1
Detektiv Steve Carella si nebyl jistý, jestli správně slyšel, co ten člověk řekl. Od muže, jehož žena leží rozpáraná na podlaze ložnice v kaluži vlastní krve, by člověk něco takového nečekal. Ten muž měl dosud na sobě převlečník a klobouk, šálu a rukavice. Stál vedle nočního stolku s telefonem, vysoký muž s úzkým obličejem, jehož svislou plochu dramaticky přerušoval pěstěný šedivý knír odpovídající prošedivělým spánkům. Oči měl jasné a modré a v žádném případě se v nich nezračila bolest ani zármutek. Jako kdyby se chtěl ujistit, že mu Carella rozuměl, opakoval úryvek svého předešlého výroku, tentokrát s ještě větším důrazem.
„Strašně rád, že je mrtvá,“ řekl.
„Pane,“ řekl Carella, „jistě vám nemusím připomínat…“
„Ovšemže ne,“ řekl muž. „Nemusíte. Náhodou jsem trestní advokát. Jsem si vědomý svých práv a velmi dobře vím, že všechno, co řeknu dobrovolně, může být později použito proti mně. Opakuji, že má žena byla skrznaskrz zkažená, a já jsem strašně rád, že ji někdo zabil.“
Carella přikývl, otevřel notes, podíval se do něj a řekl: „To vy jste volal na policii?“
„Já, ano.“
„Jmenujete se Gerald Fletcher?“
„Přesně tak.“
„Jméno vaší paní, pane Fletchere?“
„Sarah. Sarah Fletcherová.“
„Řekl byste mi, co se dělo?“
„Přišel jsem domů asi před čtvrthodinou. Zavolal jsem na ženu ode dveří a nedostal odpověď. Šel jsem do ložnice a našel ji mrtvou na podlaze. Okamžitě jsem zavolal na policii.“
„Když jste přišel, byl pokoj v tomhle stavu?“
„Byl.“
„Sahal jste na něco?“
„Na nic. Nehnul jsem se z tohohle místa od chvíle, kdy jsem zavolal.“
„Byl tu někdo, když jste přišel?“
„Ani živá duše. Až na manželku, samozřejmě.“
„A říkáte, že jste přišel před čtvrthodinou?“
„Víceméně. Můžete si to ověřit u obsluhy výtahu, kterým jsem jel nahoru.“
Carella se podíval na hodinky. „Bylo by to asi tak v deset třicet?“
„Ano.“
„A policii jste zavolal…“ Carella nahlédl do otevřeného notesu. „V deset třicet čtyři. Je to tak?“
„Nepodíval jsem se na hodinky, ale tak nějak to bude.“
„Vaše volání je zaznamenáno v…“
„Deset třicet čtyři bude přibližně správně.“
„To je váš kufr v předsíni?“
„Ano.“
„Vracíte se z nějaké cesty?“
„Byl jsem pryč na tři dny.“
„Kde?“
„V Los Angeles.“
„Co jste tam dělal?“
„Jeden můj společník potřeboval radu v kauze, na kterou se připravuje.“
„V kolik hodin přistálo vaše letadlo?“
„V devět čtyřicet pět. Vyzvedl jsem si zavazadlo, sedl do taxíku a jel rovnou domů.“
„A přijel sem v deset třicet?“
„Správně. Už potřetí.“
„Prosím?“
„Zjišťujete tento fakt už potřetí. Pokud máte ještě nějaké pochybnosti, dovolte, abych opakoval, že jsem přijel v deset třicet, našel svou ženu mrtvou a v deset třicet čtyři zavolal policii.“
„Ano, to všechno mám.“
„Jak se jmenujete vy?“ zeptal se Fletcher náhle.
„Carella. Detektiv Steve Carella.“
„Budu si to pamatovat.“
„Buďte tak laskav.“
Zatímco si Fletcher zapamatovával Carellovo jméno a policejní fotograf tančil kolem mrtvoly danse macabre, rozsvěcovaly se blesky fotoaparátů a zachycovaly smrt na polaroidní snímky pro okamžité ověření. Natáhni, počkej patnáct vteřin, až to pískne, vytrhni obrázek, aby ses ujistil, že mrtvá vypadá dobře, totiž tak dobře, jak může vypadat žena s rozpáraným břichem a vnitřnostmi vytékajícími na koberec; zatímco se dva policisti z oddělení pro vyšetřování vražd jménem Monoghan a Monroe mračili, protože je ve studené prosincové noci, dva týdny před vánočními svátky, vytáhli z domova; zatímco detektiv Bert Kling hovořil dole s obsluhou výtahu a s vrátným ve snaze zjistit, kdy přesně přijel pan Gerald Fletcher taxíkem před dům na silvermineském Oválu, vešel do něj, vyjel výtahem a našel v bytě svou kdysi krásnou ženu Saru rozteklou jako améba a ošklivě mrtvou na koberci v ložnici; zatímco se dálo toto všechno, laboratorní technik jménem Marshall Davies se činil v kuchyni a čekal na policejního lékaře, který prohlásí paní Fletcherovou za mrtvou a stanoví pravděpodobnou příčinu její smrti, jako kdyby na to musel být génius, aby určil, ž…
