Celá e-kniha Panenka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
10
Auto našli na dně hluboké štěrkové jámy u silnice číslo 407. Byla to úzká cesta samá zatáčka, která spojovala Middlebarth s Yorkem, ale protože oběma městy vedla široká a rovná dálnice, používalo se boční cesty jen velmi zřídka. Byla opravdu špatná, plná děr a výmolů po zimních mrazech, používaná téměř výhradně partami teenagerů, kteří vyhledávali opuštěná místa pro své noční mejdany. Okraje cesty byly prašné a rozměklé, s výjimkou jediného místa, kde se rozšiřovaly a tvořily přístup ke štěrkové jámě. Na jejím dně našli spálený vrak se spáleným pasažérem.
U silnice číslo 407 stál jenom jeden dům, vzdálený asi devět kilometrů od štěrkové jámy. Byl ze dřeva a z kamene. Idylická stavba s krytou verandou vedoucí na jezero, kde, jak se říkalo, měly být štiky. Dům byl obklopen bílými břízami a kvetoucími forzýtiemi. Vjezd střežily dva červené dříny, jejichž pupeny se právě začínaly otevírat.
Už nepršelo, ale ze zatáčky, která vedla k domu, bylo vidět jemnou mlhu nad jezerem. Z mohutného dubu ještě krápalo. Kolem bylo ticho. Jen padající kapky hlučně pleskaly.
Detektivové Hal Willis a Arthur Brown zaparkovali auto u vjezdu do domu a prošli kolem dubu ověšeného dešťovými kapkami až k domovním dveřím. Byly zelené s velkým měděným knoflíkem v dolní polovině, v horní polovině bylo umístěno měděné klepátko. Zamčený visací zámek visel stále ještě na dveřích, ale skoba byla vyražena silným úderem, těžký nástroj zanechal na dveřích hluboké rýhy. Willis otevřel a oba vešli dovnitř. Ve vzduchu bylo cítit spálené dřevo, do kterého se mísil zápach něčeho jiného. Brownův obličej se stáhl. Zalykaje se sáhl do kapsy pro kapesník a zakryl si nos a ústa. Willis se vrátil zpátky ke dveřím a nastavil obličej čerstvému vzduchu zvenčí. Brown přelétl pohledem velký kamenný krb v protějším rohu, pak vzal Willise za loket a zamířili ven.
„Máš ještě nějaké pochybnosti?“ zeptal se Willis.
„Ne,“ řekl Brown. „Tak páchne jenom spálený maso.“
„Máme v autě nějaký masky?“
„Nevím. Mrkneme do kufru.“
Došli nazpět k autu. Willis vytáhl klíčky ze zapalování a pomalu otevřel kufr. Brown se v něm začal přehrabovat.
„Vypadá to tady jako ve skladišti,“ řekl. „Co je sakra tohleto za krám?“
„To je moje,“ řekl Willis.
„A co to má bejt?“
„Přece klobouk, co sis myslel, že je to?“
„Viděl jsem už v životě moc klobouků, ale žádnej nevypadal takhle,“ řekl Brown.
„Měl jsem ho před pár tejdny ve službě.“
„Cos to měl za štaci?“
„Ale, dělal jsem hlídače.“
„Jakýho hlídače?“
„Na slepičím trhu.“
„To teda je klobouk, člověče,“ řekl Brown a zachechtal se.
„Náhodou, výbornej klobouk,“ řekl Willis. „Nedělej si blázny z mýho klobouku. Všechny dámy, co kupovaly kuřata, říkaly, jakej je to roztomilej klobouček.“
„O tom není pochyb,“ řekl Brown. „Opravdu šik.“
„Jsou tu nějaký masky?“
„Je tu jedna. Víc nevidím.“
„Je tam rezervoár?“
„Leží to tady všecko.“
„Kdo půjde dovnitř?“ zeptal se Willis.
„Já,“ řekl Brown.
„To tak. Abych měl popotahování, že trápím ‚černochy‘.“
„To už budeš muset risknout,“ řekl Brown opláceje Willisovi úsměv. „To budeme muset risknout, Hale.“ Vytáhl masku z pouzdra, vytlačil na kousek látky trochu speciální pasty, která zabraňovala orosení skel, a rozetřel ji na oční průhledy. Pak si masku nasadil, upevnil filtr i přezky, které přidržovaly masku k hlavě, a rukama uhladil gumové záhyby na obličeji do správné polohy.
„Nepotí se ti skla?“ ptal se Willis.
„Ne, je to dobrý.“
Brown sevřel dvěma prsty výpustný ventil a vydechl. „Funguje,“ řekl a vstoupil do domu. Byl statný, vysoký asi sto osmdesát pět centimetrů a vážil poctivých sto kilogramů. Měl ohromná ramena, široká prsa, dlouhé paže a velké ruce. Kůži měl hodně tmavou, téměř černou, vlasy kudrnaté a sestřižené úplně u hlavy, měl silné rty a široké nosní dírky. Vypadal jako černoch a také černoch byl, ať se to komu líbí nebo ne. Nepodobal se ani v nejmenším představě bělochů o tom, jak má černoch vypadat, představě prezentované poslední dobou v časopisech a v televizních reklamách. P…
