/XXII/
Mně ale stále ještě zbýval čas, abych se znovu pokusil o štěstí u Earla Hoffmana. Projel jsem nedělně vylidněnými ulicemi vnitřního města a vracel se k jeho domu. Otázky, které paní Deloneyová vznesla nebo opomněla zodpovědět, mi trčely v mysli jako rybářské háčky, visící na koncích vlasců, jež se přetrhaně vytrácely do minulosti.
Bylo téměř jisté, že Deloney se nezabil sám, ať už šlo o nešťastnou náhodu nebo úmysl. Bylo téměř jisté, že ho zabil někdo jiný a že paní Deloneyová ví kdo. Ten dopis na rozloučenou mohl být padělek nebo výmysl, mohlo dojít k omylu při jeho četbě či si ho mohla špatně zapamatovat. Hoffman už bude nejspíš vědět co a jak.
Když jsem zabočil do Cherry Street, spatřil jsem, jak kolem dalšího bloku se ode mne vzdaluje jakýsi chlapík v modrém obleku. Kráčel těžkopádně a důrazně, jako typický starý policajt, jen sem tam se zakymácel a hned nato zase vyrovnal rovnováhu. Když jsem k němu dojel blíž, poznal jsem v něm Hoffmana. Z modrých nohavic mu čouhaly oranžové záložky pyžama.
Dal jsem mu náskok a sledoval ho ulicemi periférie, tím zpustlejší, čím jsme se dostávali dál k jihu. Octli jsme se v černošské čtvrti. Dospělí muži a ženy na chodnících se Hoffmanovi zeširoka vyhýbali. Byl kráčející pohroma.
Nekráčel ovšem nejlíp. U vykotlaného dřevěného plotu zakopl a padl na všechny čtyři. Zpoza plotu vyběhlo několik dětí a s křikem za ním poskakovaly, dokud se na ně neobrátil s pozdviženými pažemi. Opět se otočil a šel dál.
Opustili jsme černošskou čtvrt a dospěli do čtvrti velmi starých dvoupatrových dřevěných domů, přeměněných v penzióny a kanceláře. Mezi nimi stálo několik novějších činžáků a k jednomu z nich Hoffman zamířil.
Byla to pětipatrová, poněkud zchátrale vypadající betonová budova: v oknech popraskané a žloutnoucí žaluzie, pod nimi hnědé vlhké skvrny. Hoffman vešel do hlavního vchodu. Na betonovém oblouku nad dveřmi byl nápis: DELONEYOVY ČINŽOVNÍ DOMY, 1928. Zaparkoval jsem vůz a následoval Hoffmana dovnitř.
Zřejmě nastoupil do výtahu a vyjel nahoru. Zčernalá mosazná šipka nad dveřmi zdviže se pomalu otáčela jako hodinová ručička směrem k šestce a tam se zarazila. Za chvíli jsem přestal tisknout tlačítko – Hoffman pravděpodobně nechal dveře dokořán – a našel požární schodiště. Když jsem dorazil k železným dveřím vedoucím na střechu, funěl jsem jako parní lokomotiva.
Nepatrně jsem dveře pootevřel. Až na několik holubů, vrkajících na střeše sousedního domu, panovalo venku téměř úplné ticho. Několik květináčů s keři a zelená zástěna z plexiskla, vybíhající v pravém úhlu od zdi střešního bytu, přeměnila část ploché střechy v jakousi terasu.
Slunili se tam muž a žena. Žena ležela na břiše na nafukovací matraci; podprsenku bikinek měla rozepnutou. Měla blond vlasy a pěknou postavu. Muž seděl v lehátku a na stolku vedle něho stála poloprázdná láhev coca-coly. Byl ramenatý, snědý a hruď i záda mu pokrývala hustá kožešina černých chloupků. Na malíčku levé ruky měl diamantový prsten a mluvil se slabým řeckým přízvukem.
„Ty si teda myslíš, že být restauratérem je něco podřadnýho? Jestli tohle říkáš, tak koušeš ruku, co tě živí. Ty restaurace tě oblíkly do norku!“
„Tohle jsem neřekla. Jen jsem povídala, že pojišťovnictví je pro mužského čistá a pořádná práce.“
„A restaurace jsou špinavý? Ne ty moje! Dokonce mám na toaletách ultrafialový paprsky.“
„Nemluv tak sprostě!“
„Toaleta není sprostý slovo!“
„V mé rodině ano.“
„Řeči o tvý rodině mi už lezou krkem. A řeči o tom tvým bráchovi, o tom budižkničemu Theovi mi taky lezou krkem.“
„Jaký budižkničemu?“ Posadila se. Ňadro se jí perlivě zablýsklo, než je zahalila. „Minulého roku vyhrál Theo soutěž o nejúspěšnějšího pojišťovacího agenta!“
„A kdo u něho zakoupil tu pojistku, co mu k tomu dopomohla? Já! A kdo ho vlastně umístil v pojišťovně? Já!“
„Náš pánbůh.“ Její obličej byl jako krásná bezvýrazná maska. Ani se nepohnul, když se podivila: „Kdo nám to chodí po bytě? Rosie jsem poslala po snídani domů.“
„Třeba se vrátila.“
„To nejso…
