kapitola 33
Přišel duben. Navázal na březen svým blátem v lesích, na cirkusových stožárech se zatřepetaly dlouhé fábory a vlaječky oznamující příchod máje. Léto prosmejčilo jarní kouty a vysušilo je svým mopem — nezbytný cvrček vylezl zpod svého kamene. Můj narozeninový večírek skončil, začínal jsem teď mít Maggie ještě víc rád, zatímco ona mě méně, nebo si mnou byla méně jistá. Období se otočilo ve svém neviditelném čepu.
Bylo to tak — Maggie chtěla, abych jí více zaručoval manželství a byl jí oddán tělem i srdcem — chtěla, abych se přestal chovat jako školák a začal se činit ve světě, dělal něco pro ni a naše hnízdečko a mláďátka. Jaro se ohlašovalo závany od upjaté řeky, začala mě naplňovat radost, zmrzlé brázdy v Maggiině Massachusetts Street rozmrzávaly, praskaly a odplouvaly — "Kling klang" mával ten pěkný chuligán z rohu Aiken a Moody Street a za chvíli tu bude máj. "Blázínku" bude křičet skřivan na větvi a já vím, že pulzujícím jarem začne kolovat míza a šťáva — "Nikdy nepoznáš, jestli není dřevo vodspodku shnilý" říkali staří šampióni v borových lesích. Chodil jsem sem a tam Lowellem, hlavu plnou ach a och. Holubi taky vrkají. Plam, plam, bude hrát vítr na lowellskou harfu.
Ted' poznám, zač stojí má láska k Maggie. Nic moc.
Ani mě nenapadlo ptát se sám sebe "Maggie, co mám dělat?" a jako školák jsem nakonec přišel na to, že s ní mi půjdou do háje moje krekery Ritz s pomazánkou z buráků. Jako velké dítě jsem se namíchnul při představě, že bych měl ztratit svůj domov a pouštět se do nepředstavitelných sebevražd svateb a líbánek — "Puso," říká Maggie, "to je v pohodě, jen si choď dál do školy, já ti bránit nebudu, ani zasahovat do tvý kariéry, ty víš líp než já, co dělat. Víš, možná nebudeš až zas tak praktickej pro život." Je teplá noc na konci března; zírám na zářivý měsíc, březnové čarodějnice se prohánějí ve svých hábitech na košťatech, za nimi chrti štěkají pustinou, listy nelétají, rozmačkávají se pod nohama, pěnící mokrá bestie se převaluje na zádech po zemi, začínáš si uvědomovat, že král sladkých hor Baron nebude korunován ve svém Království borovicové mízy — viděl jsem třesoucí se modré ptáky na vlhkých černých větvích: "písk!!"
Pískající flétna jara se valila chodbami a rituálními uličkami mého posvátného mozku v posvěceném žití, přiměla mě probudit se a znovu se vzkřísit k tomu být a stát se mužem. Zhluboka jsem dýchal, bral to zkratkami a rychle probíhal kolem smeťáků za Textile po štěrkové cestě vedoucí k řece — z tohoto návrší byl úžasný pohled na noční Lowell, na ty nekonečné tragické vody tam dole, obrysy uschlých keřů a pí pí pů trosky starých strojů Reos Chandler, ve kterých žily krysy, a nepotřebné hromady písku páchnoucí splašky — cítil jsem je tuto jarní noc, když jsem se vracel od Maggie, ten náraz jarní zatuchlosti a sladkou nahnilou vůni kobylinců a věděl jsem — smísí se se sladkým dechem říčního hlasu vábícího mě od jezera za zákrutou — Jasně, bytostně jsem cítil od Lakeview, jak se borovicové šišky připravují na čas, kdy budou ležet suché na zemi veselého léta, na zahradě paní Fatertyové už zase rašily pupeny azalek, z Rattiganova salónu odvedle jen vycházely bublinky a voňavé závany pěny — neklamným znamením jara byly rachotící smetáky hospodyněk na verandách — "Tam teď sedí můj táta," řekne za chvíli Maggie, vrací se od nároží, kde byly southlowellské obchody a bary, prošla kolem putyky, kde do sebe pan Cassidy obrací své panáky, než půjde domů spát. "Tak jsem řek. Vjedeme na šestku, přehodíme první, druhou, zablokujem kolej, projedem to načisto a pak zmáknem ty ostatní!' — ,Cože?' povídá mě ,To přece za jednou nepochopím —' ,Ale di se bodnout' řek sem mu ,platěj tě snad stejně jako mě, ne! A nejsem snad já u dráhy už sedmnáct roků? Takže ty bys rád, abych všeho nechal a zopakoval ti to. Hele, víš co, zavři hubu a otevři oči — však se to naučíš —"' Maggie jde kolem a slyší tu jeho přednášku a směje se a jde o tom domů říct mamince — Tichý smích. Na verandu vyjde malý kluk, svítí …
