5
Teddy Carellová seděla ve svém tichém obývacím pokoji a sledovala rty poručíka Petra Byrnese, který ji přišel oznámit, že její muž je mrtev. Do krku se jí dral výkřik, cítila, jak se jí křečovitě stahují svaly, až měla pocit, že se zadusí. Přitiskla si ruku k ústům a pevně zavřela oči, aby už nemusela sledovat slova, která splývala z poručíkových rtů, aby neviděla slova, která potvrzovala to, co už sama věděla od té doby, kdy její muž nepřišel den předtím domů k večeři.
Nechtěla křičet, ale v hlavě jí znělo tisíc výkřiků. Pokoušela se o ni mdloba. Svezla se téměř ze židle a pak vzhlédla k poručíkově tváři a ucítila jeho přátelskou paži, jak se jí pokládá kolem ramen. Kývla hlavou. Zkoušela se na něho mile usmívat, pokoušela se dát mu najevo, že si uvědomuje, jak nepříjemný úkol na sebe vzal. Ale po tvářích jí dál proudily slzy, a ona toužila, aby tu byl její muž, aby ji utišil, a pak si náhle uvědomila, že on tu už nikdy nebude, že už ji nikdy neutiší, a toto vědomí se jí neustále vracelo, zatímco v ní všechno křičelo bolestí.
Poručík opět promluvil.
Sledovala jeho rty. Seděla nehybně a tiše v křesle, ruce pevně sevřené v klíně, a myslela na to, kde asi vězí děti a jak jim to má říci, viděla poručíkovy rty, které říkaly, že jeho muži udělají všechno, co je v lidských silách, aby objasnili okolnosti, za kterých její muž zemřel. Zatím, Teddy, mohu-li pro tebe něco udělat, cokoliv, co bych mohl udělat já, myslím, osobně, ty jistě víš, co pro mne Steve znamenal, a pro všecky, kdybychom ti já, nebo Harieta mohli nějak pomoci, Teddy, nemusím ti říkat, že uděláme všechno, co budeme moci, všechno.
Přikývla.
„Je tu možnost, že to byla jenom nešťastná náhoda, Teddy, ačkoliv o tom pochybujeme. Spíš myslíme, že byl…, totiž nezdá se, že jde o neštěstí, proč by byl za řekou a v jiném státě, osmdesát kilometrů odtud?“ Opět přikývla. Oči měla plné slz. Mohla jen stěží sledovat jeho rty, když mluvil.
„Teddy, já jsem měl toho chlapce rád. Raději bych dostal kulku do srdce, než abych seděl tady v tomhle pokoji s tím, s takovou zprávou. To je pro mne hrozné, Teddy, hrozné.“ Seděla v křesle nehybně jako z kamene.
Detektiv Meyer vyšel ve dvě hodiny odpoledne ze služebny, přešel ulici a zamířil podél nízké kamenné zídky do parku. Byl příjemný dubnový den s jasně modrou oblohou, slunce letně zářilo a ptáci cvrlikali ve stromech mezi něžnými lístky.
Zašel hlouběji do parku, vyhledal si prázdnou lavičku a posadil se; nohu přes nohu, jednu paži položil na opěradlo lavičky a druhou volně spustil do klína. Míjeli ho mladí hoši a děvčata, drželi se za ruce a šeptali si hloupůstky, míjely ho děti, které si hrály na honěnou a smály se, míjely ho chůvy s kočárky a staří páni, čtoucí na procházce knihu.
Míjel život.
Detektiv Meyer seděl na lavičce a bezhlesně plakal pro svého přítele.
Detektiv Cotton Hawes šel do kina.
Dávali western. Bylo tam mnoho dobytka, přes plátno dusaly tisíce krav, muži se potili a nadávali, koně řehtali a biče práskaly. Taky tam přepadli vlak, Indiáni obklíčili vagóny, šípy létaly vzduchem, pušky jim odpovídaly a muži křičeli. I na rvačku v baru došlo, házelo se lahvemi a židlemi, stoly praskaly, ženy prchaly do bezpečí s vysoko zdviženými sukněmi, pěsti se zatínaly. Dohromady tam bylo hodně rámusu, barev, ryčné hudby a fůra děje.
Když na plátně proběhl poslední titulek, Hawes vstal a vyšel přes chodbu do ulice.
Stmívalo se.
Město se utišilo.
Nepodařilo se mu zapomenout, že Steve Carella je mrtev.
Andy Parker, který nemohl Carellu zaživa ani cítit, se šel ten večer vyspat s holkou. Byla to prostitutka a on ji dostal do postele pod pohrůžkou, že ji dá zavřít, když bude dělat drahoty. Dívka se potloukala v okolí něco přes týden. Ostatní holky si ji vzaly stranou a ukázaly jí všechny typy od mravnostní policie, ba i podřadné fízly, takže se nemohlo stát, že by se s některým omylem zapletla. Ale Parker ležel dva týdny se zánětem hltanu, takže se stalo, že nebyl zahrnut v originální instruktáži, kterou děvče dos…
