kapitola 4
Když jsi šel po Riverside a potom zahnul doprava, stál tam dřevěný dům, kde bydlel ve druhém patře Scotty Boldieu se svojí matkou, nahoru se šlo po venkovních dřevěných schodech, které vypadaly jako z nějakého snu, vyrůstaly z husté džungle třímetrového křoví, vyšplhal ses kolem chatrných verandiček s podivnými francouzskokanadskými dámami, které se nakláněly dolů a volaly na jiné dámy "Uú, Madame Belanger, a tu ton vypráno?" Scotty měl svůj vlastní pokoj, kde trávil celé hodiny a pečlivě si zapisoval červeným inkoustem maličká čísla a písmenka s výsledky letní baseballové sezóny; nebo jen tak seděl v ponuré kuchyni a pročítal v Sunu sportovní stránku. Měl malého brášku. Taky mu zemřel otec. Byl to zachmuřený chlap s velikými pěstmi, když ráno odcházel do práce, bylo to, jako když se Golem namáhavě zvedá do mlh a moří svých povinností. Scotty, G.J., Zagg, Lauzon a Vinny byli v létě nepostradatelnými členy baseballového týmu, v zimě basketbalového týmu a na podzim neporazitelného fotbalového mužstva.
Lauzon bydlel za Riverside Street, v místě, odkud přicházeli, pod kopcem, kde byla na okraji písečného prostranství řecká cukrárna, v růžové ulici mezi bungalovy. Lauzonův vysoký zvláštní otec byl vysoký zvláštní mlékař. Jeho vysoký zvláštní mladší bratr se v kostele modlil novény s ostatními vrstevníky, kteří se připravovali k biřmování. O vánocích měli Lauzonovi vánoční stromek a dárky; G.J. Rigopoulos měl taky stromeček, ale svítilo z něj z tmavého okna cosi neduživého, pokřiveného, navždy ukřivděného; matka Scottyho Boldieua umístila stromek mezi vázy do salónku s linoleem na podlaze s vážností majitelky pohřebního ústavu. Ve velikém, typickém francouzskokanadském domě u Zazy byly stromečky, dárky, věnečky na oknech, konfety...
Vinny Bergerac bydlel za řekou ve slumech na Moody Street. Jack Duluoz bydlel co by kamenem dohodil od křižovatky, na které se teď zastavili. Semafory osvětlovaly sníh do růžově ruda, do vavřínově zelena. V dřevěných domech na obou rozích většinou svítila červená a modrá světla; komíny slavnostně bafaly; lidé postávali a řečnili na asfaltových dvorcích pod prádelními šňůrami a jejich hlasy se rozléhaly do tichého sněžení.
Jacky Duluoz bydlel o několik dveří dál, v domě na dalším rohu, kde bylo pawtucketvillské nákupní centrum asi nejhlučnější, hned vedle bufetu, přes ulici byla kuželna a herna, u autobusové zastávky, blízko velikého masného trhu s prázdným prostranstvím po obou stranách ulice, kde hrály děti své smutné hry v ponurém neradostném soumraku, kdy měsíc začínal ukazovat svoji zamlženou, vzdálenou, nejasnou bledou tvář, jakoby zmrzlou a potaženou škraloupem břidlicové šedi. Žil se svojí matkou, otcem a sestrou; měl svůj pokoj, z oken čtvrtého patra bylo vidět moře střech a třpyt zimních nocí, když v bytech umdlévala tlumená světla pod bělostným leskem zářících hvězd — těch hvězd, co za jasných nocí visely na severu jako miliardy zmrzlých slz, stříbrných karamelek lednových Mléčných drah, nehybných blikajících mrazivých závojů, pulzujících pomalým tepem času a vesmírné krve. Z kuchyňského okna bylo vidět osvětlenou rozdováděnou ulici, uvnitř pod rozzářenými lustry byla spousta jídla, veselí, jablek a pomerančů v mísách na bílých ubrusech, žehlící prkna opřená za naleštěnými dveřmi nebo příborníky, talířky s praženou kukuřicí, co zbyla od včerejšího večera. V šedavých odpoledních se Jacky Duluoz přiřítil domů, v listopadu a prosinci celý zpocený, posadil se do zšeřelé kuchyně, otevřel si knihu o šachu a zhltal celou krabici krekerů Ritz s pomazánkou z burských oříšků. Večer se vrátil domů jeho veliký táta Emil a posadil se k rádiu a pokašlával do tmy. Vyřítil se kuchyňskými dveřmi do chodby a uháněl hlava nehlava za kamarády, schody vedoucí z předních pokojů používal jenom s rodiči a známými a při méně radostných a více formálních příležitostech — Zadní schodiště bylo tak ponuré, zaprášené, podivné, jakoby bez omítky, někdy se mu vracelo v žalostných snech plných rzi a opuš…
