6
Ve středu ráno o půl osmé, den poté, co se ve vedlejším státě našel ohořelý vrak auta, zašel Bert Kling znova do budovy na Stafford Place s nadějí, že si promluví ještě jednou s Ernestem Kyklopem Messnerem. Hala, do které vstoupil, byla prázdná.
Cítil se zcela sám v ten den, kdy Claire Townsendová byla zavražděna, cítil se zcela sám v ten den, kdy ji držel v náručí v krámku plném knih a zdemolovaném kulkami, svět se stal najednou studeným a nesmyslně krutým, a on se v něm znenadání ocitl úplně opuštěn. V tomto okamžiku měl pocity podivuhodně stejné jako tehdy a přece úplně odlišné.
Steve Carella byl mrtev.
Poslední slova, která řekl muži, jenž byl jeho přítelem, byla slova hněvu. Nyní už je nemohl vzít nazpět, nemohl vzkřísit muže, který už nežil, nemohl se mrtvému tělu omluvit. V to pondělí odešel ze služebny rozzlobený, dříve než měl, a někdy v tu noc Carella potkal svou smrt. Narůstal v něm nový smutek a nový pocit bezmoci, ale bylo to tentokrát spojeno s prudkou touhou uvést věci opět do pořádku – pro Carellu, pro Claire, vlastně ani sám nevěděl pro koho.
Věděl, že není reálný důvod k tomu, aby si vyčítal, že zavinil, co se stalo, ale stejně si to vyčítal dál. Musel /nova mluvit s Kyklopem. Třeba ho napadlo něco nového, co by mu mohl říci. Možná, že s ním Carella v pondělí večer ještě mluvil a získal nějaké další informace, které ho přiměly, že se vydal prozkoumat situaci sám.
Dveře od výtahu se otevřely. Muž ve výtahu nebyl Kyklop.
„Hledám pana Messnera,“ řekl mu Kling. „Jsem od policie.“
„Není tu,“ odpověděl muž.
„Řekl nám, že mívá noční.“
„Ano, mívá, ale není tady.“
„Vždyť je teprve půl osmé,“ řekl Kling.
„Já víru, kolik je hodin.“
„No a kde tedy je, můžete mi to říci?“
„Bydlí někde ve městě,“ řekl muž, „ale nevím kde.“
„Díky,“ řekl Kling a vyšel z budovy.
Bylo ještě příliš brzy na obvyklý ranní shon úředníků, hrnoucích se k podzemní dráze a k autobusům. V ulicích bylo vidět jen dělníky z továren, kteří spěchali, aby píchli přesně v osm; jedinými dopravními prostředky byla zásobovací auta a sem tam osamělý osobní vůz.
Kling šel rychle a rozhlížel se, hledal telefonní budku. Vypadalo to na krásný den, už celý týden se město těšilo z krásného počasí. Kling uviděl na rohu otevřený bufet, na jehož cihlové stěně zvenčí byla značka „telefon“. Vstoupil dovnitř a zamířil dozadu k telefonním budkám.
Ernest Kyklop Messner bydlil v čísle 1117 na Gainesbouroughově Avenue v Riverheadu, nedaleko soudu. Nad budovou se vznášel stín železničního mostu, klid v ulici rušil hukot vlaků vjíždějících a odjíždějících ze stanice. Ale vcelku to byla příjemná obytná čtvrť pro lidi s nízkými a středními příjmy a budova, ve které bydlel Messner, byla nejnovější z celého bloku. Kling vystoupil po několika schodech do mezaninu, vešel do haly a vyhledal tabulku se jménem Messner. Stiskl knoflík zvonku pod poštovní schránkou, ale neslyšel žádný bzučák, kterým by majitel bytu otvíral dveře. Zkusil jiný zvonek. Bzučák se ozval a zároveň se s klapnutím otevřel zámek na dveřích vedoucích z haly k bytům. Kling jimi prošel a stoupal po schodech do sedmého patra. Bylo něco po osmé a dům vypadal, jako by ještě spal. Když došel do sedmého poschodí, byl trochu udýchaný. Chvíli postál na odpočívadle a pak prošel chodbou a hledal byt 7A. Našel ho až u požárních schodů a stiskl zvonek.
Nikdo se neozval.
Zazvonil ještě jednou.
Právě se rozhodoval, že zazvoní potřetí, když se u vedlejšího bytu otevřely dveře a z nich vyběhla mladičká dívka; dívala se právě na hodinky a málem do Klinga narazila.
„Oh, dobrý den“ řekla překvapené. „Promiňte.“
„Nic se nestalo.“ Znova se dotkl zvonku. Dívka už ho přešla a začala sestupovat se schodů. Najednou se otočila.
„Hledáte pana Messnera?“ zeptala se.
„Ano.“
„Není doma.“
„Jak to víte?“
„Nechodívá domů před devátou,“ řekla. „Dělá noční.“
„Bydlí tu sám?“
„Sám. Žena mu zemřela už před několika lety. Bydlí tu dlouho. Znám ho odmalička.“ Podívala se znova na hodinky. „Poslouchejte, vždyť já přijdu…
