9.
Koncem druhého týdne Paulova pobytu mi z toho všeho šla hlava kolem jako ještě nikdy, ale přesto se zdálo, že si spolu báječně užíváme. Obešli jsme všechny vánoční večírky, na které jsem dostala pozvánky, a s výjimkou několika menších faux pas si Paul vedl velmi dobře. Snažila jsem se ho přemluvit, aby mi dovolit vybrat pro něho vhodnější oblečení, ale to jsem po něm pochopitelně žádala příliš mnoho. Koupil si stříbrný oblek se sakem ověšeným vánočními kouličkami a s kalhotami pošitými malými blikajícími svíčičkami. V jeho očích šlo o velmi slavnostní úbor a hostitelka prvního večírku, jehož jsme se zúčastnili, to považovala za okouzlující žertík. Těžko mohla tušit, že Paul to myslí zcela vážně a že se kochá pocitem, jak udává tón současné společenské sezoně.
Zhltal všechny nabízené předkrmy, spolykal všechen kaviár, a když ho dobral do dna, naházel si do drinku tropické rybičky našich hostitelů a spolykal je také. Mám dojem, že si toho nikdo nevšiml, ale já ano, takže jsem ho donutila k odchodu ještě předtím, než se mi vymkne z ruky ještě víc a rozruší hostitelku ještě silněji, než už to udělal.
Druhý večírek, který jsme navštívili, pořádali moji staří známí, kteří se už s Peterem setkali. Zpívali jsme u nich vánoční koledy, cpali se báječným pohoštěním a po večeři jsme v obýváku hráli šarády. Já předváděla hrdinku z Jihu proti Severu, což nikdo neuhodl. Tohle Paula zřejmě pořádně naštvalo, protože si k předvádění vybral jenom jediné slovo, „jednoslabičné“. Začal gestikulovat a mně během pár vteřin došlo, že předvádí slovo „prd“. Jistě si umíte představit, co všechno vyváděl, aby to slovo názorně předvedl. Ten večer jsme odešli z večírku dost s předstihem, ale navzdory mým omluvám mě hostitel a hostitelka ujišťovali, že Paul sklidil obrovský úspěch, a to především u dětí. Poznamenali, že jim teď připadal mnohem „společensštější“ než při jejich prvním setkání, a že to je skutečně nespoutaný duch. Souhlasila jsem s nimi po celou cestu ke dveřím, ale přitom jsem z Paula nepřestávala bedlivě hlídat. Přesto jsem na něho kvůli tomu nestydatému výstupu zuřila a sotva jsme vyšli z bytu, dala jsem mu to jednoznačně najevo.
„To bylo kapánek přehnané, nemyslíš?“ kárala jsem ho v taxíku cestou domů. Nijak mě to nepobavilo.
„Copak? Ty vánoční koledy? Ty byly podle mě moc hezké.“
„Ne, mám na mysli to, jak ses předvedl při šarádách. Předváděli tam názvy filmů, Paule. V životě jsem neviděla film s názvem Prd.“
„Nechovej se tak upjatě, Steph. Vždyť se jim to líbilo. Všichni se smáli. Samo se to přímo nabízelo a já prostě nemohl odolat. Ostatně, byla to jejich vina. Neměli v občerstvení nabízet i fazole. Na fazolích není vůbec nic vánočního,“ dodal prakticky.
„Nikdo tě přece nenutil, abys je jedl. Ztrapnil jsi mě.“ Ale sotva jsem to pokárání vypustila z úst, zatvářil se Paul zdrceně.
„Ty se na mě zlobíš, Steph?“ Stačilo mi však pohlédnout na Paula v jeho vánočním kouličkovém saku a s rozsvícenými kalhotami, a pak jsem zavrtěla hlavou. Jak bych se mohla zlobit? Byl přece tak milý a tak pošetilý!
„Asi ne, ale měla bych.“ Nejhorší ze všeho byl však fakt, že mi sice příšerně lezl na nervy, ale současně jsem věděla, že se mi po něm začne stýskat v tu vteřinu, jak odejde. A ten den se rychle blížil. Zbývalo nám jenom pár dní. Paul měl v sobě něco, čím mě k sobě vždycky přitahoval, a já si uvědomovala, že v tom nehraje roli jeho šatník a dokonce ani to dvojnásobné salto. Měl v sobě cosi tak skrznaskrz slušného, tak nevinného a láskyplného!
Bránit se tomu, to by přímo bolelo. A já k tomu neměla sílu.
„Miluju tě, Steph.“ zašeptal a přitulil se v taxíku až těsně ke mně. „Strašně rád bych s tebou strávil Vánoce.“ Toužila jsem mu odpovědět, že já ne, ale nebyla by to pravda. Chvílemi jsem si přála, aby s námi zůstal věčně, se svým potrhlým oblečením a nesnesitelným chováním. Chodit s ním na večírky byla dřina, ale pokud jsme byli sami, byli jsme vždycky úžasně šťastní.
Paul měl takové výčitky svědomí kvůli tomu, že mě rozzlobil, že…
