14
Ve služebně 87. policejního revíru psal detektiv Steve Carella na stroji závěrečnou zprávu o únosu Jeffryho Reynoldse. Byl studený den na konci listopadu a pára stoupající z hrnku kávy na jeho psacím stole dodávala jinak nevlídné služebně zdání útulnosti. Chabé listopadové sluníčko se cedilo skrz dlouhá okna a pokrývalo podlahu bledězlatými skvrnami. Carella vytrhl ze stroje zprávu ve třech vyhotoveních, vytáhl uhlové papíry, otočil se k Meyeru Meyerovi a řekl: „Finis.“
„Konec příběhu,“ řekl Meyer Meyer. „Steve Carella, reportér číslo l oblíbeného isolského plátku dělá tečku za dalším ohromujícím úspěchem. Zase jednou vítězí spravedlnost. Syd Barnard hnije v žaláři. Policie jásá. Další hrozba P.T. občanstvu zneškodněna. Steve Carella, náš reportér číslo l, si zapaluje cigaretu a uvažuje o zločinu a trestu, o spravedlnosti a moci tisku. Hurá Carellovi, provolávají davy. Ať žije Carella, hulákají davy. Chceme Carellu za prezi -“
„Vlez mi někam, jo?“ řekl Carella.
„Ale co ti za scénou?“ zeptal se Meyer teatrálně. „Co záhadná žena, známá pouze jako Kathy? Co muž, který vykřikl její jméno do mikrofonu vysílačky na té osamocené a opuštěné farmě? Kde jsou teď? Vážení, neptejte se,“ řekl Meyer, „protože to neví ani náš neohrožený detektiv.“
„Já myslím, že odjeli do jiného státu,“ řekl Carella. „Přeju jim hodně štěstí.“
„Proboha, proč? Únoscům?“
„Děti jsou jako štěňátka,“ řekl Carella. „Jestli Jeff Reynolds odmítl kousnout do něčí ruky, tak ta ruka k němu byla hodná. Podle mě je to tak. Kdo může vědět, co za tím vším vězí, Meyere? Barnard nám to neřek a nikdy neřekne. Radši půjde na elektrický křeslo, než aby se proslavil jako práskač. Ve vězení v Castleview si svým mlčením udělá renomé, lotr, kterýho policie nezlomila. Dobrá, ať si ta svině má svůj slavnej den. Možná, že každej máme právo na svůj slavnej den.“ Carella se zamyslel. „Kathy. Pěkný jméno.“
„Bodejť. Jistě taky pěkný kvítko,“ řekl Meyer. „Nic neprovedla, jen pomáhala při únosu.“
„Vždyť neznáme fakta,“ řekl Carella. „Možná, že si to od Jeffa Reynoldse zaslouží. Kdo to může vědět?“
„Carellův ocelový zrak zjihl,“ řekl Meyer. „Neboť pod drsným krunýřem reportéra číslo l bije v jeho hrudi srdce staré sentimentální pradleny.“ Meyer vzdychl. „Koho dalšího omilostníme? Douglase Kinga?“
„Dostal, co mu patří,“ řekl Carella.
„Způsobil si to sám. Víš, co toho mizeru nejvíc potěšilo, když bylo po všem? Že jeho zatracenej kšeft s akciema se podařil a že bude prezidentem tý jeho zatracený botařský společnosti. Co řekneš tomuhle, Steve? Co ty na to?“
„Některý lidi mají vždycky štěstí,“ řekl Carella. „Jeho žena se k němu vrátila, to víš, ne?“
„Vím. Proč smetanu slíznou vždycky mizerové?“
„Kdežto dobrý umírají mladý,“ doplnil Carella.
„Já jsem ještě neumřel,“ řekl Meyer.
„King taky ne. Možná, že v tomhle zatraceným případu nezaplatil výkupný nikdo, ale možná, že všichni.“
„Řekni to ještě jednou,“ požádal Meyer.
„Dej tomu chlapovi čas. Nikdo ho nenutil, aby se cpal pod ten vystřelovací nůž.“
„To, že někdo má kuráž postavit se noži, ještě neznamená, že má kuráž postavit se sám sobě.“
„Mluvíš jako kniha,“ řekl Carella. „Dej mu čas. Myslí si, že se nemůže změnit. Já bych řekl, že se změnit musí, jinak je z něho mrtvola. Proč myslíš, že se jeho žena k němu vrátila? Protože převádí babičky přes ulici?“
„Ten lump je její investice, proto,“ řekl Meyer.
„To jistě. Ale ona neinvestovala do Grangerovy obuvi. Její hlavní investicí je Douglas King. A na mě dělala dojem ženy, která ví, kdy prodat bezcenný akcie.“
„Jen opatrně, mohli bysme tě přeložit do finanční hlídky,“ řekl Meyer.
„Uf!“ řekl Andy Parker od dvířek v laťkovém brlení, plácal se pažema do boků a dupal. „Jestli se venku ještě ochladí, tak jedu na jižní točnu.“
„Jak to vypadá na ulici?“
„Je tam zima.“
„Já myslel...“
„Kdo to má vědět? Myslíš, že se pídím po zločinech, když je takhle? Pídím se po podniku, kde by bylo teploučko, nic jinýho mě nezajímá.“
„Lidi se mění, že jo?“ řekl Meyer. „Ten den, co se z…
