1
Protáhlým obloukem arkýřového okna bylo vidět řeku Harb s pozdně odpoledním provozem remorkérů a vlečných člunů plujících mezi oběma sousedními státy. Scéna za oknem byla jasná, měla v sobě čistý chlad října přecházejícího v listopad, a každý oranžový a zlatý list se křiklavě a bezostyšně odrážel od oblohy, která byla až příliš modrá, až příliš studená.
Místnost sama tonula v mracích kouře z doutníků a cigaret a postrádala ostře ohraničenou jasnost prostorů za oknem; ta mračna halila i lidi, kteří sem přišli sjednávat obchod. Dým se vznášel ve vzduchu jako dech zapuzených přízraků, jako ranní hřbitovní mlha lnul k přepychovým parketám a stoupal k odkrytým, ručně tesaným trámům ve stropě. Místnost byla obrovská, ale teď právě zaneřáděná nejrůznějšími rekvizitami dlouhotrvajícího a ubíjejícího zasedání: popelníky přetékaly nedopalky, dopité i poloprázdné sklenice se válely po pokoji jako trosky opilé armády na ústupu, stoly se prohýbaly pod prázdnými láhvemi a sami lidé byli unavení a vyčerpaní, jako kdyby se s dusivými obláčky kouře měli rozplynout ve vzduchu i oni.
Oba muži, obličeje stažené únavou, seděli naproti Douglasu Kingovi a neústupně vyštěkávali své argumenty s přesností stepařů z varieté. King je poslouchal mlčky.
„Chceme na tobě, Dougu, abys bral v úvahu zisk, nic víc,“ řekl George Benjamin.
„Žádáme, toho tak moc?“ řekl Rudy Stone.
„Na boty mysli, ovšem. Na boty nezapomínej. Ale jen ve vztahu k čistýmu zisku.“
„Grangerova obuv je kšeft, Dougu, kšeft. Zisk nebo ztráta. Dvě kolonky v účetní knize: plus nebo minus.“
„A naší povinností je,“ řekl Benjamin, „aby Grangerova obuv vydělávala, s tím snad souhlasíš? Tak na to nezapomínej, mysli na čistej zisk a podívej se ještě jednou na tyhle boty.“
Zdvihl se z lenošky. Byl to vyzáblý muž v brýlích s černými obroučkami, příliš velkými na jeho úzký obličej. Pohyboval se rychlostí dravého ptáka, při chůzi téměř klouzal k pojízdnému servírovacímu stolku se skleněnou deskou na mosazných nohách, který stál asi metr od pohovky. Deska byla plná dámských střevíců. Benjamin vzal jeden do ruky a týmž rychlým, klouzavým pohybem, jehož zvláštní půvab budil dojem, že Benjamin kráčí několik centimetrů nad povrchem přepychové podlahy, přistoupil ke Kingovi, který seděl a nesdílně mlčel. Napřáhl k němu střevíc.
„Je tohle bota, o kterou se kupující rvou?“
„Abys nám špatně nerozuměl, Dougu,“ vložil se Stone spěšně do řeči. Stál vedle knihovny, která zabírala celou jednu stěnu haly, a připomínal nordického boha. Byl to svalnatý a plavovlasý pětačtyřicátník, pružný jako dospívající chlapec; i oblečený byl s jakýmsi uměleckým šarmem. Měl kostkovanou vestu a kouřově modré sako, na jeho věk až příliš mladistvé. „Je to dobrá bota, solidní bota, ale nám teď jde o čistej zisk.“
„Plus nebo minus,“ opakoval Benjamin. „To nás zajímá. Mám pravdu, Franku?“
„Na sto procent,“ řekl Frank Blake. Potáhl z doutníku a vypustil ke stropu kroužek kouře.
„Tahle bota masy prostě nevzruší, Dougu,“ řekl Stone a poodstoupil od knihoven. „Nemá šmrnc.“
„Nemá charakter,“ řekl Benjamin, „charakter jí chybí. Průměrná Američanka si tuhle botu nemůže dovolit, a i kdyby mohla, nekoupila by si ji. Průměrná Američanka, o tu nám jde. Hospodyňka, která se potí nad sporákem a utírá dětem nudle u nosu. Průměrná Američanka, naše zákaznice, průměrná Američanka, ta nejpitomější zákaznice na tomhle všivým světě.“
„My ji musíme vzrušit, Dougu, na tom to závisí.“
„Musíme přimět ženský, aby šílely.“
„Čím se dá ženská vzrušit, Dougu?“
„Ty jsi ženatý, co vzrušuje paní Kingovou?“
King si prohlížel Benjamina, v obličeji se mu nepohnul ani sval. Pete Cameron, který stál asi dva metry za jeho zády a míchal si u baru drink, náhle vzhlédl a zachytil Kingův pohled. Potají se usmál, ale King mu úsměv nevrátil.
„Ženskou vzruší šaty,“ řekl Stone.
„Toalety, klobouky, rukavice, kabelky, střevíčky!“ řekl Benjamin a zvýšil hlas. „A my obchodujeme botama a nikdo neobchoduje jen tak pro špás.“
„Kdo by to dělal!“ řekl Stone. „…
