4
V hale Douglase Kinga zazvonil telefon. King rychle přešel přes pokoj, zdvihl sluchátko a řekl:
„Hanley?“
Hlas na druhém konci řekl: „Kdo je tam?“
„Ach! Promiňte, prosím vás, čekal jsem jiný telefon,“ řekl King. „Kdo je tam?“
„V pořádku Macu,“ řekl hlas. „Budu stručný a...“
„Tady není žádný Mac,“ řekl King. „Máte špatné číslo.“ Položil sluchátko a obrátil se ke schodišti. Stál tam Cameron a pozoroval ho.
„To nebyl Hanley?“ řekl Cameron.
„Ne, někdo vytočil špatné číslo.“ King luskl prsty. „Když je řeč o špatných číslech, Pete.“
„Ano?“
„Nemluvil jsi před chvílí s Georgem Benjaminem?“
„Myslíte telefonem?“ zeptal se Cameron.
„Ano.“
„No ano, mluvil.“
„Proč jsi mu volal?“
„Abych mu řekl, že tady zítra nebudu. Chtěl se mnou mluvit o tom dopise ohledně prodeje na Dálný východ.“
„Neřekls mu, že jedeš do Bostonu?“
„Ne, neřekl. Měl jsem?“
„Ovšemže ne. Cos mu řekl?“
„Jen že se musím omluvit, protože budu mimo město.“
„Ale o Bostonu ses nezmínil?“
„To je Boston tak důležitý?“ zeptala se Diana. „Může ti Benjamin překazit jednání, kdyby věděl, kde se koná?“
„Pochybuju. Ale dal by krk za to, aby věděl, s kým jednám - nebo že vůbec s někým jednám. Jestli se mi tohle podaří, víš, budu mít možnost...“
Telefon zazvonil znova.
„To bude on,“ řekl King a šel rychle k přístroji.
„Radši zavolám Bobbyho,“ řekla Diana. „Začíná se stmívat.“
„Počkej, děvenko, až dotelefonuju, ano? Nechtěl bych, abyste mi do toho křičeli.“ Zdvihl sluchátko. „Haló.“
„Váš hovor s Bostonem,“ řekla centrála.
„Prosím,“ řekl King.
„Hovořte, pane.“
„Haló, Dougu.“
„Jak jsi dopadl, Hanleyi?“
„Všechno v pořádku,“ řekl Hanley. „Vyjednal jsem ti těch pět procent.“
„Znamenitě! Dostals to na marži?“
„Tak jaks to chtěl, Dougu. Jak brzo můžeš poslat šek?“
„Pošlu s ním okamžitě Camerona. Rezervuj mu pokoj. Pete, co jsi zjistil ohledně letadel?“
„Odlétají z Peny Fieldu každou celou hodinu.“
„Výborně.“ King se podíval na hodinky. „Stihneš to v devět?“
„Když si to přejete,“ řekl Cameron.
„Hanleyi,“ řekl King do telefonu, „Pete odletí v devět hodin. Nevím, v kolik bude u vás, ověř si to na terminálu.“
„Ověřím.“
„A Hanleyi?“
„Ano, Dougu?“
„Počínal sis skvěle.“ Zavěsil. „A teď do práce,“ řekl vzrušeně. „Pete, ty si ihned telefonicky rezervuj letenku.“ Luskl prsty, zmáčkl knoflík vedle telefonu, chvíli čekal a pak řekl: „Reynoldsi, nástup!“
„Všechno dohodnuto?“ zeptal se Cameron. „Můžete mi to teď vysvětlit?“
„Teď, když je to hotovo, to můžu říct dokonce i Benja - Ne, ne, radši ne.“ Tiše se rozesmál. Rychle přešel k baru a nalil si ještě jeden drink.
„Já půjdu pro Bobbyho,“ řekla Diana. „Podívej, jak se stmívá.“
„To chvilku počká, Diano. Ty to nechceš slyšet?“
„Chci, ale...“
„Děvenko moje, chlapec je v naší vlastní zahradě, proboha!“
„Tak dobrá... Ale skutečně bych...“
„Slyšels Benjamina, jak si pouštěl hubu na špacír, ne, Pete? Řekl, že mám třináct procent akcií s hlasovacím právem, že to řekl?“
„Řekl.“
„Chyba!“ řekl King. Odmlčel se a pak se vytasil s hlavní bombou. „Posledních šest let skupuju potichu akcie. Právě teď, v tuhle chvíli, jich mám osmadvacet procent.“
„Dougu, to je báječné,“ řekla Diana.
„A jak s tím souvisí Boston?“ zeptal se Cameron.
„Kdy jsme to tam byli, Diano? Před dvěma týdny? Hanley je tam a od té doby zpracovává jednoho, jak já říkám nezainteresovaného chlapíka, který vlastní hezkou hromádku akcií s hlasovacím právem.“
Přešel rychle k psacímu stolu v rohu místnosti, otevřel ho a vyndal šekovou knížku, usedl za stůl a vyplnil šek.
„Jak velkou hromádku?“ zeptal se Cameron.
„Devatenáct procent.“
„Cože?!!“
„Sečti si to. Devatenáct a osmadvacet je sedmačtyřicet. To stačí, aby volby dopadly tak, jak já chci, i kdyby se ti idioti pokusili splichtit něco se starým, stačí to, abych se stal prezidentem Grangerovy společnosti. To znamená, že se bude skákat, jak já budu pískat, a budou se vyrábět boty podle mých představ.“ Vítězoslavně vytrhl šek z knížky a podal ho Cameronovi. „Tady ho máš,“ řekl, „podívej se na n…
