23. KAPITOLA
Vrátili jsme se s paní Chalmersovou do místnosti pro návštěvy, kde právě doktor Smitheram a jeho paní mluvili s Larrym Chalmersem.
Doktor mě pozdravil úsměvem, který se ani nedotkl jeho pochybovačných, zkoumavých očí. „Moira mi říkala, že jste ji vzal na večeři. Děkuju vám.“
„Bylo to pro mě potěšení. Jakou mám naději, že si budu moct promluvit s vaším pacientem?“
„Minimální. Vlastně žádnou.“
„Ani na minutku?“
„Vzhledem k jeho fyzickému a psychickému stavu to nepřichází v úvahu.“
„Jak se mu daří?“
„Má silné bolesti hlavy a je fyzicky i duševně vyčerpaný. To je částečně také vinou té velké dávky reserpinu. Také má slabý otřes mozku.“
„Jak k němu přišel?“
„Řekl bych, že dostal tupým předmětem ránu do zátylku. Ale soudní lékařství není má specializace. V každém případě se zotavuje až překvapivě rychle. Jsem vám dlužen poděkování za to, že jste ho sem dopravil včas.“
„Všichni jsme vašimi dlužníky,“ řekl Chalmers a obřadně mi stiskl ruku. „Zachránil jste mému synovi život.“
„Měli jsme štěstí oba dva. Bylo by báječné, kdybychom je měli i nadále.“
„Co tím chcete říct?“
„Myslím, že Nickův pokoj by měl být střežen.“
„Bojíte se, že by znova mohl utéct?“ zeptal se Chalmers.
„Vidíte, to mě vlastně ani nenapadlo. Šlo mi spíš o jeho bezpečí.“
„Bude u něj přece ve dne v noci ošetřovatelka,“ ozval se doktor Smitheram.
„Jenže on potřebuje ozbrojeného strážce. Došlo už k několika vraždám a další nemůžeme potřebovat.“ Obrátil jsem se k Chalmersovi: „Mohl bych vám opatřit stráž na tři směny denně asi tak za sto dolarů.“
„To rozhodně zařiďte,“ řekl Chalmers.
Odešel jsem dolů do haly a absolvoval několik telefonních rozhovorů. Nejdříve jsem zavolal jeden podnik v Los Angeles, který poskytoval strážní službu a měl odbočku v San Diegu. Slíbili mi, že jejich zaměstnanec Maclennan nastoupí během půlhodiny. Pak jsem vytočil číslo motelu Conchita’s Cabins v Imperiál Beach. Ozvala se paní Williamsová a z jejího hlasu jsem poznal, že je vystrašená.
„Tady Archer. Vrátil se Randy Shepherd?“
„Nevrátil, a vůbec to na to nevypadá, že se vrátí.“ Začala skoro šeptat: „Nejste jedinej, kdo se po něm shání. Sem tady jako v obležení.“
To byla dobrá zpráva. Znamenalo to, že se nebudu muset o střežení Conchita’s Cabins starat sám.
„Děkuju, paní Williamsová. A buďte klidná.“
„To se lehko řekne. Proč ste mi zatlouk, že Sidney Harrow byl vodkrouhnutej?“
„K čemu by vám to bylo?“
„Máte recht. Já tendle podnik střelím hned, jak odtud poldové vytáhnou paty.“
Popřál jsem jí mnoho štěstí a šel jsem ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Po chvíli tam za mnou přišla Moira Smitheramová.
Zapálila si cigaretu a kouřila, jako by v tom oboru chtěla docílit světového rychlostního rekordu. „Ty nekouříš?“
„Nechal jsem toho.“
„Já taky. Ale když jsem naštvaná, tak si nemohu pomoct.“
„Na koho se zlobíš tentokrát?“
„Zase na Ralpha. Bude dnes v noci spát tady v nemocnici, aby prý byl po ruce. Klidně jsem si mohla vzít nějakého trapistu.“
Zdálo se mi, že svůj hněv trošku předstírá, jako by tím chtěla maskovat něco jiného. Čekal jsem, co se z toho vyklube. Odhodila cigaretu a řekla: „Nenávidím motely. Nebudeš se náhodou na noc vracet do Pacific Pointu?“
„Pojedu do Los Angeles. Ale mohl bych tě tam cestou vysadit?“
„To by od tebe bylo milé.“ Pod tou formální frází jsem vycítil vzrušení. Ozvěnu svého vlastního vzrušení. „Proč jedeš do Los Angeles?“
„Bydlím tam. Spím rád ve vlastním bytě. To je asi tak jediná životní rutina, kterou jsem si zachoval.“
„Myslela jsem, že se ti každá rutina protiví. Při večeři jsi říkal, že se rád pleteš do života jiných lidí, a pak zas táhneš dál.“
„To je pravda. Zvlášť rád to podnikám u lidí, s kterými přijdu do styku při práci.“
„U lidí, jako jsem já?“
„Na tebe jsem při tom nemyslel.“
„Ne? Zdálo se mi, že jsi právě proklamoval svůj postoj, kterému se každý musí přizpůsobit,“ řekla ironicky.
Ze stínu parkoviště se vynořil robustní mladý muž v tmavém obleku. Měl po vojensku nakrátko ostříhané vlasy. Zamířil …
