28. KAPITOLA
Ve vnitrozemí, v Pasadeně, bylo vedro. Před domem paní Swainové si na ulici hrály děti. Truttwellův cadillac, zaparkovaný u chodníku, je přitahoval jako magnet.
Truttwell seděl za volantem a probíral se úředními lejstry. Netrpělivě vzhlédl.
„Dal jste si pořádně načas.“
„Něco mi do toho přišlo. A taky si nemohu dovolit cadillac.“
„Já si zase nemohu dovolit čekat na lidi celou věčnost. Ta ženská říkala, že tu bude ve dvanáct.“
Na mých hodinkách bylo půl jedné. „Paní Swainová sem jede ze San Diega?“
„Předpokládám. Déle než do jedné čekat nebudu.“
„Třeba se stalo něco s jejím vozem. Má hodně starou káru. Doufám, že se nestalo nic jí.“
„To určitě ne.“
„Byl bych rád, kdybych si mohl být tak jistý jako vy. Ten člověk, co je podezřelý z vraždy její dcery, byl včera večer v Hemetu. Zřejmě jede právě sem do Pasadeny. V ukradeném voze.“
„O kom to mluvíte?“
„O Randym Shepherdovi. To je recidivista, který kdysi pracoval u manželů Swainových.“
Truttwella to zřejmě moc nezajímalo a vrátil se ke svým spisům. Zahlédl jsem, že to jsou rozmnožené kopie zakládací smlouvy čehosi, co se jmenovalo Smithcrainova nadace.
Zeptal jsem se Truttwella, oč jde. Neodpověděl a dokonce ani nevzhlédl. Dost se mě to dotklo. Šel jsem a vytáhl z kufru svého vozu obálky s dopisy.
„Zmínil jsem se vám o tom, že jsem získal ty dopisy?“ zeptal jsem se jakoby mimochodem.
„Ty Chalmersovy? Víte velmi dobře, že jste se mi o tom nezmínil. Jak jste k nim přišel?“
„Byly v Nickově bytě.“
„To mě nepřekvapuje,“ řekl. „Tak se na ně podíváme.“
Přisedl jsem si k němu na přední sedadlo a podal mu obálku. Nahlédl do ní.
„Panebože, z toho ale dýchá minulost! Estella Chalmersová pro tyhle dopisy žila, víte? Ty první za moc nestály, pokud si vzpomínám. Ale pak se Larryho epištoly dost zlepšily. Získal praxi.“
„Vy jste je četl?“
„Některé. Estella jinak nedala. Byla na toho svého mladého hrdinu moc pyšná.“ Z jeho hlasu zněla ironie. „Ke konci, když úplně přestala vidět, chtěla na nás – na mé ženě a na mně – abychom jí je předčítali nahlas. Pokoušeli jsme se ji přemluvit, aby si najala nějakou ženu, která by se o ni starala a zároveň jí dělala společnici, ale ona to odmítla. Estella měla silně vyvinutý smysl pro soukromí a čím byla starší, tím to bylo horší. Hlavní břemeno odpovědnosti za ni připadlo mé ženě.“ Hlasem plným lítosti dodal: „To jsem neměl připustit.“
Odmlčel se. Ticho jsem nakonec musel přerušit já. „Co vlastně paní Chalmersové bylo?“
„Myslím, že měla zelený zákal.“
„Na ten ale jistě neumřela.“
„To ne. Podle mého názoru umřela žalem – žalem pro mou ženu. Přestala jíst, přestala mít zájem o cokoli. Nakonec jsem k ní zavolal lékaře. Proti její vůli. Ležela v posteli tváří ke zdi a vůbec mu nedovolila, aby ji vyšetřil. Ani podívat se na ni nesměl. A zakázala mi, abych se pokusil dostat Larryho ze zámoří domů.“
„Proč?“
„Tvrdila, že je naprosto v pořádku, i když bylo jasné, že není. Myslím, že chtěla umřít o samotě, aby ji nikdo neviděl. Estella bývala moc krásná a zbytky té krásy si zachovala skoro až do smrti. Jak stárla, byla taky čím dál lakomější. To u starších žen bývá, ani byste nevěřil, jak často. Představa, že by do domu přišel lékař nebo že by si najala ošetřovatelku, připadala Estelle jako hrozná marnotratnost. Vlastně mě málem přesvědčila, že nemá na rozhazování. A přitom byla ovšem celou tu dobu hodně bohatá.
Nikdy nezapomenu na ten den po pohřbu. Larry byl konečně po všech těch obvyklých byrokratických průtazích na cestě domů. Přijel vlastně jenom o pár dní později. Jenže vykonavatel závěti nechtěl čekat s prohlídkou domu a celé pozůstalosti. Jako soudní zaměstnanec dobře znal Estellu i jejího muže. Asi věděl – nebo aspoň měl podezření – že má všechny peníze doma, stejně jako předtím míval soudce Chalmers. A pak tu ovšem byl ten pokus o vloupání. Kdybych byl tehdy při smyslech, byl bych se do toho sejfu podíval hned příští den ráno. Jenže to jsem měl spoustu vlastních starostí.“
„Máte na mysli úmrtí své ženy?“
„Smrt…
