Úvod
V roce 1918 zemřelo na nemoc, která obešla zeměkouli, na čtyřicet milionů lidí – tedy víc, než zemřelo v samotné světové válce, a víc než jich zemřelo při morové epidemii, která řádila v Evropě ve 14. století. Ti lidé umírali na mimořádně virulentní formu zánětu plic, při které se jejich plíce zaplavily krví a hlenem tak, že nebyli schopni dýchat a doslova se utopili ve vlastních sekretech. Ve Spojených státech postihla tato choroba takové množství lidí – celou čtvrtinu populace – že se v některých oblastech nedostávaly rakve a chyběli hrobníci. Vypukla taková panika, že se mezi některými městy nesmělo cestovat bez úředního povolení. Samotná epidemie snížila průměrný věk dožití v USA o celých deset let. Tou nemocí byla chřipka.
Mám maličkého ptáčka,
jmenuje se Tipka.
Otevřel jsem okno
a vletěla sem chřipka.
DĚTSKÁ ŘÍKÁNKA Z TÉ DOBY
Odhaduje se, že v letech 1918-1919 byla touto pandemií postižena pětina světové populace. Na jejím rozšíření se podíleli vojáci, kteří se vraceli z války v Evropě. Polovina ze všech válečných obětí zemřela na chřipku spíš než na válečná zranění.
Velkou chřipkovou pandemii dnes už pamatuje jen hrstka lidí. Ale samotná choroba je známa jako obyčejné nachlazení. Lidé ty dvě nemoci vlastně často zaměňují – hlavně ti, kteří se potřebují omluvit ze zaměstnání – chřipka zní přece jen o něco závažněji než nachlazení.
Chřipky, které propukají každou zimu, se nepovažují za smrtelné onemocnění – snad jedině u velmi oslabených nebo starých osob – ale stále ještě v sobě nesou nebezpečí, že způsobí podobnou pohromu jako před téměř sto lety. Chřipkový virus je mistr převleků, neustále mění strukturu svého proteinového obalu a zahrává si s lidským imunitním systémem jako pohyblivý terč. Tyto téměř každoroční proměny vedou k tomu, že v některých letech je virus více virulentní než v jiných – roky 1957 a 1968 byly mimořádně „špatné“, i když s řáděním kmene z r. 1918 se nedají srovnávat.
V poslední době se vědcům naskytla možnost studovat a rekonstruovat pandemický kmen, získaný z biologického materiálu zachovaných tkání amerických vojáků, kteří na chřipku zemřeli po návratu z 1. světové války. Některé kruhy tuto činnost zpochybňují. Ačkoli dotyční vědci prohlašují, že tento výzkum přispěje k lepšímu poznání viru, odpůrci namítají, že vytvořit příšeru jen proto, abychom jí porozuměli, je krajně nezodpovědné.
Probíhají také diskuse o stupni ochrany požadovaném při pokusech s tak nebezpečným virem a rozhodnutí některých činitelů, že požadavek na ochranu pracovníků má být snížen z BL-4 (úplné krytí těla ochranným oděvem včetně kápě) na BL-3 (které vyžaduje jen poloviční ochranu), vzbuzuje určité rozpaky. Argument proti omezení je prostý: kdyby laboratorní pracovník přišel s chorobou do styku a vynesl ji ven z laboratoře, je chřipka tak nakažlivá, že by se začala šířit jako požár. A jestliže i dopravní systémy, jaké byly v roce 1918, dovolily viru, aby pronikl do všech koutů zeměkoule, oč rychleji a snáze by se mohl rozšířit v 21. století? Jakmile by byl džin venku z láhve, musela by nutně následovat globální katastrofa.
Existence chřipkového kmene z roku 1918 – i kdyby byl omezen jen na zabezpečení v laboratořích – vnáší však do rovnice i faktor teroristické hrozby. Pandemická chřipka by byla strašlivou zbraní v rukou těch, jejichž motivem je destrukce západní společnosti. Chřipková pandemie by mohla narušit funkci celého civilizovaného světa.
Tak jako je tomu u všech virových onemocnění, lepší než léčba je prevence. Antivirové léky jsou stále v plenkách a zdaleka nedosahují takového efektu jako antibiotika proti bakteriím. Antibiotika na viry nepůsobí – i přes všechny mylné domněnky v tomto smyslu. Při virových onemocněních se často antibiotika předepisují, což vede k názoru, že mají bojovat s virem. Ale není tomu tak. Antibiotika jsou podávána jako prevence proti sekundárním bakteriálním infekcím, např. proti bronchitidě nebo streptokokovým krčním zánětům. Pokud jde o boj s virovým…
