· XXIX ·
Šel jsem nahoru do kopce k svému autu. Ulice byly téměř liduprázdné, jako by slunce, jež zapadlo do moře, vtáhlo za sebou i lidi.
V prvním patře domu, kde měl ordinaci doktor Brokaw, svítilo jediné světlo v rohovém okně. Vyjel jsem nahoru vrzavým výtahem a vzal za kliku dveří čekárny. Bylo zamčeno.
Z druhé strany dveří se ozval mužský hlas: „Kdo je tam?“
„Lew Archer. Mluvil jsem s vámi telefonicky o Haroldu Sherrym.“
„Aha.“
Chvíli bylo naprosté ticho. Potom zacinkly klíče a zaskřípělo v zámku. Dveře se pootevřely dovnitř, zvolna, jako by přemáhaly odpor. Proti světlu dopadajícímu z čekárny se objevila silueta muže středního vzrůstu s obrovskou hlavou.
Když doktor Brokaw ustoupil, abych mohl vejít, poznal jsem, že jeho makrocefalickou hlavu vytvářejí převážně vlasy a plnovous. Uprostřed svítily oči lesního zvířátka, tmavé a vnímavé a lehce poplašené.
„Promiňte, že jsem vás nemohl přijmout předtím. Opravdu jsem netušil, že se ještě jednou vrátíte. Ale když už jste tady, pojďte dál.“
Prošel jsem za ním čekárnou do ordinace. Zavřel dveře, opřel se o ně a pohlédl na mě téměř štítivě. Ve vousech se třpytily šedé nitky, ale oči měl mladé. Hleděly na mě stále mírněji.
„Vy jste velice unavený, že?“
Řekl to spíše jako projev sympatie než lékařského mínění. Při jeho slovech jsem si uvědomil únavu, která se vzdouvala jako vlny mým tělem až do hlavy.
„V posledních dvaceti čtyřech hodinách jsem musel projet lán světa. A výsledek je, že jsem se dostal do slepé uličky.“
„To je tady ta slepá ulička?“ Zuby se mu zatřpytily ve vousech. „Posaďte se, pane Archere, odpočiňte nohám.“
Čekal jsem, až přešel ode dveří k druhé straně psacího stolu. Stála na něm černá lékařská brašna vedle fotografie ženy, jejíž oči se podobaly Brokawovým. Natáhl ruku a překlopil obrázek tváří na stůl, jako by si nepřál, aby náš rozhovor měl svědka. Řekl jsem:
„Ten naléhavý případ – kam jste musel odjet, než jsem přišel – byl to Harold Sherry, že?“
„O tom s vámi nehodlám mluvit.“
„To tedy znamená, že to byl Harold.“
„Nedělejte ukvapené závěry.“
„Tak mi řekněte, kdo to byl.“
Nahnul se ke mně přes desku psacího stolu a řekl s nečekanou pevností: „Za své pacienty jsem zodpovědný jen já sám. Nemáte právo mě podrobovat křížovému výslechu.“
„Jestli tohle považujete za křížový výslech, pak –“
Zvýšil hlas: „Nevyhrožujte mi, pane Archere. Už se o to pokoušeli jiní před vámi, ale já vás ujišťuji, že jsem se jim dovedl ubránit.“
„Já vám přece nevyhrožoval, to bych si nedovolil. Ale mám za to, že jste se zapletl do něčeho, do čeho dobře nevidíte.“
Jeho nálada, či to, co mi z ní dával najevo, se proměňovala rychlostí rtuti. „To by nebylo nic nezvyklého. Takový je už můj životní úděl.“
„Nechci předstírat, že já do té situace vidím dobře. Vím však určitě, že došlo k hrdelnímu zločinu, možná i k několika zločinům. Mladá provdaná žena Laurel Russová je od minulého večera nezvěstná. Dnes po poledni převzal Harold Sherry za ni výkupné ve výši sto tisíc dolarů. Přitom postřelil Laurelina otce, který mu ránu oplatil. Oba muži jsou zraněni a žena dále nezvěstná.“
Když jsem ho seznamoval s těmito fakty, měnil se výraz jeho tváře, jako by sám byl jejich obětí. Brokaw byl zřejmě velice citlivý člověk, snad až příliš citlivý na lékaře. Napadlo mě, že nosí plnovous místo škrabošky.
„Viděl jste dnes večer Harolda, pane doktore? Jistě chápete, jak důležitá je to otázka.“
„Chápu, proč je důležitá pro vás. Říkáte si soukromý detektiv, ale podle slovníku mých pacientů jste jenom prachobyčejný fízl. Z vlastní vůle jste se stal reprezentantem trestající společnosti a v podstatě vám jde jen o to, abyste mohl lidi zatýkat a posílat je za mříže.“
„Jde mi opravdu jen o to?“
„Já vás z toho podezírám.“
Toto klidné obvinění mě ranilo. Snažil jsem se vždy počínat si jako neutrál v té zemi nikoho mezi zákonem a nezákonností. Ale když začaly lítat kulky, to už jsem většinou věděl, na čí straně stojím. Působením Brokawovým – snad jsem i já zapůsobil na něj – jsem si p…
