

Koncem druhého týdne Paulova pobytu mi z toho všeho šla hlava kolem jako ještě nikdy, ale přesto se zdálo, že si spolu báječně užíváme. Obešli jsme všechny vánoční večírky, na které jsem dostala pozvánky, a s výjimkou několika menších faux pas si Paul vedl velmi dobře. Snažila jsem se ho přemluvit, aby mi dovolit vybrat pro něho vhodnější oblečení, ale to jsem po něm pochopitelně žádala příliš mnoho. Koupil si stříbrný oblek se sakem ověšeným vánočními kouličkami a s kalhotami pošitými malými blikajícími svíčičkami. V jeho očích šlo o velmi slavnostní úbor a hostitelka prvního večírku, jehož jsme se zúčastnili, to považovala za okouzlující žertík. Těžko mohla tušit, že Paul to myslí zcela vážně a že se kochá pocitem, jak udává tón současné společenské sezoně.

Zhltal všechny nabízené předkrmy, spolykal všechen kaviár, a když ho dobral do dna, naházel si do drinku tropické rybičky našich hostitelů a spolykal je také. Mám dojem, že si toho nikdo nevšiml, ale já ano, takže jsem ho donutila k odchodu ještě předtím, než se mi vymkne z ruky ještě víc a rozruší hostitelku ještě silněji, než už to udělal.

Druhý večírek, který jsme navštívili, pořádali moji staří známí, kteří se už s Peterem setkali. Zpívali jsme u nich vánoční koledy, cpali se báječným pohoštěním a po večeři jsme v obýváku hráli šarády. Já předváděla hrdinku z Jihu proti Severu, což nikdo neuhodl. Tohle Paula zřejmě pořádně naštvalo, protože si k předvádění vybral jenom jediné slovo, „jednoslabičné“. Začal gestikulovat a mně během pár vteřin došlo, že předvádí slovo „prd“. Jistě si umíte představit, co všechno vyváděl, aby to slovo názorně předvedl. Ten večer jsme odešli z večírku dost s předstihem, ale navzdory mým omluvám mě hostitel a hostitelka ujišťovali, že Paul sklidil obrovský úspěch, a to především u dětí. Poznamenali, že jim teď připadal mnohem „společensštější“ než při jejich prvním setkání, a že to je skutečně nespoutaný duch. Souhlasila jsem s nimi po celou cestu ke dveřím, ale přitom jsem z Paula nepřestávala bedlivě hlídat. Přesto jsem na něho kvůli tomu nestydatému výstupu zuřila a sotva jsme vyšli z bytu, dala jsem mu to jednoznačně najevo.

„To bylo kapánek přehnané, nemyslíš?“ kárala jsem ho v taxíku cestou domů. Nijak mě to nepobavilo.

„Copak? Ty vánoční koledy? Ty byly podle mě moc hezké.“

„Ne, mám na mysli to, jak ses předvedl při šarádách. Předváděli tam názvy filmů, Paule. V životě jsem neviděla film s názvem Prd.“

„Nechovej se tak upjatě, Steph. Vždyť se jim to líbilo. Všichni se smáli. Samo se to přímo nabízelo a já prostě nemohl odolat. Ostatně, byla to jejich vina. Neměli v občerstvení nabízet i fazole. Na fazolích není vůbec nic vánočního,“ dodal prakticky.

„Nikdo tě přece nenutil, abys je jedl. Ztrapnil jsi mě.“ Ale sotva jsem to pokárání vypustila z úst, zatvářil se Paul zdrceně.

„Ty se na mě zlobíš, Steph?“ Stačilo mi však pohlédnout na Paula v jeho vánočním kouličkovém saku a s rozsvícenými kalhotami, a pak jsem zavrtěla hlavou. Jak bych se mohla zlobit? Byl přece tak milý a tak pošetilý!

„Asi ne, ale měla bych.“ Nejhorší ze všeho byl však fakt, že mi sice příšerně lezl na nervy, ale současně jsem věděla, že se mi po něm začne stýskat v tu vteřinu, jak odejde. A ten den se rychle blížil. Zbývalo nám jenom pár dní. Paul měl v sobě něco, čím mě k sobě vždycky přitahoval, a já si uvědomovala, že v tom nehraje roli jeho šatník a dokonce ani to dvojnásobné salto. Měl v sobě cosi tak skrznaskrz slušného, tak nevinného a láskyplného!

Bránit se tomu, to by přímo bolelo. A já k tomu neměla sílu.

„Miluju tě, Steph.“ zašeptal a přitulil se v taxíku až těsně ke mně. „Strašně rád bych s tebou strávil Vánoce.“ Toužila jsem mu odpovědět, že já ne, ale nebyla by to pravda. Chvílemi jsem si přála, aby s námi zůstal věčně, se svým potrhlým oblečením a nesnesitelným chováním. Chodit s ním na večírky byla dřina, ale pokud jsme byli sami, byli jsme vždycky úžasně šťastní.

Paul měl takové výčitky svědomí kvůli tomu, že mě rozzlobil, že navrhl, abychom se zastavili v Elaine na skleničku. Během manželství s Rogerem to byl jeden z mých nejoblíbenějších podniků, ale od jeho odchodu jsem tam už jedinkrát nezašla. Ten nápad se mi zalíbil a po kratičkém rozmýšlení jsem pozvání přijala.

Taxík nás vysadil na rohu a Paul mě objal kolem ramen a zamířil se mnou směrem k Elaine. Jako vždy byla v baru obrovská rozveselená tlačenice. Paul si objednal dvojitý neředěný bourbon a pro mě skleničku bílého vína. Vlastně jsem o ni nestála, ale bylo fajn sedět v důvěrně známém podniku, a navzdory tomu Paulovu směšnému oblečení jsem byla moc ráda, že jsem zrovna s ním. Dav v Elaine byl natolik výstřední, že jsem správně předpokládala, že Paul tam může jít zcela bez obav, že upoutá příliš velkou pozornost. Nepůsobil tak nápadně, jako když jsem s ním šla do „Jednadvacítky“.

Sotva jsem si však poprvé usrkla vína, náhodou jsem se obrátila a nečekaně jsem zjistila, že se dívám přímo na Helenu v červených sametových koktejlkách lemovaných bílou králičinou nebo jiným druhem bílé kožešiny, z níž se rozletovaly obláčky bílých chloupků ma každého, kdo stál u baru v její blízkosti. Ale mnohem působivější než ta pelichající kožešina byla plocha poprsí, kterou ty šaty odhalovaly. Třeštila jsem oči na tu obrovitou bílou hruď, jež působila tak impozantně, že úplně odváděla pozornost od lehce vystouplého bříška. A když jsem od té podívané konečně zvedla hlavu, spatřila jsem Rogera, jak se dívá, jak se na dívám na Helenu, a tváří se k uzoufání rozpačitě, a nakonec jsem se ohlédla i po Paulovi. Kouličky na jeho vánočním saku mi náhle připadaly větší větší než předtím a dokonce i v té tlačenici ho světýlka na kalhotách obklopovala jakousi nezemskou září.

„Co je to?“ udeřil na mě Rober bez úvodu a užasle na něho třeštil oči. Věděl o Peterovi od dětí, ale nic z jejich vyprávění ho nemohlo připravit na tenhle pohled.

„To je Paul… Chci říct Peter,“ odpověděla jsem nevzrušeně a otřela jsem si z nosu pár chloupků, které mi na něj přilétly z Heleniny kožešiny.

„Tomuhle tedy říkám ohoz!“ poznamenal Roger významně, což si Paul vyložil jako poklonu, ale já znala Rogera líp než on a hned jsem poznala, že se přímo zhrozil. „Díky. To je značka Moschino,“ vysvětlil mile, aniž by měl ponětí, co je Roger zač, natožpak Helena. „Většinou nosím věci od Versaceho, ale tomuhle modelu jsem na Vánoce prostě nedokázal odolat. Co je to za kožešinu?“ zeptal se s pohledem upřeným do Helenina výstřihu a pak se s úsměvem obrátil ke mně: „Tvoji přátelé?“

„Můj bývalý manžel a jeho žena,“ sdělila jsem mu stručně a pak jsem pohlédla na svou nástupkyni. Musela jsem se chovat zdvořile kvůli dětem, nebo možná taky kvůli Rogerovi. „Dobrý den, Heleno.“

Věnovala mi nervózní úsměv a oznámila Rogerovi, že si skočí přepudrovat nos. Ztratila se v oblaku bílých chloupků a Roger se usmál na muže, kterého považoval za Petera. Kdyby jen tušil, že Paul je klon, asi by se parádně vyděsil.

„Děti mi o vás vyprávěly,“ prohodil Roger konverzačně a Paul přikývl. Sdělil mi, že se půjde porozhlédnout po volném stole, a hned nato jsme s Rogerem osaměli, což se nestalo už celou věčnost. „Zaboha si nemůžu srovnat v hlavě, že sis dokázala vyrazit s chlápkem, který vypadá takhle,“ zaútočil na mě neomaleně.

„Aspoň jsem si nenašla malého Santa Klause jako ty. Myslela jsem, že na kožešiny máš alergii.“ Možná byl však alergický jen na moje flanelové košile a chlupy na mých nevyholených nohou.

„Tohle je od tebe podraz,“ vyštěkl. „Vždyť je to matka nevlastního sourozence tvých dětí,“ pronesl mrazivě a vypadal navlas jako ten chlap, kterého jsem se nakonec naučila nenávidět.

„To, že je za tebe vdaná a čeká s tebou dítě, z ní slušnou ženskou neudělá, Rogere. Zato se z ní stane stejná husa, jako jsem byla já. Aspoň prozatím. Ostatně, o čem si vy dva vlastně povídáte, nebo se snad neobtěžuješ vůbec s ní mluvit?“

„A co děláš ty s tím kašpárkem? Zpíváte spolu koledy?“

„Je hodný na naše děti. A to má velkou váhu.“ Bylo to víc, než bych mohla říct o Heleně, ale nezmínila jsem se mu o tom. Nemělo to smysl, ale děti mi nepřestávaly hlásit, že při každé jejich návštěvě s nimi Helena nepromluví ani slovo a okázale dává najevo, jak se nemůže ani dočkat, kdy v neděli odpoledne zase vypadnou. Věděla jsem, že Roger ví tohle také, a zajímalo mě, jaký má na to vlastně názor a jak moc se to ještě zhorší po narození jejich vlastního dítěte. To ale byl další problém a těžko se dal vyřešit v Elaine. Litovala jsem, že jsme tam vůbec zašli a setkali se s nimi. Roger rozhodně nevypadal líp, než když ode mě před dvěma lety odešel. Po pravdě, vypadal mnohem unavenější a starší a vrcholně znuděný. Helena nebyla žádný Einstein, ale musela jsem uznat, že je nápadně hezká a sexy. Její výstřih působil fantasticky, ať už byl či nebyl olemovaný kožešinou. Její těhotenství sice zatím nebylo nijak nápadné, ale měla jsem podezření, že ňadra jí od našeho posledního setkání výrazně povyrostla.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zamyšleně si mě prohlížel. Nejradši bych ho za to zabila. Byla jsem zamilovaná do toho nejúžasnějšího muže na světě, který teď v Kalifornii provádí vědeckou práci, které nerozumím, a který se v nejmenším netouží oženit, já však zato během jeho nepřítomnosti spím s jeho klonem. Tohle by se nejenom špatně vysvětlovalo Rogerovi, ale nemohla jsem se s tím vyrovnat ani já sama. Zatímco jsem o tom přemýšlela, ze své výpravy se vrátil Paul.

„Máme stůl!“ oznámil mi pyšně a sáhl po mé sklence vína, ale já netoužila po ničem jiném než jít domů. Zahlédla jsem blížící se Helenu, před níž se vznášel obláček poletujících chloupků.

„Ráda jsem tě viděla,“ sdělila jsem Rogerovi zdvořile. „Šťastné a veselé Vánoce.“ Po těch slovech jsem postavila skleničku na pult a vyšla s Paulem z baru. Cestou jsme minuli Helenu a mě přitom ovanul její parfém. Stejný jsem používala před dvěma lety, takže mi jasné, že jí ho koupil Roger, protože tuhle vůni přímo zbožňoval. Roger teď patřil Heleně a vedli svůj vlastní život.

Čekají spolu dítě a ať už jsem si život zamotala sebevíc, není to už jejich problém a možná dokonce ani Peterův či Paulův.

Nato jsem Paulovi oznámila, že chci odejít. Tvářil se zklamaně kvůli tomu stolu, ale nakonec mi z očí vyčetl, že něco není v pořádku. Vyšel za mnou do mrazivé noci a já se zhluboka nadechla, abych tak ze sebe setřásla důvěrně známý pohled na Rogera a jeho vůni spolu s Heleniným parfémem a kožešinou.

„Co se stalo?“

„Nemám ponětí,“ odpověděla jsem a v tom prosincovém vzduchu jsem se zachvěla. Právě začalo sněžit. „Nečekala jsem, že je potkáme… Je to taková couřička a on je do ní hotový blázen. Nejspíš se mi vybavilo všechno, co jsem cítila, když za ní odešel. Nechal mě kvůli ní.“ Cítila jsem se zranitelná a obnažená a ani mé krémové šaty a vlasy s měděným přelivem pro mě neznamenaly žádnou útěchu. Pravda byla zkrátka taková, že Roger mě nemiloval. A určitě teď miloval Helenu. Už jsem o něho nestála, o tohle mi nešlo, nevzala bych ho zpátky, i kdyby mě o to prosil na kolenou, ale přesto mi naše setkání bolestně rozjitřilo mé poraněné sny.

„Nesmíš se kvůli tomu trápit, Steph,“ konejšil mě Paul laskavě.

„Helena je kolosální nula. Ani to poprsí nemá opravdové… a bože, ty příšerné šaty! Vypadáš desetkrát líp než ona! Věř mi. Ostatně, kdo by stál o ženskou s tak hrozným vkusem?“ Při tom chlácholení mu kalhoty zářivě pomrkávaly a vánoční kouličky na saku mu vesele tančily ve větru, ale v očích mu seděl pohled, jenž mě kdovíproč hluboce dojímal. Paul mě objal paží kolem ramen, druhou rukou zamával na taxík, a když jsem se usadili uvnitř, něžně mi utřel slzy.

„Pusť je z hlavy. Vrátíme se domů, zapálíme si svíčky a já tě namasíruju.“ Usoudila jsem, že zcela výjimečně zní tenhle recept jako od doktora. V taxíku i cestou nahoru po schodech jsem mlčela, pořád ještě otřesená tím setkáním, a Paul se ke mně choval něžně a chápavě.

Zaplatila jsem děvčeti na hlídání, s úlevou jsem vzala na vědomí, že obě děti šly brzy do postele a už spí. Té noci mi Paulova masáž připadala překvapivě uklidňující a nakonec jsem se nechala unést jeho něžnou vášní a udělala s ním i velmi krotké dvojité salto.

Po tomhle jsem se cítila Paulovi ještě blíž, pomohl mi přece překonat ten obtížný okamžik setkání s Rogerem a Helenou a vrátil mi aspoň kapku mého bývalého sebevědomí. V tom týdnu jsme si s dětmi zašli na představení Louskáčka. Paul šel oblečený za tureckého pašu, zkoušel na chodbě tančit exotické tance a zatáhnout do nich i mě. Odvedl pak Sama k Santu Klausovi, kterému se Sam posadil na klín, a sotva vstal, posadil se tam místo něho Paul. Pro Charlotte a Sama vybral úžasné dárky. Svým osobitým způsobem dělal spoustu věcí správně. Jeho společnost mi připomínala všechno, co jsem postrádala u Petera. Jako kdyby Paula někdo naprogramoval právě na to, co jsem u Petera postrádala. Dárky, spousta společně stráveného času, jeho dětské nadšení, když si hrál se Samem a Charlotte. Nekonečná něžnost, kterou mi nepřestával dávat najevo. Bylo vyloučeno mu odolat a ještě nesmyslnější bylo ho nemilovat. Pod tím absurdním pozlátkem a nepatřičným chováním to byl nesmírně dobrý člověk. Vlastně bych měla říct, dobrý klon. Při jeho projektování odvedl Peter úžasně dobrou práci.

Peter mi z Kalifornie telefonoval dvakrát třikrát denně a nemohl si pomoct, aby se neptal po Paulovi. Zajímalo ho, co všechno děláme, co Paul říká, co zase nechal připsat na jeho účet a jestli řídí jaguár. Nechtěla jsem mu prozradit, že ano, ale nakonec jsem musela, protože jsme měli další nehodu na Federální dálnici. Odpoledne sněžilo a povrch silnice byl namrzlý. Když mi Paul o tom vyprávěl, byla jsem z hloubi duše ráda, že jsem dětem nedovolila jet s ním. Paul si při jízdě zpíval a poslouchal Peterova cédéčka, která se mu sice hnusila, zato měl rád cédéčko s Whitney Houstonovou, které dostal ode mě. Při zpěvu zřejmě kýchnul a sjel na pravý okraj vozovky přímo na sněhový val navršený podél dálnice. Auto na něm celou jednu nekonečně dlouhou minutu hřadovalo, zatímco Whitney Houstonová se nenechala vyrušit ve zpěvu, a potom zvolna sklouzlo do mělčiny na břehu East River.

Tam zůstalo zpola potopené dobře dvě hodiny, než Peter sehnal Žluté anděly. Prozradil mi, že to bylo kruté zvlášť pro čalounění a koberečky. Když vůz konečně vytáhli, byl celý promáčený. Paul se strachoval, že auto bude možná potřebovat nový motor, a doufal, že to Peterovi nebude moc vadit.

Zavolala jsem Peterovi a všechno mu to vylíčila. Peter jen zasténal. Když jsem dodala, kolik bude stát oprava, tichounce zanaříkal.

„Proboha, jen mu nedovolol, aby ho dal zase přestříkat,“ požádal mě pak stručně a zavěsil.

„Jak mu z toho je?“ zeptal se Paul starostlivě, když jsem mu oznámila Peterův vzkaz ohledně jaguáru.

„Na zbláznění,“ vysvětlila jsem, ale dělala jsem si kvůli Paulovi starosti. Po tom vykoupání se v East River chytil příšernou rýmu.

„Ale nějak to zvládne,“ ujistila jsem ho něžně a dodala jsem tu zlou zprávu: „Zítra se vrací.“

„Tak brzy? To je o celé dva dny dřív!“ Paul se zatvířil zdrceně.

Měl v plánu zůstat s námi až do konce týdne, kdy měl Peter původně přijet z Kalifornie.

„Tvrdí, že má schůzi správní rady, na které musí být.“ Měla jsem však podezření, že v tom bude něco víc, a ne pouze to auto. Měla jsem dojem, že si nepřeje, aby se mnou Paul dále zůstával. Bylo mi jasné, že Paula to trápí.

Ten večer jsme strávili klidně. Zabalila jsem Paula do přikrývek, aby ze sebe vypotil tu rýmu, zásobovala jsem ho horkým grogem, a kdykoliv jsem mu dala pusu, Paul kýchl a nos mu zčervenal. Ale i když vypadal skrznaskrz nemocně, věděla jsem, že jaguár vypadá ještě mnohem hůř. Když jsem si potom vlezla k němu do postele, obrátil se ke mně s nezvykle vážným výrazem. Tvářil se, jako by ho něco tížilo, a připadal mi nešťastný jako ještě nikdy.

„Co by se stalo, kdybych tady zůstal?“ zeptal se mě ustaraně a já se neubránila úsměvu. Možná si v tom jaguáru narazil hlavu.

„Mám dojem, že jsme se už dávno dohodli, že tu dnesla zůstáváš, copak jsi zapomněl?“ Láskyplně jsem ho políbila, ale on postavil svou sklenku na noční stolek a zachmuřeně se na mě zadíval.

„Myslím, až se Peter vrátí. Co by se stalo, kdybych mu oznámil, že tady zůstanu a nevrátím se zpátky do laboratoře?“ To bylo vůbec poprvé, co přišel s podobným návrhem.

„A to bys mohl? Dovolili by ti to?“ Ohromila mě ta nedozírná něha v jeho očích, ale současně se ve mně probudily obavy.

„No, zkusit by se to dalo. Nedokážu tě opustit, Steph. Patřím sem. Miluju tě… Jsme spolu šťastní. Potřebuješ mě.“ To byla pravda, potřebovala jsem ho víc, než jsem kdy měla v plánu, možná víc, než jsem směla sama sobě přiznat, ale pravda byla bohužel taková, že jsem potřebovala i Petera, a to mnohem víc, než jsem milovala či potřebovala Paula. Na nějakou dobu jsem se dala strhnout tou zábavou, kterou jsme si spolu užívali, ale v průběhu posledních pár dní jsem hodně myslela na Petera a jeho návrat.

Peter byl ten, kdo z těch dvou se mi zadřel do srdce. Paul, to byla legrace, život, nadšení, smích, ale Peter, Peter mi ukradl kousek duše. Tohle jsem během našeho odloučení stačila pochopit.

Od života jsem žádala víc než jenom čtyřnásobné salto a nepřetržitou zábavu. Potřebovala jsem Peterovu spolehlivost, sílu, ten klid, s jakým mi poskytoval zázemí a sytil ty části mého já, jež s Rogerem tak dlouho, a možná už od samého začátku, lačněly.

„Nevím, co ti říct,“ přiznala jsem se upřímně, stulená vedle něho. „Miluju tě, Paule.“ Ale pak jsem si uvědomila, že bych mu neměla nic nalhávat. „Ale nejspíš ne dost. Musíme překonávat hodně překážek. Život s klonem není nijak snadný. Kdyby se lidé dozvěděli pravdu, určitě by nás vyobcovali ze společnosti. Mohlo by to pro nás být velmi obtížné.“ Byla to pravda a oba jsme si to uvědomovali. Hodně jsem o tom přemýšlela. Ne snad, že by mi jeho nabídka nepřipadala lákavá. O tom nemohlo být nejmenších pochyb, lákala mě. Ale s Peterem jsem mohla vést skutečný život, tedy, pokud by mi to někdy dovolil. S Paulem ne, v tom jsem měla jistotu.

„Ožením se s tebou, Steph,“ pošeptal mi horce a už jen slyšet ta slova pro mě hodně znamenalo. „On ne.“ Stejně jako Paul jsem vytušila, že Peter si příliš zvykl na samotu a nezávislost. I když jsem věděla, že mě miluje, jeho obavy ze závazku vůči druhému člověku byly mnohem silnější než jeho láska.

„Já vím,“ přisvědčila jsem něžně. „Ale stejně ho miluju. Nejsem si dokonce jistá, jestli mi na tom vůbec záleží. Manželství jsem už zažila, vím, jak vypadá. Provdala jsem se za Rogera a stejně se nakonec všechno zvrtlo. Manželství nepředstavuje žádnou záruku,“ pravila jsem moudře. Na rozdíl od Paula jsem věděla, o čem mluvím. „Není to víc než slib, akt důvěry, symbol naděje.“

Musela jsem si v duchu přiznat, že to není málo, ale nezapomínala jsem, že to není férový obchod. Vždycky je tam jeden, kdo miluje, a druhý, jenž dříve či později odejde.

„Ne, ty o to stojíš, ale od něho se toho nikdy nedočkáš. Kdyby si mohl vybrat, byl by raději, kdyby ses provdala za mě. Snad nevěříš, že kdyby tě doopravdy miloval, že by se po každém svém odjezdu smířil s mou přítomností v tvém bytě, když ví, že tě masíruju, miluju se s tebou, vodím tě na večírky a večeře a učím tě dvojité salto? Nebo dokonce čtyřnásobné?“

„Možná mě doopravdy nemiluje,“ přisvědčila jsem smutně, „ale na mých citech k němu to nic nemění.“

„Už jednou jsi ze sebe nechala udělat blázna, s Rogerem. Přece nebudeš blázen podruhé.“ Doprošoval se mě a já se na něho nedokázala podívat.

„Na rozumné chování už může být pozdě,“ přiznala jsem se mu tiše.

„Do Petera jsem blázen už dávno.“

„Mohli bychom spolu vést senzační život, Steph, jen kdybys byla ochotná to zkusit.“ Po pravdě, ochotná jsem nebyla. I když jsem ho měla nesmírně ráda, nemohla jsem svěřit svůj život klonovi, ne bezvýhradně, i kdyby byl sebesvůdnější a i kdyby s ním byla sebevětší legrace. Ještě pořád zbývala spousta toho, co nebyl a co neuměl. Nemohla jsem strávit zbytek života s mužem, který na večírku při šarádách pantomimicky předvádí slovo prd. „Takhle propásneš svoji životní příležitost, Steph. Všechny tvé kamarádky by ti záviděly.“

„Už mi závidí,“ pravila jsem něžně. „Jsi ze všech nejlepší.“ Pak jsem se s povzdechem rozhodla povědět mu pravdu. „Myslím, že od něho odejdu, Paule,“ přiznala jsem se posmutněle. Oči se mi zalily slzami a sotva je Paul uviděl, zatvářil se vyděšeně. Podal mi papírový kapesníček a sám se také vysmrkal. Uměl se rozplakat velmi snadno, a i když jsem věděla, že se jedná o konstrukční vadu, stejně mě to dojímalo.

„Kdy?“

„Brzy. Nejspíš hned po Vánocích.“ Přemýšlela jsem o tom už kolik dní, ale původně jsme mu to nechtěla povědět. Myslela jsem si, že jako první by se to měl dozvědět Peter. Připadalo mi to tak spravedlivé. Ale pro Paula to samozřejmě bude mít také důsledky.

Znamenalo to, že už mě nebude moct chodit navštěvovat. Jak by mohl? Pokud se vzdám Petera, automaticky ztratím i Paula. Bylo to těžké rozhodnutí a já se ještě nerozhodla definitivně. Byla mi však jasné, že do Petera jsem až příliš zamilovaná a Paulem že jsem až příliš okouzlená. Oba na mě působili trochu jako droga, obzvlášť ve vzájemné kombinaci. Jenže ta situace byla příliš šílená. Nemohla jsem donekonečna spát s oběma. I když jsem Petera tolik milovala, uvědomovala jsem si, že to je špatné. Nemohla jsem s ním žít a při každém jeho odjezdu k sobě nastěhovat Paula.

I kdyby to je oba nechávalo v klidu, mně to vadilo. A navíc jsem nesměla zapomínat i na své děti. Tentokrát to všechno bylo příliš šílené a mně z toho šla hlava kolem.

„Steph, a jsi si tím jistá?“

„Jasně že ne,“ připustila jsem a po tvářích se mi valily nové a nové slzy. „Copak bych ho mohla opustit? Je fantastický a já ho strašně miluju.“ Víc, než bych dokázala vyjádřit. Ale copak má smysl v tomhle pokračovat? Nemohla jsem smířit se s budoucností, v níž bych viděla Petera přicházet a odcházet, protože by mě dováděla k šílenství představa, co všechno by mezi námi mohlo být a není, a že bych se mezitím utěšovala Paulem. On možná nechápal, že děláme něco špatného, ale já ano. Koneckonců, i když bych mo to nikdy neřekla takhle natvrdo, byl to přece jenom klon. A Peter byl jenom člověk. A celá ta cvokařská záležitost se vylíhla právě v jeho hlavě. Zřejmě mu to tak vyhovovalo a zbavilo ho to spousty starostí. Když přijel v New Yorku, mohl být se mnou, kdykoliv se mu zachtělo, a jakmile musel odjet do Kalifornie, dělal mi společnost Paul. Tohle uspořádání mu zřejmě vyhovovalo přímo dokonale. Mělo mi usnadnit Peterovu nepřítomnost během jeho pracovních pobytů v Kalifornii, i kdyby byly sebečastější, a nemělo mě nechávat samotnou s dětmi.

„Hlavně se v ničem neukvap, Steph,“ naléhal na mě Paul, když už nás oba začala zmáhat ospalost. „Jakmile se vzdáš Petera, přijdeš tím i o mě.“

„Já vím.“ Ta představa mě nijak nelákala a znamenala, že si to všechno musím ještě pořádně promyslet.

Když jsem přestala plakat, tak jsme toho večera zkusili i čtyřnásobné salto, a povedlo se nám docela dobře, i když později jsem měla dojem, že jsem si možná naštípla žebro. Nechtěla jsem však Paulovi zkazit náladu, proto jsem se mu o tom nezmínila.

Lehla jsem si opět vedle něho a tu mě vzal za levou ruku a já ucítila, jak mi na prsteníček navlékl prsten.

„Co to děláš?“ vyhrkla jsem s ustaraným výrazem, ale v té tmě mi nemohl vidět do tváře. Doufala jsem, že ten prsten našel někde ve výprodeji, ale jak jsem ho znala, dělala jsem si marné naděje.

Nakonec jsem to napětí už nevydržela, rozsvítila jsem a podívala se.

Při tom pohledu jsem vyjekla úžasem. Byl to ten nejnádhernější prsten s rubínem, jaký jsem kdy viděla, téměř čtyřicetikarátový, ve tvaru srdce.

„Paule, tohle přece nemůžeš… To ti nedovolím… Tentokrát jsi to vážně přehnal.“ Myslela jsem to naprosto vážně.

„Ale to je v pořádku, Steph,“ uklidňoval mě s úsměvem. „Připsal jsem to na Peterův účet.“ O tom jsem nepochybovala, ale přesto, ten dar byl úžasný a prsten nevídaný. Hlavně jsem si však lámala hlavu otázkou, co to má asi znamenat. Tázavě jsem k němu vzhlédla, ale Paul se usmál a zavrtěl hlavou. „To není zásnubní prsten, ale dárek k Vánocům… Abys na mě nezapomněla.“ Při těch slovech mu v očích stály slzy a já, stejně uslzená, jsem ho políbila.

„Miluju tě, Paule,“ vydechla jsem a byla to pravda. V tomhle okamžiku jsem kašlala na to, že to je pouhý klon. Byl to ten nejlaskavější, nejlegračnější, nejmilejší a nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy poznala. Možná dokonce předčil i Petera.

„Já tě taky miluju, Steph. Dávej na sebe hezky pozor, než se vrátím zpátky. Nedovol, aby tě dohnal k šílenství… nebo ti zlomil srdce. A když si nedáš pozor, určitě to udělá.“ V jistém směru to už udělal, ale nechtěla jsem si to přiznat.

„To dělá tak jako tak, chci říct, že mě dohání k šílenství. Ale ty zrovna tak.“ Ale za tuhle odměnu to skoro stálo, říkala jsem si, když jsem se dívala na to obrovité rubínové srdce. „Právě v tom je ten hlavní problém,“ povzdechla jsem si a Paul se na mě udiveně podíval.

„A co? Ten šperk?“

„Ne, ta skutečnost, že mě oba doháníte k šílenství. Ale možná jsem šílená už byla. Možná že si mě vybral právě proto. Nejspíš v té Paříži moc dobře věděl, co dělá.“ Ale Paulovi bylo jasné, i když mi to přímo neřekl, že Peter ví spoustu věcí. Byl nesmírně inteligentní. Jediné, co nevěděl, bylo to, zda mě doopravdy miluje. Kdyby mě miloval, proč by byl ochotný dělit se o mě s klonem? Šlo o víc než o pouhé pohodlí nebo o touhu pochlubit se jedinečným vynálezem. Najednou mě napadlo, jestli se mě přece jenom nechce zbavit, jestli nechce, abych se skutečně provdala za Paula. Ale ať už měl v úmyslu cokoliv a ať už jeho teorie byly jakkoliv pomýlené a nepřijatelné, věděla jsem, že Petera miluju a Paula že miluju jen o maličko míň.

Zatímco jsem nad tím vším dumala už po miliónté, s rubínem stále na prstě jsem objala Paula kolem krku a usnula jsem, ale během svého neklidného spánku jsem až do rána snila o Peterovi, ne o Paulovi, což mi leccos napovědělo.10.

Vzhledem k tomu, co všechno jsme si předchozího večera pověděli, Paulův odchod jsme oba prožívali velmi rozcitlivěle. Neměli jsme žádnou jistotu, že se ještě někdy ke mně vrátí. Nemohla jsem mu nic slíbit a on si to uvědomoval.

„Za pár hodin mi odmontujou hlavu, budou ze mě viset dráty a ty budeš zase s ním,“ stěžoval si zarmouceně. „To pomyšlení se mi hnusí.“ Pak na mě upřel tak něžný pohled, jaký jsem u něho ještě nikdy nespatřila. „Chci jenom to, abys byla šťastná, Steph. To je všechno. Zachovej se tak, jak se musíš zachovat.“ A já z jeho tváře vyčetla, že to myslí upřímně, a měla jsem ho za to ráda.

„Mohla bych se s tebou vídat i v případě, že bych se s ním rozešla?“ Najednou mi všechno, co jsem mu včera řekla, začalo bolestně vrtat hlavou. Už jsem se necítila tak statečná. Ještě horší však bylo, že Paul zavrtěl hlavou. Málem jsem se rozplakala.

„Ne, to nemohla. Takhle to zkrátka nefunguje. Můžu sloužit jen jako záskok za něho. Sám o sobě se s tebou vídat nemůžu.“

„Ale vždyť jsi říkal… Vždyť jsi mě včera večer požádal o ruku…“ Zase jsem se v tom nevyznala. Byl by Peter součástí i takového svazku? Jak to Paul vlastně myslel?

„To jsem sám sebe vodil za nos, Steph. Vzít bychom se sice mohli, ale já bych dál byl závislý na něm.“ Nic mi nezastíral, nechtěl mi lhát, nikdy předtím mi nelhal a nechtěl s tím začínat ani na poslední chvíli. „Musel bych se o tebe dělit s ním, i kdybys mě milovala víc než jeho.“

„Občas si myslím, že tě taky víc miluju.“ I já mu říkala čistočistou pravdu. Většinou jsem si však uvědomovala, že Petera miluju skutečně nezměřitelně.

„Věřím, že ho doopravdy miluješ, Steph. Možná bys mu to měla vysvětlit.“

„Nejspíš bych ho tím vyděsila k smrti,“ poznamenala jsem zadumaně. A k čemu by to ostatně bylo dobré? Náš vztah fungoval dobře i bez toho. Pro něho. Nač bych měla žádat víc? Nač tlačit na něco, co by se tím mohlo zlomit? O to jsem rozhodně nestála.

„Jak říká Charlotte, je to snobák,“ shrnul Peterův charakter Paul. „A možná jste takoví oba. Třeba si jeden druhého zasloužíte. Život je přiliš krátký, než aby člověk promarnil všechno, co nabízí. Nebo aby promarnil dokonce i mě. Můžu se zbláznit při představě, že celé měsíce budu sedět s odmontovanou hlavou, zatímco vy dva všechno popletete. Zkus ho přinutit, aby piloval aspoň to trojité salto. Ale on je příšerně nešikovný, mohl by si ublížit. Pořádně ho hlídej.“ Paul se snažil zamaskovat, jak je nešťastný z nadcházejícího loučení. Největší starosti mi dělal fakt, že se oblékl do černých semišových legín s černým sakem pošitým flitry a vysokých černých holínek z aligátoří kůže na vysokém podpatku. Ještě nikdy jsem ho nezažila tak usedle oblečeného a tak vážného.

„Kdybys jen tušila, jak nerad od tebe odcházím, Steph,“ přiznával se smutně, „hlavně když nevím, kdy se s tebou znovu uvidím -- a jestli vůbec někdy.“

„Mám podezření, že uvidíš,“ usmála jsem se na něho ostýchavě.

Copak se můžu rozejít s mužem, který má vlastního klona? A zvlášť když je tím klonem Paul? „Nevěřím, že se někdy dokážu vzdát kteréhokoliv z vás. Jste pro mě jako droga. Možná se budu muset vrátit k doktoru Steinfeldovi, abych si v sobě udělala pořádek a odvykla si, ale to může trvat celou věčnost.“

„Prosím tě, nedělej to. Nepotřebuješ ho. Sama víš, co chceš.“

Smutně se na mě usmál a já cítila, jak hluboce mě miluje.

„Dávej na sebe pozor,“ pošeptala jsem mu, když mě políbil naposledy. Ještě pořád jsem měla na ruce jeho rubínový prsten a věděla jsem, že už ho nikdy nesundám. Paul mi řekl, že si přeje, abych si ho nechala.

„Pozdravuj děti.“ Už odešly do školy. Pak se ohlédl přes rameno na vrátného, který nosil do výtahu všechna jeho zavazadla, a popřál mi: „Buď šťastná, Steph, ať už se rozhodneš jakkoliv.“

Dveře se za ním zavřely dřív, než jsem stačila odpovědět, a já si jen v duchu kladla němou otázku, zda se spolu ještě někdy setkáme. V téhle chvíli jsem si tím nebyla jistá, ale už teď se mi po něm stýskalo.

Když jsem pak jela na letiště v najatém voze, což bylo nachové tornádo vybrané ještě Paulem, pořád ještě mi v hlavě zněla ozvěna Paulových slov. Ráda bych věděla, kde je Paul teď, zda už má odmontovanou hlavu, zda už z něco tahají vodiče. Věděla jsem, že už má zase nějaké problémy. Celý týden se mu kouřilo z levého ucha a pravé nosní dírky a já si nebyla jistá, co to může znamenat.

Když jsem tak stála v odbavovací hale a čekala jsem na Petera, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Paula. Ještě nikdy jsem se nezamotala do tak spletitého vztahu. Roger měl aspoň tu výhodu, že byl nudný. Hodně spal a často se díval na televizi.

Čas od času dokonce sledoval romantické seriály či pořady pro dospívající, i když by mi to nikdy nepřiznal a pokud jsem během takového pořadu náhodou vešla do pokoje, honem přepnul na jiný kanál. Na Peterovi a Paulovi však nebylo nudného pranic. A co hůř, v jistém směru se navzájem doplňovali. Společně tvořili jediného člověka. Ale zato jakého!

Ještě pořád jsem byla ponořená v myšlenkách, když se objevil Peter, ale já si ho nevšimla, dokud se přede mnou nezastavil a beze slova si mě nepřitáhl do náruče. Políbil mě a pak poodstoupil, aby si mě mohl pozorněji prohlédnout.

„Zvládlas to?“ zeptal se a upíral na mě zkoumavé oči, jako by čekal, že jsem se změnila, ale já byla pořád stejná a zamilovaná do něho stejně hluboce jako tenhdy v létě. Měl sako, šedé kalhoty a šedý rolák a nový pár značkových mokasín, které si koupil v Kalifornii. Slušelo mu to jako vždycky. Nechal se ostříhat a vypadal přitažlivě a schopně. „Dělal jsem si o tebe starosti.“

„Bylo to v pohodě.“ To bylo, ovšem s výjimkou mých zad, která měla za sebou čtrnáct dní vyplněných trojitými salty a příležitostně i saltem čtyřnásobným. Paul mi navrhoval, ať si seženu buď trenéra nebo berle. „Jak bylo v Kalifornii?“

„Jako vždycky.“ Začal mi líčit svůj pobyt, zatímco jsme čekali na jeho zavazadla, a k mému velkému překvapení se jedinkrát nezmínil o Paulovi. Když jsme však zamířili ke garážím, povšiml si, že mám na prstě srdcovitě vybroušený rubín. „Kdes to vzala?“ zeptal se mě ustaraně. Bylo mi jasné, že dobře tuší kde. A kdo to zaplatil.

„Je od tebe,“ odvětila jsem tiše a Peter byl natolik zdvořilý, že se zdržel komentáře. Při pohledu na nachové tornádo mu však už povolily nervy a hlasitě zasténal.

„Tos musela najmout auto zrovna v téhle barvě?“

„Jiné jim tam nezbylo,“ vysvětlila jsem mírně.

„Jak dlouho bude jaguár v opravě?“

„Tři měsíce. „Nenechal ho nově nastříkat, nebo snad ano?“

Na vteřinku jsem zaváhala a pak jsem přikývla. „Ale vybral nádherný odstín barvínkové modři. Paul myslel, že se ti bude líbit.“

„A proč nevybral oranžovou nebo citronově zelenou?“ vybuchl Peter podrážděně. Naházel zavazadla do kufru a vztekle si mě změřil.

„Protože si myslel, že dáváš přednost modré.“

„Dal bych jí přednost, kdyby ji během svých návštěv neřídil on. Po pravdě,“ střelil po mně nešťastným pohledem a vklouzl za volant, „dal bych jí přednost, kdyby tě nenavštěvoval. Naseká vždycky jenom hromadu potíží a má špatný vliv na děti.“

„Ale za to můžeš ty,“ připomněla jsem mu neútočně. Ještě nikdy jsme Petera nezažila v tak špatné náladě. Musel mít za sebou nepříjemnou cestu nebo ho zkrátka tolik navztekal ten jaguár.

„Jistě, můžu za to já,“ souhlasil stroze.

Neuklidnil se, dokud jsme nedorazili domů a já se nenabídla, že ho namasíruju. Zmínil se, že celý týden ho zlobí krční páteř.

Očividně za to mohlo nervové napětí. Ale já si ho vybrala taky spravedlivý díl. Zmítat se mezi dvěma muži jako pingpongový míček mezi dvěma zdmi, to pro mě nebyla žádná procházka růžovým sadem.

A než přišel večer, byla jsem zase celá popletená. Začínala jsem mít dojem, že spíš než milence potřebuju vymítače ďábla. Jako kdyby Peter nikdy neodjel a Paul nikdy neexistoval. Byla to hotová noční můra. Milovala jsem z nich vždycky toho, kdo byl zrovna se mnou, a do toho druhého jsem nikdy tolik zamilovaná nebyla. A v téhle chvíli jsem byla stoprocentně okouzlená Peterem. Udělal pro mě a pro děti omeletu a tvářil se, jako by nás ani na minutu neopustil. Děti už vůbec neudivilo, že ho vidí v šedém flanelu místo ve světélkujících zelených legínách.

Podobnou proměnu už u něho zažily jednou a připisovaly to buď vypětí nebo změně nálady, případně problémům v zaměstnání.

Když děti odešly spát, zalezli jsme s Peterem ke mně do ložnice.

Upřel na mě roztoužený pohled a já pochopila, na co myslí, protože jsem myslela na totéž, ale varovala jsem ho, že na dvojité salto se rozhodně necítím. Sotva jsem to dořekla, Peter se zatvářil naštvaně a beze slova zmizel v koupelně. Jako kdyby nechtěl o Paulovi vůbec slyšet, třebaže to byl on sám, kdo ho za mnou poslal.

Slyšela jsem, jak se Peter sprchuje. Objevil se v námořnicky modrém pyžamu, které jsem ráno vyprala a které paní na úklid s neskonalou pozorností vyžehlila.

Zamkla jsem dveře. Byli jsme tiše, aby nás děti neslyšely, a teprve když jsme se pomilovali, začalo to napětí z Petera vyprchávat. Objal mě kolem ramen, zhluboka si povzdechl a svěřil se, že se mu hrozně stýskalo. A stejně jako předtím, i teď jsem s absolutní jistotou věděla, že moje srdce patří jemu a ne Paulovi.

Paulova společnost byla úžasně zábavná, ale můj vztah s Peterem byl silnější a měl hlubší význam.

Ovšem ten přechod pro mě přesto nebyl nijak snadný. Když ve tři hodiny ráno Peter odcházel, dokázala jsem myslet výhradně na něho a ne na Paula, protože Peter mi připadal mnohem skutečnější.

Kupodivu jsem se však bála, že tím, kdo mě opravdu miluje, je Paul a nikoliv Peter.

„Ráno ti zavolám,“ zašeptal Peter na odchodu, a než za sebou stačil zavřít dveře ložnice, už jsem tvrdě spala a snila jsem o obou, jak ke mně současně vztahují ruce, a nebyla jsem si jistá, kterému z nich dát přednost.

A když jsem se ráno probudila, do pokoje proudila jasná sluneční zář, ale já cítila zvláštní smutek. Byl to nezvyk, nevidět hned po probuzení Paula. Netušila jsem proč, ale měla jsem pocit, jako bych ho v průběhu té noci nenávratně ztratila.

Kolem poledne přišel Peter a poznamenal, že mu připadám zamlklá, ale já ho ujistila, že mi je prima. Jen jsem myslela na některé z těch věcí, o kterých mluvil Paul. Více než kdy jindy jsem si byla jistá, že je nesmírně obtížně vracet se od jednoho k druhému a zase zpátky. Po té Peterově pohodové přítomnosti si zvykat zase na Paula. Sotva se přizpůsobím jeho kouskům a fórkům a šatníku, sotva se naučím trávit noci děláním trojitých salt, musím se s ním rozloučit. A musím se vrátit k Peterovi. Od lásky k chtíči a zase zpátky, až po hranici šílenství. I když jsem toho člověka milovala, milovat jeho i klona byl nadlidský úkol. Nechtěla jsem však Peterovi o náročnosti jeho požadavku nic říkat. Měla jsem podezření, že to beztak ví. Nechtěla jsem zranit jeho city a navíc mi to všechno připadalo nesmyslné. Neměla jsem tušení, jak dlouho to ještě vydržím. Věděla jsem pouze jediné, a sice že Peter pro mě znamená úžasně mnoho, že je vzácný dar mého života.

Uvědomovala jsem si, že tohle je mezník mého života, ale Peter by to nejspíš moc rád neslyšel.

„Stýská se ti po něm, viď?“ zeptal se Peter, když jsme se šli odpoledne projít do Central Parku. Sněžilo a silně mrzlo.

Vzhlédla jsem k němu a přikývla jsem. Ano, stýskalo se mi. Ale koneckonců, byl to jenom klon. To jsem nezapomínala, že jde jen o chumel počítačových čipů a vodičů potažený fialovým atlasem.

Peter měl mozek, srdce, duši a mnohem usedlejší vkus v oblékání.

Navzdory tomu jsem ho upřímně milovala. „Přemýšlel jsem o tom po celou cestu domů,“ svěřil se mi Peter tiše. „Nechoval jsem se k tobě moc férově, viď?“ To tedy nechoval. Ale copak představoval výjimku? Roger nebyl fér, co by se za nehet vešlo. A Peter byl podle všeho mnohem férovější než ostatní. Byl vůbec v každém směru mnohem lepší, než všichni muži, které jsem kdy poznala. A navíc měl svůj klon, takže byl dvojnásob zábavný.

„Já si nestěžuju.“ Ale Paulovi jsem si stěžovala. Hodně jsem si stěžovala na Peterovu neschopnost vcítit se do mé situace a do mých pocitů.

„Co znamená ten prsten? Jen další dárek nebo něco víc?“ Tvářil se velmi vážně a na vlasech a na nose mu přistávaly vločky sněhu.

Zastavil se a upřel na mě oči překypující otázkami. Bylo vidět, že trpí.

„Jen další dárek,“ odpověděla jsem zadumaně, protože jsem si připomněla ten okamžik, kdy mi ho Paul navlékal na prst. Od té chvíle jsem ho nesundala.

„Požádal tě o ruku?“ S odpovědí jsem dlouho váhala, protože jsem si nebyla jistá, zda Paul stojí o to, abych to Peterovi prozradila. Ale svou hlavní povinnost jsem měla vůči Peterovi a ne vůči jeho klonu. Mlčky jsem přikývla a dál jsme se procházeli v parku.

„Hned jsem si to myslel. A cos mu odpověděla?“ vyzvídal Peter zachmuřeně, jako by byl přesvědčený, že má právo to vědět.

„Řekla jsem mu, že za klona se provdat nemůžu,“ přiznala jsem se bez vytáček.

„A proč bys nemohla?“ Peter se zastavil a zadíval se na mě. Kolem nás se tiše snášel sníh.

„Víš to stejně dobře jako já. Nemůžu se provdat za klona. Je to počítač, stroj, umělý výtvor, a ne lidská bytost. Je směšné o tom vůbec mluvit.“ Kromě to a především jsem milovala Petera. Paula sice také, ale ne v tom skutečném slova smyslu. Bez ohledu na to, jak moc mi připadal přitažlivý, zůstával Paul pouhou iluzí. Peter byl opravdový, byl to komplexní člověk, či aspoň jsem tomu věřila.

Cestou domů Peter mlčel. Po návratu mi oznámil, že musí jít do svého bytu a později že se mi ozve. Do večeře však nezavolal.

Děti měly po zbytek víkendu zůstat u Rogera. Toho večera jsem Peterovi několikrát volala, ale nebral telefon. Nechala jsem mu na záznamníku pár vzkazů a potom jsem seděla ve tmě své ložnice, dívala se oknem na snášející se sněhové vločky a dumala jsem, kde může být a co se to mezi námi vlastně přihodilo.

Ozval se mi až druhý den ráno, a sotva jsem zaslechla jeho hlas, napadlo mě, že zní nezvykle odtažitě. Oznámil mi, že měl telefonát z Kalifornie a že ještě teď ráno odjíždí. Nechtěl, abych ho odvezla na letiště. Prý bude zpátky za pár dní. „Před Štědrým dnem,“ řekl neurčitě.

„Stalo se něco?“ Tón jeho hlasu mě přímo vylekal. Jako by Peter byl strašně daleko.

„Ne, je to jen naléhavá pracovní schůzka. Nic životně důležitého, ale chci u toho být.“ Bližší vysvětlení mi nenabídl.

„Myslela jsem s námi.“ Hlas se mi při té otázce třásl. Ještě nikdy jsem nezažila, že by se mnou jednal takhle chladně. Jako kdyby to byl náhle úplně cizí člověk.

„Možná. Promluvíme si o tom, až se vrátím.“

„Já ale nechci čekat tak dlouho,“ namítla jsem. Slyšela jsem to v jeho hlase, Ten konec. Měla jsem podezření, že tentokrát se nebude obtěžovat ani s posíláním Paula. Tón jeho hlasu mi naznačoval, že Peter mi uniká do svého vlastního světa a tam že pro mě není místo.

„Potřebuju od toho prostě na chvíli vypadnout,“ objasnil mi, ale znělo to mrazivě jako sníh snášející se za okny. „Za pár dní se zase uvidíme. A kdybych nevolal, tak si nedělej starosti.“

Slíbila jsem, že nebudu, ale sotva jsem zavěsila, hořce jsem se rozplakala. Možná je v tom jiná žena. Možná že právě proto se vrací do Kalifornie. Možná že mu zatelefonovala nějaká blondýnka ze San Franciska. Další Helena. Dělalo mi to vážné starosti.

Celé odpoledne jsem proseděla v bytě, promýšlela celou situaci ze všech stran a lámala si hlavu otázkou, co se asi zvrtlo, co jsem provedla, proč byl Peter tak studený a nahněvaný. Tou dobou jsme spolu chodili přesně pět měsíců, což mně osobně připadalo už slušně dlouho, i když v porovnání s délkou lidského života to byla pouhá chvilka. Zajímalo mě, jestli se mi vůbec ještě ozve, jestli se vrátí na Vánoce, jak slíbil. Jeho „Promluvíme si o tom, až se vrátím,“ znělo všelijak, jenom ne šťastně. Slíbil, že hned po návratu mi zavolá, a pak zavěsil a ani mi neřekl, že mě má rád. Cítila jsem, že se schyluje k dalšímu zlomenému srdci. Když budu mít velkou smůlu, potká mě to ještě před Štědrým dnem.

Děti se měly vrátit v půl šesté a třicet minut předtím se ozval domovní zvonek. Pořád ještě zachmuřená jsem šla otevřít v domnění, že Roger přivezl děti o trochu dřív. Když jsem však otevřela, spatřila jsem na prahu Paula, jak z norkového kožíšku setřásá sníh. Pod kožíškem měl rudé strečové legíny a třpytivý rudý svetr od Versaceho a k tomu vysoké kovbojské boty z rudé aligátoří kůže. Tak Peter mi ho přece jenom poslal. Na okamžik se mi ulevilo. Přinejmenším aspoň pro tuhle chvíli nebudu sama.

„Ahoj,“ přivítala jsem ho zakaboněně. Paul mě popadl do náruče a roztočil se se mnou, až se mě zmocnila závrať. Měl stříbrné palčáky zdobené hranostajími ocásky a hodil mi je okázale k nohám, jako by mě vyzýval na souboj. Najednou jsem si povšimla, že má nová zavazadla. Místo nachových kufrů z aligátoří kůže od Hermes to byly zářivé rudé kufry z pštroší kůže značky Vuitton.

Drobnými diamantky na nich byly vysázeny monogramy P.K.

„Nezdá že, že bys ze mě měla velkou radost,“ poznamenal a se zklamaným výrazem si svlékl kožíšek. Po pravdě, radost jsem skutečně neměla. Tu hru jsem už dál zkrátka nedokázala hrát. Před dvěma dny jsem se s ním rozloučila, vyrovnala jsem se s tím, smířila jsem se s vědomím, že jsme se spolu možná viděli naposledy. Potom jsem se celým srdcem obrátila k Peterovi.

Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na něho a při pohledu na Paula jsem hořce litovala, že mi ho Peter tentokrát posílal.

„Odjel,“ svěřila jsem se mu smutně a po tvářích mi skanuly dvě slzy. V duchu jsem zatoužila po jedné ze svých přátelských flanelových košil. Neměla jsem náladu ani na legraci ani na Paula. Tolik jsem toho zvládnout nedokázala. Měla jsem pocit, jako kdybych stála v otáčivých dveřích, které mě hází od jednoho milence k druhému. Jenže teď už mi bylo jasné, kde zůstalo mé srdce, a stejně jasně jsem si stačila uvědomit, že Peterovi na mně za mák nezáleží, zatímco Paul to nedokáže nebo nechce pochopit. Ale věděla jsem to aspoň já -- konečně.

„Však já moc dobře vím, proč se trápíš,“ prohlásil Paul blaženě a spokojeně odrázoval do kuchyně, přičemž s naprostou lhostejností za sebou trousil sněhovou cestičku. Otevřel skřínku, v níž jsem schovávala bourbon, ale tentokrát vytáhl láhev vodky. Během pár vteřin do sebe hodil dva panáky a nalil si třetí. Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho viděla pít vodku, ale zřejmě mu moc chutnala.

„Peter se mi zmínil, že se ti po mně strašně stýská,“ vysvětlil a samolibě, nicméně něžně se na mě zahleděl. „Proto mě sem zase poslal.“ Přecházel po kuchyni a tvářil se, jako by mu patřila, což mě hrozně naštvalo. Koneckonců, byl to jenom klon a na mě si nemohl dělat žádné nároky.

„Mrzí mě, že tě sem poslal, Paule,“ sdělila jsem mu na rovinu.

„Necítím se na to. Podle mě bys měl zase odejít,“ dodala jsem smutně.

„Nebuď hloupá.“ Vůbec ho nezajímalo, co říkám, rozvalil se na židli a hodil do sebe dalšího panáka vodky. „Není pro tebe dost dobrý, Steph. Myslím, že tě deprimuje. Určitě to bude tím, jak se obléká.“ Já však musela myslet jen na to, že Paul v těch svých rudých strečových legínách připomíná obrovskou jahodu. Byla to oslepující barva.

„Mně se ale líbí, jak se Peter obléká!“ bránila jsem ho a myslela jsem to upřímně. „Vypadá senzačně a sportovně a sexy!“

„Ty považuješ šedý flanel za sexy?“ Přikývla jsem a Paul zasténal a olízl si rty vlhké od vodky. „Kdepak, Stephanie, šedý flanel není sexy. Je nudný.“ Ten soud pronesl s naprostou sebejistotou.

„Miluju ho,“ přiznala jsem se a dívala se na Paula z opačného konce místnosti. Nešlo mi do hlavy, jak jsem kdy mohla milovat jeho. Paul byl figurka, ne osobnost. Ve skutečnosti nebyl ani to, ale to jsme nakonec oba věděli. Očividně ho to nezaleklo.

„Ne. nemiluješ ho, Steph. Miluješ mě, jak sama moc dobře víš.“

„Těší mě tvoje společnost. Užiju s tebou spoustu legrace. Jsi nespoutaný a zábavný a milý a nenudíš mě.“

„A taky jsem senzační v posteli,“ doplnil zřejmě pod vlivem té vodky. „Na to nezapomínej.“

„Jenže senzační v posteli se dá být i bez těch akrobatických kousků,“ řekla jsem tiše. V životě jsem netoužila vystupovat u cirkusu.

„Přestaň ho pořád omlouvat. Oba víme, že prohrál. Je to dojemný ubožák.“

„Není!“ rozkřikla jsem se, protože to už do mě vjel vztek. „Ubohý jsi ty! Představuješ si, že sem můžeš přitančit pokaždé, co Peter vytáhne paty, a zahrávat si se mnou, dělat se mnou salta ve vzduchu, zpíjet se do němoty a dělat ze mě blázna před všemi mými přáteli, a já že jsem tebou tak unešená, že na Petera zapomenu. Tak aby bylo jasno, nezapomenu! Nemůžu. Nikdy to nedokážu! Jestli chceš vědět pravdu, nejspíš mě ani nemiluje, ale i kdyby tomu tak bylo, tak já ho milovat nepřestanu!“

„Jsi nechutná.“ Paul se zaářil nesmírně uraženě a já náhle dostala strach, že jsem zašla příliš daleko a skutečně jsem zranila jeho city. Jeho čipy i vodiče byly vrcholně citlivé. Už jsem zažila, jak snadno se dá ublížit Paulovu egu. „Ale jinak máš pravdu. Nemiluje tě. Podle mě to ani neumí. To byl taky důvod, proč mě zkonstruoval. Chtěl, abych všechny ty cerepetičky s dvořením za něho odvedl já. A já to dělám. Tak si to konečně přiznej, Stephanie. Díky mě vypadá mnohem lepší, než je ve skutečnosti. Beze mě je hotová nula.“

„Nula jsi ty bez něho!“ odsekla jsem neomaleně a Paul s sebou škubl, jako bych ho udeřila. V tu chvíli jsem toho sice chtěla nechat, ale nešlo to. Pochopila jsem, že kvůli svému vlastnímu zdravému rozumu s ním musím jednat co nejupřímněji. Byla jsem do něho poblázněná. Měla jsem ho nesmírně ráda. Ještě nikdy jsem nezažila tolik legrace a moc mi na něm záleželo, jenže během dvou posledních dní jsem jsem získala jistotu v tom, nač jsem měla podezření hned od samého začátku: Že ho nemiluju. Milovala jsem Petera. Bezvýhradně, úplně a z celého srdce. I kdyby to Peter nikdy nepochopil, nemohlo to na mé lásce nic změnit.

„Dotkla ses mých citů, Steph,“ prohlásil Paul, popadl opět vodku a tentokrát si dopřál dlouhý lok přímo z láhve. Zatímco ji stavěl zpátky na stůl, hlasitě říhl. Byla to jedna z těch drobností, které jsem na něm měla ráda.

„Mrzí mě to, Paule, ale musela jsem to říct.“

„Jenže já ti nevěřím a Peter jakbysmet. Dobře ví, že jsi zamilovaná do mě.“

„Proč myslíš?“

„Řekl mi to!“ prohlásil Paul odvážně. „Před odjezdem do San Franciska mi ještě zavolal.“

„A co všechno ti říkal?“ vyptávala jsem se. Moc by mě zajímalo, o čem mluvili a co všechno si povídali o mně. Představa jejich rozhovoru mě maličko vyváděla z míry. Žádná žena nemůže být ráda, když se oba její milenci baví zrovna o ní.

„Zmínil se pouze o tom, že od jeho návratu jsi v depresi a on že potřebuje zmizet. Podle všeho jsi mu začala být až příliš blízká. Když byl pryč, moc se mu po tobě stýskalo. Říkal, že když se vrátil, nemohl prostě nepřehlédnout, jak silně po mně teskníš. Je to pravda, viď?“ usmál se na mě vítězoslavně.

„Chyběl jsi mi pokaždé,“ přiznala jsem upřímně. „A trápilo mě pomyšlení, že už tě možná nikdy neuvidím.“

„Proč bys mě neměla vidět?“ Klon se zatvářil zmateně.

„Kdybych se s ním rozešla, tak bych se s tebou mohla jen těžko scházet, nemyslíš? O tom už jsme spolu mluvili, Paule.“

„Ale proč by ses s ním rozcházela, když ho údajně tolik miluješ?“

„Protože on nemiluje mě. A navíc nedokážu hrát tuhle hru donekonečna, myslím tím to spaní s vámi oběma. Není to slušné a navíc to věčné přizpůsobování se je hrozná dřina. V jednu chvíli s tebou skáču ze zdi a snažím se ti zabránit přeskakovat autobusy na Páté Avenue, a chvilku nato se pokouším chovat se s ním co nejslušněji a vyhovět zase jeho potřebám. A ať už jsou jakékoliv, nejsem si jistá, že k nim patřím i já. Když odjížděl do Kalifornie, taktak že se se mnou vůbec rozloučil.“

„Protože moc dobře ví, že my dva patříme k sobě.“

„Ty patříš do laboratoře, kde tě rozmontují. A já patřím do blázince.“ Mnohem víc jsem však věděla, že patřím k Peterovi.

Navždycky, pokud mi to dovolí. Ale to se v dané chvíli zdálo velmi nepravděpodobné.

„Nechce stát mezi námi,“ tvrdil Paul sebejistě, jako by znal Petera líp než já a mluvil teď za něho.

„V tom případě je ještě větší cvok než ty.“ Než jsem však stačila ještě něco dodat, děti se vrátily ze svého víkendu u Rogera a Heleny a potřebovaly si na to požalovat. Mezitím si už stačily na Paula zvyknout, i na ten jeho exotický způsob oblékání, takže ho v kuchyni zaregistrovaly jenom tak mimochodem a samozřejmě si myslely, že to je Peter.

„Pěkný legíny,“ poznamenala Charlotte, když si z ledničky vyndávala plechovku koly, a dál si stěžovala, jaká je ta Helena mrcha a jak hnusně vypadá s těmi stále rostoucími ňadry, zatímco já ji napomínala, aby se vyjadřovala slušně. Bylo to zbytečné.

Ještě pořád jsem s ní mluvila, když se Paul spiklenecky vytratil se Samem. O půl hodiny později mě málem sklátil infarkt, protože jsem je šla hledat a zjistila jsem, že Paul věnoval Samovi živého leguána. Přinesl ho v jednom ze svých kufrů.

„Ach, kristepane!“ zavřískla jsem. „Co je to?“

„Jmenuje se Iggy!“ hlásil mi Sam pyšně. „Peterovi ho přivezl jeden kamarád až z Venezuely.“

„No, tak že mu vzkazuju, ať ho tam zase honem odveze zpátky. Doma to zvíře mít nemůžeš, Same!“ To už jsem neskrývaně panikařila.

„Ale mamko…“ zvedl ke mně Sam obrovské žadonící oči a nepřestával mě uprošovat.

„Ne! Nikdy!“ Nato jsem se rozzuřeně obrátila k Paulovi. Nejenom že k nám vpadl nepozvaný jako obvykle, a tentokrát i nechtěný, ale navíc s sebou dotáhl i tuhle stvůru! „Můžeš si z něho vyrobit báječné střevíce. Přinejmenším na jeden to vystačí. Tvůj venezuelský kámoš ti zaručeně sežene ještě jednoho. Dokonce je ani nebudeš muset barvit. Zelení už jsou dostatečně. A ten ten hnus zase schovej do kufru!“ Paul sebral leguána Samovi z hlavy, kde si zvíře hovělo, a Sam nepřestával žadonit. „Na to zapomeňte, a oba dva! Okamžitě zmizí! Nebo vás pošlu do Venezuely spolu s ním! Sbohem, Iggy!“ vyštěkla jsem jedovatě a vrátila jsem se do kuchyně, abych dovařila večeři. Co si proboha s Paulem počnu? S leguánem nebo bez leguána, bylo mi jasné, že tentokrát tady Paula nenechám. Dospěla jsem k jednoznačnému rozhodnutí.

Zrovna jsem míchala špagety, když do kuchyně vkročil Paul s vážným výrazem v obličeji. „Zklamal jsem se v tobě, Steph. Úplně jsi ztratila smysl pro humor.“

„Dospěla jsem. To bys v životě nepochopil. Nejsi opravdový. Můžeš si dovolit být až nadosmrti diblík, ale já ne. Jsem dospělá ženská s dvěma velkými dětmi!“

„Mluvíš navlas jako Peter. Pořád omílá přesně takovéhle žvásty. To je taky ten důvod, proč všem připadá úděsně nudný.“

„A možná je to ten důvod, proč ho miluju. Kromě toho by nikdy neprovedl takovou hloupost, že by Samovi donesl nestvůru. Nanejvýš tak zlatou rybičku nebo morče. A třeba i psa, ale ne satanova mazlíčka, nebo jak se ta potvora jmenuje.“

„Je to leguán a je to hotový krasavec. A kde bereš tu jistotu, že by to neudělal? Vždyť ho skoro neznáš!“

„Znám ho dost důvěrně, abych mohla přísahat, že mému synovi by leguána nedal!“

„No dobře, tak promiň, že existuju,“ zabručel Paul, vytáhl láhev sherry, které jsem používala při vaření, a vypil půlku láhve.

„Stihnu se před večeří osprchovat?“

„Nestihneš!“ odsekla jsme neústupně, „a taky tu nemůžeš zůstat na noc.“

„Proč ne?“ Vypadal zklamaně a k tomu dostal škytavku. „Jo, jen tak mimochodem, to sherry je hnusné, měla bys ho radši vyhodit.“

„Tys ho neměl pít.“

„Vodku jsem dorazil a bourbon jsi tu neměla.“

„Netušila jsem, že přijdeš. Peter pije jen martini.“

„Kašlu na to, co pije on. A proč tady nemůžu zůstat?“

„Protože začínám nový život. Mám dojem, že tentokrát byl kvůli tobě fakt rozzlobený. Nechci si pokazit vztah, který je pro mě důležitý, i kdyby tě za mnou poslal on sám.“

„Není na to trochu pozdě? A kromě toho, sama nevěříš, že tě miluje.“ Znělo to velmi zlomyslně. To z něho mluvila ta vodka.

Nebo možná sherry.

„O to přece nejde. Ať už mě miluje nebo ne, já ho miluju a to stačí. Nezapomeň, že tu nemůžeš zůstat přes noc.“

„Ale do laboratoře se vrátit taky nemůžu!“ prohlásil trucovitě.

„Nemám klíče a v neděli tam nikdo není.“

„V tom případě se ubytuj v hotelu Plaza. Máš přece Peterovu kreditku, tak mu to nech připsat na účet.“

„Jenom když se tam ubytuješ se mnou.“

„To pusť z hlavy… A beztak nemám hlídání pro děti,“ vyhrkla jsem roztržitě, protože špagety se začaly připalovat. Zatímco jsem s Paulem diskutovala o leguánovi a místě jeho noclehu, stačila se z nich vyvařit všechna voda.

„V tom případě zůstanu tady,“ sdělil mi nevzrušeně, „dokud se zase nevrátí z Kalifornie.“

„Paule!“ oznámila jsem mu neústupně a podívala jsem se mu zpříma do očí, „smíš tady zůstat na večeři, ale hned potom odejdeš.“

Myslela jsem to vážně. Vtom vběhla do kuchyně Charlotte a zvědavě si nás oba prohlížela.

„Kdo je Paul?“ zeptala se, protože to považovala za nějakou naši hru. „A co se stalo s večeří?“

„Spálila jsem ji!“ procedila jsme skrz zaťaté zuby a zabodla jsem do nich vražedný pohled. Pak se přiloudal Sam s leguánem v náruči.

„Okamžitě tu stvůru odnes!“ zavřískla jsem na něho a mrskla jsem hrncem se spálenými špagetami do dřezu. Zachraňovat už nebylo co.

„Nemám tě rád!“ rozkřikl se na mě Sam a vrátil se i s leguánem do svého pokojíku.

„Vážně bys mu měla dovolit, aby si ho nechal,“ ozval se Paul mírně, „hodně to pro něho znamená.“

„Vypadni mi ze života!“ sykla jsem. Zoufale jsem toužila se rozječet nebo rozplakat nebo ho praštit.

„Vždyť mi to nedovolíš,“ namítl a usmíval se přitom na Charlotte.

„Tvoje maminka bývá při vaření strašně nervózní, viď? Nechceš, abych ti něco umíchal nebo tak?“ nabídl se ochotně, zatímco jsem z mrazáku vztekle vytahovala koupenou pizzu.

„Ne, děkuju pěkně.“ Paul vytáhl kostky a pustil se s Charlotte do hry, zatímco já dusala po kuchyni a třískala jsem vším, co mi přišlo pod ruku.

Večeři jsme servírovala až v devět hodin a kdovíjak se mi podařilo připálit i tu pizzu.

Po desáté jsem dokončila úklid kuchyně. Sam mezitím usnul ve svém pokojíku a leguána měl pořád ještě u sebe. Když jsem mu šla dát pusu na dobrou noc, zjistila jsem, že stvůra leží vedle něho na polštáři, a honem jsem za sebou zavřela dveře, aby to zvíře neuteklo. Paul ho musí zase odnést. V životě nedovolím, aby si ho Sam nechal.

„Už spí?“ zeptal se Paul tlumeně, když jsem se vrátila do kuchyně. Zpracovával mou jedinou láhev ginu. Původně jsem ji schovávala pro Petera, ale teď už to najednou bylo úplně jedno.

Peter řekl, že „si spolu promluvíme“, a tahle fráze se bez výjimky rovná umíráčku. Až se vrátí z Kalifornie, tak mi dá nejspíš kopačky, pokud to tím posledním rozhovorem už neudělal.

Pravděpodobně nesebral odvahu vpálit mi to otevřeně a jednou provždy. Vzpomněla jsem si, jak byl zamlklý, když jsme se spolu procházeli v zasněženém parku, a taky na jeho pohled, když jsem mu ukázala ten rubínový prsten od Paula.

Nalila jsem si skleničku ginu, přidala do ní trochu toniku a přihodila hrstku ledových kostek.

„Myslel jsem, že nepiješ!“ Paula jsem svým počínáním zřejmě šokovala.

„Nepiju, ale řekla bych, že to potřebuju.“

„A co takhle masáž?“

„A co takhle kdybys sbalil svého leguána a vypadl někam do hotelu, a hezky beze mě?“ Za ten jeden večer jsem toho měla tak zrovna dost, dvě spálené večeře, rozpadající se vztah a obrovský ještěr pobíhající v pokoji mého synka, a to už nemluvě o tomhle šílenci, s kterým jsem spávala a kvůli kterému jsem nesjpíš prohrála svůj vztah s Peterem. A přitom Paul nebyl ani člověk.

Život se mi rozpadal pod rukama. Celé dva roky jsem si poctivě holila nohy, zřekla jsem se borůvek, a když jsem konečně potkala nejlepšího mužského ve svém životě, podařilo se mi ten vztah zbodat díky románku s Robocopem.

„Mám dojem, že bys měla zajít za doktorem Steinfeldem,“ doporučil mi Paul soucitně, když jsem chvíli usrkávala gin s tonikem.

„Možná bychom tam měli zajít všichni.“ Byla jsem příliš unavená, než abych to téma rozvíjela dál. Toužila jsem výhradně po tom, aby tu seděl Peter místo Paula, rozvalujícího se v kuchyni v nachových legínách. „Nekouše tě ten hadr? Já to na sobě nesnesu.“ Z té jedné skleničky jsem začínala být obstojně namazaná, ale kašlala jsem na to. Beztak můj život ztratil smysl.

Přišla jsem o Petera.

„Jasně že kouše,“ přisvědčil Paul pohodově. Moje zoufalství s ním očividně ani nehnulo. „Za minutku si je sundám.“

„Ale ne tady!“ prohlásila jsem významně a Paul se usmál.

„To se rozumí. Myslel jsem v ložnici.“ Zhroutila jsem se zády na opěradlo židlo a se zavřenýma očima jsem zasténala. Proč jen mi Peter tohle udělal? Proč nemohl v Paříži sbalit nějakou jinou nic netušící chudinku a trápit svým klonem ji? Byla jsem zamilovaná do Jekylla a Hydea. Tedy, hlavně do Jekylla, ale ten o mě nestál.

A já zaboha nemohla Hydea vytěsnit ze svého života, zpod své kůže, ze své kuchyně. A byla jsem z toho úsilí už vyčerpaná k smrti. „Kde je Charlotte?“ zeptal se s ledabylým zájmem, když se zvedl a protáhl se.

„Už spí.“ Šla si lehnout těsně po Samovi.

„Tak brzy?“

„Nařídila jsem jí, aby si uklidila v pokoji a udělala úkoly. To mívá stejný účinek, jako když jí dáš narkózu. Ztratila vědomí hned nato, co jsem to dořekla.“ Tím se vysvětloval i fakt, proč je v bytě takový klid.

Dopila jsem gin s tonikem a vstala. zadívala jsem se na něho a snažila se vykoumat, jestli mám ještě aspoň chabou naději, že se to dnes večer zbavím, ale nevěřila jsem tomu. Možná bude snazší nechat ho tady prostě přespat, úplně naposledy, a ráno s ním i s jeho leguánem vyrazit dveře.

„Dneska bys mohl přespat v pokoji pro hosty,“ navrhla jsem.

Vzdala jsem se, ale ne úplně. Do svého pokoje pro hosty Paula pustím, ale do své postele a do svého srdce ne. Ty patří Peterovi. Tím jsem si teď byla jistá. Už nikdy se nenechám zviklat k názoru, že miluju Paula. Nemiluju. Ale najednou jsem si vzpomněla, že dětský pokoj je plný vánočních dárků a jejich přestěhování že by mi zabralo celé hodiny. Vršila jsem je tam už celé dny a jinde jsem na ně neměla místo. Ještě nebyly zabalené a já samozřejmě nechtěla, aby je děti viděly. Na postel nebylo pod dárky ani vidět. Ocitla jsem se v pasti. „Právě jsem si vzpomněla. Tam ti není kde ustlat. Můžeš přespat jedině na podlaze v ložnici.“

„To nemůžu,“ odvětil přesvědčivě a já se při těch slovech zhroutila jako po úderu pěstí. Ztrácela jsem muže, jehož jsem milovala, a nebyla jsem schopná zbavit se klona, kterého mi pověsil na krk. „Na podlaze spát nesmím,“ vysvětloval mile. „To totiž škodí mým vodičům. Můžou se pokřivit.“

„Tak k tobě zítra zavolám elektrikáře. Jinou možnost nevidím.“

„Jsi nesmírně dobrosrdečná, Steph.“

„Díky.“ Zhasla jsem světlo, postavila svou sklenku do dřezu a Paul mě následoval do ložnice. Sotva jsem zavřela dveře, ihned si stáhl rudé strečové legíny. Snažila jsem se nevnímat, jak senzační má nohy. Protože byl vyroběný s maximální přesností a péčí, měl nohy navlas stejně pěkné jako Peter.

Vytratila jsem se do koupelny a vlouzla jsem do dlouhé noční košile, přes kterou jsem si přehodila župan a v pase ho pevně zavázala. Kdybych mohla, spala bych nejradši v lyžařské kombinéze. Byla jsem skálopevně odhodlaná Paulovi odolat.

„Ty jsi tak prochladlá?“ změřil si Paul překvapeně můj úbor.

„Ne, frigidní,“ odvětila jsem prostě a vlezla do postele, zatímco si šel vyčistit zuby. V těchhle věcech byl pořádný, i když mu návštěva u zubaře nehrozila. Zuby měl bílé a dokonalé, byl to porcelánový povlak na nějakém vzácném kovu. Jednou jsem se ho na to zeptala a on mi to podrobně vysvětlil. Neměl ponětí, jaké to je, když člověku vrtají zub. Šťastlivec!

A když se vrátil z koupelny, bylo zhasnuto a já předstírala, že spím. Ležela jsem na boku na jednom kraji postele a stoprocentně jsem spoléhala na to, že Paul přespí na podlaze, což byl pouze další důkaz mého šílenství. Neměl to totiž ani náhodou v úmyslu.

Za pár vteřin jsem cítila, jak si lehá vedle mě. Neviděla jsem sice, zda má na sobě Paulovo pyžamo, ale v duchu jsem se modlila, aby ho měl. Najednou jsem zaslechla škrtnutí sirkou a pochopila jsem, co dělá. Zapaloval svíčku, ale já si netroufla nic namítnout ze strachu, že by poznal, že nespím. Okamžik nato jsem cítila, jak mi něžně pokládá dlaně na ramena a začíná mě masírovat. Ležela jsem tam celá napjatá a nenáviděla jsem ho za to, že je ke mně tak milý. Současně jsem si však uvědomovala, že ke mně není milý bezdůvodně. Přesně jsem věděla, co po mně chce, ale zapřísahala jsem se, že i kdyby mě sebevíc vzrušoval, tak mu nepodlehnu.

Po chvíli jsem si však musela přiznat, že to masírování ramen a hnětení zad na mě působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem. Po chvilce jsem si navzdory svému odhodlání povzdechla a překulila jsem se na břicho.

„Je to lepší?“ zašeptal do přísvitu svíček. Jeho hlas ve mně jindy vzbouzel pocit smyslného vzrušení a štěstí, ale dnes večer mě pouze rozesmutnil. Znělo to přesně tak, jako by promluvil Peter.

Přisunul se kousek blíž a začal mi masírovat paže. Ve snaze mu nepodlehnout jsem se celá napjala. „Nepřibližuj se. V kapse županu mám nabitou pistoli!“

„Tak mě zastřel.“

„Definitivně by ti to zničilo vodiče.“

„Podle mě za tu oběť stojíš.“ Ale tentokrát, i když mi jeho hlas a doteky byly příjemné, jsme se nedala zviklat. Nedala jsme se omámit. Neomdlévala jsem rozkoší. Dokázala jsem myslet výhradně na Petera. „Na co myslíš?“ zeptal se mě, zatímco mi dlaněmi zvolna klouzal po zádech a začal mi hníst hýřdě.

„Myslím na něho,“ přiznala jsem se ospale. Z těch jeho rytmických doteků jsem měla hlas komicky zkreslený. „Stýská se mi po něm. Co myslíš, vrátí se ještě?… Tedy, ke mně? … Nejspíš mě upřímně nenávidí.“

„Ale ne, to se pleteš,“ namítl něžně. „Jsem přesvědčený, že tě miluje.“

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se, překulila se na záda a zadívala se mu do tváře. Za celý ten dlouhý večer mi neřekl hezčí věc, ale hned nato jsem pochopila, že to byl jen úskok, abych se k němu obrátila, protože se naklonil a políbil mě. „Nedělej to,“ zašeptala jsem v tom jemném přísvitu svíček, ale moje námitka se utopila v jeho dalším polibku. Ani v tu chvíli jsem nezapomněla na Petera, jenom na sebe, protože mi dlaněmi začal zvolna vjíždět pod noční košili. „Paule… Ne… Já nemůžu…“

„Jenom naposledy… Moc tě prosím… Přísahám, že se pak už nikdy nevrátím…“ Ale tentokrát jsem při té vyhlídce věděla, že mi nebude chybět. Náš čas vypršel.

„Neměli bychom…“ Statečně jsem se snažila odolat, ale nakonec jsem si řekla, že na tom vlastně nezáleží. Už jen jedinkrát, naposledy… Kvůli tomu, to mezi námi bylo… Abych měla na co vzpomínat. Než jsem mu v tom dokázala zabránit, už se se mnou miloval, župan a noční košilka zmizely kdesi na podlaze a já se mu bezvýhradně oddala, i když jsem nezapomněla, že bych neměla.

Těžko jsem však mohla dělat něco jiného, když tělo se mi pod jeho dotekem doslova rozezpívalo. Uvědomila jsem si, že tu píseň si budu pamatovat navěky. Ale co, budu mít aspoň o čem snít, až mě opustí oba, Peter i Paul. Už jenom jedna další vzpomínka na to období šílenství.

A když jsem se mu tak odevzdala, sevřel mě v náruči a já cítila, jak se chystá vznést se do vzduchu a udělat se mnou poslední čtyřnásobné salto. Usmála jsem se, příliš okouzlená, než abych mu v tom bránila. Cítila jsem, jako bychom zůstali ve vzduchu viset celou věčnost, a zrovna když jsme se chystali plavně přistát jako obvykle, pocítila jsem, že udělal jiný pohyb než obvykle, sice lehce, ale dostatečně na to, abychom změnili svou rychlost a směr, a než jsem se stačila vzpamatovat, odrazili jsme se od postele, udeřili se o křeslo a tvrdě přistáli na stole, s rukama a nohama v jednom klubku, vedle ucha se mi ocitlo vlastní chodidlo. Zaslechla jsem náraz a zahlédla, jak se mu hlava zhoupla v děsivém úhlu. Najednou mě napadlo, že ho možná uvidím s odmontovanou hlavou.

Zkusila jsem se posadit, ale celou vahou ležel na mně, takže to nešlo. „A kruci, co se stalo?“ vyhekla jsem s obrovskou námahou a snažila se odhadnout, zda mám přelámaná skutečně všechna žebra.

„Nestalo se ti nic?“ Byla to zbytečná otázka. Na nás ležela ještě překocená židle a Paul vypadal, jako by se krmil mou noční košilí, takže jeho odpověď zněla naprosto nezřetelně. Stáhla jsem mu noční košili z obličeje a zjistila jsem, že o nohu židle si vyrobil pěkný monokl. „Cos to říkala?“

„Ptala jsem se, jestli se ti nic nestalo.“

„To ještě nevím,“ zazubil se na mě plaše a s bolestným zamžikáním se opřel o loket. „Mám dojem, že jsem se nějak špatně otočil.“

„Možná jsem to zavinila já.“ Taková chyba mi k němu neseděla.

„Nepomohl by ti led?“ Upřímně jsem ho litovala, měla jsem podezření, že kromě vodičů si řádně pohmoždil i svoje sebevědomí.

Každopádně nebyl tak pružný jako dřív. Třeba to zavinila ta vodka. Byl přece zvyklý na bourbon.

Šla jsem mu pro trochu ledu a náprstek brandy. Věděla jsem, že čas od času mu chutná. Šampaňské už žádné nezbylo. Usrkl brandy a já mu na zátylek a rameno opatrně přitiskla led. Připadal mi tak málem jako člověk.

„Steph…“ Zatímco jsem ho ošetřovala, upíral na mě zvláštní pohled. Podepřela jsem ho zezadu polštáři. Připadal mi tak sladký a zranitelný. Najednou jsem zpanikařila při představě, jak by se Peter zlobil, kdyby se ukázalo, že jsem ho rozbila.

„Tohle je ale proklatě trapný konec, viď?“ Možná to bylo znamení, že mezi námi skutečně všechno skončilo.

„Musíme to někdy zkusit znovu,“ zašeptal a upíral na mě oči. Po brandy se mu skelně leskly.

„To radši ne,“ namítla jsem smutně.

„Proč ne?“ Byl tak zatraceně neodbytný, že se to nedalo vysvětlit jinak než nějakou chybou v počítači.

„Sám víš proč.“

„Kvůli němu.“ Přikývla jsem, nemělo smysl to pořád opakovat. Už jsem to řekla mnohokrát. Než se mě pokusil zabít tám čtyřnásobným saltem. „Za to ti nestojí.“

„A já si myslím, že ano.“ Tím jsem si byla jistá.

„Nezaslouží si tě,“ povzdechl si s toužebným výrazem ve tváři.

„Ale ty taky ne,“ usmála jsem se na něho. „Potřebuješ nějakou pěknou klonici jako jsi ty, se silnými zády a mlepším počítačem.“

„Neublížil jsem ti, Steph?“

„Jsem v pořádku.“ Bez něho to teď bude divný život. Zmocnila se mě nostalgie už při pouhém pomyšlení na budoucnost. Proti své vůli jsem si přiznávala, že mi bude chybět. Kdo jiný bude nosit rudý streč a citrónově zelený atlas, o erotických kalhotkách s levhartím vzorkem ani nemluvě? Už nikdy mi do života nevstoupí nikdo jako on. Ani Peter ne. Ale i když jsem ležela vedle nádherné nahoty jeho klonu, dokázala jsem myslet jedině na Petera.

„Proč ho vlastně miluješ?“

„Prostě ho miluju. Připadá mi to správné.“

„Vážně?“ Podíval se na mě, podal mi kalíšek s brandy a já si taky usrkla. I při tom maličkém doušku mi bolestně spálilo hrdlo. „Mně to taky připadá správné,“ zašeptal.

„Nezačínej s tím zase,“ napomenula jsem ho a přitom jsem si povšimla, že na oku se mu barví monokl. Na to čtyřnásobné salto si bude nosit památku hezky dlouho.

„Steph,“ ozval se zase, „musím se ti k něčemu přiznat.“

„Copak je to zase?“ Teď už mě nemohlo nic překvapit.

„Já mu vůbec nevolal.“

„Komu? Peterovi? A tos měl?“ Mně se také neozval. Pravděpodobně ležel v objetí Helenina sanfranciského dvojčete.

„Ne, Paulovi.“

„Kterému Paulovi?“ Byla jsem unavená a jeho přiznání mi nepřipadalo zvlášť zajímavé. Ta brandy ho zřejmě začínala zmáhat.

„Ještě pořád leží v laboratoři s odmontovanou hlavou.“

„Kdo tam leží?“ Ale tu mi pozvolna, jak jsme se tak na něj dívala, došel plný význam jeho slov. Ale to byl nesmysl. To prostě nebylo možné. Tohle by nikdy neudělal. „Co mi to proboha říkáš?“

„Vždyť mě slyšíš… Říkám, že já nejsem on… Já jsem já…“ Při tom doznání vypadal jako malý kluk.

„Peter?“ zeptala jsem se chraptivě, jako bych ho viděla poprvé, a zčistajasna jsem pochopila důvod havárie při čtyřnásobném saltu.

V posteli se mnou dnes neležel žádný Paul. Byl to Peter.

Ohromením jsem se až zajíkla. „Petere! Ty nejsi… Nemůžeš… Ale proč bys to dělal?“ Odtáhla jsem se, abych na něho viděla trochu líp, ale bylo vyloučeno, abych ho rozeznala od Paula, lišil se snad jen těmi modřinami.

„Když jsem se vrátil tentokrát, dostal jsem strach, žes zamilovaná do Paula. Chtěl jsem mít jistotu. V Kalifornii se mi po tobě tolik stýskalo… Dokázal jsem myslet jenom na tebe a pak jsme s evrátil a tys vypadala tak smutně! Napadlo mě, že miluješ jeho a o mě nestojíš.“

„A já si zase myslela, že ty nemiluješ mě.“ Ještě pořád jsem byla z toho, co mi udělal, celá zděšená a skoro i navztekaná, ale když on byl tak potlučený, že bylo vyloučeno zlobit se na něho tolik, jak bych správně měla. „Připadal jsi mi tak chladný… Tak odtažitý…“

„Ale já tě vážně miluju. Myslel jsem si však, že chceš být s Paulem a ne se mnou. Věřil jsem, že o nic jiného nestojíš.“

„To je pravda, jednou nebo dvakrát jsem po tom zatoužila,“ usmála jsem se na něho ostýchavě, „ale nakonec jsem si to v hlavě srovnala. Jeho nepovažuju za skutečného… Tebe ano. Jsi mnohem senzačnější než on.“ A než jsem si to stačila promyslet, předklonila jsem se a políbila jsem ho. Při mém doteku zamžikal přitom bolestí, ale polibek mi oplatil a já nalezla odpověď na všechny svoje otázky.

„Čtyřnásobné salto neumím,“ doznával se Peter žalostně, „a neumím ani pít jako on. Nechápu, jak ho naprogramovali, ale já budu mít zítra pekelnou kocovinu.“

„Zasloužíš si ji!“ ušklíbla jsem se a přitulila jsem se k němu.

Přitáhla jsem k nám přikrývku. Mírně se chvěl. Byl to proklatě těžký večer.

„A ještě spoustu věcí nedokážu dělat jako on,“ přiznával se Peter s paží ovinutou kolem mých ramen.

„Většinu věcí děláš mnohem líp. Na všechnu tu akrobacii jsem už moc stará.“

„Já jsem moc starý, než abych tě ztratil, Steph. Miluju tě. Nechci o to přijít.“ Přesně tohle jsme před tisíci lety toužila slyšet z Rogerových úst, ale nedočkala jsem se. Celý svůj život jsem čekala jenom na Petera, i když byl maličko blázen.

„A kde je Paul teď?“ zeptala jsem se s náhlou zvědavostí.

Připadalo mi k nevíře, že celý večer to se mnou nebyl on… To oblečení… Ty věci, které říkal… Leguán… Peter působil až hrůzně přesvědčivě.

„Je v laboratoři a tam také zůstane. S odmontovanou hlavou. A po Vánocích pojedeš do Kalifornie se mnou. Kdykoliv budu mít od nynějška služební cestu, seženeš si pro děti hlídání a pojedeš se mnou.“ Přivinul si mě k sobě ještě těsněji a já se k němu tulila a nevěřila jsem svým uším. To byl hotový sen. Všechno, co mu předcházelo, byla jen ošklivá noční můra.

„Proč jen nás to nenapadlo hned od začátku?“

„Říkal jsem si, že si s ním užiješ víc legrace a že se ti nebude chtít od dětí. To kvůli tobě jsem ho aktivoval. Myslel jsem, že se ti bude líbit.“

„Líbil se mi, ale všechno to začalo být příliš šílené. To si radši obstarám někoho k dětem a budu jezdit s tebou.“

„Nebude dětem vadit, že odjedeš?“

„Už jsou dost velké, aby to čas od času přežily i beze mě.“ Tu jsem si vzpomněla na věc, která mě trápila po celý večer.

Vzhlédla jsem k Peterovi. „Co ten leguán?“

„Považuj ho za poslední dárek od Paula.“

„To musím?“ Nebyla to sice ta nejlepší zpráva celého večera, ale nechtěla jsme zranit jeho city ani zlomit Samovi srdce. Pouze jsem se odmítala smířit s představou, že na to zvíře musím koukat u snídaně, jak mi brejlí do kukuřičných vloček. Možná bychom pro něho mohli sehnat klec nebo mu pronajmout vlastní byt.

„Časem se ho naučíš mít ráda,“ sliboval mi Peter, sfoukl svíčku a přitáhl si mě ještě blíž. Společně jsme se zachumlali pod přikrývku.

„Když jsi to říkal naposledy, udělal jsi mi ze života blázinec. Aspoň Paul to udělal.“ Už i pouhá vzpomínka na jeho kousky mi připadala neuvěřitelná, zvlášť když mě Peter držel v náručí.

„Ale tohle mám v plánu teď já sám… Udělat ti ze života blázinec. Možná bychom si ty disko kalhoty ze zlatého lamé měli schovat jako suvenýr,“ poznamenal Peter tiše a usmul mi přímo před očima. Dívala jsem se na něho a žasla jsem, jak se tohle všechno mohlo vůbec seběhnout. Věděla jsem, že to nikdy úplně nepochopím. Pořád jsem si v duchu musela klást otázku, zda to všechno nebyl jen výplod mé fantazie. Připadalo mi to všechno k nevíře. „Miluju tě, Steph… Teď jsem tady,“ šeptl mi ještě a skutečně tu byl, usnul mi v náruči a já se propadla do spánku těsně po jeho boku.byl tady stejně, jako jsme byla já. A teď jsme mu patřila. Nakonec se to všechno zdálo nesmírně prosté. Na zlomeček vteřiny jsem si před usnutím vzpomněla na Paula a věděla jsem, že navzdory všemu se mi po něm nebude stýskat. Už to bylo za námi. Dál jsme ho nepotřebovali. Měli jsme jeden druhého.

Navždy. Ode dneška budeme pouze my dva a žádný klon. Jenom Peter a já.