7
Bydleli jsme ve velkém třípokojovém bytě v devětadvacátém patře věžáku Totem, jakési voštinové struktuře z betonu a skla spočívající na čtyřech obrovských pilířích z hrubého betonu, jež připomínala ony odpudivé, ale prý lahodné houby, kterým se myslím říká smrži. Věž Totem se nacházela v nitru čtvrti Beaugrenelle, přímo naproti Labutímu ostrovu. Nesnášel jsem tu věž a nesnášel jsem čtvrť Beaugrenelle, ale Yuzu ten obří betonový smrž milovala, „okamžitě se do něj zabouchla“, jak tvrdila všem našim hostům, aspoň ze začátku, možná že to tvrdila stále, ale už dost dlouho jsem se přestal s Yuzinými hosty vídat, bezprostředně před jejich příchodem jsem se zavřel do pokoje a celý večer z něj nevyšel.
Už několik měsíců jsme žili odděleně, nechal jsem jí „rodičovské apartmá“ (rodičovské apartmá je jako pokoj, ale s velkým šatníkem a koupelnou, to uvádím pro čtenářstvo z „lidu“) a sám jsem obýval „pokoj pro přátele“ a používal příslušnou umývárnu se sprchou. To mi úplně stačilo k vyčištění zubů a rychlé sprše.
Náš pár se nacházel v konečné fázi, nic už ho nemohlo zachránit a ostatně to nebylo ani žádoucí, musel jsem však uznat, že jsme disponovali tím, čemu se říká „krásný výhled“. Z obývacího pokoje i z rodičovského apartmá vedl na Seinu a mimo 16. obvod na Bouloňský lesík, park Saint-Cloud a tak dál; při hezkém počasí byl vidět i zámek ve Versailles. Z mého pokoje byl vidět přímo hotel Novotel, nacházející se blíž než na kabelovou délku, a za ním na většinu Paříže, ale to mě nezajímalo, nechával jsem neustále zatažené závěsy, nejenže jsem nesnášel čtvrť Beaugrenelle, ale nesnášel jsem celou Paříž, to město zamořené ekozodpovědnými buržousty mě odpuzovalo, buržoust jsem byl možná taky, ale ekozodpovědný ne – možná jsem v životě moc dobrého nedokázal, ale aspoň jsem přispěl k destrukci planety –, systematicky jsem sabotoval program třídění odpadu, který v budově zavedlo družstvo, a prázdné lahve od vína jsem házel do popelnice vyhrazené papíru a obalům a organický odpad jsem cpal do „skla“. Trochu jsem byl na tuto svou neobčanskost pyšný, ale také jsem se malicherně mstil za nehorázné ceny nájemného a služeb – jakmile jsem je uhradil a vyplatil Yuzu „příspěvek na domácnost“ (hlavně na objednávku sushi), bylo přesně devadesát procent mého měsíčního platu pryč, zkrátka můj dospělý život se omezoval na pomalé mrhání dědictvím po otci, to si můj otec nezasloužil, bylo rozhodně načase, abych tyhle kraviny ukončil.
Co jsem ji znal, Yuzu pracovala v Japonském domě kultury na nábřeží Branly, měla to pět set metrů z bytu, ale přesto tam jezdila na kole, na svém stupidním holandském kole, které pak musela vyvézt výtahem a zaparkovat v obýváku. Předpokládám, že najít ten flek jí pomohli rodiče, o nichž jsem nevěděl přesně, co dělají, ale byli nepopiratelně bohatí (z dcery jedináčka bohatých lidí musí vzniknout člověk, jako je Yuzu, nehledě na zemi, nehledě na kulturu), nejspíš ne extrémně bohatí, nepředstavoval jsem si jejího otce jako předsedu představenstva Sony nebo Toyoty, spíš jako vysoce postaveného úředníka.
Přijali ji, vysvětlila mi, aby „omladili a modernizovali“ tamější program kulturních událostí. To nebude sranda, uvědomil jsem si: leták, který jsem popadl poprvé, když jsem ji navštívil v práci, vyzařoval smrtelnou nudu: dílny origami, ikebany a tenkoku, představení kamišibai a džómonských bubnů, konference o go a čajové cestě (škola Urasenke, škola Omotosenke), s tím, že vzácní japonští hosté byli živými národními poklady jen těsně, většině bylo aspoň devadesát, příhodnější označení by asi bylo umírající národní poklady. Zkrátka aby dostála smlouvě, stačilo jí za tu dobu zorganizovat jednu či dvě manga výstavy nebo festival nových trendů v japonském pornu; it was quite an easy job.
~~~
Přestal jsem chodit na výstavy, jež Yuzu organizovala, půl roku předtím, poté co jsem zhlédl výstavu Daikičiho Amana, fotografa a tvůrce videí, jenž se proslavil snímky nahých žen pokrytých různými odpornými živočichy, jako jsou úhoři, …
