21
Hlavní kabina jachty byla šerá a chladná. Předjitřní světlo pronikalo chabě záclonami na dveřích, tvořilo lesklé skvrny na mahagonovém nábytku vestavěném do zdí. Jedna přepážka byla skoro celá pokrytá obrovskou zvětšeninou acapulkských útesů, pod nimi proplouvala Kilbourneova jachta. Podlahu kryl vysoký koberec, naše kroky byly bezzvučné jako kroky funebráků. Uprostřed místnosti stál stůl, Kilbourne šel k jeho čelu a usedl tváří ke mně.
„Posaďte se, pane Archere, posaďte se. Dovolte, abych vám nabídl snídani.“ Pokusil se o geniální úsměv, ale ústa i oči byly příliš malé, než aby ho unesly. Hlas, který vycházel z mohutného růžového obličeje, byl tenký, rozmrzelý a ustaraný.
„Nemám hlad,“ řekl jsem.
„Prosím, když dovolíte, vezmu si něco sám.“ Pohlédl na muže v plátěném obleku, který se opíral o dveře a držel v ruce pistoli. „Melliotesi, řekněte stevardovi, že budu snídat. A udělejme si trochu světla. Zatím jsem neměl příležitost, podívat se našemu příteli do obličeje.“
Melliotes rozsvítil stropní světlo, pak se vyklonil ze dveří a mluvil s někým, kdo stál na vrcholu žebříku. Uvažoval jsem o útěku, kolena se mi pří té myšlence napínala. Ale beze zbraně jsem neměl naději. A Mavis ležela v bezvědomí na palandě ve výklenku. Nemohl jsem utéct bez ní: neudělal jsem to, když jsem měl lepší možnost. Ostatně byl jsem tam, kde jsem chtěl být. Kilbourne, byl muž, s kterým jsem chtěl mluvit. Opakoval jsem si to znova pro sebe: jsem tam, kde jsem chtěl být. Když si to budu opakovat dost často, třeba tomu uvěřím.
Z opačného konce stolu se ozval ostrý úder. Kilbourne vyňal mou pistoli, položil ji na mahagonovou desku, na dosah mé ruky. Na konečcích jeho prstů se jako úlomky slídy leskly drobounké nehty.
„Omluvíte, doufám, tu výstavku zbraní. Já osobně jsem zapřísáhlý pacifista, ale pokud vím, vy jste na straně násilí. Doufám, že nás nepřinutíte, abychom použili tyhle směšné bouchačky. Z tělesného násilí se mi vždycky zvedal žaludek.“
„Máte štěstí,“ řekl jsem, „Každý si nemůže dovolit najímat si vrahy.“
Melliotes se prudce obrátil, pohlédl na mě třema očima. Jeho vlastní oči byly temné, sálaly. Jediné oko pistole mi bylo milejší. Nemohl jsem z něj sice nic vyčíst, ale nebyla v něm alespoň zloba.
„Prosím, pane Archere.“ Kilbourne pozvedl ruku, byla bílá jako ruka dopravního strážníka na křižovatce. „Nemůžete vyvozovat předčasné závěry, dokud neznáte skutečný stav věcí. Pravda je mnohem prostší než předpokládáte, a nijak strašlivá. Musel jsem podniknout jeden nebo dva poněkud nelegální zákroky, abych ochránil své zájmy. Pokud člověk nehájí své zájmy, nemůže očekávat, že je bude hájit někdo jiný. To je jedna z drobných prostopravd, které jsem pochopil, když jsem se protloukal jako prodavač aut v Ypsilanti. Pocházím z malých poměrů, víte? Nehodlám se do nich zase vrátit.“
„Vaše vzpomínky mě okouzlují. Smím si dělat poznámky?“
„Prosím,“ řekl zvolna. „Sdílíme pochopitelně jistou vzájemnou nedůvěru, nic víc nás vlastně nerozděluje. Kdybychom k sobě mohli být naprosto upřímní –“
„Budu k vám naprosto upřímný. Zdá se mi, že jste najal Reavise, aby zavraždil paní Slocumovou starší, pak jste si najal někoho jiného, aby zavraždil Reavise. Jestli je to tak, nenechám vás vyváznout.“
„Rozhodnutí není docela ve vašich rukou, nemyslíte?“
Všiml jsem si, že stůl, připevněný k podlaze, se jemně chvěl pod mými předloktími. Kdesi na zádi začaly pracovat motory. Vpředu se s rachotem navíjelo kotevní lano. Lodní šroub se otáčel ve vodě, celá loď se otřásala.
„Po vraždě logicky následuje únos,“ řekl jsem. Ale vzpomněl jsem si, co jsem udělal Reavisovi, a připadal jsem si trochu jako pokrytec. Výčitky a strach se mi mísily v žilách, skládaly hořkou směs.
„Právnický termín zní únos svolného,“ řekl Kilbourne a poprvé se skutečně usmál. Bezděčný úsměv sebeuspokojení. Zakládal si zřejmě, jako každý samouk, na svém slovníku. „Ale vraťme se k vašemu tvrzení. Nemáte ani zpolovičky pravdu. Neměl jsem vůbec nic společného se smrtí té staré dámy. Ryan s…
