14
Panenka měřila od své blonďaté hlavičky až k patám černých kožených střevíčků sedmdesát pět centimetrů. Měla bílé punčošky a bílé nabírané tylové šatičky, bílou spodničku, černé sametové bolerko a skládaný krajkový límeček. Na prsou pod límečkem zářilo něco, co na první pohled vypadalo jako imitace malé zlaté brože.
Panenka se jmenovala Treperenda.
V otvoru jejího celuloidového bříška byly vsunuty dvě obyčejné baterie a jedna tranzistorová na devět voltů. Otvor zakrývala plastická destička tělové barvy, která byla upevněna malou západkou z umělé hmoty. Těsně nad bateriemi byla v panenčiných prsou umístěna malá mřížka z umělé hmoty s rozvodovou sítí stejné barvy jako tělíčko a za ní se skrýval miniaturní elektrický aparátek. Návrháři hraček vymysleli pro panenku jméno Treperenda právě pro ten aparátek. Byl to ve skutečnosti maličký magnetofonek.
Brož pod krajovým límečkem nebyla vlastně brož, ale knoflík, kterým se přístroj uváděl do chodu. K tomu, aby dítě zachytilo hovor na magnetofonový pásek, stačilo jen otočit ozdobným knoflíkem proti směru hodinových ručiček, počkat, až se ozve jednoduchý bzučivý tón, pak říci to, co měla panenka opakovat, a skončit, jakmile se bzučivý signál ozval podruhé. Nato se muselo otočit knoflíkem do původní polohy. Aby panenka promluvila, čili aby si dítě mohlo přehrát natočený hovor, stačilo už jen otočit knoflíkem ve směru hodinových ručiček. Magnetofonový pásek reprodukoval zachycený hovor tak dlouho, dokud se knoflík nedostal do původní polohy.
Když detektivové otočili knoflíkem ve směru hodinových ručiček, uslyšeli tři různé hlasy. Jeden z nich patřil Anně Sachsové. Její slova zněla jasně a zřetelně, protože Anna držela panenku na klíně a mluvila k ní v tu noc, kdy byla zavražděna její matka. Na magnetofonovém pásku se opakovala chlácholivá slova, kterými Anna znova a znova mluvila k panence, ležící v jejím náručí: „Neboj se, Treperendičko, prosím tě, neboj se. To nic není, Treperendičko, jen se neboj,“ a tak pořád dokola, znova a znova.
Druhý hlas už nezněl tak zřetelně, protože byl zachycen na pásek přes tenkou stěnu, která oddělovala dětský pokoj od matčiny ložnice. Pozdější zkoušky provedené v policejní laboratoři prokázaly, že aparát byl na svou velikost neobyčejně citlivý, dokázal zaznamenat hlasitě pronesená slova i na vzdálenost osmi metrů. Přesto však by druhý hlas nebyl nikdy zachycen na pásku, kdyby Anna neseděla těsně u stěny dělící oba pokoje a kdyby se ke konci ve vedlejším pokoji nekřičelo.
Od počátečního signálu ke konečnému netrval hovor na pásku déle než půldruhé minuty. Po celou tu dobu Anna panenku chlácholila: „Nic se neboj, Treperendičko, prosím tě, neboj se. To nic není, Treperendičko, jen se neboj.“ Nad hlasem dítěte jako hrůzný kontrapunkt zněl hlas jeho matky, Tinky Sachsové. Nejprve byla její slova téměř nesrozumitelná. Zbyl z nich jen nedefinovatelný šepot blížící se hrůzy, zvuk nepřetržitého nářku, žalobná křivka prosebného hlasu – to všechno beze slov, jejichž tvar byl pohlcen stěnou mezi oběma pokoji. Až pak, když se Tinky zmocňovalo stále větší zoufalství, když ji vrah bez smilování pronásledoval z jednoho kouta pokoje do druhého s nožem v ruce, její hlas nabýval na síle a slova se stávala zřetelnějšími. „Ne! Prosím, ne!“ tvořilo pozadí pro chlácholivá slova dítěte: „Neboj se, Treperendičko, prosím tě, neboj se,“ a znova matčiny výkřiky: „Ne! Prosím, ne! Prosím!“ A pak se hlasy proplétaly. „Krev, ach, prosím, ne, to nic, Treperendičko, nesmíš se bát, Fritzi, přestaň, Fritzi, přestaň, přestaň, ach, prosím, to nic, Treperendičko, nesmíš se bát.“
Třetí hlas byl mužský. Na pásku nebylo nic než mručení. Jen v jediném okamžiku se ozvalo zřetelné slovo „děvko“. Zaznělo mezi chlácholením dítěte a Tinčinými slábnoucími prosbami o smilování.
Nakonec vykřikla Tinka znova mužovo jméno: „Fritzi!“ a pak se její hlas zlomil. Další slovo, které se pokoušela vyslovit, znělo jako zkomolené „prosím“, ale bylo slyšet jen nejasně, setřeno Anniným: „Neplač, Trep…
