Kapitola desátá
S vyšetřováním smrtelných operačních případů ve Viktoriině nemocnici byl Steven hotov v druhém týdnu ledna. Průzkum protáhly Vánoce, které strávil u Richarda a Susan s dcerkou Jenny a jejich dětmi. Byly to šťastné chvíle, i když je brzy zastínila katastrofa tsunami, která na Den boxerů zasáhla Dálný východ. Jenny se hned nabídla, že své nové kolo pošle do Thajska nějakému dítěti, aby se trochu potěšilo.
Vyšetřování v nemocnici se nakonec ukázalo být docela jednoduché. Ačkoli tam procento úmrtí po operacích bylo nepochybně vyšší v porovnání s jinými nemocnicemi, ze studia lékařských zpráv zemřelých dětí vyplynulo, proč je tomu tak. Šéf dětské chirurgie ve Viktorii byl opravdu odvážný člověk. Na rozdíl od jiných vedoucích chirurgů, kteří si především hlídali své statistické tabulky, šéfchirurg Cecil Digby necouval před riziky, která by řada chirurgů odmítala, a často byl ochoten operovat případy, které byly považovány za příliš obtížné nebo beznadějné. Přímým důsledkem toho byla v jeho oddělení podstatně větší úmrtnost, než jaká se považovala za normu. Zdravý rozum napovídal, že tomu tak bude, ale zdravý rozum se v nemocničních ukazatelích neuplatňuje. Pouze čísla. Na papíře – a to je ve vládních metodách hodnocení, zvláště pro zdravotnictví a školství, nejdůležitější – vypadala Digbyho čísla varovně, ale čísla neodhalují celou pravdu. Řada dětí, které zemřely, by byla zemřela v každém případě. Ale děti, které přežily, nebo spíš jejich rodiče, měly mimořádné důvody k vděčnosti, protože někde jinde by s největší pravděpodobností zemřely.
Steven dokázal tohle všechno zjistit, aniž by se s Digbym osobně poznal. Politika Sci-Med byl taková, že se vyšetřování vedlo pokud možná diskrétně, a v tomto případě se Steven tajně dohodl s lidmi, kteří mají na starosti zdravotnické záznamy, aby mu umožnili přístup k lékařským zprávám. Takže opouštěl ústav, aniž by Cecil Digby věděl, že byl prošetřován… nebo proč. Steven cítil z takového výsledku úlevu a radost. Zpočátku se totiž obával, že ho posílají na vyšetřování případu, který není zcela neobvyklý: že totiž chirurg nepřestává operovat, i když už jeho odborné schopnosti začínají ochabovat.
Fakta tohoto případu ho však přivedla k úvahám o vládní posedlosti audity a podezíráním – někdy možná sice oprávněným, ale často vedoucím ve svých důsledcích k hroznému manipulování s čísly. Chirurgové se vyhýbají riskantním operacím a dávají přednosti rutinním, krátkým výkonům, které slibují větší procento úspěchu, před dlouhými, protože jich mohou zvládnout víc a na papíře to bude vypadat lépe. Pro pacienty, kteří potřebují krátký a rutinní zákrok, je to příznivé, ale horší je to pro ty případy, které vyžadují komplikovanou operaci. Zase jeden příklad toho, jak je cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly, pomyslel si a nemohl si vzpomenout, kdo mu to v poslední době říkal.
Do Londýna se Steven z Newcastlu vrátil v sobotu až po desáté večer. Usoudil, že už je příliš pozdě nato, aby ještě napsal zprávu pro Sci-Med, a že to může počkat do neděle. Vykoupal se, namíchal si velkou sklenici ginu s tonikem a chystal se, že se podívá na nějaký film v televizi. Nejdřív však chtěl vědět, co se děje ve světě. Vyladil si kanál Sky News, kde končila diskuse o volbách v Iráku, a pak přišly hlavní zprávy. Hned první způsobila, že mu ztuhla krev v žilách. „Extrénmí obhájci práv zvířat spáchali už druhou vraždu v anglickém výzkumném ústavu,“ zazněl komentář, provázený záběry Crickova ústavu a dramatickým hudebním pozadím.
Sedmapadesátiletý Robert Smith, laboratorní asistent, který se v ústavu staral o zvířata, si ráno zajel pro noviny a cestou byl ve svém autě napaden. Tři muži, údajně jedoucí v landroveru, ho vytlačili ze silnice, zavřeli ho v jeho voze a zapálili jej. Smith byl zaživa upálen. Letáky poházené poblíž místa činu dokládaly, že se útočníci hlásí k hnutí na ochranu práv zvířat.
Doktor Nick Cleary, s nímž natočili rozhovor na schodech ústavu, byl tou událostí hluboce otřesen…
