3. KAPITOLA
„To byla hloupost,“ pravil její manžel. „Ta florentinská skřínka nebyla pojištěná, aspoň pokud vím.“ Obrátil se na mne a ve tváři měl vepsanou zdvořilou otázku.
„Nebyla,“ řekl jsem bezvýrazně.
Měl jsem na tu ženskou vztek. Naprosto tím zničila sblížení, k němuž došlo mezi námi dvěma, a také sblížení, k němuž mohlo dojít mezi mnou a jejím manželem.
„Pak už vás nebudeme zdržovat,“ řekl Chalmers. „Omlouvám se za omyl paní Chalmersové. Promiňte, že jste sem jel zbytečně.“
Nasadil andělský úsměv a dal se do pohybu. Ustoupil jsem o krok stranou. Prošel kolem mne a dal si záležet, aby se o mne neotřel. Byl jsem bezvýznamný člověk, a to mohlo být nakažlivé.
Na cestě k univerzitě jsem zastavil u benzínové pumpy a v telefonní budce vytočil číslo Nickova bytu. Odpověděl mi dívčí hlas:
„Byt Nicholase Chalmerse.“
„Je pan Chalmers doma?“
„Není.“ Dívka mluvila s profesionální srdečností. „Tady je služba pro nepřítomné.“
„Kde bych ho mohl zastihnout? Je to důležité.“
„Já nevím, kde je.“ Do profesionální srdečnosti vstoupila neprofesionální úzkost. „Souvisí to nějak s tím, že se nedostavil ke zkouškám?“
„To je docela dobře možné,“ řekl jsem neurčitě. „Vy jste Nickova přítelkyně?“
„Ano. Nejsem vlastně žádná služba pro nepřítomné. Jsem jeho snoubenka.“
„Slečna Truttwellová?“
„My se známe?“
„Ještě ne. Jste v Nickově bytě?“
„Ano. Vy jste právní poradce?“
„Něco podobného. Jmenuju se Archer. Počkala byste tam na mě, slečno Truttwellová? A jestli se objeví Nick, požádala byste ho, aby na mě taky počkal?“
Slíbila mi to. „Udělám všechno, jen když to pomůže Nickovi.“ Byla zřejmě přesvědčena, že Nick Chalmers potřebuje veškerou pomoc, ať přijde odkudkoli.
Univerzita stála na pahorku pár kilometrů za městem, u letiště. Zdálky působily její nové budovy, postavené do tvaru podkovy, starobyle a tajemně jako Stonehenge. Byl třetí týden ledna a pochopil jsem, že jsou v běhu semestrální zkoušky. Studenti, které jsem zahlédl z auta, když jsem hledal parkoviště, vypadali značně ustaraně.
Uplynula už řada let, co jsem tu byl naposled, Počet studentů se od té doby zmnohonásobil a obytná čtvrť za univerzitou se proměnila v město činžáků. Ve srovnání s Los Angeles to byl nezvyklý pocit projíždět městem, jehož všichni obyvatelé byli mladí.
Nick bydlel ve čtyřpatrové budově, která se jmenovala U erbu města Cambridge. Vyjel jsem výtahem do čtvrtého patra a došel ke dveřím Nickova bytu, na nichž bylo číslo 51.
Dívka otevřela ještě dřív, než jsem stačil zaklepat. Zesmutněla, když zjistila, že jsem to jenom já. Měla rovné plavé vlasy, které jí padaly až na ramínka tmavých domácích šatů. Vypadala na dvacet let.
„Nick nepřišel?“ zeptal jsem se.
„Bohužel ne. Vy jste pan Archer?“
„Ano.“
Zkoumavě se na mne zadívala a já si uvědomil, že je starší, než jsem si myslel. „Jste opravdu právní poradce, pane Archerc?“
„Řekl jsem ‚něco podobného‘. V životě jsem radil mnoha lidem, ale jenom jako amatér.“
„A co děláte jako profesionál?“
Neřekla to nepřátelsky, ale vypadala citlivě a upřímně. A taky zranitelně. Zranit jsem ji nechtěl. Byla to nejhezčí holka, s jakou jsem se v poslední době setkal.
„Bojím se, slečno Truttwellová, že když vám to řeknu, nebudete se mnou chtít mluvit.“
„Vy jste od policie, viďte?“
„To jsem býval. Teď jsem soukromý detektiv.“
„Tak to jste měl naprostou pravdu. Nechci s vámi mluvit.“
Byla poplašená. Upřeně se na mne dívala rozšířenýma očima.
„Poslali vás Nickovi rodiče, abyste si se mnou promluvil?“ zeptala se.
„Jak by mohli? Nemají přece ani ponětí, že jste tady. Mimochodem – když už spolu přece jenom mluvíme, nechtěla byste mě pozvat dál?“
Trošku zaváhala, ale pak ustoupila a nechala mě vejít. Obývací pokoj byl zařízen nákladně, ale poněkud těžkopádně. Nábytek patrně koupili Chalmersovi, aniž se o tom poradili se synem.
Z celé místnosti jsem měl dojem, že Nick asi dělá vše, aby se v ní zdržoval co nejméně. Na stěnách nevisely žádné obrázky. Jediné osobní věci, které tu měl, byly knihy v sektorové kniho…
