/VIII/
Vilové sídliště Kaňon bylo téměř vyklizeno. Několik mužů odhodlaných tváří stálo na střechách a mocnými proudy stříkali z hadic.
Na křižovatce při ústí kaňonu zahnula paní Broadhurstová vpravo. A rázem se změnila celá scenérie. Černé a španělské děti stály u silnice a pozorovaly nás, jako bychom byli procesí cizokrajných hodnostářů.
Paní Snowová bydlela ve starém omítnutém domku v ulici ze starých omítnutých domků uprostřed líbezně kvetoucích palisandrů. Kelsey, já a paní Broadhurstová jsme zamířili ke dveřím. Jean zůstala v mercedesce,
„Nevěřím si,“ řekla.
Paní Snowová byla šedovlasá žena rychlých pohybů. Byla vyšňořena v černých šatech, které jako by oblékla pro tuto příležitost. Oči za brýlemi bez obrouček byly tmavé a ztvrdlé úzkostí.
„A, paní Broadhurstová! Čemu vděčíme za návštěvu?“ rychle drmolila, jako by si raději nepřála se to dozvědět. „Jsem tak ráda, že vás vidím. Pojďte dál.“
Dveře vedly přímo do chudičké přední místnosti. Vstoupili jsme a paní Broadhurstová představila Kelseyho a mne. Avšak ustarané oči paní Snowové odmítaly na nás pohledět, jako bychom tu vůbec nebyli. Obracela se výhradně na paní Broadhurstovou.
„Mohu vám něco nabídnout, paní Broadhurstová? Šálek čaje?“
„Děkuji vám, nebudu pít čaj. Kdepak je Fric?“
„Asi ve svém pokoji. Ubohý chlapec se necítí docela zdráv.“
„Fric už není žádný chlapec,“ namítla paní Broadhurstová.
Jeho matka ji opravila. „Je, emocionálně je. Doktor řekl, že je emocionálně nezralý.“
Rychle pohlédla na Kelseyho a na mne, jestli jsme to zaregistrovali. Měl jsem pocit, že nás čeká psychiatrická přednáška.
„Přiveďte ho,“ řekla pani Broadhurstová.
„Ale on není teď schopen s nikým mluvit. Je hrozně rozčilený“
„Proč je rozčilený?“
„Kvůli požáru. Odjakživa se bál ohně.“ Znovu pohlédla pátravě na Kelseyho a na mne. „Pánové jsou od policie?“
„Ano i ne,“ odpověděl jsem. „Já jsem detektiv. Pan Kelsey vyšetřuje pro Lesní službu příčinu požáru.“
„Aha.“ Její malá postavička jako by se ještě zmenšila, ale i zhutněla a ztěžkla. „Nevím, do čeho se Frederik zase zapletl, ale ujišťuji vás, že není za své činy odpovědný.“
„Do čeho myslíte, že se zapletl?“ zeptal se Kelsey.
„Vy to jistě víte lépe než já, jinak byste tu nebyli. Já nic…“
„A proč tedy tvrdíte, že se do něčeho zapletl?“
„Pečuji o něj již pětatřicet roků.“ Její pohled se obrátil dovnitř, jako by zaznamenával každý z těch pětatřiceti roků a každou synovu potíž.
Paní Broadhurstová se zvedla. „Jen darmo maříme čas. Jestli ho nechcete přivést sem, půjdeme my za ním a pohovoříme si s ním v jeho světnici. Musím se dozvědět, kde je můj vnuk.“
„Váš vnuk?“ řekla malá žena zděšeně. „Stalo se něco Ronaldovi?“
„Ztratil se. A Stanley je mrtev. Někdo ho pohřbil do země mým rýčem.“
Paní Snowová si položila prsty na ústa. Zlatý snubní prsten měla zaříznutý do masa jako jizvu.
„V zahradě?“
„Ne. Nahoře nad kaňonem.“
„A vy si myslíte, že to udělal Frederik?“
„To nevím.“
Řekl jsem: „Doufali jsme, že nám váš syn bude nápomocen.“
„Aha.“ Její tvář náhle zazářila jako světlo žárovky před poruchou proudu. „Vždyť se ho mohu zeptat já. Mě se nebojí – mně řekne víc než vám.“
Paní Broadhurstová zavrtěla hlavou a zamířila ke dveřím do zadní části domu. Paní Snowová vyskočila ze židle a snažila se ji zadržet, ustupovala před ní a překotně hovořila.
„Nechoďte za ním, prosím vás. Není tam uklizeno a Frederik není ve své kůži. Je na tom moc špatně.“
Paní Broadhurstová řekla chraptivě: „Stanley taky. A my s ním.“
Podruhé či potřetí ztratila rovnováhu a zapotácela se. Ústa se jí zkřivila v úšklebek, který jako by napovídal skrytý žert.
Paní Snowová, rychlá a měnivá jako rtuť, stála v mžiku po jejím boku, chytila ji za paži a pomohla jí do staré houpací lenošky.
„Jdou na vás mdloby,“ řekla. „A žádný div, jestli je to všechno pravda. Přinesu vám sklenici vody. Nebo byste přece jen raději chtěla čaj?“
Zdálo se, že je opravdu znepokojena. Pojal jsem však podezření, že mistrovsky taktizuje, aby získala čas. Je s to nás dr…
