32
Nakonec mě spánek pohltil, bolestivý a prokládaný upíjením z bezčasého calvadosu z centra Leclerc v Coutances. Nepředcházel tomu žádný sen, ale uprostřed noci mě náhle probudil pocit dotyku nebo pohlazení na rameni. Vztyčil jsem se, začal jsem procházet po místnosti sem a tam, abych se uklidnil, šel jsem k oknu: tma byla naprostá, nejspíš jsme procházeli fází, kdy měsíc zůstává zcela skrytý, nebyla vidět jediná hvězda, mraková pokrývka se nacházela příliš nízko. Byly dvě hodiny ráno, noc teprve v polovině, v klášterech začínaly vigilie. Rozsvítil jsem všechny lampy, co byly k dispozici, aniž by mě to doopravdy uklidnilo: snil jsem o Camille, o tom nebylo pochyb, to Camille mě ve snu pohladila po rameni, jako to dělala každou noc před několika, vlastně před mnoha lety. Neměl jsem už naději na štěstí, ale zatím jsem plánoval uniknout čisté a prosté demenci.
Znovu jsem si lehl a rozhlédl se dokola po pokoji: tvořil dokonalý rovnostranný trojúhelník, obě šikmé zdi se setkávaly uprostřed u hlavního nosníku. Uvědomil jsem si past, která za mnou zaklapla: v naprosto stejném pokoji jsem spával první tři měsíce našeho společného života každou noc s Camille v Clécy. Na této náhodě nebylo samo o sobě nic překvapujícího, všechny tyhle normandské domy spočívají přibližně na tomtéž principu a do Clécy to bylo pouhých dvacet kilometrů; jenomže jsem s tím nepočítal, zvnějšku se oba domy nepodobaly, ten v Clécy měl hrázděné zdivo, zatímco zdi tohoto byly z hrubého kamene – nejspíš z pískovce. Rychle jsem se oblékl a sešel až do jídelny, byla strašná zima, oheň nechytl, oheň mi nikdy nešel, tomu, jak je třeba poskládat polena a větvičky, jsem vůbec nerozuměl, to byla další věc, která nás rozdělovala s modelovým mužem, jak jsem si ho představoval – řekněme pro názornost s Harrisonem Fordem –, jímž jsem chtěl být, tedy o to teď nešlo, srdce se bolestně svíralo, vzpomínky se nepřetržitě vracely, nikoli budoucnost, ale minulost vás zabíjí, vrací se, sžírá a podkopává, až vás nakonec skutečně zabije. I jídelna byla naprosto stejná jako ta, v níž jsme po tři měsíce s Camille večeřeli po nákupech v domácím řeznictví v Clécy, rovněž v domácím pekařství a také u různých pěstitelů zeleniny a poté, co se dala na vaření, s tím nadšením, které mi zpětně působilo takovou bolest. Poznával jsem řady hrnců, jež se jemně leskly na kamenné zdi. Poznával jsem příborník z masivního ořechu s přihrádkami na rouenskou fajáns, s barevným a naivním vzorem. Poznával jsem dubové nástěnné hodiny na podstavci, definitivně zastavené v určitém bodě minulosti – někteří tak činili k datu úmrtí syna nebo někoho blízkého; jiní v den vyhlášení války Francie Německu v roce 1914; ještě další po odhlasování plných ústavních pravomocí maršálu Pétainovi.
~~~
Takhle to dál nešlo; popadl jsem velký kovový klíč, který mi otevřel přístup do jiného křídla, které momentálně nebylo moc obyvatelné, jak mě upozornil architekt, nešlo je vytopit, leda kdybych zůstal do léta. Došel jsem do velmi rozlehlé místnosti, která musela být kdysi centrem domu, ale nyní v ní byla hromada křesel a zahradních židlí. U jedné stěny však stála knihovna, kde jsem s jistým překvapením objevil kompletní vydání markýze de Sada. Pocházelo zřejmě z devatenáctého století, celé v kůži a s rozličnými pozlacenými ozdůbkami v ploše i po stranách, ta sračka musela stát majlant, pomyslel jsem si při listování knihou zdobenou mnoha rytinami, u těch jsem se pozastavil především a zvláštní bylo, že jsem nic nechápal, znázorněny byly různé sexuální polohy proměnlivého počtu účastníků, ale nedokázal jsem si v nich najít místo, představit si, že někde v tom celku nějaké zaujímám, nic z toho nikam nevedlo; zamířil jsem k mezaninu, nahoře to dřív muselo být víc funky a cool, leč zbývaly vykuchané, napůl převrhnuté pohovky s plesnivým čalouněním, hlavně pak gramofon a sbírka desek, hlavně 45otáčkových, v nichž jsem po chvíli váhání rozpoznal desky s twistem – dalo se to poznat podle pozic tanečníků zobrazených na obale…
