/XXXIII/
Odešel jsem od ní a jel jsem v lijáku do nemocnice. Byla to čtyřpatrová betonová budova, tvořící jeden uliční blok, obklopená pavilóny klinik a nemocničními správními budovami. Žena ve vrátnici mi sdělila, že paní Broadhurstová může přijímat návštěvy, a oznámila mi číslo jejího pokoje ve čtvrtém patře.
Než jsem k ní vyjel výtahem, zašel jsem do patologického oddělení. Kancelář i laboratoře byly v přízemí na konci pastelově zelené chodby, vroubené trubkami ústředního topení. Štítek na dveřích hlásil: „Vstup pouze oprávněným osobám.“
Muž se stoickou tváří v bílém plášti mě pozdravil se zdvořilým nezájmem. Na jmenovce na jeho stole stálo MUDr. W. Silcox. Sdělil mi, že tu pozůstatky Lea Broadhursta ještě nejsou, ale že je očekává co nejdřív.
Jeho doktorské oči za kostěnými brýlemi projevovaly jakousi profesionální horlivost. „Slyšel jsem, že z mrtvého zbylo poměrně dost.“
„Celkem ano. Zajímalo by mě zjištění střelných ran, především na hlavě. Mluvil jsem s několika svědky a všichni mají za to, že byl střelen do hlavy. Ale nejsou to zcela spolehliví svědci. Potřebujeme konkrétní důkaz.“
„Proto jsem tady. Většinou se dozvím více od mrtvých než od živých lidí.“
„Máte tu ještě tělo Stanleyho Broadhursta?“
„Je v márnici. Chtěl byste ho vidět?“
„Já ho už viděl. Chtěl jsem se vás zeptat na příčinu smrti.“
„Bodné rány dlouhým nožem.“
„Zepředu nebo zezadu?“
„Zepředu. Do břicha. Rovněž měl po ráně krumpáčem rozbitou spodinu lebeční.“
Když jsem jel výtahem do čtvrtého patra, téměř jsem Silcoxovi záviděl jeho neživé svědky. Liž nelhali, nikomu neubližovali, ani jim nemohlo být ublíženo.
Ohlásil jsem se na inspekčním pokoji. Sestra ve službě mi podala informaci, že paní Broadhurstové se daří mnohem lépe, ale že mám přesto omezit návštěvu nejvýš na deset minut.
Zaklepal jsem na dveře soukromého pokoje paní Broadhurstové a byl jsem vybídnut, abych vešel dále. Místnost byla plná květin, sezónních i mimosezónních – růží, karafiátů a šeříků. O vázu se žlutými narcisy na prádelníku byla opřena vizitka se jménem Briana Kilpatricka.
Paní Broadhurstová seděla v lenošce vedle otevřeného okna. Měla na sobě pestrobarevné šaty, které jako by odrážely květiny v místnosti, a vypadala velmi dobře. Avšak v očích se jí zračila tak hluboká beznaděj, že jsem měl na chvíli jazyk jako svázaný.
Promluvila první: „Vy jste pan Archer, že? Jsem ráda, že vás vidím a že mám možnost vám poděkovat.“
Byl jsem překvapen. „Proboha zač?“
„Za to, že se můj vnuk vrátil živ a zdráv. Jeho matka mi před chvíli volala. Když nyní můj syn – můj syn odešel – mám už na celém světě jen Ronnyho.“
„Je to hodný chlapeček a doufám, že to všechno na něm nezanechá stopy.“
„Kde jste ho našel? Jean mi to dost jasně nevysvětlila.“
Informoval jsem ji útržkovitě o průběhu uplynulých dvou dnů a na závěr jsem řekl: „Nemějte to té dívence příliš za zlé. Viděla, jak byl zabit váš syn, a to jí otřáslo. Nemyslela na nic jiného, než jak by Ronnyho zachránila.“
Když jsem to říkal, vytanulo mi na mysli, že Zuzana byla svědkyní dvou vražd, které od sebe dělilo patnáct let. A položil jsem si otázku: jestliže paní Broadhurstová zabila svého manžela, bylo by možné, že by zabila, nebo nechala zabít, i svého syna? Ale nebyl jsem s to se jí na to přímo zeptat. Nemocniční pokoj, její křehká vděčnost, květiny, které jí poslali její přátelé – to vše podobné otázky nepřipouštělo.
Jak to svědkové často dělávají, začala se paní Broadhurstová vyptávat sama: „Obávám se, že mi není zcela jasná role toho děvčete. Jak jste říkal, že se jmenuje?“
„Zuzana Crandallová.“
„Co dělala v horách s mým synem a vnukem?“
„Řekl bych, že se snažila pochopit minulost.“
„Nerozumím vám. Jsem dnes nějak nechápavá.“ Její hlas a oči dělily její netrpělivost mezi mne a ji.
„Zuzana tam už byla dříve,“ pokračoval jsem, „jako malé děcko. Jednou v noci tam přijela se svou matkou. Možná že si na její matku vzpomenete. Za svobodna se jmenovala Marta Nickersonová a mám za to, že jste ji zaměstnávala.“
N…
