6
Navzdory nesnesitelné prázdnotě dnů ve mně představa návratu do Paříže vzbuzovala obavy, během cesty budu nucen spát ve stejné posteli jako Yuzu, nemohli jsme si přece brát oddělené pokoje, necítil jsem se s to čelit recepčním a jejich Weltanschaung a hotelovému personálu vůbec, budeme k sobě tedy přilepeni bez přestávky čtyřiadvacet hodin denně a tahle muka budou trvat celé čtyři dny. Za časů Camille by mi k návratu stačily dva dny, jednak proto, že řídila i ona a pravidelně mě střídala, ale také proto, že rychlostní omezení ještě nebyla ve Španělsku dodržována, ještě nezavedli bodovací systém a ani koordinace evropských byrokratů nebyla na tak vysoké úrovni, z čehož plynula všeobecná laxnost, co se týkalo menších přestupků páchaných cizinci. Nejenže omezení do 150 nebo 160 km/h místo nynějších směšných 120 km/h samozřejmě umožňovalo strávit na cestě méně hodin, ale hlavně umožňovalo řídit déle a za lepších bezpečnostních podmínek. Na oněch nekonečných španělských dálnicích, táhnoucích se do neznáma, skoro prázdných a drcených sluncem, probíhajících totálně nudnou krajinou, hlavně mezi Valencií a Barcelonou – ale projet vnitrozemím nic moc neřešilo, úsek mezi Albacete a Madridem byl stejně tak ubíjející –, i jen konzumace kávy, kdykoli to šlo, či kouření cigarety za cigaretou velmi obtížně bránily dřímotám, po dvou nebo třech hodinách té úmorné štreky se vám prostě začaly zavírat oči, jedině výboj adrenalinu vyvolaný rychlostí snad mohl udržet pozornost bdělou, to absurdní omezení rychlosti bylo ve skutečnosti přesně příčinou nárůstu smrtelných úrazů na španělských dálnicích, a pokud jsem nechtěl riskovat smrtelné úrazy – což by, pravda, znamenalo řešení –, musel jsem se nyní omezit na denní etapy o 500–600 kilometrech.
Už za Camilliných časů byl problém najít u dálnice hotely, jež by přijímaly kuřáky, ale během oněch dvou dní, které nám stačily (jeden, abychom projeli Španělsko, a další na dojezd do Paříže), jsme přece jen několik takových rebelujících zařízení objevili, jedno na baskickém pobřeží, druhé na Côte Vermeille, třetí rovněž v departmentu Pyrénées-Orientales, ale trochu víc ve vnitrozemí – přesně v Bagnères-de-Luchon, už v horách –, z něhož, tedy ze zámku Riell, jsem si odnesl asi nejkouzelnější vzpomínku kvůli kýčovité, pseudoexotické, nepravděpodobné výzdobě pokojů.
Zákonný útlak byl tehdy méně dokonalý, v síti ještě zbylo pár děr, ale také jsem byl mladší, věřil jsem, že nepřekročím zákon, ještě jsem věřil ve spravedlnost své země a v globálně blahodárný charakter jejích zákonů, zatím jsem si neosvojil ono partyzánské know-how, díky němuž jsem později mohl ignorovat detektory kouře: odšroubovat poklop, dva zásahy kleštiček k vyřazení elektrického obvodu alarmu a bylo. Těžší bývá přelstít uklízečky, jejichž čich, neúprosně trénovaný k odhalování stop tabáku, je většinou neomylný, a jediným řešením v takovém případě je podmáznout je, velkoryse dávkovaný tuzér vždycky umožňuje koupit si jejich mlčení, i když za takových okolností se vám pobyt samozřejmě prodraží a nikdy nejste chráněni před zradou.
~~~
První zastávku jsem plánoval v luxusním hotelu Chinchon, to byla nezpochybnitelná volba, paradory, španělské luxusní hotely obecně byly nezpochybnitelnou volbou, ale tenhle byl obzvlášť kouzelný, nacházel se v klášteře ze šestnáctého století, okna pokojů vedla na dlážděné patio, kde zurčela fontána, všude v chodbách a už i v recepci bylo možné usednout do nádherných španělských křesel z tmavého dřeva. Yuzu tak učinila, zkřížila nohy s obvyklou blazeovanou povýšeností, a aniž věnovala sebemenší pozornost interiéru, zapnula si smartphone, předem připravená si stěžovat, že tu není wi-fi. Ta tam však byla, což byla spíš dobrá zpráva, neboť ji to po zbytek večera zaměstná. Přesto musela vstát, trochu podrážděně, aby osobně předložila cestovní pas a povolení k pobytu ve Francii a podepsala se na určených místech, celkem třikrát na jednotlivé formuláře, jež jí předložil hoteliér, administrativa v paradorech …
