Kapitola druhá
Na posledních dveřích byl nápis Opičinec. Byly pootevřené.
„Ježíši Kriste,“ zaúpěl Cleary, když je otevřel dokořán. „Všechny jsou pryč.“
Giles si všiml, že zámek na dveřích vypadá neporušeně, a vstoupil za Clearym dovnitř. „Kolik jich vlastně bylo?“ zeptal se.
„Šest,“ odpověděl Cleary. „Zrovna nedávno mi Tim povídal, že je opičinec plný.“
Na každé straně místnosti byly tři velké klece. Zamřížovaná dvířka visela otevřená a jen jedna klec až na konci byla stále zavřená. V místnosti zavládlo absolutní ticho, jen ventilátor hučel, ale stejně tam byl pořád zápach po bývalých obyvatelích. Giles pokrčil nos a otočil se na Clearyho. „Nemůžeme nic riskovat. Nechám vyhlásit poplach.“
„Já opravdu nevím…“
Clearyho uprostřed věty zarazil seržant Morley. Ten došel až na druhý konec místnosti, ale náhle pronikavě zaječel: „Pro Ježíše Krista! Co to tady…“
Oba muži dorazili k Morleyovi v okamžiku, kdy se vyzvracel na podlahu. Pospíchali ke kleci se zavřenými dvířky.
„Ach, panebože,“ hlesl Giles s vytřeštěnýma očima.
Cleary si přitiskl na ústa dlaň a odvrátil se.
V kleci seděla nahá postava muže. Byl očividně mrtvý a celé tělo neslo známky příšerného mučení. Oči měl vypálené nějakou tekutinou, která mu poleptala i tváře a stékala dolů. V ruce držel kus lepenky s neumělým nápisem: „Jak se ti líbí tohle?“
„Je to profesor Devon?“ zeptal se Giles.
Cleary, který si stále držel ruku na ústech, jenom přikývl.
Zatímco čekali venku na příjezd kriminalistické skupiny, zeptal se Giles Clearyho: „Myslíte, že byste se mohl podívat na věci profesora Devona a zjistit, čím mohly být ty opice infikované? Potřebovali bychom to vědět rychle.“ Cleary vypadal rozpačitě. „Víte, do toho nemám právě moc chuti. Já vím, že je mrtvý, ale část Timovy práce byla zahalená úředním tajemstvím a nevím, jak by se posuzovalo, kdybych se mu hrabal v jeho věcech…“
„Ale my opravdu potřebujeme co nejrychleji zjistit hlavně to, jestli je veřejnost nějak ohrožená,“ naléhal Giles. „Jeho papíry můžeme prozkoumat později.“
„Asi máte pravdu,“ souhlasil Cleary. „Já se teda pokusím. Ale jak už jsem řekl, jsem téměř přesvědčený, že se není čeho obávat.“
„Vy jste nevěděl, čím se kdo zabývá?“ zeptal se Giles.
„No, vlastně ne. Ještě donedávna to tak bylo, ale pak se Tim angažoval v politice a oznámil nám, že už své pokusy nebude moct zveřejňovat, jak se říká.“
Giles s Morleyem se po sobě podívali a Cleary rychle dodal: „Nemělo to nic společného s biologickými zbraněmi nebo něčím podobným. Tima kooptovali do nějaké velké vládní komise pro očkovací látky a podmínkou bylo, že o své práci nesmí veřejně mluvit, dokonce ani se svými kolegy. Víte snad, jak si vláda libuje v tajnůstkaření.“
Giles přikývl: „Je to výborný prostředek, jak utajit před veřejností všelijaké lumpárny.“
„Trochu cynický, ale asi dosti výstižný názor,“ souhlasil s úsměvem Cleary. „Tak já se podívám na tu Timovu pracovnu.“ Když se chystal zajít zase do budovy, obrátil se na Gilese: „Budete si pamatovat, že jste mě o to požádal? Myslím, pokud by se objevili pánové v šedých oblecích a uhodili na mě, jakým právem se hrabu ve stole svého nadřízeného…“
„Máte mé slovo,“ slíbil Giles. „Pokud je to něco platný,“ dodal pod fousy, když viděl, jak Cleary mizí uvnitř.
Přistoupil k němu Morley. „Místní rozhlas vysílal varování, že se lidé nemají k opicím přibližovat a že mají neprodleně volat policii. Manchesterská policie našla paní Devonovou a seznámila ji s tím, co se stalo.“
Giles přikývl. „Takže můžeme tu událost pustit do večerních zpráv. Moc rád bych ty parchanty dopadl. Opravdu moc.“
„Lituju, že jsem se tak zachoval, tam dole,“ řekl zahanbeně Morley.
„Za to se vůbec nemusíte stydět,“ uklidňoval ho Giles. „Teprve až se na takové věci začnete dívat lhostejně, tak budete mít důvod k obavám.“
Poté se odmlčel a vydal se k hlavnímu vchodu, odkud právě vycházela policejní patoložka. Měla na sobě bílou kombinézu a ochranná maska jí visela dolů na krk. „Tak co, Madge, tentokrát to bylo ně…
