7
Příští ráno chvíli po osmé, za předpokladu, že většina lidí si vydělává na živobytí a chystá se v tuto hodinu do práce, zavolal Carella Andrewa Harta na číslo uvedené v Sařině adresáři. Po pátém zazvonění zdvihl někdo telefon.
„Haló,“ řekl mužský hlas.
„Pan Hart?“
„U telefonu.“
„Tady je detektiv Carella z 87. pátrací skupiny. Rád bych…“
„Oč jde?“ řekl Hart rychle.
„Rád bych vám položil několik otázek, pane Harte.“
„Já se zrovna holím,“ řekl Hart. „Za chvilinku musím odejít do kanceláře. Co se děje?“
„Vyšetřujeme vraždu, pane Harte…“
„Cože? Vraždu?“
„Ano, pane Harte.“
„Koho? Kdo byl zavražděn?“
„Žena jména Sarah Fletcherová.“
„Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval. Kdo říká, že jsem ji znal? V životě jsem o ní neslyšel.“
„Vaše jméno je v jejím adresáři.“
„Moje cože? Moje jméno? To není možný.“
„Pane Harte, já mám ten adresář tady před sebou a je v něm vaše jméno i s adresou a telefonním číslem.“
„To tedy nevím, jak se tam dostalo.“
„Já taky ne. Proto bych s vámi rád mluvil.“
„Oukej, oukej,“ řekl Hart. „Kolik je hodin? Kristapána, už je osm deset?“
„Ano, je.“
„Koukněte, já se musím oholit a vypadnout. Můžete přijít ke mně do kanceláře? Později, asi tak… v deset? To budu mít trochu volno. Sešel bych se s vámi dřív, ale v devět někdo přijde.“
„Budeme u vás v deset. Kde máte kancelář, pane Harte?“
„Reedova 480. Šestý patro. Hart a Widerman. Celý patro.“
„Na shledanou v deset, pane Harte.“
„Prosím,“ řekl Hart a zavěsil.
Mraky nad městem se hněvivě svíjely a těžkopádně převracely jako žena v desátém měsíci, ale odmítaly vydat ze sebe slíbený sníh. Občané znejistěli. Pospíchali do práce, vrhali se do stanic podzemní dráhy, nastupovali do autobusů a usedali do taxíků, dívali se s obavami na vzedmutou oblohu a uvažovali, jestli se meteorologický ústav jako obvykle nezmýlil. Průměrný občan si po varování před sněhem připadá, jako by ho někdo varoval před dýmějovým morem. Žádný člověk, který má všech pět pohromadě, nemiluje sníh. Nikdo nestojí o to, oblékat si gumáky, galoše a válenky, nasazovat řetězy proti skluzu, nikdo nehoruje pro zametání chodníků a rušení pozvánek na večeři a vynechání divadelního představení. Ale je ještě něco horšího: nikdo není rád, když se mu tohle všechno naslibuje, on to očekává a zařídí se podle toho, a nakonec k ničemu nedojde. Obyvatel města je přes všechnu svou civilizovanost tvorem zvyku a bojí se zásahů do stereotypu. Přijme zatemnění nebo stávku popelářů a krádež v parku, protože to nejsou zásahy do stereotypu, to je stereotyp sám. A mimoto posilují tyto jevy obraz, který si o sobě vytvořil: obraz civilizovaného hrdiny dvacátého století, který je s to vypořádat se se všemi těmito katastrofami. Ale vyhrožujte stávkou taxíkářů a pak ji odvolejte, naslibujte protestní shromáždění a pak připusťte, aby je rozehnala policie! Předpovězte sníh a pak nechte otálet chumelenici nad městem donekonečna jako kroutícího se hada připraveného zaútočit! Ne, takhle si dělat blázny z obyvatel města nemůžete! Znervózníte je, necítí se dobře, nejsou si ničím jistí a dostanou zácpu.
„Tak kde to ksakru je?“ zeptal se Meyer netrpělivě. S rukou na dveřích policejního sedanu se díval na zataženou oblohu a div že nezahrozil šedivým mračnům nad hlavou pěstí.
„Však ono to přijde,“ řekl Carella.
„Kdy?“ zeptal se Meyer nevrle, otevřel dveře a vlezl do auta. Carella nastartoval. „Pitomí meteorologové! Vůbec se v tom nevyznají!“ řekl Meyer. „Když jsme měli poslední sněhovou bouři, předpovídali mírný a slunečný počasí. Dokážeme poslat lidi na Měsíc, ale říct, jestli bude v úterý mrholit, to nedokážeme!“
„To je zajímavý,“ řekl Carella.
„Co je zajímavý?“
„O tom Měsíci.“
„Co je s Měsícem?“
„Proč by mělo tady dole všechno klapat jak po másle jen proto, že jsme poslali lidi na Měsíc.“
„Co to prosím tě plácáš?“ řekl Meyer.
„Můžeme vysadit lidi na Měsíci, ale nemůžeme se dovolat telefonem do Riverheadu. Můžeme poslat lidi na Měsíc, ale ne uklidnit dopravní stávku. Můžeme poslat lidi na Měsíc…“
…
