kapitola 13
Druhou hodinu byla španělština, kdy jsem dostával psaníčka od Maggie, dvě za týden. Hned jsem se pustil do čtení:
Asi jsi nečekal, že ti tento týden napíšu. V sobotu jsme byli s matkou a sestrou v Bostonu, bylo to boží. Moje hloupá sestřička je pěkná koketka. Jsem zvědavá, co z ní bude, až vyroste. Tak jak ses měl celou tu dobu, co jsme se neviděli? Včera večer u nás byl můj bratr s June, budou se brát v dubnu. Co ve škole? V úterý jdu do Commodore na Roye Walterse. Brzo tady bude Glenn Miller. Šel jsi potom na večeři, jak jsi v neděli odešel? Už nevím, co dál psát.
Tak ahoj. MAGGIE
Měli jsme se sejít večer, ale to bylo ještě daleko — po škole jsem měl atletiku, do šesti nebo do sedmi, a potom jsem měl ve zvyku jít domů jednu míli, abych si rozchodil ztuhlé nohy.
Trénink byl ve velké přízemní budově přes ulici, na stropě byly holé ocelové trámy, šest basketbalových hřišť, tělocvična střední školy a občas tam probíhal trénink fotbalistů a za deštivých dní baseball a velké lehkoatletické přebory s davy fanoušků. Vždycky jsem předtím lelkoval v prázdných halách a učebnách — občas jsem měl pod hodinami rande s Pauline Coleovou, v prosinci to bylo každý den, ale teď byl leden. "Tady seš!" Úsměv od ucha k uchu, velké, krásně modré vlhké oči, plné rty a velké bílé zuby, tak milá — "Tak kde se pořád touláš, co?" Měl jsem ji rád, a život taky, nezmohl jsem se na nic, jen tam provinile stál, smutek v duši, která stejně jednou s pláčem vyvane ze života do tmy — oplakávajíc co zůstalo nevykonáno — bez možnosti napravit pokažené, bez naděje na naději, všechna upřímnost vytěsnaná světem natěsnaným lidmi a událostmi a tupou nanicovatou slabostí mého sobeckého rozhodnutí — odhozená — mrtvá — pošlapaná.
Nové generace malých uvřeštěnců vyskakují doktorům z klína a staří a ubozí dál umírají, kdo se přijde sklonit nad jejich lůžkem a potěšit je?
"Za chvíli mám trénink —"
"Hele, můžu se na tebe přijít podívat v sobotu večer, na ty závody s Worchesterem? — já teda stejně přijdu, jenom se tě ptám, abys pak se mnou mluvil."
Ó Zraněný Vlku! (Tak jsem se viděl, když jsem si později přečetl pár knih) — V noci jsem zavřel oči a spatřil své kosti, jak práchniví v hrobě. Řasy mi zamrkaly jako staré panně, snažící se utajit svoji největší lež: "Fakt přijdeš na ten přebor? — Vsadím se, že hned na startu spadnu a ty si budeš myslet, že neumím běhat."
"Bez starosti, četla jsem o tom v novinách, ty šampióne." Dobírá si mě — pošťuchuje — "Budu tě sledovat, hele —" najednou zes-mutněla a dostala se ke své holčičí věci, "stýská se mi po tobě."
"Mně se stýská po tobě."
"Nepovídej! — s Maggie Cassidyovou se ti přece nemůže stýskat!"
"Ty ji znáš?"
"Ne."
"Tak jak to můžeš vědět?"
"Hrn, mám svý špehy. Ale je mi to celkem fuk. Chodím teď s Jimmym McGuirem, víš. Je děsně fajn. Líbil by se ti. Mohli byste bejt kamarádi. Je ti trochu podobnej. Taky se mi docela líbí ten tvůj kamarád... takovej sympaťák z Pawtucketvillu... Lousy? Máte všichni takový podobný oči. Ale Jimmy je lr, jako já."
Stál jsem tam jako nějaký blbeček a poslouchal ji.
"Takže se mám docela fajn, neboj se, nezačnu kvůli tobě štrikovat fusakle... hele, neslyšel jsi mě zpívat na zkoušce na tu show Pudr a barva? Víš, co jsem zpívala?"
"Co?"
"Pamatuješ, jak jsme šli tenkrát v prosinci bruslit na ten tvůj rybník v Dracutu a jak v noci mrzlo a svítil měsíc a tys mě doprovodil domů a dal mi pusu?"
"Srdce a duše."
"No, to budu zpívat —" Do daleka se před ní táhly chodby času, písně, smutky, jednoho dne bude zpívat pro Artieho Shawa, jednoho dne ji v tančírně Roseland u mikrofonu obklopí hloučky černochů a budou jí říkat bílá Billy — družky jejích prozpívaných dní zavane osud na stříbrná plátna — Teď jí bylo šestnáct a zpívala Srdce a duše a měla své románky s nesmělými sentimentálními lowellskými kluky a pošťuchovala je a říkala jim "Tak co..."
"Však se ke mně vrátíte, pane Duluozi, ne že bych tě chtěla, ale připlazíš se po kolenou, ta Maggie Cassidyová mi tě chce …
