Maggie Cassidyová (Jack Kerouac)

kapitola 24

A v tu sobotu večer, když jsme se měli jako obvykle sejít v Rexu, hráli Škoda, přeškoda, maškaráda skončila, přišla ze zimy s Bessy — nevýslovně krásná, jako nikdy předtím, v černých vlasech kapky rosy podobné hvězdičkám v jejích očích, a z jejího hlasu cinkaly zvonečky veselí jeden za druhým — Už měla zase dobrou náladu, zase a provždy krásná a nepřekonatelná —jako tmavá růže.

Její kabát voněl v mém náručí zimou a radostí. Všude házela své koketní pohledy — rychlé pohledy, co mě přiměly se smát, komen-tovat nebo kritizovat, narovnat si kravatu. Náhle mě objala kolem krku a zvedla ke mně oči, pohled do její tváře mě sevřel jako vzlyk, prosila mě o lásku, chtěla mě mít a nenasytně vlastnit, šeptala mi do ucha — Držel jsem její studené chvějící se nervózní ruce ve svých, náhlý stisk a strach, všude kolem ní smutky jako veliká křídla — "Ubohá Maggie!" pomyslel jsem si — hledal jsem vhodná slova — ale žádná nejsou — kdybys je vyslovil — vypadla by ti z úst jako podivný shnilý strom — jako kresba černých žil v půdě hrobu jejího strýce a hrobů všech strýců — nevyslovitelná — neuchopitelná — roztříštěná.

Stáli jsme vedle sebe, zírali na parket, oba němí a zmatení. Sotva vyspělá hruď rozervaná dospělou láskou.