10
Ráno.
Město dříme. Při takovém mrazu se má spát dlouho. Mráz a tma činí z postele svatyni. Podlahy ve městě jsou studené a nikdo se nehrne šlápnout na ně bosou nohou.
Budíky začínají zvonit, když je venku ještě tma. Sluníčko se dosud ani neukázalo. Hvězdy začínají prchat z noční báně, ale na východním obzoru se ještě neukázala ani jiskřička tepla. Ráno je skrznaskrz černé, budíky řinčí své stakato a vytrvale tikají, jejich automaticky naladěná hudba říká Dobré jitro, Ameriko, je čas vstát a dát se do toho.
Jdi někam! Ruce se natáhnou, aby zarazily nikdy neumdlévající hlas času, jdi někam, rameno se vtiskne do teplé přikrývky, kůže se dotkne kůže, Bille, vstávat!
Chrrrr.
Bille, broučku, vstávat!
Všichni Billové v městě vyklouznou zpod přikrývek, opustí teplé lůno manželského lože, chodidla se dotknou ledové podlahy. Všichni Billové v městě se klepou zimou a rychle se oblékají, voda z kohoutku (ať teplá či studená) jako by vytékala z ledového horského potoka. Holit se je každodenní únavná povinnost. Světlo v koupelně vrhá studené, strašidelné světlo. Žena a děti ještě spí a je trochu nepřirozené být v bytě jediný, kdo nespí, být jeden z těch milionů Billů v celém městě, kteří jsou vzhůru a věnují se ranní toaletě. V bytě je dosud zima, ale v radiátorech to začíná harašit a za chvíli se ozve sykot, pronikavě zavoní teplo. Kávovar v kuchyni začíná ožívat a za chvíli naplní byt sytá vůně kávy. Dokonce i voda z kohoutku se už zdá teplejší. Ale ze všeho nejlepší je, že začíná vycházet slunce.
Vychází bez problémů. Směle nahlédne přes okraj noci, jeho svatozář obrátí mísu oblohy vzhůru nohama, takže se tma dá rychle na útěk, žluté bodliny nahánějí strach hluboké modři, slunce stoupá a stoupá, až se najednou vztyčí jako obr a dotkne se východu, obkreslí obrysy budov náhlou žlutí, zalije řeku Harb zlatem a pokryje ulice teplem. Ne, slunce nemá problémy ani komplikace, prostě vyjde a svítí. Dobré jitro, Ameriko, je čas vstát a dát se do toho.
Neonové lampy, náhle zesláblé, zablikají proti všemocné síle slunce, v prázdných kaňonech města zacvakají monotónně dopravní semafory. Provoz není, červená a zelená se rozsvěcují nadarmo. Nejsou ani chodci, kteří by vykročili na zelenou a zastavili na červenou. Záblesky obou barev se střídají a v bezpočtu skleněných očí semaforů se odráží jediné oko slunce, rozsvěcí okna vysokých budov obrácených k východu a ta se lesknou stovkami žhavých pohledů.
Po chodníku jde pomalu slepec a ťuká holí.
K životu se probouzí i provoz na řece. Její Billové se probouzejí do pachu slané vody a vůně pečené slaniny. Na obou březích houkají píšťaly. Na námořní lodi se z tlampače ozývá pisklavý budíček.
Pouliční lampy zhasínají.
Je tu už jen slunce.
Strážník kráčí po své trase, zkouší kliky obchodů, přistupuje těsně ke skleněným dveřím, nahlíží do krámů. Pět pětačtyřicet. Za několik hodin bude vystřídán.
Byla to dlouhá a chladná noc.
Ale teď už je ráno.
Balila své věci mlčky v ložnici zalité sluncem. V jeho záři se tetelily částečky prachu a rýsovala Dianina postava. Liz Bellewová, stočená v klubovce vedle postele, ji pozorovala, jak metodicky skládá věci do zavazadla, a upíjela z šálku kávy.
„Takhle brzo jsem nebyla vzhůru od toho rána, kdy náš klub Alpha Beta Tau uspořádal hon na spodní kalhotky,“ řekla Liz.
„Pamatuju se,“ řekla Diana.
„Ohnivé mládí, kam ses podělo? Členové Alpha Beta Tau kradli spodní kalhotky a Harold teď vykrádá nanejvýš ledničku.“
„Jednou musíme dospět všichni, Liz,“ řekla Diana. Otevřela zásuvku prádelníku, vyndala hromádku prádla a položila ji na postel.
„Myslíš?“ zeptala se Liz. „A kdy dospěješ ty, holka drahá? Zdá se mi, že si počínáš ohromně dětinsky.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Pokud nechceš mermomocí spáchat sebevraždu.“ Liz se ušklíbla a usrkávala kávu. „Ale já tě vždycky pokládala za rozumnou ženskou. A teď žádáš na Dougovi, aby zruinoval nejen sebe, ale taky tebe. Podle mě to nemá smysl.“
„Že ne?“
„Ne.“ Liz se zamračila. „Nechytej mě za slova a nedělej z nic…
