Maggie Cassidyová (Jack Kerouac)

kapitola 47

Ale ten se nezměnil. Garážista smutně hleděl na teplá světla domu, vyježděnou cestu, matné světlo pouličních lamp, suchou vinnou révu na zimní verandě, ta drahá a milovaná silueta, strašidelně zastíněná nějakým starým lehátkem v rohu, kde se mu kdysi dávno, v jiném životě, kdy jeho mládí bylo ještě mladé, točila hlava z opojného vína měsíce —

Zahoukal a Maggie vyběhla ven. Neviděl jí do tváře. Obešla auto a přistoupila ke dveřím. "Nechceš sejít podívat k nám?"

"Ne, ne, nasedni, jedem —"

Vystrašeně nastoupila, vsunula se do vozu po rukou a kolenou, jako kdyby jí dělalo obtíže zvednout nohy a posadit se. "Tak tady seš — vypadáš jinak —"

"Jak jinak?" chtěl vědět.

"Vypadáš hubenější, ale už nejseš kluk — ses kluk, ale vypadáš... nějak nemilosrdně nebo něco..."

"Nemilosrdně!! Chacha!"

"Nebo tak nějak — A co já, změnila jsem se nějak?"

Nastartoval motor, rychle se na ni podíval. "Jasně — ty seš holka, co vypadá pořád stejně — dobře —"

"Vždyť ses na mě ani nepodíval."

Zuřivě hnal vůz po Massachusetts Street a vyhýbal se černým blátivým dírám ve sněhu.

"Ale podíval."

Ve dvě ráno se spolu zmítali a zápasili v hlubinách buicku v hloubi garáže, dívčina sladkost byla před chlapcem ukryta pod tlustým gumovým podvazkovým pásem, tahal za něj a škubal, zoufale opilý, zastavený před branou.

Vysmála se mu do obličeje. Práskl dveřmi, rozsvítil světla, odvezl ji domů, hnal auto zpátky sněhovou břečkou jako šílenec, zuřil a klel.